neděle 1. března 2020

Běžec


Běžec

Karel vpadl do lokálu, čepici hodil elegantním obloukem na věšák, svlékl kabát, dal si ho přes židli a sedl si.
„Alberte!“ zavolal na vrchního, který zrovna proplouval placem s tácem plným prázdných sklenic a hrnků. „Alberte, přineste mi dvojitýho turka. A když říkám dvojitýho turka, myslím tím opravdu dvojitýho turka a né žádnýho bezduchýho a vycmrndlýho mohamedána.“
„K službám,“ řekl vrchní s pokerovou tváří a dodal: „A něco k tomu?“
„Lžičku!“ kývl Karel, a když viděl, že vrchní se na něj zatvářil poněkud nepřívětivě, mávl rukou. „Já vím, že je to standard, ale dnes je to extra důležitý!“
„Když myslíte,“ povzdychl si vrchní a pomalu a důstojně odkráčel, přičemž si pod knírek brumlal cosi o zjančených hostech této secesní kavárny.
„Ehm,“ odkašlal si redaktor Juřena, který seděl u stolku, ke kterému si Karel přisedl. „Při příchodu do společnosti se sluší jednak pozdravit a druhak, neignorovat spolusedící, pane Karle.“
„Promiňte,“ omluvil se Karel a podal redaktorovi ruku, „byl jsem tak rozrušený, že jsem si vás téměř nevšiml. Až vám povím, co se mi stalo, to budete koukat!“
„Vypadáte tedy dost rozčíleně,“ přisvědčil redaktor Juřena. „A jste zpocený. Vy jste snad dokonce běžel!“
„Běžel!“ řekl Karel a zvedl ukazováček! „Běžel, protože mě rozčílili. A když jsem rozčílenej tak běhám. Jinak neběhám vůbec. I vlak nebo autobus si nechám ujet. Ale jak jsem rozpálenej, běžím a běžím!“
„To zní zajímavě,“ zdvihl obočí Juřena. „A to jako běháte i doma nebo vyběhnete ven?! A co v noci? V noci taky?“
„Jednou jsem v noci a v lednu k tomu, oběhl celý náměstí!“ řekl Karel a zavrtěl hlavou. „O to ale vůbec nejde. Jde o to, co mě tak rozčílilo, že jsem musel doběhnout až sem.“
„Nějaká těžká nespravedlnost, například?“ hádal Juřena.
Karel ukázal na blížícího se vrchního. „Hned vám to předvedu, pane Juřena. To by rozčílilo každýho.“
Vrchní postavil tácek s kouřícím hrnkem a skleničkou vody před Karla na mramorový stolek.
„Lžička je extra vyleštěná!“ řekl jízlivě. „Aby měl pán ten pravý požitek.“
„Děkuju, děkuju,“ řekl Karel a sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl barevný plastový kelímek s víčkem a položil ho na tácek vedle hrnku. Pak se podíval na vrchního. „Tak a teď mi řekněte, kolik tady stojí kafe!“
„Třicet káčé,“ řekl vrchní. Zdá se vám to snad mnoho?!
„Nikoliv, nezdá!“ zavrtěl hlavou Karel a pokračoval. „A teď sledujte! V tomto kelímku je jakási tekutina, kterou v tom novém bistru vydávají za kávu a účtují si devadesát korun, pane! Ale kafe! Kafe má bejt takový!“ zvolal Karel a vložil lžičku do hrnku! „Stojí! Stojí v lógru! Tak takhle má vypadat kafe podle mejch představ! A jen proto jsem běžel, pánové!“