Jak u nás chtěla natáčet televize

Viděli jste ten seriál? Myslím ten, jak mají ty cirkusáci v maringotkách kamery a všude je natáčej? Taková realitní šou.

 No jo. Z cirkusu JOO. Tak to mělo bejt u nás. Jenže to nějak nevyšlo.

 Principál říkal, že je to prej proto, že je ten Joo zblbnul, že jeho cirgus je prej národní! Sice nevím, proč je národní, když tam vystupuje jenom jeho rodina a ještě nějaký rusáci, ale vem ho čert. Já si myslím, že u nás z toho natáčení spíš sešlo z jinejch důvodů, než z toho, že nejsme národní, ale nadnárodní. To bylo tak…

 Jednou odpoledne zastavilo u cirkusový branky auto s nápisem Televize.

 To nám pořádně zatrnulo, protože když nás někdo přijede natáčet, tak je to většinou za asistence policie, která jede někoho zatknout. Sice je potom ten dotyčnej v hlavním zpravodajství a to není špatná reklama, ale není mu celkem nic platná, když je na několik let vyloučenej z očí umělecký veřejnosti.

Takhle nám už odvezli několik kouzelníků. Oni se často rekrutujou z řad kapsářů a ředitelů větších podniků a bank, takže maj s mizením velký zkušenosti. Jeden kouzelník bejvával šéfem nějaký akciový společnosti a nechal jí celou zmizet. K nám se přidal, protože jeho milenky byly ještě větší kouzelnice a ty peníze z akciovky odčarovaly ještě dokonalejš. A to absolutně do ztracena! Dostal to na tvrdo.

 Takže, zatímco celej ansábl vejral z úkrytů na zpravodajce a nynější kouzelník si smutně balil teplý spodní prádlo a kartáček na zuby, přelezli zpravodajci plůtek a začali šmejdit mezi maringotkama.

 Narazili na Mámhnátu Lakatoše - našeho fakíra, kterej, když je zmerčil, začal bědovat: „Nééé. Pánkovja velkomožní. Já ňííč. Já jsem Ind a slípky už fakt někradněm!“

 Zpravodajci zůstali zaraženě stát: „Co je nám do slepic. My tady nechceme natáčet nic o ptačí chřipce. My o vás chceme natočit dokumentární seriál. Normálně ze života. Jak žijete a tak.“

 Jak to zaslechnul principál, tak vylez z vozu a šel k nim. Plačící Mámhnáta se uklidnil a šel říct kouzelníkovi, že může zase vybalovat.

 Principál přišel k redaktorovi a ptal se: „Seriál? A o nás? To by byla dobrá reklama pro náš světovej podnik! Pojďte ke mně do karavanu. Určitě se dohodneme.“

 Jednání trvalo celkem dlouho. Nic moc jsme se hned nedozvěděli, protože Bancrotti má dveře, za kterejma se blbě poslouchá. Sandra to sice zkusila, ale šéf zjistil, že něco šramotí na schůdkách a prudce otevřel dveře. Sandra to koupila rovnou do frňáku. Teď ho má lepší než já ten na gumičku!

 Odpoledne televizáci odjeli zpátky do Prahy, a Bancrotti si nás všechny svolal do manéže na schůzi. Vylezl na bednu a spustil: „Tak panstvo a ženstvo. Je to dohodnutý. Každýmu daj do obytňáku kameru. Navíc tu s náma bude jejich kameraman a zvukař. Chtěj, abysme se chovali jako normálně. Takže asi takhle. To by byla ostuda jako z partesu. Budeme se chovat jako lidi! To znamená, žádnej chlast a jiný podivný spády! Mám tu výtisk knihy o slušným chování. Patřil mýmu pradědkovi. Jednou ho pozval na recepci, při turné v Rusku, sám car Mikuláš. Takže se musel naučit etiketu. Sice mu prej nakonec nebyla nic platná, protože se s Mikulášem ožrali jak carský důstojníci, ale nám to snad pomůže! Kdo má potíže se čtením, tak si prohlídne alespoň obrázky! Doufám, že mi neuděláte ostudu!“

 Jo jo. To bylo vážný. Kniha kolovala po maringotkách a karavanech a každej se snažil naučit co nejvíc. Tohle byla šance ukázat lidem, že světskej člověk není jenom nějakej primitiv!

 Po dvou dnech se dostala řada i na mě. Večír jsem sednul k lampičce, zapálil si svíčku a začet jsem se…

 Paráda. Do dvou týdnů byl hned znát pokrok na celým cirgusu. Holky se přestaly oslovovat: „Ty vole“ a začaly na sebe volat: „Jaký máte dnes den drahá?!“ A druhá hned odpovídala: „Ó skvostný má milá. Mohlo by sprchnout, leč nikoliv příliš, anóbrž jen lehce!“

 Náš uměleckej vedoucí Narcis Esttet byl z toho paf.  Nadšeně běhal mezi maringotkama a vykřikoval: „Božíčku. Jsem unešen. Jsem nadšen. Voilá. Drahoušci. Takto se nechoval ani soubor baletu v Bolšom těátre v Moskvě! Mon cherí jste skvostní!“

 Za měsíc přijeli televizáci. Šéfredaktor si nás prohlídnul a s každým sepsal smlouvu.   Pak začalo natáčení. Každýmu nám do vozu namontovali kameru a jeden kameraman stál na place, aby natáčel cvrkot venku.

 Principál si stoupnul na schůdky karavanu, tlesknul do dlaní a zavolal: „Tak vážení. Nyní může započít náš normální všední den!“

 Zrovna šla okolo Saskia a nesla si obruče na Hula-Hop a potkala koňáka Wolodijowského: „Jak jsem šťastna, že vás potkávám drahý krotiteli. Leč jsem trochu zahanbena. Jsem dnes poněkud rozvrkočena, jelikož jsem se ještě nestihla dnes nakadeřit. Hnedle to napravím, abych nebudila vašeho pohoršení.“

 Wolodijowski jí vysekl poklonu až k zemi: „Ničehož drahá artistko s kruhy. Není třeba se omlouvati. Více však vám nepovím, jelikož neovládám čtení, jsa naprostým analfabetem. Prohlížel jsem si tedy v knize pouze obrázky a na nich jsou jen různé druhy poklon. Tedy pokloním se vám po francouzsku. Po italsku. Po rusku a po anglicku. Těším se na brzké shledání!“ Moc hezky jim to šlo.

 Na druhý straně vylezl z vozu fakír Mámhnáta Lakatoš se svejma dvanácti dětma a manželkou. Vzal jí za rámě a všichni společně odcházeli do manéže cvičit polykání mečů.

 Televizáci hned vyrazili za nima: „To si nesmíme nechat ujít. To bude diváky bavit tak fofrem.“

 Lakatošovová to zaslechla a pravila: „Ale ale pánové. Fofrem. Copak je to za výraz?! Vždyť to lze říci kultivovaně. Třeba takto. Pospěšme druhové moji. Nebo podobně…“

 Kameraman se zastavil a zakroutil hlavou. Obrátil se na zvukaře: „Probůh. Co to je?! To sem nasadili klub šlechticů nebo co?! S tímhle nás šéf vyhodí! Snad až se ožerou, tak to bude lepší!“

 Principál postřehnul, co říkaj a vycenil svůj třízubý úsměv: „Ale kdepak pánové. U nás panuje přísná prohibice. Umělec má mít čistou hlavu a vyprané ponožky. Nikdy ovšem naopak. Hehehe. Omluvte prosím můj kultivovaný humor. Někdy se zkrátka neovládnu. Inu člověk nemůže být pořád jen komisní že?!“

 Kameramanovi se zvukařem poklesla čelist: „Ne to nemůžete. A nezkusil byste být trochu neformální? Myslíme jako víc neformální. Třeba vynadat někomu, nebo tak…“

 „Inu jak myslíte. Ale velmi-velmi nerad. Vadime, pojďte sem prosím,“ mávnul na mě.

 Přišel jsem blíž: „Ano pane řediteli?! Máte přání?“

 Bancrotti se zase usmál a trochu zvýšil hlas, přičemž mi hrozil prstem: „I ty jeden Vadime. Ty kluku klaunská ušatá. Copak jsi to zase včera tropil za alotria?! Že tys nedal vodu opičkám našim předrahým a nalil jsi jim místo ní lihu, který máme ku čištění skel?! A chudinky opičky. Bylo s nimi pak nemožné vystupovati! Že já ti dnes nedám po obědě pudink s piškoty, na který ses tak těšil. Což?!“

 Jen to dořekl, obrátil se na televizáky: „Jste spokojeni? Myslím, že je to pro toho dobrého muže velmi přísný trest a vezme si z něj ponaučení do budoucna!“

 Sklesle jsem pokleknul na zem: „Prosím o odpuštění, drahý pane řediteli. Nevím, co mne to v tu chvíli popadlo za slabou chvilku. Již nikdy se to nebude opakovati. Slibuji na mou čest!“

 Zvukař se na mě podíval a řekl: „Ty jsi klaun?! Doprčic. Ty bys mě málem rozbrečel! Co v tý manéži vůbec děláš?! Ty běž dělat smutečního řečníka do krematoria!“

 Najednou začali oba balit. Bancrotti kolem nich běhal a chtěl vysvětlení.

 „Jaký vysvětlení?!“ vyštěknul kameraman. „Vždyť tady je to jako na sjezdu vysloužilejch ceremoniářů z Vatikánu! S tímhle bychom měli sledovanost jako dokument o elektromagnetickejch vlnách a jejich vlivu na lov strak, kterej byl tuhle na dvojce! Přijedeme ještě zejtra odmontovat kamery z maringotek. Třeba z nich půjde něco použít. Snad jste alespoň v noci normální!“

 Měli pravdu. Teda jen na půl… Opravdu přijeli sundat kamery, ale použít z jejich záznamů nechtěli nic. Nejsem žádnej televizní odborník, ale v tomhle měli recht. Třeba já jsem byl z kamery tak vystresovanej, že jsem celou noc proseděl se širokým úsměvem, a bez hnutí, naproti ní.

Taková hóóódně dlouhá fotka to byla. U ostatních to bylo podobný.

 Jen Wolodijowského tam měli natočenýho nahatýho, když se převlíkal. Zavřel při tom oči a myslel si, že když nevidí kameru, tak kamera nevidí jeho.

 Další den ráno už bylo všechno při starým. Bancrotti byl strašně naštvanej, že mu utekl takovej kšeft a dostal ho ten jantar Joo. Takže mi konečně pořádně vynadal za ty opice.

 Jo. Fakt jsem jim dal líh místo vody. Jsem se spletl né?! Alespoň si taky trochu užily. Šéf mě za to pořádně večír v manéži nakopal při představení do zadku a musel jsem sníst ten odpornej škrobovatej puding, co ho vaří jeho žena!

 Holky si už zase říkaj ty vole. Wolodijowski se zase posmívá Saskii, že má na hlavě hnusný roští a neumí se učesat.

 Lakatošovic rodina si zase pěkně nadává kudy chodí a řvou smíchem, když se tatínek dáví s mečem v krku…

 Tak to má být! Všechno na svém místě!

 Jděte mi někam s příručkama slušnýho chování. A taky s televizí. Mně stačí cirgusová popularita!

 Jenom ten chudák uměleckej vedoucí, Narcis Estett, si hodil mašli.

 Ale odřízli jsme ho. Moc potom plakal, že tohle jsme mu opravdu neměli dělat!

KONEC