Historie naší rodiny - část třetí

Když byl děda z armády propuštěn, sbalil poděděný medvědí kožich, a usadil se v pohraničí, poblíž Děčína. Vybral si menší statek a hodlal hospodařit. O návratu do Mukačeva vůbec neuvažoval. Za prvé si říkal, že když už došel až tak daleko, nemá smysl si huntovat nohy a vracet se, a za druhé se mu nechtělo jít tak blízko sovětům.

Za svého pobytu v Rusku si totiž dobře všiml, že tamní obyvatelstvo trpí jakýmsi zvláštním druhem lásky k chudobě, ve které si vyloženě libuje a dokonce má tendence tuto národní libůstku vyvážet i za hranice. Děda doufal, že v Československu se tento trend neujme. Když pak bylo Mukačevo, spolu s ostatním územím, předáno Sovětům, mírně zapochyboval, ale stále doufal. Když ve volbách zvítězila KSČ, děda zapochyboval už víc, ale doufat nepřestával.

Až přišel únor čtyřicet osm. Děda si tehdy byl v Praze vyřídit nějaké dokumenty. U Pinkasů si dal pivo a pak si řekl, když už je v té Praze, že se zajde podívat na orloj.

Na náměstí se tlačil dav lidí a děda měl problém se k orloji vůbec dostat. Byl překvapený, že je tam tolik turistů. Mnoho jich bylo v montérkách. Děda Vadim si říkal, že je to asi nějaký hromadný odborářský zájezd, ale krapet ho zarazilo, že někteří z turistů sebou měli pušky.

Dal se s nimi do řeči a dobrácky jim vysvětloval, že to si sebou do Prahy tahat nemuseli, protože ve vnitrozemí je přeci už bezpečno, na rozdíl od pohraničí, kde v lesích občas ještě narazí na žebravé esesáky. Ale nepochodil. Turisté v rádiovkách mu řekli, že nebezpečí ze strany reakce číhá všude a aby dával pozor, protože už to brzo začne.

Děda tedy nechal vyptávání a přesvědčování a otočil se k orloji, kde očekával průvod svatých. Jeden z mužů v montérkách se ho udiveně zeptal, kam se to kouká, že to bude přeci tamhle a ukazoval na balkon jednoho z domů. Děda politoval neznalého turistu a poučil ho, že všichni se objeví v tamtěch dvou oknech, a ukázal na orloj. Pak zavolal: „Pozor všichni! Koukáte se špatně! Všichni otočit! Bude to támhle!“

Dav nejdřív znejistěl, ale protože děda měl díky válce značně vyvinutý smysl pro řev a řízné povely, celé náměstí poslechlo a za minutu všichni zírali na orloj.

Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že Klement Gottwald, když z balkonu viděl, jak se k němu celé náměstí otočilo zády, vzteky překousl dýmku, strašně vynadal Slánskému, že to celé špatně zorganizoval a chtěl odejít se slovy, že když to tu lůzu nezajímá, tak se klidně vrátí zpátky na hrad a řekne Benešovi, že všechny své návrhy stahuje zpátky.

Slánský ho prý zadržel a měl prohlásit: „Soudruhu Gottwalde. Všechno bylo domluvené. Ať visím, jestli je to moje vina! Začni mluvit, soudruhu, a oni ti budou věnovat pozornost.“

Pak teprve Gottwald, se skřípěním zubů, spustil tu svou řeč o tom, jak se vrací z hradu.

 Dědu Gottwaldův projev rušil a reptal, že on se vrátil od Pinkasů a taky s tím nikoho neotravuje. Bohužel Klement se dostal do ráže, a protože jeho mikrofon byl silnější, než dědův hlas, všichni se opět otočili a místo sledování procesí svatých na orloji, začali sledovat shromáždění nesvatých na balkoně. A tak se stalo, že tehdy, v únoru, došlo ke dvěma nepříjemnostem. Děda Vadim přišel o kulturní zážitek, a národ o demokracii.

Můj milý dědeček se od té doby uzavřel a nehodlal s nikým mluvit. Ztratil o všem iluze a zatrpknul. Přes den tvrdě pracoval, aby splnil dodávky tuřínu a vajec a po nocích psal představitelům státní moci sprosté anonymní dopisy, ve kterých jim barvitě líčil, co by jim udělal, kdyby jim neudělal to, co jim sliboval minule.

Až se jednoho dne rozhodl, že to tady není k žití a usoudil, že nastal čas k emigraci. Donutily ho k tomu dvě věci. Za prvé mu byly změněny a zvýšeny dodávky a děda dobře věděl, že je nemůže splnit, takže bude pravděpodovně prohlášen za škůdce a půjde do kriminálu. Copak tuřín a vajíčka. To ještě zvládal, ale skutečně netušil, kde má každý měsíc vzít ten metrák uranu!

Druhým, a závažnějším důvodem, bylo to, že na jeden z anonymních dopisů napsal svou zpáteční adresu. Byl to dopis právě pro Ludvíka Svobodu. Generál mu ležel v žaludku už dlouho, protože právě ten dědečka zklamal snad ze všech nejvíc.

V dopise mu nejprve popřál pěkný den a pak následoval popis mučení, který by v tak krásný den s generálem provedl. Závěr dopisu pak končil poetickým vyjádřením zklamání, jež znělo: Svobodo! Tvé jméno není Ludvík!

 Děda si nepříjemnost se zpáteční adresou uvědomil hned, jak psaní vhodil do schránky, ale bylo už pozdě. Pokusil se ho ze schránky vytáhnout za pomocí rybářského prutu, jenže byl přistižen pošťačkou, uvědomělou soudružkou, která příliš nevěřila jeho tvrzení, že mu tam cestou z rybárny upadnul kapr, a pohrozila mu, že vše ohlásí na Ministerstvo pošt a odposlouchávání hovorů.

Děda Vadim tedy nechal prut prutem a mazal domů. Věděl dobře, že nemá moc času. Počítal, že pošťačce bude cesta německým obrněným transportérem, předělaným na poštovní vůz, trvat do Děčína asi čtyři hodiny. Pak ještě nějakou dobu bude hledat podezřelý dopis a další hodiny se bude snažit navázat telefonické spojení s ministerstvem. Dohromady tedy více jak čtyři hodiny. Zdá se to dlouho, ale uvědomme si, že děda nehodlal odejít na polívku do hospody, nýbrž do emigrace, a to na věky věků, takže si sebou chtěl vzít nějaké zásoby a majetek.

Mazal proto domů, do ruksaku sbalil konzervy, chleba a peníze, a chystal se z valníku vyházet hnůj, který měl připravený na pole, aby na něj naložil nějaký nábytek. Předpokládal, že se opět, jako na začátku války v Mukačevu, převlékne do medvědí kůže, a předstírajíc, že je potulný medvěd, pokusí se s valníkem taženým traktorem, přejet hranice do Německa, kde pak požádá o azyl v USA. Vzpomněl totiž na slova svého otce, knížete Vadima, který mu na smrtelném kanapi říkal, aby pamatoval na to, že má mít rád medvědy a svobodu. Nedávno totiž viděl v kině přírodopisný film, a zjistil, že medvědi nežijí jen v Rusku, ale i v národních parcích USA. Navíc si zjistil, že v Americe se žádný generál nejmenuje Svoboda a to ho utvrdilo v přesvědčení, že musí právě tam a ne jinam.

Bohužel mu to nevyšlo. Nevěděl, že pošťačka má v pancéřovém voze vysílačku, brašnu s dopisy prohledala cestou, a podala vysílačkou zprávu rovnou na ministerstvo, které nelenilo a pro dědu poslalo dva pány v kožených kabátech. Děda jejich Tatraplán naštěstí zahlédl pootevřenými vraty stodoly, zrovna když házel hnůj. Nebyl čas na nic! Popadl jen ruksak a medvědí kůži a zmizel v hlubokých pohraničních hvozdech.

Večer se proplížil do Děčína a vydal se rovnou na nádraží, kde doufal, že se mu povede nastoupit do nějakého nákladního vlaku, který ho odveze do západní zóny v Německu.

Všiml si, že na odstavné koleji stojí vlak, který má zvláštní náklad. Na plošinách stály maringotky! Obytné i pakováky. Vozy s katry pro zvěř a spousta jiných. Na všech bocích maringotek se skvěl barevně vyvedený nápis: Zirkus Adolf.

Děda se začal nenápadně vyptávat železničního zřízence, co že to je za vlak. Zřízenec byl upovídaný a tak se děda dozvěděl, že jde o německý cirkus, který jde do odsunu. Děda Vadim zajásal, což si zřízenec vykládal jako projev vlastenectví a počastoval ho kalíškem rumu.

Dědeček počkal, až se setmí, a pak, v medvědí kůži, proniknul do jednoho z nákladních vozů se senem. Jídla a pití měl v ruksaku dost, takže se cesty neobával. Zahrabal se do krmiva, zachumlal se do kůže, a těšil se, jak vystoupí až v Německu.

Jel dlouho. Předlouho. Několikrát byl vůz při zastávkách kontrolován policií, nebo celníky a pohraničníky, ale dědu, před jejich psy, vždy zachránila ta stará medvědí kůže. Jak jí pes ucítil, ani za nic nechtěl čuchat dál.

Jeli tak dlouho, až mu pití i jídlo došlo, ale děda si říkal, že pro svobodu se musí trpět. Až jednoho dne vlak konečně zastavil a stál dlouho. Neobvykle dlouho. Děda se odvážil vyhrabat ze sena, otevřel opatrně vrata vagonu a vyhlédl ven. Několikrát si nevěřícně protřel oči, ale viděl dobře. Přímo před ním byl nápis v azbuce: Moskva-nákladové nádraží…

Když byl zaměstnanci cirkusu Adolf vzkříšen, dozvěděl se krutou pravdu.

Byl to skutečně německý cirkus, jenže nešel do odsunu, ale byl připraven k přesunu do majetku SSSR,  a to i s personálem, jako válečná kořist.

A tak se můj děda rozhodl, že u cirkusu už zůstane. Moc dobře si totiž pamatoval, jak dlouhá a únavná cesta byla z Buzuluku do Prahy a nehodlal jí znovu absolvovat po svých.

Po deseti letech se cirkus vydal na turné po spřátelených zemích a děda se tak dostal opět do Československa, kde se s tímto cirkusem rozloučil a přijal místo v Infernu, kde jsem i já. Děda už je na pravdě Bóží, ale ta kůže mi visí v maringotce pořád!

A ten puch je fakt hroznej!

KONEC

Historie naší rodiny - část druhá

***

Letěli dlouho předlouho. Až jim došla vodka, kterou byl letoun Ilja Muromec poháněn. Vrtule se přestaly točit a praděd mohl jen doufat, že dosáhl kýženého cíle.

Po vysazení motorů se pokřižoval, nasadil si padák, vzal medvěda do náruče, a s výkřikem: „Vzhůru dolů za svobodou!“ se vrhl do hlubin.

Dopadli poblíž Mukačeva, které v té době patřilo Československu. Po přistání vyděšený medvěd uprchl do lesů a pradědeček se ho musel vydat hledat.

Jejich zjevení vyvolalo v Mukačevu a blízkém okolí menší pozdvižení. Nestává se každý den, aby se na nebi objevilo sovětské válečné letadlo a z něj se na padáku snesl mohutný muž, s neméně mohutným knírem a ještě mohutnějším medvědem.

Zdejší úřady se původně domnívaly, že se jedná o ruskou invazi, a vyhlásily výjimečný stav. Četnictvo z celého okolí dostalo rozkaz ihned nechat pronásledování Nikoly Šuhaje loupežníka, a vydat se zatknout podivného parašutistu s medvědem.

Zpráva o invazi vyvolala také obrovskou nákupní horečku, při které byl úmyslně vyrabován obchod se střižním zbožím, a omylem podpáleny městské lázně, které si dav spletl se synagogou.

Místního rabína tento omyl natolik vyvedl z míry, že  to považoval za zázrak, a muže na padáku za mesiáše, což také veřejně prohlásil, a dostal se tak do ostrého sporu se svou konkurencí, totiž mukačevským popem, který mu oponoval, že mesiáš tu už byl, takže se  nakonec oba poprali na náměstí.

Deník Mukačevský soused na základě těchto událostí promptně vydal mimořádné číslo s titulkem: Bolševická invaze vyvolala ekonomický rozkvět a náboženské nepokoje!

K vysvětlení celé události došlo až za tmy, pozdě večer, kdy pradědečka s medvědem našel v lese četník Alois Vosáhlo. Praděda byl s medvědem ukryt v křoví na kraji lesa, odkud vyděšeně pozoroval, co se to ve městě děje a moc se mu nechtělo vyjít ven.

Obával se totiž, že přistál někde v Rusku a sleduje řádění rudých hord. Měl v ruce noviny s článkem o Československu, díval se na fotografii Prahy a marně tuto fotografii porovnával s Mukačevem, ozářeným požárem lázní.

Poté, co se před nimi, kromě Mukačeva, vynořil ze tmy i četník Vosáhlo, a praděd poznal, že má na sobě uniformu, jakou v Rusku nikdo nenosí, teprve uvěřil, že dosáhl cíle. Proto, když četník míjel křoví v němž se maskoval, rozhodl se, že na něj promluví.

Hned po tom, co šokovaného četníka chytil a ten po leknutí znovu nabyl řeč, mu bylo potvrzeno, že je tam, kde chtěl být. Jen poněkud víc na východ, než měl původně v plánu. Praděd tehdy zavýsknul, a samou radostí, vyhodil četníka Vosáhla vysoko do vzduchu.

Vosáhlo byl starý dobrák, a když se praděda rozhodl, že zůstane v Mukačevu žít, ubytoval ho v prázdné místnosti na četnické stanici. Nájem nepožadoval. Chtěl jen slib, že bude stanici v noci hlídat, aby jí Nikola Šuhaj zase nevykradl.

 Pradědovi se zprvu nežilo lehce. Neměl sebou žádnou hotovost a první peníze které dostal za zbytky hedvábí z padáku, které prodal nešťastnému majiteli vyrabovaného obchodu se střižním zbožím, mu ukradl zmíněný Nikola.

Rozhodl se tedy, že se zkusí živit jako to dělal v Rusku. Vystupoval s medvědem na náměstích a návsích. Obživa to nebyla valná, ale protože pradědeček byl i veselý a vtipný člověk, který k tanci přidal i šaškování, lidi ho měli rádi a tržba tak na kus žvance pro oba stačila.

Až jednou projížděl městem cirkus Kludský. Karel Kludský si hned všiml tohoto dua. Chvíli je pozoroval a nadšen medvědovou šikovností, nabídl mu angažmá.

O pradědečka nestál, neboť jak říkal, v cirkuse má mužskejch hromadu, ale medvědů málo. Ale protože to byl slušný a uznalý člověk, tak za medvěda hodlal zaplatit.

Pradědovi se nechtělo medvěda prodat, ale když viděl Kludského šrajtofli, tak se obměkčil a nabízenou sumu přijal. Měl jen jednu podmínku! Až medvěd zcepení, pošle mu Kludský jeho kůži. Kludský souhlasil, a tak se praděd naposled objal s medvědem, a rozloučil se jak s ním, tak i se svým komediantským životem. Částka byla totiž tak vysoká, že si za ní koupil u Mukačeva chalupu a kousek pole.

Tak se tedy usadil a jak šel čas, našel si ženu. Sestru četníka Vosáhla, Anežku. A jak to tak chodí, měli i dítě-syna.

A protože u nás v rodě se jmény neplýtvá, dal mu pradědeček zase jméno Vadim.

A jak to tak bývá do třetice, za nějaký ten rok můj praděda ulehl na smrtelné sófa a zavolal si k sobě syna, kterému prozradil vše o své minulosti.

Mladý Vadim byl překvapený, protože o minulosti svého tatínka nic netušil. Praděda Vadim se svou minulostí ruského knížete, a posléze i uměleckým soužitím s medvědem nerad chlubil a malý Vadim si myslel, že přezdívka jeho tatínka, „Medvědář“, souvisí se zálibou pití vína s názvem „Medvědí krev.“

Praděd Vadim hlavně kladl na srdce svého syna Vadima, aby měl rád medvědy, protože jen díky medvědovi, je tam, kde je! A aby se nedivil, až mu jednoho dne přijde poštou medvědí kožich. Potom ještě dodal, že musí mít rád i svobodu, jelikož, svoboda je nejdůležitější v životě lidským! Pak vstal, a šel provést svůj poslední vtip. Vypustil sousedovi  na kole duši a s úsměvem na rtech zemřel.

***

 Tak žil mladý Vadim na statečku sám s matkou, která nechtěla zůstat za svým manželem pozadu a následovala ho na onen svět rok po něm.

 A protože dějiny jsou prevít, dostal se v Německu k moci zneuznaný malíř a zakrátko bylo i po Československu.

A když už se dějou věci, brzo po tom, opravdu Vadimovi přišel poštou zmíněný kožich, jelikož medvěd se dozvěděl o skonu svého bývalého parťáka a zabalil to taky. To byl konec starých časů…

Mukačevo patřilo hned tomu a hned zase onomu. Mladý děda Vadim tomu moc nehověl a snažil se žít po svém, ale když přišli Němci a tvrdili mu, že žít po svém nebude, naštval se a pamětliv slov svého otce, že nejdůležitější je svoboda a medvědi, rozhodl se, že pronikne do země, ze které jeho otec uprchl. A to do Ruska. Slyšel totiž, že v Rusku žije mnoho medvědů a navíc tam nějakej Ludvík Svoboda zakládá armádu, která bude bojovat proti Němcům. Sbalil si raneček a v přestrojení za medvěda, v té staré medvědí kůži, vydal se hledat onoho muže, o kterém věděl, že je nejdůležitější!

Po dlouhé době, se za nocí plných úkladů a dnů plných nástrah, dostal až do Buzuluku. V Buzuluku vyhledal velitelství a v medvědím kožichu se představil samotnému Svobodovi.

 Ludvík Svoboda, s očima plnýma slzí, vyslechl jeho osud, a hned jak se dosmál, usoudil, že tento muž bude ideální velitel kulturně-zábavné čety, kam velení přidělovalo cirkusáky, herce a další osoby nepoužitelné k boji, ale jinak ochotné sloužit vlasti.

Kulturně-zábavná četa byla mimořádně neobyčejná jednotka. Spolu s mým dědečkem tam byl například muž, který vojenskou míru přesahoval natolik, že i z nejhlubšího zákopu vyčuhoval ještě téměř dva metry. Potom třeba klaun od Humberta, na kterého neexistovalo číslo vojenských bot, nebo vousatá žena, původně zdravotnice, jejíž vousy padaly do otevřených ran a mnozí jiní. Ti všichni se ocitli pod jeho velením.

Děda z toho nebyl nadšený, ale pak si řekl, že bojovat se dá různě a že pro nepřítele, je salva smíchu stejně smrtelná jako salva z kanónů a ze všech těch podivínů, vytvořil vzornou jednotku, která vystupovala vždy před důležitou bojovou akcí, aby tak spolubojovníky před bojem povzbudila.

Pravda. Ne vždy se to povedlo. Občas měla tato jednotka i ztráty. Hlavně v začátcích, kdy z publika občas na pódium přiletěl brambor nebo granát, ale časem si vojáci na tato představení zvykli a začali je ignorovat.

V průběhu války byl můj děda také povýšen a vyznamenán. Došlo k tomu tak, že ho jednou napadlo, aby se sehrálo představení pro německé zajatce.

Velení o tom nejdřív nechtělo ani slyšet a maršál Koněv chtěl mého dědu nechat zastřelit za vstřícnost k nepříteli, ale pak si nechal osobně přehrát filmový záznam jejich představení, který pořídil Sergej Bondarčuk a prohlásil, že tohle ti esesáci prostě musí vidět, jelikož si to za svá zvěrstva zaslouží! Údajně se pak tento záznam promítal také jako instruktážní film pro členy GPU, aby věděli, jak se správně chovat k zajatcům!

 Maršál Koněv si nechal předvolat mého dědu a osobně mu řekl: „Doteď jsem netušil, čeho všeho jste vy Češi vlastně schopní!“ Pak ho vyznamenal za chrabrost a navrhl Svobodovi jeho povýšení do hodnosti podporučíka. A tak se můj děda, původem poloviční Rus, stal polovičním poručíkem a celým Čechem. No, a v tomto stavu, vstoupil s armádou zpět na území Československa.

Jeho kulturně-zábavná četa, tehdy neměla moc práce. Vojáci byli veselí, že končí válka a už je nebylo třeba povzbuzovat hodnotným programem. Kulturní četa tak byla z prvního sledu přeřazena do týlu.

Zatímco na Dukle, recitátoři, komici, akrobati a drezéři, postupovali v první linii spolu s tanky, aby tak své spolubojovníky rozptylovali a oni nemysleli na ty urvané ruce a nohy, které se všude kolem válely, nyní zábavní četa mohla v klidu táhnout v zadním sledu, spolu s polní prádelnou, lazaretem a mobilním vojenským vězením.

Dědeček se celkem spřátelil s velitelem věznice, majorem Basařem, a za balíček cigaret a láhev slivovice, mu dovolil využívat klec pro cvičeného pudla jako samotku pro problémové vězně.

Po konci války se děda ještě se svou jednotkou zúčastnil slavnostní přehlídky před prezidentem republiky. Když prezident Beneš zhlédl defilující kulturní četu, údajně prohlásil: „Již nikdy nesmíme dopustit, aby k takové válce ještě někdy došlo! Podívejte se, co válečné běsnění dokáže z lidí udělat!“ a na základě toho se rozhodl odsunout německé obyvatelstvo.

Pokračování: 28.8.2013

Historie naší rodiny - část první

Historie naší rodiny

V jednom rozhovoru se mě ptali, jak dlouhá je cirkusová tradice v našem rodu. Je opravdu celkem dlouhá a založil jí můj pradědeček. Proto by byla škoda se o tom nezmínit trochu obsáhleji. Stejně tak, jako se traduje v rodině Kludských, že pocházejí z nějakého zchudlého šlechtického rodu, tak i u nás Vadimů, máme takovou pověst, která je ovšem na rozdíl od Kludskejch zcela pravdivá.

A taky se mě lidi ptají, co je to za kůži, kterou mám v maringotce na zdi, a co tak strašně smrdí. Tak vám to teda povím.

Můj praděd se narodil v ruské knížecí rodině, jako kníže Vadim Vadimovič Vadim.  Jeho životní dráha měla být jednou provždy daná. Jako každý kníže v Rusku, se i on měl starat o rozkvět svého panství, matičky Rusi i vlastních poddaných. Svou roli také po smrti svého otce plnil svědomitě. O tom svědčí to, že od mužiků dostal spoustu přezdívek, které charakterizovaly jeho úsilí. Za všechny uvedu například Bič Povolží a Čertův bratr.

Prý vždy, když projížděl dědinami, tak na něj poddaní mávali vším, co jim přišlo pod ruku. Vzhledem k tomu, že šlo především o zemědělce, tak šlo povětšinou o kosy a cepy. Traduje se, že jeden kovář, kterému pradědeček usnadnil život tím, že ho vyjmul z řad svobodných občanů a vzal ho se souhlasem cara do svého poddanství, mu prý z vděku postupně daroval celou svou kovárnu. Pokaždé, když praděd v kočáře projížděl vesnicí, volal na něj kovář: „To je všechno vaše, blahorodí!“ a vrhal mu samou radostí do kočáru různé dárky. Tu kladivo, ondy podkovu pro štěstí a dokonce jednou i celou kovadlinu.

Jak vidno, praděd byl velmi milován. A to nejen lidem, ale i samotným carem. Kníže Vadim často zajížděl na panovníkův dvůr do Petrohradu, kde ho car vítal slovy: „Vy už jste tu zase?! To je nám pěkné nadělení!“

Málokdy však s carem pobyl delší dobu. Bohužel, panovník vždy po jeho příjezdu musel neočekávaně odjet na nějakou inspekční cestu. Praděd pak trávil celé noci na procházkách Petrohradem s jistým Rasputinem a pochvaloval si, že když jde někam s tím mnichem, tak jim lidé všude prokazují úctu tím, že houfně opouštějí hostince, zřejmě proto, aby je neobtěžovali v jejich debatách.

Po vypuknutí světové války byl pradědeček carem velice poctěn. Mikuláš mu daroval jeden pluk a odeslal ho s ním na frontu, přičemž zařídil, aby se kníže Vadim mohl vyznamenat. Podle výslovného carského rozkazu, měl být pluk nasazován na nejnebezpečnější místa fronty.

Praděd carovu důvěru nezklamal. Při jednom útoku na kopec, který ovládala rakouská pěchota, kníže nic nedbal nebezpečí, ostře odmítnul návrhy zkostnatělé carské generality, která navrhovala obchvat, a rozhodl se zaútočit čelně, přímo proti zakopaným kulometům.

Podle jeho vlastních slov to byla nejsnadnější cesta k vítězství. Na celém kopci nebyl jediný strom, nebo nerovnost, která by jeho pluku bránila v nerušeném běhu proti nepříteli.

Dostavil se ke svým vojákům a sdělil jim svůj plán. Vojáci se tehdy prý rozplakali dojetím nad jeho vojevůdcovským talentem. Kníže Vadim tasil šavli a ujistil je, že s nimi bude v útoku přítomen duchem a dobrou radou udělovanou amplionem ze zákopu.

Když boj po deseti minutách skončil a můj praděd periskopem přehlédl bojiště, viděl, že vrch je obsazen a na vlaje na něm ruská vlajka.

Bohužel šlo o pluk jednoho plukovníka, který zneužil jeho geniality a zatímco Rakušané odráželi čelní útok, podle využil situace, a kopce se zmocnil zezadu.

Kníže Vadim vylezl ze zákopu a pln dojetí šel poděkovat svým vojínům. Každému ležícímu muži, kteří k němu vzpínali ruce, tou rukou potřásl jako projev svého vděku. A na památku si jednu ruku nechal pro štěstí.

Po této akci byl ovšem jeho pluk rozpuštěn, a praděd byl za odměnu samotným carem odeslán na zdravotní dovolenou na Sibiř.

 Při tamním pobytu se docela nudil a z nudy se účastnil vášnivých debat ostatních rekreantů scházejících se v kulturní zemljance.

Dostal se k nim zcela náhodou. Zemljanka byla ve dne určena ke zcela jiným účelům. Nedocházelo v ní k uvolňování ducha, ale těla. Praděd jednou v noci pocítil nutkavou potřebu a vydal se do zemljanky. Když v naprosté tmě usedl, po chvíli zjistil, že se z druhého kouta ozývá vzrušené šeptání. Škrtl sirkou a uviděl skupinku mužů, kterých si před tím nemohl všimnout, neboť byli oděni do černých kabátů. Jejich debata ho zaujala, a od té doby se sezení s anarchistickým kroužkem účastnil již pravidelně.

Časem dospěl k poznání, že car a šlechta jsou přežitek, a rozhodl se, že veškerý svůj majetek musí darovat lidu.

Nutno poznamenat, že při debatách se hojně popíjela místní samohonka a pojídala smaženice z červených muchomůrek, takže není zcela jisté, zda k tomuto poznání došel díky argumentačním schopnostem vůdce anarchistů, nebo vlivem výše uvedených pochutin.

***

 Po konci světové války a po svém návratu ze Sibiře poznal, že nedočkavý lid nečekal na jeho prozření a rodový majetek si vzal sám.

Kníže Vadim, nyní již občan Vadim, se rozhodl přispět revoluci tím, že vstoupí do řad Rudé armády a osobně požádal o přijetí do jízdy legendárního Čapajeva.

Čapajev si ho nechal prověřit, a když zjistil, o koho se jedná, padnul před mým pradědem na kolena a prosil ho, aby pro zdar revoluce šel sloužit k bělogvardějcům. Inu, i tak velký člověk, jako byl Čapajev, se prostě neubránil závisti a nedokázal překousnout, že by ho občan Vadim mohl zastínit svým válečným umem.

Po tomto odmítnutí pradědeček nějakou dobu bloudil Ruskem zmítaným občanskou válkou, a živil se jak se dalo.

Nejprve to zkusil v kolchoze, který vzniknul z jeho zámku. Dojil krávy ustájené v tanečním salóně a vybíral vajíčka z kurníků v knihovně. Když však následkem pokrokových metod chovatelství pošel dobytek a po něm i většina kolchozníků, vybral vajíčka, snědl slepice a zbytek knih a šel o dům dál.

Na své cestě potkal zbloudilého medvěda a tak se k němu přidal. Od té doby spolu vystupovali jako duo. Medvěd hrál na bubínek a praděd tančil.

Jednoho dne spolu seděli po představení na návsi a svačili uzenáče. Pradědeček se zrovna chystal, že medvědovi otře tlamu do novin, ve kterých byla ryba zabalená, když si všiml, že se v nich píše o jakýchsi legionářích, kteří se skrz celé Rusko snaží dostat do své rodné vlasti. O té zemi nikdy neslyšel, ale slovo Československo mu znělo libozvučně. Především se mu líbilo, že ona země leží na západě a nemají tam zatím bolševiky. I rozhodl se praděd, že se tam musí dostat stůj co stůj.

Dali s medvědem hlavy dohromady a ukuli plán. V té vesnici sídlilo velení letectva a praděda Vadim si všiml, že na louce stojí kromě balonů i bombardér Ilja Muromec.

Praděd, se vydal na letištní plochu a zapředl rozhovor se strážným. Strážný se s ním nejdřív nechtěl vůbec bavit a pokusil se ho hráběmi vyhnat z letiště, ale hned jak mu pradědeček slíbil, že mu dá za informace medvědí kožich a ukázal na medvěda, který podle plánu předstíral, že je luxusní oděv, ochotně se rozpovídal.

Praděd se tak dozvěděl, že s bombardérem nikdo nelétá, jelikož to za prvé nikdo neumí, a za druhé, kdyby to někdo uměl, stejně by se bál, protože jak je známo, stroje těžší než vzduch jsou značně nespolehlivé a kůň je přeci jen kůň!

Jen co získal tyto tajné informace, rozeběhl se praděd k veliteli útvaru a promptně strážného udal za to, že se bavil s civilistou a prozradil vojenské tajemství. Také se hned nabídl, že převezme jeho místo. Dokonce se pochlubil i tím, že má hlídacího medvěda.

Velitel letectva nejdřív zuřil, a na hlavu strážného snášel hromy a blesky, ale hned jak ho zastřelil, uklidnil se a pradědu přijal do řad letectva Rudé armády.

Občan Vadim, nyní již vojín Rudé armády Vadim, byl svědomitý hlídač letounu. Každý den obcházel letoun a zkoumal všechna zařízení a přístroje. Zkoumal řízení a prohlížel směrovky. Zajímal se kudy se lije do letounu benzín a kde se přikládá do kotle a vůbec tak o všechno, co je třeba znát, když chcete létat aeroplánem.

Jeho zájmu si všiml i velitel. Neuniklo mu totiž, že vojín Vadim, na rozdíl od něj a ostatního mužstva, ovládá čtení. Jednou totiž přistihl pradědečka, jak si v novinách čte, místo toho, aby si jen prohlížel obrázky soudruha Lenina.

Velitel se zamyslel a pak pradědovi přinesl manuál k řízení letadla. Zeptal se ho, jestli by byl schopen se s tím naučit létat. Velitele totiž mrzelo, že není schopen pozemnímu vojsku poskytnout leteckou podporu bombardováním. Měl sice balóny, ale ty, vzhledem k neustále se měnícímu směru větru, bombardovali především vlastní vojska.

Praděd se nejdřív naoko zdráhal, ale v duchu si se zaradoval, a pohladil v kapse ruku pro štěstí, kterou si nechal od oné památné bitvy o návrší. Konečně, říkal si, mu přinesla kýžené štěstí!

Od toho dne pilně studoval návod a neustále urgoval dodávku paliva, aby mohl letoun vyzkoušet i v praxi. Konečně jednou jízdní hlídka zabavila větší množství vodky a praděd si vymohl na veliteli, aby se místo obligátního vychlastání nalila do letadla. Vojín-letec, Vadim, nastoupil před jásající jednotkou do bombardéru a na místo navigátora posadil medvěda, neboť naštěstí nikdo jiný se tohoto úkolu neodvážil zhostit, a po nahození motorů se rozjel startovací dráhou.

Jednotka, vyděšená hlukem motorů, se rozprchla do širé Rusi, a můj pradědeček, Vadim Vadimovič Vadim, tak mohl, neobtěžován pozemní palbou, nabrat směr západ! Směr Československo!

Pokračování: 21.8.2013

Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část pátá

5 – Olá, clientes!

Stáli jsme před naším hotelem. Tedy přesněji řečeno; Sabrina a Wolodijowski stáli - já ležel na silnici s vyplazeným jazykem!

„Hezká noclehárna,“ řekl Wolodijowski a ukázal na čtyři hvězdičky, které se skvěly na vstupních dveřích. „Jsem zvědavej, po kolika palandách budou cimry.“

Zvednul jsem se ze země, protože z protější strany ulice se na mě hladově dívala smečka koček a řekl: „My máme manželskou postel a přistýlku. Tady to tak stojí v poukazu.“

„No moment,“ ozvala se Sabrina a vzala mi poukaz z ruky. „To jsem ovšem netušila. Já myslela, že máme každý svůj pokoj. Přeci nebudu spát s vámi dvěma v ložnici?!“

Wolodijowski pokrčil rameny. „A to mně je to fuk. Já budu klidně s Vadimem v posteli. Alespoň nám bude v noci teplo.“

„Tak to ani omylem,“ řekl jsem Walimu. „Jsme přece džentlmeni a na manželskou postel pustíme Sabrinu. A ty si lehneš na přistýlku, aby tam měla pohodlí… Se mnou.“

Sabrina nás vzala kolem ramen. „Hoši hoši. Já to vidím asi takhle. Já budu spát na manželské posteli…“

„Vždyť jsem to právě povídal,“ řekl jsem.

„Ne nepovídal,“ pokračovala Sabrina. „Nech mě domluvit, Vadime. Myslím, že to vyřešíme k naprosté spokojenosti všech. Wolodijowski bude spát s Vadimem na přistýlce a   já budu sama na posteli. Tím budete spokojení oba dva. Wali. Tobě bude teplo. A Vadime, ty můžeš mít dobrej pocit, že jsi džentlas. Nějaké námitky pánové?!“

Raději jsem nic nenamítal, jelikož, když Sabrina něco vysvětluje tónem učitelky z první třídy, tak jí není radno odporovat.

Jednou jsem to viděl. Přesně takhle říkala jednomu tenťákovi, aby byl tak laskav a nesedal si s pivem na schůdky od maringotky, kde bydlí holky, protože jestli to udělá ještě jednou, musela by na něj být moc a moc drsná. Tak drsná, že by ho to mohlo rozplakat.

Milej tenťák jí nebral vážně. Druhej den si tam kecnul zase. Sabrina vyšla ven a v ruce držela kabelku. Promluvila k němu, jako když medu ukrajuje. „Drahoušku. Pusinko. Včera jsem tě o něco žádala. Opakovat to nebudu. Nyní na tebe musím být velmi, ale velmi drsná. Nejspíš tě rozpláču a věř, že mi to nedělá vůbec žádnou radost.“

Měla recht. Stavěč se během pár vteřin rozplakal. Sabrina mu totiž přejela po ksichtu hodně drsným šmirglpapírem, kterej měla v kabelce. Stavěč si už pak nikdy v životě na něčí schůdky nesednul.

Ačkoliv jsem měl vážné pochybnosti o tom, že by měla Sabrina někde v plavkách zastrčenej šmirgl, neodporoval jsem. Viděl jsem totiž, že se významně zadívala na obří kaktus rostoucí na záhonku před vchodem.

Když jsme si takhle hezky a v přátelské atmosféře rozdělili, kde budeme spát, vešli jsme do hotelu.

Přistoupil jsem k recepci a položil na pult poukaz. Slečna recepční se mile usmála a řekla: „Olá. Seňores a seňorita clientes?“

„Těší mě, slečno. Chápu. Vy Olá a já Vadim. Slečno Olá. My los tros muchachos. My bydlet v ubikácijo hotelo. Chápíto seňorito? My from exotikos. Evropa. Ty znáš, seňorito?“

Slečna recepční, k našemu překvapení promluvila po našem. „Ach tak. Vy být Čeko?“

„Jasně. Jsme Češi. Jen tuhle Wolodijowski není Čeko, ale Poláko,“ děl jsem potěšeně, že se bez problémů domluvíme. „Tuhle máme poukaz. Tak si ho přelouskejte, a můžete nás ubytovat.“

Slečna se začetla o poukazu a pak řekla: „Un momento. Já muset zavolat siňor director.,“ a začala vytáčet číslo.

„Výborně. To bude nejspíš s pořádným přivítáním. Je vidět, že tohle není nějaká kůča u Mácháče. Tady chodí klienty vítat sám ředitel!“ zatetelil jsem se a těšil se na uvítací drink.

Slečna recepční chvíli mluvila do telefonu, a když ho položila, řekla: „Seňor director se velmi zlobit, že vy tu nebýt o mucho čas dřív.“

„Pan ředitel se nemusí zlobit. Měli jsme cestou menší problémy,“ odpověděl jsem jí. „Však si nás tu ještě užije až až. Kvůli tomuhle zpoždění nemusí dělat cestovce problémy.“

Slečna povytáhla obočí. „Seňor director se nezlobit na oficina de turismo. Seňor být mucho rozlobený na vás.“

„Na nás?! A to jako proč?“

„Seňor povídat, že vy už muset dnes ráno být v restauranté. A vy nikde.“

„Jo tákhle,“ řekl jsem a otočil se na Wolodijowského a Sabrinu. „Nejspíš byl rozladěnej, že nám museli schovat snídani. To se nemusí bát. My si to dáme klidně spolu s večeří.“

Waldemar kývnul, že souhlasí a spokojeně si pohladil břicho.

Znenadání se rozlétly jedny dveře a do haly vstoupil pomenší kudrnatý muž v obleku.

„Ááááá. Tres estupídos!“ vykřiknul, když nás uviděl. Hrnul jsem se k němu a podával mu ruku. „Tak tak seňore. My jsme tři a nastupujeme.“

Docela se mě dotklo, když s pohrdavým odfrknutím odstrčil mojí ruku. Zadíval se na nás a na něco se zeptal recepční. Ta pak ukázala na mě. Ředitel si mě změřil pohledem a  pak se zeptal: „Tú eres comico?“ Slečna recepční hned překládala. „Seňor se ptá, jestli jste komik?“

„Jistě. Jsem prvotřídní klaun. Proč se ptá?“ recepční mu to přeložila a ředitel hned vykřiknul: „Bravo! Puede trabajar esta noche!!!“

„Je nějakej nadšenej ne?! Skoro, jako by mě znal.“ řekl jsem se recepční.

„Seňor director říká, že vy vystoupit už dnes večer.“

„Já? To moje sláva dosáhla, až na Mallorcu, že jsem tu žádanej? No já, ale nevím. Mám přeci dovolenou. Možná pro jednou. Až si zaplavu v moři a něčeho se navečeřím, tak možná jo.“

„To vy se mucho splést. Vy žádné plavání. Vy teď ubytovat a honem do kuchyň.“

„S tím souhlasím,“ hned řekl Wolodijowski. „Je třeba se pořádně nadlábnout. Plavání nám neuteče.“

„Já si to myslím taky,“ přitakala Sabrina. „A já si hlavně musím sehnat něco na sebe. V plavkách tu nemůžu chodit pořád. Hele. Olá. Kde je tu nějakej krám s hadrama. Wolodijowski mi nechal kufr na letišti, tak potřebuju nějaký oblečení.“

„Hadr? Á chápu. To se nebát. Hadrů, od hotelová služba, vy dostat kolik potřebujete. A oblékneme si vás taky.“

„Aj. Tak tady se mi líbí!“ zakřenila se Sabrina. „Hotel, ve kterým mě oblíknou. To si dám líbit. Kdy mi teda dáte něco na sebe?“

Recepční to přeložila řediteli, který odpověděl něco v té jejich hatmatilce. „Prý se nemusíte starat.“ řekla recepční. „Hned po ubytování vás obléknout šéfka pokojských. Ale vy se už nezdržovat. Jít za mnou,“ dodala a vybídla nás k následování.

Zamířil jsem ke schodišti, které vedlo do pater, ale recepční mi ukázala na  na výtah. „Vy tam jít.“

„Aha. Jsme asi docela vysoko. Po schodech by to trvalo dlouho,“ řekl jsem a ještě se jí zeptal. „Povídali nám v cestovce, že z vašich balkonů je prej vidět moře. Je to pravda?“

Recepční stiskla ve výtahu tlačítko a kývla. „Sí. Moře je z balkonů vidět.“

Výtah se rozjel a já zavřel oči a představil si tu krásu a to, jak voní moře a… A pak se výtah zastavil a dveře se otevřely a mě praštilo do nosu něco, co nemělo s mořem nic společnýho. Takovej puch! Otevřel jsem oči a na displeji uviděl svítit mínus tři!

„Jste se asi spletla ne? Jsme někde ve sklepě. Měli jsme jet nahoru. Tady nejspíš moře z okna neuvidím.“ nevrle jsem zavrčel.

„No! Nespletla. Pomocný personál bydlí v suterén. A mít pravda. Tady v kobka žádná výhled.“

„Jakej personál?! My jsme rekreanti. Jsme to vyhráli,“ křičel jsem. „Vždyť se podívejte na poukaz.“

„Na poukaz být, že kdykoliv všechno možná změnit seňor. Vy být u nás na mucho práce. Jediný, co se nezměnit, být, že vy tu zadarmo. Nic nám nemuset platit. Tak zní smlouva s oficino de turismo, kde vy být polapeni. Copak vy si myslit, že dnes být něco zadarmo?“ a pak nás vystrčila ze dveří výtahu!

Stál jsem jak solnej sloup. Sabrina byla taky ještě v šoku. Jen Waldemar se přiblble usmíval a pak řekl: „To je dobře, že jsme tady. Tady nám to nebude prát do oken co?! Kde je asi ta kuchyň. Už mám hlad.“  

No asi takhle. Sabrina opravdu dostala spoustu hadrů. Dali jí i mop a koště. A nějaká zástěra se taky našla. Já každý ráno čistil bazén a pak šel škrábat brambory a krouhat zeleninu na saláty. Ale to se dalo přežít. Za to ty večery! Vystupovat před stovkou přiopilejch Němců, je značně vysilující zážitek. Mít na obličeji prasečí rypák a dělat: „Ich bin eine kleine schweinkopf“ to vám na sebedůvěře nedodá, i když se ty lidi smějou jak pominutý.

Wolodijowski si ovšem příliš nestěžoval. Přidělili ho k vynášení a třídění odpadků, takže si svejch vytouženejch švédskejch stolů užil opravdu hodně. Taky jako jedinej přibral pět kilo! U moře jsem za celou dobu nebyl. Ale alespoň jsem, když jsem večer zalezl na matraci vedle Wolodijowského (měli jsme jednu napůl. Sabrina měla dvě sama pro sebe) usínal, slyšel to moře šumět! A vůbec nevěřím Sabrině, když mi pořád říkala, že to slyším splachování z hajzlíků, který jsou nad naším sklepem.

Nevyšlo to, jak mělo. Ale možná to bylo trochu naše štěstí. Když jsme to pak vylíčili principálovi, vůbec se na nás nezlobil a dokonce řekl, že nám to ze srdce přeje. A to tak, že opravdu moc a moc…

 KONEC