Fredy si,
třesoucí se rukou, nalil skleničku whisky a posadil se do koženého křesla v
rohu pracovny. Zamyšleně sklenku postavil na ebenový stolek a setřel si pot z
čela. Tohle vážně nečekal!
Tušil, že šéf
si k sobě své lidi takhle večer nevolá jen tak pro nic za nic. Už, když uslyšel
šéfův hlas v telefonu, tušil, že půjde o něco neobvyklého, ale tohle ho
skutečně zaskočilo.
Když dorazil
ze svého staromládeneckého bytu na rohu páté a šesté ulice, k šéfově vile,
stále ještě přemýšlel nad tím, co mu tak akutního může šéf chtít?!
Nyní už to
tedy věděl. Potmě nahmátl sklenku s whisky a přiložil jí ke rtům. Zvolna usrkl
doušek a zase jí položil zpátky na stolek.
„Nevzal jsem
si pod skleničku ubrousek. Bude tam kolečko,“ blesklo mu na okamžik hlavou.
Ihned se však zasmál své pošetilosti. Tam na psacím stole u okna leží mnohem
větší problém, než představuje jedno hloupé kolečko na ebenovém stolku u křesla
ve kterém sedí. Skutečný problém. Problém s velkým pé.
Nervózně
zabubnoval prsty pravé ruky na stoleček. Pak si dodal odvahu a zátahl za šňůrku
zapínající stojací lampu, která stála vedle křesla. Musí si na ten problém
posvítit…
Téměř vykřikl
zděšením, když svůj problém, který mu dal šéf vyřešit, uviděl ve světle lampy!
Ihned zase
zhasnul, jako by spolu s ostrým světlem mohlo zmizet z jeho života to, co na
psacím stole svého šéfa viděl. Znovu vzal do ruky skleničku a napil se. Teď už
neusrkl, ale kopl do sebe celý zbytek. Potřeboval to!
Znovu si v
duchu přehrál celou tu scénu, kdy vstoupil do domu svého šéfa. Jeho šéf don
Marciani ho objal a pak mu řekl, aby se posadil. Dlouze se na Fredyho zadíval,
zamnul si bradu a svým chraplavým hlasem pravil:
„Fredy. Můj
drahý Fredy. Dnes přišel tvůj den, kdy mi můžeš mně a firmě, prokázat
laskavost. Pracuješ pro firmu a mou rodinu už dlouho viď?!“
„Ano done
Marciani. Už to budou tři léta, co jste mne vytáhl z bryndy.“
„Tak tak
Fredy. Tři léta. Letí to jako horký vzduch z pece na pizzu. A řekni Fredy. Byl
jsem na tebe za ty roky jako otec? Byl jsem ti dobrým otcem a naše firma dobrou
rodinou? Učil ses u nás po ty tři léta všemu, co ve firmě potřebuješ. Učil ses
a učil ses dobře?!“
„Jistě done.
Byl jste na mne mnohem lepší, než můj vlastní otec a firma je mi víc, než má
pokrevní rodina!“
„Tak tak
Fredy. A dnes je den, kdy to můžeš prokázat. Potřebuji jednu službu. Jednu
službičku. Ve sklepě mám už týden něco, co potřebuje vyřídit. Nikomu se do toho
nechce. A věřím, že ty, ten můj problém dnes přes noc vyřešíš k mé
spokojenosti. Chápej to jako svou závěrečnou zkoušku ve firmě! Co ty na to, můj
drahý Fredy? Uděláš pro rodinu laskavost?!“
„Jak bych
mohl odmítnout done Marciani. Jsem připraven,“ řekl Fredy a políbil ruku svému
šéfovi, který se na něj mile usmál.
„Věděl jsem
Fredy, že nezklameš… Hej Pietro. Dones to na stůl do mé pracovny. Fredy jí má k
dispozici po celou noc. A když bude něco potřebovat, tak mu budete k ruce… Nyní
ti Fredy povím, o co jde. Pozorně poslouchej“
Tak to, co
viděl na psacím stole, byl ten problém. To byla ta službička, kterou má přes
noc vyřešit. Znovu rozsvítil a vrhl k psacímu stolu nenávistný pohled.
Na stole
ležela svázaná a týden ve sklepě firmy, ležící šéfova služka a Fredy jí měl
zlikvidovat!
Fredy vstal z
křesla a šel k ní. Prohlédl si jí, jak tam leží na stole a už je docela cítit.
Však týden ve sklepě, ničemu na vůni zrovna nepřidá.
Fredy byl
otrlý člověk, ale z tohohle úkolu se mu podlamovala kolena. Tohle ještě nikdy
nedělal. Mnoho let svého života strávil na ulici, než si ho všiml, jednoho dne
don Marciani, když venčil svého pudla.
Tenkrát se k Fredymu,
ležícímu na chodníku před barem, sehnul a strašně mu vynadal.
Don Marciani
neměl rád mladé Italy, kteří se jen poflakovali od ničeho k ničemu. Don
Marciani takovým hochům dával práci. Dal jí i Fredymu. Fredy pro něj a jeho
firmu dělal nutné pochůzky. Upomínal dlužníky. A občas dělal i řidiče pro
firemní vozy.
Pak mu don
Marciani řekl, že ho jednoho dne požádá o laskavost. Jednou dostane Fredy velký
a nesnadný úkol. Pokud tento úkol splní, postoupí na vyšší místo v rodinné
firmě. Na místo likvidátora. A ten den přišel tedy dnes!
Fredy chodil
kolem okolo stolu a přemýšlel, jak se služkou naloží. Nejdřív jí opatrně vzal a
zkusil jí potěžkat. Nevážila příliš. Položil jí zpátky na stůl a otřel si ruce
kapesníkem, protože měl nechutný pocit, že mu pach služky ulpěl na prstech.
Ne! Tak pro tuhle
práci se asi vážně nenarodil. Kdyby tenkrát u toho baru věděl, co po něm bude
don Marciani jednou chtít, tak by tam raději zůstal ležet a nechodil s ním. Ale
tehdy šel a teď tu stojí nad zatuchlou služkou, převázanou konopným provázkem a
neví si rady, co s ní. Hlavou se mu honily myšlenky na to, že měl donu
Marcianimu přeci jen říct, že na tohle nestačí, že je jen poslíček a hoch na
méně důležité práce a nestojí o povýšení ve firmě, ale pak ho napadlo, že
zavolá z předpokoje šéfovy pracovny Pietra, který mu měl být k ruce:
„Pietro.
Prosím můžeš jít sem?“
„Jasně Fredy.
O co jde?“
„Nevím si
rady s tím jak začít. Nikdy jsem to nedělal.“
„Klid Fredy.
Já z toho byl taky před pěti lety paf. Hlavně nezmatkuj. Dávej si pozor, když
jí budeš rozvazovat. Někdy se rozpadne.“
„Kriste! To
jako úplně?“ vyděsil se Fredy
„Jo úplně. Ve
sklepě jí měl tejden, ale tipuju, že je už starší. Nikomu se do její likvidace
vážně nechtělo. Podívej se jak je žlutá. Až jí rozvážeš, tak postupuj po
částech. Vyřizuj jednotlivý kousky. Pěkně jednu část po druhý. A než se
naděješ, tak je služka sprovozená ze světa a don bude spokojenej. Já jdu zase
vedle. Ten puch je fakt strašnej. Ta moje tolik nesmrděla. Zlom vaz chlape.”
Fredy byl
opět sám se zažloutlou služkou. Pokřižoval se, vzal do ruky nůžky, zavřel oči a
přestřihl provázek, který držel služku pohromadě.
Když je
otevřel, leknutím upustil nůžky na zem. Celá služka se úplně rozpadla. Přesně
jak to říkal Pietro. Cítil, jak se mu její jednotlivé části sypou na nohy. S
hrůzou zíral na části služky, které se teď ocitly všude kolem psacího stolu.
„Co teď? Co s
tím? Proboha musím jí alespoň uklidit, když už jí nedokážu vyřídit…Tamhle je
pytel, ve kterém jí sem asi přinesli!“
Fredy s
odporem strkal části služky do pytle.
„Hlavně
rychle. Rychle jí uklidit a pak honem pryč odsud. Nejlíp do Mexika! Jasně. Do
Mexika snad prsty firmy nedosáhnou. Jak ráno don Marciani zjistí, že jsem
služku neuklidil a nechal mu jí tady v pytli, tak by mě chtěl hned vidět a to
by bylo zle. Musím pryč! Nejlíp oknem. To nehlídá nikdo. Sbohem firmo. Sbohem
done. Raději se budu opíjet vMexiku, než bejt likvidátorem u Marcianiho!“
***
Jo jo. Tak
právě jste dočetli příběh o hnusném donu Marcianim, který chtěl, aby Fredy
zlikvidoval mrtvolu služky. Hnusný člověk ten Marciani, co? Snad Fredyho nedostanou…
A nebo by to mohlo být i jinak?!
Zkuste si jen
prohodit písmenko „u“ ve slově služka, za písmeno „o“! Přečtěte si příběh ještě jednou a čtěte SLOŽKA místo SLUŽKA.
Marciani je
rázem sympatický podnikatel, a Fredy debil…
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat