Jak jsem vám minule psal - principál měl narozky a rozhodnul
se, že vylosuje pár lidí, který s ním půjdou na véču, někam do nóbl podniku.
Chtěli jsme se mu všichni před losováním pořádně
zavděčit nějakým cenným dárkem. Pro mě to nedopadlo nijak valně, ale nakonec
jsem přeci jenom slavil úspěch. Bancrotti byl votrávenej ze všech darů a tak
losování proběhlo úplně spravedlivě.
Bancrotti nás všechny svolal do manéže. Přines si
sebou cylindr a v něm měl napsaný naše jména. Nastala chvíle napětí. Zalovil v
klobouku a vytáhnul první papírek a prones: „Jako první je! Bon-Pari ! Tak kde
je?!“
Zašumělo to mezi náma a marně jsme přemejšleli, kdo to
vlastně je?!
Po chvíli marnýho hledání se principál na papírek
podíval ještě jednou a omluvně řek: „Pardon. To je od bonbónů. Tak znovu. Jako
první. ... Sandra!“
Sandra vyskočila z lavičky a začala ječet nadšením. Sabrina
se k ní naklonila a jedovatě zašeptala: „Dobře ti tak! Budeš tlustá a nebudeš
se vejít do kruhů na Hula-Hop!“
Sandra se jen ušklíbla: „No a?! Koupím si o číslo
větší ty huso!“
Pak šéf zalovil podruhý: „Jako druhý, nebo druhá je
... Sabrina!“
Sabrina zařvala
jako tur domácí: „Jóóóó. To bude baštááááá!“
Sandra jí zaklepala na rameno a s úsměvem řekla:
„Kdybys měla náhodou strach, že ztloustneš, tak já tu tvojí porci klíďo
zdlábnu!“
No, a přišla chvíle třetí. Zbývalo poslední jméno,
protože se šéf rozhodnul, že tři lidi a on je až až. Šáhnul do klobouku a lovil
velmi dlouho. Napětí se dalo krájet jako salám
„A do třetice je tóóó ... Vadim!“ zdvihnul oči a potom
mávnul rezignovaně rukou. „No nazdar. Ale chtěl jsem to sám a patří mi to.
Večír ať jste připravený vyrazit!“
Konečně mě taky potkalo štěstí! Inu jak se říká. Chodí
štěstí dokola, občas sedne na vola.
Na večer jsem se oháknul jak se sluší a patří. Motejla
a kvádro v barvě, která se tuším jmenuje „Podnikatelská fialová“. Botky jsem natřel indulonou aby se
blejskaly jak diplomatovi a zbytkem jsem ulíznul vlasy. Prostě frajer až na
půdu!
Holky se tradičně strojily hodně dlouho. Vždycky se
pohádaj, která půjde ve zlatým trikotu a na kterou zbude ten obyčejnější stříbrnej.
Teď jim to navíc ztížila Saskia, která byla naštvaná,
že nikam nejde a tak jim trikoty rozpárala žiletkou.
Holkám tak příprava trvala dýl než obvykle. Musely si
trikoty sešít a ještě zmlátit Saskii. Mám podezření, že to druhý jim trvalo
dýl, než šití.
Večír nás šéf naložil do svýho fiakru. Na kozlík
posadil podkoního Wolodijowskiho, ten prásknul do koní a když se moc rozběhli,
tak i do bot a zmizel.
K restauraci „U
Naloženého šneka“, naše splašený dvojspřeží dorazilo raz dva. Poníci po
tom, co je principál s vypětím všech sil před restaurací zastavil, padli vysílením
a my jsme mohli vystoupit.
Vstoupili jsme dovnitř. Za dveřma byl takovej pult a
za pultem žena. Měla za sebou plno věšáků a na nich čísla. Asi tombola. Tu se
mi, ale nechtělo platit.
Bancrotti si sundal kabát a podal jí ho. Ženská si ho
vzala a dala mu číslo.
„Hm?! Jo ták! To je šatna,“ řek jsem s úlevou! „Holky,
to nám pak za to číslo vrátěj! Můžete bejt v klidu. Já se vyznám!“
Holky se na mě pohrdavě podívaly a odfrkly si jak
kobyly při španělský škole: „To my dávno známe. Jsme už jednou v takový knajpě
byly, né?!“
Taky se nemusej hned vytahovat můry jedny!
Vešli jsme do lokálu a začali se rozhlížet. Bylo to
tam moc hezký. Na stolech byly ubrusy. V oknech záclony a na podlaze koberec.
Ani nebyl zaplivanej!
Bancrotti se zeptal vrchního, kde máme stůl. Vrchní
měl smoking. Přesně takovej má náš kouzelník a tahá z něj holuby. Jednou bych
taky chtěl mít smoking, protože pečenej holub je skoro tak dobrej jako kuře!
Pingl nás usadil ke kulatýmu stolu s růžovým ubrusem a
položil před nás takový desky v koženým obalu. Pak se tiše ztratil. No prostě
jako kouzelník. Holt smoking je smoking. To je marná věc.
Hnedle jak zmizel, přišel jinej chlap. Ten měl na sobě
zástěru a vláčel za sebou stolek s flaškama. Pozdravil nás a začal nabízet
láhve.
Bancrotti mávnul rukou: „To máte jedno. Oni tomu
stejně nerozuměj. Něco nalejte.“
Ten vinař v
zástěře vzdychnul, podíval se do stropu a řek: „Ty to vidíš!“ Nejspíš tam byl nějakej kamerovej systém,
jako v supermarketu. Pak vyndal jednu flašku, vytáhnul špunt a rozlil nám do
skleniček víno.
„Ani se nebudu ptát, kdo bude ochutnávat, že?!“ ušklíbnul
se a odvlek vozejk k jinýmu stolu.
Otevřeli jsme ty desky, protože nám šéf řek, že to je
jídelní lístek. Já do tý doby hledal na zdi takovou tu normální tabuli, na
kterou se přeci píše co je v kuchyni k snědku. Nebo aspoň ten umaštěnej,
strojem psanej jídelňák. Jo holt lepší knajpa. Tady maj lístek v deskách a hned
několikastránkovej.
Jejda. Tam vám bylo jídel a různejch blivajzů!
Normálně třeba chobotnice. Bléééé. Holky na to taky koukaly jako spadlý z višně!
Che! Prej že se vyznaj v takový hospodě! Kecaj jako Palackej!
Vybíral jsem dlouho a pečlivě. Některý jídla fakt
vypadaly podezřele. Takový názvy. Třeba Gordon
Poblijééé, nebo tak nějak to znělo. Hledal jsem svíčkovou, nebo guláš. Tyhle dvě jídla nezklamou nikdy.
Konečně jsem našel svíčkovou. Guláš tam byl teda taky,
ale jen nějakej srnčí, hovězí a velrybí. O těch jsem nikdy v životě neslyšel.
Guláš se přece dělá z buřtů, no ne?! Tak jsem se rozhodnul pro svíčkovou!
Bancrotti na nás koukal, měl hlavu v dlaních a kroutil
s ní sem a tam. Asi ho zase chytla migréna. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Takovej hezkej večír to přeci byl!
Když dokroutil, sáhnul do kapsy pro portmonku a
vyhodil z ní peníze: „Víte co?! Já jedu do karavanu. Přijďte pak pěšky za mnou,
až tady skončíte. Tady máte prachy a moc to tu nezničte, jo?!“
No co. S ním dobře - S jeho penězma ještě líp! Popíjeli
jsme už třetí láhev vína a bylo nám fajn.
Pak vrchní přinesl objednaná jídla. Já měl tu svíčkovou a holky si daly nějaký
maso. Sandra měla tatarskej biftek s topinkama. Ale jakej! Představte si, že ho
dostala syrovej! Fuj. To by u nás nežral ani kojot Fredy! A oni to daj lidem!
Sabrina si dala stejk s hranolkama. To bylo prašť jako
uhoď! Tekla z něj krev! Pane na nebi! Prej nóbl knajpa. Představte si co
provedli mně! Do svíčkový mi dali místo sekaný nějaký obyčejný maso! Tuhý to
bylo. Fujtajxl.
Tak to bylo moc! Zavolali jsme vrchního a kuchaře. Vynadali
jsme jim, jak se sluší a patří na lepší hosty a já hodil na stůl peníze za
jídlo a víno.
No jídlo ... Fuj. A to víno taky žádná sláva. To by mě
zajímalo, proč to z láhve chutná tak divně, když v krabicích je moc dobrý!
Vrchní peníze sebral a řekl, že nás velmi rád
doprovodí k východu. Mumlal ke kuchaři něco jako: „Alespoň budeme mít jistou,
že jsou v tahu!“
Cestou do cirkusu jsme se zastavili „U Kulatý báby“. Tam by se měli učit
vařit! Mňam!
Konec
Žádné komentáře:
Okomentovat