pondělí 30. července 2012

Jak jsem byl v lepší restauraci


Jak jsem vám minule psal - principál měl narozky a rozhodnul se, že vylosuje pár lidí, který s ním půjdou na véču, někam do nóbl podniku.
Chtěli jsme se mu všichni před losováním pořádně zavděčit nějakým cenným dárkem. Pro mě to nedopadlo nijak valně, ale nakonec jsem přeci jenom slavil úspěch. Bancrotti byl votrávenej ze všech darů a tak losování proběhlo úplně spravedlivě.
Bancrotti nás všechny svolal do manéže. Přines si sebou cylindr a v něm měl napsaný naše jména. Nastala chvíle napětí. Zalovil v klobouku a vytáhnul první papírek a prones: „Jako první je! Bon-Pari ! Tak kde je?!“
Zašumělo to mezi náma a marně jsme přemejšleli, kdo to vlastně je?!
Po chvíli marnýho hledání se principál na papírek podíval ještě jednou a omluvně řek: „Pardon. To je od bonbónů. Tak znovu. Jako první. ... Sandra!“
Sandra vyskočila z lavičky a začala ječet nadšením. Sabrina se k ní naklonila a jedovatě zašeptala: „Dobře ti tak! Budeš tlustá a nebudeš se vejít do kruhů na Hula-Hop!“
Sandra se jen ušklíbla: „No a?! Koupím si o číslo větší ty huso!“
Pak šéf zalovil podruhý: „Jako druhý, nebo druhá je ... Sabrina!“
 Sabrina zařvala jako tur domácí: „Jóóóó. To bude baštááááá!“
Sandra jí zaklepala na rameno a s úsměvem řekla: „Kdybys měla náhodou strach, že ztloustneš, tak já tu tvojí porci klíďo zdlábnu!“
No, a přišla chvíle třetí. Zbývalo poslední jméno, protože se šéf rozhodnul, že tři lidi a on je až až. Šáhnul do klobouku a lovil velmi dlouho. Napětí se dalo krájet jako salám
„A do třetice je tóóó ... Vadim!“ zdvihnul oči a potom mávnul rezignovaně rukou. „No nazdar. Ale chtěl jsem to sám a patří mi to. Večír ať jste připravený vyrazit!“
Konečně mě taky potkalo štěstí! Inu jak se říká. Chodí štěstí dokola, občas sedne na vola.

Na večer jsem se oháknul jak se sluší a patří. Motejla a kvádro v barvě, která se tuším jmenuje „Podnikatelská fialová“. Botky jsem natřel indulonou aby se blejskaly jak diplomatovi a zbytkem jsem ulíznul vlasy. Prostě frajer až na půdu!
Holky se tradičně strojily hodně dlouho. Vždycky se pohádaj, která půjde ve zlatým trikotu a na kterou zbude ten obyčejnější stříbrnej.
Teď jim to navíc ztížila Saskia, která byla naštvaná, že nikam nejde a tak jim trikoty rozpárala žiletkou.
Holkám tak příprava trvala dýl než obvykle. Musely si trikoty sešít a ještě zmlátit Saskii. Mám podezření, že to druhý jim trvalo dýl, než šití.
Večír nás šéf naložil do svýho fiakru. Na kozlík posadil podkoního Wolodijowskiho, ten prásknul do koní a když se moc rozběhli, tak i do bot a zmizel.
K restauraci „U Naloženého šneka“, naše splašený dvojspřeží dorazilo raz dva. Poníci po tom, co je principál s vypětím všech sil před restaurací zastavil, padli vysílením a my jsme mohli vystoupit.
Vstoupili jsme dovnitř. Za dveřma byl takovej pult a za pultem žena. Měla za sebou plno věšáků a na nich čísla. Asi tombola. Tu se mi, ale nechtělo platit.
Bancrotti si sundal kabát a podal jí ho. Ženská si ho vzala a dala mu číslo.
„Hm?! Jo ták! To je šatna,“ řek jsem s úlevou! „Holky, to nám pak za to číslo vrátěj! Můžete bejt v klidu. Já se vyznám!“
Holky se na mě pohrdavě podívaly a odfrkly si jak kobyly při španělský škole: „To my dávno známe. Jsme už jednou v takový knajpě byly, né?!“
Taky se nemusej hned vytahovat můry jedny!
Vešli jsme do lokálu a začali se rozhlížet. Bylo to tam moc hezký. Na stolech byly ubrusy. V oknech záclony a na podlaze koberec. Ani nebyl zaplivanej!
Bancrotti se zeptal vrchního, kde máme stůl. Vrchní měl smoking. Přesně takovej má náš kouzelník a tahá z něj holuby. Jednou bych taky chtěl mít smoking, protože pečenej holub je skoro tak dobrej jako kuře!
Pingl nás usadil ke kulatýmu stolu s růžovým ubrusem a položil před nás takový desky v koženým obalu. Pak se tiše ztratil. No prostě jako kouzelník. Holt smoking je smoking. To je marná věc.
Hnedle jak zmizel, přišel jinej chlap. Ten měl na sobě zástěru a vláčel za sebou stolek s flaškama. Pozdravil nás a začal nabízet láhve.
Bancrotti mávnul rukou: „To máte jedno. Oni tomu stejně nerozuměj. Něco nalejte.“
 Ten vinař v zástěře vzdychnul, podíval se do stropu a řek: „Ty to vidíš!“  Nejspíš tam byl nějakej kamerovej systém, jako v supermarketu. Pak vyndal jednu flašku, vytáhnul špunt a rozlil nám do skleniček víno.
„Ani se nebudu ptát, kdo bude ochutnávat, že?!“ ušklíbnul se a odvlek vozejk k jinýmu stolu.
Otevřeli jsme ty desky, protože nám šéf řek, že to je jídelní lístek. Já do tý doby hledal na zdi takovou tu normální tabuli, na kterou se přeci píše co je v kuchyni k snědku. Nebo aspoň ten umaštěnej, strojem psanej jídelňák. Jo holt lepší knajpa. Tady maj lístek v deskách a hned několikastránkovej.
Jejda. Tam vám bylo jídel a různejch blivajzů! Normálně třeba chobotnice. Bléééé. Holky na to taky koukaly jako spadlý z višně! Che! Prej že se vyznaj v takový hospodě! Kecaj jako Palackej!
Vybíral jsem dlouho a pečlivě. Některý jídla fakt vypadaly podezřele. Takový názvy. Třeba Gordon Poblijééé, nebo tak nějak to znělo. Hledal jsem svíčkovou,  nebo guláš. Tyhle dvě jídla nezklamou nikdy.
Konečně jsem našel svíčkovou. Guláš tam byl teda taky, ale jen nějakej srnčí, hovězí a velrybí. O těch jsem nikdy v životě neslyšel. Guláš se přece dělá z buřtů, no ne?! Tak jsem se rozhodnul pro svíčkovou!
Bancrotti na nás koukal, měl hlavu v dlaních a kroutil s ní sem a tam. Asi ho zase chytla migréna. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Takovej hezkej večír to přeci byl!
Když dokroutil, sáhnul do kapsy pro portmonku a vyhodil z ní peníze: „Víte co?! Já jedu do karavanu. Přijďte pak pěšky za mnou, až tady skončíte. Tady máte prachy a moc to tu nezničte, jo?!“
No co. S ním dobře - S jeho penězma ještě líp! Popíjeli jsme už třetí láhev vína a bylo nám fajn.
Pak vrchní přinesl objednaná jídla.  Já měl tu svíčkovou a holky si daly nějaký maso. Sandra měla tatarskej biftek s topinkama. Ale jakej! Představte si, že ho dostala syrovej! Fuj. To by u nás nežral ani kojot Fredy! A oni to daj lidem!
Sabrina si dala stejk s hranolkama. To bylo prašť jako uhoď! Tekla z něj krev! Pane na nebi! Prej nóbl knajpa. Představte si co provedli mně! Do svíčkový mi dali místo sekaný nějaký obyčejný maso! Tuhý to bylo. Fujtajxl.
Tak to bylo moc! Zavolali jsme vrchního a kuchaře. Vynadali jsme jim, jak se sluší a patří na lepší hosty a já hodil na stůl peníze za jídlo a víno.
No jídlo ... Fuj. A to víno taky žádná sláva. To by mě zajímalo, proč to z láhve chutná tak divně, když v krabicích je moc dobrý!
Vrchní peníze sebral a řekl, že nás velmi rád doprovodí k východu. Mumlal ke kuchaři něco jako: „Alespoň budeme mít jistou, že jsou v tahu!“
Cestou do cirkusu jsme se zastavili „U Kulatý báby“. Tam by se měli učit vařit! Mňam!

Konec

pátek 27. července 2012

Janek a umrlec


Tři braši cestou jdou,
jdou tou cestou klikatou,
vesele si zpívají,
do hostince směřují.

Zpívají si ze všech sil
a ten zpěv snad slyšet byl
v okolí tak na pět mil.

Pak zástup jdoucí ku hřbitovu potkali,
leč oni v té veselosti o pietu nic nedbali.

Nepostojí, nesmeknou, čepice do vzduchu vyhazují,
jak kozlové skáčou a povykují.

Pohoršil se kněz a pozůstalí,
o trochu úcty k nebožtíku, je žádají:
„Smekněte, a zůstaňte stát,
neb sluší se mrtvému, poctu vzdát.“

Dva z brachů vskutku čapky smekli,
a pokorně na kolena klekli.
Však jeden, z těch tří, Janek se jmenuje,
bude se ženit, tak radost má,
přemohla ho pýcha veliká
bujaře  křičí: „Zítra bude moje svatba.
Holku okatou budu si brát,
Budu se radovat, budu se smát.
A ty umrlče, budeš jen v hrobě spát!“

V němém úžasu zůstali tam státi všichni.
Dva braši Janka prosí: „Probůh ztichni.
Nechceme být na tě přísní,
ale uvaž, co by se mohlo stát,
měl by ses aspoň Boha bát!“

Janek však jen rukou mávnul,
A z lahve kořalky si řádně nahnul:
„Ech, co by se mohlo stát!?
Pánbůh je daleko a mrtvý mi nemůže nic udělat.
Jdem raděj do hostince hodovat!“

Pak zakvílel vítr a začal ze stromů listí brát,
a v tom větru, bylo znát,
jak říká jakýs hlas:
„Však jen počkej, přijde čas,
Protože smi nedal klid,
setkáme se brzy zas!“

***

 Seděli braši v krčmě celý večer,
Každý z nich tam byl rád a vesel.
A když noc temná pak venku již byla,
hostinská je na cestu vyprovodila.

Rozžhnuli lucerny tři braši, by na cestu viděli,
a znovu s písničkou, k domovům kráčeli.
Jdou braši vesele,
těší se, jak zítra sejdou se na svatbě v kostele.

Jde Janek a vesele si píská,
pak tam, kde roste vysoká líska,
a cesta se stáčí k hřbitovní zdi,
vzpomněl si Janek na hlas záhrobní.

Na ten hlas, který odpůldne slyšel,
zda bylo to jen mámení, zkusit by chtěl.

„Hola braši, nápad mám!
Nebožtíka zpovídám.
Zeptám se ho, jaké je to mrtvý být,
a v té černé zemi hnít.“

Kamarádi ustrašeni, začali ho přemlouvat:
„Bratře milý, neplaš mrtvé, a nech ty duše spát.
Pojď už domů a dopřej jim, nechť dál je svírá smrti chlad.
Kdož ví, co v tento noční čas, mohli by nám udělat.

Janek však jen rukou máv,
neboť pýchy v sobě měl jak páv,
a myslel si, že není proč se bát,
branou prošel a počal se nad novým hrobem zpupně ptát:

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,
řekni nám, jak je tam tobě?
Hoj umrlče, pověz nám,
jak v té rakvi, spí se tam!“

Pak poslouchal, zda cos slyšet bude,
ale nic, než šumot vánku pouze všude.
Nic než vánek slyšet není,
a v Jankovi se krve pění

Tu Janek, vzteklý, na hrob stoup, i zadupal!
„Nebožtíku pod kamenem odpověz mi, já se ptal!
To nestojí ti živý za odpověď?
Tak mluv a slyšet to chci hned!“

A tu zdůli zazní hrozný hlas:
„Poznáš sám, až přijde čas!
Poznáš sám, až dohoří tvá svíce,
Nyní mi dej klid a neptej se více.“

Hrůza dva brachy obestřela,
ústa jim strachem oněměla.
Na kolena padli v Boží bázni,
pot z nich tekl, jak v parní lázni.

„Janku, probůh, říkáme ti,
nech ty mrtvé spočívati.
Nech ty mrtvé v Pánu spát,
neradno s nimi obcovat.“

Však Janek radit nic si nedá,
na lavičku k hrobu sedá,
Na pomník lampu postavíc,
ptá se znovu, a o to víc:

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,
řekni nám, jak je tam tobě?
Hoj umrlče, pověz nám,
jak v té rakvi, spí se tam!“

Chvíli ticho, pak hlas bouří zas:
„Poznáš sám, až přijde čas!
Poznáš sám, až dohoří tvá svíce.
Podruhé říkám, dej mi klid a neptej se více!“

Zase děsu můra ty dva svírá,
a mdloba je obestírá.
V ústech sucho, v rukou třas,
když prosí Janka zas a zas:

„Janku oba prosíme tě,
unikni z té pekel sítě.
Nemluv už s tím umrlcem,
neb budeš Bohem zatracen.“

Janek však si nedá říct,
a s mrtvým touží mluvit, čím dál víc.
Chce s ním mluvit stále dál,
by konečně sám odpověď znal.

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,
řekni nám, jak je tam tobě?
Hoj umrlče, pověz nám,
jak v té rakvi, spí se tam!“

Sýček houk a hned řve hlas:
„Poznáš sám, až přijde čas!
Poznáš, až dohoří tvá svíce,
to bylo potřetí, a nepromluvím více!“

Dva braši teď strachy skučí,
onen hlas je příliš mučí.
Janka již o nic neprosí,
lucerny v rukou maj a prchají.

„Pospěšme, tam je hřbitovní brána,
doufejme, že jen krok chybí do rána.
Pospěšme z moci ďábelské,
snad někdy zbavíme se té vzpomínky nehezké.“

Tak Janek na krchově osaměl,
že by snad utekl, na to ani nevzpomněl,
toužil se ptáti ještě dál,
jak to nebožtík myslel s tou svící, by rád znal.

„Hej umrlče, jenž ležíš v hrobě,
řekni mi, jak je tam tobě?
Hoj umrlče, o té svící,
cos chtěl mi tím vlastně říci?“

Leč ticho bylo všade jen,
hovor nebožtíkův byl již domluven.
Tak Janek vzal lampu svou,
a vydal se domů na cestu klikatou

Jde ve tmě mezi hroby k bráně hřbitovní,
v uších mu prorocká slova o svíci stále zní.
Jde ve tmě, pod nohy se nedívá,
v lucerně voskovice ubývá.

Jde v temnu, světla není mnoho,
nevidí Janek příliš toho.
A náhle ustal svíce svit.
Jan netušil, že před ním, v té tmě, čerstvý hrob je skryt!

Neviděl Janek jámu hlubokou.
Marně se chytal pomníku svou rukou.
Nohy mu podjely, do hrobu spad.
Kosti mu praskaly, zlámal si vaz.

 ***

Ráno slunce za kopcem vyšlo,
že krásný den bude, to bylo jisto.
Krásný den bude, a v poli, kde pšenice je bílá
Dva opilci vstávají,
jeden z nich zívá.

„Ach moje bolavá hlava,
proč já jen včera pil tolik piva,
proč pil jsem tolik dobrého moku,
dnes mi jisto nebude do skoku.“

Druhý též oči otevřel a takto děl:
„Kdož v noci vesel jest,
tak ráno by raděj se neviděl.
Kdo v noci přespříliš jásá,
toho netěší ta ranní krása.

Vzdychají oba, jak hlavy je bolí,
pomalu vstávají, v oděv se strojí.

„Hej hola, bratře můj, kde Janek zůstal?“
„Ech. Kdeže je Janka,“ povídá druhý,
„Zatímco spali jsme, prošel domů už jistě tudy.
Zatímco my tu leželi, Janek v posteli si spal,
já bych za tu jeho postel, teď třeba i koně dal.“

Ach, kdyby jen tušili, kdyby jen věděli,
kde Janek spí, měnit by nechtěli.

„Asi máš pravdu, brachu zlatý,
Janek je jisto u svojí milý kudrnatý.
Jistě se k svatbě do obleku strojí,
dnes řádně oslaví ženitbu svojí!“

Tak oba kol ramen se vesele chytí,
a smějí se, že ještě natrhají pro novomanžele kvítí.
Pro nevěstu kytici z těch lučních kvítek,
a pro ženicha pár myrty snítek.

Janek přece dneska svatbu má,
oslava čeká je veliká.
Muzika vesele k pochodu hráti jim bude,
o té svatbě, mluvit musí se všude.

***

Jde průvod, v čele s dívkou spanilou,
však do tváře jí vidět není,
neb skrytu ji má pod závojem, tvář tu unylou.
Obličej má zakrytý závojem černým,
dnešek měl být veselý, je však jen bědným.

Jde průvod, kapela hraje mu do kroku,
nikomu však není do skoku.
Nehraje muzika písničku veselou,
smuteční pochody zní cestu celou.
Celou tu cestou klikatou,
podpírají dva braši nevěstu okatou.

Kde včera tři braši šli, dnes jen dva jdou,
a mezi sebou, nevěstu třetího, v podpaží vedou.
Nevěstu Jankovu, jenž dnes se ženit měl,
však místo svatby pohřeb má-kdo by to pomyslel.

Včera se ptal, jak v hrobu se leží,
dnes už to ví, však těžko říct, zda ho to těší.
A kdo by to chtěl vědět, kdo by se ho chtěl ptát,
musí se jako on, v noci na hřbitov dát.

Jeho hrob najdeš hned za zdí, je pěkně v rohu,
nápis, jenž takto zní, citovat mohu.
Zde leží Janek, co je s ním ámen,
Včera živ byl, dnes je nad ním kámen.

  
KONEC

středa 25. července 2012

Jak jsem vybíral dárek pro šéfa


Občas má někdo z nás v cirgusu narozky nebo svátek.
To už tak bejvá. V tomhle jsme my cirgusáci úplně stejný, jako vy lidi. No, a když už se to někomu přihodí, tak se sluší to oslavit!
Víte - Ona je s tím slavením trochu potíž. Teda se slavením konkrétně ne, ale s tím, že dost lidí od cirgusů vlastně ani nezná správnej datum, kdy se narodili.
To víte. Někdy žijeme v takovým fofru, že si mamina ani nevšimne, že už vlastně porodila.
Jó to je pak těžký. Představte si, že žádáte o pas a na ouřadě uvedete narození třeba šestýho až osmýho června, sedmdesát jedna. Většinou si ovšem vyberem nějaký pevný datum, aby se narozeniny nemusely slavit dva až tři dny. To je poněkud finančně neúnosný!
Zkrátka tuhle měl narozeniny náš principál. To mě sice nijak zvlášť nedojímá, ale pan šéf se rozhodnul, že nás několik vylosuje a vylosovaní se s ním zúčastní večeře v nějakým nóbl podniku. To stálo za to, abych se začal snažit!

Další den po tomhle oznámení jsem mazal koupit do města dárek. Nějakej pěknej, abych udělal dojem.
Bloumal jsem městem a nahlížel do výkladních skříní. Vyloučil jsem obchody se zlatem, protože za prvý na takovej dárek ani nemám, a za druhý je Bancrotti řetězama ověšenej jako pohádkovej čert.
Krámy s porcelánem jsem po zralý úvaze zavrhnul taky. Šéf, když se dožere tak hází vším, co mu přijde pod ruku.
Pořád jsem nevěděl co koupit, až kolem mě projela inspirace! Jelo tam takový to auto s ampliónem, a z něj se linul hlas oznamující, že se v kulturním domě koná velkej výprodej kvalitního zboží. Kupte jeden kus a zdarma dostanete jako dárek druhej kus stejnýho kusu! To znělo slibně! Hned jsem nabral kurs na kulturák!
Ve vchodu do „Kulturního domu dřevozpracujích kovodělníků“, jsem se zařadil do fronty nedočkavejch důchodců. Fronta se táhla až na chodník a to se mi moc nelíbilo.
Čekat v tomhle hicu až na mě přijde řada, a poslouchat řeči starců a stařenek, kde je loupá a kdo zrovna umřel se mi nechtělo. Proved jsem teda jeden taktickej manévr. V kapse jsem chytil mobil a spustil na něm zvonění. Fronta podle mýho očekávání úplně ztichla. Všichni zvědavě začali poslouchat co budu do telefonu říkat. Vytáhnul jsem ho a dělal, že poslouchám. Pak jsem udiveně řek: „Fáákt? A za kolik to maj? Jenom korunu devadesát za kilo?! A kde? Jo v tom marketu na druhým konci města jo?! Sakra to je smůla. Já teď stojím ve frontě u toho výprodeje. To je škoda, že se tam nedostanu. To bude asi hned vykoupený!“
Účinkovalo to. Ostatně jako vždycky! Dav důchodců vyrazil okamžitě ulicí směr market! A já měl cestu do výprodeje volnou. Alespoň jsem tak naplnil ranní předpověď počasí, kde se tvrdilo, že fronta se bude rychle přesunovat z východu na západ.
U dveří do sálu jsem čapnul košík a vstoupil do království levnýho zboží. Nádhera! Toho tovaru rozličnýho. Od samočisticích škrabek na brambory, kombinovaných s holícím strojkem, přes nádherný plastový čajový servisy, až po kvalitní koberce z veletržních stánků!
Nadšeně jsem se přehraboval v koších a probíral se ramínkama a potom jsem to uviděl! To je ten dar, kterej mi zaručí objektivní vylosování mýho jména, a přiblíží mi opulentní večeři se šéfem! Nádherná konvice s tácem. Vypadala jako měděná. Znáte to ne?! Takovej ten arabskej styl. To se mu bude hodit do karavanu mezi ty jeho ostatní cetky z celýho světa! Může z toho pít třeba kafe! Na to to určitě je! Hned jsem jí vzal. A jak říkalo to auto, dostal jsem jí hnedle dvakrát! Jednu si taky vystavím!
V maringotce jsem jí zabalil do dárkovýho papíru. No, on to ani nebyl tak dárkovej papír, jako spíš noviny, ale měly hezký obrázky a už jsem se těšil se na předání.

Nazítří jsme nastoupili před šéfův karavan. Trochu mě vylekalo, že přišel skoro celej ansábl. To by bylo, kdyby mě někdo přebil nějakým lepším dárkem. No uvidíme.
Zazpívali jsme společně přání a šéf vylezl z vozu. Dojatě si nás prohlížel: „Moji drazí vykořisťovaní! Jsem tak rád, že mě máte rádi. Pojďte a pochlubte se, jak moc milujete svého pána!“
Strategicky jsem se postavil na konec řady, aby můj dárek šéf viděl jako poslední a nejvíc mu utkvěl v paměti.
To jsem si mohl myslet. Většina darů byla nic moc. Nápad žádnej. Asi čtvery bačkory. Jeden banán. Dvě košile. Z toho jedna mu byla malá a ta druhá velká. Jeden dort. Ovšem jak se ukázalo, byla to sádrová atrapa z výlohy v cukrárně. Taky s ním Sandra dostala hned do škeble!
Dokonce tam byl i mobil! To si ovšem Ping s Pongem dovolili moc, protože Bancrotti v něm poznal telefon, kterej mu někdo ukradnul před půl rokem!
Korunu tomu nasadil Wolodijowski, kterej nesl s vážnou tváří kufřík a oznámil, že je v něm meloun ... A byl tam. Nakrájenej na čtvrtky!
No a pak konečně přišla řada na mě! Předstoupil jsem s úklonou před šéfa. Podal mu ruku a popřál hodně štěstí: „Pane šéf. Můj dar se vám bude hodit. Věřím, že ho budete používat rád a často. Je to výbava hodná člověka vašeho formátu.“  Pak jsem mu položil dárek k nohám.
Bancrotti ho rozbalil a žasnul: „Teda Vadim! To zírám. Opravdu jsi mě potěšil. Říkáš, že je to hodné pouze mě?! To jsem opravdu dojatej!“
Šlo to hezky. Už jsem se viděl, jak mě šéf zcela náhodou vylosuje na večeři! Kdyby… Kdyby se do toho nevložil ten závistivej Arab Ali!
Zíral na tu konvici s tácem a pak ze sebe lámanou češtinou vysoukal: „Pán šéf! Vy vědět co to být?! Proč vám to Vadim dávat?! Já myslet, že vy dělat po toaleta všechno jako Evropan?! A vy to dělat jako my v poušť?!“
Bancrotti se otočil na Aliho: „Jak jako my v poušť?! Co tím myslíš?“
Ali vzal šéfovi konev z rukou a povídal: „My v poušť nemít hajzlpapír. Tak my jaksi … No rukou šéf! A pak mi ruka umít z tahle konev! To vy nevědět? Vy se nemuset stydět jestli to tak vy dělat taky.“
Šéf na mě vrhnul pohled leoparda před skokem: „Vadime! Jak jsi to myslel, že je to hodno pouze mě!“
Pak křičel ještě hodně nechutnejch slov, ale ty jsem slyšel už jen zdálky, jak jsem utíkal.

Prostě není dárek ten, aby se zavděčil lidem všem!
Jo kdyby někdo z vás chtěl tu druhou konev, tak jí mám k dispozici. Jsem přeci jen evropsky vychovanej a kafe se z toho taky nedá pít. Klidně vám jí nechám.
Třeba za dvacku jo?!

KONEC



pondělí 23. července 2012

Pozápasový rozhovor


Jsme ve vysílání?! Nejsme? Porucha na trase? Počkej moment. To bude někde tady. Aha. On mi jenom stoupnul bruslí na kabel… Takže vážení sportovní příznivci. Právě nám skončilo utkání a já tu mám kapitána a útočníka HC Krutohlavy, Tondu Upčíka. Tak Toníku. Utkání pro vás nedopadlo dobře. V čem vidíte příčinu vaší porážky?!“

„Ale já bych to hlavně neviděl moc černě, že jo. Prohráli jsme, ale to je prostě sport. Já si myslím, že je důležitý, že jsme bojovali a divákům tak připravili dobrej a hodnotnej sportovní zážitek. Tímto bych chtěl oběma divákům poděkovat za neutuchající podporu, i když se pro nás, jak jste říkal, zápas od samého počátku až do trpkého konce nevyvíjel vůbec dobře. Je pěkný slyšet, že vás diváci ženou dopředu, i když se zrovna nedaří. Jestli dovolíte, tak bych jim rád zamával.“

„Nejsem si jist, jestli jste divákům dobře rozuměl. Nehnali vás dopředu, ale po pátém gólu do vaší sítě na vás křičeli, abyste raději někam táhli.“

„Opravdu?! V tom případě, jestli dovolíte, bych jim rád pohrozil pěstí! Chtěl bych vidět je! Seděj si tam v hledišti a chlastaj pivo. To bych fakt moc rád viděl, jak by jim to šlo, kdyby byli na ledě a navíc museli chlastat to svinstvo, co nám dávaj v těch lahvičkách! No pil jste to někdy? Schválně. Já vám dám ochutnat jo?!“

„Jste laskav Toníku, ale zpátky k zápasu. Ptal jsem se, v čem vidíte příčinu toho, že jste už po dvanácté v řadě prohráli. A to poměrně vysokým rozdílem! Šestnáct nula. Dost se mluví o střelecké neschopnosti útočníků vašeho týmu.“

„Takhle pane redaktore. My střelbu cvičíme hodně. Na tréninku prakticky celou dobu, jenže pak přijde zápas a najednou to tam nepadá. V tréninku normálně nasázíme třeba dvacet banánů do klece. V tom není problém.“

„Jak si tedy vysvětlujete, že dnes jste ani jednou nepokořili soupeřovu svatyni?“

„O tomhle jsme se s klukama bavili o přestávkách v kabině. Rozebírali jsme to s trenérem a nakonec jsme přišli na to, že naším problémem bude asi soupeřův gólman. Normálně nám to chytá! A nebo je to tím, že nám odpovědnost svazuje ruce. Na příštím tréninku, pokud někdo přijde, zkusíme hrát se svázanejma rukama. Ale na druhou stranu se zase nedá říct, že bychom byli úplně střelecky neschopný. Dneska jsem třeba jen já, dal ve druhý třetině dva góly a na jeden nahrál! Jako škoda, že se tohle do kanadskýho bodování nepočítá, ale co se dá dělat, že jo, to jsou holt pravidla.“

„A propó! Pravidla. Když už jste o nich začal, napadla mne otázka, zda byste neměli více nacvičovat střídání! Přeci jen, způsobuje to zbytečná vyloučení, která váš tým oslabují. Dá se pochopit, když občas dojde k chybě a na ledě je o hráče víc, ale vy jste v jednu chvíli měli na ledě patnáct hráčů!“

„No to pramenilo z tý naší touhy po vítězství, že ano. Kluci viděli, jak se jeden z nás na chvíli zmocnil puku a chtěli mu všichni honem pomoct. Já si myslím, že kdyby byli rozhodčí trochu tolerantnější, tak jsme mohli v tý chvíli jít dopředu a kdyby padnul gól, mohli jsme ten zápas i otočit. Za stavu třináct jedna, by se s tím pět minut před koncem, ještě mohlo něco udělat! Ale vzhledem k tomu přísnýmu vyloučení jsme šli rapidně dolů.“

„Vyloučení jsou vůbec častou příčinou vašich porážek. Dnes se nejednalo jen o střídání, ale i o hrubé fauly.“

„Tak to brzděte jo?! Jaký hrubý fauly? Kde jste je viděl?“

„Například první třetina. Váš krosček na obránce hostí, Nováka.“

„Ják krosček?! Tohle, že byl krosček? Chceš do držky ty pruhovanej hajzle? Normálně si jedu a on mi třikrát uklouznul hubou na hokejku!“

„Proboha uklidněte se! A pusťte mě! Já jsem přeci redaktor a ne rozhodčí!“

„Fuj to jsem se rozčílil… Promiňte, ale já když se setkám s nespravedlností, tak mám rudo před očima. A ten váš svetr… No prostě dneska hlavní rozhodčí nepískal rovinu. Některý naše zákroky byly možná na hraně, ale tohle je třeba v Kanadě běžný a nikdo to nepíská!“

„Takže i vyloučení Kuštáta a Hrachoviny, do konce zápasu, považujete za přísné?“

„Jistěže považuju! Kuštáta vyhodil jenom za malou provokaci před jejich střídačkou, a Hrachovina?! Vždyť to byl jasnej a čistej bodyček!“

„Promiňte, ale skutečně považujte za malou provokaci, to, že obránce Kuštát hodil cihlu na trenéra hostí a útočník Hrachovina bodyčekoval soupeře na chodbě do šaten?!“

„To je věc náhledu, že jo. Mohl je vyloučit, ale i nemusel. Jak jsem povídal. V Kanadě by se nic takovýho nepískalo. Naši rozhodčí jsou moc změkčilí. No například na začátku druhý třetiny. Úplně běžná potyčka a zase za ní našeho hráče vyloučili. Odskákal to náš náhradní gólman. Tohle se přeci nechává bejt ne?! Dokud nejsou kohouti na ledě, tak se do toho rozhodčí nemontujou. Prostě je nechaj, aby si to spolu vyřídili jako mužský! A tady to jeli čáráci hned trhat!“

„Nevím, jak v Kanadě Toníku, ale tady nebývá zvykem, aby se jel náhradní brankář prát s hlavním rozhodčím! Možná bychom už otázku rozhodčích měli nechat spát a zaměřit se na něcojiného.“

„Pro mě za mě. To vy jste začal o pravidlech. Jen by mě zajímalo, proč rozhodčí nevyhazoval i soupeře?! Každej přece musel vidět, jak se na mě jejich útočník Balabán při zápase zle koukal! A to jako nic není? To mělo bejt aspoň na osobní trest! A pro obránce Šimerku musela přijet záchranka! Proboha. Vždyť ten kluk je ještě junior. Víte jak se leknul, když kolem něj projel soupeřův útočník?! Patnáct minut ho kustod přemlouval, aby ten záchod odemknul a vylezl. Můžu ho pozdravit tady do kamery, jo?!“

„Ale prosím. Beze všeho, ale pak už přejdeme k jiným otázkám. Já se samozřejmě za redakci sportu připojuji k pozdravu.“

„Tam mám koukat jo? Járo ahój. Jsme všichni s tebou. Doktor říkal, že v tom nervovým sanatoriu nebudeš dlouho. A neboj. Příští sezónu nám zase budeš nosit hokejky! Ty ses narodil pro hokej a ne pro minigolf, jak jsi halekal ze sanitky. Čus bejku!“

„A nyní, po pozdravu, tedy přejděme tedy k tomu…“

„Můžu ještě něco babičce?“

„Není čas! Je to přímý přenos.“

„Když ona je stará…“

„Tak honem.“

„Ahoj babi! Kdybys hledala zuby, tak jsem si je půjčil. Minule mi je vyrazili a ty tvoje mi docela padnou.“

„To je všechno? Třeba ještě něco dědovi?“

„S ním nemluvím. On nefandí Krutohlavům. Ptejte se.“

 „Výborně. Mám otázku, jak tu, a promiňte mi ten výraz, vaší současnou bídu, hodláte řešit?“

„Nóóó řešit bídu. Prémie teda nic moc. Kdo má dneska z těch pár desítek tisíc vyžít. Po zápase potřebujeme taky nějakej relax, abychom byli na příští utkání v pohodě. V kasínu se to roztočí raz dva a zkuste si pak do příští vejplaty vegetovat jen o rohlíkách a vizouru. A zrovna tak regenerace. Byli jsme zvyklí na takovou pěknou a droboučkou masérku z Thajska a co máme dneska?! Velkýho a chlupatýho chlapa. Fuj! Já už nebyl na masáži dva měsíce! Všechno jde dolů! Klub by se mohl trochu pochlapit a krapet na gáže přitlačit. Vždyť já si letos nemohl ani koupit nový auto. V tom starým se už nedá jezdit. Má celý přední sklo olepený mouchama a skoro nevidím na cestu! A to si představte, že některý kluci ze čtvrtý pětky mají ojetiny dva roky starý! Je to fakt bída. Přesně jste to vystihnul.“

„To je skutečně smutné, ale já měl na mysli spíš herní bídu.“

„Jo takhle… No to je spíš otázka na vedení klubu a na trenéra, že jo?! Ale já osobně soudím, že vedení nejspíš odvolá trenéra.“

„Trenér Žloutek je u vašeho týmu ovšem pouhé tři zápasy. Domníváte se, že za tu dobu mohl s herním projevem HC Krutohlavy něco udělat?“

„Samozřejmě. Že mohl! Mohl nám třeba vysvětlit pravidlo o zakázaném uvolnění! Nebo vy jste snad věděl, že když vyhodíme přes všechny čáry, tak nesmíme střídat? Asi ne co?! Na tohle musí trenér myslet a pořádně to hráčům osvětlit na učebně! Já bych pak nemusel bejt v první třetině celejch deset minut v kuse na ledě! Málem mě museli defibrilovat!“

„Ano ano. O tom jsme se o přestávce bavili ve studiu. Nebyl na vás pěkný pohled, když se vám konečně povedlo vystřídat, kamera vás na střídačce zabrala v detailu a za chvíli volali do redakce z televizní a rozhlasové rady, že nám dávají za ty záběry pokutu, protože se mohou dívat děti…“

„Tak to vidíte! A nebo třeba jasně ví, že jsme neukázněný mužstvo, který se nedrží jasně stanovený strategie. A koho je to věc? Hráčů snad? Ne! Trenéra. Trenér nás k tomu musí donutit. Zkrátka a dobře. Dnešní zápas bych shrnul asi takto. Za prvý. My jsme moc chtěli, ale vinou nedůslednýho trenéra jsme nemohli. Za druhý. Chyba rozhodčího v klíčovým okamžiku hry a záludná hra soupeře, který střílel góly, nás připravila o lepší výsledek, neřku-li o body. A teď mi dovolte, abych se rozloučil. Jsem zpocenej jako čuně… Musím se jít vykropit.“

„Díky za rozhovor. A přeju příjemnou sprchu.“

„Jakou sprchu?! Spěchám za klukama do knajpy. Já tu kecám a jim už točej druhý!“

„Tak to byl rohovor s… Moment. Zpráva do sluchátek… Cože?! Vážně?! A to jim mám říct já? To zas bude dopisů! No co se dá dělat. Vážení diváci, vzhledem k výši dnešní pokuty od rady, rušíme plánovaný přímý přenos z utkání Ligy mistrů. Ale nebojte se. O napínavý sportovní zážitek nepřijdete. V plánovaném termínu uvidíte záznam z mistrovství ČR v halovém leteckém modelářství. Michal Kyslík. Studio Buly.“

KONEC

pátek 20. července 2012

Apríl by neměl bejt


Apríl. To je vám tak blbej zvyk. Já nevím koho to napadlo, dělat si ze slušnejch lidí na prvního dubna šprťouchlata. Pochopitelně to vodnáším u nás v cirgusu nejvíc já! Kdo taky jinej. To si každej myslí, že mě na apríla musí nějak nachytat. Jako kdyby toho nebylo za celej rok dost...
 Prvního to začalo hned ráno. Jen co jsem vystrčil nos z maringotky, tak se ke mně přihnala Sandra s vytřeštěnýma očima a ječela, že jí musím jít pomoct. Prej Sabrinu škrtí její krajta.
 Že já blbec jsem takovej ochotnej dobrák! Vletěl jsem k nim do maringotky, abych jí teda jako osvobodil od hrozný smrti udušením. Rozrazil jsem dveře! Vběhnu dovnitř a co nevidím. Sabrina stojí před zrcadlem jenom v kalhotkách a zkouší si svý nový boa!
 Málem mě tím boa potom uškrtila! To bylo řevu, že jsem úchylák, kterej musí šmírovat hned po ránu! Sandra a Saskia se při tom mohly smíchy potrhat!
 Když jsem šel nasypat ryby lachtanovi, potkal jsem Wolodijowskiho: „Vadime. Máš vzít ty ryby a odnést je k principálovi. Lachtan se z večera nachladil a Bancrotti ho má u sebe v karavanu. Bojí se, že lachtan mohl chytit od papoušků, co na něm jezděj, tu ptačí chřipku, takže ho tam drží v karanténě. Ryby mu tam máš teda radši nasypat oknem.“
 No co. Vzal jsem kyblík s chcíplejma šupináčema a všechno jsem to chlejstnul otevřeným oknem k Bancrottimu do karavanu.
 Mňo. Moje blbost. Nemám všemu hned věřit. Wolodijowski řval smíchem ještě odpoledne a ten zmetek lachtan tomu ještě tleskal ploutvema! Bancrotti asi řve ještě teď!
 Po tomhle jsem se zařeknul, že už nikomu nebudu věřit ani slovo!
 Večír po představení jsem zalezl do maringotky a pořádně se tam zalígroval. Na mě si bando dnes už nepřijdete!
 Asi za hodinku po setmění, se venku začal ozývat nějakej šrumec. Vykouknul jsem opatrně oknem, co že se to děje. Venku se balilo! Tenťáci spouštěli šapitó a rozmontovávali lavičky. Krmiči a domptéři naháněli velbloudy a jiný potvory do vozů a zavírali je na zámek. Všechno zapřahalo vozy, maringotky a karavany za náklaďáky a traktory.
 Někdo mi zabušil na dveře: „Vadime! Balíme. Zapřáhni traktor. Miša a Griša jeli sbírat plakáty po městě, až se vrátěj hoděj ti je do traktoru. Padáme vodsuď.“
 Já jim dám! Hezky to maj připravený. Neřádi. Dokonce kvůli tomu nejsou líný složit celej cirkus. To si jako myslej, že pojedu na příští štaci o pět dní dřív než se má vyjet?!  Dobrej fór, ale dneska si na mě už nepřijdou. Já moc dobře vím, kdy se tady má končit!
 Za půl hodiny se bušení ozvalo znovu: „Vadime.Kurnik. Zapřahej traktor. Už není moc času.“
  Tak tenhle hlas jsem poznal. Byla to Sabrina.
 „Jo táááák. To jsi vymyslela ty?“ houknul jsem z maringotky. „Děvenko fáákt hezký, ale jako pomsta za to ráno, kdy jsem tě viděl před zrcadlem, je to trochu moc komplikovaný! Jen si hezky hrajte děti! Vadim není takovej trouba, jak si asi myslíte! Dvakrát to dneska stačilo. Potřetí už ani omylem.“ A zavřel jsem okenice!
 Radši jsem šel do hajan. Na tohle blbnutí nemám náladu.

 Ráno, druhýho dne, jsem se vzbudil a venku byl klid.
 „Pche,“ myslel jsem si. „To by mě zajímalo, kdy je to přestalo v noci bavit.“
 Vstal jsem z kanafasu a šel se podívat ze dveří.
 „Néééééééé! Tohle ne!“ proběhlo mi hlavou, když jsem viděl, to co jsem viděl. Cirkus byl fuč a voda z řeky, vedle který jsme ložírovali, šplouchala až na práh mých dveří.
 Tohle nebyl žádnej Apríl, ale docela regulérní a nepříliš vtipná povodeň!
 Po pravdě přiznám, že jsem v první chvíli začal zmatkovat. Co teď?! Voda dosahovala skoro až na práh dveří maringotky. Kolem plula spousta zajímavejch věcí, který byly zárukou spousty divnejch nemocí, takže jsem zavrhnul možnost, že se vrhnu do vln a doplavu ke břehu. Navíc jsem jen tak trošku zkusil strčit prst do vody, jak je teplá! No teplá nebyla ani omylem. Byla ledová jak v ledovým oceánu. Hnedle se mi vybavily scény z Titaniku.
 Takže plavání opravdu ne a ne a ne! Jenže co dělat? Pak mě to trklo. Maringotka je dřevěná. Dřevo přece plave! No, když může například plavat támhleta chata a třeba i tamten chlívek s kozou, tak proč ne moje bouda na kolech?!
 Začal jsem utěsňovat všechny škvíry v podlaze a na stěnách! Jo jo. To se mi hned hodila moje velká sbírka igelitovejch tašek! Rval jsem je všude tam, kde začala pronikat voda a chvílema jsem si připadal jak nějakej Fricek z kriegsmarine, kterýmu torpédovali ponorku.
 Z podlahy co chvíli začala stříkat fontánka. Skoro jako v Karlovejch Varech na kolonádě. Jeden vodotrysk byl celkem pěknej, tak mi to nedalo a hodil jsem na jeho vrcholek pinpongáč. Hezky tam hopsal. Ale na takovou legraci nebylo moc času. Musel jsem těsnit a těsnit.
 Pak to přišlo! Maringotka se zhoupla jak jí voda nadzvedla a já začal jsem chytat talíře sypající se z kredence. Maringotka se najednou naklonila na druhou stranu. Zpod postele se vykutálela láhev rumu a ginu. Tak tady byly! Co já se jich nahledal. Však já věděl, že ještě někde jsou!
 Dopotácel jsem se k okýnku a uviděl, že jsem přímo uprostřed řeky. Kolem plulo několik stromů. Já teda nejsem žádnej znalec flóry, ale ta palma s kokosama mě fakt udivila!
 Fofr to byl obstojnej. Asi jako když pobřežní hlídka pronásleduje u břehů Floridy kluzák s kokainem!  Snažil jsem se manévrovat přesouváním nábytku v maringotce, abych nakláněním mýho plavidla udržoval bezpečnej směr mimo pilíře mostů a střechy domků. Ze začátku to šlo blbě, ale časem jsem chytil grif a dokonce mě to začalo bavit.
 Po pár kilákách plavby jsem zaslechnul zvuk motorovýho člunu. Zajásal jsem radostí! To bude záchrana! Hasiči, nebo někdo podobnej!
 Prdlajz! Ona to televize NOVA! Nějakej pochybnej chlápek se natahoval ke mně do okýnka a přes hukot živlu hulákal: „Mohu se vás zeptat jak to snášíte? A co říkáte na to, že je velká voda? A utopil se vám alespoň někdo? A je vám to líto, že se utopil?“
 Zůstal jsem na něj čučet jak husa do flašky: „Na co že se to ptáte? Proboha zachraňte mě radši. A co to melete o nějakým utopeným? Já jsem tu sám? Čeho, že mi má bejt líto? Já vás blbě slyším přes to hučení proudu!“
 Chlápek se otočil na kameru ve člunu a spustil: „Jak vidíte, i při tak strašných chvílích se mezi lidmi najdou hyeny! Tento muž má pouze starost o svůj vlastní život. Vůbec neví, zda se mu někdo utopil a ještě se podivuje tomu, že by mu to mělo být líto!“ Pak odpluli informovat veřejnost někam jinam.
 Ale mě začal zajímat úplně jinej problém. Přede mnou se objevil most, kterej se nedal podplout. Měl vozovku tak metr a půl nad hladinou. Všechen ten plující bordel se s divnejma zvukama nořil pod něj. Tě prsk, jestli se pod hladinu zanoří i maringotka. Plave, to jo, ale jestli zvládne i potápění to fakt nevím. Most se blížil jako neodvratnej osud.
 Doprčic. Já si vždycky myslel, že zahynu nějak slavně. Třeba při saltu mortale z jednoho slona na druhýho, nebo, že mě rozmázne zřítivší se artista, ale takhle blbě se utopit?! To ne! To nikdy! Pak jsem dostal nápad a začal jsem ho vzhledem k blížícímu se nebezpečí ihned realizovat.
 Všechno jsem nahrnul do zadní části maringotky. Tím se zvedla přední část, i s ojí, z vody!
 Most už byl tady. Teď nebo nikdy!
 A povedlo se. Maringotka předníma kolama najela na most, kterýmu uřezali zábradlí, protože předpokládali, že se voda bude valit přes něj. Naštěstí se tak zatím nestalo.
 Tak to byla první část operace. Teď jsem zase všechno nahrnul dopředu. Zadek se zvednul a řeka maringotku i se mnou natlačila nahoru na most.
 A bylo to! Vážení to byla úleva! Zachráněnej a živej a zdravej! Vylez jsem ven a radostí jsem políbil asfalt silnice. Pak jsem si hodně rychle začal tu pusu otírat, protože asfalt není nejchutnější materiál. Ale byl jsem šťastnej!
 Náhle se vedle mě ozvalo skřípění brzd. Zastavil tu modrej mikrobus a z něj vystoupil chlap s mikrofonem.

 No asi takhle. Policajti mě sice vyslechli, ale pak mě zase hned z fízlárny pustili.
 Rozbití držky televizního reportéra, se v jistejch situacích dá prej tolerovat ...

KONEC