Jak jste si jistě ráčili povšimnout, píšu tady občas i
o různejch členech našeho ansáblu a myslím, že některý z nich si zaslouží,
abych se o nich zmínil trochu víc, než obvykle.
Třeba takovej Waldemar Wolodijowski. Dělá u nás
drezéra koní. No koní?! Oni jsou to spíš poníci, takže se nedá mluvit o celejch
koních, ale potvory jsou to k pohledání!
Wolodijowski k nám přišel před lety. Je to už nějakejch
pět roků?! Asi tak!
Hledali jsme tenkrát novýho drezéra a krasojezdce. Ten
starej si totiž při přeskoku koně našíř, udělal moc ošklivý zranění.
To musíte totiž móóóc roztáhnout nohy. No, a když se
to přežene, tak je zle! Radši vám ani nebudu popisovat tu hrůzu! Snad jen?! … Ale jo. Představte si, že potom
moh skutečně vzít nohy na ramena… Strašný! Takhle jsme se strašně a hrozně
dlouho nezasmáli.
Tak zpět k Wolodijowskému. Principál tehdá musel hodit
lano do všech agentur. Přišlo pár nabídek, ale se žádnou nebyl moc spokojenej.
Vesměs se jednalo o bejvalý gymnasty, který by sice takovejhle přeskok zvládali
v pohodě, ale o drezůře koní nevěděli ani ťuk! Začínal už bejt zoufalej. Bez
koní to nebylo ono. Koně patřej k cirkusu, jako Rimskij ke Korsakovovi!
Šéf je sice taky umí drezírovat, ale docela se jich
bojí. Naši poníci mají celkem blbou pověst! Koušou jak piraňe a kopou jako
šaolinskej mnich! Těch se bojí i Hasan Nejezchleba! A to je domptér lvů!
No, Bancrotti si zoufal a bědoval jak svedená a
opuštěná služtička! Až jednoho dne odpoledne…
Jeli jsme zrovna na novou štaci. Projížděli jsme po
takový opuštěný silnici někde v polích. Taková ta rozbitá asfaltka a kolem ní
álej planejch hrušní. Nikde nikdo. Bylo slyšet jenom motory našich přibližovadel,
skřípot kol našich maringotek a nářek našich zvířat, mísící se se zpěvem Miši a
Griši, který světu právě sdělovali, že Kaťuša
někam vychodíla. Sám nevím, co bylo horší. Jestli ta zvěř nebo ty dva!
No, a jak tak jedeme, najednou u silnice stopař! Teda
né nějakej Čejen pátrající po bizonech, ale normální stopař, kterej zastavuje
auta, peněz nemaje!
Z prvního náklaďáku vystřelili červenou raketu na znamení,
aby kolona zastavila! Všichni jsme začali zuřivě brzdit a cirkus se zastavil.
Bancrotti vystoupil z auta a šel k tomu chlápkovi. Měl
tehdy nějaký dobrý tušení a nemýlil se! Chlap sebral ze země pytel. Hodil si ho
přes rameno a vydal se směrem k nám.
Byl asi metr devadesát vysokej. Měl na sobě dlouhej
zelenej kabát. Vysoký jezdecký boty a na hlavě měl posazenou papáchu. Pod nosem
se mu skvěl do výšky nakroucenej knír. Postavil se před Bancrottiho a řek: „Děn
dóbry. Sice nevím, kam jedete, ale jestli mě vezmete, budu rád!“ a podal Bancrottimu
tlapu velkou jako lopatu!
Bancrotti si ho zálibně prohlížel: „Kdopak jsi, chlape?“
Chlap zapráskal
knírem: „Jsem Waldemar Wolodijowski a jsem z Polska. Cestuju světem. Zatím jsem
docestoval z Bogatyně až sem. Kdo jste vy?“
Bancrotti
odpověděl: „Jsem šéf a principál tohohle světoznámýho cirkusu! Bancrotti jméno
mé! Ale můžeš mě klidně oslovovat pane řediteli, nebo vaše blahorodí… Na tom
nesejde! Co umíš Wolodijowski?!“
Wolodijowski přejel očima kolonu, přimhouřil jedno oko
a do druhého si nasadil monokl:
„Ták cirkus?! Hm?! Ten jsem jednou viděl v Bogatyni
při pouti. Měli tam koně! Máte taky koně? Můj děd byl původem kozák! Umíme to s
koňma po staletí!“
Šéf v tu chvíli zajásal a objal Wolodijowského: „Vážně?!
A co poníci?! Zvládnul bys je?“
Wolodijowski si
odplivnul: „Pche. Pony. To jsou ti koňští trpajzlíci, co?! Na těch jezdil můj
děd jako nemluvně! Sem s nima pane direktore.“
Principál mu řek: „Jsou ve voze číslo třináct. Pojeď s
námi a na placu se na ně můžeš jít kouknout. Snad nebudou dneska moc nervózní.
Včera pokousali krmiče!“
Wolodijowski se trochu zachmuřil: „Musím vám, pane ředitel,
něco prozradit. Neumím číst ani psát, takže mi ten vůz musí někdo ukázat.“
Principál zavejsknul radostí: „Dobrýýý. Wolodijowski
já tě beru hned! Vážně neumíš číst ani psát?! Hned večer sepíšeme smlouvu a až
si jí zkontroluješ, tak tam můžeš udělat třeba tři křížky jo?!“ Takže si tehdy
plácli a šéf mi řekl, abych večír Wolodijowskimu ukázal vůz s koňma.
Po postavení šapitó jsme se na koně šli kouknout. Byli
nějak z tý cesty nervózní. Vrčeli jak hladoví vlci. Wolodijowski nechal
postavit ohrádku a otevřít vrátka, aby koně mohli vylézt. Potom nás poprosil o
několik kostek cukru a trochu chleba a požádal nás, abysme šli všichni pryč, že
se bude s koňma seznamovat. To jsme mu rádi splnili a šli jsme do hospody.
V noci jsme se vrátili zpátky. Už cestou jsme se
dohadovali, na kolik kusů toho novýho drezéra asi koně roztrhali, ale nevěřili
jsme vlastním očím. Wolodijowski seděl klidně uprostřed koní, který kolem něj
dělali stojku na předních nohách! To ještě nikdo z nás neviděl! Začali jsme
tleskat a Wolodijowski se uklonil.
Principál k němu hned běžel: „To je paráda! A to jsi
všechno dokázal tím cukrem a chlebem?! Ty jsi opravdu dobrej!“
Wolodijowski se zatvářil nechápavě: „Proč cukrem a chlebem?!
Cukr jsem potřeboval do kafe a chleba jsem chtěl ke špeku k večeři!“
Principál zůstal štajf: „Tak jak teda?!“
Wolodijowski zase zapráskal knírem a šáhnul do svýho
pytle. Pak zapráskal znovu. Jenže už ne knírem, ale pořádným bičem, který
vytáhl z pytle: „Tak pane ředitel. Dobrým slovem a cukrem se dosáhne
opravdu mnoho, ale bičem. Bičem pane ředitel. Tím dokážete zázraky!“
No! Sice je to dost drastický poučení, ale budiž útěchou,
že časem ho ty bestie začaly poslouchat i bez biče… Ovšem i bez cukru.
Nejsmutnější na tom poučení je ale to, že si ty jeho
slova vzal Bancrotti nějak moc k srdci!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat