Vlajka hvězdnatá

Andrej Nikolajevič Turjadin, velitel milice ve vsi Tuljanka, si unaveně přejel rukama po tváři, zavrtěl hlavou, odložil rozepsaný protokol, a znovu se zeptal: „Probereme si to ještě jednou. Takhle po půlnoci mi to už pomaleji myslí. Vy o sobě tvrdíte, že jste pilot ozbrojených sil USA?! Jste si tím jistý?“

Malý muž, oblečený v sobolím kožíšku a čepici, sedící naproti němu, přikývl a řekl: „Musí to tak být. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak bych se tady na Sibiři, ocitl, pane veliteli. Byl jsem pilotem průzkumného letectva.“

„Mluvíte skvěle rusky,“ podotkl Turjadin a otevřel zásuvku psacího stolu. Sáhl do ní a vytáhl láhev vodky. „Dáte si se mnou?“ zeptal se a spolu s láhví postavil na stůl dvě skleničky.

„Vodku si dám s chutí,“ usmál se malý chlapík. „Naučil mě jí pít děda Vasil. A stejně tak mě naučil mluvit vaší řeči.“

Andrej Nikolajevič naplnil sklenky a jednu přisunul k muži v kožíšku. „Tak na zdraví,“ řekl a oba na jeden ráz vypili vodku. Pak se velitel zeptal: „A co anglicky? Umíte vůbec anglicky?“

„To jsem bohužel zapomněl,“ pokrčil rameny muž. „Stejně tak, jako jsem zapomněl většinu svého života. Zřejmě následek exploze po sestřelu.“

Turjadin nahlédl do protokolu a znovu zavrtěl hlavou. „Jak vám mám věřit, že jste skutečně z Ameriky? Anglicky neumíte, skoro nic si nepamatujete, nemáte doklady ani uniformu, neznáte své jméno, přijdete si sem o půlnoci, vytáhnete mě z postele a začnete mi vykládat historku, že vás, někdy v roce tisíc devětset sedmdesát, sestřelila naše protiletadlová raketa… Vážně těžko věřit, i když si stále trváte na svém. Na Američana opravdu nevypadáte.“

„Já vím, že to zní podivně. Taky jsem se s tím faktem dlouho srovnával, ale jiné vysvětlení skutečně nemám,“ smutně pravil muž a ukázal na kalendář. „Už je to dávno. Starý lovec, Vasil Ivanovič, byl tehdy zrovna na obchůzce pastí, když se ozvalo hřmění, které ho přimělo, aby se podíval na oblohu. Uviděl letoun, a hned vzápětí raketu, která ho sestřelila.

Vasil Ivanovič byl od místa, kam jsem se zřítil, nedaleko, takže tam byl coby dup a našel mě, jak ležím kousek od hořících trosek. Protože mu, podle barvy mé pleti, došlo, že určitě nejsem Rus, odtáhl mě do jeho srubu, kde mě schovával ve sklípku pod podlahou.

Prý se po mně pátralo hodně dlouho, a důkladně, ale naštěstí bezúspěšně.

Když jsem se vykřesal z nejhoršího, a pátrání bylo ukončeno, mohl jsem už být i s ním v síni a sem tam jsem vycházel na chvíli ven.

Starý Vasil se se mnou snažil bavit, ale tehdy jsem mu ještě nerozuměl ani slovo.

Jenže já se učím rychle, takže za nějakou dobu jsem pochopil, co které slovíčko znamená, a za pár měsíců jsem mluvil, jako bych tu žil odjakživa.

Stařeček říkal, že se u něho nemusím bát, protože nejbližší vesnice je osmdesát kilometrů daleko, takže k nám hned tak někdo nezabloudí. On sám prý nikdy v životě neviděl jiné lidi, než ty z Tuljanky a pak ještě ty, co po mně pátrali.

Vrtalo mi pořád hlavou, co jsem vlastně zač. Proč je o mě takový zájem, ale nevěděl jsem nic! Vůbec nic! Naprostá ztráta paměti.

Až jednoho dne stařeček ukázal na západ a řekl mi, že jsem přiletěl odtamtud. Pak vytáhl z truhly noviny a v nich byl obrázek vlajky, na které byly hvězdy a pruhy zeptal se mě, jestli to znám. “

„Ukázal vám vlajku USA,“ řekl Turjadin a vzdychl. Pak si nalil znovu vodku a rychle jí vypil. „A tohle vás přesvědčilo, že jste z Ameriky?!“

„Ano,“ přisvědčil muž a usmál se, „to mi částečně osvěžilo paměť. Hned jak jsem viděl hvězdy, věděl jsem, že odtamtud pocházím! A hned mi také došlo, proč jsem letěl nad Sibiří.

Dostal jsem úkol. Měl jsem zmapovat jakási zařízení a dále provádět běžný průzkumný let. Ale jak je známo; byl jsem přitom sestřelen.“

 „V sedmdesátém roce mi bylo dvacet let, a byl jsem na vojně u Kyjeva, ale slyšel jsem, že se tu tehdy něco stalo. Rok tady byla uzavřená oblast. Nějaké trosky se také našly. Údajně je odvezli do Moskvy,“ řekl velitel Turjadin a zamyslel se. „Vasilu Ivanoviči muselo být tehdy hodně přes šedesát, kdy jste říkal, že zemřel?!“

Muž posmutněl. „Umřel letos v létě. Bylo mu skoro sto. Když si ho Pánbůh vzal, pochoval jsem ho nedaleko srubu, kde rád po večerech sedával a díval se spolu se mnou na noční oblohu.“

„A proč jste nepřišel dřív?“ zeptal se Turjadin a znovu nalil vodku. „Sovětský svaz už přece neexistuje. To vám to děda neřekl?“

Muž do sebe obrátil skleničku a řekl: „Stařeček mi to nezatajil, však i rádio ve srubu je, ale on povídal, že když jede sem do vsi prodat kožešiny a nakoupit zásoby, vídá sedět na úřadě ty samé lidi. Jednou mi řekl: Hochu, Svaz je pryč, ale komunisti jsou tam pořád. Bude lepší, když tě nikdo neuvidí!“

„No,“ ušklíbl se Turjadin, „to je celý on. Dědek volnomyšlenkářská! Ale proč jste se tedy rozhodl přijít, když vás od toho zrazoval?“

„Došly zásoby. Stařeček pro ně jezdíval jednou za měsíc saněmi, nebo vozem. Přivezl cukr, čaj, vodku a brambory. Taky nějakou slaninu, mouku na chleba a tak různě. Jenže jak jsem říkal; všechno už došlo. Bez čaje se obejdu, ale bez vodky a slaniny je to horší. Nějakou dobu jsem lovil, ale nemám už náboje. Tak jsem zapřáhl, naložil jsem kožešiny, a jsem tu,“ řekl muž a poposedl si.

„Víte, pane veliteli, já vím, že mě teď můžete klidně zatknout za špionáž, a já s tím počítám, ale něco vám povím. Já se nebojím, že bych šel do vězení. Já se bojím něčeho jiného.“

„Čeho?“ zeptal se velitel Turjadin a povytáhl obočí.

„Já mám strach,“ začal pomalu muž, „že by mě poslali zpátky do Ameriky. Co bych tam dělal? Anglicky neumím ani slovo a tady jsem si zvykl. Život lovce na Sibiři se mi líbí a samota mi nevadí.“

„Věřte mi, že do Ameriky by vás nikdo neposlal,“ řekl Turjadin, vzal hlavu do dlaní a odmlčel se. „Do Ameriky určitě ne,“ dodal po chvilce a pokračoval: „Ale zcela jistě a nepochybně by vás zavřeli.“

„Do vězení?“ zeptal se muž a zadíval se na Turjadina. „A na jak dlouho by to asi bylo?“

Velitel zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Do vězení ne. Ani nechtějte vědět, kam by vás zavřeli. A bylo by to na zbytek vašeho života.“

„Co tedy uděláte?“ povzdychl si muž.

Velitel Turjadin se na svého nezvaného hosta dlouze zadíval a pak vzal ze stolu nedopsaný protokol. Zmačkal ho a hodil do koše.

Potom potřásl hlavou a řekl: „Víte, já nemám nejmenší chuť někomu hlásit, že jste tu byl. Vůbec si nedovedete představit, co by to vyvolalo. Novináři, ministři, televize, zahraniční návštěvy a kdo ví, co všechno jiného.

Já mám rád klid a nestojím o to, aby se tady, v Tuljance obracela země vzhůru nohama. Takže se vás zeptám; máte sebou dost kožešin?!“

„Mám,“ přisvědčil návštěvník. „Naložil jsem na vůz všechno, co jsem ve srubu pobral. Nechtěl jsem to tam nechat jen tak ležet.“

„Výborně,“ řekl Turjadin a přimhouřil oko, „to je dobře! Uděláme to tak. Dám vám nabídku. Vy mi dáte kožešiny a já vám zase vodku, slaninu a vše co potřebujete. Včetně munice do lovecké pušky. Vy se pak seberete a zmizíte zpátky na samotu do srubu. A přesně za měsíc to uděláme znovu. Vy mně kožešiny a já vám zásoby.

Ale proboha! Nikdy vás nesmí nikdo vidět! Ani koutkem oka ne!“

„Beru. Pane veliteli, do smrti vám budu za to vděčný! Hned jdu složit kožešiny,“ nadšeně vykřikl muž a vyrazil ze dveří, až mu sobolí čapka sklouzla z hlavy.

„Proboha!“ zaúpěl Turjadin a vyběhl za ním ven. „Nasaďte si to na hlavu. Kdyby vás takhle někdo viděl, hned by mu došlo, že jste…“

„Já vím. Hned by ho napadlo, že jsem Američan,“ řekl malý muž a provinile zahýbal anténkami. „Stejně jako to poznal Vasil Ivanovič.“

Pak si narazil na zelenou hlavu čepici a šel složit náklad…

Konec

Rozhovor s hrdinou

„Dnes jsme s mikrofonem navštívili jeden dům. Jeden obyčejný dům na předměstí našeho krásného města Moskvy. Možná se ptáte, proč zrovna tento a ne nějaký jiný. V ničem se přece neliší od té spousty jiných domů. Také v něm neteče voda a omítku má stejně omšelou, jako ostatní. Inu prozradíme vám to, naši drazí soudruzi posluchači. V tomto domě bydlí soudruh Alexej Alexejevič Volovkin. Soudruh Volovkin prožil Velkou vlasteneckou válku a právě dnes byl vyznamenán za své hrdinské činy. Alexej Alexejevič je odvážný člověk. Za války mnohokrát přeběhl frontu. Mnohokrát se pohyboval za frontou. A nikdy se za tyto činy nedožadoval žádného uznání. Ano. Skromnost zdobí tohoto soudruha. Nyní se obrátím přímo na něj. Alexeji Alexejeviči. Povězte nám něco. Bylo to nebezpečné?“

„Do toho mám mluvit? Haló. Zde Volovkin. Jak mě slyšíte?“

 „Alexeji Alexejeviči, nemusíte tak křičet. Posluchači vás slyší dobře. Jen plynule mluvte. Třeba nám povězte, jaké to bylo když jste přecházel přes frontu?“

„Ó mladíku. To bylo zlý. Moc zlý. Taková fronta za války, to není žádná sranda. To musel bejt člověk móc opatrnej! Třeba jednou. To se táhla fronta takhle do oblouku…“

 „Myslíte v Kurském oblouku, že?“

„V Kurském?! Já už ani nevím, ale byla to strašná fronta! Prostě táhla se a lidi tehdá moc trpěli. No a já byl tenkrát ještě mladík. Dneska už to není co to bejvávalo. Dneska už bych to nezvládnul. Jo a já prostě viděl, že se ta fronta stáčí do toho oblouku…“

 „Zajímavé. To jste jistě viděl v nějakém štábu na mapě, že se fronta stáčí?!“

 „Né. To nebylo na štábu. Proč na štábu?“

 „Tak jak jinak? Aha. Vy jste měl určitě nějaké pozorovací stanoviště na vyvýšeném místě!“

 „Tak zrovna pozorovací stanoviště bych tomu neříkal, ale viděli jsme to pěkně z vejšky. Z pátýho patra. Moje maminka se podívala z okna a hned mi říkala, že je tam fronta a abych neváhal a šel.“

 „Takže i vaše maminka byla do té činnosti zapojená?“

„Jo. Ta to většinou rozhodla, jestli mám jít. Já byl opravdu ještě hodně mladej.“

 „Vaše matka musela být určitě statečná žena, když se nebála poslat syna do tak nebezpečné akce. Neměla strach, že padnete do rukou nacistů?“

 „To né. Z nacistů ona strach neměla. Ale je pravda, že mi říkala, že když se nechám chytit, tak mi dá co proto.“

„Vážení posluchači. Možná vám to připadá kruté, ale taková byla doba. Vždy i sám soudruh Stalin odmítnul vyměnit svého zajatého syna.“

„Jó tak nějak. Ale, abych se vrátil k tý frontě… Nejdřív jsem si zjistil, kde fronta přesně začíná a kde končí. To se v průběhu času měnilo…“

 „Chápu. Fronta se mění podle situace každou hodinou. Ty boje musely být strašné.“

 „Jó jó. Někdy docházelo k takovejm bojům, že krev stříkala a zuby byly všude kolem po zemi. Ale tam já nechodil. Já si musel najít klidnější úsek.“

„To je opravdu strašlivé. Nacisté páchali příšerná zvěrstva.“

„Nacisti? Jó ty taky páchali strašný věci. Ale to bys nevěřil, soudruhu rádio, co dokázal udělat Rus Rusovi!“

„Zajisté myslíte, Alexeji Alexejeviči, zrádce a kolaboranty?!“

„Jo jo. Ty to určitě dělali taky.“

 „A kolikrát jste vlastně za frontou byl?“

 „Já se snažil spíš dostat před frontu. Za frontou bych nic nezískal.“

 „Pochopitelně. Z vašeho pohledu šlo o pobyt před frontou. Před liniemi.“

„O liniích nic nevím. Počkej moment soudruhu. Když o tom tak uvažuju, byl jsem před frontou mockrát. Já to ani nepočítal. Matka řekla, že je něco potřeba a já šel. Vlastně jsem chodil celou válku. Teda, když bylo ovšem pro co jít.“

„A co jste nosil? Dokumenty? Mapy? Vyzvídal jste?“

„Mapy a dokumenty? Tak o to by máma nestála. Co s tím?! Nosil jsem hlavně různý věci. A taky jsem vyzvídal. To máš pravdu soudruhu. Důležitý byly hlavně informace, kdy zas bude něco, co bude stát za to, abych proniknul před frontu.“

 „Kdo vám ty informace poskytoval?“

„Různý lidi. Za pár rublů si pustili pusu na špacír. Třeba jeden řezník. Tak ten mi dával úplně přesný informace. A zadarmo! Občas mi i pomáhal se před frontu dostat On se s mojí maminkou moc dobře znal.“

„Je hezké, že i na okupovaných územích SSSR se našli lidé, kteří se nebáli a dokázali navzdory hrozbám Gestapa a SS provozovat odbojovou činnost.“

 „Určitě i na okupovaném území by se takoví lidé našli,. To máš asi pravdu soudruhu rádio.“

„A jakou hodnost jste vlastně měl Alexeji Alexejeviči?“

„Hodnost? Já neměl žádnou. Mě do armády neodvedli, protože jsem platfusák.“

„Tedy to byla vlastně partyzánská činnost a vy jste byl velmi uvědomělý občan.“

„I tak by se tomu dalo říkat. Já si hlavně uvědomoval, že bez toho mýho chození by bylo zle.“

„To vás šlechtí. Takových lidí, kdyby bylo víc! Ještě mi dovolte položit jednu otázku. A komu jste to, co jste přinášel, předával dál? Byli jste s matkou ve spojení s nějakým partyzánským hnutím, nebo ve spojení s rozvědkou?“

 „To bylo jednoduchý. Já to předával mámě. A jestli si dobře pamatuju, tak si k nám pro nějaký věci chodil i nějakej oficír. Byl za ně vděčnej. Matka měla hodně přátel mezi důstojníkama. Já jim říkal strejdo.“

„Schválně nám popište Alexeji Alexejeviči, jak bylo možné se před frontu dostat.“

 „Jak jsem říkal. Bylo důležitý vědět, jak je fronta dlouhá a kde má slabiny. Jako, kde není tak hustá. Nejlepší to bylo kolem třetí ráno. To se fronta moc nehejbala a lidi byli ospalý. Sem tam, byla mezírka. A já šups. Slabým místem jsem nenápadně proklouznul. Pak jsem se opatrně plížil podél fronty, až jsem byl před ní. Důležitý bylo, aby si mě nikdo nevšimnul. To by mě roztrhali na kusy.“

„Muselo to být velmi nebezpečné!“

„To bylo. Ale, když mě převáděl ten řezník, jak jsem o něm mluvil, tak to nebylo tak strašný.“

 „Onen soudruh se jistě vyznal.“

„Jó ten se vyznal. Ale měl smůlu. Ke konci války ho chytili a popravili. Někdo ho udal.“

 „To je smutné. Věnujme mu tichou vzpomínku. Nacisté se skutečně neštítili ničeho. Jak myslíte, že na něj přišli?“

„Jaký nacisti zase? On schovával maso a dával ho mimo příděl.“

„Přiznám se, Alexeji Alexejeviči, že tomu moc nerozumím. Kdo ho tedy popravil?“

 „No kdo asi. GPU na něj přišlo.“

„On to byl kolaborant?“

„Panenko skákavá. Proč pořád mluvíš soudruhu o těch kolaborantech a nacistech? Tady v Moskvě žádný nacisti přeci nebyli!“

 „Ale říkal jste, že jste přecházel před frontu! Tak kde tedy jste svou činnost prováděl?“

 „No tady. V Moskvě. Celou dobu o tom mluvím. Máma se podívala z okna a hned viděla, že se dělá fronta třeba u zelinářství. Tak věděla, že přivezli mrkev. Nebo u řeznictví. To věděla, že budou flaksy. U pekařství zase chleba. Z toho pátýho patra byl vážně nádhernej výhled na celou ulici. A jak to viděla, hned mě poslala, abych se dostal před frontu a nevyprodali nám to! Fůru cennejch věcí jsem nanosil.“

 „Soudruzi stop! Zastavte natáčení! Alexeji Alexejeviči, jak vy jste mohl dostat vyznamenání? Copak na tohle nikdo nepřišel? Vy si klidně soudruhu přijmete vznamenání a výhody válečného vetrána a vůbec se nestydíte?!“

„Každýmu to vyprávím od pětačtyřicátýho! A všichni pořád: Soudruhu Volovkine. Jak jsi byl statečný, když jsi přecházel fronty. Můžu já za to, že do toho všichni pletou pořád ty nacisty?“

„Co s vámi?! Klidně bych to mohl nahlásit… Ale já mám nápad. Mládež bychom tím jen demoralizovali, že. Uděláme to takhle. Slyšel jsem, že v Gumu dostali tenisky. A dokonce vždy v páru na pravou a levou nohu. Od včerejška se tam tvoří fronta… Soudruhu Volovkine. Já, ani moji kolegové o tom nebudeme nikde vyprávět, ale něco za něco! Alexeji Alexejeviči! Mám pro vás poslední úkol! Přejdete pro nás frontu!!!“

KONEC

Anekdota

„Nu vida vida,“ pokýval hlavou předseda soudu Andrej Nikolajevič Osudov a zdvihl oči od pověřovacích listin, které držel v ruce a podíval se se zájmem na vysokého mladého muže, jenž stál před jeho stolem. „Tak vy jste ta nová posila z Petrohradu. Nuže tedy vítejte v Jekatěrinburgu pane Krivozubove.“

Mladý muž, plavovlasý, se světlou, téměř bílou tváří, bledýma modrýma očima, které ladily s jeho frakem, také modrým a střiženým dle poslední evropské módy, se lehce se uklonil a pravil: „Je mi ctí pane předsedo. Doufám, že nezklamu vás ani vaše kolegy.“

„O to nemám starost,“ rozšafně řekl soudce Osudov a odložil listiny na stůl. Potom vstal a podal Krivozubovi ruku. „Doporučení od mého přítele, bývalého kolegy a vašeho strýce, nynějšího ministra hraběte Volkova, je mi dostatečnou zárukou, že od vás mohu čekat pouze to nejlepší.“

„Děkuji za důvěru,“ řekl Krivozubov a přijal nabízenou ruku. „Můj strýc mi kladl na srdce, abych ho nezahanbil.“

„Ještě jednou opakuji, že doporučení hraběte Volkova je pro mne dostatečnou zárukou,“ zopakoval Osudov a vybídl mladíka, aby se posadil. „Dáte si čaj kolego?“

„Velmi rád pane předsedo,“ řekl Krivozubov a pohodlně se usadil do nabídnutého křesla, „cesta byla dlouhá a zima je dnes ukrutná.“

„Hlavně, že vás cestou nespořádal medvěd. A nebo vy toho medvěda. To byste se nám poněkud zdržel, že?!“ zažertoval Osudov a pozorně se na Krivozuba zadíval.

Mladíkovi z Petrohradu se ovšem ve tváři nepohnul ani sval. Ani náznak úsměvu! Když to Osudov viděl, zamnul si ruce a řekl: „Tedy čaj jste říkal, ano?! Nuže tedy čaj.“ Zazvonil zvonečkem stojícím na psacím stole. „Hned to bude, kolego. Sluha Jefim je bývalý voják a čaj vaří silný a dobrý. Ten by i mrtvého postavil na nohy. Občas tu říkáme, že kdybychom ten jeho čajíček nalili popravenému do úst, tak bychom mohli popravu opakovat.“

„Skutečně?!“ zeptal se Krivozubov a přehodil si nohu přes nohu. „To jde? Opakovat popravu?“

Předseda Osudov se poněkud zarazil, ale pak hned řekl: „Pochopitelně jsem pouze žertoval. Mrtvého by možná šlo oživit, ale jak je jednou poprava vykonána, tak jí nelze opakovat.“

„Ach tak. Žert,“ téměř neznatelně kývl hlavou Krivozubov. „Zajímavé.“

„Ano pouhý žert. Žertíček. Legrácka,“ říkal Osudov a tvářil se velmi spokojeně, přičemž polohlasem, jen tak pro sebe dodal: „Pověst nelhala. Vážně je to suchar.“

„Povídal jste něco?“ podíval se na něj Krivozubov a povytáhl obočí.

„Divím se kde je ten zatracený Jefim!“ honem zamluvil vzniklou situaci Osudov. „Zvoním tu jak o Božím těle a ten darebák se někde fláká. Však já mu ukážu, zač je toho loket, až přijde!“

Jen co domluvil, otevřely se dveře a do kanceláře vstoupil malý mužík v papáše, krátkém kožíšku a válenkách, do kterých měl zastrčené šedé záplatované kalhoty. Před sebou nesl samovar, za kterým nebyl téměř vidět. Postavil samovar na stolek stojící u zdi místnosti a zahuhňal: „Tuhle to mají vaše blahorodí. Horký je to jako prase, tak ať se neopaříte!“

„Z tebe by se jeden pominul,“ vyštěkl na sluhu Osudov. „Neumíš pozdravit, když vejdeš? Obzvlášť, když vidíš, že je tu nový pan soudce?!“

„Ráčej odpustit,“ řekl nevrle sluha Jefim a sňal z hlavy chlupatou čepici. „Já jsem si přes ten samovar nevšimnul… Pochválen buď Ježíš Kristus.“

„Až na věky,“ odpověděl Krivozubov, aniž by se vůbec na Jefima podíval.

„No proto,“ pohrozil prstem Jefimovi Osudov. „Tuhle k soudci Krivozubovi budeš uctivý. Ten není nějaký hej, nebo počkej. Přijel k nám až z Petrohradu, takže je zvyklý na vybrané chování!“

„To, jako, že s náma nebude chodit do nálevny k Nastě Nikolajevně?“ zeptal se Jefim a opět si nasadil papachu na hlavu.

„Vy chodíte se sluhou do hospody, pane předsedo?“ podivil se Krivozubov a otočil se, aby si Jefima prohlédl. „Při vší úctě, ale to snad nemůžete myslet vážně. S takovým…“

„Ale to víte kolego. Tady není Petrohrad, kde máte divadla, opery, důstojnické plesy a jiné různé zábavy,“ pokrčil rameny Osudov. „U nás v Jekatěrinburgu toho moc není. Tak si sebou bereme do hospody Jefima, aby nás pobavil. Je to skvělý zpěvák a umí fůru humorných písniček. A pozor! Nevěřil byste, jak umí skvěle napodobovat slepici.“

Krivozubov sáhl do kapsičky, nasadil si monokl a pohlédl na Jefima. „Sluha Slípku předvádí?“

„Ne. Teď jenom tak stojím,“ řekl Jefim a podíval se na Osudova. „Mám to vašnostovi ukázat?“

„Jen s chutí do toho!“ pobídl Jefima Osudov a zatleskal. „To se pobavíte kolego!“

„Domníváte se, že je to vhodné?“ zeptal se Krivozubov a zatvářil se značně znechuceně. „Myslel jsem, že probereme mé zdejší působení a vy mi zatím nabízíte vystoupení tohoto pochybného individua. Nepřijel jsem, abych se tu bavil.“

Předseda soudního tribunálu se podíval na nového kolegu a poněkud vážnějším hlasem řekl: „Nejspíš se vám mé chování jeví jako zvláštní, ale věřte, že je to důležité a s úkolem, který na vás čeká, to souvisí víc, než si myslíte.“

„Přiznám se, že vaše počínání nechápu,“ opět povytáhl obočí Krivozubov, „ale ctím vaší zkušenost a poddám se tedy a shlédnu ono kejklování.“

„Jste rozumný člověk,“ spokojeně odvětil předseda. „Konečně, jde o vaší budoucnost. Nevezmu si na svědomí, aby se vám stalo to, co těm dvěma před vámi,“ dodal ještě a pokynul Jefimovi, aby začal s produkcí.

Jefim se uklonil a začal kvokat. Nejdřív jen lehce, ale pak postupně přidával a přidával a procházel kanceláří nachlup stejnou chůzí, jako chodí slepice. Dělal, jako by hledal něco k sezobnutí a začal kvokat rozčíleně, když nic nenašel.

Předseda Osudov se smíchy prohýbal a popadal se z břicho. Ba i do kolen se plácal, když Jefim vyskočil na stůl a předváděl, jak snáší vajíčko. Nakonec Osudov sáhl do kapsy a na zem rozsypal hrst slunečnicových semínek. Jefim seskočil ze stolu a všechna je v mžiku sezobal.

„Už dost ty kujóne!“ volal Osudov a otíral si kapesníkem slzy, které se mu smíchem vyřinuly z očí. „Už přestaň. Nebo smíchy puknu!“

Jefim dokvokal, dozobal a postavil se znovu ke zdi, vedle stolku se samovarem a čekal na slova uznání.

„Opravdu věrohodné. Samice kura domácího, téměř jako skutečná,“ ozvalo se z úst Krivozubova, který si sňal z oka monokl a začal ho čistit o klopu fraku. „Můžete mi nyní, pane předsedo, vysvětlit proč tato ukázka imitování domácího zvířete?“

„On se vážně nesměje, pane předsedo“ vydechl překvapeně Jefim. „Vždyť se tomu smějou úplně všichni. Tak proč ne on?!“

„Protože je to on! On na kterého čekáme! A vypadni Jefime,“ řekl Osudov a ukázal na dveře. „Zavři za sebou. Musím panu kolegovi něco důvěrně sdělit.“

Jefim se ještě před odchodem dovolil tiše zeptat: „On?! Ten, co má soudit, toho?!“

„Přesně tak,“ houkl Osudov. „A už padej.“

„Bože pravoslavných, stůj při soudci Krivozubovi,“ říkal Jefim a couvaje z místnosti, znamenal se třikrát znamením kříže.

„Kdybyste byl tak laskav a vysvětlil mi už konečně, co to má všechno znamenat, byl bych vděčen,“ řekl Krivozubov.

Osudov do šálků natočil čaj, postavil je na stůl a posadil se naproti kolegovi. „Budu k vám upřímný. Vy, pane Krivozubove, jste vyvolený!“

Krivozubov protáhl v údivu tvář. „Vyvolený? Jak to myslíte?“

„Hrabě Volkov vám neřekl, proč vás sem poslal?“ zeptal se Osudov.

„Je vás tu málo. Tak jsem sem byl přidělen. To je vše co vím.“

„Hm,“ zatahal se za knír Osudov. „Je nás tu málo. To je svatá pravda. Ale proč je nás tu málo, to vám hrabě ministr už nesdělil, že?!“

„Snad prý jakási nepříjemnost, která zapříčinila snížení stavu. Údajně šlo o to, že dva soudci, kteří sem byli přiděleni přede mnou, se zapletli do jakési aféry. Ale to jsou pouhé drby z kuloárů na ministerstvu a já jim nepřikládal a nepřikládám žádnou váhu. V Petrohradu se toho namluví…“

Osudov se na chvilku zamyslel, zadíval se do Krivozubových chladných očí a potom zabubnoval prsty na desku stolu. „V kuloárech se občas dozvíte i věci, které nejsou pouhé drby, vážený pane kolego. V tomto případě je to pravda.“

„Ano?!“ přimhouřil oko Krivozubov. „Co konkrétně se stalo a co já s tím mám co dělat?“

„Máme tu zapeklitý případ,“ vzdychnul předseda, poposedl si a upil čaj. „Jde o jednoho politického provinilce. Velmi nebezpečný člověk.“

„Anarchista?“ zeptal se Krivozubov, a v tu chvíli se jeho chladné oči na pár okamžiků rozzářily. „Anarchistu jsem ještě nesoudil. To by mohlo být zajímavé. Zabil někoho?“

Osudov se pokřižoval. „Bože pravoslavných! Kéž by to byl anarchista. Tohle je něco mnohem horšího a proto jsem napsal na ministerstvo, aby vybrali někoho schopného a hlavně, pane kolego, hlavně, aby měl jisté schopnosti, které by ho předurčovaly k tomu, aby byl schopen toho vyvrhele odsoudit!“

„Chcete snad říct, že tím, kdo byl vybrán jsem já?“ řekl Krivozubov a ruka s čajem se mu zastavila na půli cesty k ústům.

„Jistě,“ přisvědčil Osudov. „Jak jsem již říkal. Vy jste vyvolený. A to vyvolený samotným carem!“ dodal vážně a ukázal na obraz cara Mikuláše, který visel na protější stěně. „Nechť vládne ještě mnoho let.“

„Sám báťuška mne vybral, abych přijel?“ divil se mladík z Petrohradu a nevěřícně zavrtěl hlavou, až mu plavá kadeř sjela do čela. „Ale to je mi divné. Já cara téměř neznám. Viděl jsem se s ním vlastně jen jednou, a to, když jsem byl s ostatními nově jmenovanými soudci na recepci v Zimním paláci.“

„Evidentně to stačilo k tomu, aby si vás zapamatoval, pane kolego. Váš strýc, hrabě Volkov mi psal, že Jeho veličenstvo, bylo vámi, jak to jen říct? Ano, bylo zaskočeno. To je ten správný výraz. Prý i Rasputin se podivoval. A to už je co říct! Ostatně, i já jsem vámi jaksi konsternován.“

„Račte odpustit mou troufalost, pane předsedo, ale říkal jste přeci, že mi na základě doporučujících listin plně důvěřujete,“ ozval se dotčeně Krivozubov, „a teď vedete řeči, které to snad zpochybňují.“

Osudov zdvihl v omluvném gestu ruce. „Pardon kolego. Nevyjádřil jsem se asi přesně. Jsem vaší osobou konsternován, ale to je jen dobře. Já dosud nikoho takového nepoznal. Hrabě Volkov psal, že car pro nově jmenované soudce nechal připravit zábavný program. Pozval oblíbeného komika Vladimíra Ilijiče Uljanova, který hostům vyprávěl nějaké komické příběhy o sedláčcích. Jak si jednou sedláci nechají rozorat meze a pak budou tak dlouho hospodařit, až pomřou hlady. A nějaké podobné veselé historky. Jeho veličenstvo se smálo, že je štěstí, že vládne on a ne ten humorista. A i všichni ostatní se chechtali, až se po vzácných kobercích váleli. Jen vy prý ne! A díky tomu si vás car zapamatoval.“

„Pravda. Já vskutku humoru neholduji, a abych se přiznal, ani nepovažuji za vhodné, aby se soudce zabýval něčím tak přízemním. Soudce musí být vážný a přísný,“ zachmuřil se Krivozubov. „Jenže pořád mi uniká souvislost s mým jmenováním, sem do Jekatěrinburgu.“

„Souvisí to velmi, můj drahý kolego. Jak jsem říkal, máme tu ve vazbě nebezpečného živla. Je to takový budižkničemu. Táhl od vsi ke vsi a za polívku a piroh vyprávěl po hospodách vtipy.“

„A jistě v nich i loupil, ne?“

„Kdepak. V jistém smyslu, je ten živel člověk slušný a dosud nebyl trestán.“

„Proč je tedy ve vazbě?“ zeptal se Krivozubov a usrkl čaj.

Předseda Osudov významně vztyčil prst. „Poněvadž vyprávěl politické anekdoty a ne jen nevinné fórky. Konkrétně vyprávěl nějakou anekdotu o carovi.“

„Aha. A v čem je problém? Za politickou anekdotu je podle její délky, pět až deset let ve vyhnanství. Pokud je o Jeho veličenstvu, tak se dává dvojnásobek za urážku cara,“ řekl Krivozubov, a ještě dodal: „A ten kdo se takové anekdotě směje, je odsouzen na rok káznice. Respektive na dvojnásobek.“

„Velmi správně kolegáčku,“ vzdychl Osudov. „Velmi dobře si to pamatujete. A právě to je náš problém, na který doplatili dva soudci z mého soudu a pro který toho vyvrhele nelze odsoudit!“

Krivozubov si nervozně poposedl v křesle a potom se naklonil k předsedovi. „Tak a teď už tomu vůbec nerozumím. Proč ho nemůžete odsoudit a proč na to doplatili vaši dva kolegové? Má ten člověk nad sebou snad nějakou mocnou ochranou ruku, nebo co? Vždyť není vyšší autority na zemi, než je sám car, proti kterému ten vtip vykládal. Kdo by ho mohl chránit? Cizí velmoc?“

„Nikoliv,“ téměř vykřikl Osudov a vzal hlavu do dlaní. Pak tichým hlasem pokračoval: „Sama anekdota je jeho ochranou! To ona ho chrání a likviduje mi lidi! Je prý tak vtipná, že nikdo neodolá a musí se jí začít smát. Teď mě pečlivě poslouchejte. Vyložím vám celou tu historii.

Před měsícem přišlo udání, že ten vandrák vykládal vtip o báťuškovi Mikulášovi. Tak policejní ředitel poslal četníky, aby ho sebrali a vzali do šatlavy. Až potud šlo vše hladce. Druhý den bylo stání. Bývalý kolega Krasin to měl soudit. Přivedli vandráka do síně a Krasin na něj spustil, proč tam je a co provedl. Vandrák se přiznal. Vtip prý říkal. Krasin na to, aby ho tedy řekl před soudní stolicí. Vandrák ho řekl a považte, kolego, co se stalo. Soudce Krasin se smál, až spadl pod soudní stolici a nemohl vynést rozsudek! I strážní se smáli, až se za břicha popadali.

Když jsem přišel do soudní síně, přilákán tím hlaholem, nevěřil jsem vlastním očím. Tak se ptám Krasina, co se děje a on na to, že slyšel vtip o carovi a že je k popukání.

Probůh, tak co jsem mohl dělat? Musel jsem Krasina a ty dva strážné odsoudit za to přiznání ke dvěma letům káznice!

Chtěl jsem vynést rozsudek i nad vtipálkem, ale Krasin mě zapřísahal, ať od vandráka nechci nic, ani za živého Boha slyšet, nebo dopadnu stejně. A nelze odsoudit chlapa za to, že o něm někdo jen tak říká, že povídá anekdotu o carovi. Ten vtip je třeba slyšet a pak posoudit přiměřený trest!“

„Ale to je příšerné!“ zděsil se Krivozubov. „Ale říkal jste, že to postihlo dva kolegy?!“

Osudov přitakal. „Ano. Druhý byl bývalý kolega Dubenko. Ten byl obezřetnější, to je pravda. Když přivedli vandráka do síně a on na něj spustil, jak je to s tím vtipem, vandrák chtěl začít vyprávět, ale Dubenko ho přerušil, a řekl mu, aby anekdotu napsal na papír a podepsal se. I to by pro odsouzení stačilo.

Chlápek tedy vtip napsal na list papíru a strážný jej předal Dubenkovi. Ten si to přečetl a bylo to tu zase!

Chudák kolega. Má ženu a pět dětí! Kdo je bude živit, když jsem ho musel poslat do vězení?! O těch strážných nemluvě…

A vandrák? Zase bez trestu, protože od té doby se nikdo na onen kus papíru neodvážil podívat, natož, aby si ten vtip nechal vyprávět. A právě proto, můj drahý kolego, jsem se opovážil požádat o pomoc v Petrohradu u ministra. A poslali mi vás. Vás. Naprostého suchara, který se prý nebyl, a není schopen zasmát ničemu a nikomu. To vy, musíte odsoudit onoho vandráka! Ve vás vkládám své naděje na další existenci soudu v Jekatěrinburgu. A právě proto jsem vás zkoušel Jefimem a jeho šaškováním, kterému se každý směje. A vy jste obstál na výbornou. Vy jste vyvolený k tomu, abyste si vyslechl vše ničící anekdotu a již dnes večer pronesl s chladnou tváří rozsudek. Proboha! Vždyť nás ten vandrák jinak úplně zničí!“

Předseda soudu Osudov domluvil a chytil se za srdce. Těžce oddychoval a s očima plnýma naděje se díval do netečných očí Krivozubova, ve kterých nebyla ani jiskřička, naznačující nějaký smysl pro humor.

Krivozubov seděl tiše a nehybně snad minutu. Pak vážně kývl hlavou a pravil: „Pochopil jsem. Vždycky jsem tušil, že pro mne osud chystá podobný případ, ve kterém prokážu své služby Jeho carskému veličenstvu. Jak pravíte. Jsem vyvolený! Nezklamu vás!“

Soudce Osudov sepjal ruce a oba pak společně padli na kolena a začali se modlit k Bohu všech pravoslavných.

Druhý den ráno, pak v káznici města Jekatěrinburgu přijali nového vězně. Údajně to byl ten nejveselejší vězeň, jakého tam kdy měli. Prý před ním stačilo říct jméno Mikuláš a bývalý soudce Krivozubov se smíchem svíjel na pryčně.

Další den, předseda soudu Osudov objednal u stavaře Maselnikova zedníky. Měl jen tři podmínky. A to ty, že mají být hluší, němí a analafabeti. Osobně je pak odvedl k jisté cele ve vazební věznici, do které vhodil list papíru a přikázal zedníkům, aby dveře zazdili.

 Třetí den, pak odepsal, velitel strážných, ze stavu jednu celu a jednoho vězně a Osudov si konečně mohl oddychnout…

KONEC

Já píši Vám...

Drahá Jeleno Andrejevno

Přijměte prosím, mou, co nejhlubší poklonu a zároveň omluvu, že jsem musel odejet tak náhle a bez rozloučení. Ale co naplat. Car, vlast a válka nepočkají.

Musel jsem, dle rozkazu, okamžitě nastoupit k druhému husarskému pluku, knížete Vumlova, neboť Napoleon se blíží k Moskvě. Snad tento můj dopis nedojde příliš dlouho, po mém náhlém odjezdu.

Předrahá Jeleno Andrejevno. Srdce mi roní slzy při pomyšlení, že jste si snad mohla myslet, že bych na Vás zapomenul, nebo snad, nedej bože, úmyslně se zapřel. Myslím na Vás den co den. Každičké ráno, když pročesávám ocas své kobyle, myslím na Vaše havraní vlasy, kterak Vám vlály ve vánku, když jsme spolu stáli na terase mého zámku. Pamatujete?! Slunce zapadalo a vy jste ukázala tam dozadu k lesu, a pravila jste, že by bylo úchvatné, kdyby nyní obzor znachověl červánky. Leč počasí nám nepřálo, a tak já, abych Vám toto přání vyplnil, nechal jsem svým věrným Jefimem, podpálit jednu z chalup u lesa a obzor pak zrůžověl, stejně jako líčka na Vaší překrásné tváři.

Spanilá Jeleno. Už tehdy jsem Vám chtěl vyjevit své city, ale mé srdce se zmítalo ve zmatku z přítomnosti tak čarokrásné ženy a hlava, ani rty, nedokázaly zformulovat do jasné a srozumitelné věty, to, co k Vám cítím. Ach ta prokletá rodová koktavost!

Tedy slyšte, nebo lépe řečeno, čtěte mé vyznání. Jeleno Andrejevno Zubakovová. Dcero kupce Zubakova. Já, hrabě Michalij Josifovič Lemrov, Vás miluji! Ano miluji a hodlám Vás pojmout za svou zákonitou manželku, aby i Vy jste se stala hraběnkou z Lemrovů!

Prosím uvažte tento můj návrh a snažně Vás prosím, dejte mi vědět, jak jste se rozhodla. Do té doby na Vás budu myslet dnem i nocí. V odpočinku i v boji!

Váš Michalij hrabě Lemrov

PS: Má láska k Vám, způsobuje, že ztrácím hlavu!

Milý hrabě Lemrove

Když jsem dočetla Váš dopis, kolena se mi podlomila a celičký svět se zatočil!

Holoubku můj. Musím se přiznat, že jsem si vskutku myslela, že jste se mnou přerušil styky kvůli mému nízkému původu. Jak bych si jen já hloupoučká mohla myslet na hraběte.

Ano ano ano. Třikrát ano můj šlechetný hrabě. Jsem hotova oddat se Vám za ženu a stát při Vás v dobrém i zlém. Jen jsem lehce znepokojena, co našemu sňatku řeknou lidé. A co na to Váš pan otec a matka?! Inu to víte. Dcera kupcova a hrabě.

Na naše první setkání si pamatuji, jako by se odehrálo včera. Stála jsem, celá poplašená, u našeho polámaného vozu, který ležel na boku v příkopu, a otec zle lál kočímu, který tam nad vozem bezradně postával. A tu jste náhle jel koňmo kolem. Nikdy nezapomenu na Vaši laskavost a dobrotu. Nabídl jste nám svou pomoc. Vytáhl jste z holínky bičík a kočího spráskal tak, že vůz byl z příkopu dříve, než by jeden řekl otčenáš. A pak jste mne pozval na malé občerstvení k Vám na zámek. Čaj na terase byl výborný a kaviár byl vskutku delikatesní. I můj tatíček si pochvaloval, že v čeledníku dostal k bramborům kousek masa.

A potom jste mne zval znovu a znovu. Pravda, zprvu jsem se trochu zdráhala, neboť mi mnozí říkali, co se takovým nezkušeným děvčatům na zámcích stává. Ba i otec mne varoval, že mi tam budete přednášet básně a tisknout ruku! Ale všichni se ve Vás mýlili. Copak Vy, s tou koktavostí, můžete provádět, takové neřestné věci?! I kdepak. A ručku jsem Vám stiskla prvně sama. Vzpomínáte, kdy to bylo?! Jistě ano.

Navždy Vaše Jelena Andrejevna

PS: Tatíček se ptá, kolik rublů Vám panství vynáší. Miluji Vás!

Drahá Jeleno Andrejevno

Lásko má největší a královno srdce mého. Dnes, když jsem přečetl Vaše psaní, ozval se na posádce ohlušující výbuch. Ne nelekejte se. Nevybuchl sklad munice. To explodovalo mé štěstí. Takovou radost jste mi udělala.

 Z námitek mých rodičů nemusíte mít obavy. Ničeho namítat nebudou, neboť jsou naštěstí již deset let po smrti. Dej jim Pánbůh věčnou slávu. A o řeči pokrytců nic nedbám. Jen, ať si někdo zkusí proti Vám říci, třebas jen jedno slovo a vyzvu ho na souboj! Myslím samozřejmě šlechtice. S nějakým mužikem, nebo měšťanem se přeci nebudu bavit a nechám ho spráskat věrným a poctivým sluhou Jefimem.

Psala jste, jestli si pamatuji, kdy jste mi prvně stiskla ruku. No zdali. Pamatuji si to!

Bylo to toho dne, kdy v srpnu náhle napadl sníh a Vy jste projevila přání projet se na saních. Jefim namítal, že koně jsou unavení, protože před hodinou je vypřahal, ale Vaše přání mi bylo rozkazem!

Oj, jak jsme letěli po bílé pláni. Trojka před námi frkala, rolničky zvonily a jiskřivý sníh svištěl pod saněmi a odletoval od válenek Jefima, Nasti a Timofeje, kteří s námi pádili, jako o závod. A vy, snad polekaná tou závratnou rychlostí, jste se ke mně přitiskla. A pak jsem ucítil dotyk Vaší rukavice na své. Naše ruce splynuly v jednu velkou huňatou kouli a já věděl, že to je láska! A potom, když jste plakala ve stáji nad tím, že podkoní musel utratit Nasťu, protože si v nějakém výmolu zle pochroumala nohu, poznal jsem, že žena s tak dobrým srdcem se musí stát mou manželkou.

Znovu Vám říkám má přelíbezná Jeleno Andrejevno. Bůh mne ráčil požehnat velkým štěstím, že jste se uvolila stát se hraběnkou Lemrovovou.

Tatíčkovi řekněte, že to ročně vynese cirka osm až deset milionů rublů. Když řádí mezi mužiky neštovice, tak o něco méně. Vyřiďte mu, aby se zašel podívat na zámek a oznámil Jefimovi, že brzy dostanu dovolenku. Ať Jefim vykoná přípravy k svatbě.

Váš oddaný Michalij hrabě Lemrov.

PS: Bez Vás, jsem jako bez hlavy!

Můj jasný sokolíku Michaliji

Často na Vás vzpomínám a nemohu se dočkat, kdy už konečně toho ošklivého Napoleona porazíte, a vrátíte se domů. Váš poslední dopis mi přinesl nevýslovné štěstí a srdéčko se mi může rozskočit při pomyšlení, jak budeme vedle sebe stát v kostele, a celé město bude přihlížet našemu štěstí. Jsem jen a jen Vaše.

Tatíček a já, se dnes vypravíme k Vám, nebo snad již mohu říkat, k nám na zámek, aby vše Jefimovi vyřídil. Nebudu psáti zbytečně mnoho. Vy jistě víte i beze slov, jak Vás miluji a těším se na shledání.

Vaše milující Jelena Andrejevna, už brzy hraběnka Lemrovová.

PS: Posílám na sta horoucích polibků!

Má nejdražší Jeleno

Slunce mého života. Počítám, že do dvou týdnů, od obdržení této zprávy, mě budete mít zpět. Dovolenka je podepsána a i sám car souhlasí s naší svatbou!

 Lásko má jediná! Váš sokol již letí! Doufám, že v přípravách k svatbě se pokročilo. Ze zámku nemám žádných informací. Psal jsem tam Jefimovi. On tedy neovládá čtení, ale vždy mu dopisy četl pop. Zřejmě ta zatrolená pošta ve válce nefunguje, tak jak by měla, proto zatím žádná odpověď.

Navždy Váš Michalij hrabě Lemrov.

PS: Hlava mi hoří a puká touhou. Ano, přicházím o ni, pro Vás. Vaše polibky mne zasáhly, jako stovky sladkých šípů! Vaše láska mne chrání, jako štít, před střelami Francouzů!

Vážený pane hrabě Lemrove

Musím Vám s politováním oznámit, že jsem s otcem navštívila zámek. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme ho nalezli zcela pustý, pokud nepočítáme kravku v tanečním salonu. Váš věrný sluha Jefim, nábytek a pokladnice se nacházejí neznámo kde. Kdosi prý říkal, že kupci Jefima viděli, někde u hranic s Tureckem. Dovolenku můžete také klidně zrušit. Otec, ba i já, se domníváme, že Vaše služba vlasti je přednější.

Cestou zpět, přes panství knížete Kotěnočkina, se nám totiž opět zcela náhodou polámal kočár a jako z udělání, jel kolem sám velkokníže, který byl zrovna na lovu vlků a zajíců a nabídl nám občerstvení.

Současně Vám též musím sdělit, že s Vámi musím přerušit veškeré písemné i jiné styky. Rozhodně nepřichází v úvahu, aby si žena mého postavení psala, a to takto důvěrně, s mužem, který se na společenském stupínku nachází o třídu níž. To jistě pochopíte.

S přiměřenou úctou k Vašemu stavu, Jelena Andrejevna, budoucí kněžna Kotěnočkinová.

PS: Málem bych zapomněla. Nemáte už ani mužiky. Ty neštovice jsou skutečně pro zlost!

Ihned, po obdržení tohoto dopisu, hrabě Lemrov, hlavu definitivně ztratil.

Způsobil to francouzský osmiliberní kanón…

Kdesi na východní frontě

10:15 Moskevského času

„Příjem. Tady velitelství třetího pluku. U aparátu staršina Krasotin. Kdo je tam?! Haló neslyším dobře. Opakujte…V pořádku rozumím. Předám vás veliteli soudruhu kapitáne… Soudruhu plukovníku. Volá kapitán Čechov. Hlásí, že obsadil stanovený postupový bod a drží ho!“

„Výborně. Dejte mi ho… Haló. Čechove. Gratuluji. Byl jsi rychlejší, než jsme čekali… Co říkáš? Neslyším, Antone Pavloviči, opakuj pomalu a zřetelněji… Máme tu hluk… Né to není kulomet. To seržantka Mirjatinová píše na stroji jídelníček… Už můžeš. Právě padla…Tak tedy nádraží jsi obsadil. Výborně. Ty a tvoji muži jsou molodci… Opakuj. Co že chceš?… Podporu?! Víc mužů, nebo to nezvládnete? A kde je asi tak mám vzít, Antone Pavloviči. Musíte se udržet sami. Věř straně a soudruhu Stalinovi. A udržíš se! Konec!“

11:00 Moskevského času

„Příjem. Velitelství třetího pluku. U aparátu staršina Krasotin… Rozumím. Předám vás veliteli, soudruhu kapitáne!“

„Áááá, Anton Pavlovič. Tak jak holoubku? Držíš se? Cože? Kolik mužů jsi ztratil?! Dvacet dva říkáš. Ale držíš nádraží kapitáne?! Držíš?! Tak drž a nepusť… Kolik je toho proti vám na nádraží? Asi patnáct set říkáš?! To jsme nepředpokládali… Věřím, Antone Pavloviči… Vím je to moc… Tvoji muži už nemůžou… Tak jim dej příklad a buď v čele. Uvidíš, že budou moci! Konec!“

11:30 Moskevského času

„Příjem… Ano u aparátu Krasotin… Ano předám… Soudruhu plukovníku, opět kapitán Čechov.“

„Slyším Čechove… Další tvoji muži leží na zemi? To je zlé já vím… Počkej. Někde se tu pohybuje sedmý kozácký. Pošlu ti je… Ano kapitáne. Kozáci jsou chlapíci. Oni ti s tím pomůžou… A drž se moloděc! Haló, haló… Krasotine, spojení bylo přerušeno. Až se zase ozvou, ihned mi ho předej. Tam je to asi zlý!“

12:15 Moskevského času

„Příjem. Velitelství… Rozumím, hned předám.“

„No sláva. Tak co Čechove. Kozáci dorazili? Půlka jich je už neschopných, udržet se na nohách? Neuvěřitelné… A kolik toho je proti vám teď? Pár desítek, že ubylo?! Nu, ničevó… Dejte se zas do toho. Pošlu ti ze zálohy první rotu z osmého gardového… Ti nikdy nezklamou… Ale drž se kapitáne… Vlast tě sleduje… Je to důležitý bod… Že ti muži kapou jako mouchy říkáš?! To je prostě válka kapitáne… Co že mají vzít sebou gardisti? Slaninu a okurčičky?! Nezbláznil ses kapitáne? A co je to tam za řev? Urrááá, že křičí tvoji muži, protože zdolali další dvacítku?! Chlapíci! A drž se a jdi příkladem!“

 13:00 moskevského času

„Příjem. Velitelství třetího pluku. U aparátu staršina Krasotin… Promiňte nerozumím vám. Kdo že volá? Mluvte zřetelněji… Kdo? Če-Če-Čechov? Už rozumím. Předám.“

„Nu Čechove. Tak co chlapíci z gardového? No vidíš… Zdolali toho nad míru, říkáš… Ale už jich je málo… Nevadí. Nás mnógo… Ale ještě toho hodně zbylo? A co že teď chceš? Chleba a zelíčko? Poslyš Čechove. Já tam přijedu osobně. To nádraží je pro nás důležité a nějak se mi to nechce líbit. Za chvíli jsem tam.Konec! Krasotine. Zavolej mi vůz. Velení přebírá nadporučík Volovkin. Jedu tam. Buď na příjmu. Ozvu se ti.“

14:00 Moskevského času

„Příjem. Velitelství třetího pluku, u aparátu staršina Krasotin… To jste vy, soudruhu plukovníku!? Cože? Koho tam mám poslat? Soudružku seržantku Mirjatinovovou?! Ta přeci padla… Tak Kuzněcovovou a další děvčata z plukovní správy?! A koho ještě? No na balalajku umí vojín Golubcov z kuchyně a vaší garmošku vám taky pošlu jak chcete… Píšu si. Ano píšu… Bečku zelí a deset masových konzerv… Jak si přejete. Zavolám i na štáb pro podplukovníka Složkina… Všichni tihle tam mají ihned přijet? Podle rozkazu soudruhu plukovníku… Ale mohu se zeptat? Děkuji… To je to tam vážně tak zlé? Vážně?! A opravdu je ten líh v cisterně úplně čistý?! A ještě asi tisíc litrů zbývá?!

V tom případě, soudruhu plukovníku... Dovolte mi předat službu a zúčastnit se akce v první linii. Sloužím vlasti!“

KONEC

Dolary pro Mosfilm

Ve velkém zasedacím sále, vedení Mosfilmu, panovalo ticho, jen občas přerušené nervozním zakašláním, nebo posmrkáním. Náměstci, režiséři, i vedoucí jednotlivých oddělení, seděli na svých místech u dlouhého dubového stolu a před sebou měli šanony, v nichž někteří z nich za tichého vzdychání listovali dokumenty. Jen dvě křesla byla zatím neobsazena. Byla to místa v čele stolu a právě k těm dvou křeslům, za kterými se na piedestalu tyčila busta Vladimíra Ilijiče Lenina, se občas zdvihl zamyšlený a tázavý pohled některého z přítomných.

„Poslyšte. Soudruhu Fjodorove. Vy víte, čeho se týká dnešní kontrolní den?“ zašeptal do ucha svému sousedu vedoucí oddělení veseloher Kotkin.

„To kdybych tušil, tak bych byl možná klidnější,“ odpověděl Fjodorov, vytáhl z náprsní kapsy svého saka kapesník a otřel si pleš lesknoucí se potem. „Vůbec nevím, o čem se může dnes jednat. Pravidelné sezení mělo být až za týden. Když jsem byl ráno na natáčení filmu Tanky v plamenech, přiběhl ke mně poslíček z ředitelství, že mám všeho nechat a po poledni se dostavit sem do zasedačky. Nejdřív jsem si myslel, že jde o to, že ve filmu je v plamenech příliš mnoho našich tanků a proto jsem si vzal sebou scénář, kde je jasně psáno, že ve druhé polovině filmu budou hořet už jen německé tanky a plán zabitých fašistů bude dokonce překročen, ale když tu vidím všechny ostatní soudruhy, včetně vás, je jasné, že se musí jednat o něco jiného.“

„Soudruzi. Taky z toho nemám nejlepší pocit,“ naklonil se k nim přes stůl, naproti sedící režisér Gribov. „Mám rozpracovanou animovanou bajku: Kterak si zvířátka odhlasovala založení kolchozu, a měl jsem obavy, jestli to není náhodou právě kvůli tomu, ale když jsme tu opravdu všichni, tak netuším oč běží.“

„Proč byste měl mít problém s bajkou? A zrovna na takové pokrokové téma?“ zeptal se udiveně Kotkin.

Režisér Gribov mávl rukou. „Ech kolego. Nějak mi uniklo, že hlavní hrdina, který prosazuje založení družstva, je osel! Na překreslování už není čas. Za prvé bych nesplnil plán, a za druhé nám docházejí pastelky a na nové už v rozpočtu nenajdu ani rubl! U nás to není jako v oddělení Velké vlastenecké války, kde se vesele vyhazují do povětří celé vesnice za milióny rublů.“

„Nevyčítejte soudruhu Gribove,“ zamračil se Fjodorov, „práce pro mládež je záslužná, ale připomínání hrdinství našeho lidu, je poněkud na jiné úrovni. A tím myslím i úroveň uměleckou, takže náš rozpočet tomu musí odpovídat. Konečně, střelivo není zadarmo!“

„Stejně by vás neubylo, kdybyste sem tam, něco přepustili i jinam,“ zdvihl prst Kotkin. „My veseloherci také přispíváme k budovatelskému úsilí. Takový dělník, či zemědělec, nebo pracující inteligent, si musí po práci užít legraci, aby opět načerpal síly pro práci pro společnost. A čím méně peněz, tím méně humoru.“

Režisér Gribov se ušklíbnul a jedovatě podotkl: „Soudím, že vy, soudruhu Kotkine, máte velmi malý rozpočet.“

„Jak to myslíte?!“ ostře řekl Kotkin a zle se na Gribova podíval. „Něco se vám na naší produkci nelíbí? Míníte snad, že naše veselohry nejsou dost směšné?! O našem posledním film, který režíroval soudruh Solncov, a který jsme poslali na festival do Benátek, prohlásil tamní předseda poroty, že, cituji: Nikdy jsem něco takového neměl možnost vidět a soudím, že už ani nikdy v životě nic podobného neuvidím!“

Kotkin chtěl zřejmě ještě pokračovat v obhajobě filmů točených v jeho oddělení, když tu se náhle otevřely velké dveře potažené rudou koženkou a dovnitř vstoupil ředitel Mosfilmu Brusilov, následován zástupcem pro kulturní dohled soudruhem Cibulkovem. První si jich všiml Fjodorov, který vyskočil ze židle a zavelel: „Končit! Pozor! Soudruh ředitel a soudruh kulturní v místnosti!“

Všichni přítomní se postavili do pozoru a ředitel s kulturčikem se posadili na svá místa v čele stolu.

„Sedněte soudruzi,“ pokynul umělcům rukou Brusilov, odložil si sako na opěradlo a zapálil  cigaretu. Pak se nahnul k Cibulkovovi. „Udělej mi prezentaci.“

Cibulkov vytáhl z aktovky listinu přejel očima osazenstvo a zeptal se: „Chybí někdo? Pokud ano, tak ať se přihlásí.“ Když se žádná ruka nezvedla, otočil se k řediteli. „Vypadá to, že jsou všichni soudruhu řediteli.“

„Výborně,“ zabručel Brusilov a pohodlně opřel o opěradlo křesla svou mohutnou postavu. Na chvíli v zamyšlení zavřel oči, a když je otevřel pomalu řekl: „Asi se divíte, proč se tu scházíme. Doba je vážná soudruzi. Naše společnost potřebuje více lokomotiv. Více oceli. Více přehrad.“ Po této větě se jeho víčka opět zavřela a následovala odmlka, ve které režisér Gribov tiše a spíše sám pro sebe zaúpěl: „A teď nám řekne, že z ministerstva nedostaneme ani rubl a animáky budeme kreslit propiskou.“

Ovšem Gribov se mýlil. Ředitel Brusilov opět otevřel oči, potáhl z cigarety a pokračoval: „Doba je taková. A právě proto musíme vyjít vstříc i našim nepřátelům.“

V místnosti to údivem zašumělo a ruku zvedl nositel Leninova řádu a náměstek pro ideové filmy. Brusilov se na něj podíval a řekl: „Máš dotaz, soudruhu Kněžine?“

Kněžin se postavil a rozhodně prohlásil: „Soudruhu řediteli. Ať je doba jaká chce, ať lid potřebuje cokoliv, naší povinností je neustupovat nepřátelům! Kdybych se tomu zpronevěřil, musel bych svůj řád s ostudou vrátit! Sám za sebe mohu říct, že já neustoupím nikdy a nikomu. Co je mi do lidu. Já stojím vždy za stranou!“

Brusilov povytáhl obočí a zakroutil hlavou. „ Z ideového hlediska mluvíš dobře, drahý Kněžine, ale pochybuji o tom, že generální tajemník Leonid Ilijič Brežněv, by s tebou nyní souhlasil.“

„Předevčírem, po premiéře mého agitačního filmu Kvalitním pěstováním píce, dosáhneme mléka více, jsem byl v Kremlu na recepci a soudruh Brežněv mi mezi kaviárem a vodkou sám podobná slova kladl na srdce,“ tvrdě se ohradil Kněžin a významně zachrastil Leninovým řádem.

Brusilov přimhouřil oči, uhasil cigaretu, pak se mírně pozvedl z křesla a řekl Cibulkovovi: „Ukaž mu moje sako Váňuško.“

Zástupce Cibulkov sáhl pro ředitelské sako, potom vstal a šel s ním k stojací lampě v rohu místnosti. Rozsvítil jí a odleskem z řádů a vyznamenání na chvíli oslnil náměstka Kněžina, který si poplašeně sedl.

„To abys věděl, kdo je tu ředitelem Kněžine!“ vykřikl Brusilov, vyskočil a přitom uhodil pěstí do stolu, až se váza s rudým karafiátem zakymácela. „Tvé úspěchy ti zatemnily mozek. Ale já budu milosrdný a spokojím se s touto lekcí.“ Poté si opět sedl a už klidně pokračoval: „Já byl u soudruha Brežněva včera, a právě kvůli tomu je dnešní aktiv. Pokud mě tedy nebude ještě nějaký jednoplíškař přerušovat nejapným žvaněním, vysvětlím vám oč se jedná.“

Zaměstnanci Mosfilmu seděli nyní jako poslušní žáčci a Brusilov se znovu spokojeně opřel.

„Jak jsem řekl. Soudruh Brežněv si mě dal zavolat a sdělil mi, že do Kremlu dorazila žádost jistého Stevena Spielberga, který by rád využil exteriéry Moskvy a naše štáby, k natáčení jakéhosi jeho filmu. Soudruh Spielberg to samozřejmě nechce zadarmo. Za natáčení poskytne našemu státu významnou sumu a část té sumy půjde na naší kinematografii.“

V zasedací místnosti to opět zašumělo, ale nyní to byl šum, jaký vydávají ruce, když se tře dlaň o dlaň a režisér Gribov se v duchu zaradoval, že z pastelek budou moci možná přejít i na vodovky!

Ředitel Brusilov počkal, až Cibulkov zatleská, aby tak utišil hluk a mluvil dál: „Ovšem ještě to není jisté! Američan se rozmýšlí, jestli má smysl natáčet zde, nebo jestli se spíš nevyplatí postavit Moskvu někde na Aljašce. Vedení státu se tedy rozhodlo, že ho pozve příští měsíc na soudružskou návštěvu k nám do Mosfilmu, abychom ho přesvědčili, že pravá Moskva je k natáčení imperialistického paskvilu lepší, než nějaká atrapa v USA. Musím se vám sebekriticky přiznat soudruzi, že ačkoliv jsem ve funkci již rok, nikdy jsem o tom Spielbergovi neslyšel. To víte. Celý život jsem vedl kolchoz a při pěstování slunečnic nebyl na sledování filmů čas. Až strana a vláda rozhodla, že když jsem měl vynikající výnosy semen, budu mít jistě i vynikající výnosy filmů. Ale soudruzi z KGB nám o něm už něco zjistili. A právě proto předávám slovo, zde přítomnému zástupci pro kulturní dohled, soudruhu Cibulkovovi, aby vám sdělil některé závažné okolnosti ohledně návštěvy nepřátelského režiséra.“

Cibulkov vstal, stiskl jedno z tlačítek v čele stolu a okna se zatáhla těžkými závěsy. Hned nato se na druhé straně sálu roztáhla opona zakrývající promítací plátno a z podlahy před Cibulkovem vyjel diaprojektor. Zástupce pro kulturní dohled vzal do ruky ovladač, přičemž řekl: „Nyní vám ukážu několik snímků, které vám pomohou s tím, aby se pan, nikoliv soudruh, to je velmi důležité, cítil v Moskvě jako doma a utratil tu své mrzké dolary. Takže pozor. To je on!“ Zmáčkl knoflík a na plátně se objevila hnědá oválná tvář s obrovskýma očima, po jejímž spatření několik soudruhů z Mosfilmu vyděšeně zalezlo pod stůl.

„Omyl!“ zavrčel Cibulkov a podíval se do papíru. „To byla postava z jednoho jeho filmu. Nějaký E.T. Mimozemšťan. Spielberg bude až teď.“  Druhý pokus dopadl dobře a tak všichni viděli na plátně vousatého chlapíka ve sportovní bundě a v kšiltovce.

„Vypadá jako můj soused Rabinovič,“ podotkl nahlas Gribov. „Tedy až na to, že Rabinovič nenosí kšiltovku a bundu, ale ušanku a vatovaný kabát.“

„Správný postřeh,“ přisvědčil Cibulkov a dodal: „K původu pana Spielberga se ovšem dostaneme až za chvíli.“ Na plátně se objevil další snímek. „Toto je Coca-Cola. Jak si ověřila KGB, Spielberg jí rád pije. Je proto nevyhnutelně nutné, aby jí měl při návštěvě v Mosfilmu neustále k dispozici. Tímto úkolem pověřuji vedoucího kantýny, soudruha Ševarnadzeho.“

„A kde na ní mám asi tak sehnat peníze?!“ chytil se za černé kudrny kantýnský a pyšný knír mu smutně splihnul. „Co by ještě pan Spielberg nechtěl?! Sloní ucho s olivami?“

„Nezajímá mě jak to uděláte, ale ta limonáda tu bude!“ přísně řekl Cibulkov. „Otázka jídla ovšem také není od věci. Sloní ucho není nutné, nejsme si jistí, jestli se v USA jí, ale olivy mohou být.“

„Vy jste mě nepochopil,“ vzdychnul Ševarnadze. „Sloní ucho klidně seženu, ale olivy jsem viděl jenom v kuchařce z dovozu.“

„Zatraceně! Už jsem řekl. Když tedy nebudou olivy, bude kaviár,“ vztekle odsekl Cibulkov a ukázal další obrázek, na kterém bylo vidět kopec s obrovským nápisem Hollywood. „Toto je bydliště pana Spielberga. Zde jsou filmová studia a podle informací KGB, je tam i jedna z největších koncentrací jmen, která jsou…“ Cibulkov se odmlčel a mnul si bradu. „…jak bych tak řekl, abych se vyjádřil přesně a nevyvolal nesprávný dojem?! No prostě, žijí tam lidé kteří jsou…“

„Jasně!“ skočil mu do řeči Gribov. „Kteří jsou stejného původu jako můj soused Rabinovič! Já to tušil! Jak jsem říkal. Jenom ta ušanka a vaťák mu chybí!“

„Ano. Přesně tak,“ oddechnul si Cibulkov, protože Gribov to řekl za něj. „A pan Spielberg je téhož původu.“

„Jako, že je Žid?“ zeptal se překvapeně ředitel Brusilov. „Jako ten Abrahamovič, co dělal ve střižně, než jsme ho vyhodili?! Já si ho tenkrát vzal na pohovor a ptám se, proč se chce vystěhovat ze Sovětského svazu. Jestli se mu zdá, že má malý plat. A on, že plat je dobrý. Tak se ptám jestli má malý byt. A on, že byt má pěkný a velký… Já vážně nechápu co se tý svini židovský v SSSR nelíbilo. Tak jsem ho vyrazil.“

Cibulkov se podrbal na hlavě. „V tom je právě ten háček soudruhu řediteli. Pan Spielberg si možná všimne, že v celém Mosfilmu neuvidí jediného člověka, který by s ním měl, takříkajíc něco společného. Berme v úvahu, že si bude možná chtít s někým zazpívat lidovou píseň, nebo si zatančit nějaký ten jejich tanec a co potom?! Co si o nás v USA pomyslí. Vždyť mi jim tím nechtěně potvrdíme lživé informace, že v Sovětském svazu je antisemitismus. “

„Nestrašte,“ oklepal se Brusilov. „Potom by byly dolary v prachu a já bych to musel vysvětlovat v Kremlu. Co navrhujete?“

„Přiznám se, že nevím, soudruhu řediteli,“ sklesle odpověděl Cibulkov a stiskem tlačítka nechal odkrýt okna a schovat plátno. Sedl si do křesla a podíval se s nadějí na soudruhy u stolu. „Kdyby snad někdo z vás měl nějaký návrh…“

V sále vládlo mlčení, každý se díval před sebe a tvářil se, že neexistuje. A pak se zvedla ruka náměstka Kněžina. Brusilov zabubnoval prsty na desku stolu a koutkem úst ucedil: „Tak dobře. Ale varuji tě Kněžine. Jestli to bude zase nějaká blbost, tak…“

Kněžin vstal a řekl: „Soudruhu řediteli. Pokud se mnou budete souhlasit, nějaký nápad bych měl. Víte jak ve vrátnici sedí ten Ivanov?!“

„Znám ho. Co je s ním?“

„Všiml jste si někdy jeho nosu? Takový orlí klofan hned tak někdo nemá. To by byl Žid, jako víno!“ pomalu odměřoval slova Kněžin a jedním očkem se díval co na to ředitel.

„Ivanov má sice nos jak orel, ale pro naše potřeby se nehodí,“ otráveně mávl rukou Brusilov a vytáhl z krabičky cigaretu.

„Moment!“ zasvítilo Cibulkovovi v očích, když řediteli připaloval. „Já vás asi chápu Kněžine! Vy myslíte, že kdyby z Ivanova byl náhle třeba, řekněme Izakov, a ten Izakov by mluvil hebrejsky, zpíval by stejně jako kantor v synagoze, a my bychom ho po dobu návštěvy jmenovali do nějaké funkce ve vedení, mohl by Spielbergovi toho Žida zahrát!?“

„Přesně to myslím,“ kývl Kněžin a teď se už sebejistě podíval na ředitele oběma očima.

„Vy nejste zas tak marný kádr a ten Leninův řád jste nedostal jen tak,“ uznale řekl Brusilov a spokojeně plácnul dlaní o stůl. „Jestli to vyjde, tak vás Kněžine povýšení nemine. Cibulkove! U KGB vyjednáte pro Ivanova nové doklady. Věřím, že to nebude problém. Uděláme z něj Izakova.“

„Jen ještě detail,“ poznamenal Cibulkov. „Kdo ho naučí hebrejsky?“

„Pokud na mé studio bude pamatováno s přídělem barev, zařídím mu kurz u souseda Rabinoviče,“ ozval se Gribov a čekal co na to ředitel. A Brusilov? Ten nadšeně souhlasil.

***

Celý měsíc vrátný Ivanov docházel na kurzy hebrejštiny k sousedovi režiséra Gribova. Pravda. Z počátku se cukal a říkal, že nechce, ale vidina povýšení, byť jen chvilkového a pár hodin na KGB, z něj učinily pilného žáka. Jen si vymínil, že nové doklady nedostane pouze on, ale i jeho žena Nasťa a spolu s nimi i jeho tři děti. Vedení Mosfilmu souhlasilo a vše vyjednalo na vyšších místech k jeho plné spokojenosti.

A tak běžel den za dnem a týden za týdnem a Ivanov, nyní již Izakov, mluvil hebrejsky jako když bičem mrská, ba i tančil lépe než kdyby se židem narodil a zpíval tak, že by i bez konkurzu dostal hlavní roli v muzikálu Šumař na střeše.

Až přišel ten den, kdy se celé vedení Mosfilmu opět sešlo ve velkém zasedacím sále, kde teď nebyl dlouhý dubový stůl, ale mnoho malých stolků a na nich misky s kaviárem a láhve s Coca-Colou.

„Výborně. Všechno klape jak má,“ usmíval se ředitel Brusilov a poklepal Cibulkovovi na rameno. „Dopadne to dobře. Myslím, že máme dolary pana Spielberga v kapse. Tohle ho určitě přesvědčí, že tu bude o něj a o jeho lidi dobře postaráno.“

Cibulkov se ovšem pořád nervózně rozhlížel kolem sebe a mrmlal: „Jen je mi divné, že tu ještě není!“

„Žádný strach. Fjodorov pro něj jel na letiště vozem,“ uklidňoval ho ředitel Brusilov a nabral si na kousek chleba kaviár. „Za chvíli tu budou.“

„Já nemyslím Spielberga,“ zavrtěl Cibulkov hlavou. „Nevidím tu nikde Ivanova. Tedy vlastně Izakova.“

„Klid,“ řekl Brusilov a zakousl se do chleba. „Izakov tu taky bude za chvilku. Pro něj jsem poslal Gribova. Prý si ten náš znalec talmudu ještě něco potřeboval vyjasnit u toho jeho souseda.“

„No doufejme,“ řekl Cibulkov a podíval se na kaviár. „Ten kantýnský se opravdu činil. Však jsem mu na to dal peníze ze stravovacího fondu. Proto taky byly celý měsíc k obědu jenom brambory se zelím.“

„Kde vůbec je, ten náš gruzínský Othelo?“ zeptal se Brusilov.

„Ševarnadzemu jsem přikázal, aby si vzal dovolenou, a neukazoval se tady, ani kdyby ho někdo volal,“ odpověděl Cibulkov.

„A pročpak?“

„Právě proto, že vypadá jako mouřenín,“ řekl Cibulkov. „Dodatečně jsme si zjistili, že se ty dvě skupiny lidí zrovna moc nemilují. Nechci nic nechat náhodě!“ dodal a zrovna v tu chvíli vešel do sálu Gribov.

„To je dost Gribove,“ oddychl si Cibulkov, ale pak si všiml, že tvář režiséra Gribova je poněkud bledá. „Co je vám? A kde je Izakov?“

Gribov si zdrceně sedl ke stolku. „Soudruzi. Věřte mi. Já za nic nemohu…“

„Za co nemůžete Gribove?!“ netrpělivě se ptal Brusilov, ale odpověď ihned nedostal, protože v tu chvíli vešel do sálu Fjodorov, který lomil rukama a už od vchodu volal: „Všechno špatně! Celá práce na nic soudruzi!“

„K čertu! Tak co se děje?!“ rozčílil se ředitel Brusilov. „Chci okamžité vysvětlení. Kde máte Američana, Fjodorove! A kde vy máte falešného Izakova, Gribove?!“

Gribov vzlykl a tiše špitnul: „Izakov nepřijde. Prý se před hodinou vystěhoval i s celou rodinou do Izraele!“

Ředitel se chytil za srdce, němě lapal po dechu a ztěžka dosedl na židli. „Ale to jsme…“

„Ano. Přesně tam jsme!“ zavyl Cibulkov a podíval se na Fjodorova. „Kdy přijde Spielberg?“

Fjodorov rozhodil rukama. „Spielberg nebude. Prý onemocněl a místo něj přiletěl herec, který by měl film spoluprodukovat. Nějaký Freeman. Je tady a zatím si prohlíží obrazy na chodbě. Kotkin mu dělá společnost.“

„Alespoň, že to podle jména není Žid,“ otřel si čelo Brusilov. „Možná jsme z toho tak trochu venku. Cibulkov řekne pár vtipů o těch černých tlamách a bude dobře!“

„Opravdu?! Tak tím bych si nebyl zcela jist,“ řekl Fjodorov a ukázal na dveře, kterými právě vcházel zcela bledý Kotkin, doprovázející hosta z USA.

„Cibulkove! Okamžitě přiveďte Ševarnadzeho… A v rekvizitárně mu dejte saxofon, nebo nás v Kremlu sežerou jako kaviár…“ zasípal Brusilov a postavil se, aby hostu potřásl rukou

„How do you do, mister Brusilov,“ zaznělo z usmívajících se úst. „Mé jméno je Freeman. Morgan Freeman. A jsem…“

„… a jste černý. Docela úplně černý. Ale nebojte. I u nás máme vám podobné…“ hlesl ještě Brusilov těsně před tím, než ho stihla mrtvice.

KONEC