Litoměřice 1836.
Listopad.
Na dveře malého
bytu v malém domku v jedné z Litoměřických uliček se ozvalo
zaklepání. Po chvilce ticha vrzly dveře a do místnosti nejistě vstoupila
postarší žena v zástěře, a s koštětem ruce. Rozhlédla se a omluvně
řekla: „Dobrýtro, herr Mácha. Já teda klepala, ale když jste mi
neodpovídal, povídala jsem si, že asi nejsou doma, ale koukám, že voni sou
ještě v posteli. Pořád sou tak churavej? Nevadí jim, že tu budu smejčit, když
ležej v kanafasu, že jo?!“ Když se nedočkala odpovědi, pokrčila rameny a
utrousila: „No nemusej nic říkat, já
vím, že jim to nevadí. Tak kde mám začít? Nic neříkaj?! Tak já začnu s prachem,
ne?“
Žena si přistavila židli ke skříni a začala
pečlivě stírat prach. Přitom drmolila: „Teda voni tady mají zase brajgl. Holt,
není tu ženská ruka. Ale já vím. Já vím. Von takovej samotnej mužskej pořádek
neudrží, že jo?! Voni mají tu jeho frau až v Praze, tak na nich nemůže
dohlídnout. No, ještě, že si mě vzal jako posluhu. To já jsem ženská akurátní a
ráda jim tady poklidím!“
Slezla ze židle,
šla k oknu a otevřela ho. „Ráčej prominout, že jim vyvrzám trochu tepla
z kamen, já vím, že sou marod, ale to bude jen na chvilku,“ říkala,
zatímco z okna vyklepávala prachovku. „Ale povím jim, herr Mácha, že
to vod nich bylo zbytečný. Myslím jako to hašení. Prosím, herr Mácha, copak
voni sou nějakej fojérmann?! No nejsou, herr Mácha. Voni sou zaměstnanej v advokacii,
a jako takovej by neměl běhat někde po kopcích, ale chodit důstojně. Jako třeba
herr lékárník z náměstí. To je solidní člověk. Né jako von. Voni si jdou na
špacír na Radobejl a pak běžej hasit až sem do Leitmeritzu. No, a co z toho pak
je?! Já jim povím, herr Mácha, co z toho pak je. Pak z toho je tenhle zápal
plic.“ Zavřela okno a podívala se k posteli. „No co voni na to? Mlčej? No
snad se neurazili, když nic neříkaj?!“ Když se opět nedočkala odpovědi,
pokrčila rameny, ušklíbla se a začala zametat.
„Ale já vím,
herr Mácha. Já to nemyslím zle. Já to s nima myslím dobře. Já jsem ženská vod
přírody dobrotivá. Však jsem jim za to vděčná, že mě vzali jako posluhu. Vod tý
doby, kdy můj Francek padnul za císaře pána, jsem to neměla lehký. A každá
zlatka dobrá…“ Na chvíli se v práci zastavila a pak se opatrně zeptala: „Jó,
herr Mácha. Dali by mi tenhle měsíc nějakej foršus?! Měla bych poplatit u
řezníka. Už měl řeči. Tak dal by mi něco?“ A když herr Mácha nic neodpověděl,
tiše vzdychla a znovu se pustila do zametání podlahy. „No tak nic. Když mlčej,
tak mlčej. Asi taky nemaj nazbyt. Však já už to nějak překlepu.“
Žena mlčky
pokračovala v úklidu. Hleděla si svého, ale bylo na ní vidět, že jí cosi
leží v hlavě. Občas se nadechla jako by měla něco na jazyku, ale vždy se zarazila.
Po nějaké době jí to přeci jen nedalo. „Věděj, já jich mám docela ráda a tak
jim povim, co se tu vo nich říká. Ale neurazej se, prosím! Lidi sou někdy zlý a
vedou řeči, který nejsou zrovna moc pěkný. Povídala stará Blažková, že prej
voni sou i nějakej spisovatel, nebo básník. Ale vona toho stará Blažková
napovídá. No co voni na to, herr Mácha?! Sou básník, nebo slušnej úředník?“ řekla
a podívala se k posteli. „Mlčej... No já vím, herr Mácha. Co by mi taky
měli na tuhle pomluvu říkat, že jo? Já taky hned Blažkový řekla, že je stará
drbna, co na nikom nenechá nit suchou!“
Žena ještě
ometla pavučiny ze stropu, rozhlédla se a spokojeně řekla: „No a maj to
v rychtyku, herr Mácha. Police sou bez prachu a podlaha zametená. Ještě
bych jim ustlala tu postel, ale jak tak koukám, jim se dneska nějak nechce
vstávat. Taky se není co divit. Takovej zápal plic není žádná švanda. Že jo?!
No řeknou sám.“
Když se znovu
nedočkala žádné reakce, zavrtěla hlavou a popošla k posteli. Nahnula se
nad peřinu. „Herr Mácha? Proč pořád nic neříkaj? Počkat!“ Jemně poklepala na
Máchovo rameno. „Nejenže nic neříkaj, ale voni se ani nepohnou.“ Nyní
s ním zacloumala. „Herr Mácha?! Nejsou voni nakonec mrtvej?“ řekla a
odhodila přikrývku. Sáhla mu na čelo a ztuhla. Bylo jako led. „No jo. Už je to
tak. Jezukriste. Tak viděj. Kdyby chodil hezky pomalu, jako herr lékárník, tak
by teď tady neležel jako nebožtík. No tak jim ještě naposled posloužím.
Uklizeno tu už maj. Jen ty počmáraný papíry tuhle na stole ještě vyhodím...
Copak na nich je? No já vím, že voni mi to už neřeknou. Musím se podívat.“
Přehrabovala se ve stohu papírů a kroutila hlavou. „Hm. Cože je tam psáno? Sbírka Dvanáct měsíců... Všechno je psaný
rukou. Jen Máj je tištěnej. Že by si herr
Mácha psal nějakej vlastní advokátní kalendář?“ Na moment se zamyslela, ale pak
mávla rukou. „Ále, co. Kalendářů je jak psů v rasovně a Máchovi už takovej
kalendář nic platnej nebude. Koho by to zajímalo.“ Šla ke kamnům, otevřela
dvířka, a když vhodila papíry do plamenů, zamumlala: „Šup s tím do kamen... Tak
a teď pro pana faráře.“
Ve dveřích se
náhle zastavila a spráskla ruce. „Šmarjáááá. A kdo mi vlastně zaplatí za
listopad? Takový neštěstí. Takový neštěstí... Lidičky zlatý! Pan Mácha to má za
sebou!“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat