Povídka z připravované sbírky Povídky z modrého kouře
„A já ti říkám, že je to on!“
zašeptala sousedce blondýna v batikovaném tričku. „To nemůže bejt nikdo jinej.
Vždyť se na něj podívej!“
„Asi máš pravdu,“ řekla dlouhovlasá
bruneta a ucucla z dvojky bílého. „Takhle jsem si ho vždycky představovala. Fousatej.
Vlasatej. A ten vytahanej rolák a manžestráky. Typickej dekadent a bohém!“
„No dyť říkám, ne?!“ kývla blondýna.
„Hulí jako fabrika a sedí přesně podle popisu. Nina říkala, že když byla na
brigádě v redakci Poety, tak zaslechla, že Pistor chodí každej pátek do týhle
špeluňky a sedí pokaždý sám v rohu pod věšákem. To nemůže bejt nikdo jinej.“
„Ty vado!“ vzdychla brunetka a
nenápadně se podívala směrem k vousáčovi, který seděl dva stoly od nich. „Já
jsem normálně na omdlení. Sedět takovej kousek od autora Zpěvů ložnic. Dnešní
největší prokletej básník a my dvě jsme s ním v hospodě!“
„Ježíši, nekoukej tam pořád,“
zasyčela blondýna a zapálila si cigaretu, „nebo ještě odejde, když zjistí, že
ho šmírujeme. Víš jak to s ním je. Prej nesnáší popularitu, a jak ho někdo z
fanoušků pozná, radši uteče, než aby se s ním bavil.“
„To je fakt,“ kývla brunetka,
„nenechává se fotit a autogramiády zásadně odmítá. O to je větší klika, že ho
vidíme v jeho přirozeným prostředí. Myslíš, že třeba zrovna teď vymejšlí
nějakou tu sprosťárnu?“
Blondýna pokrčila rameny. „Třeba jo.
To nikdy nevíš. Stejně máme kliku, že jsme na něj natrefily. Jedeme sem sto
kiláků, tak by byla škoda, kdyby zrovna dneska vynechal.“
„Hele, hele!“ sykla bruneta a
pohodila hlavou k objektu jejich zájmu. „Vytáhnul z kapsy nějakej složenej
papír! Třeba něco napíše! Sleduj. Teď ho rozkládá!“
Obě dívky napjatě čekaly, co muž s
papírem provede. Vousáč pečlivě rozložil arch papíru, mávl s ním, a pak ho
přiložil k nosu a mocně zatroubil. Poté papírový kapesníček zmačkal, zastrčil
ho zpět do kapsy a mávl na vrchního, který mu přinesl další pivo a rum.
„Hm. Tak nic nenapsal a asi už
půjde,“ zklamaně řekla blondýna, když zahlédla, že vousáč si nechává spočítat
účet. „To je škoda. Mohly jsme bejt u toho. Víš jak by nám holky z reciťáku
záviděly?!“
„To nevadí,“ řekla brunetka a po
očku se opět podívala na vousáče. „Aspoň jsme ho mohly vidět. Já ti stejně
řeknu, že je to krásnej chlap.“
Blondýnka zamilovaně vzdychla. „Jo,
je. Takovej přírodní typ a né žádnej chcípák z čajovny. Jemu prostě věřím
všechny ty čuňárničky, který píše a pro který ho maloměšťáci nesnášej a
nejradši by…“
„Tady vám nesu ty rumy, slečinky,“
přerušil blondýnu vrchní, a položil před ní tácek.
„Ale my nic nechtěly,“ řekla udiveně
brunetka.
„To je prezent támhle od mistra.
Zaplatil i ty vaše dvojky. Prej na něj furt koukáte, tak se plácnul přes
kapsu,“ řekl vrchní a odkráčel za pípu.
Brunetu i blondýnu zalilo horko.
Podívaly se nejdřív na sebe a pak na vousáče. Ten zvedl půllitr, napil se a
pořádně si odříhl. Pak řekl: „Tak na vás, kočky! Hele, a co kdybyste zvedly ty
vaše pěkný prdélky a šli bysme jinam. Tady je to nějak chcíplý. A kdybyste to
potom měly domů daleko, můžete přespat u mě! Co vy na to?!“
„S vámi, mistře?“ nadšeně řekly obě
dívky. „S vámi půjdeme kamkoliv!“
***
Jen co si vousáč odvedl obě dívky,
vstal od stolu u okna malý brýlatý mužík v tvídovém saku. Vzal kávu a posadil
se na uvolněné místo pod věšákem.
„Já se omlouvám, Dneska jsem vám sem
zapomněl dát rezervé, měl jsem trochu fofr,“ řekl vrchní, který k němu
přispěchal. Pak vzal ze stolu popelník. „Vy vlastně nekouříte, tak ho odnesu,
ať vám to tady nesmrdí.“
„Budete velice laskav. Děkuji
mnohokrát,“ řekl mužík a usmál se. „Už jsem tam byl poněkud nesvůj.“
„Rádo se stalo. Tak slušnýho člověka
rád obsloužím vždycky s chutí,“ řekl vrchní a zakroutil hlavou. „Ale všiml jste
si, toho mistra z klempírny, jak tu seděl? To mi řekněte, pane Pistore, jak
takovej starej sprostej vágus, moh sbalit ty dvě koťata, co sem zabloudily?! To
mi prostě hlava nebere!“
KONEC
