Šampión

„Kolik prstů. Kolik prstů vidíš?! Vnímáš, sakra? Kolik prstů vidíš?“

Ruda zamžoural a olízl si rty. Zaměřil se na směr, odkud slyšel ten hlas, který zněl tak trochu, jako by vycházel z velkého plechového hrnce, v jakém jeho maminka vyvařovala prádlo. Ta vzpomínka mu na vteřinku vyvolala na tváři úsměv.

„Směje se jako debil, ale jinak nereaguje,“ zaslechl opět z nitra hrnce Ruda. „Ale není se co divit. Prda to byla obrovská… Tak kolik prstů?“

Ruda lehce nadzvedl hlavu a podíval se na stín před sebou. „Asi čtyři,“ zamumlal a zase položil hlavu. Chtělo se mu strašně spát. Moc a moc spát. Asi jako když se vrátí z noční šichty. To není sranda, celou noc chodit, kór takhle v zimě, kolem fabriky. To klidně jednomu může omrznout i nos.

„Tak čtyři, jo?!“ ozvalo se a Rudovi se začalo zdát, že hlas už stojí mimo hrnec. „Prdlajz čtyři. Tak ještě jednou. Kolik teď?“

Ruda zase zvedl hlavu. „Osm, a už mi dej pokoj. Chce se mi spát.“

„Osm beru,“ řekl hlas a hned dodal: „Ale spát se nebude, panáčku. Budeš pěkně vzhůru. Jinak by to dopadlo zle, ty šampióne.“

Rudovi se to ani trochu nelíbilo. Když se chce jednomu spát, tak by se měl vyspat. Kdo nespí, není fit, a kdo není fit, nemůže bejt přeci šampión. V tu chvíli to Rudovi došlo. „Já jsem, já jsem…“ zamumlal.

„To víš, že jseš,“ řekl hlas, který už získal i jakous takous podobu siluety. „Ale moc nechybělo a byl by konec. Jenže ty jsi chlap jako hora. Tak to dáš. Ty ještě nekončíš“

V tu chvíli už Ruda věděl! Jasně! Levá, levá, pravá. Kryt a zase levá, levá a pravá. Tak se to musí a tak to bylo. Toho druhýho nenechat vydechnout. Pořád za ním a dostat ho do rohu. A tam mu to sázet do krytu. Až ten druhej ty ruce spustí dolů a pak zvedák a bude konec. Naprosto jasně si na to vzpomínal. Na ten ksicht toho druhýho. Oteklej. To obočí vypadalo, že každou chvíli rupne a zalije oko krví. Chyběl už jenom ten zvedák. Jenom ten zvedák. Ten druhej už dával ruce dolů.

„No jo, ale proč tady ležím já a ne on?!“ zamumlal Ruda a sebral všechny síly, aby se postavil.

„Lehni, potvoro,“ zavrčel hlas. „Kam se hrneš.“

„Dostanu ho,“ zašeptal Ruda. „Ten už musí bejt zralej. Kdy končí přestávka, trenére?!“

„Ty kráso!“ řekla silueta a zavrtěla hlavou. „Toho by museli vzít cepem, aby to vzdal.“

„Nikdy jsem nevzdal. Nikdy nebyl ručník!“ zamumlal Ruda a zase zkusil vstát.

„To víš, že jo,“ zaznělo mu u ucha. „Ale teď si tě odneseme, Rocky.“

„Ale já musím zpátky, já musím, já musím… Já musím obhájit a bejt šampión“ mumlal Ruda a snažil se slézt z houpajících se nosítek. „Já musím vyhrát!“ Najednou cítil, jak se mu zvedl žaludek a hlavou mu blesklo, že tady asi něco nebude v cajku.

---

„Pozvracel mi boty, sakra!“ vzdychl Pepa, když zavíral dveře sanitky a sedl si za volant. Otevřel okénko dozadu a křikl: „Jedeme s houkačkou, doktore?“

„Můžeme,“ ozval se doktor. „Aspoň projedeme rychlejš přes město. Ale jinak to není tak strašný, jak to vypadalo. Pěknej otřes mozku. Na frakturu lebky ani na vnitřní krvácení to nevypadá.“

„To je dobře. A víte, že ho trochu znám? Před lety boxoval. Několikrát měl na dosah titul, ale nikdy se mu to nepovedlo. Chlapi v tý hospodě říkali, že jak se to tam porvalo, tenhle dostal na zem čtyři a pátýho už měl načatýho v rohu. Kdyby toho dostal, mohlo bejt po rvaní. Když v tom ho, ale zezadu přetáhnul židlí ten malej dědek, co ho sebrali policajti. To víte, doktore, když se to sere, tak se to sere. Někomu prostě není souzený bejt šampión.“

KONEC

 

O dobrém člověku

Karel byl dobrej člověk. Dříví by na sobě nechal štípat. Každýho člověka měl rád. Nevyhledával konflikt, a jak jen to šlo, tak se snažil urovnat každej spor, na kterej narazil.

Karel o všechno slušně žádal, každýho zdravil a za všechno děkoval. Na nevrlý prodavačky se usmíval a protivnejm úředníkům odpovídal vlídným slovem. A i tu pověstnou poslední korunu by dal a i toho nejošklivějšího psa by si z útulku vzal. Kdyby teda nebyl alergickej na psí srst.

Ale Karel měl pořád takovej divnej pocit, že to jako furt není ono. Jako, že by moh bejt ještě lepším člověkem. Tak na sobě pracoval. Meditoval, modlil se, sebevzdělával se a dobrovolníkem se stal. Babičky přes přechod převáděl. Akele Bikini Malůka na dálku adoptoval a každej rok jemu a jeho rodině poslal jako vánoční dárek kozu nebo osla. Pochopitelně, že ne naporcovaný v balíku, ale skrz nějakou organizaci na pomoc hladovejm a žíznivejm.

A nejenom Akele Bikini Malůkovi a jeho rodině pomáhal. Pochopitelně myslel i na domácí hladový a žíznivý. Tak chodil, tejden co tejden vařit polívky do Armády spásy. Všechno tohle dělal. Takovej to byl člověk.

A pořád měl pocit, že to není ono. Pořád měl pocit, že není úplně dobrej. Pořád měl pocit, že mu něco k tý absolutní dobrotě schází! Pořád si říkal, že to ještě není úplně pinktlich.

Tak se rozhodl, že když může pomáhat lidem, měl by pomáhat i němejm tvářím. Takže chodil do lesa přikrmovat. Sýkorkám do krmítek věšel lůj. Jednou, a to se dokonce dostalo až do okresních novin, jednou dokonce vylezl na tovární komín a postavil přilétajícím čápům hnízdo! Takovej byl Karel dobrej člověk. Takovýho byste ve svým okolí hned tak nepotkali. To vám garantuju.

Ale Karel, protože byl tak strašně moc sebekritickej, měl pořád pocit, že to ještě není ono. Že pořád ještě není úplně dobrej člověk. A jak tak jednou seděl doma u fair trade kafe a četl si noviny, padnul mu do oka inzerát, že se hledaj lidi, co by rádi jeli stavět školy někam na ostrovy u Novýho Zélandu.

Tak to Karel zajásal, protože si hned pomyslel, že tohle bude asi to, co mu tak nějak pořád chybí k tomu, aby se stal skutečně dobrým člověkem. A hnedka teda zavolal na číslo tam uvedený, smluvil si schůzku, a protože při pohovoru udělal na organizátory velikej dojem, a protože se nikdo jinej nepřihlásil, byla ruka v rukávu a než se sešel měsíc s měsícem, nastupoval Karel do letadla a pak se na Zélandu nalodil na loď a odplul s několika dalšíma stavitelama škol do neznáma s tím úžasným vědomím, že teď už bude konečně dobrý člověk, kterýmu nic nechybí.

Od tý doby se o něm ani o těch dalších nic neví. Jenom vím, že když si náčelník Agu-Agu odříhnul a pohladil si břicho, prohodil ke své ženě: „Moc dobrý člověk to byl. Moc dobrý!“ 

Jeho žena však pokrčila rameny a mlaskla. „Dobrý. Ano. Ale něco mu chybělo. Taková ta špetka něčeho…“

KONEC

Nikdo nebyl kladnej - první kapitola (Audio)

Nikdo nebyl kladnej

První kapitola

Video zde

Sen

Znal jsem chlápka, co tvrdil, že knihy člověka obohacují. Taková kniha prej vlastně člověka povznáší nad ten mumraj všedního života. Tohle teda nemám ze svý hlavy, abyste si jako náhodou nemysleli, že jsem nějakej tenhlencten intelektuál. Podle mě to tenkrát, když jsem to slyšel, byla pěkná kravina.

Já totiž tenkrát bejvával jenom docela obyčejnej zaměstnanec technickejch služeb, co měl v náplni práce vysypávat odpadkový koše do multikáry, ale v hospodě jsem se seznámil s jedním knihovníkem, co strašně chlastal. A ten, když se pořádně rozchlastal, tak pak ved u piva tyhle řeči. A právě od něj tu chytrou větu teda mám.

Měl štěstí, jako ten knihovník, že já a Ferdyš jsme byli vždycky tolerantní lidi a nerozbili jsme mu za ty kecy ani jednou držku. Po šichtě jsme totiž nikdy neměli náladu poslouchat něco takovýho. Po šichtě, jako bejvávala ta naše, tak po takový šichtě jste rádi, když si sednete a klopíte do sebe jedno za druhým a nanejvýš proberete, jak to včera Slávka hrála.

No, to byl vlastně taky důvod, kvůli kterýmu u nás ten knihovník sedával. On to byl slávista jako já a Ferdyš. Jinak celá ta knajpa je nafutrovaná sparťanama, protože tohle byla vždycky čtvrť, kde se fandilo Spartě. A nic na tom nemění ani to, že hostinskej vždycky přál Bohemce. Ale to je vlastně úplně jedno, a s tím, co vám tu vypravuju, to nemá lautr nic co dělat.  Já vám chtěl jenom vysvětlit, jak jsem přišel k tý větě. Takže teď už to víte. 

Fájn, já vím, že se hodně z vás se ušklíblo, že to co jsem dělal, to jako není žádná pořádná práce. Vysypávat odpadkový koše do káry. A víte vy co?! Víte vy, co vám na to odpovím? Odpovím vám, že máte recht. Nebyla to žádná pořádná práce. Teda, jako makačka to byla, ale nemělo to zkrátka žádnou vejšku. Jestli jako víte, co tím myslím. Nemělo to tu správnou úroveň. Tak to myslím. A já se za to taky docela styděl, i když bych to před Ferdyšem nikdy nepřiznal. Já měl totiž svůj velkej sen. A to ten, že se jednoho dne dostanu k pořádnejm popelářům. K těm, co jezděj vzadu na stupátku a cestou frajersky pokřikujou na holky a ukazujou fakáče na blbečky v obleku. Tak to byl můj sen, kterej jsem si snil, když jsem vysypával odpadkový koše do multikáry.

Takovej popelář, totiž, takovej popelář, to je přeci sen každýho malýho kluka. Si to přiznejte. Nikdo z vás nechtěl bejt doktor na urologii nebo fízl na hospodářský kriminálce. Nikdo nechtěl bejt blbej učitel a učit blbečky jako jsem byl já. A už vůbec nikdo nechtěl sedět za okýnkem na poště a razítkovat dopisy a potvrzovat SIPO.  A jestli jo, tak to ho moc a moc lituju. Takovej člověk podle mě neměl nikdy žádný sny.

Ale já sny vždycky měl. A já si za tím jedním snem šel. A šel jsem si za ním tvrdě, takže jsem neměl absence a hlásil jsem se do rachoty i o svátcích. A montérky a oranžovou vestu jsem měl furt jako z prádelny. A do práce jsem chodil oholenej a na autobusovejch zastávkách, tam je odpadkovejch košů nejvíc, tak tam jsem slušně zdravil lidi, co tam čekali a usmíval jsem se na ně. Tak tvrdě jsem si za tím snem šel! Zkrátka jsem věřil, že když budu vzornej vysypávač košů, to místo na stupátku musím prostě dostat. Protože kdyby ne, tak to by na světě nebyla vůbec žádná spravedlnost.

Jenže mi to stejně bylo všechno k prdu. Když se tehdá uvolnilo místo na stupačce, přeskočil mě v postupu nějakej Hrouda, co do technickejch služeb přišel až dávno po mně, ale zato s protekcí, protože s vedoucím od popelářskejch aut seděl v base v jedný cimře. Tak to holt dostal on. Ale co naděláme, že jo?! Život je, jakej je, a nevyzpytatelný jsou cesty osudu nebo čeho a já jsem díky těm cestám holt musel zůstat u toho vysypávání košů do multikáry.

To o těch nevyzpytatelnejch cestách mám z Bible, abyste si náhodou nemysleli, že jsem úplnej ignorant. Jednu starou Bibli mám dokonce doma. A mám jí vystavenou na poličce. A mám pro to svý důvody. To je totiž tak. Možná vám neušlo, že jsem říkal, že jsem měl sny a né jenom sen. Jestli vám to neušlo, tak je jasný, že dáváte pozor. A kdo dává pozor, bude odměněnej. Vás odměním tím, že vám teď prozradím, co byl ten můj druhej celoživotní sen. Jestli teda čekáte něco světobornýho, jako, že jsem chtěl bejt drezérem lvů nebo kosmonautem, tak to čekáte marně. Nebylo to nic zvláštního. Já chtěl bejt docela obyčejně bohatej a nedělat vůbec nic. Zkrátka. Buď popelář na stupátku, nebo boháč. Uznávám, že ten první sen se zdá dosažitelnější než ten druhej, a taky je fakt, že jsem na realizování toho druhýho snu nikdy nijak nepracoval, ale měl jsem ho a je teda férový se vám s tím svěřit.

No prostě ten první sen mi vůbec nevyšel a já se propadnul do chmur a hlavou se mi na každý šichtě honilo, že až do důchodu budu vysypávat ty podělaný koše do multikáry, když v tom mi jeden koš nešel pořádně vysypat, jak tam bylo něco šprajclýho. Tak tam hrábnu rukou a uvnitř samá knížka. Normálně plnej koš knížek.

Takový věci se občas stávaj. Lidi vyhodí kde co, když po někom likvidujou byt. Jednou jsem měl v koši nacpanou i mikrovlnku a jindy zase dvacet polámanejch deštníků. To nepochopíte, takový věci, ale časem si na ně zvyknete.

No, a jak jsem ten koš dal na zem, že z něj ty knížky vyházím, první, co jsem viděl, byla Bible. Docela veliká. Víte, já na tohle nikdy nebyl. Myslím jako na modlení a tak, ale vzpomněl jsem si na toho našeho knihovníka, že jednou vyprávěl, jak sbírá starý knížky a strašně pase po nějakým starým tisku a že kdyby takovej starej tisk jednou měl, byla by to pro něj chvíle neskutečnýho štěstí a jeho splněnej sen. No, a protože ta Bible vypadala docela staře, byla hodně tlustá, v zplesnivělý koženkový vazbě, a aby se neotevírala, byla přepásaná takovejma dvouma páskama, jako od kalhot to vypadalo, tak jsem si jí vzal.

Ferdyš si teda ze mě dělal srandu, jestli jsem se jako dal na faráře a tak, ale mně to bylo jedno. Já jsem si říkal, že když se nesplnil sen mně, splní se snad sen tomu našemu knihomolovi, protože sny by se aspoň některejm lidem měly plnit.

Doma jsem si tu starou knihu položil na stůl, pak jsem si otevřel lahváče a konzervu. A nakonec jsem rozepnul i ty pásky a pak otevřel tu Bibli.

A jak jsem jí otevřel a otočil pět stránek, otevřel jsem i hubu a zavřel oči. A pak jsem zase otevřel oči a zavřel hubu a tak jsem to různě kombinoval, až jsem se ovládnul a zůstal jsem tam sedět a věděl jsem naprosto jasně, že se knihovníkovi jeho sen mým prostřednictvím docela určitě nesplní, zato, že se nejspíš splnil můj záložní sen.

Ještě jsem si protřel oči a pak jsem z toho vyříznutýho místa uprostřed knihy pomalu vytáhnul několik balíčků peněz, co tam byly naskládaný jako v krabičce místo těch chybějících stránek, položil jsem je vedle sebe a začal jsem počítat a když jsem dopočítal, byly mi naprosto jasný dvě věci. A to za prvý, že mi Hrouda na tý jeho stupačce může tak akorát políbit prdel a za druhý, že ten knihovnickej vůl měl recht, když po pátým pivu vždycky vykřikoval to jeho: Knihy obohacují, hoši! Pamatujte si to! Knihy člověka obohacují!

 

Facebook inspirující

Facebook inspirující I.

Skupina Děčín a jeho okolí

Vypadá to, že bude krásný den. Východ slunce.

Zámek po sté. Stovky vyjících Lajek. Orgasmus patriotů! Je to krásné! Ne! Je to kjásňoučké! Foťte dál!

Je tady někde rampa zdarma? Tady snad není nic!

Kdo bere? Všichni! Jen zubaři ne!

Nedoceněná krása Děčína. Máme nové dalekohledy, říká policie.

Papoušek už je doma. Ten kluk taky. Zato pes je v hajzlu.

Bacha u pošty! Tam je to v hajzlu pořád. Lidi neuměj jezdit.

Fakt nevíte o rampě? Hovno skejťák. Auto opravit!

Pohádkový les. Modravanka. Kino nehraje

.

Krása večerního Děčína. Lajky vyjí. Foťte dál!

Vyfotíme každého telefonujícího řidiče, říká policie!

Facebook inspirující II.

Aneb Drama jednoho dne ve statusech

Ráno čokoška jen tak od šéfa. Čas plyne, makáš.

Odpoledne vyjdeš ven a v ulici hvizd gum. Skřípou brzdy. Proboha! Proboha!

Tu paní znáš. Dělá ve stejné ulici. Ve stejné ulici jako ty. Ve stejné ulici v cizí zemi.

Louže kolem paní se zvolna zvětšuje. Plato jogurtů umírá. Živé kultury vydechují naposled. Vnoučata si nepochutnají.

Večer vás vytopili. 

Za co tohle máš?!

Facebook inspirující III.

Skupina Děčín a okolí, part. 2

Dobré ráno z Rynartic.

Ježíš, to je tak hezký.

Děčín v ranní mlze. Vy víte jak se postavit! 

Já vůbec nechápu, jak tou Teplickou mám projet? Jim už hrabe!

Děkuji za přijetí. Mate krásné město.

Ono vás to přejde!

Neuletěl někomu papoušek? Záda má zelený a lítá tady venku! Aby ho ptáci neuklovali!

Patrám. Na chodbě nám ukradli palmu! Tak kdybyste jí někdo viděl?!

Taková v květináči? Prej jí nesli kolem nádraží. On byl Rom v divným šátku a ona bílá!

Patrám. Kdybyste někdo viděl Roma v divným šátku a s ním bílou. Jo, a s palmou!

Lepší by bylo, kdyby tam ten altán nebyl. Už to hasí.

Altán za to nemůže.

Ale kdyby tam nebyl altán, nebyl by tam bordel. Kdyby tam nebyl bordel, nebyl by tam oheň!

A že teče do zimáku, to je vám jedno, co?

Basketbalisté nás reprezentují. A co jiné sporty? Ty tu nejsou?

Jak maj skejťáci skákat na těch zničenejch překážkách?

Zamlada jsem skákal z mostu do Labe.

Dneska byste si zlomil nohy.

Copak nohy. Kamaráda nám vzal vír.

Rekonstruované koupaliště v Arnolticích. Maj tam pivo?

Neviděli jste mého papouška? Záda má zelený a uletěl mi někam ven!

Jednou se to udělat musí, vy chytráci, a ta chvíle přišla teď!

Muž skočil z výšky čtvrtého patra.

Dobrý večer z Rynartic.

Relaxujte u videa. Jsou tam motýli a květiny.

To je uklidňující!

Skrzevá balet

Skrzevá balet

U nás na vsi je volná chalupa k prodeji, jako kdybyste měl někdo zájem. Je velká, čistá a hezká. A dobře udržovaná. A prodává se kvůli baletu. No u nás žil baleťák. Každej si myslí, že baleťáci jsou nějaký tyhlencty cukrový panenky, co pijou kafíčko z takhle malinkatejch hrníčků, přičemž zvedaj malíček jako nějaký buzeranti. Vlastně, proč jenom jako? Lidi si o nich myslej, že jsou to buzeranti. Teda, né že by jich mezi nima nebylo hodně, ale rozhodně to nejsou všichni! Na to vemte jed, jako že tu sedim!

A že já tady sedim skoro každej den. Teda kromě neděle, kdy chodim do kostela a taky kromě pondělí, kdy je tady zavříno. A taky nejsem konec konců jedinej, kdo toho baleťáka znal. Všichni, co sem choděj, ho znali. Všichni! Všichni jsme ho znali a musím říct, že jsme ho měli i hodně rádi. Teda kromě Vaška. Ten ho rád neměl, ale to mělo svý pochopitelný důvody. A znali jsme ho nejen my, teda jako mužský, ale i naše ženský. Já teda ženskou nemám, protože jsem se před dvaceti lety rozved, ale kdybych měl, taky by ho znala, protože to bejval slavnej baletní mistr, co se objevoval i v televizi. Takovej to byl kádr skrz tanec.

A teď si vemte, že taková slavná persóna normálně chodila s náma na pivo. My jsme sice jenom taková díra po granátu, ale nejsme daleko od Prahy. Takže se dá celkem v pohodě dojíždět za prací. Každou hodinu jede autobus. Ale ten baleťak měl stejnak auto, takže by mu to bylo jedno, i kdyby autobus jezdil jenom třikrát za den, jako to bylo ještě před deseti rokama. Ale jak začal starostovat Kroupa, tak se to všechno zlepšilo.

Jo tak on si u nás koupil chalupu po starým Vondráčkovi, co před třema rokama umřel na kopnutí od koně, kterýho vedl mladej Novák polní cestou do statku, když potřeboval, aby se mu Lojza Vyhnálek kouknul na to kopyto, co měl nějak špatný. No, a jak měl to kopyto špatný, tak s sebou občas jako tak divně trhnul a kopnul. No, a zrovna šel kolem Vondráček, když to na toho koně přišlo. Dej mu Pánbů odpočinutí věčný. I tomu koni.

 Jako, vono nám to bylo nejdřív divný, že s náma chodí do hospody, protože jsme si mysleli přesně to, co jsem říkal na začátku, ale časem jsme přišli na to, že je to docela normální chlap se kterým se dá bavit skoro o všem. Teda kromě opravování aut a pěstování rajčat. To ho vůbec nebralo. Ale o ženskejch, to zase jó! To von jó! A sakra hodně jó! Právě proto ho neměl rád Vašek, protože mu ten baleťák loni v létě ojel ve stohu starou, když byla ta Antonínská zábava. Ale von je Vašek blbej a může si za to sám, protože si neměl brát takovou kurvu, která dala i mně. A to já jsem chlap, po kterým ženský nikdy nešly. I ta moje ode mě odešla.

No, jak jsem říkal. Ten taneční mistr byl samej sval a šlacha, protože jako on říkal, balet není pro panenky. Že prej takovej balet je dřina při který se na jevišti zhubne, jako byste cvičili někde v posilovně nebo okopávali brambory a tak různě. A já vím, jaká je to dřina v posilovně! Onehdá si jí zřídil jeden přespolní z vedlejší vesnice u nás v Sokolovně a já tam dvakrát byl, ale pak jsem tam přestal chodit, protože jsem z toho byl unavenej a hodina mě stála jako čtyři piva tady a protože, jak už víte, já ženskou nemám, abych se jí musel líbit, a Vaškova stará dá každýmu, ať je tlustej nebo svalnatej, chodím zase radši sem.

A jak tak byl ten baleťák udělanej a kus chlapa, ostatní si ho rádi dobírali, jako jestli by uzvednul tamto nebo tamto, jako Jindra Koudelka z Oldřichovic, kterej dokázal pěstí omráčit na jatkách vola a jen tak pro zábavu žongloval s pneumatikama. Jako na tohle byl fakt dobrej, ale jinak to byl kretén k pohledání, kterej jednou zmlátil dědka Fajtla jenom kvůli tomu, že o něm řekl, že smrdí jako tchoř. A že starej Fajtl byl vysloužilej hajnej, tak to musel přeci vědět.

No, a jak si ho zase jednou chlapi tak dobírali a provokovali kecama, že balet je jenom samá ta piruetka a padedé nebo co, tak se baleťák nakrknul a protože jim chtěl dokázat, že takovej balet je vlastně vrcholovovej sport, skoro jako gymnastika nebo atletika, zašel si domů pro punčocháče a takový to přiléhavý triko a že nám to ukáže. No on to byl hrdej chlap! A taky těch šest piv co vypil už muselo udělat svoje, že jo. Prostě, na hajzlíku se převlíknul a nastoupil do lokálu, kde nechal dát stoly a židle ke stěnám.  A že nám něco ukáže. Něco, co jsme ještě nikdy neviděli. Pak pustil hudbu z magiče, co si přinesl s sebou a začal trdlovat po lokále.

Hele, jako ten začátek nic moc a všichni se tomu taky jenom uchechtávali, ale pak to přišlo. Zastavil se u pípy a z místa se odrazil a my teda čuměli, protože to byl skok jako při skoku dalekým. Bez debaty sportovní výkon, na to dám krk na špalek. A pak se takovým divně pyšným krokem vrátil zpátky k pípě, ušklíbnul se a řekl, že teď teda budeme zírat, protože tohle je jeho majstrštyk. A jak to řekl, rozeběhl se a v půlce hospody se odrazil a skočil! A to byl skok! To byl vlastně spíš let! Já nevím, jak bych to popsal, ale on byl v tý letecký póze takovej důstojnej a v očích měl hrdost a lesk vítězství, protože tohle bylo jasný pokoření hmoty a zemský přitažlivost.

No a jak tak letěl, blížil se k těm velkejm dveřím, co vedou na terásku před hospodou a my tam chodíme kouřit, když už se to vevnitř nesmí. Ta teráska není moc velká. A je na ní takový zábradlíčko, na který si dáváme pivo, když jsme tam. No, a za tou terasou je pak hned silnice. A teda jak ten baleťák letěl, proletěl těma dveřma a skrz tu terásku až na tu silnici, kde právě projížděl traktorem Pepa Smrčka, co vezl hnůj na dolní pole.

Oni pak policajti při ohledání říkali, že to snad ani není možný, že by člověk dokázal skočit tak daleko, ale my věděli svý.

No, a proto je teda ta chalupa na prodej, právě skrz ten balet, kdybyste měl někdo zájem.  

Ten, ta, to.

Ten, ta, to.

Docent Bláha utrhl kus rohlíku, nadrobil ho a hodil na chodník před sebe. Jen co drobky dopadly, slétlo se k lavičce, na které seděl s profesorem Jandou, hejno holubů.

„Dávaj si, potvory, co?!“ řekl Bláha a omluvně se usmál. „Lidi říkaj, že by se to nemělo dělat, ale když mě to baví.“

„Bože můj,“ zvolal Janda a obrátil oči v sloup. „Jak to zase mluvíte, pane kolego?! Nemúžou to být potvory, když jsou to ti holubi. Potvora je ta, nikoli ten potvor. Potvory jsou zásadně rodu ženského. To byste měl jako muž vědět. A to vaše: lidi říkaj, to je snad ještě horší! Lidé říkají! Za všech okolností je to lidé říkají!“

„Nebuďte hnidopich,“ řekl profesorovi Bláha. „Já vím, že jste roky učil češtinu na gymplu, ale musíte pochopit, že hovorová řeč se od té vaší, diktátové a slohové, poněkud liší! Nic nezůstává stejné. Doba jde dál a my dva mluvíme úplně jinak, než mluvili naši pra pra pra pradědové. Se s tim smiřte.“

„Bože, za co?!“ vzdychl opět Janda a zalomil rukama. „Co je to za obrat?! Se s tim smiřte?! Proč mi to děláte?!“

Bláha se zašklebil. „Upřímně?! Baví mě to stejně jako krmení holubů. Když vy se tak krásně rozčilujete.“

„To od vás není pěkné,“ řekl Janda a pohrozil Bláhovi prstem. „To přátelé nedělají!“

Bláha se usmál a chytil Jandu za vztyčený prst. Povytáhl obočí a mrkl. Pak pomalu nasměroval onen ukazovák směrem k dětskému hřišti. „Já vím. Jako omluvu vám ukážu něco pěkného. Vidíte tu maminku s capartem, na kterou míří váš ukazováček?!“

„Pusťte mě,“ zavrčel Janda a vykroutil prst z Bláhova sevření. „Stačilo mě upozornit. Nemusíme vypadat jako dva zasloužilí homosexuálové. Špatně slyším. Vidím jako ostříž.“

„Tak ten ostříží zrak zaostřete ještě víc. Vždycky, když se nakloní k dítěti, skoro jí vypadne prso! Už jí sleduju od tý doby, co přišla. Nemá podprsenku.“

„Vskutku krásné,“ usmál se Janda, ale pak znovu sepjal ruce. „Ale to, co jí téměř vypadává z halenky, není to prso, ale ten prs, pane kolego!“

Tentokrát sepjal ruce i pan Bláha. „Můj ty bóže na nebesích. Tak já mu tady zprostředkuju takový pokoukání, za který by musel jinde platit, a on to bude takhle rozebírat!“

„Já vám pochopitelně děkuji, ale i v takových chvílích by měl člověk objekt svého zájmu pojmenovávat správně. A tento objekt je velmi krásný a tudíž si své správné pojmenování zaslouží. Ostatně, i básnící se o té kráse zásadně vyjadřují jako o prsech. Nikoliv o prsách! Ta prsa si můžete koupit v drůbežárně na řízky. Toto jsou prsy. Lépe tedy jen prs, neboť k naší velké škodě jí vypadává pouze jeden.“

„Ale jděte mi s tím k šípku,“ znechuceně řekl docent Bláha a téměř si odplivl. „U nás doma se tomu vždycky říkalo prsa a né prsy. A to můj tatínek nebyl žádný buran, ale jednatel okresní záložny a maminka byla členkou Okrašlovacího spolku města Podmokly. Tak jakýpak copak. Prs nebo prso. Obojí je podle mě dobře a je jedno jak to řekneme, když jde o totéž.“

„Pravý džentlmen se pozná tak,“ pravil pan Janda, „že i kdyby to uměl, na dudy Mozarta nezahraje! Stejná hudba, ale provedení, jaksi… A s řečí je to stejně takové.“

Docent Bláha si povzdychl a pokrčil rameny. „Když myslíte…  Ostatně, pohled je to hezký, tak či tak.“

„Dobré odpoledne, panstvo,“ ozvalo se za jejich lavičkou.

Oba pánové otočili hlavy. „Á, Melichare, co vy tady?!“ řekl Janda a ukázal na lavičku. „Vezměte místo.“

„Vyšel jsem si na procházku, když je tak pěkně,“ řekl pan Melichar, když dosedl a opřel hůlku o opěradlo. „Copak děláte? Krmíte?“

„Krmíme a kocháme se a zároveň vedeme řečnický spor,“ řekl Bláha a hodil holubům další hrst drobků.

„Zajímavé,“ pokýval hlavou Melichar. „A čímpak se kocháte a o čem vedete spor?!“

Janda ukázal na mladou paní, která právě hubovala caparta, že olizuje lopatičku, přičemž se sehnula, aby mu jí vzala. „O tamtom. Jestli je to správně to…“

„No ty vole!“ zvolal pan Melichar ve chvíli, kdy se mladé paní rozevřela blůzka, a přerušil tak výklad páně Jandy. „To sou kozy jako vozy!!!“ Pak se podíval na oba pány. „To bylo úžasné. A tedy čeho, že se týkal ten váš spor?!“

Docent Bláha se usmál a poplácal profesora Jandu po zádech. „Mám dojem, že už ničeho, že, pane kolego?!“

KONEC

Legenda o recitátorovi

„Větve na vejletě, to mi rozum nebere,“ ušklíbnul se pán v šedivém obleku. Postavil se, stáhl okénko a vystrčil hlavu. Díval se za dvojící, která odcházela z nádraží, přičemž mumlal: „Já myslel, že pořád jenom makaj. Respektive, že furt stojej u těch svejch stánků a nic jinýho je nezajímá. A oni, jak to tak vypadá, jdou na Bezděz. Co je přivedlo zrovna sem?!“

Když s sebou vlak cuknul, zabral a rozjel se, zavřel okénko, dlaní si uhladil účes rozhozený větrem a posadil se. Vytáhl z aktovky noviny, rozložil je a chystal se číst. Když v tom se ze sedačky naproti němu ozvalo diskrétní zakašlání.

„Promiňte, nerad bych vás vyrušoval od čtení,“ řekl asi padesátiletý chlapík v džínách a kožené bundě, „ale spletl jste se.“

Muž v obleku zvedl oči od novin. „To nic, nerušíte… Jako v čem jsem se spletl?“

„To nebyli Vietnamci, ale Japonci. Vietnamci vypadají úplně jinak.“

„Aha,“ zabručel oblek,“ v tom případě to chápu. Japonci pořád cestujou. Bylo mi divný, že by Vietnamci jeli někam jen tak bez důvodu. A vlastně je nezajímá nic, kromě těch jejich kšeftů.  Snad ještě ty mladý, ty jo, ale tihle ve středním věku?! To bych se hodně divil.“

„No, není to tak úplně pravda,“ řekl muž v bundě a zdvihl prst. „Já bych je nepodceňoval. Lidé můžou mít různé a nečekané důvody k cestování. Třeba přes půl světa. Znal jsem jednoho Vietnamce a ten se stal v literárních kruzích legendárním a do tohohle kraje přijel zcela úmyslně. Trochu se v literární oblasti pohybuju, tak vím, o čem mluvím.“

„Vy máte něco společného s psaním?!“ zeptal se se zájmem oblek a odložil noviny na stolek pod oknem. „Já míval v Poděbradech antikvariát, ale lidi chtěli spíš prodávat než kupovat, tak jsem musel předloni zavřít a od té doby užívám důchod. Ovšem o nějakém legendárním Vietnamci jsem v životě neslyšel. To byl spisovatel? … Mimochodem. Jindřich Krahulík, jméno mé.“

„Marek Daniš,“ řekl chlapík a potřásl si s bývalým antikvářem rukou. „Těší mě. Pravda. Trochu píšu.“

„Moment! Já už vím!“ zvolal Krahulík a plácl se do čela. „Sbírka Řev malomocných a novela Umřít není tak snadný! Svět je malý, pane Daniši! Ale že se potkáme v jednom kupé v rychlíku do Poděbrad, to by mě ani ve snu nenapadlo. Vás jsem měl v antikvariátu. Nikdo to nekupoval, ale kvalita to byla, to zase ano! Cena Havran za temné verše v roce 2016.“

„To mě těší dvojnásob, že potkávám někoho, kdo prodával moje věci,“ usmál se Daniš a mávl rukou. „Ale jak jste sám řekl, nikdo to nekupoval, takže všechna sláva, polní tráva. Legendou jsem se nestal a už nejspíš nikdy nestanu.“

„Na rozdíl od toho Vietnamce?!“ připomněl Danišovi Krahulík jejich původní téma. „To by mě zajímalo.“

„Ach ano, o tom jsem chtěl mluvit,“ řekl Daniš, sáhl na stolek pro láhev sodovky a napil se. „Víte, to vám byl u Mácháče v Doksech, u tý hlavní cesty od přejezdu k hlavní pláži, jeden takovej stánek. Stánek, jakých jsou všude na takových místech mraky. Běžnej sortiment. Osušky, nafukovací lehátka a růžový plameňáci. Nějaká ta chechtací plyšová opice, sluneční brejle, trenky s plastovým pinďourem a tak různě. Znáte to sám, ne?! Tak a v tomhle nijak zajímavým stánku prodával docela zvláštní člověk. Vietnamec. Nevím, jak byl starej, ale asi mu muselo být celkem dost, protože byl pořádně vrásčitej. Tak vrásčitej, až to bylo zajímavý. 

No, a ten Vietnamec vždycky seděl na štokrleti a na klíně měl otevřenou knížku. A četl a četl. Já to vím, protože na Mácháč v létě jezdím furt. To víte, jako spisovatel si rád všímám lidí kolem sebe, tak jsem tohohle týpka pochopitelně nemohl přehlídnout. Zatímco ostatní stánkaři se lidem vnucovali, div, že jim neskákali pod nohy, tenhle nic. Jen si četl. A svět okolo jako by pro něj vůbec nebyl.

On byl i vzhledově tak nějak jinej než ostatní. Celej v černém a měl dlouhý vlasy. Ale když říkám dlouhý, tak myslím opravdu dlouhý. Až pod lopatky. Prostě spolu s těma vráskama až takovej démonickej typ. Díval jste se někdy na ty filmy o karate a kung fu?!“

„Né, že bych byl fanoušek, ale jistě. V osmdesátých letech jsem jich pár na videu viděl.“

Daniš kývl. „Tak přesně takovej týpek z filmu to byl. Takovej ten, co žije sám v horské chýši a sám by zmlátil rotu vojáků jako nic. I když by to do něj nikdo na první pohled neřekl. A do tohohle člověka by nikdo zase na první pohled neřekl, že je to vynikající znalec díla Karla Hynka Máchy a pozor – že je to navíc vynikající recitátor! A tady se rozhodl žít právě a jen kvůli Máchovi, kterýho objevil v mládí v knihovně někde ve Vietnamu a vyloženě se do jeho díla zamiloval. Kvůli němu vyštudoval Bohemistiku.“

„Ale jděte,“ řekl Krahulík, „a jak jste na tohle všechno vlastně přišel?“

„Náhoda, pane, náhoda. Čistá náhoda,“ pravil Daniš a prstem naznačil směr, kde tušil siluetu hradu Bezděz. „Jednou mě kolegové Fríďák, Mělnický a Krásno, pozvali, abych se zúčastnil jejich festivalu autorského čtení právě tam na Bezdězi.  Já byl vždycky považovaný za autora s velmi dobrým přednesem. Po vystoupení za mnou pokaždé chodili lidi, že se jim můj přednes moc líbil. Sice mě to trochu mrzelo, přeci jen, jako autor jsem byl hrdý hlavně na to co jsem napsal a né jak jsem to přednášel, ale nešť. Být dobrým recitátorem taky není k zahození. No, ale k věci. Bylo to na prvního máje a číst se mělo večer na hradě. Odpoledne jsme si v hospodě dole u toho rybníčku dali pár piv a potom jsme se sebrali, a že teda půjdeme nahoru. Pane, to jste nezažil! Ty davy lidí, co dole pod kopcem čekaly! No my z toho byli úplně auf, protože tolik publika nikdo z nás ani ve snu nečekal. Na poezii! Považte!“

Krahulík se usmál. „Věřím, věřím. To vás muselo potěšit.“

Daniš povytáhl obočí. „Taky nejdřív ano. Ale za chvíli jsme zírali ještě víc. Chtěli jsme jít nahoru, když se kousek za námi ozvalo takovým mocným, ale přitom zároveň tichým hlasem:  ‚Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas…‘ Tak se všichni čtyři ohlídneme a co nevidíme! Ten Vietnamec, kterého jsem vídával u stánku v Doksech, celý v černém, černou pelerínu přes ramena, vlasy mu vlají kolem hlavy, ačkoliv je úplné bezvětří, to na tom bylo asi nejdivnější, a v rukách před sebou drží knížku, úplně jako nějakej farář a z ní předčítá Máj. Vlastně, co předčítá. To umí každej trouba. On ho recituje! Ale jak ho recituje! Zkrátka, pane, ti lidé tam vůbec nebyli kvůli nějakýmu festivalu, natož pak kvůli nám čtyřem. Ti lidé tam byli kvůli němu. A jak nám řekla ta bábrle, který jsme se ptali, co je to jako zač. Každej rok tam ten Karel Hynek z Hočiminova města, takhle stoupá na Bezděz a cestou recituje Máj. Rok co rok. Každej rok, posledních šest let. A za tu dobu se to o něm rozkřiklo a choděj tam na něj davy.

A pane Krahulíku! Nikdy, říkám, že nikdy jsem takovou recitaci neslyšel. Celý tělo mi vibrovalo, když přednášel: ‚I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly…‘ Já nevěřil vlastním uším. Připojili jsme se k tomu davu a jistě jsme měli i takový oči, jako měli všichni okolo nás. Vyvalený, fascinovaný a plný poezie.

A ten recitátor šel v čele, pomalu a důstojně, a my za ním zrovna tak. Krásno si ani cigáro nedovolil zapálit, v jakým poetickým rauši byl! Byli jsme jako nějaký procesí. Jen nikdo nic neopakoval po předzpěvákovi a neměli jsme ani žádný ty monstrance, nebo jak se těm nábožnejm fanglím říká. I když bysme je klidně mohli mít a bylo by to ještě důstojnější. A na těch monstrancích by byly výjevy ze života Karla Hynka Máchy a mladá děvčata by do vzduchu vyhazovala luční kvítí. Jo. To všechno by tam mohlo být, ale i bez toho to bylo celý jako z jinýho světa. Jako by do toho Vietnamce vstoupil duch samotného Máchy. Taková to byla recitace, pane Krahulíku! A ta čeština! Ta byla naprosto bezchybná a bez přízvuku.

A my za ním šli pořád a pořád, jako ty krysy za hlasem píšťaly. Nebo né. To není hezké přirovnání. Spíš jako bychom šli za hlasem harfy samotného Orfea. Tak to bylo. A ten hlas, který chvílemi bouřil a hned zase ševelil, ten hlas nás dovedl až na vrchol Bezdězu. A tam jsme prošli bránou, a zatímco my všichni jsme zůstali stát dole u studny, ten Vietnamec vstoupil do věže a pak, když vystoupal až úplně na samotnej vršek, až na ochoz, ozvalo se  shůry to pověstný: Hynku, Viléme, Jarmilo!, který se neslo do kraje na kilometry daleko a bylo určitě slyšet až v Doksech a Starých Splavech

A my všichni, úplně všichni, co jsme tam byli, tak úplně všichni jsme se rozplakali a bylo nám po těle a duši tak nějak hladivo a smutno a zároveň i veselo. Krásno padl na kolena a začal si v extázi rvát vlasy. Mělnický pobíhal dokolečka a vykřikoval, že to není možný a Fríďák pěstí bušil do hradní zdi a mumlal: ‚Génius, génius, génius!. A já tam jen stál s hubou dokořán jako gypsovej trpaslík! Takovej to byl zážitek z tý recitace, pane Krahulíku! Tak moc nás to všechny zasáhlo!“

Pan Krahulík pokýval hlavou a uznale řekl: „Inu, člověk se někdy v lidech mýlí. Uznávám. A co bylo dál, pane Daniši?!“

„No, dál,“ ušklíbnul se Daniš. „Dál bylo to, že když ten démon sestoupil z věže, my se k němu přihnali a začali mu děkovat za ten skvělej zážitek a já mu řekl, že ho vlastně od vidění znám, že on prodává v tom stánku u Mácháče, tak ten malej chlapík kejvnul, že jo a pak tou příšernou stánkařskou češtinou řekl: ‚Priďte. Plameňák bude levny, když vam se libi moje povidani!“ A uklonil se a šel s ostatníma dolů.

A my tam stáli, huby otevřený a nebylo nám úplně jasný, jestli se nám nezdá nějakej kolektivní blbej sen, nebo jestli je to skutečnost. Protože jsme nechtěli věřit, že člověk, kterej tak skvěle recituje Máchu, normálně mluví tak špatně česky.

 A že je to skutečnost a né sen, nám připomněl kastelán Bezdězu, kterej nás přišel vyhodit, že už zavírá hrad, protože na ten náš festival tam nikdo nezůstal, jelikož tam kvůli němu nikdo nepřišel. A my šli teda zpátky do té hospody, co je dole u rybníka a tam jsme se ožrali jako carští důstojníci.

No, a to je vlastně celá ta historka, pane Krahulíku. Ono to žádnou zvláštní pointu nemá, ale díky tomu si pamatuju dvě věci! Za prvý, že na prvního máje nemá smysl něco pořádat na Bezdězi a za druhý, že jak někde vidím stánkaře zabranýho do knížky, nikdy v tom městě ani v okolí nevystupuju jako recitátor!Nashle! Tady vystupuju!“

KONEC

Né tak docela zkažený pátek

„A jak vám říkám. Jak von tam tak seděl a kouřil jedno za druhým, tak než se nadál, tak…“

„Ty vole! Hele. Hele! Tam ve dveřích. To je Lojza!“ skočil Frantovi do řeči Pepík a zakroutil hlavou. „Co je dneska za den, kluci?!“

„Do hajzlu porád. Už mě sereš!“ řekl Franta, znechuceně si symbolicky odplivnul a kopnul do sebe panáka zelený. „Kurva fix. Já se na nějaký vyprávění můžu taky s přehledem vysrat! Když vás to nezajímá tak vám to nedopovím!“ Potom se pootočil a podíval se na příchozího, který si právě sedal ve vedlejší místnosti ke stolu u okna. „Tak je tady Lojza. A má jako bejt?!“ řekl s úšklebkem a otočil se zpět. „Chcete si snad k němu přesednout, když se vám moje historky nelíběj?“

„Ale prdlajz,“ ozval se starej Brejša. „Historky máš dobrý, ale tohle je fakt divný! Dneska je pátek. Co ten tady dělá?“

„Kurnik, vo co vám jako jde?“ řekl Franta a zmateně se díval na své dva kamarády. „Normálka asi přišel na pivo, né?! Co jste z toho tak na větvi?“

Starej Brejša se naklonil k Frantovi, až se jeho plnovous skoro dotýkal jeho tváře a zašeptal: „Ty chytrej. Tys někdy viděl, aby sem ten chlap přišel jindy než v sobotu po sedmý?!“

„Neviděl, a nechápu, proč bych z toho měl bejt vydřenej jako vy dva!“ odpověděl Franta a znechuceně se od Brejši odtáhl. „A nestrkej mi to tvý roští do huby.“

Brejša se právě chystal Frantovi sdělit, že nemá žádný roští, ale překrásnej mysliveckej vous, když k nim přišel pingl Vráťa. Přisedl si, otřel si zpocené čelo utěrkou a přiškrceným hlasem pronesl: „Je tu Lojza, chlapi. Já nevim, co mám dělat? Sedí tam sám vedle u stolu.“

„Kurva drát! Hrabe vám všem nebo co jako? Normálně mu přines pivo nebo panáka. Nebo jestli chce guláš, tak mu dej guláš. Prostě, co si objedná, to mu dáš, ne?! Když bude chtít Tatranku, dáš mu Tatranku! Co to řešíš?“ vyjekl Franta a zaťukal si prstem na čelo. „Vám všem jeblo, či co?! Já se vás normálně začínám bát!“

Pepa vzal Frantu za rameno a tiše řekl: „Neřvi tak, sakra. Nebo mu dojde, že se bavíme o něm.“ Pak pohodil hlavou k Vráťovi. „A ty k němu normálka běž a jak řikal tuhle Franta, normálně ho nech objednat. Zatím nebudeme plašit.“

Vráťa se pomalu zvednul. „No, když myslíš. Ale já bych Svobodu zavolal hned. Je to jistější.“

„Boha jeho!“ zavrčel Franta. „Co se to tady děje? Proč byste volali fízla Svobodu? To je jako trestný, přijít v pátek večer do hospody?!“

Pepa vzdychnul. „Ne. To není trestný. Ale trestný jsou jiný věci. Proto Svobodu.“ Domluvil a smutně se podíval směrem k Lojzovi. „Snad je to jenom náhoda, no.“

„No nic. Jdu k němu,“ pomalu řekl Vráťa a přehodil si utěrku přes rameno. Vykročil, ale hned se zastavil a otočil se k trojici štamgastů. „Hele, chlapi. Ať je to jak chce, není to špatnej mužskej!“

„To rozhodně ne!“ najednou odpověděli Brejša s Pepikem. „A už jdi,“ dodal ještě Brejša, „ať víme, na čem jsme.“

Vratislav kývnul a vydal se k Lojzovi.

„Ne, není to špatnej kluk, ale vysvětlí mi už konečně někdo, co se to děje?“ zasyčel Franta a kopnul do sebe další zelenou. „Jak v magorárně!“

„Ty to opravdu nevíš?“ zeptal se Brejša.

„Já myslel, že to ví ve vesnici každej,“ řekl Pepa a pokrčil rameny, „ale asi to tak není.“

Franta vyvalil oči. „Co jako bych měl vědět? Vy jste jak nějakej tajnej spolek.“

„Já ti to vysvětlím,“ řekl Brejša.

Chtěl hned pokračovat, ale u stolu se zjevil Vráťa.

„Šišmarjá, chlapi! Von chce pivo a dvojitej rum! Ptal jsem se ho, co že on dneska tady, když jako vždycky sobota od sedmi do devíti. A on na to, že dneska je svým pánem. A tvářil se sveřepě. Pak ještě dodal, že kdo chce kam, pomozme mu tam a tvářil se ještě víc sveřepě. Tak nevim. Mám mu to dát nebo mám hned volat?“

Pepa se na sebe s Brejšou podívali a pak starej hajnej Brejša pronesl temným hlasem: „Dones mu, co chce a napiš to na mě. A pak hned volej na policejní stanici a taky záchranku!“

Pingl smutně přikývl a odešel.

„Tak. A dost,“ řekl po jeho odchodu Franta. „Co je to za komedii?!“

„To není žádná komédie, kamaráde,“ povzdychl si Pepa a napil se piva. „Tohle je přímo antická tragédie. Ty to fakticky nevíš?“

„Ne! Nevim nic,“ odsekl Franta. „Vůbec nemám ánung vo co kráčí.“

„Prostě,“ začal pomalu Brejša, „Lojza má starou. Lojza má zásadovou starou. A tý se nelíbí, když mužskej chodí do hospody, kdy se mu chce. Hlavně se jí nelíbí, když jde chlap do hospody v pátek večer, protože to ona chce chodit na žolíky k Macháčkům. Lojza pochopitelně musí chodit s ní. Jsou to hrozný lidi a Lojza je nemůže ani cejtit. Ale Lojza je člověk, co se umí ovládat. Tak tam s ní chodí celejch deset let. Každej pátek žolíky u Macháčků. No, a za to smí Lojza v sobotu večer na dvě hodiny do hospody. Jindy ne! Maruna je zásadová! Taky to říká všem ženskejm na nákupu ve smíšeným zboží na návsi. Každej den tam prohlásí, co prohlásí, ona tam prej ženskejm každej den přísahá, že Lojza půjde v pátek do hospody jen přes její mrtvolu!“

„Moment! Takže vy dva si jako myslíte, že?!“ Franta nevěřícně vrtěl hlavou. „To né! Nene. To přeháníte, pánové!“

„Nepřeháněj to ani trochu. Svoboda čeká venku,“ utrousil ke společnosti Vráťa držící v ruce tác s pivem a dvojitým rumem. „Na fízlárně už to věděli, když jsem tam volal. Svoboda byl rád, že ví, kam si pro Lojzu má přijet. Tu jeho důru našli Macháčkovi. Když k nim Maruna s Lojzou nepřišli, jako každej pátek, tak jim to bylo divný a vypravili se k nim. Prej jí našli s rozpaženýma rukama mezi dveřma, jako by někomu bránila v průchodu.“

„A co Svoboda?“ zeptal se Brejša.

„Počká, až Lojza dopije a pak si pro něj přijde. Že když už se to stalo, tak ať Lojza ten pátek nemá úplně zkaženej!“

KONEC

Tam U křížku

„Sakra. Pane Bína. Pane Bína, slyšíte mě?!“ zvýšeným hlasem říkal Karel, zatímco držel za klopy starého Bínu, který ležel už napůl zapadaný v závěji. Znovu s ním zatřásl a opakoval: „Pane Bína! Pane Bína. Nespěte. Bylo by po vás!“ Potom se Karel narovnal, rozhlédl se, loknul si z placatky rumu, vrátil jí do kapsy vaťáku, dýchnul si do dlaní a zakroutil hlavou. „Nikde nikdo. Dědek pitomej. Kdybych se nepotřeboval vychcat, tak tady do rána vytuhne jako hejl. Co do rána? Měsíc svítí a mraky po tom sněžení žádný. Za chvíli bude aspoň deset pod nulou. Do hodiny by byl jak rampouch. Kdo by ho hledal tři metry vod cesty, kurnik. A ještě ve světlym kabátě.“

Karel si sedl na bobek, vzal Bínovu hlavu do dlaní a začal mu třít tváře. „Co vás to popadlo, chodit z hospody sám domu, když je taková zima. Víte dobře, že v lednu sou tydle cesty samej led. Uklouznete, zlámete si haksnu a je po vás. Tudyma chodíme z hospody jenom my dva. A někdy ještě hajnej. Měl jste počkat na mě. Já si dal už jenom dvě piva, když ste vodešel.  Měl ste počkat, řikám! Co se vlastně jako stalo? Tak ožralej ste zase nebyl, abyste tady usnul.“

Starý Bína pootevřel oči a zdvihl pravou ruku. Položil jí na Karlovo zápěstí a zašeptal: „Nebyla zima, Kájo. Měl jsem rumíky. Dobře by bylo. Tak jsem si lehnul. Dobře by bylo.“

Karel si odplivnul. „No právě, pane Bína, no právě. Právě, že ste měl ty rumy. Já teda vim celkem hovno, ale tohle si z vojny pamatuju. Já byl lapiduch. Když ste nacamranej, tak se vám roztáhnou cévy a rychlejc zmrznete, i když si myslíte, že je vám teplo. Máte štěstí, že sem vás tady našel.“

Pan Bína vzdychl a lehce Karla poplácal po zápěstí. „Si hodnej, Kájo. Si hodnej, ale dobrý by to bylo.“

„Hovno dobrý!“ zabručel Karel. „Dědek nejspíš blouzní. Už mu to asi vzalo mozek nebo co. Takovej namrzlej mozek nebude žádná prdel.“

Pak usoudil, že nemá cenu se tady vybavovat. Vzal Bínu do náruče, a řekl: „Nebojte, pane Bína. Pudeme domu. Žádnej strach,“ a zamířil s ním k polní cestě mezi jabloněmi a potom dál, až k rozcestí. Zmrzlý sníh Karlovi křupal pod nohama, a kdyby tuhle dvojici někdo viděl, mohl by si myslet, že je to nějaká oživlá socha piety, která se dala na poutní cestu lednovou mrazivou nocí. Akorát, že místo panenky Marie tu kráčel kovář Karel, který v náručí nedržel, umučeného Krista, ale jako věchýtek lehkého, starého sedláka, Bínu.

Když Karel došel až k rozcestí, kde se dal stoupáním vlevo, k Bínově samotě, pan Bína znovu zašeptal: „Kájo. Dobře by bylo. Mohl bys, prosím… Mohl bys?“

„Co furt máte?!“ zavrčel Karel. „Pro mě je to maličkost. Lehkej ste jako pápěří, tak vo co jde? Jó, kdybyste vážil to co hajnej Melichar… To bych se na vás vysral. To vám řikám na rovinu. Jako, né že bych byl svině, a nechal ho tam, ale netahal bych se s nim. Zavolal bych pomoc. S váma je to jiná. Vy jste snad lehčí než perlík, dědo. A navíc vás mam rád. Tak co bych nepomoh bližnímu svýmu. Však jsme křesťani, kurva!“

Karel se na chvilku zastavil, opatrně si pana Bínu nadhodil a znovu vykročil. „Za chvilku sme tam. Teda jako u vás. Kdybych měl mobil, tak zavolám vaší starý, aby uvařila čaj a tak. Ale já ho nemám. Teda, né že bych ho neměl, ale já ho s sebou nenosim. Ale vode dneška asi budu. Bez mobilu bych ani Melicharovi nemoh zavolat tu pomoc. Tak bude vaše stará holt překvapená, když jí nezavolám.“

„Dobře bylo, Kájo,“ vzdychnul zase Bína a Karel obrátil oči v sloup. „Pane Bína, pane Bína. Už sem vám řek, že by nebylo dobře. Se vám jenom zdálo, že je vám teplo! … Ale, hele! Už ste skoro doma. Jenom projdeme brankou, a jak zabuším na dveře, ste doma. Vaše stará svítí. Tak jí aspoň nemusíme budit. Však už se celej klepete. Sem si všim, že těch posledních půl kiláku to s váma pěkně lomcuje.“

Karel kopnul do branky na zahradu a šel ke dveřím chalupy. „Tak asi těžko zaklepu s dědkem v rukách,“ pomyslel si a místo zaklepání prostě kopnul do dveří. „A helemese,“ zdvihl obočí, když se dveře otevřely, „není zamčeno. Tím líp.“

Vstoupil se svým nákladem do chalupy. Rozhlédl se. Hledal v šeru síně vypínač. „Tma jako v prdeli,“ pomyslel si a chystal se zavolat na Bínovou, když se za jedněmi dveřmi ozvalo: „A já ti říkám, Božka, že jak ten starej sviňák dorazí domů, tak ho zase zvalchuju, že na to do smrti nezapomene! Každej den ho zmlátím a on si pořád nedá pokoj! Ten už mě štvát nebude! Minulej tejden jsem ho vzala tím potěhem co má po svým pradědovi. A co myslíš, že udělal? No jasně! Dneska šel zase do hospody. A každej den ho budu třískat, dědka plesnivýho! Každej den až do jeho smrti! Ještě, že ti můžu zavolat a postěžovat si ti…“

Karel se zarazil a podíval se na Bínu. Bína smutně pokýval hlavou a dal si prst před ústa. Potom tichounce řekl: „Dobře by bylo, Kájo. Moc dobře. Rumíky jsem měl. Teplo mi bylo…“

Karel stál, držel Bínu a poslouchal, jak Bínová znovu spustila litanii o tom, kterak manžela zmlátí, hned jak dorazí domů a jak v tom bude pokračovat až do soudnýho dne. Podíval se Bínovi do očí. „Pane Bína,“ zašeptal, „já nevim?! Co mám jako dělat? Mám jí proplesknout?“

Bína němě zakroutil hlavou a pak naznačil směr. Ven ze dveří. „Kájo, půjdeme vocaď. Ty to zařídíš, aby dobře bylo. Lehnu si a usnu… Víc po tobě nechci.“

„A doprdele,“ vzdychl Karel a potichu vycouval ze dveří ven. Došel za zatáčku, odkud už nebylo chalupu vidět. „Kurva práce, pane Bína. Tohle myslíte jako opravdu?“

Bína kývnul. „Jestli ti to není moc zatěžko, Kájo…“

„Za to pudu rovnou do pekla,“ zavrčel Karel a odbočil z cesty na zavátou pěšinu, kterou sice neviděl, ale bezpečně věděl, že tam je. „Pudeme nahoru ke křížku, pane Bína. Tam to bude fajn,“ řekl a podíval se na svůj živý náklad. „Hm. Spí. Aspoň to pude fofrem a o ničem nebude vědět. Taky mi mohlo dojít to jeho věčný: Dobře by bylo. … K čertu práce. Ekluje se mi to. Vo tom žádná, ale jak vás přítel, a to von je, vo něco požádá… A stou jeho starou bych se na jeho místě rozhodnul stejně. Tohle není žádnej život.“

Nahoře na návrší, kde nebylo ani křoví ani strom, jen jedna Boží muka a ledový vítr se proháněl jako o závod, se Karel zastavil a podíval se na jasnou oblohu s milióny hvězd. „Dneska bude aspoň mínus dvacet. Pude to ajn cvaj.“ Sehnul se a opatrně Bínu posadil na zem. Opřel ho zády o Boží muka, sám si vedle Bíny klekl, pokřižoval se a zamumlal: „Otčenáš, jenž jsi na nebesích a tak dál, pánbíčku dyť ty to víš, že to chtěl sám. Já jsem mu to přání jenom splnil, protože s ní měl peklo na zemi, tak mě za to netrestej a pardon, ale z tohohle se v kostele nikdy zpovídat nebudu! To je jenom mezi náma dvěma.“ Karel se znovu pokřižoval a vstal. „A teď honem domů. Je zima jako svině! Uši mi upadnou zimou!“

Omotal si hlavu šálou a rázoval rychle z návrší U křížku, ani se neohlédl. Vítr mu svištěl kolem hlavy a z lesa se ozvalo praskání padajících zmrzlých větví.

Snad jen díky tomu Karel neslyšel pana Bínu, který se u Božích muk na chvíli probral, jak za ním slaboučkým hlasem volá: „Kájo! Proboha, Kájo. Kam jdeš? Já myslel, že mě necháš dneska přespat u tebe, aby mě stará nezlískala. Kájo, proboha… Dobře by bylo!“

KONEC