Doznělo víření bubnů a kat pokynul
svým pacholkům, aby přivedli odsouzenou. Ti uchopili bledou a vyděšenou ženu a
vlekli jí ke gilotině. Přivázali jí k prknu, které se vzápětí sklopilo, a ženin
krk se ocitl v objetí dřevěného límce.
Kat v rudé kápi zkontroloval, zda je
vše připraveno a pak si stoupl k páce, přičemž zlověstným hlasem řekl: „Byla jste shledána vinnou. Nechť je tedy
spravedlnost vykonána!“ Kat zatáhl za páku a čepel nože dopadla na krk nebohé
ženy. Hlava se zaduněním odpadla do koše, odkud jí kat vytáhl a ukázal tiše
přihlížejícímu publiku.
Potom pacholci shodili ženino tělo z
prkna a vložili je do rakve. Jeden z pacholků převzal z katových rukou hlavu a
položil jí do rakve k tělu.
„Tak se stane každému, kdo poruší zákon v
tomto království!“ řekl kat a ukázal na otevřenou rakev. „Hle! Vražednice byla
potrestána, neboť vina nesmí zůstat bez trestu!“
Ovšem jen co domluvil, oči všech
přítomných se rozšířily hrůzou. Oběť v rakvi se pohnula, vzala svou hlavu do
rukou a nasadila si jí na krk.
„Jsem bez viny a zvu vás na Boží
soud, moji kati i soudci, kteří jste mne na tuto hanebnou smrt poslali!“ řekla
žena a pomalu vstala z truhly. Popošla na kraj pódia a uklonila se. „Kdo jest
spravedlivý, toho ani smrt nepřemůže!“
„Rozsviťte,“ ozvalo se po chvilce
ticha z publika, „to už je asi všechno!“
„A co byste ještě chtěl?!“ řekl muž
v katovské kukle a stoupl si vedle ženy. „Ufiknu jí před vašima očima hlavu,
ženská obživne a pobíhá tady jako čamrda. To je vám málo?!“
V divadelním sále se rozsvítilo a v
první řadě před pódiem se zvedl ze sedadla stařičký muž v černém fraku.
„Mistře, já netvrdím, že to bylo špatné, bylo to dokonce vynikající, ale chtělo
by to ještě dopilovat. Ten konec se mi nějak nezdá. Naše Divadlo Magie si
potrpí na dokonalá vystoupení.“
Kat si sejmul kápi a uhladil si
rozcuchané vlasy. „Podívejte, pane řediteli, já netvrdím, že je tohle číslo
dokonale připravený, ale mně šlo spíš o to, abych vám dokázal, že to jde jaksi
technicky. Pro provedení před platícím publikem připravuji ještě světelné a
pyrotechnické efekty.“
„No já teda nevím,“ řekl černovlasý
mladík, který seděl hned vedle ředitele „Přijde mi to docela nechutný, pane
Novák. Nemyslíte si, že se lidem bude spíš dělat zle, než aby vám za tohle
tleskali?“
Kat se na pódiu ušklíbl. „Až se
jednou se svým uměním dostanete tam kam já, drahý kolego Majere, tak mi něco
vykládejte o potlesku! Pokud je mi známo, dokážete tak akorát pár kouzel s
balíčkem karet.“
„Ale na rozdíl od vás jsem už byl i
v televizi,“ odsekl mladík a mávl rukou. „A při mém vystoupení rozhodně nemusí
být pod sedadly pytlíky na zvracení.“
„Ale no tak, pánové, přeci se mi tu
nebudete hádat, kdo je lepší! Každý z vás má své,“ řekl ředitel divadla a
podíval se na popravenou a obživlou ženu. „Doufám, že jste v pořádku, slečno?!“
„Ale jó,“ odpověděla žena a zakývala
hlavou. „ Už to máme několikrát odzkoušený. Poprvý to bylo nepříjemný, ale už
jsem si zvykla.“
„To jsem rád,“ usmál se ředitel a
vystoupil po schůdcích na pódium.„Mohu?!“ zeptal se a podíval se na mistra
Nováka, představujícího kata. „Rád bych si ten řez prohlédl zblízka.“
„Jak je libo,“ řekl Novák a kývl na
svou asistentku. „Ukaž se mu, Maruno.“
Slečna Marie se naklonila k řediteli
a ten si nasadil brýle. „Vážně zajímavé,“ řekl, když si prohlédl její krk.
„Vypadá to realisticky.“
„To bych řekl,“ pravil pyšně mistr
Novák. „Jsem rozhodně první, komu se to povedlo! Je to číslo světovýho formátu!“
„To bezesporu,“ řekl ředitel a
sundal brýle. „Mám nějaké informace, že v Las Vegas se o něco podobného před
rokem pokusil David Coperfield a nedopadlo to dobře. Proto jsem tak dlouho
váhal, než jsem souhlasil s touto ukázkou.“
„Máte pravdu,“ řekl Novák a pokrčil
rameny. „Vím o tom. Co jsem slyšel, tak se mu dařila jen ta první část s
popravou. Oživení už nedokázal. Právě proto s tím nikdy nevystoupil veřejně.“
„Ale to jste mi neřekl, pane Novák!“
vyjekla slečna Marie a poněkud zbledla. „To bych do toho nešla!“
„Ale klid,“ řekl mistr Novák. „Na
tobě jsem to vyzkoušel až po tom, co jsem udělal fůru pokusů u mě v laboratoři.“
„Jo, aha. Takže to vysvětluje, proč
jsme měli měsíc k obědu jenom králíky,“ zavrčela slečna Marie a promnula si
krk. „Ještě byste mohl něco vymyslet, aby to tak dlouho nesvědilo.“
„Za tu trochu svědění ta sláva snad
stojí, ne?!“ řekl Novák a mávl rukou na asistenty. „Běžte teď s Marunou ven. My
si tady s panem ředitelem musíme něco důležitýho projednat“
Když oba asistenti s Marií odešli,
podíval se Novák na ředitele a řekl: „Tedy jak, pane řediteli?! Berete, nebo
ne? Já myslím, že to bude trhák a budete mít týden co týden narváno.“
Ředitel se zamyslel a pak se otočil
do hlediště. „Váš názor, pane Majere? Jste spolumajitel divadla.“
Mladík v hledišti pokrčil rameny.
„Svůj názor jsem už řekl. Podle mě je ta za čárou, ale vy jste tu šéf, takže
máte hlavní slovo. Mě by hlavně zajímalo, pane Novák, jakou k tomu číslu máte
legendu.“
„Legendu?!“ řekl Novák a podrbal se
na hlavě. „Tu ještě musím vymyslet.“
„Vy jí ještě nemáte?!“ zakroutil
hlavou ředitel a dodal: „Ale to je vážný problém. Bez ní nelze takové
vystoupení uskutečnit! Obzvlášť číslo tohoto rázu, kdy je vlastně všechno
vidět. Nepoužíváte ani zástěnu, za kterou by došlo k opětovnému připojení
hlavy.“
„V tom to právě je,“ opáčil Novák.
„Oživení je hlavní trumf a tahák! Proč to maskovat.“
„Takové zmrtvýchvstání je spíš
malér, než tahák!“ ozval se Majer a poklepal si na čelo. „Jak to hodláte
vysvětlovat?“
„No nijak, copak někdy naše kouzla
vysvětlujeme?“ řekl Novák. „Co je komu po tom?“
„Drahý příteli,“ řekl pomalu
ředitel, „ke každému kouzlu musí existovat nějaké rozumné vysvětlení. To je
naše letitá zásada!“
„Přesně tak,“ řekl Majer a jedovatě
se usmál. „Nebo si snad myslíte, že můžete lidem jen tak a beze všeho,
vykládat, že jste objevil v nějaké staré knize návod na elixír, kterým lze
oživit mrtvolu?!“
„Kolega Majer má pravdu,“ řekl
ředitel a pokrčil rameny. „Lidstvo je zvídavé a kde kdo bude chtít vědět, jaký
je v tom trik. Musíte pro své číslo najít nějaké technické řešení, které se
jednoho dne objeví a vy je tak uklidníte. Děláme to tak přeci od nepaměti.
Provádět nevysvětlitelná kouzla není dobrá věc!“
„To já přece všechno vím. Nekouzlím
poprvé,“ vzdychl Novák. „Původně jsem myslel, že bych tu zástěnu použil, ale
nebylo by to ono. A já bych už konečně rád pořádně prorazil i do světa.“
„No jasně. A budete lidem vykládat,
že jste objevil elixír života, kterým oživujete mrtvoly,“ jedovatě řekl Majer a
poposedl si. „Nezbláznil jste se takhle náhodou?“
„Já bych tak ostře neformuloval, ale
v zásadě s mistrem Majerem souhlasím,“ řekl ředitel a poplácal Nováka po
zádech. „Víte co, pane Nováku?! Já vám zatím smlouvu nedám, ale až si vymyslíte
nějakou pěknou legendu o svém kouzlu, kterou časem vypustíme do světa, přijďte
a plácneme si!“
„Takže nic?!“ zeptal se Novák a
vzteky se hryzl do rtů. „To si myslíte, že jste jediná scéna, kde bych mohl
vystoupit?“ Ukázal na gilotinu. „Až jim tohle předvedu v Londýně, urvou mi
ruce!“
„Ale no tak, příteli,“ pokusil se o
smířlivý tón ředitel, „copak jsem vás vyloženě odmítl? Jen chci, abyste se
podřídil pravidlům našeho magického cechu, které jasně praví, že žádný
kouzelník nesmí svou činností ohrozit své kolegy.“
„Ty vaše zastaralý pravidla,“ řekl
Novák a odplivl si. „Víte, kam si je můžete strčit?! Je jiná doba! Vy starci
nám všechno kazíte! Já vážně nechápu, proč bych měl takový úžasný kouzlo kazit
nějakou zástěnou a vymýšlením pitomostí o tom, jak sekám hlavu figuríně, nebo
co si jako představujete, že by se o tomhle čísle mělo jednou objevit někde v
televizi nebo novinách.“
„Trochu to přeháníte, Nováku!“
vykřikl Majer a vyskočil ze sedačky. „Jak to mluvíte s mistrem nad mistry?!
Dejte si pozor, abychom s vámi pořádně nezatočili!“
„Uklidněte se, chlapče,“ usmál se na
Majera ředitel. „On je pan Novák sice hodně ctižádostivý člověk a poněkud
nedočkavý slávy, ale jistě bude rozumný, takže se s ním dohodneme a on nám
nebude dělat žádné problémy.“
„Nedohodnete,“ ucedil Novák. „Končím
jednání. Já si budu vystupovat klidně sám a bez nějakých pitomých legend.“
„Moment,“ ostře řekl ředitel a výraz jeho tváře ztvrdl. „To myslíte
vážně? Chápete, že vám to nemohu dovolit?! Tady končí legrace, Nováku!“
„S touhle peckou se prosadím všude.
A jestli si myslíte, že zavoláte těm vašim kamarádíčkům do ostatních agentur,
aby mě neangažovali, tak prosím! Klidně! Já budu vystupovat třeba na náměstích!
S tím nic neuděláte ani vy!“ řekl Novák a zlostně blýskl očima po řediteli a
Majerovi. Pak mávl rukou, a vykročil do zákulisí, přičemž si ještě zabručel pod
vousy: „Vy dva amatéři! Kulový umíte a budete to kazit ostatním…“
„Já to slyšel, pane Novák!“ mrazivě
řekl ředitel a kývl na Majera. „Ukažte mu, co jsem vás naučil!“
Novák se zastavil, otočil se a s
úšklebkem řekl: „Copak? Mladej vytáhne eso z rukávu, nebo snad králíka z
klobouku?!“
„Králíka?!“ řekl Majer a zasmál se.
„Tak proč ne v králíka?!“ Potom ukázal prstem na Nováka a cosi zamumlal.
„Kašpare,“ řekl Novák a chtěl jít
dál, jenže se mu podlomily nohy. „Co to k sakru je?!“ stačil si ještě pomyslet,
než dopadl na všechny čtyři a zastříhal ušima.
„Je ho škoda,“ vzdychl ředitel, když
Majer odnesl králíka do zákulisí. „Byl to vynikající čaroděj. Já takového
nepamatuji!“
„Snad byste ho nelitoval, mistře?!“
řekl Majer. „Neměl úctu ani k vám, ani k tradicím a pravidlům. Kdybyste ho
nechal jít, mohl nám nadělat spoustu malérů.“
„Já vím, ale i tak je mi ho krapet
líto,“ řekl ředitel a podíval se na gilotinu. „Vždyť on je první, kdo po
pětistech letech nalezl způsob, jak přivést k životu člověka se smrtelným
zraněním. To jsem nedokázal ani já! Kdo ví, kdy se to zase někomu povede? Mně
se sice povedlo objevit elixír prodlužující lidský život téměř do nekonečna,
což není špatné, ale vystupovat s tím nelze. Je škoda, že ačkoliv máme nyní
takové tolerantní století, stejně nesmíme nikomu mimo naše tajné společenství
říct, že kouzla skutečně existují a musíme si vymýšlet ty hrozné kraviny o
tricích, abychom ukojili lidskou zvědavost. Jeden totiž nikdy neví, jestli by
zase někoho náhodou nenapadlo zapalovat pod námi hranice…“
„No a co oni?“ Majer pohodil hlavou
ke dveřím. „Ti jeho asistenti. Co s nimi? Myslíte, že věděli, jak to dělal?“
„Málem bych na ně zapomněl,“ řekl
ředitel a zamyšleně si přejel rukou po bílých vlasech. „Rozhodně jim zaklínadlo
neprozradil, na to byl určitě příliš opatrný a navíc i ješitný, ale do našich
věcí jsou jistě částečně zasvěcení a mohlo by je napadnout někde žvanit.“
„Takže?!“ zeptal se Majer.
„Nic se nedá dělat,“ povzdychl si
ředitel a dodal: „V králíkárně je určitě ještě místa dost.“
„Jak si přejete, mistře Houdini,“
řekl Majer a opět začal cosi mumlat…
Konec
