Jak jsme stříleli rachejtle aneb Malá úvaha o silvestrovském (oka) povyražení

"Juhaháááá, a letííí! To je bájo! Dělej, Wolodijowski, podej mi další rachejtli. Jo, tu jak je na ní přivázaná kabina pro potkana. 

Tááák, milej myšáku, nasadíme helmu z vlašskýho ořechu. Zapálit šňůru... Je to malý krok pro člověka, ale velký pro myšáka! A leť, myšáku, leť!

Hezkýýý, to je rychlost. A sakra... No nic, no. Kosmonautika je rizikový povolání a byl to holt průkopník. Ale efekt, jak to bouchlo, to byl fakt hezkej, to se musí nechat!"

Inu, Silvestr. To je to pravý ořechový pro milovníky vejbuchů a všelijakejch ohnivejch vodopádů, fontán a explozí!

Dneska se to dá všechno sehnat za hubičku na tržištích, kde naši vietnamští spoluobčané prodávají přebytky ze zásob Vietcongu. To dřív nebejvalo. Komunisti se asi obávali, že by se tohle střelivo dalo využít ke státnímu převratu, takže prodej nebyl povolenej. Tudíž si lidi se sklony k pyromanii a vejbuchománii museli petardy vyrábět sami. Jó, to pak bejvávalo v Televizních novinách k vidění všelijakejch utrženejch okončetin a bědujících občanů obviněných z nedovoleného ozbrojování a držení výbušnin.

Teda né, že byto dneska nebylo k vidění, ale dneska si za to už lidi můžou sami. Na každý bumajzli nebo petardě je přeci návod k použití! Tak nechápu, jak se může někomu něco stát!

No hele. Třeba tady zrovna držím v ruce takovej váleček. Když nebudu úplně blbej, tak si přece přečtu návod, kterej je tam z boku napsanej. 

Tak moment. Tady to máme finsky, maďarsky, estonsky, swahilsky. Tohle vypadá na arabštinu a česky to určitě někde budéééé... Určitě to někde bude, ale já to zatím nemůžu najít, takže si to přečtu čínsky. Chu šu mieng mu tcháj ťing kuoming go atd atd... Jasně, jasně. Tohle je jasný jako facka. Jasný a srozumitelný, ale stejně radši budu postupovat, pro větší bezpečnost, podle obrázků, který jsou nakreslený z druhý strany!

První obrázek nám ukazuje postavu, která nemá sukni. Tudíž se jedná zřejmě o muže. Je tedy nabíledni, že s válečkem můžu manipulovat i já.

Postava drží váleček v ruce. No pochopitelně, jako taky jak jinak. V noze by to šlo blbě. Leda, že by ten člověk byl opice, to by pak šlo celkem dobře.

Ale zpět k návodu. 

Na dalším obrázku je znázorněnej váleček i s doutnákem. K doutnáku se blíží zapálená sirka, (já mám sice jen zapalovač, ale to snad nebude vadit) a ta sirka evidentně zapaluje doutnák. To bude ta jiskřička vyvedená ve žlutý barvě.

A co tu máme dál?! Další obraz. Postava prchá ve směru šipky. To je taky jasný. A má prchat nějakejch patnáct až dvacet kroků. No, nejsem žabař, ale já klidně prchnu i víc, protože, jak jsem říkal: Bezpečnost především!

No, a poslední obrázek. Postava kouká k nebi, na kterým se rozprskávaj různobarevný jiskry. Všechno jsem pochopil, jdeme na to!

Uchopím váleček a zapalovačem zapaluju šňůru zápalnici. 

Naštěstí mám ten zapalovač, protože nechápu jak bych to udělal sirkama, když přitom musím držet tu petardu!

Zapaluju... Zapaluju... Ještě jednou zapaluju, protože se mi zdá, že to čmoudí nějak málo a jaksi postrádám tu žlutou jiskřičku z návodu! 

No fajn. Plamínek už jede po šňůrce, takže nyní začínám prchat ve směru šipky, kterou jsem si křídou nakreslil na zem. Prchám víc než těch dvacet kroků. Prchám klidně čtyřicet kroků, protože na bezpečnost se musí dbát! 

No fajn. A teď už jen ten upřený pohled na nebe a očekávat tu spoustu krásných efektů! Rej a mumraj ohňů.

Víte, já si ty obrázky vážně prohlídnul dobře. Opravdu moc dobře! Dokonce jsem se od místa zážehu zápalný šňůry vzdálil víc, než bylo požadováno, ale...

Prostě jsem nějakým nedopatřením přehlídnul ten obrázek, na kterým postava tam znázorněná pokládá onen váleček na zem a pak teprve začíná prchat!

Tímto děkuji vrchní sestře, že byla tak ochotná a napsala za mě tyto poslední odstavce mnou diktované. 

Přeji vám krásné prožití Silvestra a hodně skvělejch vejbuchů v celém příštím roce!

"No nic, sestři, tak mě můžete zase odvézt na pokoj... Cože cejtíte? No to bude asi zase můj župan. Nejspíš zase začal doutnat..." 

České Vánoce aneb Josef Lada by se divil - část druhá

No, a dnes už toho bylo dost! Tak hajdy na kutě!

A už jsou zase za dveřmi

A už jsou zase za dveřmi!

Fejeton pro měsíčník Enter

Prosinec 2015

Tak už zase stojí za dveřmi a chystají se k vám vejít. Ne nebojte se. Nejde o žádné podomní prodavače, ani o nemilé či milé, příbuzné. Za dveřmi totiž ve skutečnosti nestojí žádná tělesná bytost, nýbrž tam stojí událost. A to událost takříkajíc duchovní. A duchovní události, jak známo, žádné tělo nemají, takže jim otevírat nemusíte, jelikož ony dokážou skrz dveře proniknout zcela samy. A věřte tomu, že Vánoce, a o těch je právě řeč, se k vám dostanou, ať chcete nebo ne.

Vánoce jsou totiž v poslední době mimořádně rafinované a mají to setsakramentsky promyšlené. Už dávno nejsou tak naivní, aby čekaly na konec listopadu a dostavily se se začátkem adventu. I kdepak. Teď na to jdou Vánoce jinak. Někdy koncem srpna vyšlou do supermarketů své první průzkumné jednotky v podobě menších rot čertů a Mikulášů, kteří se nenápadně infiltrují do regálů cukrovinek. Čerti a Mikulášové v regálech pochopitelně nestojí jen tak. Naopak! Po celé září pilně pracují na vytlačení všech těch gumových medvídků a cucavých bonbónu, aby tak udělali místo pro druhý sled, kterým je výsadek zázvorových perníčků, skořicových sušenek a jednoduchých i dvoupatrových kolekcí následovaných mimořádně drsnou rotou propagandistů v podobě mluvících, zpívajících a tančících sobů, medvídků nebo Santů. Když mají Vánoce konečně obsazené téměř celé cukrovinky, vtrhnou i do papírnictví, které svážou lesklými řetězy a pro jistotu mu nasadí i pouta adventních věnců.

Po této akci následuje obsazení sdělovacích prostředků. Na obrazovce se nám jednoho dne začnou objevovat v nebývalé míře reklamy na parfémy prostému lidu běžně nedostupné, v těsném závěsu za nimi pak přijdou reklamy na hračky v ceně tří měsíčních platů, a když se konečně ukáže divákům i ten neuvěřitelně lakotný otec, (se nezlobte, ale holce nedá najíst a ještě jde krást stromek) kterého pronásleduje divočák, tak to je už i lidem kteří prozatím procházeli kolem regálů s vánočním zbožím bez povšimnutí, jasné, že se to blíží a odvrátit to nelze.

A v den, kdy se v oknech rozsvítí adventní svícny a na balkonech se začnou objevovat první oběšenci v červených kožiších, se odpůrci Vánoc začínají šklebit a prohlašují, že už je to tady zas a už aby to bylo za námi, a milovníci Vánoc se naopak začínají těšit a pomalu začínají sepisovat svá přání, která pak vloží do obálky a položí za okno, přičemž doufají, že Ježíšek není negramotný a ten dopis si přečte a oni pod stromeček dostanou to, co si přejí a né zase ty bačkory a Pitralon jako každý rok.

Musím říct, že já rozhodně patřím ke skupině, která se na Vánoce těší. Nejsem tedy blázen, který by se na ně těšil už od toho zmíněného srpna, ale jak je ve vzduchu cítit advent, začínám mít šimrání v zátylku a přemýšlím, co koupit pod stromeček, a kde to koupit, jak to zabalit, a kam to pak schovat, aby to nikdo nenašel a hlavně abych to pak na Štědrý den našel já a nemusel kvůli tomu vyházet všechny skříně jako nějaký šílený vánoční gestapák.

Mám prostě rád to těšení a atmosféru, která příchod Vánoc provází. Tu atmosféru mám spojenou se spoustou vůní. S vůní cukroví, které se line z trouby. S dýmem, který se následně line z téže trouby, ale i s vůní svařáku a punče, jak toho domácího, tak i toho z vánočních trhů, na které tak nadáváme a porovnáváme je s těmi tam v Německu, ale stejně na ně chodíme, protože takové krásné a originální zboží se jinde prostě nekoupí.

No vážně. Loni jsem tam viděl tričko s nápisem (citlivky to slovo přeskočí) Hovno. Já se omlouvám, ale skutečně tam bylo a já si myslím, že jako dárek je to k nezaplacení.  Posuďte sami. Otázka: „Co jsi mu dal letos?“ Odpověď: No, myslím, že jednou to slovo už stačilo…

Ale abych se vrátil k té atmosféře a vůním. Stejně jako vůni punče a jiných tekutých laskomin, mám rád vůni buráků a mandarinek, které spolu s vůní čokoládiček a prskavek udělají v mikulášském balíčku takový celkový zvláštní sváteční odér. Nevěříte?! Tak si ten balíček zkuste letos očuchat. A jestli žádný nemáte, nezoufejte. Jděte a udělejte si ho. A běžte se pak pátého prosince večer projít a koukejte kolem sebe, třeba potkáte i Mikuláše s čertem a andělem.

A když je nepotkáte, protože tahle trojka je dnes k vidění nějak méně často než dřív, zase nezoufejte, protože on je ten večer pěkný i tak.

V oknech blikají světýlka, támhle bliká hasičské auto, které přichvátalo, aby udatní hasiči zachránili záclony zapálené prskavkou, kterou se nezvedené dítko snažilo zahnat čerta z obýváku, a támhle je zase káď u které stojí muži v gumových zástěrách a z vody loví kapry, kteří se předhánějí v tom skočit jim do podběráku, jen aby už byli v síťovce a pak ve vaně, kde pěkně počkají na svou velkou chvíli, kterou je zabodnutí jejich kosti do vašeho krku.

Jó, jak jsem už řekl. Vánoce a těšení na ně, mám rád. I přes tu hromadu katastrof, které nás během nich můžou postihnout. Víte, já totiž neznám jiný svátek, při kterém bych se zase aspoň načas stal dítětem.

Tak nám, co je máme rádi, šťastné a hlavně veselé. No a vám ostatním, ať to nějak uteče.