Etiketa v cirkuse

Jak jsem si tak všimnul, většina z vás má problémy s tím, jak se v cirkuse správně chovat. Případně jak se do něj obléknout!

Vzhledem k tomu, že jsem dobrák od kosti, rozhodnul jsem se, že vám poskytnu zcela zdarma lekci v slušném chování při návštěvě našeho kulturního zařízení.

Lekce první - Co na sebe

Návštěva cirkusu je vrcholným kulturním a společenským zážitkem. Je tedy vhodné se do něj obléknout do společenského oděvu.

Za společenský oděv považujeme klasický černý oblek, doplněný vázankou. Pro dámy jsou vhodné dlouhé, decentní šaty.

Ovšem pozor. Pokud se jedná o odpolední představení, je možné si vzít i oblek poněkud neformálnější.

Tedy pro pány je to oblek i světlejších barev a dámy mohou mít šaty, které běžně používají pro odpolední koktejly.

Je-li představení slavnostního rázu.Tedy pokud je navštíveno prezidentem,králem, císařem, nebo předsedou spolku chovatelů drobného zvířectva, bude nutné si vzít oblečení odpovídající významu události.

Pánové mají na výběr mezi smokingem, frakem či žaketem. Skuteční znalci si pak přes ramena přehazují hermelínový plášť.

Dámy na podobnou akci přicházejí ve velké večerní róbě, šité z atlasu, brokátu nebo tesilu. Vhodným doplňkem je drahokamová čelenka. Pozor! Dámy si v žádném případě neberou do hlediště klobouky zdobené ovocem, zeleninou nebo peřím uhynulé drůbeže.

Toto omezení vysvětlím blíže, níže.

Jako zcela samozřejmý doplněk k oblečení si bereme boty. Ty mohou být u pánů černé, či hnědé dle barvy obleku. Jako nevhodné se jeví být gumové holínky pokryté chlévskou mrvou.

Dámy použijí obuv na vysokém podpatku. Čím vyšší -Tím lepší. Toto je dáno tím, že se mi to prostě líbí.

Nyní již víme jak se obléknout a obout. Můžeme proto postoupit k dalšímu bodu a to…

Lekce druhá-Co pod sebe

Jak jsme si vysvětlili výše, je do cirkusu vhodné se vkusně a čistě obléknout. Co ovšem dělat, abychom i z cirkusu odcházeli vkusně a čistě oblečení?

Je to snadné. Do cirkusového hlediště si sebou bereme předměty, které je možné si vložit pod zadní část těla. Jedná se o takzvané podprdelníky.

Podprdelníky máte jistě každý doma. Pokud je někdo takový sociální případ, že nevlastní polštářek, nebo kousek polystyrénu, nemá ani na vstupenku a nemusí se tudíž tímto a ani jiným problémem spojeným s návštěvou cirkusu vůbec zabývat.

Pro ty z vás, kteří jsou natolik solventní a důvěřiví, že si zakoupí vstupenku do lóže, je vhodná následující rada, která by spíše mohla patřit pod lekci první.

Do prvních řad v lóžích si berte sebou nejen podprdelníky, ale i pláštěnky.

Neobávejte se. Do šapitó nezatéká, ale lama hrozně plive! A mimochodem, já se taky občas dortem netrefím do asistenta. Nebudu věčně platit za zničenej vohoz kdejakýmu buranovi

Tedy vážení a ctění návštěvníci a návštěvnice. V této lekci jsme si vysvětlili, co sebou pod zadní část těla. Pokud se budete řídit touto radou, budete z cirkusu odcházet čistí. Pokud si myslíte, že nošení polštářku do cirkusu je zbytečným luxusem, musím vás upozornit, že tak zaprasený lavičky jako máme my, hned tak neuvidíte.

Nyní následuje …

Lekce třetí - U pokladny

K pokladně přicházíme v klidu a bez zbytečného spěchu. Nebojte se, že vám uteče začátek představení. I když přijdete deset minut po avízovaném začátku, nic se neděje. I tak budete mít ještě zhruba dvacet minut na usazení v hledišti, než představení začne.

Přesto vám doporučuji zakoupit si vstupenku v našem předprodeji, který možná najdete někde ve městě. (Bílá maringotka s okýnkem na kterém je napsáno Cirkus-Předprodej vstupenek.) Pokud budete mít štěstí a najdete maringotku, můžete si v ní zakoupit vstupenky. Tedy pokud bude zrovna otevřeno. Pokud bude zavřeno, musíte si vstupenku zakoupit přímo v pokladně u cirkusového areálu.

Kasa se nalézá vždy u brány, která se původně nalézala v oplocení, které se nyní nalézá neznámo kde.

K okýnku u kterého pobíhají platby, a výdej zakoupených vstupenek, se vystupuje po několika schůdcích. Po schůdcích vystupujeme obezřetně, až opatrně, protože jsou nahnilé a rezavé.

U okénka si připravíme peněženku ,a milý úsměv pro starou a ošklivou paní pokladní. Nebojte se jí! Je tu pro vás!

Paní pokladní sdělte, kolik chcete zakoupit vstupenek a na jaká místa.

Tuto žádost ještě několikrát opakujte, nežli paní pokladní správně pochopí co po ní chcete. Poté se na ní mile usmějte a vyčkejte, až pokladní dokončí složitou početní operaci, kdy musí vypočítat různé slevy a přirážky.

Po dobu výpočetní operace s stále mile usmívejte. Jdete se přeci bavit!

Pokud již máte vstupenky můžete přejít k bráně cirkusu …

Lekce čtvrtá - Za branou všedních dní

Vstupujete do cirkusového areálu. U brány vám viditelně držené vstupenky překontrolují naši zaměstnanci. Naši zaměstnanci se poznají dle oblečení, které se nazývá „Attila“. Jde o uniformy, které používali ve válkách husaři a podle toho také vypadají.

Po kontrole vstupenek vám sdělí, buď to kam se máte uvnitř cirkusového stanu posadit, nebo vás vyhodí ven, aby jste si zakoupili vstupenky, které vás opravňují ke vstupu.

Jestliže dojde ke druhé variantě, jděte opět ke kase a postupujte znovu podle předcházející lekce.

V areálu si můžete zakoupit různé upomínkové předměty. Za tímto účelem mějte stále připravené peněženky, aby se předešlo nepříjemným situacím, kdy bude vašim dětem nabízeno kvalitní cirkusové zboží a vy by jste peněženku nemohli najít, a tím zdržovali prodej. Uvědomte si, že představení nemůže započít, dokud není všechno zboží prodáno!

Při vstupu do šapitó vyhledejte vám určené místo. V žádném případě neusedejte na cizí místa a na místa na kterých sedí již někdo jiný. Předejdete tím trapným situacím a rvačkám.

V hledišti mějte ohledy na ostatní diváky. Zvláště upozorňujeme na dámské klobouky, které by bránily ve výhledu, jak již bylo naznačeno v první lekci.

Pokud přes vás není vidět, skrčte se, nebo si sedněte o kousek vedle. V extrémním případě, (basketbalisté), si lehněte, nebo opusťte cirkusové hlediště.

Představení začíná …

Lekce pátá - Mumrajch v manéži

Při představení můžete tleskat a i jinak vyjadřovat své sympatie účinkujícím. V žádném případě, ale nevhazujte do manéže žádné předměty.

Výjimkou jsou květiny a láhve s kvalitním alkoholem. Láhve ovšem raději nevhazujte, ale pokládejte je na okraj manéže.

Při vystoupení zvířat se nebojte. Zvířata jsou vycvičená a neublíží vám. Stejně tak artisté a artistky.

Ve zcela mimořádných případech se může stát, že mezerou v mřížích, může se protáhnout tygr či lev. V takové situaci zachovejte klid a vyčkejte příchodu krotitele. Takové šelmě nikdy nehleďte do očí, neb to považuje za provokaci. Nepanikařte. Nekřičte a nesnažte se utéct. V klidu čekejte. Krotitel, nebo někdo jiný, by u vás měl být do jedné minuty.

Jestliže se krotitel do jedné minuty nedostaví, teprve pak začněte panikařit, řvěte a snažte se uprchnout.

Stejně tak, když se místo krotitele, nebo jiné kompetentní osoby, dostavím já!

Při jiných číslech nehrozí vůbec nic. Pouze při létající hrazdě si kryjte hlavy, před případným pádem artisty.

A možná ještě, když se splaší dikobraz, ale to není moc často.

Lekce šestá - Všechno jednou končí

Všechno na světě má svůj konec. Stejně tak i cirkusové představení musí jednou skončit.

Při závěrečném nástupu umělců a zvěře, můžete provolávat slávu a tleskat vstoje. Dejte najevo svou radost. V žádném případě nikdy nepískejte.

Za prvé je to projev nespokojenosti, a ten se nám vůbec nelíbí, a za druhé to plaší koně. A to by se zase vůbec nelíbilo vám!

Šapitó opouštějte v klidu a bez tlačenice. Vyhnete se tak pomačkanému oblečení, kapsářům a úchylům.

Pokud vám něco během představení spadlo z galerie dolů mezi lavičky, oznamte to zaměstnancům cirkusu, kteří ztracenou věc po vašem odchodu z cirkusu, vyloví zpod galerie. Ztracenou věc si můžete vyzvednout, kdykoliv po odjezdu cirkusu.

Přejeme vám spoustu kulturních zážitků.

KONEC

Jak jsem si kupoval literaturu

Tak jsem byl dneska koupit knížku. No vážně!

Co mě tam přivedlo?! Horko vážení! Je takovej hic, že se lidi válejí u vody a tak máme volno! A protože mi televize z toho vedra klekla, (asi byla moc přehřátá, a to jsem jí prosím pravidelně chladil vodou z kýblu) rozhodnul jsem se koupit si něco ke čtení, abych si ukrátil dlouhou chvíli.

Nejdřív jsem zaplul ve městě do nějakýho napulírovanýho knihkupectví.

Měli tam moc hezkejch knížek. Procházel jsem se mezi regálama a vybíral si. Copak o to. Knížky hezký, ale drahý! Proč je to tak drahý, že jo?! Stejně to přečtete jednou a pak to vyhodíte do sběru. A ve sběru za to dostanete kulový. To je vidět jak jsou knížky předražený!

Řekl jsem si, že si nechám poradit od prodavače.

Přistoupil jsem k pultu řekl: „Dobrý den, švarný Kramérie. Chtěl bych nějakou knihu na ukrácení dlouhé chvíle. Knihu plnou napětí a dobrodružství, ale přesto všechno poučnou! A když bude levnější nebudu se zlobit!“

Prodavač se usmál. „Jistěže, pane. Máme tu skvělou příručku pro elektrikáře-samouky! Plná napětí a dobrodružství v liánách elektrického vedení. Poučení jisté! Obzvláště - Nedotýkat se drátů na zem spadlých!“

Hňup! Kdybych chtěl něco takovýho, tak si zajdu za naším elektrikářem do nemocnice, kde se léčí na oddělení popálenin!

„Tak ještě jednou! Nemyslím žádnou příručku, ale třeba nějakej román! A neodvažujte se mi nabízet životopis Nikoly Tesly nebo Edisona! Chci něco čtivýho. Lehkýho a třeba populárního, abych byl taky jednou IN.“

Prodavač potištěnýho papíru se plácnul do čela. „Ale jistě. Chápu. Hned vám přinesu jeden výtisk. Je to fantastické! Jde to na odbyt ... Máme toho plný sklady!“

Odběhnul mezi regály a přinesl knížku. Pěknou na pohled i na omak. Stálo na ní: Šifra mistra Leonarda.

Dlouze jsem vzdychnul. „Pane prodavač. Já chtěl nějakej dobrodružnej román a né nějakej návod pro skautský šifranty.“

Prodavač zvedl ruku k přísaze. „Na mou duši na psí uši na kočičí svědomí! Je to román! Budete v něm bádat po tajemných znameních a šifrách na obraze. Lidi, když to přečtou, tak se na místa děje jezdí dokonce dívat. Odehrává se to ve Francii.“

No znělo to slibně, ale říkal jsem si, že třeba nebudu tak důvtipnej, abych to pochopil tak jsem se zeptal: „A nějakej dekodér k těm šifrám by nebyl ke koupi?!“

Knihomol se plácnul do čela až to mlasklo. „Jistěže, pane.“

Odešel zase mezi regály. Za chvilku byl zpátky s knížkou.

„Tak tohle se jmenuje: Da Vinci kód!“

Chvíli jsem váhal jestli to vzít nebo ne. Prodavač byl evidentně nervózní.

„Tak co? Chcete je zabalit?“

 Přešlapoval jsem za pultem jako tygr v kleci, ale pak jsem si všimnul ceny.

„Probůh! Tolik peněz za dvě knížky?! A jak tak koukám napsal to oboje jeden člověk. Teda pokud to nejsou náhodou bratři v peru! Tak to né. Nezlobte se, ale zkusím to jinde. Nechce se mi moc u čtení přemejšlet. A víte ... Já stejně do Francie nesmím. Vloni jsem se tam náhodou připletl 14.července do nějakýho průvodu. Průvod hezkej. I s dechovkou na pochod. Všichni měli moc hezký uniformy, skoro jako v cirguse, ale pak mě vyvedli policajti a mám do Francie zákaz ... Ale aplaus jsme měl dobrej!“

Vypadnul jsem z krámu, a zanechal prodavače jeho osudu. Bylo mi ho sice trošku líto, jak tam plakal a lomil rukama, že jeho děti budou o hladu, ale co naděláme.

Má prodávat jinej papír. Třeba toaletní. Ten lidi kupujou furt!

Jak jsem tak šel, padnul mi do oka nápis na jednom krámu. Bylo tam: Antikvariát - Použité a docela úplně přečtené knihy. To mě zaujalo. Tak sem taky lidi, kromě sběru odkládaj literaturu!

Vlezl jsem dovnitř.

Nade dveřmi zacinkal zvoneček, který probudil staříka spícího na hromadě knih.

Zamžoural očima, promnul si je a řekl: „Knihy nevykupuju! Mám jich mraky. Nedávno v městě vyhořela knihovna a tak jsem zásobenej ... Pravda … Trochu jsou ohořelý, ale o to levnější!“

Zajásal jsem. „To nevadí. Já nechci prodávat, ale kupovat. A jestli to máte levný, tak tím líp.“

Stařík se narovnal. Nasadil si cvikr a usmál se. „Tak pojď dál kultury chtivý mladíče. Už tvůj zjev prozrazuje bohéma! Bude mi ctí obsloužit tě, mladíku!“

Pověděl jsem mu svoje požadavky. Děda začal radostí tleskat rukama (teda to jsem si nejdřív myslel, ale pak jsem si všimnul, že tak likviduje moly.)

„Tak pojď. To víš,že se tu něco najde!“

No a našlo!

Nesl jsem si celou igelitku knížek. A za babku!

Některý jsou docela perfektní. Takový praktický. Normálně vodou omyvatelný a rozkládací. Třeba ta o kačence. Ta dokonce kejhá, když se zmáčkne takovej polštářek!

No, ale hlavně jsem narazil na dobrodružný romány! Hned si jeden doma v maringotce přečtu. Už jsem se těšil.

Doma jsem v tom strašným vedru sednul a otevřel první knížku ...

„Seržant Debré, se s vypětím všech sil, snažil doplazit ke studni. Jeho zrak byl zcela zamlžen potem, který se mu řinul zpod čepice, která byla kdysi bílou. Proklínal den, kdy se rozhodnul vstoupit do řad Cizinecké legie. Vedro a zase jen vedro panovalo v tuto hodinu na poušti. Naklonil se k obrubě studně ... A pouští se ozval výkřik zmaru a beznaděje. Studna byla prázdná, nepočítáme-li jemný pouštní písek, a jednu písečnou zmiji, která se snažila zahrabat. A seržant Debré seznal, že jeho dny jsou nejspíše sečteny, a klesnul zpět na horký a žhnoucí písek proklaté Sahary ...“

Já vůl! V tomhle počasí! Co jsem to zas koupil. Nééé!

KONEC

Těžký život legionáře aneb Vorenus a ti druzí

Jak jsem měl alergii

Tak jsem se moc těšil na sluníčko. Jenže, kdybych býval byl tušil co na mě chystá, tak bych se tolik netěšil...

 Jsem člověk co má rád teplo a sluníčko.

 Sice je potom někdy v manéži k nevydržení, ale se slušnou zásobou ochlazujících tekutin se to dá vydržet. Většinou tak po pátým pivu žádnej hic nevnímám. Navíc mě to krásně uvolní a vydám ze sebe mnohem lepší uměleckej výkon. Jak se říká: Sklenka dodá herci jistoty! Já navíc tvrdím, že několik půllitrů dodá klaunovi jistotu desetinásobku!

 No jo. Jak se mi  to líbilo, když se udělalo trochu teplo. Jenže s teplem přišel i nějakej pyl, nebo kterej čert?!

 Prostě, začal jsem kejchat a smrkat, a brečet na veřejnosti bez udání důvodů!

 Od našeho veterináře jsem dostal nějaký prášky. Prej je dává velbloudům, který jsou alergický na pokrývky z velbloudí srsti, kterejma je krotitel na noc přikrejvá.

 Nějak se mi to nezdálo. Prášky by měly bejt lidský a ne zvířecí. Proto jsem se rozhodnul, že to jako zkusím nejdřív bez nich.

 Den jsem nějak přežil v maringotce. Utěsnil jsem si dveře a okna, aby mi dovnitř nic nevniklo. Utěsnil jsem to dokonale. Tak dokonale, že mi bohužel ani nic neunikalo ven! Byla to sice síla, ale alespoň jsem přestal kejchat. 

Ovšem za nějakou dobu jsem se začal dusit. Teda né,že bych byl nějaký čuně, kterýmu to v maringotce smrdí samo od sebe. Já si docela obyčejně vařil oběd a usnul jsem u toho.

 Z hrnce, ve kterým byla zhruba před půlhodinou omáčka, se valila oblaka černýho dýmu. Naštěstí jsem ho vyhodil ven oknem a uniknul tak smrti vyuzením.

 Škoda jen, že jsem si předtím to okno neotevřel. Takhle jsem přišel k díře ve skle a navíc k popálenejm rukám.

 Pro příště! Před vrhnutím z okna, je třeba ho otevřít, a obalit si ruce utěrkou!

 Kouře jsem se zbavil, ale odskleným oknem mi začal dovnitř proudit čerstvej vzduch, kterej byl plnej vůní jara a stájí!

 Pro romantickýho rančera je to možná zážitek při kterým propuká v záchvat dojetí nad přírodou. Ovšem pro mě to byl obyčejnej vražednej dech, při kterým jsem propuknul v alergickej záchvat!

 Nos mi během pár vteřin natekl tak, až mi z něj ten klaunskej vystřelil jako asfaltovej holub z vystřelovacího zařízení.

 Následovalo okamžitý kejchání, který mělo čáku na to, aby soutěžilo s kadencí kulometu.

 Oči mi natekly a zbyly mi z nich jenom takový ty čínský čárky.

 Fakt nikdy nepochopím naše artisty Pinga a Ponga, jak s tím můžou něco vidět!

 Jak dlouho jsem kejchal opravdu netuším. Ale muselo to bejt asi vážně dlouho, a bylo to určitě daleko slyšet, protože kolem mojí maringotky se soustředil skoro celej cirkus. Zvenčí jsem slyšel jak se kamarádi a kamarádky spolu baví. Na můj účet pochopitelně!

 Bylo slyšet takový různý průpovídky: „Vadimééé. Naskočil ti traktor. Běž si ho chcípnout. Strašně tady blafééé!“

 Nebo: „Houstone. Houstone. Máme problém! Strašně nám střílej trysky!“

 Jen počkejte bando sadistická! Až bude něco vám, tak si na vás taky smlsnu!

 Třeba, až provazochodec spadne z lana a netrefí se zase do sítě, tak mu třeba v nemocnici schovám kapačku, nebo mu na sádru napíšu hanlivé nápisy na adresu jeho ošetřujícího lékaře! Tak! A bude to!

 No, zatím jsem měl problém sám se sebou! Záchvat přišel už do takovýho stádia, kdy jsem se začal o sebe opravdu bát!

 Navíc jsem z venku zaslechnul, jak se tenťáci spolu dohadují, že si zahrají kostky o moje svršky! Tak to bylo zlý!

 Ale kdepák panstvo a ženstvo! Já do hrobu nepospíchám!

 (No, do hrobu?! Mám takovej pocit, že by mě byli schopný nacpat někam do kontejneru!)

 Doplazil jsem se ke kredenci. Dal jsem si do něj ty prášky od veterináře.

 Pro sichr jsem do sebe lupnul hned půlku balení.

 Jo jo. Zabralo to už za deset minut. Nos splasknul. Oči se vrátily do norem EU a kejchání přestalo. Obecenstvo kolem maringotky jsem tím asi hodně zklamal.

 Tenťáci smutně vrátili kostky do kelímku a šli si po svojí práci. A mně bylo tak fajn!

Konečně!!!

 Prášky beru pravidelně. Jsou moc fajn. Vřele doporučuju!  V hicech vůbec nebudete mít žízeň. Nebudou vám vadit přikrývky z velbloudí srsti, ale musíte si nějak zvyknout na ten hrb.

 Ale to prej časem odezní a splaskne, povídal veterinář...

KONEC

Jak jsem prožil jeden všední týden

 Někdy se prostě přihodí v životě lidským a klaunským, že se nepřihodí prostě nic zvláštního.

 Prostě jeden obyčejnej tejden ...

Pondělí:

 Můj milý deníčku.

Je zase ráno a my musíme balit. Čeká nás přesun na jinej plac. To znamená, že se všechno musí nacpat do pakováků, pakováky zapřáhnout za traktory a náklaďáky a je nutné zmizet dřív, než se dostaví majitel pozemku na kterém stojíme a bude chtít zaplatit za pronájem.

 Ještě než odjedeme, skočím vrátit prázdný flašky do krámu a stavím se v nonstop baru, se džbánkem pro tři točený na cestu.

 Líp se mi pak řídí traktor...

Úterý:

 Můj milý deníčku.

Právě jsem se vrátil z nonstopu a zjistil jsem, že je úterý!

Celej cirgus je už fuč a na mě tu čeká majitel pozemku a chce zaplatit za pronájem.

 Ještě, že jsem z baru utekl bez placení a můžu mu dát nějaký peníze, aby mi vrátil kola k maringotce. Rychle zapřahat a honem za ostatníma!

Středa:

 Můj milý deníčku.

Je středa a já vlastně nevím kam ostatní jeli.

Jel jsem po stopách z trusu, ale dovedlo mě to k nějakýmu kravínu.

 Krav jsou tu spousty, ale toho vola principála nikde nevidím! Požádal jsem dojičky o trochu mléka, abych ten rum nepil jen tak.

 Přespím tu na návsi a ráno se rozhlídnu z nějakýho kopce, jestli někde neuvidím náš tábor.

Čtvrtek:

 Můj milý deníčku.

Z kopce jsem nic neviděl, protože byla ráno mlha jako hrom.

 Navíc kopec byl strašně vysokej a mně se dělali mžitky před očima, jak jsem byl z výstupu zdrchanej.

 Takže, když nic nebylo vidět, vytáhnul jsem mobil a zavolal principálovi kde vlastně jsou ... Řekl mi to.

 A řekl mi ještě hodně jiných sprostých slov. Je to hulvát!

Pátek:

 Můj milý deníčku.

Našel jsem náš cirgus!

 Zaparkoval jsem maringotku na svůj flek a šel pomáhat se stavbou tentu.

 Nosil jsem lavičky z pakováku a dával je za vůz. A protože jsem měl dobrou náladu, tak jsem ještě vynosil z náklaďáku stanový kolíky. Nikdo mi nepomáhal. Jsou to všechno neschopný lenoši. Stojej tu už takovou dobu a zatím postavili jenom stan.

 Po dvou hodinách práce mě potkal Bancrotti-náš principál, a vynadal mi, kde se flákám, že balíme a za hodinu a půl odjíždíme, protože jsme tu už takovou dobu a lidi moc nechoděj. Zatím prej chlapi stihli složit hlediště a vytahat kolíky ze země ...

 Radši jsem mlčel!

Sobota:

 Můj milý deníčku.

Dorazili jsme na novej plac. Hned jsme šli stavět šapitó. Bohužel nemáme ty lavičky a kolíky, který zůstaly na starým místě ... Tenťáci jsou prostě hrozný.

Pořád někde něco zapomínaj! Ještě, že jsem takovej dobrák a nabídnul jsem se, že pro ně dojedu zpátky!

 Večír jsem se vrátil a spokojený Bancrotti mi za ochotu zvednul gáži a sebral prémie chlapům od techniky. Inu zapomínat by se nemělo!

Neděle:

 Můj milý deníčku.

Šapitó už stojí v plný parádě, plakáty jsou vylepený a koně vyhřebelcovaný. Show může začít!

 Bancrotti už jen šel vyřídit formality, ohledně našeho pobytu zde.

 Když se odpoledne vrátil, sdělil nám že se dohodli rychle.

 Máme hned vypadnout, protože jsme postavili šapitó na jiným placu, než jsme měli!

 No já to říkal hned, že ta cedule „rezervace“ u týhle loučky tam nebude jen tak. Ale to né! Mě tady nikdo neposlouchá!

 Prej, že je to rezervace pro nás!

 Prdlajz! To je rezervace nějakýho motejla, nebo brouků či jiný zvířeny!

 Takže zase balit. No nic ...

 Show must go on!

KONEC

Dvě tváře lásky

Michael zastavil vůz na kraji polní cesty, vedoucí podél strmého srázu, pod nímž hučel příboj, tříštící své vlny o bělostná skaliska. Vypnul motor a podíval se na Klaudii.

„Pamatuješ?! Přesně takhle, zuřivě, bily vlny o skály, tehdy před deseti lety,“ řekl tiše a pohladil Klaudii po ruce.“

„Ach ano,“ odpověděla Klaudie, „jak bych nepamatovala. Připadá mi to, jako by to bylo včera.“

„A přitom je to tak dávno,“ usmál se Michael a vystoupil z auta. Obešel jej a dvorně otevřel dveře Klaudii. „Podívej?“ ukázal rukou k západu, kde za majestátně se tyčícím majákem, právě zapadalo slunce „náš maják. I on tu stále drží svou stráž.“

„Maják,“ vzdychla něžně Klaudie a objala Michaela. „Tak jako ukazuje cestu zbloudivším lodím, ukázal cestu našim srdcím.“

Michael Klaudii něžně políbil do dlouhých plavých vlasů a řekl: „A stejně jako on dělá blik - blik - blik, naše srdce od té doby tepou ve stejném rytmu tuc – tuc - tuc.“

Klaudie se usmála a políbila Michaela. „Jsi hodný, že jsi mě sem dnes vzal. Když jsi mi řekl, že pro mne máš na výročí našeho seznámení překvapení, čekala jsem, že opět pojedeme do Paříže, nebo mi dáš zase diamantovou brož, tak jako každý rok, ale vidím, že v tobě pořád zůstal ten romantik, jakým jsi byl, když jsem tě tu viděla poprvé.“

„Ale jdi,“ řekl Michael a pousmál se. „Já vím, že jsem se od té doby trochu změnil, vypracoval jsem se na největšího vývozce ručně malovaného porcelánu, koupil jsem dva zámky a bio farmu, ale tady v jádru, jsem stále týž chudý chlapec s hlavou plnou bláznivých nápadů.“

„Však vím,“ řekla Klaudie, pohladila ho po hladce oholené tváři a zadívala se mu do blankytných očí. „Já vím, Michaeli, žes musel tvrdě pracovat, abychom byli spolu šťastní, takže jsi neměl tolik času, aby ses mi plně věnoval. A můj otec…“

Michael jí položil prsty na rudé rety. „Pst,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Prosím, lásko, o tvém otci již nemluv. Měli jsme neshody, ale co bylo, to bylo. Myslím, že jsem tvému otci za ty roky dokázal, že nejsem žádné budižkničemu, které se nedokáže postarat o budoucnost jeho dcery.“

„Jsi laskavý,“ řekla Klaudie a povzdychla si. „Můj otec byl starý morous a měl proti tobě stále nějaké připomínky.“

„Nekřivdi mu,“ řekl Michael a pousmál se. „Svým způsobem měl tak trochu pravdu. Našla jsi mě tady na pobřeží, nikdo o mně nic nevěděl, nic jsem neměl a navíc se do mě zamilovala jeho jediná dcera. Nelze se mu divit.“

„To však neomlouvá jeho chování!“ vybuchla Klaudie a rozhořčeně pokračovala: „Nikdo, nikdo, ani jeho baronský titul, mu nedal právo, aby o tobě rozhlašoval, že jsi ohyzdná stvůra, která skrývá svou pravou tvář! Pořád tě podezříval z něčeho nekalého. Vždyť si vzpomeň, jak se na tebe při každé příležitosti vrhal a tahal tě za obličej, přičemž řval, že on tvou skutečnou tvář zná.“

„Uklidni se,“ řekl Michael a Klaudii objal ještě pevněji. „Nemohl za to, že se pomátl na rozumu.“

„Víš, je to můj otec, ale oddychla jsem si, když náš rodinný lékař doporučil jeho hospitalizaci v ústavu pro choromyslné,“ řekla Klaudie a setřela si slzy vzteku. „Od té doby naší lásce nic nestálo v cestě a my se mohli vzít.“

„Právě proto jsem nechtěl, abys o něm mluvila,“ zasmušile pravil Michael a slíbal jí zbylé slzy z tváří. „Vím, jak se pokaždé rozčílíš a to v tvém stavu není zrovna nejlepší!“

„V mém stavu?!“ zeptala se Klaudie a podívala se na Michaela. „Ty něco víš?“

„Má lásko,“ zašeptal něžně Michael. „Já viděl tvůj těhotenský test, který jsi nechala v koupelně!“

„Tak proto!“ nadšeně vykřikla Klaudie. „Proto tenhle dnešní výlet, na místo, kde jsme se poznali! Ty jsi skutečně romantik!“

Michael se Klaudii vysmekl z náruče a se smíchem přešel ke kufru auta. Otevřel ho a vyndal z něj velikou krabici, ovázanou pentlí. „A nemysli si, že jsem jako dárek k výročí přichystal jen tento výlet.“

„Co je to?“ zeptala se zvědavě Klaudie, když jí krabici podal.

„Však uvidíš,“ tajemně řekl Michael a dodal: „Rozbal jí.“

Klaudie rozvázala stužku, sundala víko a něžně vzdychla. „Ach, Michaeli, to jsou oblečky pro naše děťátko.“ Položila krabici na střechu auta a opět Michaela objala. „Už se těším, jak do nich budeme to naše malinké štěstíčko oblékat. A jak budeme sledovat jeho růst, jeho první krůčky, jeho první slůvka…“

Michael se usmíval, ale náhle posmutněl. „Víš, lásko, jsem šťastný, a jsem rád, že i ty jsi šťastná, jenže ti musím ještě něco říct. Něco vážného. Něco o sobě.“

Klaudie zaznamenala v jeho slovech tón, který jí lehce mátl. „Michaeli, já vím, žes nikdy o své minulosti nemluvil, a já tě k tomu nikdy nenutila, ale jestli cítíš potřebu mi něco prozradit, učiň tak. Nyní, když z nás budou matka a otec, nemělo by mezi námi být žádné tajemství, ať by bylo sebetrpčí.“

Michael pokýval hlavou a těžce vzdychl. „Jsem ti vděčný, že jsi nikdy neměla otázky k mému původu.“

„Neptala jsem se. Ostatně, ty sám jsi mi řekl, že si na nic nepamatuješ.“

„Ano, to jsem ti řekl,“ pravil Michael a vymanil se jí z náruče. Pomalu přešel na okraj srázu a zadíval se k obzoru, na mořskou hladinu, kde bylo vidět poslední paprsky zapadajícího slunce. „To jsem ti řekl,“ opakoval Michael a pokračoval: „Bylas na procházce a našla jsi mě tady, na tom kraji útesu, jak tu ležím nahý a mokrý. Sklonila ses ke mně a řekla jsi…“

„… haló, pane, nejste náhodou mrtvý?!“ dořekla za něj Klaudie a postavila se vedle něj, přičemž ho vzala za ruku. „A ty ses postavil a těžce jsi sípal.“

„Přesně tak,“ řekl Michael a stiskl jí dlaň. „Sípal jsem, jelikož se mi ještě špatně dýchalo.“

„A není divu,“ pokývala hlavou Klaudie. „Málem ses utopil.“

„Kdepak, neutopil,“ řekl Michael a podíval se na Klaudii. „Prostě se mi špatně dýchalo. To, o tom topení, byla lež…“

Klaudie se zarazila. „Ale mně jsi řekl, že jsi nahý a mokrý, protože ses zachránil z nějaké ztroskotané lodi, která zmizela v mořských hlubinách. A to je také vše, co si pamatuješ.“

„Tobě nebylo divné, že nikdo po žádné lodi nepátral?“ zeptal se Michael. „To tvému otci tedy ano…“

„Michaeli, já jsem zmatená,“ tiše řekla Klaudie a pustila jeho ruku. Postavila se proti němu. „Podívej se mi do očí a řekni mi vše. Za těch deset let jsem se přesvědčila, že jsi dobrý člověk. Jestli máš nějaké tajemství, můžeš mi ho prozradit. Jistě to nebude nic hrozného. Ale jedno vím jistě. Nechci žít ve lži.“

„Loď neztroskotala, ale byl jsem tu z ní vysazen do moře,“ řekl Michael a upřeně se Klaudii díval do očí.

„Proboha,“ vykřikla Klaudie a přitiskla si ruku na ústa. Pak zašeptala: „Nechceš mi snad říct, že jsi pirát, kterého jeho kumpáni vyhodili z lodi?“

„No dovol?!“ ohradil se Michael. „Copak žijeme v sedmnáctém století?! Nejsem žádný vyvrhel, ale výzkumný pracovník.“

„Výzkumný pracovník?!“ opakovala po něm Klaudie. „Vůbec tomu nerozumím. Co jsi měl zkoumat?“

Michael roztáhl ruce. „Tak nějak všechno, co tady je, ale především, a to byl můj hlavní úkol, měl jsem zjistit, zda se tady můžeme s vámi množit.“

Klaudie zavrávorala a než jí stačil Michael zachytit, dosedla do trávy na kraji útesu. Vzala hlavu do dlaní a těžce řekla: „Jako by nestačilo, že se mi pomátl otec. Nyní přišel o rozum i můj manžel.“ Pak vykřikla: „Ty si ze mě děláš legraci, nebo co?! Proč všechna tahle komedie?!“

Michael si sedl vedle ní. „Když už jsi zase začala o otci, tak ti něco povím. Nelhal jsem ti, když jsem řekl, že tvůj otec nemůže za to, že se pomátl na rozumu. Vzpomínáš si, odkdy se ke mně začal chovat hrubě?!“

„Zhruba po roce. Do té doby byl k tobě celkem milý. Když jsem tě tehdy dovedla k nám na zámeček, ochotně se tě ujal. Pravda, je, že se mu nezdála ta historka o ztroskotané lodi a ztrátě paměti, ale mlčel.“

Michael přikývl. „Ano, vždycky říkal, že peněz má, i jako zchudlý baron dost, a jeden krk navíc ho nezničí. Po nějaké době mi nabídl i místo majordoma a já ho přijal.“

„A tehdy jsem se do tebe zamilovala,“ řekla Klaudie. „Frak a paruka s copem ti nesmírně slušely… Jenže, co se tedy stalo?!“

Michael zachmuřeně pravil: „Jednoho dne, když jsem se sprchoval, přišel za mnou do koupelny tvůj otec!“

„Bože! To snad ne?!“ řekla Klaudie a otevřela ústa dokořán. „Snad ne, aby…“

„Ano!“ řekl Michael temně. „Přišel za mnou, aby mi řekl, že už na mě pět minut zvoní, jelikož chce čaj, a já nikde.“

„A kvůli tomu tě začal nenávidět?“ nedůvěřivě se zeptala Klaudie. „Otec býval někdy nedůtklivý kvůli maličkostem, ale že by zašel až tak daleko, to se mi nezdá.“

„Je fakt, že čaj ho poněkud rozladil,“ řekl Michael a pokrčil rameny, „ale pravá příčina byla jinde. Ta pravá příčina byla ta, že spatřil mou pravou tvář! Od té doby mne nenáviděl a chtěl se mne zbavit.“

„Tak proto jsi tenkrát tak nakvap odešel ze zámečku a já se s tebou musela tajně stýkat v tom hotelu ve městě?!“

„Přesně tak,“ řekl Michael. „A za těch pár ušetřených liber z platu majordoma, jsem začal své podnikání, díky kterému se dnes máme tak dobře.“

„Pořád jsi mi ještě nevysvětlil, jakou tvou druhou tvář měl můj otec na mysli. Co je to za strašné tajemství?!“ řekla Klaudie a zavrtěla hlavou. Pak mimoděk vzala ze země kámen a začala si s ním pohrávat. „Kdykoliv na tebe přišla řeč, otec se rozlítil a křičel, že by tě měli odstřelit, nebo aspoň rozsekat na kusy. Vždy, když tě potkal ve městě, skočil na tebe a tahal tě za nos, nebo za uši. V klubu vykřikoval, že musíš z města pryč. A co já vím, tak tě několikrát udal na policii, ale odtamtud ho pokaždé vyhodili s tím, že si z nich dělá legraci.“

„Až nakonec skončil v ústavu,“ řekl Michael a trpce se pousmál. „Klaudie. Odhalím ti teď dvě věci. Za prvé tě dnes opustím.“

„Ale proč?!“ vykřikla Klaudie a vyskočila ze země. „Co mi to děláš, Michaeli?! Chceš, aby i já přišla o rozum? Aby naše dítě mělo šílenou matku?!“

„Musím tě opustit,“ pokračoval tvrdě Michael, „protože můj úkol skončil. A za druhé…“ Michael se odmlčel a hledal slova. „Za druhé, ti odhalím svou pravou tvář.“

„Tu už znám, ty odporníku,“ zaštkala Klaudie a rozeběhla se k autu. „Je to tvář lháře a podvodníka, který opustí ženu s dítětem!“

„Neznáš,“ řekl Michael a pomalu vstal a šel ke Klaudii. Sáhl si pravou rukou na zátylek a chvilku prsty šátral pod límečkem svého trička. „Tak se podívej, Klaudie, s kým žiješ,“ řekl a trhl jezdcem zipu, který mu směřoval od zátylku dál do vlasů.

„A do prdele,“ vykřikla Klaudie, když spatřila modrozelenou hlavu s obříma blankytnýma očima. „Ty jsi, ale zrůda!“

„Ve vaších očích ano,“ řekl Michael, který držel svou první, krásnou tvář, v ruce, „ovšem tam u nás, na naší planetě, jsem celkem krasavec.“

„Můj otec tě tedy viděl takhle?!“ zašeptala Klaudie, o kterou se pokoušely mdloby. „Vždyť ten chudák je v ústavu neoprávněně!“

„Ne tak docela,“ podotkl Michael a podrbal se na modré části slizké hlavy. „Je fakt, že mu krapet přeskočilo, když mě viděl, takže odborná péče je na místě. Ty jsi evidentně mnohem odolnější než on. A to mě mile překvapuje.“

Klaudie se opírala o vůz a vrtěla hlavou. „Ne, ne, a zase ne! Všechno je to jenom strašlivý sen, ze kterého se probudím.“

Michael k ní přistoupil a štípl jí do ruky. „I kdepak. Nespíš.“

„Auvajs,“ vyjekla Klaudie a chytila se za ruku. „Tak dobře tedy. Nespím a je to všechno pravda. A co bude dál?“

Michael ukázal rukou k již setmělé obloze. „Za chvíli si pro mě přiletí naši a odvezou mě na mou planetu. Jde to jen jednou za deset let a právě na tomto místě. No, a ty zatím donosíš dítě, porodíš, vychováš ho a já se pak za dalších deset let přiletím podívat, jak se mu daří. A pokud bude vše v pořádku, budu pokračovat ve výzkumu jiné samičky.“

„To jako sama?! Sama ho mám vychovávat?“ zeptala se s přimhouřenýma očima Klaudie a nervózně přehazovala kámen z dlaně do dlaně. „Takhle si to představuješ, Michaeli?!“

„Chápeš to správně,“ řekl Michael. „Když bude dítě prospívat, provedu pokus na další ženě.“

„Jo takhlééé,“ řekla Klaudie a plácla se do čela. „Ty jsi vlastně ten výzkumný pracovník, takže to nebyla láska, ale pokus. A když se vydaří, tak budeš zkoumat jinou samici. A já hloupá ženská, jsem to hned nepochopila. Kdepak já a věda!“

„Ale, tak nemusíš být tolik sebekritická,“ usmál se Michael zelenými rty. „Já vím, že intelekt nebyl nikdy tvou silnou stránkou. Ovšem jsem rád, žes to pochopila a budeš plně spolupraco…“

Michael větu nedokončil, protože se zhroutil do trávy vedle auta.

„To víš, že ano, lásko moje,“ řekla Klaudie a odhodila kámen ve tvaru srdce na zem. „To je mi jasné, že by sis to takhle představoval. Jenže já mám o naší budoucnosti úplně jiné představy.“

Klekla si vedle Michaela a na modrozelenou hlavu mu natáhla jeho druhý, krásný obličej. „Ty si myslíš, že budu svobodná matka?! Ty si myslíš, že nechám ty můry v country clubu, aby se mi za zády posmívaly, že jsem měla nejhezčího a nejmilejšího chlapa, kterej se tu kdy objevil, a ten mě hned jak jsem otěhotněla, nechal plavat?!“

Zapnula zip jeho krásné tváře a naklonila se k ústům. „Dýcháš?! Tak dýchej! Neopovažuj se natáhnout brka. Jedeme domů, miláčku. A když říkám domů, myslím tím k nám domů a né někam do vesmíru.“

Klaudie naložila tělo do kufru vozu, zaklapla víko a usedla za volant. Nastartovala a vyrazila po polní cestě směrem k městu. Když se podívala do zpětného zrcátka, a zahlédla, jak se v dálce za majákem vynořil ze tmy jakýsi letící a blikající objekt, vítězoslavně se usmála a z otevřeného okénka vystrčila ruku se vztyčeným prostředníčkem.

Konec

Jak jsem se nudil aneb Manuel a Ramóna

Ach jo. Někdy je dopoledne v cirguse taková strašná nuda.

Všechno je poklizený. Zvířata nakrmený.  Prostě taková chvíle, kdy člověka napadne si dopoledne pustit televizi.

 Z toho je taky vidět, že třeba i docela obyčejnej kůň, nebo velbloud, jsou inteligentnější tvorové, než lidi! Zvířata taková blbost ani nenapadne.

 To se ovšem netýká vopic.Vopice je na tom podobně jako my! Ta si televizi umí pustit… A dobře jim tak!

 Právě včera jsem se dopoledne nudil. Venku zrovna pršelo, tak se mi nechtělo ani na procházku, ani na nákup. Prádlo jsem měl taky vypraný a prášit kožichy medvědům?! Ble. Ani omylem! Ať si je vypráší Ivan plácačkou na koberce.

 Vloni mi dával za vyklepání jednoho medvěda stovku. Tohle už v životě nevezmu. Si to někdy zkuste, bušit do rozespalýho medvěda!

 Prostě jak povídám. Nuda jak pláž! Takže jsem si zase po dlouhý době pustil telku.

 Dneska už ty programy nejsou co bejvávaly. Kdepak jsou časy Azimutu, Nad dopisy diváků, Křesla pro hosta a podobně. To je dneska pořád samý hopsasa a humor na humor, nebo krev na krev! Toho všeho si v cirguse užiju v míře vrchovatý. To nemusím vidět v bedně!

 Cvaknul jsem vypínačem. Ze stěny jsem vzal minimax a čekal, až se bedýnka rozehřeje. Sem tam se rozehřeje až moc, takže sichr je sichr.

 Bylo to dobrý. Jenom blafnul prach. Jak vyhořel, už to jelo jak mělo.

 Vystrčil jsem z okna stojanovej věšák, co jsem si ho „vypůjčil“ v hospodě. Používám ho jako anténu. Stačí na něj přivázat drát a obraz je jako víno!

 No někdy je obraz spíš jako hodně perlivý víno, ale mně stačí, když vím, že osoba A se přesunuje do bodu B, aby zabila osobu C. Fantazii mám bohatou, a tak si dovedu představit, co se asi na obrazovce děje.

Ale je fakt, že někdy to netipnu! Nedávno jsem si myslel, že se koukám na fotbal. Bylo to napínavý. Zejména proto, že jsem netušil, kdo s kým vlastně hraje. Tak jsem telku vypnul a mazal jsem do knajpy, kde byla puštěná televize, abych viděl alespoň druhej poločas pořádně.

 Vrazil jsem tam a koukám, televize vypnutá! Tak jsem zařval: „Dělejte, kurňa! Zapněte to. Na dvojce je dobrej program! To musíte všichni vidět!“

 Si nepřejte ovšem vidět, jak jsem pak odtamtud běžel!

 Hospodskej zapnul televizi a naladil dvojku. Právě, když nějakej redaktor říkal: „Jak jste v tomto příspěvku mohli vidět, tělesná cvičení jsou pro alkoholiky, kteří mají navíc sklony k mentální zaostalosti, velmi prospěšná. Dále nám Mudr. Nešpor z Bohnické léčebny, poví a o účincích antabusu…“  Co nám chtěl Mudr.Nešpor povědět, jsem se nikdy v životě nedozvěděl.

 (A tak trochu doufám,že nikdy nedozvím.)

 No, ale abych se dostal k tomu co jsem vlastně tuhle v tý bedně viděl.  Chvíli to vypadalo jako balet duchů. Jenže pak se mi to povedlo vyladit. A koukám vám, co že to?! Nejdřív jsem si u toho programu četl noviny, protože mě to moc nebralo. Jenže…

 Jenže potom jsem se nějak zaposlouchal a zadíval. No to bylo neuvěřitelný! Až jsem přestal číst a honem jsem listoval na stránku s programem.  Ty vado. Seriál. A jak jsem tak koukal, už mi bohužel 298 dílů uteklo. Doprčic.  Aha. Budu muset přestat psát. Za chvíli mi to bude začínat.

 No tak jó.

 Můžete koukat se mnou.

 A to na!

Manuel a Ramóna

aneb Dusno ve Venezuele

Díl. 299

 Ramóna vstupuje do haciendy a v náruči nese kytici orchidejí.

 Don Manuel sedí v pohovce od venezuelského návrháře Rodriga Czermaka, a pokuřuje svůj odpolední doutník...

 „Hmmm. Ramóna! Kde jsi celé dopoledne byla?! Cožpak nevíš, že dnes má přijet na návštěvu don Miguel de Ropuel, aby s námi projednal spojení našich společností?! Jak já mám potom vypadat před svým obchodním partnerem? Jsi má žena před Bohem, i před starostou a náčelníky okolních kmenů!“

 „Odpusť, Manueli. Zabloudila jsem v deštném pralese, když jsem trhala tuto kytici. Byla jsem napadena levhartem a Donem Calverou! Oba tito netvoři chtěli využít mé slepoty. Levhart mě chtěl sežrat a Calvera zneuctít!“

 „Pche! Levharta chápu. Měl chudák hlad a v tom případě člověk, ačkoliv je levhart, je schopen udělat mnohé nemožné kousky! Ale don Calvera?! Tuším, že ho asi taky ranila slepota. Chachachachachá!“

 „Jsi krutý, Manueli! Má nebohá matka, mne, dědičku ropného impéria Fuelo Venezuelo, před svatbou s tebou varovala! Kdybych jí jen poslechla! Leč já za jejího života jejích rad nedbala a nyní?! Nyní již je pozdě ... Maminko! Proč jsi jen šla zahnat tu anakondu. Ještě jsi tu mohla být a chránit mne před tímto ukrutníkem!“

 „Mlč caramba! Jsi slepá a tak nemáš tušení jak vypadáš! Kdo jiný by si tě chtěl tehdy vzít! Jen já se obětoval! Jen já byl ochotný tě pojmout za manželku! Jen já byl ochotný převzít Fuelo Venezuelo, které tvůj otec zadlužil, když investoval všechny své peníze do polí s kokou! Proboha! Ty jeho trapné výmluvy, že neměl tušení na co koka je! Prý si myslel, že obchoduje s koncernem Coca-Cola!“

 „Nekřivdi mému otci, Manueli! To nepřipustím! Můj otec byl čestný muž. Přijel z Evropy jako chudý a pronásledovaný člověk. Co měl ten chudý sturmbanführer? Jen pár kufrů s podvlíkačkami a zlatými zuby! A dokázal s tím zde nemožné! Nemohl za to, že jeho pole s kokou byla večer před sklizní vybombardována napalmem. Kdyby se tomu tak nestalo, mohli jsme dnes být zámožní a tebe bych si nikdy nevzala! Ach. To mi připomíná, že mu musím do kriminálu v USA poslat jeho oblíbený mazanec s marcipánem a bavorské klobásy!“

 „Mlč už, Ramóno. Slyším na zahradě vrtulník! De Ropuel je zde! Dělej co máš a nepleť se do mužských záležitostí. A varuji tě Ramóno! Jestli zase budeš na mou návštěvu dělat oči, jsi sestřenicí smrti! Víš jak jsem žárlivý! Caramba. U všech svatých. Neopovažuj se na Ropuela pohlédnout!“

 „Neboj se. Jsem si vědoma svých povinností, vyplívajících ze stavu manželského. Jdu zavolat Consuelitu, aby připravila kávu a hodila na pánev krávu!“

 Ramóna vychází z pokoje. Na chodbě je schovaný za moskytiérou doktor De Bolitos z Bolívie.

 „Ramóno! Milovaná! Opusťte prosím již tuto haciendu, která je sídlem zla! Utečte se mnou do Bolívie! Mám tam slíbené místo chirurga. Bude státní převrat a tak práce bude dost! Uživím nás!“

Pokračování příště ...