Fejeton: Takový Mikuláš, To je nadělení!

Prosincový fejeton pro měsíčník Enter

Takový Mikuláš, to je nadělení!
Najdete

Zde

Sakra. Taky jste si všimli, jak ten čas strašně rychle utíká?! Ještě nedávno jsme chodili na koupaliště a jezdili na Mácháč a než se nadějeme, přijde Mikuláš. Někdy mám pocit, že ten starej fousatej dobroděj musí mít pod tou noční košilí snad plavky, jak se to rychle překulí z léta do zimy. Někdy si představuji, jak to tam nahoře asi vypadá. 

Mikuláš sedí někde v Tropical baru. Před sebou Cuba Libre. Klátí nohama na barový židličce a přitom pomrkává na svatou Máří Magdalénu, co sedí naproti. A v tom mu najednou zazvoní v bermudách mobil. Tak ho vezme a tam Lucifer, že prej kde zase trčí, protože on na něj na zemi už hodinu čeká. Mikuláš pochopitelně zbledne, seskočí ze stoličky a maže se převlíknout a taky pro nůši do skladu, kde fofrem nafasuje bonbóny a svoje podobizny v podobě čokoládových sošek. 

Cestou popadne dva anděly, co se zrovna poflakujou kolem, místo toho aby brnkali na loutny u nebeskýho trůnu. No, a jak tak běží kolem toho trůnu, povídá mu Ježíšek, kam tak rychle letí. A Mikuláš na to, že se přeci stačí podívat do kalendáře. Takže v tu chvíli zbledne i Ježíšek a uvědomí si, že ještě neotevřel ani jeden dopis z tý hromady, co tam před ním leží. No, ale to je už jiný příběh.

Jó, dárky a nadělování. To je mi pěkné nadělení. Byly časy, kdy jsem se kvůli dětem pátého prosince převtěloval z mladého, a celkem volnomyšlenkářského muže, do starého moralizujícího biskupa. Na tváři vousy z vaty. Na hlavě mitra z papíru. Bílá košile a od pasu dolů prostěradlo. Na ramenou šarlatový závěs a v ruce berla. To byl můj tradiční oděv, který jsem oblékal léta létoucí vždy, když se v předvečer svátku svatého Mikuláše venku setmělo.  

Pochopitelně jsem se do tohoto oděvu neoblékal doma v obýváku. Taková metamorfóza se musí odehrát zcela tajně, aby vás děti neviděly, a vy jste je nepřipravili o zážitek. Takže jak na to?! V mém případě poněkud komplikovaně. Člověk, který bydlí v rodinném domě, nebo v bytě o velikosti dvacet pět plus KK, tuto situaci nemusí řešit nijak dramaticky, a převlékne se prakticky kdekoliv, protože není problém zmizet dětem z očí. Ale Mikuláš z bytu dva jedna na to musí jít velmi rafinovaně. 

Tak v první řadě si takový Mikuláš musí sbalit převlek do nějaké tašky. Tu tašku pak musí nenápadně vystrčit za dveře na chodbu. Poté následuje fáze, kdy je třeba zblbnout dětem hlavy. Lehce je začnete připravovat na Mikulášův příchod. Navozujete atmosféru tajemna. Například takto. „Slyšíš? Jako by někde něco zacinkalo!“ řeknete a přiložíte si ruku k uchu.

Je dost dobře možné, že jako odpověď uslyšíte: „Tatí, to se ti jenom zdálo!“

 Nedáte se a mnohem přesvědčivěji prohlásíte: „Ale ne. Opravdu něco cinká! Možná přijde Mikuláš.“

„To bude můj mobil. Asi mi přišla zpráva,“ zazní otrávený hlásek. „Co by tady dělal.“

„Nech mobil mobilem,“ zavrčíte a dodáte: „Tohle je jiné cinkání. Jako ze stříbrného zvonečku.“

„Myslíš tohle?“ zeptá se potomek a pustí na telefonu vyzvánění zvonků.

„Jo,“ řeknete a utřete si pot z čela. „Je to skoro stejný, ale vlastně úplně jiný, protože to cinká pohádkový zvonek od Mikuláše. Mikuláš nepotřebuje telefon, protože jemu cinká zvoneček jen tak. Já si myslím, že Mikuláš tu bude tak za půl hodiny.“

Dětské reakce prostě občas bývají dost demoralizující. Ale vy se nedejte nedůvěrou vašeho potomka vyvést z míry, nalezněte ztracenou rovnováhu a navozujte atmosféru dál.

 Zapalte františka a nechte děcka inhalovat vůni svátků. Do toho pusťte na dvd pohádku S čerty nesou žerty a z cédéčka nechte znít koledy. Neustále vyhlížejte z okna a vykřikujte, že už asi jde. Občas se potomků zeptejte, zda umí nějakou básničku nebo písničku. Když vám děti konečně slíbí, že básnička je uložena v hlavě a na příchod Mikuláše se fakticky těší, přichází okamžik, kdy se musíte nenápadně vypařit z bytu.

 Manželka jde k odpadkovému koši a otevře ho. Spráskne ruce a řekne, že ten koš je ale plnej. Až to z něj padá na zem. Vy se v té chvíli nezachováte jako obyčejně, tedy nejdete tam ty odpadky natlačit s tím, že do zítra to snad vydrží, nééé, ale neobyčejně ochotně ho popadnete a jdete vynést. Cestou zpět vyjedete výtahem o jedno patro níž. Připlížíte se ke dveřím. Vezmete tašku a v mezipatře se převléknete za Mikuláše. Pak zazvoníte. Otevře manželka a zavolá děti! Ha! V jejich očích vidíte směsici bázně a těšení. A taky je vám jasné, že ode dneška jste pro ně bůh, protože jste příchod Mikuláše předpověděl naprosto přesně. Jste otec s velkým O.

Po nadílce, nezbytném focení a odchodu se na chodbě opět převtělíte do běžného smrtelníka a s košem v ruce zavoníte u dveří. Tentokrát neotevře žena, ale děti, které se na vás na chodbě vrhnou a o překot vykládají, jak tu byl Mikuláš a vy jste ho s tím košem propásli. 

Inu, vše je jak má být. A pak už nezbývá než doufat, že si děti na fotkách nevšimnou, že Mikuláš má úplně stejné hodinky a boty jako tatínek. 

No, a když všimnou?! Já na to měl vždy jednu odpověď. A to: Ano, je to možné, že je máme stejné. Mikuláš má totiž dobrý vkus, děti!

Fejeton: Dušičky

Vážení přátelé. V listopadovém měsíčníku Enter vyšel můj fejeton Dušičky ve velmi okleštěné podobě. Díky "šotkovi" byla ustřižena téměř čtvrtina a to čtvrtina závěrečná, takže fejeton končí někde, kde končit neměl. Proto vám ho sem dávám v té správné podobě.

Víte, kdy a kde potkáte nejvíc přátel, příbuzných a známých, které jste už dlouho neviděli?! Tak na tuhle otázku je jednoduchá odpověď. Všechny tyhle lidi potkáte kolem začátku listopadu na hřbitově.

A proč?! No protože, jak jistě víte, druhého listopadu je v kalendáři den, který nese název Svátek zesnulých. Lidově řečeno – Dušičky. A Dušičky, to je pro drtivou většinu Čechů svátek, který slaví rádi, a nebojím se říct, že ho slaví přímo vášnivě.

I když, slovo slaví se pro tento svátek snad ani nehodí. Možná je lepší říct, že se tento svátek v našich končinách dodržuje s železnou pravidelností. Zkrátka, jak je druhého listopadu, je třeba vyrazit za babičkou a dědečkem, i když jsme za nimi za jejich života nepřijeli, jak byl rok dlouhý.

Nechci, aby to teď vyznělo, že mám snad něco proti vzpomínání na naše drahé zemřelé. A nebo, že si snad z toho chci dělat nejapnou srandu. Já pochopitelně nejsem výjimka a na hřbitov v tomto období také zavítám, položím tam věneček a zapálím svíčku. Ale to, co se kolem Dušiček někdy děje, mne až děsí. Jsou totiž i lidé, kteří na hřbitovy nejen chodí, ale kteří na ně dokonce přímo pořádají zájezdy.  

To jsou nadšenci, kteří mají Dušičky snad raději než Vánoce. Tihle milovníci funerálního umění pak nakupují, nebo ti více zdatní, dokonce vyrábějí různé věnce z chvojí a šišek, které jsou mnohdy velké jako zadní kolo traktoru. Také vážou kytice. Umně vytvářejí ozdobné koše plné umělohmotných květin a takových těch divných sušených rostlin, jejichž plody připomínají malé červené papričky a já nikdy nevěděl a nevím, jak se vlastně jmenují. A v neposlední řadě také skupují všechno, co jen trochu připomíná svíčky a je schopno hořet.

Věřte si tomu nebo ne, ale já znám rodiny, které už koncem října sestavují itinerář rodinné výpravy po hřbitovech, kde je téměř na minutu vypsáno, v kolik se bude klást kytice na tomhle hřbitově a v kolik se položí koš na tamtom hřbitově. Šestiletá dvojčata se omluví ve škole a tím se způsobí to, že se oběma chlapcům, tento pro ně zatím podivný svátek, začne jevit jako sympatický.

 Do plánu je pochopitelně také zahrnuto  kde se rodina cestou naobědvá, případně, pokud zbude čas, kde se navštíví zatím žijící pratetička, kterou rodina naloží do vozu a odjede s ní na třetí hřbitov, kde se pak pratetička rozplývá dojetím nad tím, jak to bude jednou krásné, až tam budou všichni společně ležet. Následně vezme oba caparty za ruku a jde jim ukázat na téměř setmělém hřbitově márnici, kde si jako malá hrála. Tím způsobí dvěma šestiletým chlapcům první větší trauma v životě a Dušičky je následujících deset let budou pouze děsit.

 Epizoda s pratetičkou nesmí ovšem trvat příliš dlouho, aby na tom dalším hřbitově, kde leží jakýsi Bedřich, kterého sice nikdo pořádně neznal, ale strejda Evžen o něm tvrdil, že to byl příbuzný, mezitím nezavřeli. A stejně tak se musí dbát na to, aby pratetička obdržela dárkový koš určený pro ni, tedy obsahující bonboniéru, čokoládu a kávu, a nikoliv koš pro pratetičku nežijící, obsahující smrkové větve, šišky, a stuhu s nápisem VZPOMÍNÁME, protože to by se jí nemuselo líbit a rodinu by za tohle faux pas mohla vydědit, takže by v té hrobce nakonec ležela pohodlně úplně sama.

Jako nemyslete si, že přeháním. Kdepak! Já vím, o čem píšu. Když jsem byl malý, vždycky jsme taky takhle na Dušičky vyráželi. Tedy, musím se ovšem přiznat, že se žádná pratetička na hřbitově nekonala, protože naše rodina nikdy žádné movité pratetičky nevlastnila, ale jinak je to celkem reálné.

Rodiči jsem byl ve škole omluven. Auto jsme měli od strejdy půjčené. Věnce a koše naložené, takže hurá do Staré Boleslavi, odkud část našeho rodu pochází, takže tamní hřbitov je možno také označit jako náš rodný hřbitov.

Moc dobře si vzpomínám na ta mlhavá studená rána, kdy jsem sice musel vstát jako bych šel do školy, ale já vstal docela rád, protože do žádné školy jsem nešel. Víte, možná je to divné, ale já se na ten hřbitov skutečně těšil.

 Kde taky jinde by si kluk z města mohl tak krásně zapumpovat starou a vrzavou pumpou, aby natočil vodu do konve, kterou pak máma lila na náhrobní kámen. A pak ten kámen máma s tátou drhli kartáči a já zatím honil mezi okolními hroby brouky hrobaříky. A když jsem se konečně nabažil hrobaříků, tak jsem se vydal na výpravu mezi náhrobky a četl jsem si jména lidí a představoval si, co asi dělali a jak vypadali.

 A taky jsem vždycky strašně moc toužil vidět na tom hřbitově opravdovýho ducha. Takovýho, jaký kreslil Neprakta. Ovšem je jasné, že jsem ho nikdy vidět nemohl. Byl přeci den, že… No, a přitom courání jsem se kolikrát zatoulal až někam dál od našeho hrobu a jak jsem byl malej, neviděl jsem přes ty náhrobky a přepadl mě takový lehce strašidelný pocit, který mi říkal, že tady zabloudím a už tu zůstanu až do smrti. Ovšem jak můžete vidět, nezůstal jsem tam, takže jsem dnes mohl napsat tenhle fejeton o svátku, který mi sice připadá vážně trochu divný, ale přesto všechno ho mám taky vlastně trochu rád.

Jo, a ještě něco. Já si nemůžu pomoct, ale myslím si, že Dušičky by mohly vyřešit jeden vážný problém. A to nízkou volební účast. Stačilo by jediné. Všechny volby pořádat právě na svátek zesnulých, kdy je k urnám zvyklých chodit dobrých devadesát procent Čechů!

Fejeton celkem o ničem

Fejeton Celkem o ničem najdete

ZDE

Tedy já tušil, že k tomu jednoho dne dojde, ale stále jsem si říkal, že mně se to třeba nestane. Ovšem to byla dost naivní představa. Stalo se to už každému. Takže, proč já bych měl být výjimkou.

Dobře, dobře, já vím, že jste teď nejspíš trochu zmatení tímhle ještě zmatenějším textem, takže vám to hned vysvětlím. Stalo se mi to, co se už přede mnou stalo nespočtu fejetonistů. Zkrátka a dobře – nedostal jsem žádný nápad. Sedím tu a zírám do monitoru počítače a marně si lámu hlavu, o čem bych tak napsal, aby to bylo aktuální, vtipné a ještě se to vešlo do požadované délky.

Jediné, co mě na téhle záležitosti těší, je to, že v tom nejsem, jak jsem už napsal nahoře, sám. Stalo se to už Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. A že to byli nějací machři, neřku – li géniové, kteří dokázali napsat fejeton o čemkoliv.

Taková krize zcela jistě postihla i proslulého pana Nepila (mladší ročníky si jméno toho pána jistě najdou a starší s nostalgií zavzpomínají) a naprosto nepochybně se přihodí i tisícovkám dalších nešťastníků v celém světě, kteří píší tyhle sloupky.

Himllaudon! Jan Neruda přece svůj neslavnější fejeton napsal o docela obyčejném slamníku, který neměl kam vyhodit, takže fejeton se opravdu dá napsat o jakékoliv hlouposti. No vidíte, A stejně si jednoho dne sedl k psacímu stolu a netušil, co na ten proklatý papír napíše, aby v novinách mohli ten kus bílého místa něčím zaplácnout.

(Nebudeme si nic předstírat. Fejetony většinou slouží právě k zaplácnutí prázdného místa. Těch vražd a inzerátů nebývá do každého čísla tolik…)

Ale zpět. Ačkoliv byl pan Neruda mistr nad mistry – nepřišel jednoho dne na nic, o čem by napsal! Zkrátka nic! V hlavě prázdno a duto, jako v hliněném džbánu.

Tedy, já původně myslel, že vím co budu psát. Víte, já docela nedávno řešil kam vyhodit taková ta dvířka z bytového jádra, co se za nimi ukrývají stoupačky a odpadová roura. Chvíli jsem docela vážně uvažoval o tom, že tento fejeton věnuji právě této světové události. Lepší o starých dvířkách než o ničem, že?!

Klidně jsem mohl napsat, jak jsem se tím kusem plastu a dřevotřísky, nebo z kterýho záhadnýho mateiálu je to udělaný, plížil z baráku ven, a jak jsem přitom potkal místní drbnu a strážkyni morálky a veřejného pořádku. Pak jsem mohl nahodit nějaký pěkný dialog. Například v pracovní verzi tento.

Já: Dobrý den, paní Hopsálková. S dovolením, jen bych se kolem vás protáhl.

Hopsálková: Dobrý, dobrý, pane Deli. Copak to nesete?

Já: Ále, dveře nesu. Nějak se nám už nelíbí.

Hopsálková: Vidím, vidím, pane Deli. A kam je chcete dát? Snad né do sklepa?

Já: Co vás bere?! Vždyť vidíte, že jdu ven!

Hopsálková: Ale nejdete to dát ke kontejrům, ne?!

Já: Jak vás tohle mohlo napadnout?! Já s tím jdu k silnici. On si pro ty dveře přijede kamarád. Jemu se hodí. Takový dveře! To se dneska hned tak nevidí!

Hopsálková: No, jen aby…

No, a pak bych mohl napsat, kterak Hopsálková odešla, a já se plížil ke kontejnerům a jak jsem si pak všiml, že ta jedubaba kouká za záclonou, jestli si ty dveře opravdu někdo odveze. A jak sem tam musel čekat a čekat. A jak jsem pak musel ty dveře vzít a jít je dát zase domu, protože už mi byla zima a žádný z okolojedoucích řidičů nejevil nemenší ochotu zastavit a ty dveře si naložit do kufru.

To jsem mohl všechno napsat a možná by to bylo veselé, ale já se normálně přiznám. Nic z toho se nestalo a vyhození dvířek vůbec žádný problém nebyl.

Jednoduše jsem je vzal a dal jsem je popelářům, kteří je odvezli. Tím jsem ovšem přišel o príma téma.

Ale pozor! Zároveň jsem se zachránil před nařčením z plagiátorství, protože já si myslím, že tyhle fejetony čtou lidé vzdělaní, kteří by hned poznali, že se vezu na cizí vlně. A to bych vážně nerad. I když je fakt, že někdo, a já už nevím kdo, pravil: „Plagiátor není ten, kdo je druhý, ale ten, kdo je horší!“

Ale nechme dveře a slamníky na pokoji. Když člověk nemá nápad, nenapíše nic, ať by se snažil sebevíc. Jak bylo řečeno. Stalo se to Nerudovi. Stalo se to Čapkovi. Stávalo se to Nepilovi. A bude se to stávat dalším a dalším.

A stejně tak jako Neruda, Čapek, Nepil a ti mnozí před nimi a po nich, sedli a udělali jediné možné, sedl jsem i já a napsal jsem tenhle fejeton o tom, jak za živého boha žádný fejeton nemůžu napsat!

A tím mi pro dnešek dejte s nějakým psaním svátek! Kde mám pořád ty nápady brát! Copak jsem nějaká Rosamunde Pilcher?!

Fejeton: O klidném létu a jeho roztržitém konci

Fejeton nebyl v Enteru publikován z důvodu nedostatku místa. 

Ale do šuplete si ho přeci nestrčím, ne?!

Tak, a máme po létu. Tedy nikoliv kalendářně, ale prostě podle zdravého rozumu.  Já to holt takhle beru. Jak se stmívá před půl devátou a po západu slunce udeří deset stupňů, léto skončilo a basta fidli.

 Až budu žít na Mallorce, budu klidně tvrdit, že léto trvá od března do října. Jenže dokud budu žít tady, ve střední Evropě, léto pro mě končí se srpnem a je mi fuk, kolik beduínů evokujících saharské vedro na ulici potkám!

Prostě, ať se to někomu líbí nebo ne, jak je po prázdninách a přijde září, je zkrátka a dobře konec letním radovánkám a nastává období školy a práce.

I když pokud jde o tu práci, většina z nás chodí do zaměstnání po většinu těch dvou prázdninových měsíců, takže konec srpna a začátek září zase pro nás není až takový šok jako pro chudáky školáky a studentíčky, kteří si užívají celé dva měsíce volna, takže to náhlé ukončení sladké svobody jim může přinést jistý nervový otřes.

Ano, drazí studenti, já vím, že mnozí z vás byli v létě na brigádě, tudíž jste neměli celé dva měsíce prázdnin, ale kvůli tomu mě nekamenujte a laskavě pochopte, že prostě musím použít jistou literární nadsázku, abych zdůraznil to strašlivé a nervy drásající překročení hranice, mezi tou sladkou menšinou roku a nastávajícím obdobím onoho většinového pracovního kolotoče, kdy jeden lítá od rána do večera jako hadr na holi, neví, kde mu hlava stojí a vůbec je to všechno tak nějak ve strašném fofru.

Je ovšem zajímavé, že jakkoliv se vše odehrává v takové zmatené rychlosti, čas od pondělí do pátku se přitom neskutečně vleče.

Inu – Léto je léto, a je během něho na všechno tak nějak víc času a vše se odehrává v mnohem poklidnějším tempu, který určují orosené půllitry s pěknou pěnovou čepicí, nebo koktejly plné ledu a s deštníčkem navrch.

No vážně. Zkuste kvaltovat po třech pivech nebo dvou Mojitech. Ani náhodou! Všechno se zpomalí, svět kolem vás plyne s lehkostí a grácií a na všechno je dost času. A co, no?! Všechno se stíhá.

A i ten pohled na svět je v létě nějak hezčí. Sedíte si někde na lavičce, nebo ležíte na dece u bazénu, případně sedíte v předzahrádce a máte před sebou něco z toho, o čem jsem psal nahoře, a sledujete.

Sledujete, jak se lidé čvachtají ve vodě. Jak si hrají s létajícím talířem. Jak si hrají rodiče s dětmi. Jak se lidé čvachtají v kašně. Jak je z kašny vyhání bdělá městská policie. Jak městská policie dělá, že nevidí toho bezdomovce se svrabem, co se válí kousek od vás na lavičce. Sledujete, co si někteří lidé dokáží na sebe navléknout, a divíte se, kde berou odvahu to na sebe vzít.

 (Teď to nebylo o tom bezdomovci, ale o té slečně v minišatech a dvaceti kilech navíc. I když ten bezdomovcův model stál taky za to.)

Zkrátka a dobře. Všechno tohle hemžení kolem sebe pozorujete s takovým klidem a v pohodě, o jaké se vám, nebo aspoň mně, po konci léta ani nezdá.

Upřímně řečeno, ono by to asi ani moc nešlo, protože sedět v listopadu s Mojitem na předzahrádce by nebylo nic moc. Navíc kašna je vypuštěná, bezdomovec uklizenej ve sklepě, koupaliště zavřený a ta slečna v minišatech navlečená v kabátě.

Vidíte, vážení čtenáři, a právě tahle lehce zmatená vsuvka předznamenala tu část fejetonu, ve které se zmíním o roztržitosti. Já totiž na konci léta a se začátkem podzimu začínám být díky pracovnímu stresu lehce roztržitý.

Tedy nedosahuje to kvalit mého jistého kolegy, který, ať je léto nebo zima, provádí díky své roztržitosti psí kusy. Například onehdá se marně snažil deset minut odemknout skříňku. Když už to vypadalo, že půjde požádat údržbu o vylomení zámku, nebo se nervově zhroutí, povídá mu další kolega: „A pane inženýre, jsou to vůbec správné klíče?!“ Pan inženýr se zamyslel, svazek klíčů si prohlédl a pak s úsměvem pravil: „Aha. To nejsou moje. Já je někomu vzal…“

Má roztržitost se naštěstí odehrává v poněkud menší míře. Ale i tak někdy dokážu šokovat sám sebe. Copak takové maličkosti, jako je hledání brýlí, které mám na čele. Nebo marné přehrabování skříně, abych nakonec tu čepici našel na své hlavě. To jistě taky znáte a kromě ztráty času vám jinou škodu tyhle malichernosti nezpůsobí.

 Jiné to ale je, když vám vlastní roztržitost způsobí i finanční ztrátu. Pravda, nejde o ztrátu nikterak ohromující, ale i tak…

Například nyní. Piju kávu. Nic neobvyklého, že?! Ovšem jak jsem se k ní dopracoval?

Tak za prvé. Nejdřív jsem uvařil vodu a zalil jí starý lógr od včera.

Za druhé. Vylil jsem tu špínu a uvařil znovu vodu, abych jí zcela neomylně nalil do prázdného hrníčku.

 Za třetí. Vylil jsem vřelou vodu, nasypal kávu do prázdného hrníčku, vyndal jiný hrníček a nalil do něj vodu.

 Za čtvrté. Pomalu a s rozmyslem nalévám uvařenou vodu do správného hrnku s nasypanou kávou.

 Radši ani nebudu počítat, kolik elektřiny jsem promrhal! A proč se to stalo? Protože je po prázdninách! Proto!

Jak líný Honza o štěstí nepřišel

Byla jednou jedna vesnice. Kde ležela? To nikdo neví. A kdo ví, nebo věděl, kde leží, ten nepoví. Ale je možné, že ležela někde blízko, nebo je taky možné, že byla někde úplně daleko. Konečně-to nám může být jedno. Důležité je, že v té vesnici byl pěkný statek a v tom statku žila stará matka s mladým synem. Pantáta už před pár lety na pravdu Boží odešel, tak matka vedla statek sama.

Jak se jmenovala matka? To vážně nevím, každý jí prostě říkal „ta stará z chalupy“. No a ta stará z chalupy měla syna, který se jmenoval Honza. Tomu se říkalo „Líný Honza“. Proč se mu tak říkalo? No jéje. Jak by se mu mělo říkat jinak, když byl skutečně líný.

Ten vám byl tak líný, že se raději ani do zrcadla nepodíval, aby náhodou nezjistil, že je rozcuchaný a nemusel se česat. Byl tak líný, že ho na peci pacholek musel obracet a děvečka mu košile převlékala, ba i sama matka mu boty zouvala a nazouvala, protože jinak by ten její kluk snad ve vlastní špíně shnil. Někdy, když měl svůj den, byl dokonce tak líný, že i ty buchty mu museli vkládat do huby a pak s ní hýbat, jinak by je snad ani nerozkousal.

Inu, tak žili den za dnem. Měsíc za měsícem a rok za rokem. Honza stárnul a matka taky zrovinka nemládla. Už jí ta starost o grunt začala zmáhat a proto jednoho dne, v neděli to bylo, po mši požádala pana faráře, aby byl tak laskav a za tím jejím klukem domů zašel a nějak pěkně mu promluvil do té jeho líné duše.

„Pane faráři,“ řekla a sepjala ruce, „on ten můj Honza není docela špatnej člověk. Tuhle na mě dokonce zavolal, když z pece viděl, že mi utíká mlíko na plotně. Nebo onehdá, jak jsem sebou flákla na zápraží, tak nelenil a hodil oknem na dvorek pantofel, aby na mě děvečku s pacholkem upozornil. Možná by stačilo jen pár dobře míněnejch slov, a on by šel do sebe. Víte, pane faráři, já mám takový podivný tušení, že už tady dlouho nebudu a nechci toho kluka, línýho, nechat světu napospas.“

Pan farář moudře pokýval hlavou, podrbal se na nose a nakonec matce slíbil, že k večeru se u nich na statku staví.

Přišel večer, matka navařila konev kafe, napekla plech koláčů, a Honzovi, celkem zbytečně, nakázala, aby nikam nechodil, protože přijde vzácná návštěva.

Hnedle po klekání na dveře zaklepal pan farář. Po křesťansku pozdravil, požehnal chalupě a pak si sedl ke stolu a zakousl se do koláče, který mu paňmáma nabídla. Upil trochu kávy a pak matce naznačil, že by měla odejít, aby s Honzou zůstal sám.

Hned, jak stará odešla, podíval se na Honzu, který se, jako obyčejně, rozvaloval na ovčím kožichu na peci, a pravil: „Mám o tebe starost, chlapče. Tvá matička je už stará a možná to dlouho nebude trvat a zůstaneš tu sám. Měl by ses nad tím zamyslet.“

Honza na to, že mu nic není známo o tom, že by se matka někam na delší dobu chystala, ale když ho pan farář vyvedl z omylu, skutečně přemohl svou lenost a na chvíli se zamyslel.

„Tak, vy jako myslíte, pane farář, že když máma půjde do hrobu, tak bych jako moh dopadnout nějak špatně?!“ řekl a zadíval se na pátera.

„Chlapče,“ řekl farář a vzal do ruky koláč, „když nebudeš pracovat, nebudeš mít ani tyto koláče, protože jak se praví: Bez práce nejsou koláče.“

„Však vem čert koláče,“ mávl rukou Honza, „já mám stejně raději buchty, pane farář.“

„Nu, dobrá, dobrá,“ vzdychl páter a nalil si kávu. „Jenomže ty nebudeš mít ani ty buchty, synku, protože nebudeš mít, z čeho by ti je kdo upekl. Když nezaseješ a nesklidíš a potom nevymlátíš a do mlýna neodvezeš, kde vezmeš mouku?“

Honza se podrbal v rozcuchané kštici a zase mávl rukou. „No, kde?! Koupím na trhu nebo u mlynáře. V řeznictví jí shánět nebudu.“

Pan farář se usmál a laskavě pravil: „A co peníze, chlapče?! Kde vezmeš peníze, aby sis koupil mouku, mléko, a mimo půst pak i dobré masíčko? Práce jest základem, chlapče. Jen prací je lze získat. Podívej se na své sousedy. Sedlák Jalovec, jak se pachtí od rána do večera. Jouza z horního gruntu zase od večera do rána. A Novák, tam od rybníka, co kravek a bejčků má. A jak jim ty statky pěkně prospívají. Však to jsou výsledky jejich poctivé dřiny. Tak oni k svému štěstí přišli. Například Jalovec se mi chlubil, že měl minulé žně dvakrát větší úrodu než jindy!“

Jak pan farář domluvil, Honza sebou na peci trhl a k údivu důstojného pána z ní dokonce seskočil a pádil k truhle v rohu sednice. Otevřel truhlici a vytáhl jakési papíry. Zadíval se do nich a pak ucedil kletbu. Otočil se na pana faráře a řekl: „Dvakrát větší úrodu jste říkal, důstojný pane?!“

„Tak jest,“ přisvědčil farář a kývl. „Vskutku se mu daří a daří se i těm ostatním. Pole jim nesou, že srdce nad tím plesá.“

„Tak srdce, že plesá?!“ zavrčel Honza a přisedl si ke stolu. Vzal do ruky koláč a nalil si kávu. Pak se podíval na faráře a řekl: „A víte, že jsem rád, že jste přišel, pane farář?! Takže Jalovec měl dvakrát větší výnos a těm ostatním se taky, díky jejich pracovitosti, daří dobře?!“

„Jak jsem říkal,“ opět pravil farář. „Nikdy se neměli lépe.“

Honza kývl a položil před sebe papíry, které prve vytáhl z truhly. Poklepal na ně prstem a podíval se na pana faráře. „Vy jste, pane faráři, hodnej člověk. A nebejt vás, málem bych o své štěstí do budoucna přišel. Vy jste mi prostě otevřel oči!“

Důstojný pán se začervenal. „Ale, synu, jen se snažím dobrým slovem povzbudit a pravdě tak cestu otevřít, aby se ti v budoucnu dobře vedlo a tak…“

Honza skočil panu farářovi do řeči: „Však jste mi taky tu pravdu vyjevil! Já mu dám hajzlovi jednomu, že mu pšenice shnila. Já dám tomu druhýmu, že žito sežrali divočáci a tomu třetímu, že kravky na nějakej mor pošly a mlíko že nikdo nechce! Od příštího měsíce jim zvednu nájmy!“

Pan farář se zarazil a zavrtěl hlavou. „Cože to, prosím?“

„Panenkomarjá, vy jste jako moje máma, pane farář!“ zvolal Honza a spráskl ruce. „Z čeho si asi tak myslíte, že žijeme od doby co je táta pod drnem?! Já těm třem chlapům pronajímám naše pozemky. Já chtěl bejt slušnej a nechal jsem jim to za slušnej peníz a oni mi budou posílat falešný oučty?! Oni mi budou tvrdit, že to nenese?! Od příštího měsíce to maj třikát tak drahý, pane faráři!“ Honza si odplivl a šel zpátky na pec. A než tam vylezl, obrátil se ještě na důstojného pána. „A stejně vám děkuju. Vždyť bez vás bych málem o to moje štěstí skorem přišel!“

KONEC

Jaroslav Plesl a Marcel Deli radí!

A to se vyplatí!

 

Audiokniha

ZDE 

Tištěná kniha

ZDE

Fejeton: Neřešte!

Fejeton pro měsíčník Enter

Neřešte!

Najdete ZDE

Už jste někdy zabloudili nebo něco hledali a nevěděli kudy kam?! Věřím, že ano. Já taky mockrát zabloudil, nebo něco hledal a nevěděl jsem kudy kam. Je to celkem normální věc, která se už prostě stala kdekomu.

Takové bloudění v lese, to nic není. Nežijeme ve Venzuele nebo na Sibiři, abyste v lese zahynuli hladem nebo byli rozsápáni divou zvěří. Na vybloudění z tuzemského lesa nemusíte být génius. Bloudění v lese nijak neřeším, protože podle mé zkušenosti se v tomhle případě vše vyřeší tak nějak samo.

Zato takové bloudění, nebo hledání něčeho v cizím městě, to je zážitek, na který se hned tak nezapomíná. A věřte – nevěřte, čím je to město menší, tím větší problém vás tam čeká. Například o dovolené je to hned. Dovolte takový malý příběh.

Bylo léto. Byla dovolená. I řekl jsem si, že nadchnu svou rodinu a poskytnu jí relaxaci a oddych v jednom nejmenovaném městečku. Vedle městečka je rybník, jemuž místní obyvatelé začali v jakémsi záchvatu romantiky říkat jezero. Kolem jezera jsou kempy a celkem slušná pláž. Pro slunečné letní dny přímo ideální. A kdyby se slunečno nekonalo, tak v okolí je dost míst, kde se dá se skřípěním zubů strávit deštivé počasí. Takže jsem neváhal a zamluvil jsem kemp. A hned, jak mi obratem potvrdili rezervaci, běžel jsem všechno nadšeně oznámit manželce a dceři. To vám bylo radosti.

Po příjezdu na místo, rodina projevila ještě větší nadšení. Vždyť, co může být lepšího, než několik dní a nocí strávit v bývalém dětském táboře, kde chatky postrádají vodovod, a sociální zařízení se nachází zhruba dva dny usilovného pochodu od chaty, ve které jste ubytováni. Byl jsem milován! Hlavně, když druhý den po příjezdu udeřilo pravé české letní počasí, které se vyznačuje dvaceti stupni a vytrvalým mrholením. Nezbývalo, než zavrhnout návštěvu pláže a vymyslet náhradní program. Napadlo mě, že blízko městečka je skanzen. Tak proč ne?! Do chalup neprší a do skanzenu jezdí autobus. Vyrazili jsme na nedalekou zastávku. A měli jsme štěstí. Jak jsem zjistil, autobus měl dorazit během patnácti minut.

Po patnácti minutách regulérního a dalších deseti minutách marného čekání jsme lehce znervózněli a já začal držkovat, že všude je tak akorát bordel, když v tom se dcera podívala na hodinky a pak na jízdní řád. „No, ono to jede to ve 45, ale až v 11.45 a teď je o hodinu míň,“ řekla suše a vrhla na mě pohled, který jasně oznamoval, že není možné, aby tak inteligentní dítě mělo tak retardovaného otce.

„Stane se,“ řekl jsem a pokrčil rameny, „půjdeme teda na náměstí. Za kostelem je zastávka. To máme akorát. Aspoň tady nebudeme trčet a projdeme se.“

Dobře, všechno fajn. Kostel byl na místě a zastávka taky. Až na tu maličkost, že na tom kousku plechu co jsou na něm přilepené jízdní řády, byl jen jeden, který se nikomu z nás nelíbil, jelikož do nějakých Konojed jsme rozhodně nehodlali cestovat.

„Ale bylo tam, že ten autobus projíždí tudy, ne?!“ zeptal jsem se nejistě ženy. „Nebo že by tu byla ještě někde jiná zastávka?“

„Určitě je to tady!“ řekla manželka a začala se rozhlížet. „Tady musí nějaký řád mít.“ Pak ukázala na vitrínku kousek od zastávky. „Co je to tam?“

Nadšením jsem spráskl ruce! „Jízdní řády! A kolik jich tu mají!“ Začetl jsem se a po chvíli jsem ruce spráskl opět. „No jo, ale tady se píše, že to jede až v jednu!“

„To je nějak divný, ne?!“ řekla manželka. „Na tý druhý zastávce je jinej čas. Fakt to jede až v jednu?“

Podíval jsem se znovu. A opět jsem spráskl ruce. „Aha. On ty řády nikdo už čtyři roky nevyměnil. Platnost do 2012.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se žena, zatímco dcera opět suše oznámila, že nemá data, takže na mobilu nic hledat nebude.

„Zahyneme,“ řekl jsem, ale hned jak sem viděl, že mě obě probodly očima, dodal jsem: „Nebo se zeptám tamtoho pána.“ Po protější straně ulice totiž právě procházel evidentně místní děda.

„Pardon, pane,“ oslovil jsem ho, „jede to tudy na Zubrnice?“

Děda přivřel oči, pokýval hlavou a pak děl: „Zubrnice?! To kdybych já věděl…“

„Vy nejste odsud?“ zeptal jsem se. „Já myslel, že jo.“

„Celej život tu žiju,“ odtušil stařec, a potom dodal: „Jenže já jel autobusem naposledy před třiceti lety do Konojed.“

„Tak to vám teda děkuju,“ zavrčel jsem a zavolal na ženu: „Neví nic. Co budeme dělat?“

„Nastoupíme!“ odpověděla manželka a ukázala na přijíždějící autobus. „Mazej, nebo nám to ujede!“

Takže asi takhle. Od té doby tedy neřeším ani bloudění nebo hledání v cizím městě, jelikož jak je vidět, i tady se všechno vyřeší samo!

Fejeton: O prázdninách a takových těch místnůstkách

O prázdninách a takových těch místnůstkách

První prázdninový fejeton pro měsíčník Enter najdete

ZDE

Vážení čtenáři! Konečně je to tady! Co?! No přece léto! Nastalo období dovolených, a čas prázdnin.

To znamená, že pro nás, co jsme od přírody líní, přichází období milované a zbožňované. My líní, v této době zahazujeme antidepresiva a nabití slunečním svitem, tančíme a jásáme létu vstříc.

Pro workoholiky a šprty je to ovšem doba, kdy trpí, protože v práci a ve škole o ně nikdo nestojí, ba dokonce jsou z těchto míst vyhazováni a vynášeni bdělými vrátnými nebo ostražitými školníky. Takže tito nešťastníci potom hledají v odpadkových koších námi zahozené prášky proti úzkosti a cpou si je do úst kdesi ve svých domácích pracovnách a dílnách. Tam potom z nedostatku pracovního vyžití vymýšlejí o své dovolené neskutečné hlouposti, jako jsou malování bytu. Přestavba rodinného domku na zámek knížete Hohenlohe. Přeorání zahrady, nebo, Pane chraň, věnují se o prázdninách samostudiu!

No, ale nechme tuto skupinu stranou. Léto je tu především pro nás, co si ho dokážeme užít. A užít si ho můžeme vážně všelijak. Přiznám se, že já mám nejraději takové to sladké nicnedělání, kdy jen tak ležím někde u vody a pomalu se opékám, přičemž se čas od času namažu (krémem nebo olejem). Sem tam si skočím do vody, to abych se zase nepřipekl až příliš a místo bronzové sochy (pochopitelně, že v antickém stylu) nepřipomínal spíše reklamní poutač na vařené humry.

Jednou se nám to se ženou nechtěně povedlo a od té doby si už dáváme majzla! Je to už pár let, co bylo takové léto, neléto a my měli dovolenou. Skoro pořád pršelo a bylo téměř podzimní počasí. Až jednoho dne si slunce na oblohu vyrazilo bez doprovodu mraků, udělalo se pravé Palermo a my, v takové, jak bych tak řekl, sluneční nenažranosti, jsme zůstali v tom nevětším hicu na slunci a pak večer, ačkoliv bylo asi tak dvacet pět ve stínu, jsme seděli zabalení v dekách a zuby nám drkotali v zimnici, jako by mrzlo, až praštělo. Takže takhle praštění doufám nejste! A pokud ano, budiž vám tento strašlivý příběh varováním!

Ale je pravda, že ačkoliv mám takové povalování moc rád, přeci jen mi léto voní také cestováním, poznáváním, prostě a zkrátka, výlety!

Vzhledem k tomu, že patřím k lidem, kteří nejsou držiteli řidičského průkazu, naše cestování na ty všelijaké zámky a přírodní atrakce, se v naší rodině odbývá především prostřednictvím nepřekonatelného zábavního podniku, též oficiálně známého jako České dráhy.

Víte, vlaky mám celkem rád, ale rozhodně nepatřím k fanatikům, kteří cestování vlakem považují za skvostný zážitek a vlakem by nejraději jezdili od slunka východu až do jeho západu. Já mám přepravu vlakem rád z jednoho prostého důvodu. Prostě to považuji za pohodlnější než jízdu autobusem. Proč?! Co myslíte? Je to jednoduché. Protože na rozdíl od autobusu se dá ve vlaku jít na toaletu.

Fajn! Já moc dobře vím, že dnes už jsou i autobusy, které tuto místnost mají také, ale já takový autobus dosud viděl jen zvenčí a nikdy se mi nepoštěstilo, abych se s ním svezl. Navíc, nemohu si pomoct, ale představa, že se v autobuse zvedám a odcházím uličkou, sledován zraky nudících se pasažérů do jakési krabice umístěné v zadní části vozidla, mne nenaplňuje nadšením. A pak ta představa, jak se zavřu, a všichni spolucestující si začnou stopovat, jak jsem tam dlouho…

No dobře, snad máte pravdu a neděje se to, ale mě to nikdo nevymluví!

Ano! Já to vím a je mi jasné, co teď říkáte. „Blbec! To je jako podle něj záchod ve vlaku něco úžasnýho? Psal o vůních cestování! Byl vůbec někdy na vlakovém hajzlíku?! A když jo, není divnej?!“

Nejsem daleko od pravdy, že?! Ale moji drazí čtenáři, já to vím, že to tam není jako na toaletě v Hiltonu. Takových kvalit hned tak něco nedosahuje. Ani celý náš byt totiž nedosahuje velikosti a kvalit toalety v Hiltonu!

Já moc dobře vím, že je to tam občas eklhaft a vlak přitom vámi cloumá sem a tam, ale přesto všechno, když tam jdete, jste drtivé většině cestujících úplně fuk a nikdo si vás nevšímá, natož aby vám měřil čas.

Inu, i takové prozaické důvody někdy vedou k oblibě cestování vlakem. Co naděláme, je to tak.

Ovšem nedá mi to a na vlaky si i postěžuji. Nevím čím to je, ale železnice si na naši rodinu musela nějak zasednout. Opravdu, je to tak. Jinak si prostě nedokážu vysvětlit, že při cestě z bodu A do bodu B, jede vlak přesně dle jízdního řádu. Žádný problém. Vše jde jak má.

Tím nás velmi dobře naladí. Těšíme se do bodu B, dobře se nám sedí, spolucestující nejsou otravní, moc to nedrncá, dcera chytá wifi. Jednoduše – nic nám nechybí!

Ovšem pozor! Tohle všechno je jen ďábelská hra generálního ředitele Českých drah, který nás chce ukolébat, aby si nás za několik hodin sadisticky vychutnal!

Jak si jinak vysvětlit, že při zpáteční cestě, tedy z bodu B do bodu A, kdy jsme unavení a těšíme se domů, mívá náš spoj pravidelné zpoždění třicet, až mnohem více minut, ačkoliv jiné vlaky jedou bezproblémově podle jízdního řádu?! Jak to, že nám do kupé lezou individua, která se chtějí bavit o neskutečných blbinách?! Jak to, že vagón skáče jako splašená koza?! A hlavně! Dcera nemůže chytit wifi!

To ať mi nikdo netvrdí, že v tom není zlovolný úmysl generálního ředitele, kterého jsem nikdy neviděl, netuším, jak se jmenuje a kde žije, ale kterého jsem musel někdy strašlivě urazit, že se nám tak strašně mstí!

PS: A na WC je při zpáteční cestě pořád obsazeno!

Fejeton Červen: měsíc adrenalinu

Fejeton pro měsíčník Enter

Červen: měsíc adrenalinu

 najdete ZDE

Všechno na světě má svůj konec. A protože je červen, má teď svůj konec i školní rok, který ačkoliv trvá jenom deset měsíců a je přerušený zimními, jarními a já nevím ještě jakými prázdninami, působí dojmem, že trvá aspoň deset let.

Nevím jak je to možné, že nám přijde tak dlouhý ale asi to bude mít nějakou souvislost s touhlenctou relativitou. Ale ať už je to zapříčiněné čímkoliv, důležité je, že třicátého června školní rok natáhne bačkory, stejně jako ten kalendářní, jednatřicátého prosince.

Jeden rozdíl tady ovšem je. Zatímco na konec normálního roku se člověk obvykle pouze těší, protože Silvestr je provázený jen samým jucháním a požíváním nejrůznějších laskomin, konec školního roku je mnohdy očekáván se smíšenými pocity, tedy, nejen s radostí. Na Silvestra se totiž nedává na rozdíl od posledního června vysvědčení. A vysvědčení, to je zatraceně adrenalinová záležitost.

Nyní pochopitelně není řeč o premiantech tříd a jejich rodičích. Pro ně bývá konec školního roku jen stereotypně se opakující nudou. Tato individua pak obrážejí své příbuzné, aby jim ukázala, jaký, že to z jejich potomka roste génius. No, budiž. Je možné, že takové dítko třeba jednou vynalezne jakýsi všelék, nebo dá světu věčný mír, ale já, si vždy v duchu drmolím: „Se budete divit, až sestrojí paprsek smrti a sežehne jím celou tu vaší famílii!“

Zkrátka a dobře, samé jedničky jsou nuda. My, co jsme nosili vysvědčení pestrá a stejně tak pestrá je dnes od svých ratolestí přebíráme, víme, jak vzrušující je čekání na onen kus papíru. Je s podivem, že ačkoliv dopředu víme známky, které na tom úředním potvrzení budou, stejně trochu čekáme na zázrak, ke kterému ovšem dochází stejně tak málo, jako ke zjevení svatého Floriánka v nákupním centru. Jediní, kdo zázrak nečekají, jsou pedagogové, kteří ty známky dávají. Ti čekají jen na to, aby už vysvědčení rozdali a s hurónským řevem opustili školní budovu.

V souvislosti s tím adrenalinovým očekáváním známek a jejich následným předáním doma, jsem si v dětství říkal, že by nemuselo být špatné, kdyby se vysvědčení dávalo právě na Silvestra, na konci kalendářního roku, místo v červnu. Možná vám to přijde divné, ale berte to takhle. Spousta rodičů doma popíjí už od poledne, sledují estrády, cpou se chlebíčky a jsou díky tomu ve značně vláčné a přívětivé náladě. K takovým rodičům by se pak mohlo přijít s papírovou čepicí na hlavě, zatroubit na trumpetku, vyhodit do vzduchu pár konfet a zařvat: „Tradááá. Tati a mami, tu trojku z matiky a angliny jsem si neopravil, z čédiny jsem se o stupeň zhoršil, ale myslím, že je důležitější, že jsme ten rok všichni ve zdraví přežili, takže vám přeju šťastnej a veselej!“

No, a poněvadž by byli rodičové už v té správné sváteční náladě, určitě by řekli něco v tom smyslu, že to vzal čert, hlavně, že jste nepropadli a to byste teprve koukali, jaký měli oni ve vašem věku hrozný vysvědčení a že je mnohem důležitější, že jsme se tady všichni tak pěkně sešli!

Ale představy jsou představy a realita byla a je někde docela jinde. Rodiče se třicátého června chlebíčky neládují, natož aby popíjeli od rána víno nebo pivo ( tak jsou i tací, ale těm je nějaké vysvědčení ukradené), ale chodí obvykle do práce. A pak, když z práce dorazí ve značně nevrlé náladě domů, kroutí nad tím vysvědčením hlavou a dohadují se, po kom to dítě je, protože oni v tomhle věku měli vysvědčení, že byste se divili…

Soudím, že podobné scény se odehrávaly už před staletími. Dokonce si myslím, že je to víc než možné. Doložím dobovou scénkou.

Malý Vincek přišel třicátého června ze školy domů, a na stůl v sednici položil pergamen. Otec, právě se vrátivší z pole, pergamen uchopil, pomalu přečetl číslice, na prstech se ujistil, že četl správně a pak děl k matce: „Pohleď, ženo! Čtyřka z latiny a z dějepravy. To mi pověz, po kom ten fakan je?! Já ho na škole držím, takový dobrák jsem, že po něm ani nechci, aby mi pomáhal orat a on takhle?!“

A matka odhodila vřeteno, lomila rukama a bědovala, že toho kluka nevezmou ani za pacholka do hraběcího statku.

Vincek se na to rozbrečel a mezi vzlyky ze sebe vyrážel, že si na něj Jan Ámos zasednul, což ovšem neměl dělat, protože takové výmluvy otce jen rozběsnily. Zbrunátněl a syna počal po sednici honit, mávaje opratěmi v ruce, přičemž volal: „Bratr Komenský, že si na tebe zasedl?! Tak s tím na mě nechoď, harante nezvedená! Takový hodný člověk. Sám jsem s ním na třídních schůzkách mluvil. Málo vás tříská, to je jeho jediná chyba!“

No, tak asi takhle by to tenkrát mohlo být.

Víte, teď, když patřím do kategorie rodičů, si říkám, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, takže to pestré vysvědčení mě sice nenechává ledově klidným, ale na druhou stranu jsem rád, že to nedopadlo mnohem hůř a hlavní, je že jsme vlastně všichni celej ten školní rok tak nějak ve zdraví přežili a hurá – budou prázdniny a s nimi dva měsíce klidu!. Nakonec to vidím tak, že si asi se ženou na to vysvědčení koupíme šampus, frkačky a nějaký ten chlebíček!

Fejeton O sovách a skřivanech

O sovách a skřivanech

Fejeton pro měsíčník Enter

Najdete zde

Knihu Husákovy děti aneb Mistrovství světa ve lhaní a Hřbitov prasátek 

Najdete zde

Říká se, že ranní ptáče dál doskáče. No já vám nevím. Možná na tom bude něco pravdy. Ranní ptáčata jsou vážně aktivní a po ránu skáčou jako čamrdy, ale opravdu nechápu, proč mají tendence tím svým hopsáním zkracovat život lidem, kteří brzké ráno považují za hlubokou noc! Ono je to totiž tak. Já patřím mezi lidi, kterým se říká sovy. Což znamená, že žiju spíš večír, respektive v noci, a ráno si rád přispím.

Abyste pochopili. Já proti těm ranním skřivanům celkem nic nemám a jsem vůči nim značně tolerantní, ale to samé chci já od nich! Já jsem toho názoru, že člověk je vyspalý až když se probudí sám od sebe. Což si ranní ptáčata myslí určitě taky, ale to je neopravňuje k tomu, myslet si, že ostatní jsou vyspaní, když oni vstávají.

Pozor! Totiž to, že někdo vstane, ještě nemusí nutně znamenat, že je vzhůru! Tohle je evidentní v ranních autobusech, vezoucích dělný lid do práce. Tam, když sova narazí na ranní ptáčátko, tak trpí přímo strašlivě. Taková sova totiž považuje autobus za nedílnou součást ložnice. Pravda. Je to součást ložnice, která není vybavená postelí a v zimním období se v ní nachází i jinovatka, ale přeci jen se tam dá za jistých okolností překonat onen stav mezi spánkem a bdělostí, a to tím, že v ní sova doklimbá. Píšu za jistých okolností! Pokud si k vám totiž přisedne ranní ptáče, které touží probrat s vámi výsledky včerejších sportovních utkání, případně se začne vyptávat, jak se vám daří, doklimbat nelze.

Sova pak takovému skřivanovi odpovídá neurčitým: „Hm.“ Případně: „Hm, hm, hm.“ Nebo: „Jo? Fakt?“ což doprovází ostentativním zíváním a předstíráním, že je nesmírně zaujata architekturou okolních domů. Ranní ptáče prostě nikdy v životě nemůže pochopit, že sova vůbec není schopna v tuto hodinu vnímat složitější myšlenky, natož na ně smysluplně odpovídat, jelikož, zatímco tělo již funguje, mozek ještě blaženě spí.

Jinou a neméně zajímavou kapitolou jsou útoky ranních ptáčat na sovy ve dnech volna, kdy se nemusí, nebo lépe řečeno, nemuselo by se vstávat. Takové ranní ptáče kolem páté hodiny ranní vyskočí z postele a udiveně zírá, že osoba ležící vedle něj, ještě sladce spí. Ptáče se pochopitelně začne nudit, co taky dělat za hluboké noci, a tak po hygieně, z přemíry energie počne provozovat podivné činnosti, jako je například tělocvik.

U každého jiného člověka by tato ranní procedura vyvolala naprosté fyzické zhroucení a pád do kómatu, ne tak u ptáčete. Ptáče se touto činností vyburcuje a stává se přímo ranním sokolem! A jako je sokol dravec, tak i člověk milující vstávání, stává se dravcem, který považuje za svou povinnost ulovit každého, kdo se před ním skrývá v temné a teplé noře vytvořené peřinou a polštářem. Energicky roztáhne závěsy, či vytáhne žaluzie a vesele sděluje spícímu nešťastníkovi, že venku svítí slunce a nastává nám krásný den! Ranní ptáče netuší, že sově právě sdělilo informaci, která se rovná oznámení, že venku explodovala atomová puma. Ačkoliv toto by nebylo to nejhorší. Exploze atomové pumy by zaručovala, že ranní ptáče během pár vteřin docvrliká a bude následovat již jen klid a mír. Sluneční kotouč se v tu chvíli jeví právě probuzenému člověku jako výtvor, který byl stvořen jen proto, aby ho zahubil smrtí z nejstrašnějších!

Každý jiný by v tuto chvíli pochopil, že má opět zatáhnout, či spustit žaluzie, prostě udělat tmu a přestat halekat. Ovšem ne tak skřivan. Ten v sobě právě nyní nalezne schopnosti komika! Vždyť co může být legračnějšího, než strhnout pokrývku z člověka, který se snaží zapomenout na právě prožitý šok a pokouší se znovu usnout. Tedy se přiblíží k posteli a s široce roztaženým úsměvem zahlaholí: „Vstávej lenochu! Přeci neprospíš celý den!“ Vzápětí na to uchopí peřinu a prudce jí stáhne z ležícího nebožáka, který se jí marně snaží zachytit, přičemž se posadí a přemýšlí, kde je, kdo je, a proč je tam, kde je, případně proč vůbec je a nebylo-li by lepší, kdyby vůbec nebyl.

Ptáče se obvykle urazí, protože sova dostatečně neocenila tuto humornou vložku a odejde z ložnice, aby pokračovalo v dalších šílených činnostech, mezi které patří například spuštění vysavače, rachocení hrnci, případně bourání zdí a v těchto činnostech neustává, dokud se zhruba za půl hodiny ve dveřích ložnice neobjeví hrůzostrašná postava připomínající cosi mezi hejkalem a Drákulou právě vyklopeným z rakve. Tápající postava se zalepenýma očima, samozřejmě, že jde o sovu vyhnanou z postele, se udiveně zeptá, co to proboha ptáče provádí. Ptáče obvykle překvapeně zamrká a odvětí: „Jé. Ty už jsi vzhůru? Tos mohl/a ještě klidně spát, když máš dnes volno.“ Přitom se tváří, že nic z toho, co se stalo předtím, se vlastně nikdy nestalo a s probuzením sovy nemá ptáče vůbec, ale vůbec nic společného.

Probuzená mátoha mávne rukou a zahuhňá, že už to stejně nemá cenu a odebere se ke kredenci, ve kterém se skrývá zázračný nápoj zvaný káva a který jediný může v tuto dobu jakž takž sovu probrat. Po uvaření kávy sova usedne na gauč a nechápavě hledí na hodiny, jejichž ručičky ukazují s neúprosnou jistotou čas, o kterém si sova myslela, že ho dnes na vlastní oči neuvidí a v hlavě se v tu chvíli sově honí jediná myšlenka. Nakolik by asi zatížilo rodinný rozpočet, kdyby odcházela o víkendech spát do hotelu…

Jak jsme měli požární cvičení

Inu v cirguse je občas nebezpečno a musí se tomu předcházet. Právě proto k nám choděj různý kontroly. Už u nás byla z bezpečnosti práce i z hygieny a ještě i Kubišová se Srstkou kvůlivá divý zvěři, jestli jako netrpí. O tom všem už jsem vám vyprávěl, nebo budu vyprávět. Ovšem teď nedávno to nebyla jenom kontrola! To bylo přímo vostrý cvičení!

To k principálovi přišel velitel hasičů, že by si rádi zkusili, jak rychle je možný uhasit cirkus.

Principál mu nejdřív vynadal, že jestli u vozu se senem nezhasne to cigáro, tak si to může zkusit hned, ale nechal se ukecat a souhlasil s tím, že hasiči si u nás udělaj cvičení.

No von s tím ani nemohl nesouhlasit, jelikož, kdyby ten hasič prošel areálem cirgusu a zkontroloval protipožární zařízení, tak to zavřou z fleku. V cirguse jsou moc přísný předpisy. Ale já si myslím, že je to někdy zbytečná buzerace. No uznejte sami. K čemu je nám třeba nouzovej východ v šapitó?! Když to blafne a spadne ze sloupů, tak stejně všichni uhoříte. Tak o co jde?

Aha... No nebojte. To se málokdy stává... I když před rokem v tý Brazílii... No nic.

No prostě hasiči se dohodli s principálem, že bude cvičení, který bude pro personál tajný. To abyme se na to nemohli dopředu připravit a chovali jsme se, jako kdyby se to stalo doopravdy. Takže jsme jako nic nevěděli a chovali jsme se jako by nic. Docela normálně jsme v určenej den dělali svoje běžný práce anebo se jen tak poflakovali po cirgusu. Jenom docela náhodou jsme měli všude připravený kýble s vodou a Miša s Grišou měli na hlavách helmy.

V jedenáct dopoledne najednou začala nečekaně houkat siréna.

A nečekaný to pro nás vážně bylo, jelikož jsme se tu ruční sirénu snažili uvést do chodu ve čtyřech a furt nic. A najednou to řvalo jako raněnej zubr.

Principál začal megafonem svolávat hasičský družstvo. To bylo ve složení Miša, Griša, Wolodijowski a nejdůležitější jsem byl já.

Já byl velitel, protože jsem měl hasičskou sekyrku a na hlavě německou helmu. Je fakt, že jsem s tím tomahawkem v ruce vypadal tak trochu jako by Vinetou vstoupil do SS, ale bylo to jinak praktický. Tou sekerkou jsem mohl totiž hrozit každýmu, kdo by chtěl bejt velitelem místo mě!

Zatímco jsme houkali na sirénu, tak se principál snažil dovolat k hasičům. To se mu na třetí pokus povedlo. Před tím zavolal na záchranku a k policajtům. Když se mu povedlo trefit správný numero, tak začal do telefonu hulákat, že u nás hoří. Nejdřív mu přes tu sirénu nerozuměli, tak na nás volal a gestikuloval, že jí máme zastavit. Jenže ta siréna fakt hrozně řvala a my jsme si mysleli, že máme přidat, aby to hasiči v telefonu slyšeli. Tak jsme ještě zvýšili obrátky.

No co byste si taky mysleli, kdybyste houkali sirénou a někdo by na vás gestikuloval tak, že by točil rukou ve vzduchu a nebo jí mával. My si mysleli, že nás povzbuzuje!

Jak už jsme po deseti minutách nemohli na ruce, a přestali jsme točit klikou, tak se principál konečně domluvil s operátorem. Vysvětlil mu, že u nás hoří. Operátor se ho ptal, kde prej hoří. A principál na to, že přeci tady. Na to zase operátor, kde tady? Principál, že tady, odkud telefonuje.

No měli spolu hezkej hovor. Po nějaký době to operátora přestalo bavit a řekl principálovi, že teda do cirkusu ty hasiče pošle. Ještě, že o tom tajým cvičení každej věděl!

Mezi tím se nám kolem plotu od cirkusu, začali scházet první zvědavci a taky takový ty lidský hyjény, co čekaj na to, že někdo tragicky zahyne a oni mu pak šlohnou hodinky a šrajtofli, boty v to nepočítaje.

Dokonce jsem slyšel, jak nějakej chlapeček říká mamince: „Mamí, ten pan klaun taky shoří?“

A maminka na to: „Neboj se. Třeba se zachrání. Ale nevím, nevím... Ty mastný šaty...“

A chlapeček: „Mamí, já chci vidět, jak mu hoří vlásky. Že ještě nepůjdeme, viď?“

Až jsem si říkal, že kdyby hořelo dooprvavdy, a ten kluk byl u ohně, tak toho kluka chytím do náruče a v dešti jisker s ním poběžím. Přeskakoval bych s ním hořící zařízení a vyhýbal se padajícím žhavým věcem a nakonec... Nakonec bych toho haranta hodil do největšího ohně!

Po domluvě s operátorem jsme za chvilku slyšeli hasičský houkačky. To jsme začali jásat a objímali jsme se, že jsme jako zachráněný a přežijeme to. Protože takový cvičení to není jen tak. Do toho se vžijete, že skoro cejtíte, jak se něco pálí!

A my jsme to vážně začali cejtit. Něco se pálilo! Ale co?! Nic nebylo vidět, tak jsme si řekli, že to bude asi tahlencta autosugesce.

Jenže, když dorazily hasičský auta, tak autosugesce přešla do naprosto dokonalý reality. Nad cirgusem se vážně začalo čmoudit. Koukali jsme jako opařený na ten stoupající mrak kouře, kterej se vznášel nad šapitó.

Hasiči vyskákali z aut a některý se ani moc nepotloukli. Jejich velitel nás pochválil, že takhle realisticky vyvedenej kouř při cvičení ještě neviděl.

Principál mu hned vysvětloval, že to není umělej kouř, ale asi úplně pravej a nefalšovanej požár a měli by tam jít hasit, než to blbě skončí, ale velitel prohlásil, že už těch srandiček snad bylo dost a že musej ve stanoveným limitu uhasit požár, kterej mají zadanej úkolem a ještě řekl principálovi, že to nemusel tak prožívat a dělat se s efektama.

Pak se sebral a šel s ostatníma hasičema stříkat vodu na vozy se senem, který měli jako hořet.

 Wolodijowski s principálem málem omdleli, když zjistili, že hasiči ten imaginární požár sena vážně chtěj hasit vodou. Když je přešla chvilková slabost, tak se do hasičů pustili. Jenže měli smůlu. Oni to byli chlápci jako hory a tak Wolodijowského s principálem hned přeprali a hadicema je uvázali ke svejm autům.

Já do toho radši jako velitel nezasahoval. Správnej velitel ví, kdy prohrál a nežene se do předem ztracenýho boje. No co. Tak se to seno usuší. Mně spíš vrtal hlavou ten kouř, kterej se pořád víc a víc vznášel ve vzduchu. Hasiči byli zabraní do hašení a do boje s podkoním a principálem, a vůbec je to nezajímalo.

Kouř vypadal, jako, že jde z vršku šapitó, ale uvnitř nic nehořelo. Tak jsem stan oběhnul a ejhle! Za tentem šel kouř z jedný maringotky. Byla to maringotka našeho scénografa Narcise Estteta. Z okna se jí valil čmoud jak z továrního komínu.

To vypadalo zle. Na hasiče jsem se nemohl spolehnout, tak jsem se spolehnul sám na sebe.

Tomahawkem jsem rozsekal dveře a pak jsem dovnitř chrstnul pár kýblů vody. To by v tom byl čert, abych Narcise nezachránil.

Z ničeho nic se z kouře vynořila postava, držící v ruce pekáč se spáleným kuřetem.

Byl to Narcis Esttet. Kapala z něj voda a s vykulenejma očima mi říkal, že je ode mě hezký, že jsem ho probudil, ale nemusel jsem to dělat tak drasticky.

Ten trouba usnul a troubě zapomněl kuře. Od toho byl ten strašnej kouř!

Hasiči mezi tím dohasili imaginární požár sena a odebrali se vyhodnocovat zásah do blízký hospody.

Když to tak vezmu kolem a kolem, tak cvičení dopadlo jak blbě, tak i dobře.

Dobrý bylo, že jsme zjistili, že kdyby tady něco blaflo, tak to asi uhasíme. Ale horší bylo, že máme úplně mokrý seno a kuře je nejen spálený, ale i docela mokrý od toho mýho zásahu.

To seno mě ani moc nemrzí. Já seno nejím. Ale kuřata mám rád!

KONEC