Jak nám utekl Muhhamad Ali

„Lehni ty potvoro! A nečum na mě, jako bys nežral tejden! Nežral jsi jenom dva dny! Snad si nemyslíš, že se maso válí jen tak po ulicích. Na. Chytej, potvoro žlutá. Ve výseku dneska toho měli dost… Moment. Zastav se. Kam se hrneš?! Stůj! Doprčic neutíkej. Vrať se do klece. Šmankotééé! Páne šiditéli. Páne šiditéli! Lev nám utééék! Ale já nic! Já klaun!“

 No tak takhle se to stalo. Domptér totiž dostal chřipku, takže vyšlo krmení lva Muhamada na mě.

 Já jim ale říkal, že se tý bestie bojím. Kdepak lev nebo tygr. A nedej pánbůh třeba ten zlej kozel! To jsou potvory, že jim není rovno! Já jim všem říkal rovnou, ať mě k němu neposílaj! Že mě ta bestie neposlouchá! A ještě ke všemu nějakej idiot zapomněl pořádně zaklapnout závoru na dvířkách!

 Běžel jsem hned za principálem:  „Pane ředitel. Principále! Je to v háji. Muhamad vzal čáru. Já ho teda chtěl zastavit všema dostupnejma prostředkama, ale nic to nebylo platný!“

 Přeci mu nepovím, že jsem okamžitě utíkal na opačnou stranu než ten hnusnej přerostlej kocour!

 Bancrotti vylez z maringotky. Podíval se na mě a řek: „Hm?! Tak to asi budeme muset něco udělat… Asi ho budeme muset honit… Tak můžeš vyrazit Vadime!“

 Chvíli jsem přemýšlel, že to asi principál myslel jako vtip:  „Já?! Honit lva?! To je dobrý principále. Haha hehe. Ale co navrhujete doopravdy?!“

 „To je doopravdy Vadime! Koukej ho přivýst! Nebo ti ho budu strhávat z platu!“ řek a sladce se na mě usmál, přičemž si pohrával si se svým bejčákem.

 Tak to bylo zlý! Myslel to vážně. Ona demokracie není v cirkusech moc populární, takže se s principálama není radno příliš hádat. Kdybych totiž třeba někdy chtěl z tohohle cirkusu odejít, tak by mi to taky principál moh tak zavařit u konkurence, že bych si už v životě jako klaun ani neškrtnul a musel bych jít třeba i někam normálně pracovat! A to ani náhodou! Jednou jsem umělec a na tom nic nehodlám měnit!

 Co mi zbejvalo. Připadal jsem si jako ubohej křesťan, kterýho Nero poslal do arény. Copak já můžu bojovat s hladovým lvem?! Kdybych byl alespoň pořádně hladovej já, tak by tu byla šance, že sežeru já jeho, ale takhle?!

 Došoural jsem se k sobě do maringotky. Pohledem jsem se rozloučil se vším, co mám rád. S lahví vodky. S lahví rumu. A i s tím ginem, kterej jsem si nechával na narozky. Zavřel jsem dveře a odešel po pachový stopě.

 Teda Ali páchnul fakt strašně! Taky by ho někdy mohl domptér vykoupat. Ale teď se mi to hodilo. S odporem jsem nasával lví puch a s radostí jsem nasával z lahví, který jsem si vzal sebou!

 (Když mně jich bylo tak líto. Copak jsem je mohl nechat v maringotce?! Ještě by je někdo vychlastal!)

 Asi po hodince nasávání jsem najednou zaslechnul někde z blízka křik! No jo! Bylo to jasný, jako facka na sále! Střídavě řval Ali a hned zase nějaká ženská!

 Hned jsem tím směrem vyrazil. Říkal jsem si, že když budu mít kliku, tak Muhamad bude už tu ženskou dojídat a já ho pak sytýho snadno dovedu na vodítku domů.

 Doběhnul jsem k chalupě, z který se to neslo. Proplížil jsem se nějakejma keřema a připravoval se na ten strašnej pohled, co se mi měl naskytnout. Párkrát jsem už viděl chlapa potrhanýho od šelem a není to nic pěknýho. Jednou měl jeden krotitel z pranice s tygrem modřinu a jinýmu dokonce tekla krev!

  No, ale to co jsem uviděl na dvorku tý chalupy! To se nedá slovem povědět, ani písmem vypsat! Ovšem já to budu muset vypsat, protože jinak byste se nic nedozvěděli, že?! Strašnej pohled! Muhamad řádil! Ženská ječela a třískala ho smetákem a přitom řvala: „Necháš toho ty zmetku! Pusť. Nech toho obludo!“

  No ječela, jako když jí na nože berou! Ovšem Muhamad si jí nevšímal! Se ani nedivím, když byl takhle v ráži.

 Jóóó bylo to hrozný!  Víte, on Ali už dlouho neměl žádnou lvici, a to, co prováděl s tou angorskou kočkou, která patřila tý ženský, to je lepší nevědět!

 Holt jsem musel počkat, až Muhamad dokončí ty svoje milostný hrátky. Baba mezitím omdlela. Před tím ještě stačila hulákat něco o tom, že ta kočka je výstavní a vyhrála už patnáct soutěží! No a co. Takový koťata budou třeba taky zajímavý a výstavní.

 Muhamad se po tom všem nechal odvést domů jako beránek. Asi ho občas takhle někam pustíme. Vždyť je to přeci chlap né?! A musíme mít pro něj pochopení! Zvířata maj taky svoje práva!     

KONEC

Václava knížete zmordování, od bratra jeho

Stará Boleslav léta Páně 935, nebo 929

Je večír.

V síni hodovní, kníže Václav, se svým bratrem víno a medovinu pije.

Již zmožen byl Václav a ku Praze chtěl odejít,

 ale jeho brat mu to nechtěl dovolit.

„Sedni, jez a pij, bratře můj,

hojnost Ti nabízí můj fungl nový dvůr.

Ustaňme svárů, ustaňme sporů,

o tom kolik máme do Němec odvádět volů.

Sedněmež a vypijme korbel spolu.“

Václav slovům Boleslavovým poslyšet nechal,

za stůl usednul a ovar si dal.

Služebník přiskočil a vína lil,

Václav s Boleslavem, jak o závod pil.

Dobře jim v hodovní síni bylo.

Však jinde, se cos divnýho dělo.

O kus dále, ale tentýž večír, čtvero kmánu Boleslavových sedělo, a pikle kulo.

Hněvsa, Tuža Tita a Česta.

Mužové krutí-Mužové drsní,

jenž onucí si nepéřou a nevynášejí smetí.

Tváře zarostlé, jak cháska loupežná,

hygiena a mluva otřesná.

Hle! Tu Tuža pomocí činek svaly své tuží.

On oštípem dobře se ohání v boji.

Na brachy své pohlédne a tak hovoří:

„Hej braši moji.

Jak Václav vládnout nám dál bude,

tak je to v loji.

Do Saska odvádí voly, však díky tomu odvodu, já ztrácím své přátele.

Tuhle kníže prohlásil o mém kamarádovi, že volem je, a do Saska šupem pojede.“

A již Hněvsa mu na ta slova přikyvuje:

„Slyšte slova má hněvivá.

Jak to neskončíme, tak to snad na věky potrvá.

Náš pán Boleslav, se s tím lidumilem již smiřuje,

a mě to vážně rozčiluje.

Otroky kníže vykupuje a volnost jim uděluje.

Však viděl jsem, jak jeden otrok, si na latrínu jeho plakát vylepuje.“

Tita zatím v koutě sedí,

a do krbu zamyšleně hledí:

„Pamatovat na svou bábu by měl.

S tou jeho matka se nemazala.

Pěknej uzlík jí na šátečku nechat udělala!“

Kmáni na sebe pohlédli,

a svýho nápadu se zalekli.

Co myslet si bude Boleslav o nápadu jejich?

Setne jim hlavu?

Nebo jim dá odměnou perskej tépich?

Hlavama proradnýma se myšlénky temný honí.

Jak to tak spunktovat?

Trestu se bojí.

Pak Hněvsa praví tu větu osudnou:

„Hle braši moji,

já už jsem přišel na to,

 jak Václava zhubit,

a to nikoliv mečem,

nikoliv v boji!“

Spiklenci přistoupí k Hněvsovi blíže,

a on jim šeptá,

 jak zhubit Václava kníže:

„Já slyšel vědmu, co počasí hádá,

že zítra ráno bude strašlivá kláda.

Přízemní mrazejk, prej v tom nečase bude.

My chodník u kostela vodou polejem, a to si pište, že kníže sklouzne, na hubu padne a mrtvola po něm zbude.

My potom z obliga budem.

Pak novýmu knížeti Boleslavovi, gratulovat můžem!“

Čtvero zloduchů jásat začalo, že Hněvsa moudrým kruťákem je, a tak dobře pikle kuje.

Pak vyšli spolčenci ze své sloje,

a chvátají ku studni, kde popadnou vědra troje.

Již vody nabírají.

Již vody lijí.

Do prsou se hrdostí bijí.

V síni hodovní zatím louče uhasly.

Boleslav s bratrem šli do ložnic spát,

jelikož ráno, musí na jitřní mši, oba brzy vstát.

Nikdo netuší, co příští den chystá.

Bude to zrada.

Bude to vražda!

Kdo by to pomyslel,

když byla večír tak dobrá kalba!

Však mnohdy je štěstí jen pouhá šalba.

Ráno raníčko, ptáček zazpíval,

a kníže Václav z postele pospíchal.

Šat svůj na sebe ohodil.

Mečem se opásal a korunu nasadil.

Do kostela pospíchá, by svou duši osvěžil.

Vyjda ven zamračil se:

„Hm. Měla pravdu ta vědma babice.

Dnes je chladno velice.

Měl jsem sobě vzít škorní, co mají podrážku drsnou,

a né tyhle letní střevíce.“

Tak sobě přemítal

a ku kostelu se ubíral.

Co krok to pád mu hrozil,

Václav držkoval, že sem vůbec lozil.

Náhle bratra svého Boleslava uzřel,

kterak k němu jde,

a an cos v ruce držel.

Tak Václav radostně zvolal:

„Bratře můj jak rád tě vidím. Včera jsi nám dobře posloužil!“

Boleslav usmál se a taktéž pravil:

„Dnes ti též dobře posloužím.

Zde hleď. Lopatku písku,

bys nesklouznul,

ti pod nohy podhodím.“

A písek knížeti pod nohy chtěl hoditi,

ale ďábel tomu nechtěl dovoliti.

Než písek dopadnul, kníže podklouznul a na zem sebou fláknul.

Boleslav sebou trh, a trochu se leknul.

I počal takto volat:

„Kde jste kdo.

Přikvačte na pomoc.

Kníže u mě upadnul

a kdož jsi nablízku, spěchej na pomoc.

Neb na tomhle náledí, já k jeho zvednutí nemám moc.“

A tu Hněvsa se svými spolčenci po náledí kvačí.

Na nohou mají škorně s drapáky, tak se jim dobře běží.

V rukou maj oštípy, meče a vidle.

Podle křičí, že knížete zvednou rychle.

Kopí k němu skloní a praví, ať se dřevce chopí, že nahoře bude hned.

Kníže se chytil, ale hned poznal, že sakra chybil.

Hněvsa do něj oštíp zabod,

až mu krev vystříkla do bot.

Kníže oči třeští

a svou brzkou smrt si věští.

„Běda běda bratře můj.

Na mý slova pamatuj.

Však já vím, žes nevinen

a tak po mně zdědíš zem.

Ty staneš se knížetem

a znát tě bude ten i ten.

Ale já stejně budu slavnější. Heč!

A jak tu větu řek,

na místě tam zdech.

Duše jeho odešla na nebesa a bratr hořce zaplakal.

Skolil Boleslava rmut a žal.

Jal se lotrům spílat, 

že jich zahubí a bude z nich kůži sdírat.

Mnoho zlého jim sliboval

a velmi si v tom liboval:

„Co vám má m provést zločinci. A tobě Hněvso obzvlášť!“

Avšak  Hněvsa klidně pravil:

„Ku Praze chvátejme pane.

Kdo by vám to věřil,

že jste bratra nezabil.

Vy na stolec musíte rychle usednout,

ještě dříve, než může od zadku Václava vychladnout.

Jste kníže pane.

Tak už je to mezi panstvem dané.

Jedno, jak jeden kníže zcepení.

Však vaše knížecí jasnost to jistě brzy ocení.

Budete známý jako kníže bratrovrah,

ale přesto...

Ostatní kmeny vás nebudou považovat za nějaký těsto!“

Boleslav setřel slzu z oka.

„Nejspíš pravdu díš.

Vytrhnem ku Praze

a čím dřív tam budem,

tím spíš se knížetem stanem.

Tak na koně skočme a jeďme jak vítr.

Stolec čeká, a na to jak jsem se stal knížetem, se neptá.

Vpřed druhové moji.

Strojme se k lítému boji.

Teď to teprve bude prča!“

KONEC

Můj milej deníčku a Jak jsme přijímali novou tanečnici

Můj milej deníčku...

Tak tu sedím s prázdným a nepopsaným sešitem, a přemejšlím, co se s ním tak dá udělat.

Na balení cigár jsou ty stránky moc tlustý. To pak blbě hoří.

Teda ono to hoří dobře, ale poněkud jinak, než by mělo. Já to jednou zkusil a nedopadlo to dobře. Jak ten papír hořel plamenem, tak mi od něj chytnul molitanovej nos a já ho pak skoro tejden seškrabával šmirglpapírem ze svýho pravýho nosu. O tý doby vím, že kouření v zaměstnání je životu nebezpečný.

 Takže na cigára se to nehodí. A nehodí se to ani k tomu účelu, pro kterej jsem si ten sešit, sem, do týhle místnůstky, původně přines.  Ano. Hádáte správně. Pro tyto účely je takovej papír příliš tvrdej.

Ale dal by se použít na psaní, pro který byl původně vynalezenej! Když nad tím tak přemejšlim, tak já si toho pamatuju docela dost. Za ty roky, u tohodle cirkusu, jsem toho zažil až hanba mluvit. Jenomže proč se stydět?! Dneska píše paměti kdejakej potentát, kterej má másla na hlavě, že by se s ním dalo namazat chlebů pro celou armádu, tak proč bych taky něco nesepsal i já! Konečně - času mám dost. Nikdo na mě zatím neklepe, že by taky potřeboval, takže můžu vzpomínat, jak je mi libo.

 Ale jak začít? Možná snad tím, že bych se moh představit. Jsem Vadim. Klaun Vadim. A  cirkus, u kterýho jsem angažovanej, nese název Inferno. Možná snad právě proto můj život občas připomíná peklo. Peklo, nad kterým tvrdou rukou vládne sám Lucifer, kterej zde ovšem vystupuje pod krycím názvem principál a jmenuje se Bancrotti. A tak jako má Lucifer k ruce Belzebuba, má náš ředitel po svým boku manželku Elvíru, která má tu zajímavou vlastnost, že dokáže udělat ze života peklo i Luciferovi, takto principálovi.

Ještě štěstí, že se v Infernu vyskytujou i zbloudilý andělé. A to konkrétně ve formě tří artistek. Sandry, Sabriny a Saskie, který to peklo sem tam dokážou udělat snesitelnější. Tedy pokud nemaj zrovna pekelně hnusnou náladu.

Ale nebudu zdržovat výčtem lidí z ansáblu. Konečně-poznáte je sami. Tak teda vzhůru do víru vzpomínek.

To se třeba jednou principál rozhodnul, že je potřeba přibrat do cirkusu nějaký to nový číslo. No dyť si to přečtěte sami, že jo…

Jak jsme přijímali novou tanečnici

Náš principál říká, že čím je v cirkuse míň ženskejch, tím je to pro klid v maringotkách lepší. Obává se totiž, že by nám moc pletly hlavy a nikdo by se pak nesoustředil na vystoupení.

Případně, by prej mohly někdy převzít moc a začít nám vládnout. Jednou jsem se ho na to ptal. Co jako myslí tím převzetím moci? Zašel tehdá do maringotky, a když se vrátil, měl v ruce Staré pověsti české. Významně na tu knihu ukazoval a říkal, že tam je popsaný všechno! Pak otevřel pověsti na stránce, kde se psalo o dívčí válce, a zabodnul prst do ilustrace, na ktery byla vyobrazená Vlasta, sedící na koni s kopím v ruce. „Vypadá jako moje Elvíra, před padesáti kilogramy. Chraň nás pánbůh, aby se jednou spojila s ostatníma členkama ansáblu!“

V názoru, že by se žádný nový ženský neměly přijímat, ho vehementně podporuje scénograf Narcis Esttet. Aby taky ne. Narcis by byl nejradši, kdyby po světě běhali jen samý mužský ve stříbrnejch elasťákách. Jen jednou v životě obdivoval ženskou a to ještě omylem. Když se díval na zimní olympiádu a bylo zrovna rychlobruslení. Myslel si, že v tom aerodynamickým oblečku jezdí chlap. Jaký bylo pak jeho zklamání, když komentátor řek, že je to Sáblíková!

Já byl ovšem vždycky toho mínění, že ženskejch není nikdy dost! Ono totiž pokoukání třeba i na průměrně ošklivou ženskou, je mnohem lepší, než na nadprůměrně hezkýho chlapa. Obzvlášť po půl litru rumu. Ten má značný kosmetický účinky. A pak si ještě myslím, že principálovic názory stejnak formuje především jeho žena, spřáhnutá v tomhle směru s Narcisem, kterej jí půjčuje šminky!

Jenže, ať byl principál, nebo principálka, jakýhokoliv mínění, jednoho dne se prostě musel inovovat program a vzhledem k tomu, že se jim doneslo, že ve světě teď frčí tanec u tyče, nezbejvalo, než přijmout nějakou tanečnici.

Bancrotti teda původně navrhoval, aby u tyče tančila některá z artistek, ale byl tvrdě odmítnutej. Takovou hambárnu prej provozovat nebudou. Marně se je pokoušel přesvědčit, že je snad jedno, jestli se točí v prádle okolo horizontální tyče, jako na hrazdě, nebo vertikální, jako při tom tanci. Sandra mu na to odsekla, že ony jsou kvalifikované artistky a tohle je   práce pro nějakou flundru. Pak si začala ostentativně spravovat zip na latexovejch šatech, aby pochopil, že už se s ním nehodlá bavit.

Doufal, že pochodí snad u Sabriny a Saskie, ale nepochodil. Za to si zaběhal, když s ním obě vyběhly.

Jediná, která projevila zájem o tanec u tyče, byla Miss Twigy. Jenomže ona je žena-silák a hned jak se chytla tyče a zvedla nohy od země, tak se s ní tyč pomalu ohnula do pravýho úhlu a principál usoudil, že Twigy nebude rozhodně vhodnou kandidátkou na tanečnici. Nevrle jí nařídil, aby tyč ohnula zpátky, protože je nekrade a začal se smiřovat s tím, že program o tohle číslo nebude obohacenej.

Narcis se ještě pokusil navrhnout, že by snad u tyče mohl tančit přeci i mužskej. Jeho představa byl ohnivej hasič, svlečenej do půl těla a sjíždějící tyč, přičemž by dělal hůůů. Ale to bylo moc i na paní principálovou. Řekla, že by to mohlo během představení vyvolat paniku mezi divákama a taky připomněla, co mezi dobrovolnejma hasičema kdysi způsobil režisér Forman, když natočil film Hoří má panenko. To bylo stížností, jak prej znevážil snažení těch zakuklenejch pyromanů. Ještě by nám prej mohli někdy, v nestřežený chvíli, podpálit šapitó a pak místo hašení ještě přikládat! Milostivě teda dovolila Bancrottimu, aby přehodnotil mínění na počet žen působících u cirkusu a nějakou tu tanynku angažoval. Druhej den Bancrotti oblíknul smoking a prohlásil, že jede objet agentury, který by byly schopný dodat ženskou a tyč.

Večer se vrátil. A nevrátil se kupodivu sám.

Hned jak jsme zaslechli řev motoru a v okýnkách našich maringotek se zalesknul zlatej lak karosérie, seběhli jsme se před šapitó, kde zastavil jeho Trabant.

Bancrotti vystoupil a s obrovským úsměvem zavolal: „Sehnal jsem jí. Jmenuje se Sirael. A budete koukat. Já jsem se cestou málem třikrát vyboural!“

Jeho žena Elvíra se ušklíbla a pravila: „A z kterýho je cirkusu?“

Principál si zamnul bradu a řek: „Tak cirkus to zrovna nebyl. Já měl cestou chuť na kafe, tak jsem se zastavil u nějakýho motorestu s varietním programem. Takříkajíc, čistě se ženským personálem. Když jsem vešel, zrovna tančila u tyče. Dal jsem si na baru smrťáka a domluvil se s majitelem, za kolik by mi jí nechal! Nakonec to nestálo moc. Prej tam byla už moc dlouho a chtěl taky obměnit ansábl.“

Oběhnul auto a dvorně otevřel dveře u spolujezdce. A pak se ze dveří začala vysouvat jedna noha. A ta noha se pořád vysouvala a vysouvala. Konce neměla. A když už byla docela vysunutá, tak se to opakovalo znovu. Kouzelník Don Boscy de Domu toužebně zašeptal: „Ještě ještě jednu. Bože, ať vystrčí alespoň ještě jednu!“

Další nohu už naštěstí neměla a já si tak oddychnul, ale to co patřilo k těm nohám! Co vám budu povídat. Waldemar Wolodijowski se sepjatýma rukama kleknul na zem, rozplakal se a vykřiknul: „Panna Maria. To je Panna Maria cirkusová! Já věděl, že existuje!“

No prostě snad každej byl naprosto unešenej. I naprosto slepýmu vrhači nožů jeho žena zakryla oči, protože se jí zdálo, že právě prohlídnul. Potom mu ucpala i nos, jelikož začal prohlašovat, že i to co cítí, je úchvatný.

Nová slečna stála u Trabantu a znuděně sledovala naše reakce. Zívla a řekla: „Tak budeme tu prosím jen stát, nebo mi někdo ukáže, kde budu mít ubytování? Jsem po cestě značně znavena.“

To mě na chvilku trošku zklamalo. Zněla moc nóbl, ale když ještě dodala: „Kurva práce, tak hne se někdo do hajzlu a veme mi kufry?“ věděl jsem, že je to příjemná světská žena a vyrazil jsem vpřed, abych jí posloužil.

Nebyl jsem ovšem sám. Trochu to vypadalo, jako útok těžký kavalerie, jak jsme se všichni snažili bejt za džentlmeny. Můj běh se bohužel zadrhnul na nastavený noze, kterou mi do cesty dala Sabrina, takže jsem ke kufrům nedoběhnul včas. První tam byl provazochodec, kterej odstrčil principála a urval víko kufru od Trabanta, aby se dostal k jejím zavazadlům. Čapnul kufry, začal s nima utíkat směrem ke svý maringotce a cestou volal: „Bydlí u mě! Dám jí všechno! Sám se spokojím jen s jedním provazem na spaní!“

Měl ale smůlu. Uběh zhruba pět metrů a složil ho Wolodijowski. Vzal bagáž do podpaží a nabral směr na svůj přebejvák. Taky neběžel dlouho. Vzápětí byl dostiženej, na koni jedoucím, westernovým jezdcem a kovbojem Tomym, kterej na Waldemara skočil a zkroutil mu hlavu s nohou, aby ho hned ukázkově svázal. Celý to běsnění ukončil až principál. „Nechte toho! Kufry jí odnese Narcis Esttet. A bydlet bude taky u něj. Tam bude v bezpečí!“

Saskia za horlivýho přikyvování ostatních holek a žen, ucedila něco v tom smyslu, že před ní ta můra nebude nikdy a nikde v bezpečí, ale to principál nezaslechnul.

Sirael nás pořád sledovala, ale teď už ne znuděně, ale spíš se strachem. „Nemohla bych radši zpátky? Pane Bancrotti, když vrátíte Vukčičovi nějaký peníze zpátky, tak mě třeba zase vezme.“

Bancrotti se na ní usmál. „I kdepak. To se poddá. Však oni si zvyknou. A až budete časem vypadat, jako kterákoliv jiná ženská tady v cirkuse, tak vám daji pokoj. Teprve tady poznáte co je to život. Tam to v motorestu… Prosím vás. To vůbec nic nebylo! Tady teprv zažijete věci!“

No. A od tý doby jsme jí nikdo a nikdy neviděl. Jen ten překrásnej řev, kterej vydávala, když prchala kamsi pryč, nám dodnes zní v uších jako rajská hudba. Možná to i našim ženskejm přišlo líto, protože, když utíkala, tak jí radostně mávaly.

Škoda, že jsme jí neviděli ani zatančit. Principál říkal, že když se v motorestu vlnila u tyče, tak snad porušila všechny fyzikální zákony a jeden mravnostní navrch!

Nakonec je snad něco pravdy na tom, že nový ženský by se k nám neměly přibírat. Ještě bychom z toho opravdu zblbli. Ale na druhou stranu. Pěkná holka, je přeci jen pěkná holka. Hele. Támhle jde Saskia. Kde mám ten rum?

KONEC

Tajná historie děčínského podzemí

Již mnoho se napsalo a namluvilo o tajné podzemní chodbě, vedoucí z děčínského zámku (obr.1), kamsi do neznáma. Bylo řečeno mnoho nepravdivého, proto cítím potřebu nasypat zrno dohadů do mlýna bádání, aby se tak oddělil šrot omylů, od mouky pravdy, ze které lze upéct chléb poznání!

Kam tato chodba vedla, či snad dosud vede, nebo zda chodba vůbec existuje, nebylo donedávna známo. Známý německý historik a pamětník Franz Schumann (obr.2), který za okupace na zámku působil jako kuchař v poddůstojnické škole Wehrmachtu, se o možné existenci chodby zmiňuje ve svém stěžejním díle: Thunové a jejich tajné výkopy.

Pan Schumann na straně osmset devadesát devět píše: „Za těch dlouhých nocí, kdy jsem škrábal brambory na eintopf, čítával jsem si z nudy zápisky komorné posledního hraběte z Thunů. Šlo deník jisté Hildy Krupiczka (obr.3). Deník jsem nalezl v jejím bývalém pokojíku, kde v letech 1942 až 1945 sídlilo velitelství kuchyně a kde ho zřejmě zapomněla, při svém odchodu ze zámku. Bylo to nezáživné čtení, ale jen do chvíle, kdy jsem mezi seznamy nakoupených zástěr a prachovek, narazil na zmínku o tajné chodbě! Tehdy jsem rozrušením upustil bramboru do hrnce s vodou a doslova jsem hltal jistý zápis, kde se psalo, jak pan hrabě při večeři povídal cosi o tom, že půjde na druhý den provést do Teplic jakýsi výkop! A že o tomto výkopu nesmí nikdo vědět, takže použije ke své cestě tajnou chodbu!“

Tolik tedy citace z knihy Franze Schumanna. Dále pan Schumann píše, že bohužel neví, kde se chodba nachází, neboť když rozrušením upustil onen osudný brambor, voda vycákla tak nešťastně, že zcela rozmáčela místo, kde se psalo o vchodu do chodby. Tudíž mu vstup do podzemních prostor zůstal utajen.
Jediné, čeho se mu jeho poválečným dlouhým bádáním v archívech povedlo docílit, bylo to, že zjistil, o jaký výkop tehdy šlo. Thunové milovali fotbal a byli velkými fanoušky teplického fotbalového klubu Teplitzer FK. To se pochopitelně nelíbilo děčínským fotbalistům a velmi jim to zazlívali. A právě z tohoto důvodu Thunové tajně přicházeli do Teplic, ještě tajnější chodbou, aby tam vždy před začátkem utkání provedli slavnostní výkop! A právě těmto tajným výkopům historik Schumann věnoval své dílo.

Je tedy nabíledni, že chodba existovala, byla funkční a byla využívána. Dokonce vedla až do Teplic. Lze předpokládat, že na levém břehu Labe vedla pod dnes nevyužívanou železniční tratí zvanou Kozina. Ovšem toto nemůže být bezpečně prokázáno, dokud na této trati neproběhnou archeologické vykopávky.

Opusťme nyní vzpomínky bývalého kaprála a kuchaře Schumanna (mimochodem jeho recepty na bramboráky a tuřínovou polévku, které jsou rozepsané na stranách tisíc pětset až tři tisíce dva, jsou skvělé) a věnujme se události, která nepochybně zahýbe historií.

V letošním roce navštívil Děčín další z pamětníků, který na zámku sloužil jako voják. A to jako voják Sovětské armády, v letech osmdesát až osmdesát devět. Jde o bývalého staršinu,  Vasila Dimitrijeviče Volovkina. Jen zcela náhodou jsem tohoto starého pána potkal na jedné z mých výprav za taji Děčína.
K našemu setkání došlo na nábřeží, u ruiny vstupu do výtahu na Pastýřskou stěnu. (obr.4) Ještě dnes se mi třesou ruce, když si uvědomím, že k našemu setkání ani nemuselo dojít. Jen náhodou jsem v onen červencový den zvedl zrak od chodníku, kde jsem za pomocí detektoru kovů pátral po artefaktech, a uviděl jsem ho. Muž mohutné postavy, v zimníku a kožešinové čepici, postával rozpačitě před zavřeným vchodem ke zrušenému výtahu.
Vytušil jsem cizince a nedalo mi, abych ho neoslovil. Turistickému ruchu je třeba pomáhat! Muž se usmál a s typickým ruským přízvukem se mě zeptal, zda výtah funguje. Když jsem mu s typickým českým přízvukem řekl, že nikoliv, pán pokýval hlavou a pravil: „Za mě, mašína zdvižnaja rabótala chorošó! Ja zděs byl mašinist!“

Přiznám se, že tehdy jsem se zarazil. Sovětský voják a strojník ve výtahu na Pastýřskou stěnu?! (obr. 5 a 6) Bylo to nepochopitelné. Výtah přeci spadal pod Dopravní podnik. Pozval jsem tedy pana Volovkina do restauračního zařízení, kde došlo k našemu sblížení.
Po několikahodinové družbě se musel bohužel rozloučit, jelikož mu jel vlak do Prahy, kde přesedal na letadlo do Jekatěrniburgu, ale před odchodem mi slíbil, že mi napíše a vše mi osvětlí.

A skutečně. Za měsíc přišel dopis z Ruska. Pan Volovkin se mi na úvod omlouval za to, že mi tehdy v restauraci nemohl říct vše, ale nyní, že napíše plnou pravdu.
Na zámek nastoupil původně do funkce sušič cibule v bývalé konírně. Služba to byla důležitá. Dobře usušená cibule se předávala do kuchyně a špatně usušená se vyhazovala.
Staršina Volovkin měl vadnou cibuli likvidovat. Upřímně se mi v dopise doznal, že nevědom si historické hodnoty zámku, házel nahnilou cibuli do jakési jámy, kterou nalezl ve sklepení.
Po zhruba třech letech mu prý začalo být divné, že se jáma vykutaná v pískovcovém masívu stále nezaplnila. Jednoho dne tedy spustil do jámy několik svázaných opasků a šňůrek na sušení, a po nich slezl do tmavého jícnu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že se nedokáže dostat až na dno.
Rozhodl se, že o tomto nálezu informuje velitele posádky. Velitel, podplukovník Krutin, byl po jeho hlášení údajně velmi rozrušen. Jak tvrdí pan Volovkin: „Byl tak mimo sebja, že si spletl vodu s vodkou a málem uměrl!“ 
Rozrušení velitele posádky bylo pochopitelné. Sověti měli samozřejmě informace o podzemní chodbě a Krutinovi došlo, že díky cibuli došlo k jejímu nalezení! Ihned tedy zakázal vstup do sklepení a z Moskvy za týden dorazila  gardová speleologická jednotka pod vedením majora Jeskyňkova.
Jednotce se údajně podařilo za nemalých ztrát (tehdy v SSSR nebyl karbid do lamp a sirky vlhly) prozkoumat podzemní prostory. Když se jim podařilo, za pomocí trhavin, proniknout vrstvou cibule, ke svému úžasu zjistili, že na dně na jámu navazuje lehce se svažující chodba, která vede směrem k Labi. Po usilovném pochodu, po nějaké době narazili na říční vodu. Neklamné znamení, že chodba je zaplavená! V tuto chvíli byl průzkum na čas ukončen. Ovšem jen do doby, než byli z Donbasu povoláni civilní specialisté, kteří měli vybavení pro podmořskou těžbu uhlí. Tito úderníci za slib, že už nikdy nebudou muset překračovat plán, pak ve skafandrech vynosili ve vědrech vodu a za pomoci nejmodernějších krumpáčů chodbu rozšířili a zpevnili.

A jak tedy souvisí výtah a chodba? Není rozhodně náhodou, že v té samé době se započalo se stavbou výtahu. Výtah stavěný pod krycím názvem turistická atrakce, měl ve skutečnosti vojenský význam a spadal pod velení Sovětské armády a o jeho stavbu jevil mimořádný zájem i sám Leonid Ilijič Brežněv.
Na všech oficiálních projektech má výtah jen dvě stanice. Dolní na nábřeží a horní na Pastýřské stěně. Dle pana Volovkina, ovšem v Moskvě musí existovat ještě jedna verze projektu, ve které je zakresleno i třetí, tajné suterénní patro! Právě v tomto suterénu působil staršina Volovkin jako strojník, který byl do této funkce jmenován za své zásluhy o znovuobjevení chodby.
Chodba, začínající ve sklepení zámku, totiž pod Labem směřuje právě sem. V případě válečného konfliktu, napadení kasáren na zámku a obsazení Dlouhé jízdy, tedy jediného normálního východu ze zámku, se měly jednotky urychleně evakuovat chodbou k výtahu, kde by vojáky, vždy po čtyřech, staršina Volovkin vyvážel na Pastýřskou stěnu a tam by jednotky zaujaly obranná postavení. Počítalo se s tím, že od chvíle, kdy by byl zámek napaden, by mohla být obrana zaujata do tří až čtyř dnů.

Na závěr si můžete položit otázku, proč jsem s tímto odhalením přišel až dnes. Pan Volovkin mě totiž na konci svého dopisu zapřísahal, abych, dokud bude živ, o tomto nikomu nevypravoval, jelikož jde o dodnes platné státní tajemství. Teprve nyní jsem tedy mohl vyjít s tímto objevem ven. Minulý týden mi totiž přišel ještě jeden smutný dopis. Vnučka pana Volovkina (obr.7) mi sdělila, že její děd tragicky zahynul při pádu výtahu v jejich přízemním domě v Jekatěrinburgu.

Chodba tedy existuje. Otázkou zůstává, kde se ve sklepení nachází vchod, a zda dnes není například zasypán sutí ze stavebních prací.
A pracují na zámku skuteční zedníci? A je chodba pod Labem přístupná, či opět zaplavená?
Proč tak často v říčním korytu pracuje bagr? A je to skutečně bagr? Proč už výtah nejezdí? A pokud by ještě někdy jezdil, nebyl by řízen z Moskvy?
Otázky zůstávají, i když pravda byla vyjevena!

Marcel Deli,  přáteli běžně nazývaný Indiana Jones z Děčína

PS:Příští přednáška bude neznámo kdy. Ale jistě mohu říct, že bude o magických místech města Děčína.

Obr. 1

Děčínský zámek. Jaká tajemství ještě skrývá jeho podzemí?!

Obr. 2

Kantýna Wehrmachtu na zámku. V kroužku dobrácká tvář kaprála Schumanna.

Obr.3

Komorná Hildegard Krupiczka. Podoba byla rekonstruována dle rytiny nalezené na toaletě podkoního.

Obr.4

Ruina vstupu do výtahu na Pastýřskou stěnu. Šipka označuje místo, kde jsem poprvé spatřil pana Volovkina.

Obr.5

Pastýřská stěna, jak ji mohl vidět kaprál Schumann.

Obr.6

Pastýřská stěna, jak ji vidíme my. Tedy, když není mlha, že...

Obr.7

Fotografie, kterou mi zaslala vnučka pana Volovkina. Na obrázku při vystoupení folklórního souboru "Podmoskovskije večjora" ji vidíte v první řadě čtvrtou zleva...

 Nebo pátou zprava. Teď si nejsem jist...