Sudoměř 1420

V onen mlhavý den, léta páně 25.3.1420, spěšným pochodem blížilo se ku dvěma rybníkům, jež nesou jména Škaredý a Markovec, několik stovek bratří a sester.

V zádech měli panské vojsko a křižovníky ze Strakonic, kteří se k nevelkému husitskému oddílu přibližovali stále víc a víc.

Husitský oddíl čítal zhruba čtyři sta mužů, žen a dětí. Ozbrojeni byli bídně. Nemnoho sudlic, cepů, kos a plácaček na mouchy, nedávalo valné vyhlídky na úspěšnou obranu.

V jejich čele jeli dva hejtmané. Břeněk ze Švihova a jeho zástupce Jan Žižka z Trocnova.

„Spěchejme bratři a sestry. Neboť pokud nás ti železní páni dostihnou, tak z nás zbude jen fašírka!“ zazněl hromový hlas Jana Žižky.

„Poslechni, bratře Žižko. Já myslím, že bys neměl být takový pesimista. Tak málo nás zase není a jako že se Břeněk ze Švihova jmenuju a jsem hejtmanem tohoto oddílu, říkám, že tihle bratři a sestry se budou bít jako lvi!“ řekl Břeněk a ukázal na proud pochodující za nimi.

„Tak v tom případě ti zase já, jako Jan Žižka z Trocnova říkám, že jestli se s těma oplechovanejma hrdlořezama utkáme, tak nás zadupou do země dřív, než bys odříkal Otčenáš. Copak tahle sebranka může bojovat? No jen se na ně podívej. Támhle ten má dokonce jen kosu a vede na provázku kozu. To mají být vojáci? No schválně. Synku pojď k nám,“ pokynul Žižka jinochovi, který kráčel vedle drkotajícího povozu.

Z oddílu vyběhl chlapec ozbrojený kosou. Žižka mu ukázal svůj palcát a zeptal se ho: „Schválně bratře, jestli víš, co tohle je?“

Chlapec se zamyšleně podrbal na hrnci, který měl na hlavě a nejistě řekl: „Kvedlačka?!“

„Skoro jsi to trefil synku. Jen se tím nekvedlá kaše, ale mozek. Zařaď se,“ řekl Žižka a znechuceně si odplivl.

Hejtman Břeněk pokrčil rameny a pravil: „Já vím, že to není výkvět rytířstva, ale odhodlání mají. Vždyť proč by s námi jinak šli?!”

„Proč? Protože jsme jim v tý vesnici řekli, že když nepůjdou všechno dobrovolně odevzdat do Tábora, tak jim vypálíme chalupy.“

„Já se ti stejně divím, bratře Žižko,“ řekl Břeněk a zavrtěl nechápavě hlavou. „V Praze jsi vedl davy na radnici a vyházeli jste pak konšely z oken a teď se chováš, jako bys už nechtěl bojovat?!“

Žižka zasněně přivřel své jediné oko. „Jó to byla akce! Dva dny jsme chlastali s tím knězem Želivským v krčmě U Marie Sněžné, a pak třetího dne vyleze ten ochmelka zpod stolu, a že prej půjdem někomu rozbít hubu. Já na to, že je jenom kněz a neumí se prát. A on, že mi to teda ukáže! A ukázal. Sehnal ty svoje kumpány a vybílili jsme radnici na Starém městě.“ Mávl rukou a mrzutě dodal: „Bylo to fajn, to jo, ale že já si s ním něco začínal. Měl jsem slušný místo u královny, a co mám teď?! Teď mám tyhle sedláky, co nerozeznaj palcát od kvedlačky.“

Hejtman Břeněk zdvihl prst a důstojně řekl: „Nedobře mluvíš, bratře Žižko. Já věřím, že se s železnými pány můžeme utkat. A věřím, že vítězně.“

„Cože? Ty se s nima vážně chceš utkat?“ nevěřícně pravil Žižka a zdvihl obočí nad okem. „Tak v tom případě mám výbornej plán.“

„A jaký bratře Žižko?“ zeptal se Břeněk.

„Prostý a jednoduchý. Na klacek dáme bílej hadr a půjdeme pěkně prosit za odpuštění, že jsme je vytáhli na tak dlouhou projížďku. Když bude panstvo v dobrém rozmaru, tak pověsej pár těch sedláků a my dva slíbíme, že darujeme nějakej ten obraz do kostela a jsme z toho venku.“

„Styď se bratře Žižko. Cožpak jsi už zapomněl na odkaz našeho mistra Jana Husa?! Cožpak se chceš vzdát těm papežencům?“ rozhořčeně děl Břeněk ze Švihova.

„Právě, že jsem nezapomněl. Hus byl taky neoblomnej, a co je z něj? Posypovej materiál pro komunální služby města Kostnice!“

„Tak už dost. Už ani slovo. Velím tu já a já rozhodl, že budeme bojovat,“ rázně řekl Břeněk a hrdě se napřímil v sedle.

Žižka vztekle vypoulil oko, naklonil se k němu a zasyčel: „Nebudeme se hádat před oddílem. Pojeď támhle stranou. To musíme vyřešit!“

Bratr Břeněk kývl a tiše řekl: „Nemusel bych, ale budiž…“ Potom zdvihl ruku, zastavil kolonu a zvolal: „Oddíle. Malá přestávka na odpočinek. Pokud někdo potřebuje, tak bratři vlevo a sestry vpravo. A já, s bratrem Žižkou, za támhleto křoví. Nevzdalujte se od vozů. Za moment pokračujeme! Potom projedeme po hrázi mezi těmi dvěma rybníky a dál už se uvidí. Panští jsou už skoro za námi, takže se jim postavíme!“

Oba hejtmané dojeli za husté křoví. Břeněk seskočil z koně a začal si odmontovávat poklopec. „Tak mluv Žižko. U všech rohatých, o co ti jde? Tebe žere, že nemáš velení, nebo co? Dobře. Vyřešíme to tady!“

Žižka se kousl do rtů. Popojel k Břeňkovi a ucedil: „ Jak chceš bratříčku. Řekl sis o to sám. Vyřešíme otázku velení.“ Sáhl k sedlu a odepjal z něj palcát. „Tu máš jednu kvedlačkou!“

Hejtman Břeněk se stačil jen udiveně podívat, jak se k jeho hlavě blíží ruka třímající smrtící zbraň, a pak už se jen bezvládně zhroutil do bláta.

Žižka otočil koně a vyjel zpět na cestu. Ukazoval na křoví a mocně zvolal: „Ha! Zle je bratří a sestry. Zřejmě zákeřná střela zasáhla dobrého hejtmana Břeňka do helmice. Panští jsou již na dostřel. Hejtman Břeněk je mrtev a nyní velím já! Dokončete, co jste začali a urychleně začněte otáčet. Když se rychle vzdáme, tak nás panští vezmou do zajetí a do pár tejdnů jsme doma. Půjdeme jim naproti, aby viděli, že máme dobrou vůli!“

Vozkové se rozeběhli k vozům a pokoušeli se je otočit. Žižka mezi nimi projížděl a popoháněl je. „Tak fofrem. To se holoto neumíte ani otáčet s těma vozejkama?! Já říkal hned na začátku, že sebou vozy nemáme tahat. Jen nás zbytečně zdržujou. Zatraceně. K čemu jsou vojákům nějaký povozy! Jen se to tu motá!“

Jeden z vozků přiběhl k Žižkovi a o překot křičel: „Bratře hejtmane, nějak to nejde. Zasekli jsme se.“

„Jak zasekli?“ nevrle se optal Žižka.

„No do sebe,“ vysvětloval vozka a rozhazoval bezradně rukama. „Je tu málo místa a nějak se nám to zašprajcovalo. Kolo na kolo. Nemůžeme od sebe vozy odtrhnout. Všude samý bahno. Lepí se to na loukotě.“

„K čertu, tak vypřahejte a nechte je tady. Co se budete tahat s povozy,“ odsekl Žižka a vztekle zakoulel okem.

„Tak to ani náhodou. Ty povozy jsou naše a nikomu je nedáme. Na čem bychom potom vozili hnůj?“ vzdorně řekl vozka a zatvářil se uraženě.

Žižka si povzdychl. „A s těmahle chtěl Břeněk bojovat! No nic, no…“ Postavil se ve třmenech, zamával nad hlavou palcátem a zakřičel: „Tak to od sebe zatím zkuste nějak vypáčit sudlicema a já pojedu s panskejma vyjednávat, jestli  by nás vzali do zajetí i s vozy.“

Mezi tím se na obzoru objevily řady jezdců v blyštivých zbrojích. A v jejich řadách pán ze Šternberka pobaveně děl: „Hle sedláky. Oni by se nám chtěli stavět. Jak to tak vypadá, pánové, tak dokonce na vozech. Ohohó a jak tam mávají těmi sudlicemi a ten jezdec s jedním okem nám snad i hrozí palcátem! Nu což. Chtěli boj, tak ho budou mít. Pánové, na kopí. Nasaďte koním ostruhy! A za mnou!“

A tak toho dne k večeru, sedláci slavně zvítězili nad železnými pány, protože ten, kdo si dovolí sedlákům kopím šťouchat do jejich vozů, se zlou se vždy potáže!

A stejně tak se Jan Žižka z Trocnova stal toho dne velkým vojevůdcem, jelikož, kdokoliv si o tom dovolil pochybovat, šel s ním za křovíčko…

KONEC

Jak sem dělal psychotesty

Teda povím vám, že někdy se až divím, co po nás ty ouřady chtěj! Máme pravidelnou roční preventivní prohlídku, jestli jako nejsme nemocný, nebo jestli nemáme nějakou chorobu z povolání. Například provazochodci musej mít pravidelně kontrolovaný nohy, protože se jim od lana dělaj na chodidlech takový drážky. Nebo třeba krasojezdci na jednokolech. Ty zase mívaj otlačený zadky od sedátek. To víte. Takový drncání není nic moc. Artistky zase trpěj na nastydlý ledviny, poněvadž toho na sobě víc nemaj, než maj. No, a konečně my klauni míváme problémy s nohama. Občas se nám neúměrně zvětšujou díky těm obřím botám. Jo a s rýmou je to taky blbý. Když máte rýmu a na nose ještě jeden falešnej frňák, tak je to na udušení. Tudíž takový prohlídky chápeme, a taky si jich všichni vážíme, anóbrž nám chráněj zdraví, který máme jen jedno.

Teda s výjimkou našeho elektrikáře, kterej má prej asi deset životů a z toho si už jich sedm vybral, když se šroubovákem šťoural v rozvodný skříni.

Jo a ještě rodina Lakatošova. Ta přežije i atomovej vejbuch. Holt jsou to nezničitelný lidi!

Jak jsem říkal. Taková zdravotní prohlídka neuškodí. Sice si při tom poslechnu spoustu doktorskejch canců, že mám vysokej cholesteról a nějak tvrdý játra, ale to se dá nějak vydržet. Doktorovi slíbím, že přestanu jíst tučný jídla a zapíjet je šnapsem a je klid.

No jo. Jenže tuhle se stala nemilá událost. Kouzelník zavřel asistentku do mizící skříně, a začal kolem ní poskakovat a pronášet ty jeho magický formule a zaklínadla.

O to nic. To je normál, ale z ničeho nic se skříň začala otřásat a zevnitř se ozvalo strašlivý ječení, že prej se ty stěny přibližujou a kdesi cosi. Asistentku vytáhnul pološílenou a měla takovej divnej lesk v očích, že kouzelník skoro sám uvěřil, že se uvnitř dělo něco tajemnýho, a né že se jenom otevřel tajnej východ, kterým měla vylízt ven a kterým měl dovnitř místo ní vlézt leopard Leo.

Číslo bylo docela pokažený a principál byl z toho nějak špatnej. Bylo mu strašně líto, že to nevyšlo. Večer po představení zašel za asistentkou, jak se jí jako daří. Když viděl, že je to o trochu lepší, tak jí hrozně vynadal a prohlásil, že takhle by to dál nešlo a že se s tím musí něco dělat.

Druhej den dopoledne si nás všechny svolal a prohlásil, že se mu nelíbí náš duševní stav (nám se zase nelíbí ten jeho a taky kvůli tomu neděláme schůze) a proto se prej rozhodnul, nechat nás všechny vyšetřit taky psychologicky, aby se už podobná událost nestala. Prej psýchotesty. A kdo neprojde, tak odejde. Sdělil nám taky, že už pozval nějakýho šamana, nebo co to jako mělo bejt a ten, že nám prej bude dávat různý rafinovaný otázky, aby v nás odhalil netušený taje.

Jak řek, tak udělal. Odpoledne dorazil k cirgusu chlápek v bílém plášti a s doktorským kufříkem v ruce. Zavřel se s Bancrottim v maringotce a pak to začalo. Bancrotti vždycky vykouknul ven a zařval jméno vyšetřovance.

Jako první vyvolal Wolodijowskýho. Ten smeknul papáchu a sklesle odešel na místo exekuce.

Plný napětí jsme čekali, co bude a jak to dopadne. Trvalo to asi půl hodiny. Pak Wolodijowski otevřel dveře a vypadnul ven. Hned jsme se k němu seběhli a chtěli jsme, aby nám vyprávěl co se tam dělo. Ale Wolodijowski nic nechtěl říct. Že prej uvidíme. On prej koukal taky a nechtěl věřit vlastním očím a uším. Pak odešel do maringotky a cestou si mumlal: „Tak vztah s otcem za všechno může … A ten matčin plnovous…“

Pak už to šlo ráz na ráz. Sandra. Saskia. Sabrina. Mámhnáta Lakatoš s celou rodinou. (Ty byli venku během deseti minut). Narcis Esttet a vůbec všichni…

Pak konečně šéf zařval i moje jméno. Zaklepal jsem na dveře a vstoupil dovnitř jámy psychologický.

Uvnitř seděl Bancrotti a pokuřoval doutník. Vedle něj seděl psychouš v plášti a měl na stolku vedle kanape různý papíry s nějakejma kaňkama.

Vyzval mě, abych si lehnul. No tak jsem si holt lehnul. Když to chce…

On na to, že prej na pohovku a ne na podlahu. To taky mohl říct hned ne?! Pak se mě vyptával na moje dětství, a něco si u toho zapisoval. Když leknutím zlomil čtvrtou tužku, tak prohlásil, že radši přejdeme na jiný téma a začal mi ukazovat ty pocancaný papíry. A že prej co tam vidím.

Teda já se fakt snažil, ale jedna skvrna byla jako druhá. V tom se nedalo opravdu nic poznat. Když mi vnucoval osmej obrázek a furt se ze mě snažil vymámit, co v něm vidím, tak jsem se ho zeptal, jestli to maloval on, protože i tříletý dítě by to možná zvládlo líp.

To ho nějak rozhodilo a tak obrázky schoval a ukázal mi papír, na kterým byly čtyři slova, a chtěl, abych uhádnul, který tam nepatří. Bylo tam: JARO – LÉTO – PODZIM - MRKEV.

No tak to bylo jasný jako facka. Tudíž jsem mu sdělil, že tam jasně nepatří MRKEV. Na to povyskočil radostí a zeptal se mě, proč tam nepatří. Podle mýho skromnýho názoru to musel bejt dost divnej doktor, když tohle neví a musí se na to ptát, ale proč bych mu to neřekl, žejo?! Tak jsem mu musel vysvětlit, že MRKEV přeci nikdy nemůže následovat po podzimu, protože v zimě mrkve nerostou! Pak mě vyhodil ven.

Takhle to šlo ještě pár hodin. Některý lidi z ansáblu si tam psychouš nechal zavolat ještě jednou. Třeba Sandru. Povídal, že tu musí vyšetřit velmi důkladně. To dokonce požádal i Bancrottiho, jestli by nešel ven, aby měl klid na prohlídku.

Když konečně odejel, tak si nás Bancrotti zase všechny svolal do šapitó. Vytáhnul papíry a my jsme s hrůzou očekávali ortel, kdo prošel, a kdo si bude muset sbalit svejch pět švestek a táhnout o cirkus dál.

Ovšem, jaký to překvapení. Prej jsme prošli všichni!

Jak řek dál, tak pan psychouš prohlásil, že tento ansábl se tak vymyká všemu normálnímu, že kdokoliv, kdo by se vešel do statistiky běžný populace, by zde byl nenormální, takže je vlastně všechno v pořádku!

Ale mě to přeci jen nedalo, tak jsem se zeptal principála, jak vlastně dopadnul on?

Bancrotti se na mě podíval tím jeho vůdcovským pohledem a řek: „Drahej Vadime! Já jsem tady šéf, takže můj duševní stav nemusí nikoho zajímat!“

Taky pravda! Šéf je šéf… Třebas by to byl cvok jak Brno!

KONEC

Texty lidových písní

Veselá sedlácká

Cestičkó z hostinca vesele zpívám,

že svojho sůseda bejkovcem zlískám.

Fláknu ho potěhom po papuli,

chlapisko očiska, jak tela, vypůlí.

Do jeho jablůňky sekyrku zatnu,

králíky podřéžu, v peci mu zhasnu.

Koza mu dojí, a mně ani nežére!

Za to sa pomstím, posrané souséde!

Smutná a poučná pro děvčice

Měla já jsem milýho, jiná mi ho vzala.

Já bych mu krom jiného, i srdíčko dala.

Pantáta mi namluvil bohatého synka,

on byl tuze ošklivý, šla na mě z něj psinka.

Chtěla já jen krásnýho, ni žádnýho zjeva,

pantáta se zatvrdil, že muže mi třeba.

Neposlušná dcerka jsem, na krku má mě roky,

to prý mě radšej vymění za fungl nový troky.

Když prý já jsem nechtěla, bohatýho synečka,

starosta mi přidělí obecního blbečka.

Sudetská

Facka links und facka rechts.

Ein zwei drei und kopanec.

Holba piva na konec.

Kristla džbánek píva nesla, do sklárny ho nedonesla.

Hans jí nadběh přes kopec, pívo vypil sportovec!

Facka links und facka rechts.

Ein zwei drei und kopanec.

Holba píva nakonec.

Kristla nad tím dlouho štkala, do gasthausu pospíchala.

Tam si novej džbánek vzala. A zase s ním v sklárnu hnala.

Facka links und facka rechts.

Ein zwei drei und kopanec.

Holba píva nakonec.

Kristla nese džbánek píva, Hans se na něj mlsně dívá.

Skočil na ní ze zálohy, džbánek sebral a vzal s ním rohy.

A tak v sklárně žízeň mají, a na Kristlu nadávají!

Facka links und facka rechts.

Ein zwei drei und kopanec.

Holba píva nakonec.

Poznámka: Zpívají mužské dvojice, stojící proti sobě. Při refrénu se fackují navzájem. V kopancích se střídají. Refrén se zakončí vypitím piva na ex. Píseň se opakuje stále dokola, dokud jeden z dvojice nepotřebuje na wc. Ten, co zbyl, vyhrává, a druhý platí útratu.

Jak jsme cestovali do Prahy

Tak mě léto přivedlo i do našeho hlavního města. Teda, myslím jako do hlavního města celýho tohohle státu. My cirgusáci máme totiž jinak úplně jiný hlavní město. Takový neoficiální. Něco jako maj machometáni tuhlenctu Mekku, tak my máme Jirkov. Proč? Poněvadž tam je pohřbenej sám největší z velkých. Pan Karel Kludský. No, ale zpátky…

Principál Bancrotti potřeboval v Praze něco vyřídit na ouřadech, tak na den zavřel podnik a tudíž nebylo co dělat. Teda ono by bylo, ale nám se nikomu nechtělo. Jenže se mi nechtělo celej den jen tak proležet v maringotce. Řek jsem si, že když mám zase jednou volno, tak ho využiju a rozhodnul jsem se jet do Prahy taky.

Spunktoval jsem menší výpravu, složenou z krotitele poníků Wolodijowského. Kouzelníka a zloděje Dona Boscy de Domu a z Narcise Estteta, kterej je scénograf, choreograf a homosexuál… Jenže nám to nevadí. Každej je nějakej, že jo.  Takže za to, že je scénograf a choreograf, se mu nikdo neposmívá!

Já tu výpravu původně ani neměl v oumyslu, ale když jsem řek Bancrottimu, že bych jel rád s ním autem do Prahy, tak mi odpověděl, že to radši zapálí cirkus, než, abych šel s ním v Praze na úřad. Prej by to vyšlo nastejno.

Tak jsem špekuloval jak na to vyzrát. Traktorem se mi do Prahy nechtělo jet. V tý době jsme byli nějakejch sto třicet kiláků od ní. Někde u Děčína jsme ložírovali. Traktorem by to trvalo dlouho. Tak mě napadlo, že pojedu vlakem. Jenže vlak je zase docela drahej… Až mě napadlo, že uspořádám do Prahy zájezd. Sehnal jsem ty tři joudy a ukecal jsem je, aby jeli se mnou. Zpáteční jízdenka mě tak vyšla díky skupinový slevě levnějš, než kdybych jel sám. Taky jsem si říkal, že kdybych se náhodou ve velkoměstě ztratil, tak v tom aspoň nebudu sám.

Na nádraží jsme zakoupili lupen do vlaku. Kouzelník Don Boscy, se nejdřív docela vzpouzel, že on si nic nepotřebuje kupovat, jelikož dokáže při příchodu průvodčího prostě zmizet, ale my jsme mu to nedovolili. Za prvý je to neetický a za druhý je Boscy magor. Jednou takhle ve vlaku zmizel. Ovšem průvodčí ho hned za tím pověšeným kabátem našel. Tuhle ostudu jsem nechtěl prostě riskovat. Koupili jsme jízdenku pro čtyři a basta fidli!

Na perónu jsme se usadili na lavičku a čekali na vlak. Mělo to nějaký zpoždění, tak jsme si krátili čas pozorováním lidí, který taky někam cestovali. To vám byl cvrkot. Každou chvíli někdo přijel a někdo odjel. Jinýho přejeli a zase jiný lidi čekali jako my. Třeba ta babička s malejma vnoučátkama. Tý nám bylo docela líto. Chuděra babka a dětičky. Neměly si kam sednout, tak musely stát… Nó, ale už nám to jelo.

Vlak se skřípotem brzd zastavil a nádražní rozhlas oznámil, že: „Na čtchrtouchrl kochrlej přijel zrychrchrlenchrný vlakch, kterchý pokrfchachuje…“

„Co je to za řeč Vadime?“ zeptal se mě Wolodijowski.

„Nádražština Waldemare. To je takovej druh češtiny, která se používá na nádražích. Ale už jdem, nebo nám frnkne přímo před nosem.“

Kultivovaně jsme se vecpali do vagónu a začali jsme hledat volný kupé.

„Helééé. Tady je volno. Teda skoro volno. Sem si přisedneme Potééé honééém,“ hulákal Wolodijowski na celou uličku a vlastním tělem blokoval dveře do kupé, zatímco ty dva lidi uvnitř skučeli strachy, když zahlídli Waldemarovu šavli u pasu.

Narcis zakroutil hlavou, nasadil si lorňon, poklepal hůlkou na dveře a řek: „Wali. Nevidíš, že jsi ty dobré lidi znervóznil božíčku?! Co si teď o nás budou asi myslet! Dívej se, Waldemare, jak se chová gentleman… Dobrý den přeji drazí spolucestující. Jest možno naší společnosti si k vám přisednout, drahouškové?“

Ty dva uvnitř, asi táta se synem, těkali očima po nás a pak se tatík zeptal, jestli taky jedeme až do Prahy. Když jsem řek, že jo, tak vstal, sebral bágl a chytil kluka za ruku: „Pojď, Pepo. Do Prahy nejedeme. Kdo ví, co tam ještě žije!“ a rychle vystoupili.

Marně za nima Don Boscy z okýnka volal, že my nejsme z Prahy, ale že tam jenom jedeme na výlet, že my jsme normální lidi a né Pražáci. No jejich škoda. Vždyť bysme se do toho kupé nějak zmáčkli.

Vlak se rozjel a cesta začala ubíhat. Bylo docela teplo a tak jsem chtěl otevřít okýnko, aby trochu proudil vzduch. Jenže to se nelíbilo Esttetovi: „Kdepak Vadime. Proud vzduchu by mi mohl rozcuchat kadeře. U frizéra jsem za to zaplatil majlant a tak si to nenechám zničit!“

„No aby ses nezbláznil. Tak si tu přehazovačku zase nahodíš zpátky,“ řek jsem a otevřel okno.

Esttet měl přeci jen asi pravdu. Jemu to sice oučes nerozhodilo, ale Wolodijowskému vítr sebral ze sobolí čepice orlí brko. Vystřelil ze sedačky a nahnul se z okna, aby ho chytil. V tu chvíli vstoupil do kupé průvodčí: „Dobrý den. Kontrola jízdenek… Pane! Okamžitě se přestaňte vyklánět z okna, nebo se vám něco stane! Máte to nahoře napsaný v několika světovejch řečech!“

Ojoj. To neměl říkat. Wolodijowski je analfabet a tyhle řeči si bere hrozně osobně: „Cos to řek?! Co že si mám přečíst?! Já netušil, že ve vlaku se zkouší ze čtení. Já za to nemůžu, že neumím číst. Já byl vychovávanej k tomu, abych jezdil na koni a né k tomu, abych recitoval nějaký zákazy ve vlaku. Z okna jsem se vyklonil, protože mi upadlo péro! Radši s tím něco udělej ty modráku!“

Průvodčí se evidentně leknul: „No no. Snad nebude hned tak zle… Ehm … O jaké péro se jako jedná?“

„O a jaký asi?! Z tý jeho papáchy néé?!“ zabručel Don Boscy.

„Jo tááák. Já už myslel… Kvůli tomu přeci nezastavíme vlak. Už se prosím nevyklánějte ano?!“

Wolodijowski zalez a začal trucovat. Pod knír si furt remcal: „Prej nebude tak zle… Jaký péro… Pche čtení… Stejně za to můžeš ty, Vadime! Kdybys nechtěl otevřít okno, tak se to nestane. Seženeš mi nový. A lepší.“

Ach jo. Že já ho sebou bral. Teď, abych sháněl někde peří.

Průvodčí si ode mne vzal lístek a dal na něj razítko. Přitom řekl: „Nejedeme na Masarykovo nádraží, ale do Holešovic. Masarykovo se předělává. Tak vám platí lístek i na metro. A doufám, že tady nebudete kouřit!“ To totiž zahlídnul Boscyho jak vytahuje viržínko.

Doufal marně. Hulili jsme celej zbytek cesty. Dokonce tak moc, že i sám Esttet navrhnul otevřít znova okno, abysme se v kupé neudusili. Wolodijowski si pro jistotu držel čepici, aby mu neuletěla za brkem. Bohužel si jí pořádně nedržel Boscy. Má rádiovku a sebralo mu jí to i s králíkem.

Cestou se nám rozeběhla pěkná konverzace o metru. Wolodijowského to totiž zaujalo natolik, že docela zapomněl na svoje příkoří. Pořád se vyptával, jak to s tím metrem je. Jestli se pod zem leze po žebříku, nebo jestli se jezdí výtahem. Taky ho strašně zajímalo, jak se to stavělo. Pořád mu nešlo do hlavy, kudy se souprava dostane do tunelu. Jestli prej nejdřív vykopali díru, a tam na koleje postavili vlak, a pak kolem něj tunel, kterej zasypali, nebo jak. No měli jsme mu hodně co vysvětlovat. Nejvíc povídal Esttet. On v Praze jeden čas žil a tančil v Národním divadle. S Harapesem. Takže Prahu zná. Don Boscy de Domu taky něco přidal. Ten zná z Prahy trochu míň. Hlavně prej Ruzyň. Ale né letiště. Jen nějakou ubytovnu co tam je. Já Prahu znám pochopitelně taky. Tak jsem jim vyprávěl, kam jsem chodil na Malý straně na pívo a pak kde se dá jít na malou stranu po pívu, aby vás nikdo neviděl.

Ale to bylo před hodně rokama. Před osmdesátým devátým. Uvidíme, jaký to tam po letech bude…

***

Cesta vlakem nám hezky utekla. Cestou jsme sice nabrali menší zpoždění díky tomu, že vlak neplánovaně zastavil kousek za Kralupama, (už vím, že se nemá tahat za to madlo co je nade dveřma do kupé), ale i tak jsme to stihli skoro na čas. Co je pro dráhy nějakejch padesát minut.

Přijeli jsme do Holešovic. Masarykovo nádraží se prej nějak přestavovalo, nebo zase přejmenovávalo, takže tam to nešlo. A protože nám, jak říkal průvodčí, díky tomu platil lístek z vlaku i na metro, říkal jsem si, že se teda aspoň svezeme tímhle zázrakem podzemní techniky.

Když jsme se dostali do útrob podzemky, Wolodijowski zůstal stát s hubou dokořán: „Ej cholera. Tak to jsem u nás v Bogatyni neviděl. Já si to představoval podle toho, jak mi to líčil Jašek, ale tohle je opravdu jiný!“

„Kdo je to Jašek Waldemare?“ zeptal jsem se.

„Jašek? Ten je z Bogatyně. Jednou byl tady v Praze se zájezdem poznávat kulturní památky. Viděl Kotvu a Bílou labuť. Tehdá přivez hodně čokolád a kakaa. A byl taky v metru. Metro ho tak vzalo, že začal dělat ve městě kanálníka. Že má službu Jašek, jsme vždycky poznali. Z kanálů se vždycky ozývalo: Ukončete výstup a nástup. Dveře se zavírají.“

Hm. Do tý Bogatyně se jednou budu muset podívat. Zajímavý město.

Souprava přisvištěla a nastal boj. Narcis, kterej má Prahu přečtenou, protože v ní žil, nás začal pobízet: „Hoši rychle. Tlačte se. Tady musí etiketa stranou. Kdo chvíli stál - stojí opodál.“

Měl svatou pravdu. Nejenom, že jsme během několika vteřin stáli úplně jinde, ale kouzelník Boscy dokonce ležel pod nějakým Korejcem, nebo Tatarem.

Mělo to jedinou vadu. Nebyli jsme v soupravě, ale pořád na nástupišti. Při příštím příjezdu jsme na to šli už líp.

„Námořnickej útok?!“ zeptal jsem se kamarádů.

„Co se dá dělat. Snad to neodnese můj oblek,“ vzdychnul Narcis.

Abyste rozuměli. Námořnickej útok je taková specialitka, kterou občas používáme při tom, když se něco semele v hospodě a potřebujeme se dostat ven. To se dělá tak, že si stoupneme vedle sebe a zaklesneme se do sebe rukama. Pak se stačí se skloněnou hlavou rozeběhnout a nic vás nezastaví.

Dali jsme si pěknej rozběh! A fakt nás nic nezastavilo. Ty lidi, který chtěli vystoupit, vem čert. Prostě se projedou o jednu stanici dál. Jenom byla škoda, že se spolu s náma dovnitř zase nedostal Boscy. Ty dveře nebyly tak široký jak bychom potřebovali. Ale to jsme zjistili až uvnitř vozu. Mně bylo divný, že se při tom našem průniku ozvala taková divná rána, jako by někdo narazil do plechu. No co. Však přijede příštím vlakem, říkal jsem si.

Na Hlavním nádraží jsme vypadli z podzemí na světlo Bóží a čekali jsme docela dlouho na Boscyho. Nějak se neobjevoval. Tudíž jsme po tý dlouhý době usoudili, že už asi nepřijede a pět minut čekání je až až, a šli sami na Václavák. Život je holt boj. A v Praze prej obzvlášť, jak říká Narcis Esttet.

Jaký ale bylo naše překvapení, když jsme došli na václavskej rynk. Kolem Václava byl shluk lidí. To nás nejdřív trochu znervóznilo, protože jsme měli obavy, jestli náhodou není zase nějakej převrat. To víte. O opletačky s policií jsme nestáli! Jenže to nebyl žádnej převrat, ale dav tůristů z celýho světa, kterej si fotil… No ano. Fotili si našeho kouzelníka, kterej seděl na koni za Václavem!

Jó vážení. Kouzelník je prostě kouzelník! Někde ho necháte a on se objeví tam, kde byste ho nečekali. Prostě machr! Když Boscy slezl z koně, vydali jsme se na prohlídku náměstí.

Wolodijowski žasnul nad vším. Esttet žasnul, jak se to tam změnilo od tý doby, co tam nebyl. Já jsem zas tak moc nežasnul, ale držel jsem si kapsy se svačinou, když jsem viděl taxíka, protože jsem slyšel, že prej v Praze taxikáři hrozně kradou.

Na Václaváku toho zase tolik k vidění není, takže jsme nabrali směr na Staroměstský náměstí. Tam bylo všude lidí. Skoro se tam nedalo hnout. Všichni byli namačkaný u radnice, a koukali se na ty velký starý hodiny.

Začala odbíjet celá, a na orloji se všechny ty různý figurky začaly hejbat a cinkat a tak vůbec. Wolodijowski na to konsternovaně zíral s otevřenou pusou. Když produkce a korzování svatejch apoštolů skončilo, tak se hned začal zajímat čí, že je ta kostra a jestli ten kohout byl fakt živej.  Narcis Esttet mu to chtěl začít vysvětlovat, ale zrovna v tu chvíli nějaká nevěsta hodila do davu svatební kytici a on jí chytil, takže z vysvětlování nebylo nic. Esttet začal radostí poskakovat a nadšeně vykřikoval, že se do roka určitě vdá.

V tom davu se nám zase někam ztratil kouzelník. Ale to už jsme ho nehledali, jelikož jsme tušili, že se zase někde nečekaně objeví.

Objevil se za chvilku a držel ho za ruku nějakej velkej a tlustej Němec, kterej řval, že ho ten chlap chtěl okrást. Boscy se bránil, že nechtěl krást ani náhodou, ale měl prej v úmyslu mu tu peněženku líp zastrčit do kapsy, aby mu náhodou nevypadla. Vypadalo to zle. Naštěstí Boscyho zachránil Wolodijowski, kterej k nim přišel a Němec mu začal lámanou češtinou vysvětlovat, že dopadnul kapsáře. Nějak si Waldemara v tom jeho kaftanu, sobolí čepici a se šavlí u pasu poplet s policajtem.

Wolodijowski Němci slavnostně slíbil, že kapsáře popraví hned za rohem a Boscyho odved z jeho dosahu. Němec si potom spokojeně brumlal: „Hmmm. Tsechische Polizeimann, gutt Polizeimann. Und Tsechische Fräulein, gutt Fräulein…“ a odešel zavěšenej do dvou holek korpulentnějších tvarů, který se zrovna bavily o nějakejch práškách na spaní.

Boscy nám už potom musel slíbit, že nebude dělat žádný další kouzla s peněženkama. Slíbil to, ale nejsem si jistej, jestli to pochopil správně, protože když jsme šli na Karlově mostě kolem nějakýho houslisty, tak jsem si všimnul, že když jsme ho poslouchali, tak měl futrál plnej drobnejch. Zatímco při našem odchodu byl podezřele prázdnej.

Na Karlově mostě bylo fajn. Samej malíř a hudebník. Narcis se nechal vymalovat u jednoho rychlomalíře a mě přemluvil taky. Seděli jsme mu pět minut a pak si prohlídli výsledek. Narcis nebyl moc spokojenej: „Ale fuj! Dobrý muži to nemyslíte snad vážně?! Tohle, že jsem já?! No dovolte. Ten velkej nos. Ty oči a brada! Vy máte něco se zrakem, že nevidíte mou luznou schránu?“

Chudák malíř lapal po dechu: „Hele vy schráno. Jestli chcete jinej obraz, tak musíte někam jinam, a ne ke karikaturistovi!“

„Karika… Co? Jo aha. Vaše chyba. Máte to mít napsaný větším písmem. Za ten obraz nezaplatím. To jsem nechtěl. Ale vezmu si ho. No moment,“ zarazil se. „Jak to, že Vadim vypadá na obrázku stejně jako ve skutečnosti?“

Podíval jsem se na obrázek a fakt. To jsem byl celej já.

„Protože to se nedá karikovat. Tohle vážně nejde…“ řek malíř a pokrčil rameny.

Moc jsem nepobral, jak to myslel, ale radši jsem nad tím nepřemejšlel. Měl jsem obrázek, a zatímco se Narcis hádal o placení s malířem, tak já jsem už byl pryč.

Potom mi Narcis říkal, že prej chtěl malíř zaplatit i za ten můj obraz. Jenže ho z toho vytáhnul zase Wolodijowski. Malíř si ho pochopitelně nespletl s policajtem, ale s nějakým výběrčím od ruský mafie a tak mu to nechal grátis, a ještě zadarmo vymaloval Wolodijowského.

Ten, když se pak uviděl na papíře, tak to hodil do Vltavy. Prej všechno. I s malířem a stojanem.

Chtěli jsme jí ještě na Hradčany, ale když jsme uviděli tu vejšku, tak nás to přešlo. Konec konců, Hradčany tam stojej už pár set let a tak nám nikam neutečou. I toho prezidenta můžem navštívit třeba někdy jindy, ne?!

Hezkej vejlet to byl. Jenom… Nějak mě svědí ruka a dělá se mi na ní nějaká vyrážka nebo co.

Esttet říká, že prej to má taky a Wolodijowski s Boscym jakbysmet

Jestli vono to není od toho, jak jsme si všichni šáhli na Karlově mostě na takovej reliéf s Nepomuckým. Mělo by to nosit štěstí. Před náma na to šmatal nějakej indián, nebo kterej čert.  Taky to svědí jako čert!

KONEC

Ahoj kamarádi lesů a ohňů!

Ahoj kamarádi! Jsem tak rád, že jsme se pěkně sešli. Ještě než hrábnu do strun, musím vám něco povědět.

Víte, dneska, v týhle uspěchaný době je tak málo příležitostí se takhle pěkně sejít. Pořád někdo někam spěcháme a to není dobrý. Dobrý je, se tak pěkně pospolu sejít a zazpívat si. Jako v těch dobách, kdy jsme ještě nepospíchali a uměli jsme se sejít. Třeba jako dneska.

Tak teď už začnu brnkat…

Ale ještě něco mě napadlo. A to vám musím prostě říct. Víte, já jsem si nedávno řekl, že jsem už dlouho nebyl v lese. Jako v těch starejch dobrejch dobách. Tak jsem si oblíknul maskáče, sbalil jsem usárnu a na hlavu jsem si nasadil ten můj starej plesnivej klobouk, kterej se mnou prošel už tolik lesů. No prostě jsem odřeknul tenis, sednul jsem do džípu a vyrazil do lesa. A tam jsem se procházel. Rozhlížel jsem se po větvích toho překrásnýho chrámu přírody a to mě vám tak dojalo. Nic človíčka nedojme tolik, jako velebnost přírody. A jak tak chodím přírodou a dívám se, tuhle na hříbek, tamhle na smrček a tam zase na zajíčka, najednou něco zašustí ve větvích. Říkám si, že to bude nejspíš veverka, nebo rys. Je dobře, že jsou ještě na světě veverky, nebo rysové. No a z ničeho nic: Buch! Do toho mýho starýho plesnivýho klobouku něco bouchlo. Hned mě napadlo, že po mně ta veverka, nebo rys, hodili šišku. Tak jsem se zasmál, že je dobře, že ty veverky a rysové, ještě po lidech házejí šišky, protože tak to má v lese bejt! Tak si šáhnu na střechu klobouku a nahmátnu něco teplýho a heboučkýho. A co byste kamarádi řekli, že to bylo?! Ona to ta veverka. Chcípla a spadla rovnou na mě. No tak jsem si jí dal do kapsy a doma jí stáhnul z kůže. Její ocas od tý doby nosím na klobouku a vždycky, když ho pohladím, vzpomenu si na ten můj vejšlap do lesa.

Tak teď už si něco zahrajeme…

Ale když tak nad tím přemejšlím, musím vám ještě něco říct. Víte kamarádi. Je tak málo lásky mezi náma lidma. Kolikrát se máme rádi a nestačíme si to říct. Třeba jako ta veverka. Třeba taky měla někoho ráda a nestačila mu to sdělit. Tak se nebojte si to říct. My jsme měli, ještě za těch starejch dobrech časů takovou partu. No znáte to sami ne?! Chodívali jsme spolu do lesa. Co my toho našlapali. Jéje. To byla parta. Kaďous, kterej vždycky ze všech nejdýl sedával za křovíčkem. Pyrouš, kterej měl na starosti táborák. Kláda. Tomu tu přezdívku daly holky. Stopa, která měla vždycky takovej zjihlej pohled a pro každýho hlt rumu a hlavně pochopení. Ta toho s náma našlapala… No a kde jim je dneska konec?! Vlastně ani nevím. Jenom o Stopě jsem slyšel, že snad šlape v Amsterodamu a Pyrouš je ve Valdicích za ty stohy.

Trochu se mi třese hlas, takže se nezlobte, když to moje hraní bude takový…

Jo ještě jsem si vzpomněl. Já bych tu písničku rád věnoval někomu, koho jsem před tím nejmenoval. Byl to Nočňas. My mu tak říkali, protože on chodil vždycky nejradši potmě. Zatímco my jsme zalezli do spacáku, tak on vstával a šlapal a šlapal. Byl to prostě Nočňas. A když jsme došli druhej den na místo, tak Nočňas uléhal na jehličí. A jednou tak za rozbřesku vstáváme, vlasy plný rosy a šišek, a říkáme si, jakej je ten Nočňas krásnej blázen, že šlape jenom takhle v noci, a za tmy se prodírá skrz mlází a stromky.

Kaďas si uloupnul kus toho voňavýho mechu a šel o kus dál. A netrvalo to ani pět minut a byl zpátky. Už to nás udivilo, protože to u něj nebylo obvyklý. A když jsme si všimli, že má v ruce pořád ten mech, kterej je furt stejně voňavej, jako když ho uloupnul, věděli jsme, že je zle. Kaďas měl vytřeštěný oči a volal, že našel Nočňase. Tak my jsme taky vytřeštili oči, protože jsme tušili, že se stalo něco, co se normálně nestává. Běželi jsme směrem, kterým nám Kaďas ukázal a tam jsme ho našli… Nočňas ležel na jehličí kousek od posedu. Hned vedle tý hromady jablek a starýho chleba. Byl střelenej rovnou na komoru…

Nezlobte se, ale po týhle historce už nemůžu hrát. Fakt to nejde… On na mě totiž ze zákulisí mává Wabi, že jsem to přetáhnul a teď už by měl hrát on.

Takže kamarádi. Zase někdy ahóóój. A mějte se rádi a říkejte si to!

Jak jsme nesli tržbu

Večír. Tma. Tmavej a neosvětlenej podchod.

 Světlej a vyděšenej klaun. Příšerná kombinace! Navíc, když ten klaun nese tržbu!

 „Wolodijowski co s tím?! Proběhnem to, nebo se zkusíme nenápadně proplížit?“ zeptal jsem se a podíval se na svýho parťáka.

„Asi proběhneme, Vadime … Koukni se na zem. Do toho bych si nelehal!“ odpověděl Wolodijowski a ukázal na zem.

„Máš recht Waldemare. Radši poběžíme. Ale bude to slalom, jak tak koukám. Do prchvančic, že jsme se do toho nechali uvrtat. Odnášet tržbu do banky. Prej nestartuje mi auto a na těch pár kilometrů je to škoda benzínu. Principál bláznivej. Taky to mohlo počkat až na ráno! No, zase na druhou stranu. Tisícovka dobrá ne?!“

„Jaká tisícovka Vadime? Já myslel, že jsme dobrovolníci?!“ zavrtěl hlavou Wali

„Ty jseš dobrovolník, Waldemare?“

„No bať. Vždyť jsi za mnou přišel, jestli půjdu s tebou odnýst tržbu. Jsi kamarád, tak jsem ti na to kejvnul.“

„Aha. Tak to jo. To jsi dobrovolník … A kamarád … Takže mám dva tácy …” řek jsem a zamnul si spokojeně ruce.

„Co jsi říkal Vadime?“

„Ále nic. Jen si tak pro sebe brumlám. Toho si nevšímej. Radši si všímej, jestli se v tom podchodu náhodou někdo neskrejvá.”

„Myslíš jako zloděje, Vadime?“

„Nééé … Myslím asi břišní tanečnici, ” obrátil jsem oči v sloup.

„Tady?! Co by tady dělala?” nechápavě se ptal Wolodijowski.

„Hádej Wolodijowski!“

„No nevím.“

„Tak vidíš.“

„Aha. Ty jsi tak chytrej. Na to bych sám nepřišel,“ zakýval uznale hlavou a posunul si sobolí čapku na stranu.

„No tak už to neřeš, Waldemare. Radši budeme řešit, jak se dostat skrz ten podchod, a to tak, že bez ourazu.“

„Tak budeme dělat, že jsme nenápadný. Prostě jen tak půjdeme a budeme si pískat. To vypadá nenápadně.“

„Hm. Myslíš, že budeme nenápadný s kufrem, na kterým je nápis: Tržba cirkusu Inferno?! Na to musíme jinak. Navrhuju co nejrychlejší průběh tou černou dírou. Kolik to může mít metrů? Takovejch šedesát? Nebo maximálně osmdesát. Víc to nebude.“

„Ojoj Vadime. Myslíš, že tolik metrů přesprintujeme? Mám pocit, že po čtyřiceti metrech budeme plivat krabičky od cigár.“

„Taky pravda Wolodijowski. Je fakt, že bych nerad umřel někde v podchodu na záduchu. Navíc válet se tady v tom divným co je tu na zemi … Fuj.“

„No tak musíme bejt drsný Vadime … Hele, já si sebou vzal šavli.“ poklepal si na pochvu u opasku.

„Prosím tě. Tvoje šavle. Tuhle jsem tě viděl, jak sis chtěl tou šavlí nakrájet okurku. Ani škrábanec neměla…  Navíc šavlí je tu okolo víc než dost!“

„Tak já nevím. Prostě půjdeme zpátky do cirkusu a Bancrottimu řekneme, že v bance bylo už zavřeno. A basta.“

„A von tam zavolá a máme malér. To ne. Heleď nic nám nezbejvá. Musíme to prostě projít. Oba čapneme ten kufr za ucho a jdem.“

A tak jsme šli. Vstoupili jsme do jámy lvový s bázní a bez Hany. Ta Hana by se nám teď hodila … Kdybyste jí viděli, jak dokáže sama zatloukat kolíky k šapitó. Jó to bychom se hnedle báli míň! Takhle jsme to museli my dva zvládnout sami.

„Jdeš Wolodijowski, nebo tě táhnu k sakru?!“

„Já bych šel, Vadime, ale nohy nechtějí jít. Já je mám normálně dřevěný!“

„No tak si vzpomeň na sovětskýho pilota Meresjeva! Ten měl taky protézy, a jak dokázal lítat se stíhačkou!“ zavrčel jsem nerovozně.

„Fujtajxl. Pakáž komunistická. To ho ani nedali do invalidního důchodu a musel bojovat?!“ vytřeštil oči Waldemar.

„To už nevím. Prostě bojoval…  Ale ticho! Koukej. Támhle je,” ukázal jsem do šera podchodu, kde jsem cosi zahlídnul.

„Kdo? Břišní tanečnice, nebo Meresjev?“

„Copak já vím?! Někdo tam stojí. U zdi. A vypadá divně. Máš tu šavli, Waldemare?“

„Jo mám.“

„Tak jí vytas. Možná budeš muset bojovat!“

„Myslel jsi, že budeme bojovat ne?!“

„Né. Řek jsem to správně. Ty budeš bojovat. Já budu utíkat. Ty máš předky statečný kozáky, takže bojuješ. Já mám předky samý zbabělce, takže prchám! Tak už je to na světě zařízený. Tak pojď. Třeba to projdem v pohodě.“

Opatrně jsme se posunovali, krok za krokem, podél druhý zdi podchodu.

Postava tam stála opřená o špinavou stěnu a kouřila cigáro. Snažili jsme se kolem ní projít co nejvíc nenápadně, ale bylo to marný …

„Hej. Stůjte chlapi,“ ozvalo se a Wolodijowski se v tu chvíli pustil kufru a hodil šavli na zem. (Tu na šermování myslím!)

„Prosím vás, nezabíjejte nás. Všechno vám dáme. Opravdu všechno!“ začal prosit a sepnul ruce.

Zhnuseně jsem se na Wolodijowského podíval: „Ty že máš předky Kozáky?! Snad pasáky koz. Tomu bych možná věřil … Prosit o milost mám přeci já!“

Chlap ode zdi na nás vytřeštil oči: „Proboha co to má znamenat? Proč má ten chlap v kaftanu sebou šavli, a co vy to táhnete za kufr?“

„Já nemám kufr, pane!“ tvářil jsem se, jako že mě ta otázka značně překvapuje.

„Nemáte, protože jste ho právě zahodil. Tak s pravdou ven. Co je v něm?!“

„Tak jo. Já vám to řeknu, ale musíte nám slíbit, že nám nic neuděláte, a pokud přeci jen ano, tak to nebude moc bolet. Jo?!“

Mužskej přimhouřil oči. Pořádně si nás prohlídnul a pak řekl: „Poslyšte vy dva. Vy se mi přestáváte líbit. Nejdřív se půl hodiny o něčem dohadujete támhle u vchodu do podchodu. Pak se tu plížíte jak nidžove na výletě. Jste ozbrojení a máte sebou kufr, ke kterýmu se nehlásíte. Tak mi budete opravdu muset prozradit, co v něm máte, nebo vás oba seberu!“, vytasil na nás odznak, „inspektor Slídil!“

Wolodijowski zařval radostí: „Ježíšmarjájózef to jsme rádi, pane inšpektór, že jste fízl a né drban zlodějská! Vy tak totiž vypadáte, tak jsme mysleli, že nás chcete přepadnout, nebo nedej bóže ještě něco horšího!“

Policajt se nebezpečně přiblížil k Wolodijowskému a řekl: „Vy mlčte. To uděláte nejlíp.“

Pak ukázal na mě a řek ať jdu pro ten kufr. Když uviděl nápis na víku, kterej celýmu světu oznamoval, že je v kufru tržba, tak se jen soucitně pousmál: „Aha. Vy jste asi tak trochu choří. Není-liž pravda?“

To se mě dotklo. Co si to dovoluje?! Jaký tchoři?! Jsme se ráno myli.

„Víte co?! Ukažte mi občanky a já vás doprovodím k bance, nebo alespoň někam, kde je trochu víc bezpečno.“ řek inspektor a natáhnul ruku pro občanky.

„Jé to budete, hodnej pane lajtnant. Tak tu tržbu doneseme v pořádku … A náhodou se mejem, víte?!“

„Jasně jasně … Nebudu vás provokovat.“

Vzal si od nás občanky a nadiktoval do vysílačky v kabátě naše údaje. Za chvíli mu kabát odpověděl. Policajt se na nás znova podíval a ještě jednou se kabátu zeptal: „Jste si jistí?! Vážně nikdo nehlásil útěk z uzavřeného oddělení?“

Když mu kabát něco zahuhlal na odpověď, pokrčil rameny a řek: „Tak půjdeme. Tu šavli si vemte sebou pane Wolodijowski. Máte štěstí, že na takový věci se nevztahuje zbrojní pas.“

Tak jsme šli. O pár bloků dál se s náma policajt rozloučil a vrátil se hlídat do podchodu. My jsme dorazili k bance patnáct minut před uzavřením. A co jsme tam neviděli! Bancrotti na nás čekal u vchodu!

„Tak kde se flákáte?! Já už tady čekám skoro hodinu. Už jste tu měli dávno bejt.“

„Šéfe? Co tu děláte? Vždyť jste poslal s tržbou nás, že vám nestartuje auto, a ať jdeme pěšky, jste říkal. Co se stalo?!“

„Holt na světě jsou každou chvíli nějaký změny, Vadime. Tak se s tím smiř. Nastupte si oba do auta a jedem k cirkusu.“

„No moment šéfe. Ty prachy přeci musíme uložit ne?!“

„Jo vidíš. Dej sem ten kufr.“ Vzal kufr a otevřel ho. Pak z něj vysypal nastříhaný noviny do kontejneru! „Tak a je to uložený … No co koukáte oba jako sůvy z nudlí? Přeci si nemyslíte, že bych vám dvěma někdy svěřil tržbu. Převez jsem jí do banky autem. Vy jste byli volavky. Zaplaceno jste dostali tak o co jde?! Nasedat!“

Cestou domů jsme mlčeli jako zařezaný. Já mlčel, protože jsem byl naštvanej, a přemýšlel jsem, jakou pomstu za ten podraz ukuju.

Wolodijowski mlčel,  protože přemejšlel, co se to vlastně všechno stalo, a o jakým placení to Bancrotti mluvil, když jsme byli přece dobrovolníci …

KONEC

Já píši Vám...

Drahá Jeleno Andrejevno

Přijměte prosím, mou, co nejhlubší poklonu a zároveň omluvu, že jsem musel odejet tak náhle a bez rozloučení. Ale co naplat. Car, vlast a válka nepočkají.

Musel jsem, dle rozkazu, okamžitě nastoupit k druhému husarskému pluku, knížete Vumlova, neboť Napoleon se blíží k Moskvě. Snad tento můj dopis nedojde příliš dlouho, po mém náhlém odjezdu.

Předrahá Jeleno Andrejevno. Srdce mi roní slzy při pomyšlení, že jste si snad mohla myslet, že bych na Vás zapomenul, nebo snad, nedej bože, úmyslně se zapřel. Myslím na Vás den co den. Každičké ráno, když pročesávám ocas své kobyle, myslím na Vaše havraní vlasy, kterak Vám vlály ve vánku, když jsme spolu stáli na terase mého zámku. Pamatujete?! Slunce zapadalo a vy jste ukázala tam dozadu k lesu, a pravila jste, že by bylo úchvatné, kdyby nyní obzor znachověl červánky. Leč počasí nám nepřálo, a tak já, abych Vám toto přání vyplnil, nechal jsem svým věrným Jefimem, podpálit jednu z chalup u lesa a obzor pak zrůžověl, stejně jako líčka na Vaší překrásné tváři.

Spanilá Jeleno. Už tehdy jsem Vám chtěl vyjevit své city, ale mé srdce se zmítalo ve zmatku z přítomnosti tak čarokrásné ženy a hlava, ani rty, nedokázaly zformulovat do jasné a srozumitelné věty, to, co k Vám cítím. Ach ta prokletá rodová koktavost!

Tedy slyšte, nebo lépe řečeno, čtěte mé vyznání. Jeleno Andrejevno Zubakovová. Dcero kupce Zubakova. Já, hrabě Michalij Josifovič Lemrov, Vás miluji! Ano miluji a hodlám Vás pojmout za svou zákonitou manželku, aby i Vy jste se stala hraběnkou z Lemrovů!

Prosím uvažte tento můj návrh a snažně Vás prosím, dejte mi vědět, jak jste se rozhodla. Do té doby na Vás budu myslet dnem i nocí. V odpočinku i v boji!

Váš Michalij hrabě Lemrov

PS: Má láska k Vám, způsobuje, že ztrácím hlavu!

Milý hrabě Lemrove

Když jsem dočetla Váš dopis, kolena se mi podlomila a celičký svět se zatočil!

Holoubku můj. Musím se přiznat, že jsem si vskutku myslela, že jste se mnou přerušil styky kvůli mému nízkému původu. Jak bych si jen já hloupoučká mohla myslet na hraběte.

Ano ano ano. Třikrát ano můj šlechetný hrabě. Jsem hotova oddat se Vám za ženu a stát při Vás v dobrém i zlém. Jen jsem lehce znepokojena, co našemu sňatku řeknou lidé. A co na to Váš pan otec a matka?! Inu to víte. Dcera kupcova a hrabě.

Na naše první setkání si pamatuji, jako by se odehrálo včera. Stála jsem, celá poplašená, u našeho polámaného vozu, který ležel na boku v příkopu, a otec zle lál kočímu, který tam nad vozem bezradně postával. A tu jste náhle jel koňmo kolem. Nikdy nezapomenu na Vaši laskavost a dobrotu. Nabídl jste nám svou pomoc. Vytáhl jste z holínky bičík a kočího spráskal tak, že vůz byl z příkopu dříve, než by jeden řekl otčenáš. A pak jste mne pozval na malé občerstvení k Vám na zámek. Čaj na terase byl výborný a kaviár byl vskutku delikatesní. I můj tatíček si pochvaloval, že v čeledníku dostal k bramborům kousek masa.

A potom jste mne zval znovu a znovu. Pravda, zprvu jsem se trochu zdráhala, neboť mi mnozí říkali, co se takovým nezkušeným děvčatům na zámcích stává. Ba i otec mne varoval, že mi tam budete přednášet básně a tisknout ruku! Ale všichni se ve Vás mýlili. Copak Vy, s tou koktavostí, můžete provádět, takové neřestné věci?! I kdepak. A ručku jsem Vám stiskla prvně sama. Vzpomínáte, kdy to bylo?! Jistě ano.

Navždy Vaše Jelena Andrejevna

PS: Tatíček se ptá, kolik rublů Vám panství vynáší. Miluji Vás!

Drahá Jeleno Andrejevno

Lásko má největší a královno srdce mého. Dnes, když jsem přečetl Vaše psaní, ozval se na posádce ohlušující výbuch. Ne nelekejte se. Nevybuchl sklad munice. To explodovalo mé štěstí. Takovou radost jste mi udělala.

 Z námitek mých rodičů nemusíte mít obavy. Ničeho namítat nebudou, neboť jsou naštěstí již deset let po smrti. Dej jim Pánbůh věčnou slávu. A o řeči pokrytců nic nedbám. Jen, ať si někdo zkusí proti Vám říci, třebas jen jedno slovo a vyzvu ho na souboj! Myslím samozřejmě šlechtice. S nějakým mužikem, nebo měšťanem se přeci nebudu bavit a nechám ho spráskat věrným a poctivým sluhou Jefimem.

Psala jste, jestli si pamatuji, kdy jste mi prvně stiskla ruku. No zdali. Pamatuji si to!

Bylo to toho dne, kdy v srpnu náhle napadl sníh a Vy jste projevila přání projet se na saních. Jefim namítal, že koně jsou unavení, protože před hodinou je vypřahal, ale Vaše přání mi bylo rozkazem!

Oj, jak jsme letěli po bílé pláni. Trojka před námi frkala, rolničky zvonily a jiskřivý sníh svištěl pod saněmi a odletoval od válenek Jefima, Nasti a Timofeje, kteří s námi pádili, jako o závod. A vy, snad polekaná tou závratnou rychlostí, jste se ke mně přitiskla. A pak jsem ucítil dotyk Vaší rukavice na své. Naše ruce splynuly v jednu velkou huňatou kouli a já věděl, že to je láska! A potom, když jste plakala ve stáji nad tím, že podkoní musel utratit Nasťu, protože si v nějakém výmolu zle pochroumala nohu, poznal jsem, že žena s tak dobrým srdcem se musí stát mou manželkou.

Znovu Vám říkám má přelíbezná Jeleno Andrejevno. Bůh mne ráčil požehnat velkým štěstím, že jste se uvolila stát se hraběnkou Lemrovovou.

Tatíčkovi řekněte, že to ročně vynese cirka osm až deset milionů rublů. Když řádí mezi mužiky neštovice, tak o něco méně. Vyřiďte mu, aby se zašel podívat na zámek a oznámil Jefimovi, že brzy dostanu dovolenku. Ať Jefim vykoná přípravy k svatbě.

Váš oddaný Michalij hrabě Lemrov.

PS: Bez Vás, jsem jako bez hlavy!

Můj jasný sokolíku Michaliji

Často na Vás vzpomínám a nemohu se dočkat, kdy už konečně toho ošklivého Napoleona porazíte, a vrátíte se domů. Váš poslední dopis mi přinesl nevýslovné štěstí a srdéčko se mi může rozskočit při pomyšlení, jak budeme vedle sebe stát v kostele, a celé město bude přihlížet našemu štěstí. Jsem jen a jen Vaše.

Tatíček a já, se dnes vypravíme k Vám, nebo snad již mohu říkat, k nám na zámek, aby vše Jefimovi vyřídil. Nebudu psáti zbytečně mnoho. Vy jistě víte i beze slov, jak Vás miluji a těším se na shledání.

Vaše milující Jelena Andrejevna, už brzy hraběnka Lemrovová.

PS: Posílám na sta horoucích polibků!

Má nejdražší Jeleno

Slunce mého života. Počítám, že do dvou týdnů, od obdržení této zprávy, mě budete mít zpět. Dovolenka je podepsána a i sám car souhlasí s naší svatbou!

 Lásko má jediná! Váš sokol již letí! Doufám, že v přípravách k svatbě se pokročilo. Ze zámku nemám žádných informací. Psal jsem tam Jefimovi. On tedy neovládá čtení, ale vždy mu dopisy četl pop. Zřejmě ta zatrolená pošta ve válce nefunguje, tak jak by měla, proto zatím žádná odpověď.

Navždy Váš Michalij hrabě Lemrov.

PS: Hlava mi hoří a puká touhou. Ano, přicházím o ni, pro Vás. Vaše polibky mne zasáhly, jako stovky sladkých šípů! Vaše láska mne chrání, jako štít, před střelami Francouzů!

Vážený pane hrabě Lemrove

Musím Vám s politováním oznámit, že jsem s otcem navštívila zámek. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme ho nalezli zcela pustý, pokud nepočítáme kravku v tanečním salonu. Váš věrný sluha Jefim, nábytek a pokladnice se nacházejí neznámo kde. Kdosi prý říkal, že kupci Jefima viděli, někde u hranic s Tureckem. Dovolenku můžete také klidně zrušit. Otec, ba i já, se domníváme, že Vaše služba vlasti je přednější.

Cestou zpět, přes panství knížete Kotěnočkina, se nám totiž opět zcela náhodou polámal kočár a jako z udělání, jel kolem sám velkokníže, který byl zrovna na lovu vlků a zajíců a nabídl nám občerstvení.

Současně Vám též musím sdělit, že s Vámi musím přerušit veškeré písemné i jiné styky. Rozhodně nepřichází v úvahu, aby si žena mého postavení psala, a to takto důvěrně, s mužem, který se na společenském stupínku nachází o třídu níž. To jistě pochopíte.

S přiměřenou úctou k Vašemu stavu, Jelena Andrejevna, budoucí kněžna Kotěnočkinová.

PS: Málem bych zapomněla. Nemáte už ani mužiky. Ty neštovice jsou skutečně pro zlost!

Ihned, po obdržení tohoto dopisu, hrabě Lemrov, hlavu definitivně ztratil.

Způsobil to francouzský osmiliberní kanón…