Předvánoční speciál
HUMORISTICKÝ BLOG Autor: Marcel Deli. A co tu najdete?! Povídky, novely a fórky. Zlepšete si náladu :-)
středa 18. prosince 2013
středa 27. listopadu 2013
Hřbitov prasátek - ukázka z novely
Rohlík
k polévce
Josef otevřel oči a zamžoural do ostrého
slunečního svitu, který pronikal oknem do ložnice. Pootočil hlavu a podíval se
na budík. Ukazoval poledne. Uf. To byl
sen! Už nesmím nikdy tolik pít, řekl si a odhodil peřinu, aby vstal. Zatraceně! To přeci není možné?! Josef
zděšeně zíral na své nohy, pokryté vrstvou bláta a pyžamové kalhoty až ke
kolenům špinavé a místy i potrhané. Co
jsem to vyváděl? Že bych byl skutečně náměsíčník?!
„A vida.
Dobré poledne,“ řekla s kyselou tváří Jana, která se objevila ve dveřích.
„Jdu tě probudit k obědu a koukám, že milostpán už je vzhůru.“
„Přispal jsem
si,“ pokusil se o omluvný tón Josef. „Vždyť není kam spěchat, ne?! Máme
prázdniny.“
Jana zahlédla
jeho nohy a na moment ztuhla. Pak řekla: „Můžeš mi vysvětlit, co to má
znamenat? Ty ses rozhodl, že si o prázdninách nebudeš mýt nohy nebo co?! Vedle
takového prasete jsem spala? Kdybych si toho všimla večer, tak tě ženu do
koupelny rákoskou!“
„Večer jsem
byl čistý,“ smutně řekl Josef a zavrtěl hlavou. „Věř mi prosím. Ty netušíš, co
se tu v noci odehrálo. Já jsem byl hnaný rákoskou, ale ne do koupelny,
nýbrž do lesa! A víš kým? Prasetem Bobíkem!“
„Josefe,“
vzdychla Jana a posadila se na postel. „Nepij už prosím. Opravdu už nepij. Oba
přeci dobře víme, že tvůj dědeček byl, jak to tak říct…“
„Vím, vím.
Můj dědeček byl blázen a byl hospitalizován v Bohnicích na protialkoholním
oddělení, protože každý den vypil dvě láhve slivovice a pak běhal kolem domu a
každému na potkání vyprávěl o tom, že slyší hlas svaté Barbory, která ho nabádá
k tomu, aby sestrojil perpetum mobile,“ dořekl za ní Josef. „Jenomže já
nic nechci sestrojovat. Já byl opravdu venku s Bobíkem!“
„Drahoušku,“
pohladila ho Jana. „Rodinná diagnóza je neúprosná. Víš, co říkala má kolegyně
Nešporová. Když se nebudeš ovládat, dopadneš úplně stejně. Není to na sto
procent, ale jistá možnost tu je! A já mám obavy, že když si s tím budeš
takto zahrávat…“
Josef
vyskočil z postele a vzrušeně říkal: „Ale já mám důkazy! Copak sis
nevšimla těch dveří na zahradu? Ty jsi snad slepá?“
„Dveře? Co
s nimi má jako být?“ zavrtěla hlavou Jana a opět si povzdychla. „Možná by
si zasloužily promazat panty, ale jinak nechápu, co by…“
Josef mávl
odmítavě rukou a běžel po schodech dolů do kuchyně. Přitom volal: „Prý
promazat. Vždyť tam žádné dveře nejsou. Cha chá! Ty jsi asi fakticky slepá,
když si nevšimneš, že jsou vyražené z futer!“
„Miláčku!
Nepij už prosím,“ vzlykala Jana a třásla Josefovým ramenem, když k němu
došla.
„Ale opravdu
je vyrazil,“ tiše řekl Josef a s rozšířenýma očima zíral na neporušené
dveře. „Vážně! Bylo kolem druhé a šli jsme ven. Ještě se mi za to omlouval.
Fakt! Všechno to bylo tak živé…“
„Noční můry
z alkoholu!“ tvrdě řekla Jana a dala mu poprvé v životě facku. „To
aby sis pamatoval, že pít se nemá!“
„Promiň.
Proboha promiň,“ řekl sklesle Josef a posadil se na botník. „Já už to nikdy
neudělám. Takové sny už nechci mít.“
***
„To bych
řekla, že už to nikdy neuděláš!“ řekla Jana, zatímco třásla Josefovým ramenem.
„Mluvíš ze spaní. Musela jsem tě proplesknout, aby ses probral. A koukej
vstávat, ty ožralče! Už je poledne!“
Josef otevřel
oči a zamžoural do ostrého slunečního svitu. Podíval se na budík, který
ukazoval pravé poledne. Zatraceně. Vždyť
jsem už dneska jednou vstával, pomyslel si zmateně a nahlas řekl: „To už je
zase ráno?“
„Proč zase?!“
zeptala se Jana a zavrtěla hlavou. „Koukám, že už se ti všechno plete, co?!“
„No já jen,
že jsi mě už dneska jednou budila.“
„Já?!“
zavrčela Jana. „To by nemělo smysl. Spal jsi jako zabitý. Ani to, jak Hrouda
dole dělal kravál vrtačkou a kladivem, tě nevzbudilo! Můžeš mi vysvětlit, cos
tu v noci dělal? Máš nohy od bláta a pyžamo je zničené. O prostěradle
nemluvě. A o těch dveřích už vůbec ne!“
„O dveřích?!“
lekl se Josef. „Co je s nimi? Přece jsou v pořádku. Já ti říkal, že
jsou vyražené a tys mi domlouvala, abych už nepil, protože mám pak ošklivé
sny.“
„No to nevím,
jaké jsi měl sny, ale muselo to stát za to,“ ucedila Jana. „Nejspíš jsi
v tý opilosti coural někde na zahradě a rozhodl ses, že si otevřeš tak, že
je vyrazíš! Já toho Hroudu sice vůbec nemusím, ale ještě že je tak šikovný a ty
dveře nám opravil. A ty, jestli budeš takhle pokračovat, tak dopadneš jako tvůj
dědeček!“
„Jano! Ale to
je důkaz!“ zvolal Josef a vyskočil z postele. Rozeběhl se dolů do kuchyně,
kde se zastavil u dveří. „Ty dveře vyrazil Bobík, když mě v noci táhnul na
ten tajemný výlet!“
„Tak Bobík,“
vzdychla mu Jana za zády. „Já to věděla. Celý tvůj předek.“
„Vážně,
Jano,“ volal Josef a otevřel dveře. „Na zahradě musí být stopy po jeho
kopýtkách!“
„Opravdu?“
zeptala se Jana a chrstla mu do tváře hrnec ledové vody. „To aby sis pamatoval,
že už nemáš pít!“
***
Josef
leknutím otevřel oči a mžoural do světla, které vydávala žárovka visící na
kabelu pod zažloutlým stropem. Tvář měl mokrou a vlhko bylo i všude kolem. U všech čertů, kde to jsem? blesklo mu
hlavou a rozhlédl se. Proboha! Já jsem ve
vaně.
„Přesně tak. Jsi
v mojí vaně Pepiku. Já v ní teda normálně drhnu prasata od štětin, ale je to
lepší než nic,“ řekl Hrouda a podal mu mýdlo. „Koukej se pořádně vydrhnout.
Pyžamo jsem ti už vypral i zašil a vysušil fénem. Klidně se koupej a já zatím
skočím opravit ty dveře. Tvoje holky by teď neprobudilo ani střílení
z děla.“
„Počkejte,“
zadržel odcházejícího Hroudu zoufalým hlasem Josef. „Kolik je hodin a co je
vlastně za den?“
Hrouda se
zastavil a vrátil se. Sedl si na okraj plechové vany. „No když to chceš slyšet…
Stejně si to asi nebudeš pamatovat. Je dnešní noc a jsou právě dvě hodiny.“
„Copak jsem
se zbláznil?!“ vykřikl Josef a pokusil se vylézt z vany. „Ve dvě hodiny si
pro mě přišel Bobík. Já nemůžu být tady, když jsem tam.“
„Ale můžeš.
Tohle je magickej kraj Pepiku,“ ušklíbl se Hrouda. „Hodiny starý Štruncový.
Pamatuješ?! Já měl včera večer nějaký divný tušení, a tak sem si je k ní,
ještě po tom, co sem odešel z toho grilování, zašel pučit. A zalez do
vany, protože já nemusim vidět všechno!“
„Jenže jak
jsem se ocitl tady?!“ hlesl Josef a posadil se zpět do mydlinek. „Co se to tu
děje?“
Hrouda si
zapálil cigaretu a řekl: „To nevím pořádně ani já. Ale je to rozhodně divný. Já
tě totiž viděl, když ses vracel. Nes si v ruce toho plyšovýho paňácu a
kvílel si strachy. Šel sem potajmu za tebou, a když sem si všimnul těch dveří,
a toho jak vypadáš, omráčil sem tě cepem a odnes jsem tě sem, abych tě
vykoupal. Tvoje stará by ti asi dala co proto, kdyby to všechno viděla.“
„Ale ona to
už viděla. Viděla opravené dveře. A pak viděla i vás, když jste opravoval
dveře. Viděla i mé špinavé pyžamo,“ rozhodil rukama Josef a měl pocit, že ho
velmi brzy čeká návštěva Bohnic.
„Tak né
všechno se vždycky povede,“ pokrčil rameny Hrouda. „Já ty hodiny neumim moc
štelovat. Návod je jenom v korejštině. Ale řek bych, že teď už to vyjde
jak má.“
„Proboha!“
vykřikl Josef a ukázal na oprýskané dveře, ve kterých se znenadání objevila
postava v montérkách a rádiovce, nesoucí přes rameno omráčeného… jeho!
„Ale né,“
obrátil oči v sloup Hrouda. „Zase chyba!“
***
Josef otevřel
oči a protáhl se. Zívl a podíval se na budík stojící na nočním stolku u jeho
hlavy. Ukazoval osm hodin ráno. To jsem
se dobře prospal, pomyslel si. Jako
bych spal aspoň dvacet hodin. Tady vážně plyne čas jinak. Odhodil přikrývku
a do nosu ho okamžitě udeřila příjemná vůně aviváže a mýdla. To by jeden neřekl, jak hezky můžu vonět po
tak horké noci. Obyčejně jsem propocený jako myš.
Ohlédl se a
podíval se na spokojeně spící manželku a dceru. Půjdu dolů a udělám jim snídani, řekl si a jemně políbil Janu,
která se ve spánku usmála.
„Zvláštní,“
zamručel v koupelně, když si omýval obličej, „vůbec si nepamatuju, kde
jsem se včera bouchnul do hlavy. To je pořádná boule.“
V kuchyni
se posadil s čajem a houskou ke stolu, a zadíval se na dveře. Přísahal bych, že ty dveře byly hnědý a
dneska vidím, že jsou modrý. Jsem nějak málo všímavý.
Když já hnědý dveře neměl. Bylo to moc na
kvalt. A tu bouli si snad zamáčkneš, ne?! zaznělo mu v hlavě a Josef
se otřásl, ale pak si polohlasem řekl: „Vem to čert. Hlavně, že je tu krásně!“
pondělí 28. října 2013
E-book: Prázdniny klauna Vadima. Ke stažení zdarma.
Prázdniny klauna Vadima
Letní povídka. Další z dobrodružství klauna Vadima a jeho přátel. Tentokrát Vadim šťastnou náhodou získá poukaz na zájezd k moři. Myslíte si,že na obyčejném zájezdu není nic dobrodružného?! Tak to neznáte svět ve kterém žije Vadim a ostatní ansábl cirkusu Inferno! Ve světě, jak ho vidí klaun, je možné úplně všechno!
pátek 18. října 2013
E-Book: Klaunův rok. Ke stažení zdarma.
Výběr nejčtenějších povídek z blogu! Prožijte jeden rok s klaunem Vadimem!
(A nedejte se odradit obálkou...)
středa 28. srpna 2013
Historie naší rodiny - část třetí
Když byl děda z armády propuštěn, sbalil poděděný
medvědí kožich, a usadil se v pohraničí, poblíž Děčína. Vybral si menší
statek a hodlal hospodařit. O návratu do Mukačeva vůbec neuvažoval. Za prvé si
říkal, že když už došel až tak daleko, nemá smysl si huntovat nohy a vracet se,
a za druhé se mu nechtělo jít tak blízko sovětům.
Za svého pobytu v Rusku si totiž dobře všiml, že
tamní obyvatelstvo trpí jakýmsi zvláštním druhem lásky k chudobě, ve které
si vyloženě libuje a dokonce má tendence tuto národní libůstku vyvážet i za
hranice. Děda doufal, že v Československu se tento trend neujme. Když pak
bylo Mukačevo, spolu s ostatním územím, předáno Sovětům, mírně
zapochyboval, ale stále doufal. Když ve volbách zvítězila KSČ, děda
zapochyboval už víc, ale doufat nepřestával.
Až přišel únor čtyřicet osm. Děda si tehdy byl
v Praze vyřídit nějaké dokumenty. U Pinkasů si dal pivo a pak si řekl,
když už je v té Praze, že se zajde podívat na orloj.
Na náměstí se tlačil dav lidí a děda měl problém se
k orloji vůbec dostat. Byl překvapený, že je tam tolik turistů. Mnoho jich
bylo v montérkách. Děda Vadim si říkal, že je to asi nějaký hromadný
odborářský zájezd, ale krapet ho zarazilo, že někteří z turistů sebou měli
pušky.
Dal se s nimi do řeči a dobrácky jim vysvětloval,
že to si sebou do Prahy tahat nemuseli, protože ve vnitrozemí je přeci už
bezpečno, na rozdíl od pohraničí, kde v lesích občas ještě narazí na
žebravé esesáky. Ale nepochodil. Turisté v rádiovkách mu řekli, že
nebezpečí ze strany reakce číhá všude a aby dával pozor, protože už to brzo
začne.
Děda tedy nechal vyptávání a přesvědčování a otočil se
k orloji, kde očekával průvod svatých. Jeden z mužů v montérkách
se ho udiveně zeptal, kam se to kouká, že to bude přeci tamhle a ukazoval na
balkon jednoho z domů. Děda politoval neznalého turistu a poučil ho, že
všichni se objeví v tamtěch dvou oknech, a ukázal na orloj. Pak zavolal:
„Pozor všichni! Koukáte se špatně! Všichni otočit! Bude to támhle!“
Dav nejdřív znejistěl, ale protože děda měl díky válce
značně vyvinutý smysl pro řev a řízné povely, celé náměstí poslechlo a za
minutu všichni zírali na orloj.
Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že Klement
Gottwald, když z balkonu viděl, jak se k němu celé náměstí otočilo zády,
vzteky překousl dýmku, strašně vynadal Slánskému, že to celé špatně
zorganizoval a chtěl odejít se slovy, že když to tu lůzu nezajímá, tak se
klidně vrátí zpátky na hrad a řekne Benešovi, že všechny své návrhy stahuje zpátky.
Slánský ho prý zadržel a měl prohlásit: „Soudruhu
Gottwalde. Všechno bylo domluvené. Ať visím, jestli je to moje vina! Začni
mluvit, soudruhu, a oni ti budou věnovat pozornost.“
Pak teprve Gottwald, se skřípěním zubů, spustil tu
svou řeč o tom, jak se vrací z hradu.
Dědu Gottwaldův
projev rušil a reptal, že on se vrátil od Pinkasů a taky s tím nikoho
neotravuje. Bohužel Klement se dostal do ráže, a protože jeho mikrofon byl
silnější, než dědův hlas, všichni se opět otočili a místo sledování procesí
svatých na orloji, začali sledovat shromáždění nesvatých na balkoně. A tak se
stalo, že tehdy, v únoru, došlo ke dvěma nepříjemnostem. Děda Vadim přišel
o kulturní zážitek, a národ o demokracii.
Můj milý dědeček se od té doby uzavřel a nehodlal
s nikým mluvit. Ztratil o všem iluze a zatrpknul. Přes den tvrdě pracoval,
aby splnil dodávky tuřínu a vajec a po nocích psal představitelům státní moci
sprosté anonymní dopisy, ve kterých jim barvitě líčil, co by jim udělal, kdyby
jim neudělal to, co jim sliboval minule.
Až se jednoho dne rozhodl, že to tady není k žití
a usoudil, že nastal čas k emigraci. Donutily ho k tomu dvě věci. Za
prvé mu byly změněny a zvýšeny dodávky a děda dobře věděl, že je nemůže splnit,
takže bude pravděpodovně prohlášen za škůdce a půjde do kriminálu. Copak tuřín
a vajíčka. To ještě zvládal, ale skutečně netušil, kde má každý měsíc vzít ten
metrák uranu!
Druhým, a závažnějším důvodem, bylo to, že na jeden
z anonymních dopisů napsal svou zpáteční adresu. Byl to dopis právě pro
Ludvíka Svobodu. Generál mu ležel v žaludku už dlouho, protože právě ten
dědečka zklamal snad ze všech nejvíc.
V dopise mu nejprve popřál pěkný den a pak
následoval popis mučení, který by v tak krásný den s generálem
provedl. Závěr dopisu pak končil poetickým vyjádřením zklamání, jež znělo: Svobodo! Tvé jméno není Ludvík!
Děda si
nepříjemnost se zpáteční adresou uvědomil hned, jak psaní vhodil do schránky,
ale bylo už pozdě. Pokusil se ho ze schránky vytáhnout za pomocí rybářského
prutu, jenže byl přistižen pošťačkou, uvědomělou soudružkou, která příliš
nevěřila jeho tvrzení, že mu tam cestou z rybárny upadnul kapr, a
pohrozila mu, že vše ohlásí na Ministerstvo pošt a odposlouchávání hovorů.
Děda Vadim tedy nechal prut prutem a mazal domů. Věděl
dobře, že nemá moc času. Počítal, že pošťačce bude cesta německým obrněným
transportérem, předělaným na poštovní vůz, trvat do Děčína asi čtyři hodiny.
Pak ještě nějakou dobu bude hledat podezřelý dopis a další hodiny se bude
snažit navázat telefonické spojení s ministerstvem. Dohromady tedy více
jak čtyři hodiny. Zdá se to dlouho, ale uvědomme si, že děda nehodlal odejít na
polívku do hospody, nýbrž do emigrace, a to na věky věků, takže si sebou chtěl
vzít nějaké zásoby a majetek.
Mazal proto domů, do ruksaku sbalil konzervy, chleba a
peníze, a chystal se z valníku vyházet hnůj, který měl připravený na pole,
aby na něj naložil nějaký nábytek. Předpokládal, že se opět, jako na začátku
války v Mukačevu, převlékne do medvědí kůže, a předstírajíc, že je potulný
medvěd, pokusí se s valníkem taženým traktorem, přejet hranice do Německa,
kde pak požádá o azyl v USA. Vzpomněl totiž na slova svého otce, knížete
Vadima, který mu na smrtelném kanapi říkal, aby pamatoval na to, že má mít rád
medvědy a svobodu. Nedávno totiž viděl v kině přírodopisný film, a
zjistil, že medvědi nežijí jen v Rusku, ale i v národních parcích
USA. Navíc si zjistil, že v Americe se žádný generál nejmenuje Svoboda a
to ho utvrdilo v přesvědčení, že musí právě tam a ne jinam.
Bohužel mu to nevyšlo. Nevěděl, že pošťačka má
v pancéřovém voze vysílačku, brašnu s dopisy prohledala cestou, a
podala vysílačkou zprávu rovnou na ministerstvo, které nelenilo a pro dědu
poslalo dva pány v kožených kabátech. Děda jejich Tatraplán naštěstí
zahlédl pootevřenými vraty stodoly, zrovna když házel hnůj. Nebyl čas na nic!
Popadl jen ruksak a medvědí kůži a zmizel v hlubokých pohraničních
hvozdech.
Večer se proplížil do Děčína a vydal se rovnou na
nádraží, kde doufal, že se mu povede nastoupit do nějakého nákladního vlaku,
který ho odveze do západní zóny v Německu.
Všiml si, že na odstavné koleji stojí vlak, který má
zvláštní náklad. Na plošinách stály maringotky! Obytné i pakováky. Vozy
s katry pro zvěř a spousta jiných. Na všech bocích maringotek se skvěl
barevně vyvedený nápis: Zirkus Adolf.
Děda se začal nenápadně vyptávat železničního
zřízence, co že to je za vlak. Zřízenec byl upovídaný a tak se děda dozvěděl,
že jde o německý cirkus, který jde do odsunu. Děda Vadim zajásal, což si
zřízenec vykládal jako projev vlastenectví a počastoval ho kalíškem rumu.
Dědeček počkal, až se setmí, a pak, v medvědí
kůži, proniknul do jednoho z nákladních vozů se senem. Jídla a pití měl
v ruksaku dost, takže se cesty neobával. Zahrabal se do krmiva, zachumlal
se do kůže, a těšil se, jak vystoupí až v Německu.
Jel dlouho. Předlouho. Několikrát byl vůz při
zastávkách kontrolován policií, nebo celníky a pohraničníky, ale dědu, před
jejich psy, vždy zachránila ta stará medvědí kůže. Jak jí pes ucítil, ani za
nic nechtěl čuchat dál.
Jeli tak dlouho, až mu pití i jídlo došlo, ale děda si
říkal, že pro svobodu se musí trpět. Až jednoho dne vlak konečně zastavil a
stál dlouho. Neobvykle dlouho. Děda se odvážil vyhrabat ze sena, otevřel
opatrně vrata vagonu a vyhlédl ven. Několikrát si nevěřícně protřel oči, ale
viděl dobře. Přímo před ním byl nápis v azbuce: Moskva-nákladové nádraží…
Když byl zaměstnanci cirkusu Adolf vzkříšen, dozvěděl
se krutou pravdu.
Byl to skutečně německý cirkus, jenže nešel do odsunu,
ale byl připraven k přesunu do majetku SSSR, a to i s personálem, jako válečná
kořist.
A tak se můj děda rozhodl, že u cirkusu už zůstane.
Moc dobře si totiž pamatoval, jak dlouhá a únavná cesta byla z Buzuluku do
Prahy a nehodlal jí znovu absolvovat po svých.
Po deseti letech se cirkus vydal na turné po
spřátelených zemích a děda se tak dostal opět do Československa, kde se
s tímto cirkusem rozloučil a přijal místo v Infernu, kde jsem i já.
Děda už je na pravdě Bóží, ale ta kůže mi visí v maringotce pořád!
A ten puch je fakt hroznej!
KONEC
středa 21. srpna 2013
Historie naší rodiny - část druhá
***
Letěli dlouho předlouho. Až jim došla vodka, kterou
byl letoun Ilja Muromec poháněn.
Vrtule se přestaly točit a praděd mohl jen doufat, že dosáhl kýženého cíle.
Po vysazení motorů se pokřižoval, nasadil si padák,
vzal medvěda do náruče, a s výkřikem: „Vzhůru dolů za svobodou!“ se vrhl
do hlubin.
Dopadli poblíž Mukačeva, které v té době patřilo
Československu. Po přistání vyděšený medvěd uprchl do lesů a pradědeček se ho
musel vydat hledat.
Jejich zjevení vyvolalo v Mukačevu a blízkém
okolí menší pozdvižení. Nestává se každý den, aby se na nebi objevilo sovětské
válečné letadlo a z něj se na padáku snesl mohutný muž, s neméně
mohutným knírem a ještě mohutnějším medvědem.
Zdejší úřady se původně domnívaly, že se jedná o
ruskou invazi, a vyhlásily výjimečný stav. Četnictvo z celého okolí
dostalo rozkaz ihned nechat pronásledování Nikoly Šuhaje loupežníka, a vydat se
zatknout podivného parašutistu s medvědem.
Zpráva o invazi vyvolala také obrovskou nákupní horečku,
při které byl úmyslně vyrabován obchod se střižním zbožím, a omylem podpáleny
městské lázně, které si dav spletl se synagogou.
Místního rabína tento omyl natolik vyvedl z míry,
že to považoval za zázrak, a muže na
padáku za mesiáše, což také veřejně prohlásil, a dostal se tak do ostrého sporu
se svou konkurencí, totiž mukačevským popem, který mu oponoval, že mesiáš tu už
byl, takže se nakonec oba poprali na
náměstí.
Deník Mukačevský
soused na základě těchto událostí promptně vydal mimořádné číslo s titulkem:
Bolševická invaze vyvolala ekonomický
rozkvět a náboženské nepokoje!
K vysvětlení celé události došlo až za tmy, pozdě
večer, kdy pradědečka s medvědem našel v lese četník Alois Vosáhlo.
Praděda byl s medvědem ukryt v křoví na kraji lesa, odkud vyděšeně
pozoroval, co se to ve městě děje a moc se mu nechtělo vyjít ven.
Obával se totiž, že přistál někde v Rusku a
sleduje řádění rudých hord. Měl v ruce noviny s článkem o
Československu, díval se na fotografii Prahy a marně tuto fotografii porovnával
s Mukačevem, ozářeným požárem lázní.
Poté, co se před nimi, kromě Mukačeva, vynořil ze tmy
i četník Vosáhlo, a praděd poznal, že má na sobě uniformu, jakou v Rusku
nikdo nenosí, teprve uvěřil, že dosáhl cíle. Proto, když četník míjel křoví v
němž se maskoval, rozhodl se, že na něj promluví.
Hned po tom, co šokovaného četníka chytil a ten po
leknutí znovu nabyl řeč, mu bylo potvrzeno, že je tam, kde chtěl být. Jen
poněkud víc na východ, než měl původně v plánu. Praděd tehdy zavýsknul, a
samou radostí, vyhodil četníka Vosáhla vysoko do vzduchu.
Vosáhlo byl starý dobrák, a když se praděda rozhodl,
že zůstane v Mukačevu žít, ubytoval ho v prázdné místnosti na četnické
stanici. Nájem nepožadoval. Chtěl jen slib, že bude stanici v noci hlídat,
aby jí Nikola Šuhaj zase nevykradl.
Pradědovi se
zprvu nežilo lehce. Neměl sebou žádnou hotovost a první peníze které dostal za
zbytky hedvábí z padáku, které prodal nešťastnému majiteli vyrabovaného obchodu
se střižním zbožím, mu ukradl zmíněný Nikola.
Rozhodl se tedy, že se zkusí živit jako to dělal
v Rusku. Vystupoval s medvědem na náměstích a návsích. Obživa to
nebyla valná, ale protože pradědeček byl i veselý a vtipný člověk, který k
tanci přidal i šaškování, lidi ho měli rádi a tržba tak na kus žvance pro oba
stačila.
Až jednou projížděl městem cirkus Kludský. Karel
Kludský si hned všiml tohoto dua. Chvíli je pozoroval a nadšen medvědovou
šikovností, nabídl mu angažmá.
O pradědečka nestál, neboť jak říkal, v cirkuse
má mužskejch hromadu, ale medvědů málo. Ale protože to byl slušný a uznalý
člověk, tak za medvěda hodlal zaplatit.
Pradědovi se nechtělo medvěda prodat, ale když viděl
Kludského šrajtofli, tak se obměkčil a nabízenou sumu přijal. Měl jen jednu
podmínku! Až medvěd zcepení, pošle mu Kludský jeho kůži. Kludský souhlasil, a
tak se praděd naposled objal s medvědem, a rozloučil se jak s ním,
tak i se svým komediantským životem. Částka byla totiž tak vysoká, že si za ní
koupil u Mukačeva chalupu a kousek pole.
Tak se tedy usadil a jak šel čas, našel si ženu.
Sestru četníka Vosáhla, Anežku. A jak to tak chodí, měli i dítě-syna.
A protože u nás v rodě se jmény neplýtvá, dal mu
pradědeček zase jméno Vadim.
A jak to tak bývá do třetice, za nějaký ten rok můj
praděda ulehl na smrtelné sófa a zavolal si k sobě syna, kterému prozradil
vše o své minulosti.
Mladý Vadim byl překvapený, protože o minulosti svého
tatínka nic netušil. Praděda Vadim se svou minulostí ruského knížete, a posléze
i uměleckým soužitím s medvědem nerad chlubil a malý Vadim si myslel, že
přezdívka jeho tatínka, „Medvědář“, souvisí se zálibou pití vína s názvem
„Medvědí krev.“
Praděd Vadim hlavně kladl na srdce svého syna Vadima,
aby měl rád medvědy, protože jen díky medvědovi, je tam, kde je! A aby se
nedivil, až mu jednoho dne přijde poštou medvědí kožich. Potom ještě dodal, že
musí mít rád i svobodu, jelikož, svoboda je nejdůležitější v životě
lidským! Pak vstal, a šel provést svůj poslední vtip. Vypustil sousedovi na kole duši a s úsměvem na rtech zemřel.
***
Tak žil mladý
Vadim na statečku sám s matkou, která nechtěla zůstat za svým manželem
pozadu a následovala ho na onen svět rok po něm.
A protože
dějiny jsou prevít, dostal se v Německu k moci zneuznaný malíř a
zakrátko bylo i po Československu.
A když už se dějou věci, brzo po tom, opravdu Vadimovi
přišel poštou zmíněný kožich, jelikož medvěd se dozvěděl o skonu svého bývalého
parťáka a zabalil to taky. To byl konec starých časů…
Mukačevo patřilo hned tomu a hned zase onomu. Mladý
děda Vadim tomu moc nehověl a snažil se žít po svém, ale když přišli Němci a
tvrdili mu, že žít po svém nebude, naštval se a pamětliv slov svého otce, že
nejdůležitější je svoboda a medvědi, rozhodl se, že pronikne do země, ze které
jeho otec uprchl. A to do Ruska. Slyšel totiž, že v Rusku žije mnoho
medvědů a navíc tam nějakej Ludvík Svoboda zakládá armádu, která bude bojovat
proti Němcům. Sbalil si raneček a v přestrojení za medvěda, v té staré
medvědí kůži, vydal se hledat onoho muže, o kterém věděl, že je nejdůležitější!
Po dlouhé době, se za nocí plných úkladů a dnů plných
nástrah, dostal až do Buzuluku. V Buzuluku vyhledal velitelství a
v medvědím kožichu se představil samotnému Svobodovi.
Ludvík Svoboda,
s očima plnýma slzí, vyslechl jeho osud, a hned jak se dosmál, usoudil, že
tento muž bude ideální velitel kulturně-zábavné čety, kam velení přidělovalo
cirkusáky, herce a další osoby nepoužitelné k boji, ale jinak ochotné
sloužit vlasti.
Kulturně-zábavná četa byla mimořádně neobyčejná jednotka.
Spolu s mým dědečkem tam byl například muž, který vojenskou míru
přesahoval natolik, že i z nejhlubšího zákopu vyčuhoval ještě téměř dva
metry. Potom třeba klaun od Humberta, na kterého neexistovalo číslo vojenských
bot, nebo vousatá žena, původně zdravotnice, jejíž vousy padaly do otevřených
ran a mnozí jiní. Ti všichni se ocitli pod jeho velením.
Děda z toho nebyl nadšený, ale pak si řekl, že
bojovat se dá různě a že pro nepřítele, je salva smíchu stejně smrtelná jako
salva z kanónů a ze všech těch podivínů, vytvořil vzornou jednotku, která
vystupovala vždy před důležitou bojovou akcí, aby tak spolubojovníky před bojem
povzbudila.
Pravda. Ne vždy se to povedlo. Občas měla tato
jednotka i ztráty. Hlavně v začátcích, kdy z publika občas na pódium
přiletěl brambor nebo granát, ale časem si vojáci na tato představení zvykli a
začali je ignorovat.
V průběhu války byl můj děda také povýšen a
vyznamenán. Došlo k tomu tak, že ho jednou napadlo, aby se sehrálo
představení pro německé zajatce.
Velení o tom nejdřív nechtělo ani slyšet a maršál
Koněv chtěl mého dědu nechat zastřelit za vstřícnost k nepříteli, ale pak
si nechal osobně přehrát filmový záznam jejich představení, který pořídil
Sergej Bondarčuk a prohlásil, že tohle ti esesáci prostě musí vidět, jelikož si
to za svá zvěrstva zaslouží! Údajně se pak tento záznam promítal také jako
instruktážní film pro členy GPU, aby věděli, jak se správně chovat
k zajatcům!
Maršál Koněv si
nechal předvolat mého dědu a osobně mu řekl: „Doteď jsem netušil, čeho všeho
jste vy Češi vlastně schopní!“ Pak ho vyznamenal za chrabrost a navrhl
Svobodovi jeho povýšení do hodnosti podporučíka. A tak se můj děda, původem
poloviční Rus, stal polovičním poručíkem a celým Čechem. No, a v tomto
stavu, vstoupil s armádou zpět na území Československa.
Jeho kulturně-zábavná četa, tehdy neměla moc práce.
Vojáci byli veselí, že končí válka a už je nebylo třeba povzbuzovat hodnotným
programem. Kulturní četa tak byla z prvního sledu přeřazena do týlu.
Zatímco na Dukle, recitátoři, komici, akrobati a
drezéři, postupovali v první linii spolu s tanky, aby tak své
spolubojovníky rozptylovali a oni nemysleli na ty urvané ruce a nohy, které se
všude kolem válely, nyní zábavní četa mohla v klidu táhnout v zadním
sledu, spolu s polní prádelnou, lazaretem a mobilním vojenským vězením.
Dědeček se celkem spřátelil s velitelem věznice,
majorem Basařem, a za balíček cigaret a láhev slivovice, mu dovolil využívat
klec pro cvičeného pudla jako samotku pro problémové vězně.
Po konci války se děda ještě se svou jednotkou
zúčastnil slavnostní přehlídky před prezidentem republiky. Když prezident Beneš
zhlédl defilující kulturní četu, údajně prohlásil: „Již nikdy nesmíme dopustit,
aby k takové válce ještě někdy došlo! Podívejte se, co válečné běsnění
dokáže z lidí udělat!“ a na základě toho se rozhodl odsunout německé
obyvatelstvo.
Pokračování: 28.8.2013
středa 14. srpna 2013
Historie naší rodiny - část první
Historie
naší rodiny
V jednom rozhovoru se mě ptali, jak dlouhá je
cirkusová tradice v našem rodu. Je opravdu celkem dlouhá a založil jí můj
pradědeček. Proto by byla škoda se o tom nezmínit trochu obsáhleji. Stejně tak,
jako se traduje v rodině Kludských, že pocházejí z nějakého zchudlého
šlechtického rodu, tak i u nás Vadimů, máme takovou pověst, která je ovšem na
rozdíl od Kludskejch zcela pravdivá.
A taky se mě lidi ptají, co je to za kůži, kterou mám
v maringotce na zdi, a co tak strašně smrdí. Tak vám to teda povím.
Můj praděd se narodil v ruské knížecí rodině,
jako kníže Vadim Vadimovič Vadim. Jeho
životní dráha měla být jednou provždy daná. Jako každý kníže v Rusku, se i
on měl starat o rozkvět svého panství, matičky Rusi i vlastních poddaných. Svou
roli také po smrti svého otce plnil svědomitě. O tom svědčí to, že od mužiků
dostal spoustu přezdívek, které charakterizovaly jeho úsilí. Za všechny uvedu
například Bič Povolží a Čertův bratr.
Prý vždy, když projížděl dědinami, tak na něj poddaní
mávali vším, co jim přišlo pod ruku. Vzhledem k tomu, že šlo především o
zemědělce, tak šlo povětšinou o kosy a cepy. Traduje se, že jeden kovář,
kterému pradědeček usnadnil život tím, že ho vyjmul z řad svobodných
občanů a vzal ho se souhlasem cara do svého poddanství, mu prý z vděku
postupně daroval celou svou kovárnu. Pokaždé, když praděd v kočáře
projížděl vesnicí, volal na něj kovář: „To je všechno vaše, blahorodí!“ a vrhal
mu samou radostí do kočáru různé dárky. Tu kladivo, ondy podkovu pro štěstí a
dokonce jednou i celou kovadlinu.
Jak vidno, praděd byl velmi milován. A to nejen lidem,
ale i samotným carem. Kníže Vadim často zajížděl na panovníkův dvůr do
Petrohradu, kde ho car vítal slovy: „Vy už jste tu zase?! To je nám pěkné
nadělení!“
Málokdy však s carem pobyl delší dobu. Bohužel,
panovník vždy po jeho příjezdu musel neočekávaně odjet na nějakou inspekční
cestu. Praděd pak trávil celé noci na procházkách Petrohradem s jistým
Rasputinem a pochvaloval si, že když jde někam s tím mnichem, tak jim lidé
všude prokazují úctu tím, že houfně opouštějí hostince, zřejmě proto, aby je
neobtěžovali v jejich debatách.
Po vypuknutí světové války byl pradědeček carem velice
poctěn. Mikuláš mu daroval jeden pluk a odeslal ho s ním na frontu,
přičemž zařídil, aby se kníže Vadim mohl vyznamenat. Podle výslovného carského
rozkazu, měl být pluk nasazován na nejnebezpečnější místa fronty.
Praděd carovu důvěru nezklamal. Při jednom útoku na
kopec, který ovládala rakouská pěchota, kníže nic nedbal nebezpečí, ostře
odmítnul návrhy zkostnatělé carské generality, která navrhovala obchvat, a
rozhodl se zaútočit čelně, přímo proti zakopaným kulometům.
Podle jeho vlastních slov to byla nejsnadnější cesta
k vítězství. Na celém kopci nebyl jediný strom, nebo nerovnost, která by
jeho pluku bránila v nerušeném běhu proti nepříteli.
Dostavil se ke svým vojákům a sdělil jim svůj plán.
Vojáci se tehdy prý rozplakali dojetím nad jeho vojevůdcovským talentem. Kníže
Vadim tasil šavli a ujistil je, že s nimi bude v útoku přítomen
duchem a dobrou radou udělovanou amplionem ze zákopu.
Když boj po deseti minutách skončil a můj praděd
periskopem přehlédl bojiště, viděl, že vrch je obsazen a na vlaje na něm ruská
vlajka.
Bohužel šlo o pluk jednoho plukovníka, který zneužil
jeho geniality a zatímco Rakušané odráželi čelní útok, podle využil situace, a
kopce se zmocnil zezadu.
Kníže Vadim vylezl ze zákopu a pln dojetí šel
poděkovat svým vojínům. Každému ležícímu muži, kteří k němu vzpínali ruce,
tou rukou potřásl jako projev svého vděku. A na památku si jednu ruku nechal
pro štěstí.
Po této akci byl ovšem jeho pluk rozpuštěn, a praděd
byl za odměnu samotným carem odeslán na zdravotní dovolenou na Sibiř.
Při tamním
pobytu se docela nudil a z nudy se účastnil vášnivých debat ostatních
rekreantů scházejících se v kulturní zemljance.
Dostal se k nim zcela náhodou. Zemljanka byla ve
dne určena ke zcela jiným účelům. Nedocházelo v ní k uvolňování
ducha, ale těla. Praděd jednou v noci pocítil nutkavou potřebu a vydal se
do zemljanky. Když v naprosté tmě usedl, po chvíli zjistil, že se
z druhého kouta ozývá vzrušené šeptání. Škrtl sirkou a uviděl skupinku
mužů, kterých si před tím nemohl všimnout, neboť byli oděni do černých kabátů.
Jejich debata ho zaujala, a od té doby se sezení s anarchistickým kroužkem
účastnil již pravidelně.
Časem dospěl k poznání, že car a šlechta jsou
přežitek, a rozhodl se, že veškerý svůj majetek musí darovat lidu.
Nutno poznamenat, že při debatách se hojně popíjela
místní samohonka a pojídala smaženice z červených muchomůrek, takže není
zcela jisté, zda k tomuto poznání došel díky argumentačním schopnostem vůdce
anarchistů, nebo vlivem výše uvedených pochutin.
***
Po konci
světové války a po svém návratu ze Sibiře poznal, že nedočkavý lid nečekal na
jeho prozření a rodový majetek si vzal sám.
Kníže Vadim, nyní již občan Vadim, se rozhodl přispět
revoluci tím, že vstoupí do řad Rudé armády a osobně požádal o přijetí do jízdy
legendárního Čapajeva.
Čapajev si ho nechal prověřit, a když zjistil, o koho
se jedná, padnul před mým pradědem na kolena a prosil ho, aby pro zdar revoluce
šel sloužit k bělogvardějcům. Inu, i tak velký člověk, jako byl Čapajev,
se prostě neubránil závisti a nedokázal překousnout, že by ho občan Vadim mohl
zastínit svým válečným umem.
Po tomto odmítnutí pradědeček nějakou dobu bloudil
Ruskem zmítaným občanskou válkou, a živil se jak se dalo.
Nejprve to zkusil v kolchoze, který vzniknul
z jeho zámku. Dojil krávy ustájené v tanečním salóně a vybíral
vajíčka z kurníků v knihovně. Když však následkem pokrokových metod
chovatelství pošel dobytek a po něm i většina kolchozníků, vybral vajíčka,
snědl slepice a zbytek knih a šel o dům dál.
Na své cestě potkal zbloudilého medvěda a tak se
k němu přidal. Od té doby spolu vystupovali jako duo. Medvěd hrál na
bubínek a praděd tančil.
Jednoho dne spolu seděli po představení na návsi a
svačili uzenáče. Pradědeček se zrovna chystal, že medvědovi otře tlamu do
novin, ve kterých byla ryba zabalená, když si všiml, že se v nich píše o
jakýchsi legionářích, kteří se skrz celé Rusko snaží dostat do své rodné
vlasti. O té zemi nikdy neslyšel, ale slovo Československo mu znělo libozvučně.
Především se mu líbilo, že ona země leží na západě a nemají tam zatím
bolševiky. I rozhodl se praděd, že se tam musí dostat stůj co stůj.
Dali s medvědem hlavy dohromady a ukuli plán.
V té vesnici sídlilo velení letectva a praděda Vadim si všiml, že na louce
stojí kromě balonů i bombardér Ilja
Muromec.
Praděd, se vydal na letištní plochu a zapředl rozhovor
se strážným. Strážný se s ním nejdřív nechtěl vůbec bavit a pokusil se ho
hráběmi vyhnat z letiště, ale hned jak mu pradědeček slíbil, že mu dá za
informace medvědí kožich a ukázal na medvěda, který podle plánu předstíral, že
je luxusní oděv, ochotně se rozpovídal.
Praděd se tak dozvěděl, že s bombardérem nikdo
nelétá, jelikož to za prvé nikdo neumí, a za druhé, kdyby to někdo uměl, stejně
by se bál, protože jak je známo, stroje těžší než vzduch jsou značně
nespolehlivé a kůň je přeci jen kůň!
Jen co získal tyto tajné informace, rozeběhl se praděd
k veliteli útvaru a promptně strážného udal za to, že se bavil
s civilistou a prozradil vojenské tajemství. Také se hned nabídl, že
převezme jeho místo. Dokonce se pochlubil i tím, že má hlídacího medvěda.
Velitel letectva nejdřív zuřil, a na hlavu strážného
snášel hromy a blesky, ale hned jak ho zastřelil, uklidnil se a pradědu přijal
do řad letectva Rudé armády.
Občan Vadim, nyní již vojín Rudé armády Vadim, byl
svědomitý hlídač letounu. Každý den obcházel letoun a zkoumal všechna zařízení
a přístroje. Zkoumal řízení a prohlížel směrovky. Zajímal se kudy se lije do
letounu benzín a kde se přikládá do kotle a vůbec tak o všechno, co je třeba
znát, když chcete létat aeroplánem.
Jeho zájmu si všiml i velitel. Neuniklo mu totiž, že
vojín Vadim, na rozdíl od něj a ostatního mužstva, ovládá čtení. Jednou totiž
přistihl pradědečka, jak si v novinách čte, místo toho, aby si jen
prohlížel obrázky soudruha Lenina.
Velitel se zamyslel a pak pradědovi přinesl manuál
k řízení letadla. Zeptal se ho, jestli by byl schopen se s tím naučit
létat. Velitele totiž mrzelo, že není schopen pozemnímu vojsku poskytnout
leteckou podporu bombardováním. Měl sice balóny, ale ty, vzhledem
k neustále se měnícímu směru větru, bombardovali především vlastní vojska.
Praděd se nejdřív naoko zdráhal, ale v duchu si
se zaradoval, a pohladil v kapse ruku pro štěstí, kterou si nechal od oné
památné bitvy o návrší. Konečně, říkal si, mu přinesla kýžené štěstí!
Od toho dne pilně studoval návod a neustále urgoval
dodávku paliva, aby mohl letoun vyzkoušet i v praxi. Konečně jednou jízdní
hlídka zabavila větší množství vodky a praděd si vymohl na veliteli, aby se
místo obligátního vychlastání nalila do letadla. Vojín-letec, Vadim, nastoupil
před jásající jednotkou do bombardéru a na místo navigátora posadil medvěda,
neboť naštěstí nikdo jiný se tohoto úkolu neodvážil zhostit, a po nahození
motorů se rozjel startovací dráhou.
Jednotka, vyděšená hlukem motorů, se rozprchla do širé
Rusi, a můj pradědeček, Vadim Vadimovič Vadim, tak mohl, neobtěžován pozemní palbou,
nabrat směr západ! Směr Československo!
Pokračování: 21.8.2013
středa 7. srpna 2013
Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část pátá
5 – Olá, clientes!
Stáli jsme před naším hotelem. Tedy přesněji řečeno;
Sabrina a Wolodijowski stáli - já ležel na silnici s vyplazeným jazykem!
„Hezká noclehárna,“ řekl Wolodijowski a ukázal na
čtyři hvězdičky, které se skvěly na vstupních dveřích. „Jsem zvědavej, po
kolika palandách budou cimry.“
Zvednul jsem se ze země, protože z protější
strany ulice se na mě hladově dívala smečka koček a řekl: „My máme manželskou
postel a přistýlku. Tady to tak stojí v poukazu.“
„No moment,“ ozvala se Sabrina a vzala mi poukaz
z ruky. „To jsem ovšem netušila. Já myslela, že máme každý svůj pokoj.
Přeci nebudu spát s vámi dvěma v ložnici?!“
Wolodijowski pokrčil rameny. „A to mně je to fuk. Já
budu klidně s Vadimem v posteli. Alespoň nám bude v noci teplo.“
„Tak to ani omylem,“ řekl jsem Walimu. „Jsme přece
džentlmeni a na manželskou postel pustíme Sabrinu. A ty si lehneš na přistýlku,
aby tam měla pohodlí… Se mnou.“
Sabrina nás vzala kolem ramen. „Hoši hoši. Já to vidím
asi takhle. Já budu spát na manželské posteli…“
„Vždyť jsem to právě povídal,“ řekl jsem.
„Ne nepovídal,“ pokračovala Sabrina. „Nech mě domluvit,
Vadime. Myslím, že to vyřešíme k naprosté spokojenosti všech. Wolodijowski bude
spát s Vadimem na přistýlce a já budu sama na posteli. Tím budete
spokojení oba dva. Wali. Tobě bude teplo. A Vadime, ty můžeš mít dobrej pocit,
že jsi džentlas. Nějaké námitky pánové?!“
Raději jsem nic nenamítal, jelikož, když Sabrina něco
vysvětluje tónem učitelky z první třídy, tak jí není radno odporovat.
Jednou jsem to viděl. Přesně takhle říkala jednomu
tenťákovi, aby byl tak laskav a nesedal si s pivem na schůdky od
maringotky, kde bydlí holky, protože jestli to udělá ještě jednou, musela by na
něj být moc a moc drsná. Tak drsná, že by ho to mohlo rozplakat.
Milej tenťák jí nebral vážně. Druhej den si tam kecnul
zase. Sabrina vyšla ven a v ruce držela kabelku. Promluvila k němu,
jako když medu ukrajuje. „Drahoušku. Pusinko. Včera jsem tě o něco žádala.
Opakovat to nebudu. Nyní na tebe musím být velmi, ale velmi drsná. Nejspíš tě
rozpláču a věř, že mi to nedělá vůbec žádnou radost.“
Měla recht. Stavěč se během pár vteřin rozplakal.
Sabrina mu totiž přejela po ksichtu hodně drsným šmirglpapírem, kterej měla
v kabelce. Stavěč si už pak nikdy v životě na něčí schůdky nesednul.
Ačkoliv jsem měl vážné pochybnosti o tom, že by měla
Sabrina někde v plavkách zastrčenej šmirgl, neodporoval jsem. Viděl jsem
totiž, že se významně zadívala na obří kaktus rostoucí na záhonku před vchodem.
Když jsme si takhle hezky a v přátelské atmosféře
rozdělili, kde budeme spát, vešli jsme do hotelu.
Přistoupil jsem k recepci a položil na pult
poukaz. Slečna recepční se mile usmála a řekla: „Olá. Seňores a seňorita
clientes?“
„Těší mě, slečno. Chápu. Vy Olá a já Vadim. Slečno
Olá. My los tros muchachos. My bydlet v ubikácijo hotelo. Chápíto
seňorito? My from exotikos. Evropa. Ty znáš, seňorito?“
Slečna recepční, k našemu překvapení promluvila po
našem. „Ach tak. Vy být Čeko?“
„Jasně. Jsme Češi. Jen tuhle Wolodijowski není Čeko,
ale Poláko,“ děl jsem potěšeně, že se bez problémů domluvíme. „Tuhle máme
poukaz. Tak si ho přelouskejte, a můžete nás ubytovat.“
Slečna se začetla o poukazu a pak řekla: „Un momento.
Já muset zavolat siňor director.,“ a začala vytáčet číslo.
„Výborně. To bude nejspíš s pořádným přivítáním.
Je vidět, že tohle není nějaká kůča u Mácháče. Tady chodí klienty vítat sám
ředitel!“ zatetelil jsem se a těšil se na uvítací drink.
Slečna recepční chvíli mluvila do telefonu, a když ho položila,
řekla: „Seňor director se velmi zlobit, že vy tu nebýt o mucho čas dřív.“
„Pan ředitel se nemusí zlobit. Měli jsme cestou menší
problémy,“ odpověděl jsem jí. „Však si nás tu ještě užije až až. Kvůli tomuhle
zpoždění nemusí dělat cestovce problémy.“
Slečna povytáhla obočí. „Seňor director se nezlobit na
oficina de turismo. Seňor být mucho rozlobený na vás.“
„Na nás?! A to jako proč?“
„Seňor povídat, že vy už muset dnes ráno být
v restauranté. A vy nikde.“
„Jo tákhle,“ řekl jsem a otočil se na Wolodijowského a
Sabrinu. „Nejspíš byl rozladěnej, že nám museli schovat snídani. To se nemusí
bát. My si to dáme klidně spolu s večeří.“
Waldemar kývnul, že souhlasí a spokojeně si pohladil
břicho.
Znenadání se rozlétly jedny dveře a do haly vstoupil
pomenší kudrnatý muž v obleku.
„Ááááá. Tres estupídos!“ vykřiknul, když nás uviděl.
Hrnul jsem se k němu a podával mu ruku. „Tak tak seňore. My jsme tři a
nastupujeme.“
Docela se mě dotklo, když s pohrdavým odfrknutím
odstrčil mojí ruku. Zadíval se na nás a na něco se zeptal recepční. Ta pak
ukázala na mě. Ředitel si mě změřil pohledem a pak se zeptal: „Tú eres
comico?“ Slečna recepční hned překládala. „Seňor se ptá, jestli jste komik?“
„Jistě. Jsem prvotřídní klaun. Proč se ptá?“ recepční
mu to přeložila a ředitel hned vykřiknul: „Bravo! Puede trabajar esta noche!!!“
„Je nějakej nadšenej ne?! Skoro, jako by mě znal.“
řekl jsem se recepční.
„Seňor director říká, že vy vystoupit už dnes večer.“
„Já? To moje sláva dosáhla, až na Mallorcu, že jsem tu
žádanej? No já, ale nevím. Mám přeci dovolenou. Možná pro jednou. Až si zaplavu
v moři a něčeho se navečeřím, tak možná jo.“
„To vy se mucho splést. Vy žádné plavání. Vy teď
ubytovat a honem do kuchyň.“
„S tím souhlasím,“ hned řekl Wolodijowski. „Je třeba
se pořádně nadlábnout. Plavání nám neuteče.“
„Já si to myslím taky,“ přitakala Sabrina. „A já si
hlavně musím sehnat něco na sebe. V plavkách tu nemůžu chodit pořád. Hele.
Olá. Kde je tu nějakej krám s hadrama. Wolodijowski mi nechal kufr na
letišti, tak potřebuju nějaký oblečení.“
„Hadr? Á chápu. To se nebát. Hadrů, od hotelová
služba, vy dostat kolik potřebujete. A oblékneme si vás taky.“
„Aj. Tak tady se mi líbí!“ zakřenila se Sabrina.
„Hotel, ve kterým mě oblíknou. To si dám líbit. Kdy mi teda dáte něco na sebe?“
Recepční to přeložila řediteli, který odpověděl
něco v té jejich hatmatilce. „Prý se nemusíte starat.“ řekla recepční.
„Hned po ubytování vás obléknout šéfka pokojských. Ale vy se už nezdržovat. Jít
za mnou,“ dodala a vybídla nás k následování.
Zamířil jsem ke schodišti, které vedlo do pater, ale
recepční mi ukázala na na výtah. „Vy tam jít.“
„Aha. Jsme asi docela vysoko. Po schodech by to trvalo
dlouho,“ řekl jsem a ještě se jí zeptal. „Povídali nám v cestovce, že
z vašich balkonů je prej vidět moře. Je to pravda?“
Recepční stiskla ve výtahu tlačítko a kývla. „Sí. Moře
je z balkonů vidět.“
Výtah se rozjel a já zavřel oči a představil si tu
krásu a to, jak voní moře a… A pak se výtah zastavil a dveře se otevřely a mě
praštilo do nosu něco, co nemělo s mořem nic společnýho. Takovej puch!
Otevřel jsem oči a na displeji uviděl svítit mínus tři!
„Jste se asi spletla ne? Jsme někde ve sklepě. Měli
jsme jet nahoru. Tady nejspíš moře z okna neuvidím.“ nevrle jsem zavrčel.
„No! Nespletla. Pomocný personál bydlí v suterén.
A mít pravda. Tady v kobka žádná výhled.“
„Jakej personál?! My jsme rekreanti. Jsme to vyhráli,“
křičel jsem. „Vždyť se podívejte na poukaz.“
„Na poukaz být, že kdykoliv všechno možná změnit
seňor. Vy být u nás na mucho práce. Jediný, co se nezměnit, být, že vy tu
zadarmo. Nic nám nemuset platit. Tak zní smlouva s oficino de turismo, kde
vy být polapeni. Copak vy si myslit, že dnes být něco zadarmo?“ a pak nás
vystrčila ze dveří výtahu!
Stál jsem jak solnej sloup. Sabrina byla taky ještě
v šoku. Jen Waldemar se přiblble usmíval a pak řekl: „To je dobře, že jsme
tady. Tady nám to nebude prát do oken co?! Kde je asi ta kuchyň. Už mám hlad.“
No asi takhle. Sabrina opravdu dostala spoustu hadrů.
Dali jí i mop a koště. A nějaká zástěra se taky našla. Já každý ráno čistil
bazén a pak šel škrábat brambory a krouhat zeleninu na saláty. Ale to se dalo
přežít. Za to ty večery! Vystupovat před stovkou přiopilejch Němců, je značně
vysilující zážitek. Mít na obličeji prasečí rypák a dělat: „Ich bin eine kleine
schweinkopf“ to vám na sebedůvěře nedodá, i když se ty lidi smějou jak
pominutý.
Wolodijowski si ovšem příliš nestěžoval. Přidělili ho
k vynášení a třídění odpadků, takže si svejch vytouženejch švédskejch
stolů užil opravdu hodně. Taky jako jedinej přibral pět kilo! U moře jsem za
celou dobu nebyl. Ale alespoň jsem, když jsem večer zalezl na matraci vedle
Wolodijowského (měli jsme jednu napůl. Sabrina měla dvě sama pro sebe) usínal,
slyšel to moře šumět! A vůbec nevěřím Sabrině, když mi pořád říkala, že to
slyším splachování z hajzlíků, který jsou nad naším sklepem.
Nevyšlo to, jak mělo. Ale možná to bylo trochu naše
štěstí. Když jsme to pak vylíčili principálovi, vůbec se na nás nezlobil a
dokonce řekl, že nám to ze srdce přeje. A to tak, že opravdu moc a moc…
KONEC
středa 31. července 2013
Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část čtvrtá
4 – Let číslo 666
Všichni tři, tedy já, Sabrina a Wolodijowski, jsme se odebrali k přepážkám pro odbavení, ale ačkoliv jsme si mohli oči vykoukat, tak místo, kde by byla napsaná naše letecká společnost, jsme pořád nemohli najít.
Vytáhnul jsem letenky a přečetl si znovu název společnosti. Stálo tam: Archeoplanes Aeronautic Airlains – No food. No drink. Only wings! Jenže žádnou takovou ceduli jsme vážně nikde neviděli. Sabrina začala držkovat, že jí prostě v životě nic nevyjde, jak by mělo a v očích se jí objevil lesk, jako mívaj lvice před skokem. „Vadime! Jestli jsi zase něco podělal, tak si mě nepřej! Já už mám na sobě plavky a nehodlám se převlíkat! Pokud nebudu dneska večer v moři, tak uvidíš!“
Nebudu lhát, že jsem taky nebyl rozhozenej. Všechno na letenkách souhlasilo. Až na to, že žádný takový letadlo se nejspíš nechystalo z tohohle letiště odletět. A do toho se ještě ozval Wolodijowski: „To nevadí, jestli to neletí. Tak pojedeme bryčkou ne?! Jak to může bejt k moři daleko? Já už dal poníkům rozchod, ale když zahvízdám, tak přiběhnou.“
„No jasně,“ řekl jsem. „Nejde o to jak je to daleko, ale je to ostrov. Koně sice plavou, ale bryčka?! Jsme asi vážně v háji.“
Ale z ničeho nic se v letištním vchodu objevil muž v kožené kombinéze a s kuklou na hlavě. V ruce držel tabulku a na ní měl křídou napsáno Fly no. 666-Palma de Mallorca. K ústům si přiložil tlampač a mocným hlasem zvolal: „Cestující s Archeoplanes se prosím dostaví k východu z letiště.“
Sabrina radostí nadskočila a řekla: „Máš kliku, Vadime. Jsme asi nějakej speciální zájezd. Nejspíš půjdeme do salónku pro lepčejší lidi, když jdem takhle stranou.“
Chlápek v kombinéze mával tabulkou, a když uviděl, že jdeme k němu, rychle na nás začal mávat a křiknul: „Tak fofrem. Vy letíte s námi?“
„Jasně. My tři. Nepočkáme ještě na nějaký cestující?“ zeptal jsem se.
Chlap zavrtěl hlavou. „Ne! Tři lidi bohatě stačej. A opravdu přidejte. Už sem jde ochranka. Za chvilku by mě vyhodili!“
A opravdu. Hlášení vzbudilo pozornost letištní ostrahy, která se v semknutém šiku přibližovala k východu.
Mužskej vyběhnul ven a volal: „Za mnou. Mám venku auto. Kufry naházejte na korbu a naskočte si tam za nima.“
Wolodijowski, ověšený kufry, se hrnul dveřmi za ním. „Tak dělejte přeci nééé?! Když nás pán tak hezky žádá!“
Vyřítili jsme se ven a tam stál náklaďáček, na který Waldemar naházel zavazadla a hned hupnul za nima. Vytáhnul mě a Sabrinu nahoru a zabouchal na kabinu. „Můžete, pane. Už jsme tu.“ Náklaďák se hned na to rozjel a kouř z výfuku oslepil ostrahu, která se už už sápala na korbu.
„Je teda fakt, že takhle se nejspíš lidi do vipáckejch salonků nevozej,“ řekl jsem Sabrině, jen co jsem popadnul dech. „Kdo ví, kam jedeme. A proč nás honila ochranka? Nějak se mi to nelíbí.“ Zabušil jsem na kabinu. „Hele. Chlape. Co to má jako znamenat? Kam to jedeme?“
„No k letadlu přece,“ ozvalo se z kabiny. „Víte, my jsme nízkonákladová společnost a oni nás na letištích nemají moc rádi, takže máme svoje vlastní. Náklady jsme snížili tím, že neplatíme letištní poplatky.“ Auto nadskočilo, jak řidič zahnul na polní cestu. „Už jsme tady. Řekněte sami. Copak není taková louka hezčí, než ten beton tam u nich? Zelená země pod námi a modré nebe nad hlavou. To je náš ideál. Držte se. Budu brzdit!“
Náklaďák zastavil a hned k němu přispěchal jinej chlápek, kterej byl oblečenej v montérkách a na krku měl uvázanou kravatu. Přistavil nám ke korbě štafle a pravil: „Vítám vás jménem aerolinek. Zde jsou schůdky. Jsem Novák. Ředitel letiště. Pán, který vás vyzvedl a vezl, je kapitánem vašeho letu. Můžete mi prosím podat tu vrtuli, jak je tam pod plachtou? Ah. Omlouvám se. Je tam dáma. Dovolte, abych vám pomohl madam,“ natáhnul Novák ruku k Sabrině.
„Šáhneš na mě a urazím ti pracky,“ zasyčela Sabrina, když viděla jeho ruce umazané od oleje.
„Ó pardon. Vidím, že dáma je poněkud unavená z cesty. Můžete si zatím v klidu odpočinout v naší hale. To je támhle,“ ukázal rukou na stodolu na okraji louky. „Musíme počkat, až přiletí letadlo. Má trochu zpoždění. Letí právě z Mallorcy a hned jak přistane a my ho prohlídneme, poletíte vy.“
„A kdy to asi bude?“ zeptal jsem se.
Novák si přiložil ruku k uchu a soustředil se. „Rádiové spojení jsme s ním ztratili zhruba před půl hodinou, ale myslím, že už ho z dálky slyším.“ Potom se otočil na chlapíka v kombinéze. „Pane Richthofene, odveďte naše pasažéry do haly a odbavte jim zavazadla. Taky jim dejte školení před odletem. Já zatím připravím vrtuli k výměně.“
Šli jsme za kapitánem. „Richthofen. To mi něco říká,“ zeptal jsem se ho cestou. Pilot se usmál a řekl: „Pán je zřejmě znalec letectví. Pochopitelně. Baron Richthofen byl mým pradědečkem. Zahynul ve svém stroji za první světové války. Krásná smrt. I já doufám, že tak jednoho dne zahynu! To musí být krása. Řítit se k zemi. Všude plameny. Zem se blíží a blíží…“
„Ježíši. Wolodijowski. Radši opravdu pojedeme bryčkou,“ řekla bledě zelená Sabrina. A dodala: „Asi budu blinkat!“
„To se máš. Mně se málem stalo něco jinýho,“ hlásil Wolodijowski. „Vadime! Jsi si jistej, že by bryčka nemohla plavat? Přijde mi to jistější.“
Richthofen nás hned začal uklidňovat. „Nebojte se. Jsou to jen takové mé sny. Bohužel jsem ještě nikdy nehavaroval. Mám prostě smůlu.“
„Vaše smůla-naše štěstí,“ oddychnul jsem si. „Kde je váha?“ zeptal jsem se a koukal, kam má dát Waldemar zavazadla, když jsme došli do stodoly.
Kapitán natáhnul ruce. „Ukažte. Já to potěžkám. Pár kil sem, nebo tam, na tom nesejde. Přinejhorším vyházíme zátěž při startu.“
Sabrina ho probodla očima. „Opovažte se vyhodit můj kufr. Vystoupil byste spolu s ním!“
„To nebude třeba,“ řekl Richthofen, když odborně posoudil celkovou hmotnost zavazadel. „Vypadá to v normě. Tak a teď ještě zvážím cestující,“ dodal a mlsně se usmál na Sabrinu.
Tak to ne. Na ní mi nikdo šmatat nebude, pomyslel jsem si a strčil mu do náruče Waldemara. „A tolik asi vážíme všichni!“ řekl jsem rozhodně Richthofenovi, když se zhroutil s Wolodijowskim v náručí k zemi.
Těch pár facek od Sabriny, bylo myslím zcela zbytečnejch! Přece jsem jí jenom džentlmensky bránil!
Richthofen se sebral z mlatu stodoly, a když viděl, jakou mi artistka vlepila, tak rychle, se slovy, že to bude taky v normě a netřeba ostatní vážit, zapsal do lejster, že váha je v pořádku. Pak nás poučil, že vzhledem k tomu, že jsou velmi nízkonákladová společnost, nemá smysl hledat pod sedačkou plovací vesty. Ovšem díky tomu, mohli cestujícím přidat na komfortu. Místo vest jsou umístěné pod sedadly kbelíky, aby pasažéři nemuseli chodit daleko na toaletu. Velmi důrazně nás též žádal, abychom se za letu nevykláněli z oken a neplivali dolů a už vůbec si nesundávali kšandy, které slouží jako bezpečnostní pásy.
Zatímco jsme pozorně naslouchali školení, ozval venku strašný hluk motorů a pak rána. Do stodoly vběhnul ředitel Novák. „Už to máte tady! Přistál dokonce na obě kola. Jen co namontujeme novou vrtuli a natankujeme, tak letíte. Jó stará dobrá práce. Kolem padesáti náletů do Poruří, jeden sestřel a pořád lítá… Kde je sakra ten hasičák?! “
Kapitán Richthofen si loknul z lahve, kterou vytáhnul z kombinézy. „Připravte se. Půjdem na to! Když nebude silnej protivítr a proletíme průsmyky v Alpách, tak do večera jsme tam. Dá si někdo se mnou?!“ Vytrhnul jsem mu láhev z ruky a za pár minut nebyla v láhvi ani kapka.
---
Jak probíhal let ani nevím. Pamatuju si jen, že první
hodinu Sabrina strašně řvala na Waldemara, proč zrovna její kufr
nechal ve stodole a Waliho řvoucího hrůzou, že do toho mraku určitě narazíme.
Potom jsem usnul.
Když mě probudil kopanec Sabrininy lodičky, byli jsme
tam! Richthofen stál nade mnou a s doutníkem v puse řekl: „Panstvo
vystupovat. Jsme na místě!“
„To je Palma de Mallorca?“ zeptal jsem se ho.
„No jestli de Mallorca to zrovna nevím, ale palma je
to určitě! Nebejt jí tak jsme sjeli až do moře. Ještě, že jsem to napral rovnou
do ní!“
Tak konečně jsme tu! Teď jen jak se dostat do hotelu.
Jo a jak uklidnit Sabrinu, že nemá kufr. On jí
Wolodijowski sice slíbil, že jí půjčí nátělník a trenky, ale to se jí moc
nelíbilo. Však ono nějak bude ne?!
Naše přistání na Mallorce bylo tedy poněkud tvrdé. Ale
to nám nevadilo tolik, jako to, že jsme přistáli vlastně neznámo kde. Na
Mallorce jsme podle tvrzení pilota byli, ale neměli jsme tušení, kde
přesně se nacházíme.
Vylezl jsem na křídlo a rozhlédl se. Všude kolem byly
palmy a nedaleko šumělo moře. Pak jsem si všiml, že od vraku letadla, se táhne
jakýmsi polem široká brázda, kterou jsme tam při přistávání vyryli. A zhruba na
začátku té brázdy stála nějaká farma. Seskočil jsem z letadla a zavelel:
„Wolodijowski vezme bagáž a půjdem se zeptat támhle do té haciendy, kde to jsme.
Třeba nám poradí. Podle průvodce, kterého jsem si přečetl před letem, je místní
obyvatelstvo přátelské a vlídné. Obzvlášť vesničani. Určitě nám dají napít, a
když uvidí Sabrinu, tak nám vyjdou vstříc mnohem víc.“
Wolodijowski se ověsil zavazadly (měl to teď lehčí o
ten kufr, kterej zapomněl Sabrině na letišti při odletu) a poslušně šel vpřed
onou brázdou, která místy připomínala spíš kaňon. Sabrina držkovala, že kdyby
tohle věděla, tak si vzala k plavkám tenisky a né lodičky, ale nezbejvalo
jí nic jinýho, než sklapnout a pochodovat za Waldemarem.
Já se zatím rozloučil s pilotem a popřál mu
šťastné opravování. Richthofen seděl pod křídlem a v ruce držel krabičku
se slepovacím modelem letadla. „Nebojte se. Já to dám nějak dohromady. Mám
několik těchhle modelů letadla. Zatím jsem to podle těch plánků v krabici
vždycky složil. Než vám skončí dovolená, tak by to mělo bejt v cajku.“
Nedá se říct, že by mě tohle uklidnilo, ale fakt, že
Richthofen stále žije, mě naplňoval jistou nadějí, že se mu to snad povede.
Doběhnul jsem tedy svůj předvoj a společně jsme
pokračovali k farmě.
Zhruba v polovině cesty jsme uviděli dav, který
nám běžel v ústrety. Wolodijowski radostně zavolal: „Vida! Ten tvůj
průvodce nelhal. Vidím bodré vesničany, jak nám z dálky kynou a nadšeně nám
běží vstříc!“ Pak vyhodil svou sobolí čapku do vzduchu a zakřičel: „Viva
Espaňa!“
V ten okamžik se ozval rána a jeho čapka dopadla
na zem. Sabrina se zarazila a řekla: „To je divný. To v tý čepici nosíš
cihlu, nebo co? To byla šlupka.“
Wolodijowski sebral čapku z prachu a prohlídnul
si jí. „Houby cihlu. To je pravá umělá sobolina. Ta takhle prásknout při dopadu
nemůže. Ta rána byla vážně divná.“ Prohlížel si svou pokrývku hlavy ze všech
stran a najednou jako by zmrznul. I přes to vedro. „Panstvo! Prcháme. Mám tam
díru navíc. To byl regulérní výstřel z kulovnice!“
Měl pravdu. Bodrost vesničanů má asi svoje meze.
Hlavně, když jim do pole vyrejete zcela novou mez!
Chvíli jsme se snažili před těma rozzuřenejma
Chorchema a Chuanitama utíkat, ale brzo nám došlo, že to nemá smysl. Znali to
tu líp, než my, tudíž nás brzo obklíčili a my s hrůzou sledovali, jak se
kruh kolem nás uzavírá. Stoupli jsme si zády k sobě, jak to děláváme
v hospodách, kdy nás chtějí štamgasti lynčovat, a Sabrina si shodila
z nohou lodičky a dala si je na ruce. S odhodlaným výrazem pronesla:
„Možná umřu blbě, ale alespoň to bude na Mallorce a ne v Dolní Lhotě. A
neumřu sama. První kdo se ke mně přiblíží a pokusí se mě zneuctít, má ty
podpatky v očích!"
Situace nevypadala vůbec dobře. Když se nám tohle
stane v putyce, tak mají nepřátelé v rukách většinou jen židle, nebo
věšáky, ale tady měla například jedna ctihodná matróna vidle, s kterejma
vypadala jak Belzebub a ostatní měli v rukách různý zemědělský náčiní,
kterým rozhodně nehodlali přetvářet ráz krajiny. Spíš to vypadalo, že velmi
brzy přetvoří nás, a to do značně znetvořeného stavu. Usoudili jsme teda, že
nemá smysl se pokoušet o obranu. Někdy je lepší nečestný vyjednávání, než
čestná smrt.
Šťouchnul jsem do Wolodijowského a syknul: „Až řeknu
tři, tak strhneš Sabrině podprdu od plavek!“
Waldemar se na mě udiveně podíval. „My možná za
chvilku půjdem na pravdu Bóží a ty myslíš na takovýhle věci?! To od tebe není
hezký!“
„Je to naše poslední šance Wali. Možná je to ohromí a
sesypou se na ní,“ ucedil jsem. „A pokud ne, tak umřeme alespoň s pohledem
na něco pěknýho,“ dodal jsem ještě.
Sabrina nás naštěstí nevnímala, protože si s krví
podlitejma očima vybírala rolníka, kterýmu zatne kramflek do hlavy. To bylo
štěstí. Slyšet nás, tak bych ten podpatek měl v kebuli já.
„Tři!“ zařval jsem, co to šlo. Wolodijowski se na mě
zůstal zmateně koukat. „To už? Já myslel, že budeš nejdřív počítat od jedný?!“
Nebyl čas. Sabrina se totiž tím výkřikem probrala
z vražednýho rauše a koukala na mě neméně vyjeveně než Waldemar. „Jaký tři
Vadime?“ zeptala se. „Tyhle trojky!“ řekl jsem zoufale a strhnul jí podprsenku.
Moje akce měla částečný úspěch. Málem bych zahubil
sebe a zachránil ty dva.
Sabrina tam stála nahoře bez a řev vesničanů okamžitě
ustal. Pár vteřin bylo hrobové ticho. Pak se ozval mnohem strašlivější
řev, než před tím vycházel z hrdel vesničanů.
To řvala Sabrina. Řvala na mě, a co řvala, to radši
ani nebudu říkat. Není to vhodné. Bohatě stačí, že už tu před vámi stojí
polonahá artistka!
Začal jsem mít pocit, že smrt od těch farmářů by
nemusela bejt tak špatná, jako to, co se se mnou chystala provést Sabrina.
Tedy, alespoň mi to slibovala. Ona matróna, která mi připomínala Belzebuba, si
dokonce přede mnou odplivla a podala Sabrině vidle a posuňky jí naznačovala,
kam mě má píchnout a jak tím má pak v té ráně kroutit!
Chytil jsem se rukama v rozkroku a trpně čekal na
svůj konec, když se stal zázrak. On to tedy zázrak nebyl, ale v tu chvíli
jsem to tak bral. Ze země vytryskl proud vody a já byl zachráněn!
Vesničané začali tančit a provolávat slávu. Sabrinu a
Wolodijowského naložili na káru, na které zřejmě chtěli původně odvézt naše
zohavená těla a zapřáhli mě do ní. Pak mě popoháněli tak dlouho, dokud jsme
nedojeli k té haciendě na konci brázdy.
Jak později Chuanita (to byla ten Belzebub) vysvětlila
Sabrině a Wolodijowskému, při hostině na její haciendě, šla vesnicí taková
legenda. Poblíž vesnice byla před sto lety vydatná studna. Jenže časem pramen
vyschnul a tahle vesnice byla po dlouhá léta bez vody. V současnosti
museli dokonce vodu na zavlažování dovážet až z vedlejší vesnice, kde jí
kupovali v supermarketu v kanystrech. Jejich ovoce tak bylo
neúměrně předražené, že ani Němci si ho nekupovali. Ve vesnici byla bída. Jenže
tam byla kromě bídy i pověst, že jednoho dne, se snese z nebe panna
Maria s velkým andělem a bude zápasit s ďáblem, který jí bude chtít
zneuctít. A po tom zápasu se znovu pramen objeví. Možná vám už došlo, kdo že
byla podle nich ta Maria a anděl. Jistě Sabrina a Wolodijowski. Já byl
v jejich podání ukrutnej ďábel. Taky tuhle story znám jen
z pozdějšího převyprávění od Waldemara, protože zatímco oni byli na
hostině k oslavě pramene, tak já seděl zavřenej v chlívku
s nějakým smradlavým oslem. Navíc ani jeden z nich neumí španělsky,
takže to klidně mohlo bejt i jinak.
Vesničani byli prej trošku zklamaní, když pochopili,
že nešlo o zázrak, ale že letadlo odkrylo starou studnu, ale i tak měli Waliho
a artistku rádi… Mě nesnášeli i po tom!
Ať tak či tak-mělo to pozitivní následky. Sabrina si
ode mě vzala poukazy k ubytování a ukázala je Chuanitě. Ta, když
pochopila, že máme namířeno do tohoto hotelu, kývla na podomka a ten mě opět
zapřáhnul do káry, sednul na kozlík a dozadu posadil květy ověnčené duo světců,
Waldemara a Sabrinu, pak prásknul bičem a zvolal: „Hyje diablo!“ a do večera
jsme byli u našeho hotelu. Konečně jsme tady!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)