Fighters

 Fighters 

"Vítáme vás u dnešního přenosu. U mikrofonu budu já, Andy Patkovský."

"A pochopitelně i já, Mirek Matějka. Takže oba dva, tak jak nás znáte! Prostě Pat a Mat. Tak jak se dnes těšíš, Andy?! "

"No já se těším moc. Vždyť na tenhle zápas čekáme už celý rok! Ty se snad netěšíš, Mirku?!"

"Jako bys to nevěděl, Andy. Těším, to víš, že se těším. Už před rokem, kdy mistr Vasil Táhlo Zubakov přijal výzvu Vaška Siciliána Majera. Nikdo to nečekal a přesto k tomu došlo."

"Presně tak, Mirku. Majer se po sérii zdrcujících porážek rozhodl, že ukončí aktivní kariéru a odebere se na zasloužený odpočinek."

"Je to jak říkáš, Andy. Když ho tenkrát v posledním zápase Kája Střelec Vrchota zahnal do rohu, kde se pak v beznadějné situaci Majer vzdal, vypadalo to s jeho další kariérou bledě. Ostatně, sám mi po tom zápase v šatně řekl, že už to nedává a raději se bude věnovat svým zálibám, jako je krmení žraloků v jeho akváriu."

"Ano, ano, Mirku. Ale co se nestalo?! Stalo se to, že Zubakov se v jednom rozhovoru vyjádřil, že Majer nikdy ve svém nejslavnějším období neporazil nikoho opravdu silného!"

"Je to tak jak říkáš, Andy. A to se Majera natolik dotklo, že Zubakova vyzval k souboji o titul! A to je co říct!"

"To opravdu je, Mirku. Protože Zubakov jde od vítězství k vítězství. A každý z jeho posledních deseti soubojů skončil vzdáním soupeře. Neuvěřitelná série."

"To ano, Andy. Ale Majer ten rok tvrdě makal! Jeho kouč mi řekl, že dřel sedm dní v týdnu. Najel na správnou životosprávu. Byl v péči těch nejlepších psychologů a trenérů. A, a to se teď podrž, Andy, Majer vyloženě zlikvidoval tři sparingpartnery. Ten poslední se z toho prý doteď nevzpamatoval a je snad v léčebně, kde vykřikuje, je to král, je to král! "

" No tak to se budu držet, Mirku. Ale pozor. Zleva nastupuje první borec. Vyzyvatel Vašéééék Siciliááán Majéééér. A ano! Přesně jak ho známe. Za znění hitu osmdesátých let Relax posílá polibky do hlediště a hala bouří. Hala řve. Podívej, Mirku, támhle omdlela fanynka!"

"Je to úžasné, Andy. Monstrózní. A pozor. Přichází Vasil Táááhlóóó Zubakóóóóv! A i ten tu má pochopitelně své fanoušky. Halou jede mexická vlna a duní píseň We are The Champions. Ano, ano. Je to šampión. Jeho realizační tým za ním nad hlavami nese všechny jeho tituly! Skvělá show, co ty na to, Mirku. "

"Já na to, že jsem unešen, Andy. Ale teď přichází ta chvíle na kterou všichni rok čekáme. Soupeři jsou již naproti sobě. Rozhodčí ještě udílí poslední pokyny. Soupeři si podávají ruce."

"Slyšíš to ticho, Mirku? Hala ztichla a napjatě čeká na pokyn rozhodčího!"

"Ano, Andy. A je to tu! Majer začíná a táhne pěšcem na E4!"

Konec (za 28 tahů)

Sliby chyby

 Sliby chyby 

A obžalovaná, Hana Budíková, přiznává, že poškozenému Janu Budíkovi, takto jejímu manželovi, poškodila brzdy na jeho voze, čímž způsobila jeho nehodu, při které poškozený utrpěl vážná zranění, která vyžadovala jeho následnou hospitalizaci a tříměsíční pracovní neschopnost.
Dále obžalovaná doznává, že témuž poškozenému po jeho návratu z nemocnice nepozorovaně nastavila nohu, když ten šel do sklepa pro kompot. Poškozený pádem na strmých schodech utrpěl nnohačetné zlomeniny, což opět vyžadovalo, tentokrát měsíční léčbu v nemocnici.
Dále obžalovaná přiznává, že stále témuž poškozenému hodila do vany zapnutý fén, a to se slovy, sliby chyby. Elektrický šok, který poškozený utrpěl než došlo k vyhození jističů mu způsobil popáleniny na větší části těla a ztrátu vědomí, což si znovu vyžádalo doposud měsíční léčbu, která stále trvá. 
Dále obžalovaná doznává, že při posledním, tedy nynějším pobytu poškozeného v nemocnici, tohoto navštívila a vypnula ze zásuvky přístroje, které mu pomáhají dýchat a sledují jeho životní funkce. Čímž mu chtěla způsobit smrt. Přičemž dle svědkyně vykřikovala: Já ti dám, že nedáš! Při tomto byla přistižena hlavní sestrou, která přivolala policii.
Obžalovaná se ke všem uvedeným činům v plném rozsahu doznává a na svou obhajobu uvádí toto.
Obžalovaná Budíková již rok a půl čeká na dárce srdce. Dále uvádí, že poškozený před dvaceti lety učinil před svědky a starostou veřejný příslib. A to na Obecním úřadu v Malém Stoupnu, kde veřejně a při plném vědomí prohlásil že, cituji, mé srdce patří jen tobě, miláčku!
Tímto se obžalovaná v plném rozsahu osvobozuje! Posaďte se!

Inspirace

Inspirace

Karel si povzdychl, podíval se z okna, pak na prázdný papír, zakroutil hlavou a zamumlal: „Tu první větu. Do prčic práce. Kde jí jenom mám vzít? Dřív byla takováhle zaplivaná putyka vyloženě studna inspirace, ale dneska? Nic mě nenapadá. Duto a prázdno.“

„Dáte si eště jedno?“ ozvalo se před ním.

Karel zvednul hlavu. „Kolikátý to je?“

„To by bylo čtvrtý, estli si ho dáte,“ řekl vrchní. „A jak tak na vás koukám, tipnul bych si, že si ho dáte.“

„Tak sem s ním. Je hic a já mám prd nápady. Tak aspoň neleknu žízní.“

Vrchní postavil půllitr na tácek, hodil si utěrku přes rameno a pomalu se začal loudat k pípě.

Karel se napil a chvíli ho pozoroval. „To je život,“ zase zamumlal. „Žádná tvůrčí krize. Žádný redakční termíny. Prostě jenom točí pivo a nosí ho lidem. K čemu nějaký povídky, natož pak básničky. Stejně nikoho nezajímaj. Kolik mu tak může bejt? K sedmdesáti?“

„Řikal ste něco?“ ozvalo se od výčepu. „Esli vám nechutná, tak to klidně řekněte. Todle není moc dobrý pivo. Jako já vám slevu nedám, ale postěžovat si můžete.“

„Vy jste mě slyšel?“ cukl s sebou Karel. „To nebylo nic proti vám nebo pivu. Já si tady jenom tak mudruju.“

„Já mám uši hodně dobrý,“ usmál se vrchní, natočil si malou sklenici piva a rozvážně přišel ke Karlovi. „Můžu vzít místo? Vono, když si takhle někdo povidá sám se sebou, není to dobrý. Esli se nepletu, vy budete nějakej vod péra.“

„Ale co by ne,“ řekl Karel a ukázal na židli. „Místa je tady dost. No, uhodl jste. Jsem, jak říkáte, od pera. A koukám. Plno zrovna nemáte, co?!“

Vrchní pokrčil rameny. „To se pozná hned, že jste pisálek. A že tady nikdo neni? Je moc velký vedro. To lidi sice pijou, ale pijou na těch předzahrádkách. Tady je před barákem jenom chodník. Tam bych nedal ani stolek se dvěma židlema. No a v zimě je tady zase kosa, protože šéf šetří na topení, tak sem taky nikdo nechodí. A navíc je tady to hnusný pivo. Proto tady nikdo neni. A když nikdo není, tak není výtoč. Když není výtoč, neni keš. A když není keš, není vejplata. A když neni vejplata, maj děti hlad. “

„Hm, nemáte to taky lehký, kór, když musíte živit děti,“ kývnul Karel. „Já myslel, že je to tady vaše.“

„Ale prd děti,“ odpověděl vrchní a napil se. „To já jen tak, pro drámo. Moje to neni. Já tady jenom dělám. No, a co vás sem vlastně přivedlo? Sedíte tu jako tělo bez duše, čučíte do papíru…“

„Inspirace,“ vzdychl Karel. „Kvůli ní jsem tady.“

„Inspirace?!“ řekl vrchní a nedůvěřivě se rozhlédl po lokále. „Jako tady? To chcete sepsat pojednání o deset let nevymalovanejch zdech a odrbanejch záclonách?!“

„Ale ne. Povídku třeba. O lidech. O charakterech. O figurkách.“

„Dyť tu nikdo není,“ řekl vrchní. „Nikdy tady nikdo nebyl“ dodal a pomalu vstal.

„Ale je tady aspoň klid,“ řekl Karel. „Myslím, že za nějakou dobu by mi inspirace přišla. Ona už ta zdejší atmosféra dělá hodně.“

„Když myslíte,“ utrousil vrchní a zadíval se na Karla. „Chcete tady dělat? Mě to už nebaví. Jsem tady skoro celej život. Když jsem přišel, bylo mi asi jako vám.“

„A to by šlo?“ zeptal se Karel.

„Co by ne,“ uchechtl se vrchní a hodil Karlovi utěrku. „Prázdná kasa je u pípy a inventuru s vámi udělá můj šéf, až přijde. Dá vám i smlouvu.“

„No počkejte,“ lekl se Karel. „To snad nejde takhle úplně jednoduše.“

„Co by to nešlo? Já to tady takhle tenkrát převzal, když jsem si sem přišel pro inspiraci!“ ozvalo se v záblesku a kouři ve kterém vrchní zmizel.

Karel si promnul oči. „Do háje. Vždyť jsem toho tolik nevypil!“

„Dobrý den přeji,“ozvalo se od dveří.

Karel s sebou škubnul a otočil se po hlase. Ve dveřích stál vysoký černovlasý muž s bradkou, oblečený do smokingu.

Muž se usmál. „Vidím, že Lojzík se konečně zbavil utěrky. Tak vás tu vítám mladíku. Hned sepíšeme smlouvu.“

Karel o krok ucouvl. „Co se to tady, u všech rohatých, děje?“

Muž se opět usmál a lehce se uklonil. „Jste bystrý a poznávací schopnosti máte skvělé. A co se děje? Jste v pekle bez inspirace, mladý muži.“

„V pekle?“ zašeptal Karel. „To je blbost.“

„Ó kdepak. Včera jste měl pohřeb. Ach ano. Oběsit se kvůli tomu, že nemáte nápad? Tsss. Tsss. Tsss. Ale co se dá dělat. Jste tu. Nějak se s tím popasujete, že?!“

„Ale já nechci!“ vykřikl Karel a chtěl zahodit utěrku. Ta spadla na stůl a hned se zase zvedla a vrátila se mu do ruky.

„Je vaše, mladý muži,“ řekl s přimhouřenýma očima šéf. „Je vaše, dokud si jí zase někdo nevezme!“

Karel zíral na utěrku a hned zase na šéfa.

„A už dost! Mejt sklenice a čumět do blba!“ vyštěkl šéf a prackou si uhladil účes. „Máš na to skoro věčnost!“

  

Rozchod

Rozchod

„Ježíšmarjá, nech mě jít!“ procedil mezi zuby Mára a zvedl ze stolu sportovní tašku. Hodil si jí přes rameno, pootočil hlavu a řekl: „Nazdar. Bylo to krásný, Sašo, ale bylo toho dost.“

„Prosím tě! Ne! Neodcházej. Co budeme bez tebe dělat? Neopouštěj nás“

„Vím já, co budete dělat?“ vztekle řekl Mára a zastavil se mezi dveřmi. „Jak si kdo ustele tak si taky lehne. Pět let. Celejch pět let ti tu dělám první poslední, a co z toho mám? Kde jsou všechny ty tvoje sliby? No řekni? Kde?“

„Prosím. Nedělej to? Nebudeš litovat! Ty sem patříš! Celý ty roky. Jenom sem.“

Mára se vymanil z objetí. „Dej mi pokoj, sakra! Copak jsem jedinej široko daleko? Leda hovno. Někoho si najdeš. Když né hned, tak za měsíc nebo za rok, co já vím?! Stejně si mě vůbec nevážíš.“

„Vážím, vážím! Řekni si, co chceš? Jen tu zůstaň. Udělám pro tebe všechno!“

Mára přimhouřil oči, nadechl se, ale pak mávl rukou a zavrtěl hlavou. „To je furt dokola. Jako na kolotoči co bejvá o pouti. To bylo slibů. Pamatuješ? Byli jsme tam spolu. Těch keců, že klidně můžu s klukama na pivo a ty se nebudeš zlobit. A co se stalo?! No pamatuješ si to, Sašo? To bylo pak výčitek. A tak je to celejch těch pět let pořád.“

„Jenže ty ses tenkrát strašně opil a nic s tebou pak nebylo! Ty by ses nezlobil? Ty se mi snad divíš?“

„A je to tady. Jednou jedinkrát se mi to stalo a furt to budu mít na talíři?! Jak dlouho mi to budeš ještě připomínat, co?! Jednou jedinkrát jsem nebyl schopnej… Tohle fakt nemá smysl.“

„Takže jdeš? Opravdu jdeš?“

„Jo, jdu, Sašo! Všechno mě tu už sere.“ Mára vytáhl z tašky tričko a ručník. „Čuchni si! Jen si k tomu čuchni. Smrdí! Kdy jsem měl naposledy vypráno? No hádej?!“

„Ale vždyť víš, že toho mám hodně. Nestíhám i prát.“

„Kecy a výmluvy! A ty děravý podkolenky a trenky? Na to máš jakou výmluvu, co?!“ skoro zařval Mára. „Prej, že se o mě budeš starat jako o vlastního! Jak říkám. Leda hovno!“

„Tvoje poslední slovo?! A rozmysli si to. Jak za sebou zavřeš tyhle dveře, nechci tě tady už nikdy vidět!“

Mára se ušklíbl a tvrdě řekl: „Jo! Poslední. Nikdo si mě tady nevážil. Takže jdu kopat středního útočníka za Sokol Uhlíkov. Nabízej mi o dva tácy víc na měsíc, kromě prémií! Takže mi polib prdel! Nazdar!“

Načež za sebou zabouchl dveře klubovny a v tu chvíli se předseda TJ Průšovice, Saša Bedrna, hořce rozplakal.