Jak to bylo s alegorickým vozem

Jo jo. Dneska už ty první máje nejsou to co dřív. Sem - tam si nějaká partaj uspořádá mecheche a komunisti si zajdou zanadávat na demonstraci, kde si poslechnou za pultem stojící herečku Švorcovou. A jináč nic moc.

 Někde si daj po tlamách anarchisti se skinheadama, ale veškerej kulturní zážitek z toho není pražádnej. Jó to dřív…

 Když byl náš cirgus ještě státním podnikem, tak to se chodilo i do průvodů. Teda, né že by se nám nějak moc chtělo, ale když už jsme tam museli, tak jsme si to alespoň užili.

 Na průvod jsme vždycky museli přichystat za „Státní cirkusy a varieté“, alegorickej vůz.

 Tenkrát v osmdesátým osmým roce, jsme od vrchního principálství, který pracovalo pod krycím názvem: Ministerstvo kultury ČSSR, dostali za úkol připravit alegorickej vůz na téma „Sovětský cirkus náš vzor“.

 Krotitel vlků Wolfstein tenkrát jenom prohodil, že teda stačí, když nebudeme dva dny nic jíst a pak si všichni vlezeme na korbu, kde s kručícíma žaludkama tohle heslo vystihneme naprosto dokonale.

 To bylo na dlouhou dobu naposled, co krotil vlky. Udal ho snaživej elektrikář, kterej se chtěl dostat na místo nadvrchního kabelovníka. Chudák Wolfstein pak místo vlků předváděl až do listopadovýho převratu, jak umí drhnout maringotku se záchodkama. A to ještě soudruzi z STB litovali, že cirkusy nemaj kotelny. Já trouba si do tý doby myslel, že STB znamená Společné Trio Berousek. Tehdá mě to tvrdě vyvedlo z omylu.

 Po týhle zkušenosti jsme se pustili do výroby alegorickýho vozu opravdu s vervou.

 Tehdejší principál, původně to byl předseda „JZD Smrt Imperialismu“ v Horní Dolní, kde ovšem nepřivodil smrt imperialismu, ale stádu krav nějakým blbým krmením, a byl na příkaz strany a vlády uklizenej k nám, navrhnul použít jednu starou Liazku.

 Liazku jsme nejdřív umyli. Šofér proti tomu silně protestoval, protože tvrdil, že si není jistej, jestli to bez vrstvy bahna bude ještě držet pohromadě! Měl zbytečný obavy. Pod vrstvou ztvrdlýho bláta se nacházela ještě jedna vrstva rzi, a ta Liazku udržela pohromadě. Alespoň teď byl ten náklaďák perfektně rudej i bez použití červený barvy.

 Na korbu jsme vyrobili z drátů velký písmena CCCP-CHOROŠIJ CIRK, a obalili jsme je červeným krepákem.

 Pro lidi, kteří by náhodou neznali azbuku, navrhnul domptér Nejezchleba, ještě udělat menší písmena na kterých by bylo: VIZ RUSKO-ČESKÝ SLOVNÍK.

 Ještě zbejvalo vymyslet postavy, který budou z korby Liazu kynout dělnicko-rolnickým vůdcům na tribunách.

 Dalo to móře přemejšlení. To nebylo jen tak, vybrat z tý plejády osobností revolučních dějin ty správný vůdce a podvůdce lidu. Po dvouhodinový vzrušený debatě, jsme se rozhodli pro vyzkoušený postavy, který jsme vídali na náměstích vyvedený v bronzu, nebo v žule.

 Jako první byl pochopitelně Lenin, neboť Leninem se nic nezkazí a je vhodnej k jakýkoliv příležitosti a v jakoukoliv roční dobu. Druhej byl Marx. Ten byl taky košér.

 I když v jeho případě došlo v přípravným výboru k menší hádce. Wolodijowski totiž pořád tvrdil, že bratři Marxové byli tři a nejde jen tak jednoho z toho komickýho tria třicátejch let vytrhnout, ale přece jen se s tím nakonec smířil.

 No, a třetího jsme vybrali Felixe Dzeržinskýho. Sice jsme si nebyli moc jistý, kdo to vlastně byl, ale vídávali jsme ho v seriálu „Třicet případů majora Zemana“. Tam ho měli vždycky pověšenýho na zdi. Takže to nebylo určitě nic proti ničemu. Tak jsme si řekli, že Dzeržinskýho taky slavnostně pověsíme!

 Za Lenina se převlíknul vrhač nožů Rudolfi. Sehnal si na to pěknej oblek a koženej kabát. Jen tu bekovku, co Lenin nosil, nesehnal, tak si vzal mysliveckej klobouček. Ostříhal kamerunskou kozu a udělal si bradku. Lenin jako víno!

 Marx byl jasnej. Jezdíval s náma tehdá jeden hipík, kterej se tak vyhýbal pravidelný pracovní době v Kolbence. Fousy měl excelentní. Jen s oblečením jsme si nebyli jistý. Co asi takovej velkej revolucionář na sobě nosil?! Franta usoudil, že rozhodně nemohl bejt nějak nóbl. Kde by taky chudej zastánce dělnictva vzal mergle na slušnej vohoz. Tak si vzal na sebe to, co nosil běžně on sám. Bílou halenu, červenou vestičku a červený vysoký holínky. Ještě tvrdil, že správnej revolucionář má mít zbraň! Tak si za pas zastrčil bambitku, která se používala při čarostřelbě.

 Dzeržinskýho jsme si vypůjčili jen na obraze. Poprosili jsme o něj ty estébáky, který jezdili pravidelně vyšetřovat Wolfsteina. Docela je to potěšilo a dokonce si nám řekli o naše autogramy. A říkali, že jsou moc rádi, že jsme jim to podepsali. Takovou radost z autogramu jsem ještě neviděl. Asi cirkus milovali!

 A nezbejvalo než vyrazit! Alegorickej vůz byl vymustrovanej. Takže hurá do průvodu!

 Pořadatele ho zařadili až na konec. Před náma byl vůz ZOO, kterej měl v kleci opičku a před ním byly ještě vozy Spojenejch dřevoželezáren, Okresního soudu, Státních lihovarů a Státního statku „Jan Hus v Hranicích.“

 Počasí bylo obstojný. Sluníčko svítilo a my se těšili, jak budou lidi, a taky soudruzi, na náš alegorák mávat.

 Průvod se dal v osum hodin do pohybu. To ještě zbejvala spousta času. Než přejdou před tribunama všechny fabriky, tak mělo osazenstvo vozu dost času na start.

 „Lenin“, „Marx“ a šofér se dost nudili. Tak šli očumovat konkurenční alegoráky.

 Nejdřív házeli oříšky, salám a cigára tý opici ze ZOO, ale potom je to přestalo bavit. Vůz Spojenejch dřevoželezáren je nezajímal. Kolem alegoráku Okresního soudu, kterej měl na korbě atrapu soudní síně a klec s recidivistou, radši jenom proběhli, ale to už je praštila přes nos vůně z alegorickýho vozu Státních lihovarů!

 Co vám mám povídat! Strávili u něj dvě hodiny! Když se vraceli zpátky, tak byli celkem podobný tý opičce!

 V deset se dala kolona aut do pohybu. Šofér se vysoukal do kabiny. Natůroval motor a s řevem písně: „Přes spáleniště, přes krvavý řeky ...“ se vydal na cestu k tribunám.

 Ze začátku to probíhalo celkem dobře. Bylo hezky a chlapům se na korbě dobře spalo. A mohlo to bejt i dál v klidu, kdyby se k autu nepřihnal ten náš ředitel: „Co tu chrápete?! Koukejte dělat, co máte! Vstanete a budete mávat soudruhům! Nebo uvidíte!“

 Jeho chyba! „Lenin“, kterej mezitím ve spánku zapomněl, že je v průvodu na 1. Máje a ne na propagační jízdě cirkusu, vstal a z kabátu vytáhnul sadu vrhačskejch nožů a začal s nima žonglovat.

 Franta alias Marx, se probral taky. Postavil se a opřel se o písmena CCCP a mával lidem bambitkou.

 Jen obraz Dzeržinskýho visel tak jak byl předtím…

 Vůz zatočil do ulic, kde byla síla lidí. Tichej dav, marně povzbuzovanej městským rozhlasem k vyvolávání revolučních hesel, ztichnul ještě víc, když spatřil náš náklaďák.

 Potom někdo z davu zavolal: „Tý jo! Podívejte se lidi. Oni tam maj gestapáka v koženým kabátě. A on žongluje nožema!“

Náš „Lenin“ se podíval skelným pohledem do místa, odkud se to ozvalo a řek: „Neštvěte mě! Já jsem Lenin! Bacha na to!“

Na to se několik dětí rozplakalo a utíkalo na Lenina žalovat své učitelce: „Souško učitelko! Támhle je soudruh Lenin a vyhrožuje nám!“

 O chvilku později se zase nějaký děcko rozesmálo a ukázalo na Frantu „Marxe“: „Mamí! Jé. Támhle je Rumcajs!“

 Franta „Marx“ se dokázal trochu v tý opilosti zorientovat a zablekotal k dítěti: „Milánku. Nebo kdo jsi. Já nejsem Rumcajs. Já jsem pán, co napsal Kapitál.“

 Potom se mu to v hlavě díky lihu totálně pomotalo a začal vykřikovat: „Ano! Tam v lese Řáholci. V jeskyni jsem sepsal to dílo! Na truc jičínskýmu knížepánovi. Všichni jsme děti květin. Milujme se… Kde jsi Manko!“ a pak vystřelil do vzduchu, čímž způsobil pád balonu ve tvaru Sputniku, kterej nes transparent vyzdvihující úspěchy sovětský kosmonautiky.

Jen ten obraz Dzeržinskýho vypadal, že neudělá nic blbýho a nepředvídanýho. Ale jak se říká: Co se může pokazit, to se taky pokazí!

 Sluníčko schoval mrak, a začalo lejt jako z konve. Krepák na písmenech CCCP, a ostatních se začal rozpouštět a tekla z něj barva. Znáte to ne?! Namočíte krepák a ždímáte z něj barvu!

 No, a ta barva hezky pomalu kapala na obraz a stejkala po tváři Felixe Dzeržinskýho. A jelikož krepák byl rudej, za chvíli to vypadalo, že Dzeržinskej roní krvavý slzy, jak nějakej svatej obraz!

Jeden děda u silnice zvolal: „Konečně někdo ukázal pravdu! Krvavej čekista. Fuj a hanba mu!“

 Dědu v tu ránu sebrali dva esenbáci a třetí zastavil Liazku!

 No asi tak. Byla klika, že chlapi nedojeli až k tribunám papalášů. Takhle to měli za podmínku a pravidelný návštěvy u psychiatra. Kdyby prej dojeli až ke kordónu Lidovejch milicí, kde byli vzteklí, hladoví, a už několik hodin bez kapky alkoholu nasraný strejcové s ostrejma v samopalech, tak čert ví, jak by to dopadlo!

 Ještě, že už je to za námi.

KONEC