„Tedy pánové, ta jatýrka byla
delikatesní!“ řekl inženýr Majer, když dojedl a otřel si ústa ubrouskem.
„Taková jsem na talíři neměl ani nepamatuji!“
„Jsem rád, že vám chutnalo,“ řekl
vrchní, který přišel odnést prázdný talíř. „V kuchyni ani nebudou mít práci s
mytím. Vždyť vy jste ten talíř snad i vylízal!“
„Vylízal,“ přisvědčil inženýr Majer
a usmál se. „Není zač se stydět. Pokud je jídlo vynikající, jde u mě etiketa
stranou.“
„Rád vidím, že vám chutná,“ řekl
vrchní a podíval se ostatní pány u stolu. „A jak chutná vám, vážení?!“
„Vyřiďte v kuchyni, Františku, že
koleno nemá chybu!“ zahuhňal s plnou pusou doktor Pelc. „Paní Bohunka je
kuchařka políbená samotným bohem poživačnosti.“
„Tak, tak,“ pokýval hlavou pan Grunt
a zdvihl prst. „Nic člověka tak dobře nenaladí, jako její jídlo! Ledvinky s
rýží jsou jedna báseň!“
„Jasně, že vyřídím,“ řekl vrchní a
položil na tác Majerův talíř. „Paní Bohunka je náš poklad. Takovou kuchařku aby
dneska jeden pohledal s lucernou v pravé poledne.“
„Máte recht,“ pravil pan Grunt a
zafuněl. „Bylo to vynikající a přišlo mi to k duhu. Ledvinky jsem jedl
naposledy, když jsem byl malej kluk. Už jsem skoro zapomněl, jak chutnají.“
„Víte co je zajímavé, pane vrchní?“
řekl inženýr Majer. „Ta kuchařka je bezesporu fantastická, ale to mi povězte,
jak vy vždycky odhadnete na co budeme mít chuť?“
„Ano, pan inženýr má pravdu,
Františku,“ řekl doktor Pelc a napil se piva, „vždycky to tu bývala taková
zaplivaná špeluňka, kam jsme chodívali jen na pivo, to tu bylo vždycky dobré a
vám všechna čest, držíte jeho úroveň stále vysoko, ale s jídlem tady bylo
bídně.“
„No jo,“ řekl pan Grunt, „to má
inženýr svatou pravdu. Na jídelníčku bylo skorem pořád to samé. Guláš s kilem
pepře a oschlejma knedlíkama. Řízek jako podešev a …“
„A nebo vepřový výpečky. Ovšem
spálený na uhel!“ skočil do řeči panu Gruntovi inženýr. „A pak se tu objevíte
vy, pane Františku, přivedete sebou Bohunku a jídelníček je každý týden jiný. A
jak jsem už řekl. Vy nejenže máte vždy jinou nabídku, ale s naprostou přesností
odhadnete, na čem si každý z nás pošmákne. Vždyť my ani jídelníček nemusíme
číst.“
„To víte, však jsem v kšeftu už
nějaký pátek,“ usmál se vrchní. „Všechno je to na odhadu lidí. Základem je
naslouchat a správně se dívat.“
„Na tom něco bude,“ řekl pan Grunt.
„To máte jako u mě v práci. Jak víte, já jsem instalatér. Zrovna dneska říkám
tomu mladýmu učni, aby mi přinesl roury dvoucolovky a co myslíte, že udělal?
Přinesl čtyřcoulovky. A proč to tak zkonil? Protože nenaslouchal a měl na uších
sluchátka. A ještě byl drzý a hádal se se mnou, že roura jako roura. Jak to pak
má pořádně téct? Ale, škoda mluvit…“
„No vidíte,“ zasmál se doktor Pelc.
„U mě na patologii se stalo něco podobného. Zkoumám vzorek mozku a až po nějaké
době se zjistilo, že mi poslali úplně jiný, než měli. Málem bych té nebožce
přisoudil nádor, na který zemřel někdo úplně jiný.“
„Všude je něco,“ mávl rukou inženýr
Majer. „Já dnes s kolegy řešil složení té nové malty a né a né najít tu
správnou hustotu. Buď byla řídká, nebo hustá jako lepidlo. A z čeho to vzniklo?!
Jak už správně řekl tuhle pan vrchní. Z nenaslouchání. Kolega Novák přidával
stále mnoho vápna, jelikož je, s odpuštěním, hluchý jako tetřev!“
„Tak vidíte,“ řekl vrchní František
a na tác položil zbývající talíře. „Naslouchání je důležité. To je marná věc.“
„Děkujeme a připravte nám účet,
Františku,“ řekl pan Grunt. „Dobře jsme se najedli a pivečka popili, tak je čas
jít domů. Přijdeme zase pozítří.“
„Jak si račte přát, pánové,“ řekl
vrchní a lehce se při odchodu uklonil.
„A vyřiďte v kuchyni naše vřelé
díky!“ zavolal za ním ještě doktor Pelc. Pak se podíval na své přátele a
zakroutil hlavou. „Stejně mi to nejde na rozum, jak nás ten chlap dokáže
odhadnout.“
„To je prostě zkušenost,“ řekl pan
Grunt. „Inu, machr!“
„Tak, tak. Není nad něj a paní
Bohunku,“ pokýval hlavou inženýr Majer a pohladil si břicho. „Jsem zvědav,
copak nás čeká pozítří k večeři!“
***
Vrchní František zaplul s tácem
plným talířů do kuchyně a usmál se na kuchařku Bohunku. „Ti tři ze čtyřky u
okna vám vzkazují, že to bylo výborný. Jak je znám, zase nechají pořádný dýško.
S vámi se kšefty pěkně točí, to vám tedy řeknu!“
„Že jim děkuju,“ řekla Bohunka a
utřela si ruce do zástěry. „A copak je zlobilo dneska?“
„Dneska ani moc nenaříkali,“ řekl
vrchní a podrbal se na hlavě. „Předevčírem pořád fňukali, ale dneska měli jen
nějaký problémy v práci tak nevím, jestli z toho něco uděláte.“
„Uvidíme,“ řekla Bohunka, „vždycky
se dá něco vymyslet. I když je pravda, že nemoci se dělají líp. Vyhozený koleno,
tvrdnoucí játra a ledvinovej kámen, to bylo jasný jako facka.“
„Jo jo,“ řekl vrchní, „taky si na
tom pošmákli. No, ale dneska jsem na vás zvědavej. Ten instalatér měl nějaký
trable s trubkama, kterejma něco špatně teče. Inženýr zkoumal maltu, a doktor
pitval mrtvej mozek. Tak co s tím?“
Bohunka si sedla ke stolu a
zamyslela se. „Takže trubky, malta a mozek… No to je jasný jako facka, pane
vrchní! Na pozítří napište na lístek makaróny s rajskou. Pak krupicovou kaši a
takovej květákovovej mozeček, jako umím já, pan doktor ještě nikdy nejedl! A
když mrtvej, tak i pár rakviček na závěr! No jaká jsem?!“
„Zlatá!“ řekl vrchní a vlepil paní
Bohunce pusu na tvář! „Vážně zlatá!“
Konec
