„Vadíméééé. Vstávej, já jsem něco zjistil!“
Fuj tak takovýhle probuzení přímo nesnáším. Za prvý nemám
rád, když mě někdo budí časně ráno a za druhý už vůbec netoužím vědět, co kdo
zjistil. On, když někdo od nás z cirgusu něco zjistí, tak to většinou fakt
stojí za to. No, ale když už jsem byl jednou vzbuzenej, tak jsem vylezl z
kanafasu a šel se podívat, kdo mi to řve za oknem.
No jasně. To jsem si mohl myslet. Za oknem stál Wolodijowski,
a v ruce měl krumpáč a lopatu: „Co blbneš, Waldemare? A proč držíš v ruce ty
nechutný propriety. Doufám, že si nezjistil, že práce šlechtí člověka a nechceš
to jít se mnou vyzkoušet? Jestli jo, tak ti rovnou říkám, že prací se z tebe,
ani ze mě šlechtic nestane!“
Wolodijowski se podíval na krumpáč a lopatu: „Jaký propriety?
Ty myslíš tohle?“
„Jo myslím!“ zavrčel jsem. „To si zase principál vymyslel
nějakou práci, nebo co?“
„Ale né. To já sám od sebe,“ povídá Wolodijowski.
„Tak v tom případě si to kopání užij a mě z toho
vynech. Ostatně – Nechápu, co bys chtěl v cirguse kopat?!“ odsek jsem a chystal
se zabouchnout okno.
„V cirkuse nic, ale támhle o kilák dál je nějaká
skála. Tam chci kopat. Je Velkej pátek,“
rychle řekl Waldemar, když viděl, že se chystám zavřít.
„Hm. Waldemar se asi zbláznil,“ pomyslel jsem si. „Je
pátek ráno a on jde kopat skálu.“ Přemejšlel jsem, že na něj asi chrstnu kýbl
vody, aby se z toho amoku probral: „Hele Wolodijowski“, začal jsem opatrně,
„jestli jsi tam vzal nějakou brigádu v lomu, tak to ti chválím. Aspoň budeme
mít na pívo, když teď moc nehrajeme, ale jestli je to jenom nějakej blbej vtip,
nebo následek požití toho utrejchu, co sis nechal vypálit z toho starýho papíru,
a říkáš mu novinovice, tak radši zmiz. Já nemám v jednu hodinu po poledni
náladu na nějaký blbnutí!“
„To není vtip. A novinovici jsem už dávno vypil. Vždyť
ti říkám, že je přeci Velkej pátek.
Budem kopat poklad!“ vítězoslavně prones Wolodijowski.
Aha. To mi ani nedošlo. No něco na tom bude: „Jo ty myslíš,
jako že by se dneska mohlo něco najít? Tak je fakt, že jsem o tom už taky
slyšel. Dokonce jsem to jednou viděl v nějakým večerníčku. Jestli se nemejlím,
tak v tom figuroval Krakonoš. Jenže si nejsem vůbec jistej, jestli na těchhle
pověstech je něco pravdy.“
Jenže to už jsem byl celkem nahlodnutej. Vážení! Kdybysme
našli poklad, tak to by bylo něco. To bych už potom nemusel vlastně vůbec nic
dělat. Koupil bych si vlastní cirkus a jenom bych buzeroval lidi, jako to dělá
náš principál.
„Tak počkej minutku, Waldemare. Jen se dám do pořádku
a jdu ven,“ řek jsem a zalezl dovnitř. Dal jsem si kafe a z hlubin skříně jsem
vyhrabal montérky. Wolodijowski jistě ocení, když bude mít na kopání vhodný
oblečení!
Když jsem vyšel ven, tak jsem s nechutí zjistil, že
tam s ním stojí ještě Sabrina: „Tý jó. Wolodijowski, já myslel, že půjdeme jen
my dva. Co tady dělá Sabrina? To se budeme dělit o poklad všichni tři?! Já
myslel, že až to vykopeš, tak pojedem spravedlivě fifty - fifty.“
Sabrina po mně hodila zlým okem: „Uklidni se, klaune. Mě
k tomu prostě potřebujete. Poklad může najít jenom člověk poctivej a nevinnej.“
„Jo ahááá. A to máš bejt jako ty, Sabrino?! No nazdar
hodiny.“
Sabrina udělala krok dopředu a pod nos mi vrazila pěst:
„Ještě slovo drzoune a udělám ti permanentní mejkap na obě oči! Jestli se ti to
nelíbí, půjdu s Wolodijowskim sama a ty utřeš ten svůj umělej nos.“
Tak jsem radši zmlknul a souhlasil jsem. Ona je
Sabrína príma holka, ale když se naštve, tak není moc příjemná. Navíc se mi s
ní nechtělo prát. Já jsem sice větší a o hodně silnější než ona, ale řeknu vám,
že tahle ženská, když se pere, tak nemá chlap šanci. Jednou jsem viděl, jak v
hospodě složila jednoho otravnýho ochmelku. Kopanec jehlovým podpatkem do
jistejch míst a potom levej hák, rukou plnou velkejch prstenů. To by složilo i
boxera.
„Fajn Sabri. Uznávám, že bychom tady asi jinou bytost
podobnou tobě těžko našli. Jdeme všichni tři.“
Tak jsme vyrazili. Do lesa to nebylo daleko. Já se
Sabrinou jsme tam byli coby dup. Jenom Wolodijowski se za nám docela coural.
Pořád jsme na něj museli volat, ať si pospíší.
Já vám nevím. Tak on si to vymyslí, a pak se za náma
vleče, jako by se mu tam snad ani nechtělo. Už jsme byli se Sabrinou dokonce po
svačině, když k tý skále dorazil. Dofuněl k nám a klesnul na zem: „Teda vy
jste, ale kamarádi. Jdete si jak na výlet, ale aby mi někdo pomohl
s nářadím a s tím kolečkem, to už vás ani nenapadne, co?!“
Jéšišmarjá. Ten toho nadělá. Nese nářadí, ale že já se
táhnu s igelitkama na zlato a šperky a Sabrina vleče svačinu a Francovku na svaly, to už nevidí!
„Dejte mi něčeho napít, nebo leknu žízní. Fuj to byl kopec!“
zafuněl a padnul do písku pod skálu.
„No no. Nepřeháněj to. Tady si dej jedno pivčo a jdem
na to. Sabrina ti pak namázne bicepsy francovkou
a můžeš začít kopat. My budeme dávat pozor, jestli už je ta jantarová komnata
vidět,“ rozhodnul jsem.
Sabrina se zamyslela a pak řekla: „Moment kluci.
Nejdřív to zkusíme intelektuálně.“ Podívala se na ležícího Wolodijowského:
„Mechanizace nastoupí až později.“
„Jak to myslíš? Intel… aktuálně?“ zeptal jsem se.
„Jednoduše. Nejdřív vyzkouším magickou formuli, jestli
se skála náhodou neotevře sama.“
Wolodijowski zaúpěl: „Jestli to jde takhle, tak proč
se rvu s tím nářadím!“
„Protože, když to se skálou nepůjde po dobrým, tak jí
ten poklad prostě budeme muset vyrvat! Tak pánové nejdřív si obhlídnu místo,
kde by mohl bejt vchod do podzemí,“ řekla Sabrina a šla očumovat skálu.
Sabrině svítily oči, když pobíhala okolo pískovcovýho
masívu. Holt ženská. Ta jak čuje zlato a drahý kamení, tak se nezná: „Tady.
Tady by to mohlo být. Tady je to nějak puklý.“
Postavila se k prasklině a sáhla si do kapsy u
bundy. Pak vytáhla ruku a v ní držela malý závodní autíčko: „Nyní použiju
kouzelnou formuli.“
Tak to jsem zůstal štajf: „Sabrínko. Miláčku. Kouzelná
formule je něco docela jinýho. To není žádný auto. A už vůbec né takový mrňavý
na hraní.“
„Nějakej chytrej ne? Tak co je, podle tebe, taková
kouzelná formule, co?!“
„No normálně. Je to čarodějná říkánka. Něco na způsob
jak říká náš kouzelník při představení.“
„Myslíš jako to jeho: Simsala bum… A doprdele… Zase se
to nepovedlo!“ zeptala se Sabrina.
„Něco na ten způsob. Jenže úplně jináč,“ řekl jsem.
„A jak teda?“ nechápala.
„Normálka. Musíš třeba říct: Sezname, otevři se!“
„Hm. Tak to znám. To říkám, když se snažím dostat na internet.
Ale když to nefunguje tam, tak tady to nepůjde taky,“ pokrčila ramenama Sabrina
a schovala autíčko do kapsy.
Wolodijowski se ozval: „Jste mimo. To není, Sezname,
ale Sezame. To znám taky. Jenže to
bych tady nezkoušel, protože je to nebezpečný. Jak já znám ten příběh, tak se
ta skála otevírala a byl v ní i poklad, jenže…“
„Tak na co čekáme? Jdem na to,“ zajásala Sabrina.
„Nech mě Sabríno domluvit jo?“ zamručel Waldemar. „Problém
byl v tom, že v tý skále měla i buňku nějaká vodnož Al-Kájdy, nebo něčeho
takovýho. Prostě bylo tam čtyřicet machometánů a ty neměli s nikým slitování.“
To se mi vůbec nelíbilo. Se čtyřiceti musulmanama se nehodlám
hádat o nějaký šmuky. Proto jsem navrhnul toto: „Hele, tak to zkusíme po našem.
Já ještě znám: Horo horo. Otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo, z
bohatství svýho.“
Sabrina poskočila, až se jí jehly zapíchly do písku: „Vidíte,
jak se vám teď hodím? Teď jsi, Vadime určitě rád, že tu jsem!“
Měl jsem na jazyku zase tu jedovatou poznámku o poctivosti,
ale radši jsem si řek, že budu zticha. Sice měla podpatky zaražený v zemi, ale
kdo ví, jak je dokáže rychle vytasit: „Ale tak jo. Tak to vyzkoušej. Za to nic
nedáme.“
Sabrina si stoupla k puklině a roztáhla ruce jak
Libuše na Vyšehradě a spustila: „Ó horo horo. Jak je to dál? Aha. Otevři se mi,
protože jsem poctivá, a chtěla bych něco málo… Nebo radši víc… Třeba prstýnky
se smaragdama, a tak různě… Těm dvěma stačí prej málo.“
„Sabrino. To musíš odříkat přesně tak, jak jsem ti řek.
Já to viděl v televizi,“ vzdychnul jsem.
„Tak dobře. Já to tak řeknu. Tohle stejně nezabralo.“
Sabrina to odkdákala s patřičným patosem, a pak jsme čekali,
co bude.
Po deseti minutách nám došlo, že buď je to špatná
formule, nebo že v tý skále nic není. Případně, že jsem měl pravdu a se
Sabrininou poctivostí to není až tak valný. Skála stála furt stejně a nic z ní
nevypadávalo.
Wolodijowski vstal ze země a popadnul krumpáč: „Tak pozor.
Já to věděl, že nějaký formule jsou na nic. Pusťte mě k tomu. Se skálou je to
stejný jako s koňma. Dokud do nich nezačneš bušit, tak ti nic nepředvedou!“
Začal rubat skálu jak všech sedm trpaslíků a Stachanov
dohromady. Pískovec lítal na všechny strany a jiskřilo se mu od krumpáče.
No měl recht. Za chvíli se skála začala otevírat. Puklina
se rozevírala a Sabrina do ní vždycky nahlídla, jestli už jako svým nevinným
okem nezahlídne nějaký to zlato. Jenže porád nic.
Já jsem si zatím připravoval igelitky. Sice furt nic
nebylo vidět, ale skála byla čím dál tím víc otevřená. Dokonce jsme už začali
slyšet nějaký tajemný hřmění.
Wolodijowski přestal na chvíli kopat a zaposlouchal se:
„Cholera! Už něco slyším. To se už asi hrne poklad z outrob skály!“
Měl pravdu. Hrnulo se. Jenže né poklad, ale hromada balvanů.
Jak do toho pískovce bušil, tak ta skála prostě rupla a začala se sunout dolů.
Teda povím vám, že jak se Wolodijowski za námi coural
do toho lesa, tak teď z něj utíkal tak, že jsme mu ani nestačili.
Když vás totiž pronásledujou tuny rozběsněnýho
pískovce, tak to běžíte jak vítěz Velký
Pardubický.
Do cirkusu jsme doběhli úplně splavený, a naštěstí
v pořádku. Teda relativně v pořádku. Sabrina si v tom úprku zlámala
podpatky a Wolodijowski tam nechal nářadí a kolečko. Já přišel naštěstí jenom o
igelitky. I když ta s obrázkem komboje na koni, jak kouří cigáro, mě docela
mrzela, protože mi bude v mojí sbírce chybět.
Takže to vlastně dopadlo dobře. Bohatý nejsme, ale víme,
že kopat poklady je blbost. Musíme holt zbohatnout nějak jinak. Třeba na
blbosti jinejch lidí.
Rozhodli jsme se, že uspořádáme kurz hledání pokladů!
To by v tom byl čert, aby nám za to někdo nezaplatil!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat