Budoucnost
„A tuhlencta
karta, co jste si jí vytáhnul, ta ukazuje na to, že vám v životě všechno
nevycházelo tak jak byste chtěl!“
Pan Pytloun
si poposedl a podíval se madam Arianu, o které věděl, že se ve skutečnosti
nejmenuje Ariana, ale Žofie Málková a že to vůbec není žádná madam, nýbrž stará
drbna, která na nikom nenechá nit suchou. Ovšem taky stejně tak dobře věděl, že
vykládání karet tý ženský jde zatraceně dobře a právě proto teď seděl za
stolkem, pokrytým strašně špinavým falešným perským koberečkem, v malé,
šeré místnosti, se zataženými závěsy, které byly načichlé tunami spálených
vonných tyčinek.
Pan Pytloun vlastně vůbec nevěřil na
předpovědi budoucnosti. Ať to bylo hádání z ruky. Hádání z kávové
sedliny nebo z ruky, či právě z karet, Pytlounovi to bylo všechno
podezřelé. Vždycky říkal, že žádná budoucnost neexistuje, dokud si jí neuděláme
sami. Jenže jak se říká, nikdy neříkej nikdy. V životě nastanou různý
situace, kdy jeden neví kudy kam a pak mu nezbývá nic jinýho než se obrátit na
vyšší moc, aby mu poradila jak se zachovat. A panu Pytlounovi nastala právě
taková chvíle. Sice netušíme proč, a co ho k tomu donutilo, že se přemohl
a vyhledal pomoc madam Ariany, ale jistě to bylo něco hodně důležitého.
„No dobře,“
ušklíbl se Pytloun, když madam domluvila. „Tohle vím sám, že mi v životě
všechno nevychází. Za to jsem vám nemusel platit pět stovek. Já potřebuju
vědět, co bude, že jo. Né co by kdyby a co bylo. Co bylo, to vím sám nejlíp.“
„Kdybyste mě
nechal domluvit, milej pane,“ řekla madam Ariana, „zjistil byste, že hned budu
pokračovat dál.“
„No to bych
prosil,“ řekl Pytloun a poklepal na stolek. „Všichni o vás říkaj, že se málokdy
pletete. Tak bych nerad vyhodil prachy jen za zhodnocení mojí minulosti. Já
potřebuju vědět, co mě čeká. Kvůli tomu jsem tady.“
Madam Ariana
si povzdychla, obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Nesmíte být
netrpělivý. Věštba chce náhled do duše. A co bylo, souvisí s tím, co
bude.“
„Fajn. Tak co
bude!“ netrpělivě zavrčel Pytloun a podíval se na hodinky. „Nemám času na
rozdávání a jsem v jednom kalupu.“
„Dobrá, když
jinak nedáte,“ řekla madam a ukázala na další kartu. „Viselec nám značí, že to,
co přijde, bude lepší než to co bylo a to, co nastává, rozhodně není špatné a…“
„Si děláte
prdel?!“ řekl pan Pytloun a vyvalil oči. „Já potřebuju vědět konkrétní věci.
Otázku jsem vám položil jasnou a stručnou. Co na mě chodíte s takovejma
těmahle řečma?! Co si z toho asi tak vezmu?! Nějakej viselec. Co je mi po
viselci? Ať si visí a jestli nám nemá co konkrétního říct, tak co s ním?!“
Madam Ariana
se předklonila a tiše, ale důrazně odpověděla: „Rušíte mi vlny, milej pane.
Jestli nepřestanete vyrušovat, nedozvíte se nic a já peníze nevracím. Věštba,
to není jen tak jednoduchá záležitost, abyste položil otázku a já vám na ní
dala oštemplovanou odpověď. Ono to totiž chvilku trvá, než se tý odpovědi
v kartách doberu, chápete?!“
„No to mi
potěš koště,“ ušklíbl se pan Pytloun a dodal: „Co tam máte dál, ať se pohneme.“
Madam
s úšklebkem ukázala další kartu. „Osm holí značí, že vaše překážky nebudou
jednoduché a tady ta karta s bláznem ukazuje…“
„Ta karta
s bláznem ukazuje, že blázen jsem já, když jsem vám vysolil pětikilo za
takovou snůšku volovin,“ přerušil madam Arianu Pytloun. „Já vím, že moje
překážky nejsou snadný, Kdyby byly tak nedřepím tady, ale užívám si života bez
překážek. Takže vám teď řeknu, že to co bude následovat je tohle. Já teď vstanu
a půjdu domů. Cestou nakoupím a stavím se taky v autoservisu kvůli výměně
toho prasklýho vejfuku. A protože je sobota, večer zajdu na tři pivka ke Kulatý
bábě, protože tam chodím každou sobotu na kulábr. A až se večer vrátim domů,
moje žena mi v posteli řekne, že to ze mě táhne jako ze sudu a ať se
koukám otočit, protože to nehodlá čuchat. To je moje budoucnost, drahá madam a
na to karty nepotřebuju! Já chtěl vědět, co jsem potřeboval vědět a na to mi
evidentně nejste schopná konkrétně nic říct.“
„No, když
myslíte,“ řekla Ariana a pokrčila rameny. „Měl byste být trpělivější, abyste se
dozvěděl víc. Ovšem když nechcete tak nechcete. Ale peníze vám nevrátím.
Reklamace nepřijímám!“
„Na pětistovku
vám kašlu,“ mávl rukou Pytloun. „ale stvrzenku si vezmu. Abyste to neměla jen
tak do kapsy.“
Madam Ariana
si povzdychla a odešla do vedlejší místnosti vypsat paragon na pětset korun
českých, o kterém ovšem pan Pytloun netušil, že mu večer vypadne doma
v obýváku po příchodu z hospody, druhý den brzy ráno ho najde jeho
žena, která, až si přečte, že manžel utratil pětistovku v salónu madam
Ariany, propadne hysterickému záchvatu, jelikož si splete věštecký salón madam
Ariany se sado maso salónem madam Adriany, a v onom hysterickém záchvatu
uchopí ten největší nůž, který v kuchyni najde a manžela osmkrát ve spánku
bodne, načež ten během pěti minut skoná, aniž by se probudil.
Čímž vlastně
zcela jasně a nepochybně prokázal svou tezi, že budoucnost si každý skutečně
tvoří sám a veškeré takové věštění je vlastně úplně k ničemu.
Ale radost,
radost z toho už evidentně mít nemohl.
