O jedný hospodě

 

O jedný hospodě

 

Slávek se znuděně opíral o pípu a občas utěrkou odehnal protivně bzučící mouchu. Bylo poledne a v hospodě se ještě nikdo neukázal. Včera osm jídel za celej den. Večer teda lítá pivo za pivem, ale to Slávka nějak neuspokojovalo. To si mohl klidně otevřít jenom obyčejnou pivnici.

„No jo, no,“ zabručel si sám pro sebe a podíval se na hodinky. „Asi půjdu Kauckýmu říct, aby to zabalil a šel domů.“

Abyste rozuměli. Kaucký, to byl kuchař. Teda on to je furt kuchař, ale kdo ví, kde je mu dneska konec. Tenkrát byl tam. V Hostinci U zlatého hrnce ve Velký Ostrý. A než byl tam, byl před tím v nějakým pětihvězdičkovým hotelu, kde dělal šéfkuchaře a ještě před tím prošel asi pěti restauracema, kde ohromoval hosty gastronomií na tý nejvyšší úrovni. Prej se o něm zmínil i ten slavnej Michelin v průvodci restauracema. Proč ne. Možný je všechno.

Jo a kde se vzal takovej kuchař v hospodě ve Velký Ostrý, která má asi tisíc obyvatel a leží poblíž trochu většího města?! No to je tak. Slávek, ten jak se tam opírá o tu pípu, tak ten si prostě vzal do hlavy, že i v takový díře, pardon, ale je to tak, takže i v takový díře si lidi zasloužej dostat pořádný jídlo.

Tudíž neváhal a jednoho dne se vypravil do Prahy a tam vyhledal Kauckýho, kterýmu nabídnul výbornej plat, a poměrně krátkou pracovní dobu. A protože Kauckej byl člověk, kterej měl rád výzvy, ta nabídka ho zaujala. Jak sám řekl, kultivovat burany, je úkol hodnej gastronomickýho misionáře a za toho se on vždycky považoval.

Hele, lidi, jako prvních šest měsíců se jim dařilo. Změnili jídelníček, z kterýho Kauckej vyházel kaťák, guláš, znojemskou a prejt. Jo a taky knedlo zelo vepřo a vůbec všechno, co zavánělo hotovkama a nemělo to ten správnej tah na bránu a nebylo in a moderní a trendy, nebo jak se tomu všemu novýmu říká.

To mělo pochopitelně za následek, že tam přestali chodit lidi z Velký Ostrý, kterejm prostě  speciality jako nějakej trhanej burger a líčka na víně nebo candát nadívanej línem nic neříkaly, ti chtěli prostě svoje osvědčený jídla.

Ale za to se tam objevili gurmáni z toho přilehlýho města. A ti dělali wááááu nad telecím řízkem, kterej byl rafinovaně opřenej o pekáček, ve kterým byly vařený brambory, ochucený já ani nevím čím, ale bylo to na pohled prostě fantastický a taky si to každej hned fotil a dával to na net a k tomu hodnocení, který začínalo právě tím wááááu, čímž dokazovali, že nejsou burani, jako ten blbej Dalík z Velký Ostrý, co si to tam jednou objednal a pak se Slávka ptal, proč mu na talíři přinesl pekáček a o něj opřel ten šnycl, místo toho, aby ty brambory byly normálně na talíři a ten řízek ležel hezky nataženej vedle nich. Že prej talíř by měl bejt talíř a né podnos na pekáče. Kauckýho málem tehdá trefil šlak. Jak říkám. Velkou gastronomii pochopí málokdo.

No šlo jim to. Hospoda byla vyhlášená a dostat se tam bez rezervace bylo prakticky nemožný. Ale nic netrvá věčně. Ani láska k jedný slečně, natož pak láska gurmánů k jedný hospodě. Ta jejich láska skáče jako zajíc. Hned tady a hned zase tam. To víte. Trendy je nutný sledovat a jak chvíli nejíte, už nejíte opodál. Tak se zkrátka stalo, že za nějakou dobu si gurmáni a mlsný jazýčky našli jinej objekt a s hospodou milýho Slávka to šlo tak trochu z kopce.

Měl teda kliku, že chlapům vesnice se nechtělo furt chodit na pivo až do sousedních Loukot, takže ho vzali částečně na milost a začali si ožírat držky znovu U zlatýho hrnce. Akorát se teda u toho piva obešli bez burgrů a salátů a všech těch ostatních zázraků moderní kuchyně. Teda dali by si klidně tlačenku nebo aspoň utopence nebo naloženej Hermelín, jenže ten, ani nic jinýho už dávno v nabídce nebylo, tak si dávali aspoň ty brambůrky a křupky. Teda kromě Hlavsy, kterej ke každýmu pivu odjakživa sežral jednu Tatranku, a proto ho měli za prase i naprostý negurmáni.

No jo, no. To pivo a chroupání sice Slávka a provoz hospody dokázalo jakž takž uživit, ale s platem pro Kauckýho už to bylo horší. A proto Slávek s těžkým srdcem přemýšlel, že se svým šéfkuchařem bude muset rozvázat a ukončit pracovní poměr.

Tak on ho chtěl prostě vyhodit, ale to můžete udělat u ožralýho kuchaře, co neumí ani míchaný vajíčka. Takovou šajbu jako byl Kauckej, tak s takovou šajbou prostě musíte rozvázat pracovní poměr, aby to vypadalo vznešenějc, že jo.

Ale jak jste si jistě všimli, zatím se k tomu neodhodlal a živil ho z toho, co se povedlo vydělat, když hospoda praskala ve švech.

„Pane Kaucký!“ zavolal Slávek a otevřel dveře do kuchyně. „Pane Kaucký, asi zase dneska nikdo nepřijde. Tak to odpískáme a můžete domů.“

Kaucký seděl na židli u okna a zvedl oči od novin. „Ale nemám oddělaných ani pár hodin. Je vám jasné, pane šéfe, že na výplatu si sáhnout nedám?!“

„Pochopitelně vám nic krátit nebudu,“ ujišťoval ho honem Slávek. „To bych si vůči vám nikdy nedovolil. Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělal.“

„No jen aby,“ ušklíbnul se Kaucký a složil noviny. „Já si můžu vybírat, to je vám doufám jasný, ne?!“

„Víc než jasný,“ přikývl Slávek a pokrčil rameny. „Snad se to příští měsíc zlepší. Lidi přeci musí ocenit kvalitní kuchyň. Tak tedy zítra. Jako obvykle.“

Kaucký přikývl a mávl rukou. „Ještě jeden měsíc vydržím a pak půjdu o dům dál. Tady bych jenom zakrněl.“

Slávek si v duchu oddychl. Sice by to stálo ještě jednu výplatu, ale kdyby šel Kauckej sám, bylo by to bez odstupnýho. A to by bylo hodně fajn.

 

Bylo to asi hodinu po tom, co se Kaucký převlékl do civilu a odjel autem do přilehlýho města. Slávek chvíli před tím znuděně utíral čistý stoly a přemýšlel, kolik piv se asi večer vytočí. No a přitom dostal hlad. A protože Slávek sice vedl gurmánskou hospodu, ale sám vlastně žádnej gurmán nebyl, šel do kuchyně a udělal si v kuchyni knedlíky s vajíčkem. A když si je nakládal na talíř, všiml si, že na parapetu u okna leží Kauckýho mobil.

„Hlava děravá to je,“ řekl si. „Furt myslí na to, jak by vylepšil nějaký jídlo a zapomíná kde co. Minule tu nechal v mrazu bundu. No co. Určitě se pro něj vrátí.“

 

A teď teda seděl u stolu a cpal se těma knedlíkama. Když v tom se otevřely dveře a do lokálu vešel on. Ale jako ON! No on, ho neznáte, nebo co? Polách. No jo. Ten Polách, co ho vídáte v televizi. Ten Polách co má svůj pořad, kde chodí po hospodách a hodnotí, jak v nich vařej. A má díky tomu takovou strašlivou moc, že když mu jednou v jedný vyhlášený pražský restauraci nechutnalo kachní stehno se zelím a karlovarskýma knedlíkama, tak se majitel před kamerou rozplakal a prosil o odpuštění, zatímco kuchař se za mrazákem pokusil podříznout dranžírákem.

Ale toho naštěstí zachránila ta ukrajinská umejvačka nádobí. Když uvážíme, že majitel restaurace tejden před tou událostí uvažoval o tom, že jí vyhodí a koupí pořádnou automatickou myčku, tak to mohlo dopadnout mnohem hůř.

No tak právě tenhle člověk zrovna dneska vlezl Slávkovi do lokálu.

Slávek s sebou cuknul a málem se zakuckal, když poznal, o koho jde. Vyskočil od stolu a s vytřeštěnýma očima šel přivítat hosta.

„Dobrý den. Čím mohu sloužit?!“ zeptal se Polácha a na čele mu začal vyrážet pot.

Polách si ho očima změřil od hlavy až po polobotky a pak tiše řekl: „Tak nejdřív bych si sedl a dál se uvidí.“

„Ale jistě, jistě,“ drmolil Slávek a rukou udělal ve vzduchu oblouk. „Kam je vám libo. Všude se sedí dobře.“

„Koukám, že nemáte zrovna moc narváno,“ podotkl Polách a ukázal na nejbližší stůl. „Třeba tady si sednu. Na tom nesejde.“

Slávek přiskočil a přidržel hostu židli. „Není. Bohužel není narváno, ale to je jen výjimka. Jinak se tu dveře netrhnou a v kuchyni se kuchař nezastaví, jak je den dlouhej.“

Jen co to dořekl, pomyslel si, že by ho za tohle lhaní maminka určitě nepochválila. A jen co si pomyslel tohle, pomyslel si i něco mnohem horšího. Uvědomil si totiž, že Kaucký je už v tuhle chvíli kdo ví kde a jestli si Polách usmyslí, a že si to určitě usmyslí, že si dá něco k jídlu, je Slávek, tedy on, tak nějak v hajzlu, protože Kauckýho mobil je v kuchyni a né u kuchařskýho mistra v kapse.

„A co vy tady?!“ vykoktal Slávek s pohledem upřeným na hosta. „ Já vás viděl v televizi.“

Polách se opřel a dal si ruce křížem. „Jo?! To je možný, že jste mě viděl v televizi. Já v ní jsem často. Ale jsou dny, kdy z ní vylezu a normálně se pohybuju mezi lidma.“

Slávek stál s otevřenou pusou a nevěděl co říct.

„Ježíšmarjá,“ zasmál se Polách. „Vy na mě koukáte jako na zjevení. To byl vtip, né?! Jel jsem za příbuznýma do Klepan a nějak jsem zabloudil. A protože mám žízeň jako trám a poněvadž vy tady máte náhodou hospodu, tak jsem si řekl, že sem zajdu. Potřebujete ještě víc informací, nebo už si můžu něco objednat?!“

Slávek zavřel pusu a v duchu děkoval všem svatejm, co bděj nad hospodama. Protože jestli ten démon všech pohostinství chce jenom pít, mohlo by to projít v pohodě. Takže Kauckýho zatím není důvod shánět poštovním holubem nebo čert ví jak jinak.

„Můžu nabídnout nealko pivo. Domácí limonády. Colu, džusy,“ vyjmenovával Slávek a dodal: „Vlastně bude lepší, když vám hned přinesu nápoják.“

„Tak sem s tím,“ usmál se Polách. „Jo a buďte v klidu. Vidím, že jste nervózní jako prvnička. Já dneska nejsem v práci, takže tahle hospoda mě zajímá opravdu jenom jako hosta a ne jako toho drsnýho kata, jakýho znaj lidi z televize.“

Slávek si oddychl, ale raději řekl: „A to pozor. Host jako host. A myslím, že my bychom se neměli čeho bát. Ovšem jak si přejete. Hned jsem tu s nápojákem.“

Sebral z vedlejšího stolu nedojedená vajíčka s knedlíky, odnesl ho do kuchyně a za minutku byl zpátky s nápojákem.

 

Slávek postával za pípou a po očku pozoroval Polácha usrkávajícího mátovou limonádu a pročítajícího si nápoják.

„Stejně je možná škoda, že jsem kuchaře poslal domů. Kdyby tady byl, mohl jsem mu nabídnout i něco k jídlu. Jako reklama by to byla dobrá, i kdyby nám to krapet pohaněl,“ říkal si zamyšleně sám pro sebe. Pak vzdychl a mávl rukou. „Ále co. Gastronomie v týhle hospodě šla stejně do kopru. Tak co…“

Polách zvedl hlavu. „Říkal jste něco?!“

„Já?!“ cukl s sebou Slávek. „Ani ne. Aspoň o tom nevím.“

„Ale jó. Mumlal jste něco o gastronomii a já jsem zvědavej člověk, takže jsem si listoval a listoval, až jsem zjistil, že ten nápojový lístek je z druhý strany i jídelní lístek, takže jsem si trochu četl a myslím si, že ta gastronomie by tady mohla bejt zajímavá. Že bych si něco malýho dal?!“

Slávek by si v tu chvíli nejradši dal pár facek. Jak na tohle mohl zapomenout?! Pomalu mu začalo docházet, že tenhle den nebude nejspíš jeho nejlepší.

„Tak to asi nepůjde,“ hlesl a rychle přemýšlel, co by si vymyslel.

„Proč by to nešlo?!“ řekl Polách a zakroutil hlavou. „Slovo nejde, u mě neexistuje. Hlavně, když se jedná o jídlo. Já dostal hlad a tady to všechno kolem, to je hospoda. A v hospodě se co?!“ Povytáhl obočí a zadíval se na bledého Slávka. „No v hospodě se jí,“ dokončil znechuceně větu a znovu se zeptal: „Tak znovu. Proč by to nešlo?!“

„Já vám řeknu čistou pravdu. Nejde to, protože kuchař je fuč a já nemám jak ho zavolat, protože tady zapomněl telefon,“ skoro zašeptal Slávek a zdrceně si sedl. Podíval se na Polácha a vzdychl. „Proč jste nepřijel o něco dřív?! To by byla reklama. Ale teď?! Jsem v háji. Úplně. Až tohle budete vyprávět v tom vašem Gilotina v kuchyni. To už sem nepřijde ani noha.“

„No vy jste mi hromádka neštěstí,“ ušklíbl se Polách. „Já teda nevím a nehodlám zjišťovat, proč tady v poledne přes obědy nemáte kuchaře, to je vaše věc. Ale už jsem vám řekl, že stejně nejsem v práci, takže reklama by nebyla. Ovšem já taky nejsem slepej a blbej. Když jsem přišel, tak vy jste si tady debužíroval. To bylo jídlo od toho kuchaře?!“

„Ale kdepak. To byl můj oběd. Obyčejný knedlíky s vajíčkem a kyselou okurkou. To jsem si udělal sám.“

Polách se zamyslel. „Víte kolik je to let, co jsem tohle naposledy jedl?! Nejmíň dvacet.“

„Tak to je pochopitelný,“ kývl Slávek. „S vaším vkusem na jídlo a vytříbenou chutí. Vůbec se nedivím.“

„Ale kulový,“ zavrčel Polách. „Prostě mi to nikde nenabídli a doma mě nebaví vařit.“

Slávek se podrbal ve vlasech. „Tak jestli byste se neurazil…“

„Vy byste mi je udělal?!“ řekl Polách a zasvítilo mu v očích. „To bych určitě neodmítl.“

„Proč ne,“ řekl Slávek a dodal: „Ale líčka na víně, nebo krevety po kreolsku to nejsou.“

„Právě proto!“ vyrazil ze sebe Polách a pokynul Slávkovi. „Chutě do toho, mistře!“

 

„Bravo, bravo, bravo!“ vykřikoval do prázdného lokálu Polách, když kusem chleba vytíral talíř po buřtguláši. „Začali jsme knedlíky s vajíčkem a končíme takovou delikatesou. Ten bramborák a karbanátek s kaší, co jste mi udělal před tím, to byla mana nebeská! Tohle jsem nejedl roky. Říkám vám, že roky a roky! Jo a ten květákovej mozeček! To bylo blaho v hubě! Bez debat!“

Zpocený Slávek unaveně dosedl na židli vedle jásajícího Polácha a napil se piva, které si před tím natočil. „Já vám řeknu, že takhle mě už dlouho nikdo neprohnal. Pro většinu surovin jsem musel navíc běhat tady vedle do Jednoty. Kde by se u Kauckýho vzal v kuchyni květák nebo buřty. Tedy klobouk dolů. Kolik vy toho dokážete sníst, když vám začne chutnat.“

„Výborný to bylo, milej pane. Lepší neplánovanou degustaci jsem ještě nezažil,“ řekl Polách a odkrkl si. „Pardon. Nešlo jinak,“ omluvil se a významně dodal. „Mělo to jen jednu chybu.“

Slávek se lehce zachmuřil a zeptal se: „Copak?! Nad vším jste jásal.“

Polách se hurónsky rozesmál a plácl Slávka po rameni. „Nebojte se! Jsem tu autem, tak mi chybělo pořádný pivo. Tyhle domácí limonády jsou strašný srágory. Teda nic proti nim. Ale pivo je pivo!“

„Jo takhle,“ ulevilo se Slávkovi a usmál se. „ No a jak byste tuhle improvizaci ohodnotil? Jestli to teda ode mě není troufalost se takhle zeptat…“

Polách se zamyslel a pak pomalu řekl: „Tak z pěti hvězd, jo?! Čtyři a půl! Ať nežeru, když jsem se tak přežral. Jo. Máte to za čtyři a půl. O tom není pochyb!“

Slávek se skoro rozplakal a začal Poláchovi tisknout ruku. „Opravdu?! Já strašně moc děkuju. Ani nevíte, jakou radost jste mi udělal. Já hned zejtra nechám vyhodit to exkluzivní menu a dáme tam tyhle bašty! To je ta cesta!“

„No já bejt vámi, tak to udělám. A neváhal bych. Nejspíš z toho bude novej trend,“ řekl Polách a pomalu vstal. „No nic. Zdržel jsem se víc, než jsem chtěl. Ale užil jsem si to tady. To zase jo. Takže zbejvá jen to poslední.“

„Co ještě?!“ zeptal se Slávek.

„No účet, ne?!“ zachechtal se Polách a vytáhl šrajtofli. „Kolik vám dlužím, pane hostinský?!“

„Proboha nedlužíte nic! Ani korunu!“ rychle řekl Slávek a vrtěl zuřivě hlavou. „Pro mě to byla čest a radost, že taková persóna byla spokojená!“

„No jak myslíte,“ řekl s úsměvem Polách a schoval šrajtofli do kapsy. „Hádat se nebudu! Mockrát děkuju!“

„Kdepak. Já děkuju,“ úslužně mumlal Slávek, když hosta vyprovázel ze dveří. „Čtyři a půl hvězdy od vás, to hned tak někdo nemá. A já si tu nálepku s hodnocením vylepím hned tady venku u vitrínky s denní nabídkou, která se ovšem hned zítra změní…“

Polách zrovna nastupoval do auta. Zarazil se a podíval se na Slávka. „No moment?! Jaká nálepka?! Já vám několikrát říkal, že dneska nejsem v práci. Snad můžu mít taky někdy volno, ne?!“

Pak zabouchl dveře, stáhl okénko a ukázal Slávkovi palec nahoru. „Jste fakt dobrej! Prostě borec! Mějte se!“

„Ale co ty čtyři a půl hvězdy,“ zašeptal Slávek za odjíždějícím autem. „Ty čtyři a půl hvězdy…“

 

KONEC

Tondův velký večer

 

Tondův velký večer

 

Tonda se nervózně rozhlížel kolem sebe. Třináct mužů různého věku sedělo v místnosti na židlích postavených do kruhu. Místnost bez oken, jen se zářivkami, na stěnách nějaké plakáty a vyloženě amatérské obrazy. U jedné stěny velká lednička a skříň. No a jedním z těch mužů v kruhu byl právě on. Tonda.

Poposedl a nesměle se usmál na svého souseda vlevo. Asi padesátiletý chlápek, dlouhé šedivé vlasy do culíku, celý v džínovém mu lehce kývl hlavou na pozdrav.

To Tondu povzbudilo. Odhodlával se k tomuhle kroku už asi měsíc. Nebo, lépe řečeno, jeho sestra ho k tomu ten měsíc přemlouvala. Pořád do něj hučela: „Tondo, začni s tím něco konečně dělat. Takhle to dál nejde. Kdyby nic jinýho, tak těch peněz co nás to už stálo. A tý ostudy! Jen si vzpomeň! Když tam budeš chodit, dobře uděláš. Tam budeš mezi lidma jako jsi ty. Mezi svejma!“

Po pravdě řečeno, Tonda si tenkrát chtěl vzpomenout na tu ostudu, ale ať dělal, co dělal, za boha si nevzpomněl. Ted´ si mnul ruce, protože nevěděl kam s nimi. Nakonec usoudil, že bude nejlepší je strčit do kapes a ležérně natáhnout nohy před sebe.

Vůbec nebyl zvyklý sedět s tolika lidmi pohromadě v jedný místnosti. Dělal hradlaře na dráze a tam byl ve službě vždycky sám. V hospodě to ano. Tam mu lidi nevadí. Ale to je o něčem jiném. Tam sedíte u stolu a necivíte jen tak navzájem na sebe. Připadal si bez stolu před sebou jako nahatý.

Podíval se teď pro změnu na chlápka vpravo. Prohlédl si ho a pomyslel si, že tohle je nepochybně nějaký manažer nebo podnikatel, kterému se zatraceně daří. Rolexky na levé ruce. Velký a zlatý hodinky.

(Teda Tonda si nebyl jistej, jestli to rolexky jsou. Nikdy je neviděl, ale měl tu značku tak nějak spojenou s úspěchem.)

Na sobě oblek od tý značky, co se v ní v televizních reklamách mužský ženěj a pak choděj na pohřeb svejm tátům, co je pohřbívaj v tý samý značce.

(Jako znovu si Tonda nebyl jistej, ale asi to tak bylo, protože když to ukazujou v televizi, tak to tak bude. Aspoň ségra to povídala.)

„No, jak to tak vypadá, měla ségra asi pravdu,“ řekl si v duchu. „Tady se rozdíly nedělaj. Nějakej rocker. Podnikatel nebo hradlař a kdo ví, co dělaj ti ostatní. Všechno prašť jako uhoď. Nakonec to snad nebude tak špatný.“

Podíval se nenápadně na hodiny nad dveřmi do místnosti. Akorát skočila celá. Bylo sedm večer. Dveře se v tu chvíli otevřely a do místnosti vešel vysoký vousatý chlapík v saku, tričku a džínách. Odhadem asi pětatřicet.

„Nazdárek, hoši!“ pozdravil žoviálně, vzal si jednu židli z rohu místnosti a postavil jí do  kruhu, přímo naproti Tondovi, posadil se a přehodil nohu přes nohu. „No tak koukám, že dnes tu máme nováčka, pánové!“ řekl a tleskl. „No tak to nebudeme zdržovat, ne?! Všichni víme, jak to chodí, jen tuhle novej ne.“

Ukázal na Tondu. „Tak se postav a řekni nám, proč jsi na setkání anonymních alkoholiků! Já jsem Mirek. Vedoucí skupiny. My si tady všichni tykáme.“

Tonda nasucho polkl. Tohle nečekal. Jednak nebyl zvyklý mluvit na veřejnosti a pak to na něj bylo moc kách. Přesto se postavil, otřel si zpocené ruce o košili a pomalu začal: „Nó, jak bych to jen…“

„Na to se vyser,“ přerušil ho jeho soused v džínovém. „Jen žádný okolky. Víme, proč tu jsme, tak jakýpak copak. Máme na to jenom hodinu. Tak nic neokecávat.“

„Klid,“ usmál se vedoucí skupiny. „Prostě to jen neprodlužuj. Jsi chlap. Tak vybal, proč jsi tady.“

Tonda si dodal odvahu. Když už, tak už. „Dobře,“ řekl. „Tak jo. Jsem Tonda a jsem tady, protože strašně rád chlastám!“

„Ahoj Tondo!“ zaznělo hromově od všech ostatních! „Vítáme tě. My taky rádi chlastáme!“

„Bravo, Tondo!“ zatleskal Mirek. „To rád slyším! A můžu tě potěšit. Já taky strašně rád chlastám!“

Tonda zamrkal a nedůvěřivě se zeptal: „Jako vedoucí?!“

„Jako vedoucí anonymních alkoholiků chlastám nejvíc!“ řekl Mirek a vstal. Došel k lednici, otevřel jí a řekl: „Tohle je setkání anonymních alkoholiků a né nějaká léčebna, ty vole! Takže pánové, rum, slivovice, pivíčko a támhle pro našeho milionáře šampus! Skleničky jsou jako vždycky ve skříni. Prachy do kasičky ještě než se ožerete a teda na Tondu a jeho první sezení!“

„Na Tondu!“ zařvali všichni a Tonda věděl, že tady je mezi svými! Ségra nelhala! Tady se rozdíly nedělaj Tady bude šťastnej!

 

KONEC

 

 

Alfrédovo zatmění

 

To tak luxujete, když vás něco napadne... 

 

Alfrédovo zatmění

(mikropovídka) 

 

Alfréd se narovnal, zakroutil hlavou a zamumlal: "Zatraceně. Co se v tý hadici zaseklo?!" 

Odpojil trubici a podíval se přímo do hadice vysavače. 

"Auvajs. A do prdele!" vyjekl. "Moje oko! Snad ho to nevcuclo hluboko," řekl a podíval se znovu...

"Alfí," ozvalo se z kuchyně. "Pojď se na něco podívat! Já nemám brejle. Ty vidíš líp." 

"No, nevím..." ozvalo se tiše z obýváku.

 

Konec

Játra pana Skružného

 

Játra pana Skružného

 

"Ta vaše játra se mi vůbec nelíbí, pane Skružný," řekl doktor Klempera a položil výsledky vyšetření na stůl. Poklepal na ně a zadíval se na pana Skružného, který seděl naproti němu. "Vy dost pijete, co?!"

Starý mládenec Skružný pokrčil rameny a řekl: "No tak to víte, pane doktore. To víte, že piju. Tak dost?! No já nevím. V zimě míň a v létě teda dost. To si rád posedím v hospodě. U nás na návsi. Pěkně pod platanem."

Doktor Klempera se pousmál a vzdychl. "No a jsme doma. Tohle hodně vysvětluje. A když jsme u toho. Co doma? Taky pijete?!"

"Ale jó. To je jasný, že doma piju. Kolikrát se napiju, hned jak se vzbudím," odpověděl Skružný a podrbal se na hlavě. "Proč se ptáte?! Já myslel, že jsem tu kvůli játrům."

"Člověče nešťastná," zaúpěl doktor a znovu poklepal na výsledky. "Vždyť vás to pití zabije skrz ty játra! Vy musíte okamžitě přestat chlastat, nebo je po vás!"

Pan Skružný vyvalil oči. "Jako úplně přestat s pitím?! To myslíte vážně?!"

"Naprosto! Ode dneška ani kapku, je vám to jasný?! Nebo to máte spočítaný!" vážně odvětil doktor a pak dodal: "Tady vám napíšu nějaký prášky a za dva tejdny se mi přijdete ukázat. A uvidíme co dál. A jak jsem řekl. Ani kapku!"

Pan Skružný poděkoval, sebral recept a se smutným povzdechem opustil ordinaci.

 

Za dva týdny měl pan Skružný krásný pohřeb. Takový nikdo v okolí nepamatoval. A těch lidí. A hlavně všichni členové spolku abstinentů, jehož byl dlouholetým předsedou. Nikdo z nich nechyběl. A místopředseda spolku, když s pokladníkem pokládal ke katafalku věnec, zakroutil hlavou a s vlhkýma očima pravil k rakvi: "Bedřichu, zatraceně, ty takovej milovník pramenitý vody, minerálek a sodovky, jak ty jsi mohl zemřít na dehydrataci?! Kluku zlatá! Ach jo."

 

Konec