Jak jsem šel na ples

Plesová sezóna! To je nádhera. Minule jsme účinkovali v jednom městě, kde se pořádal mysliveckej bál. Tak jsem si řekl, že už jsem si dlouho nikde nevyhodil z kopejtka.

 Cožpak vo to. V putykách jsem skoro furt, ale ples je něco jinýho. Přeci jen, tančit v nějakým secesním sále je jinej požitek, než tančit kankán na stole s holkama od nás, někde v báru.

 Chtělo to jen dvě věci. Pořádný kvádro a výstavní krasavici na ty tanečky.

 Kvádro?! Hm?! Kde ho vzít? Kupovat se mi to nechtělo a půjčovny mi připadaly dost drahý. Jenže pak jsem si řekl, že stejně odsud během dvou dnů zmizíme a já ten oblek prostě tak trochu zapomenu vrátit...

 (Děti! Neberte si ze mě příklad! Vám rodiče jistě rádi na maturák oblečení zaplatí!)

 Vyrazil jsem do místní půjčovny. Vlezl jsem dovnitř se sebejistým úsměvem a nasadil jsem masku unuděného milionáře, kterej už neví co by si roupama oblíknul a proto jde do půjčovny.  „Dobrý den paní půjčko. Tak jaképak mi můžete nabídnout obleky na letošní plesovou sezónu?!“

Přitom jsem očima opovržlivě přejel vystavené levnější obleky a významně jsem při tom chrastil kasičkou!

 Paní půjčovačka si mě neméně opovržlivě prohlédla a řekla: „Já ti ty hajzle nenabídnu nic! Ale od tebe, ty kašpare, bych chtěla ten frak, co sis tu vzal vloni! A tos mi ty lháři sliboval, že si mě v něm vezmeš! A kde je těch patnáct tisícovek, co jsem ti dala na operaci tvojí osmdesátiletý pratetičky, co?!“

 No křičela ještě spoustu ošklivejch slov a přirovnání. Já blbec si budu muset nechávat starý kalendáře, ve kterejch mám zapsaný, kde jsme před lety byli! Pak by nedocházelo k takovým společenským faux-pas!

 Co mi zbejvalo. Vzpomněl jsem si, že tehdá jsem ten frak prodal nějakýmu dirigentovi. Nebo to byl funebrák?! Já už nevím. Kdybych ho já trotl, prodal někomu od nás z cirgusu, tak jsem si ho mohl od něj zase ukrást a měl bych zadarmiko co na ples. Takhle mě to stálo zase fůru peněz. Musel jsem nakonec vysolit celejch pět stováků Grišovi za uniformu sovětskýho plukovníka.

 Na druhou stranu to má alespoň i ušanku na zimu! Stačilo uříznout nárameníky a zašít dírku po afghánský kulce. Alespoň jsem měl něco neobvyklýho. Klasickej oblek nebo frak má každej jantar!

 A nastala fáze číslo dvě! Najít partnerku!

 Miss Twigy jsem vyloučil z předběžnýho výběru. Jednou jsem s ní tančil v opileckým rauši v manéži a srazila mnou dva sloupy! Já sice nemám vůbec nic proti ženám při těle, ale s ní je to jak tančit s rozzuřeným hrochem! Představa, jak mým tělem mává uprostřed sálu, mi hnala skoro slzy do očí.

 Obcházel jsem karavany a maringotky. U každý jsem slušně zaklepal, uklonil se, a s nesmírnou elegancí playboye jsem zval dámy na ples.

 No tak né...

 Je fakt, že jsem to tak zkusil dvakrát. To si nedovedete představit, jak se ty holky uměj hnusně vysmívat! Pak už jsem jen vždycky před maringotkou padnul na kolena, a prosil, jestli si půjde se mnou zatančit, že všechno platím a za každou hodinu dám kilo na ruku!

 Až Sandra, Saskia a Sabrina, se smilovaly.

 Zajásal jsem jak provazochodec, když se trefí do záchranný sítě! Nejen jedna. Hned jsem měl tři!

 Večír jsem si umyl uši. Učesal háro. Natřel se Pitralonem, do kapsy vonící stromeček a do pusy Hašlerku, (Nikdy to nedělejte naopak! Já to jednou zkusil a musím říct, že nic moc!) a byl jsem připraven stát se lvem salónu!

 Páááááni! Holky byly tááákhle nádherný!

 Saskia měla na sobě zlatej korzet a vínovou sukni. (No, ona ta sukně je ve skutečnosti bledě modrá, ale je zacancaná od vína, tak proto vínová.)

 Sandra měla stříbrnej plášť lemovanej kožíškem, a na hlavě úchvatnou čelenku. Když vystrčila z pláště nožku, bylo vidět, že má sexy síťovaný punčochy. (Nebo to byly oka?!) To je fuk. Bylo to hezký.

 Sabrina si vzala nějaký černý krajkový mini šaty s červenejma flitrovejma srdíčkama. (Když jsme odcházeli, tak sice někdo prohlásil, že v tý noční košilce nejspíš venku zmrzne, ale to byla určitě jen závist. Pokud vím tak Sabrina v noční košili ani nespí. Tam mám u nich navrtanou dírku ne!)

 V půl osmý jsme přišli ke kulturáku. Stálo tam už hodně lidí. Zaklepal jsem na okýnko s nápisem kasa. Vykoukla ven nějaká baba Jaga a zaskřehotala: „Á to jste vy?! Tak běžte zadním vchodem. Tudy ne. Tady je to pro platící.“

 Bylo mi to divný. Copak mohla vědět,že sem přijdeme?!  Ale pak jsem si řekl, že to vzal čert. Hlavním vchodem nebo zadním, stejně budem hvězdama večera. A navíc bez vstupnýho! Holt baba poznala, že takovejch hostů je třeba si vážit.

 Vzadu jsem zaklepal na dveře. Otevřel nějakej pingl a řekl: „No to je dost! Kde se couráte?! Já tady už čekám skoro hodinu!“

 To mi nepřišlo jako moc hezký uvítání, ale myslel jsem, že je to třeba nějakej místní zvyk, jednat s hosty trošku neurvale, tak sem to nechal bez komentáře.

 Chlápek nás pak odvedl do nějakýho salónku, přičemž nám řekl: „Tak tady počkáte, až vás zavolám. Jste jako půlnoční překvapení. Prachy vám vyplatím hned, ať se s tím potom nemusíme zdržovat jo?!“

 Podíval se na mě. „Hele chlape. Vy jste šéf těch tří jo?! Nebo budete taky tančit?“

 To teda nevím proč bych netančil. Pomyslel jsem si a nahlas jsem řekl: „Jak se to vezme. Já jsem tak trochu jejich šéf. Platím jim kilo za hodinu, ale jinak budu ovšem tančit pochopitelně s nima.“

 Uchechtnul se a řekl: „Tak to bude dobrý! Alespoň si i ženský přijdou na svý že jo?!“ a při tom na mě mrknul. „Tak ty chechtáky, jak bylo ve smlouvě. Tři tácy na osobu, že jo?!“

 Udiveně jsem se zeptal: „To jsou probůh tak drahý vstupenky?! Já myslel, že je to obyčejnej mysliveckej ples?! A né nějaká podnikatelská merenda! A ta bába říkala, že máme jít tudy, protože nic neplatíme!“

 „Hehehe! Vy jste nějakej vtipálek že jo?! Ty prachy přece dáme my vám, ale jako fór dobrýý!“

 Chlap hejkal jak oslík: „To je dobrý! Prej za to chcete nám ještě platit. Vy jste fakt dobrej že jo?!“

  Pokrčil jsem rameny. „Jó. Vtipnej bejt musím, protože jsem klaun a tohle jsou moje draze placený kámošky, ale když myslíte, že nám za ples ještě dáte prachy, tak proč ne!“

 Pořadatel, nebo co to bylo, pak odplul kamsi do útrob kulturáku.
 Po nějaký době mi bylo divný, že sedíme v salónku úplně sami.  Holky, ale z ničeho nervózní nebyly. „Klid,Vadime“ řekla Sabrina. „Podívej. Chlast tady máme. Platit nechtěj. Tak to nech plavat.“

 Za chvíli už byla slyšet hudba. Místo na tančení jsme tam měli,  a tak jsme začali trsat jako o život.

 Než jsme se stačili rozkoukat, byla tu půlnoc a pořadatel přišel s mlsným úsměvem. „Tááák dámy a pane. Přišel váš čas! Pojďte se mnou na pódium.“

 To už jsme byli trošku v náladě, takže jsme nad tím moc nepřemejšleli a šlo se. V sále byla tma jak v pytli a pořadatel nás odvedl někam za oponu.

 Najednou se rozsvítilo červený a modrý světlo a začal vybuchovat ohňostroj.

 Když ohňostroj doprskal a hasiči uhasili ubrusy, spustil pořadatel do mikrofonu: „Dááámy a pááánové. Pánové zvláště, žejo?! Hehehehe! Máme pro vás slíbené půlnoční překvapení! Tři dámy a jeden pán! Začíná strip-show!“

 Co dodat?! Chtěl jsem zdrhnout, ale v zákulisí stálo moc myslivců, co mělo v sobě ještě víc mysliveckejch! A ty kreténi si nosej brokovnice i na ples!

 Tenkrát se mi to nezdálo, ale dneska musím říct, že to byla docela zajímavá zkušenost. Ještě nikdy jsem nahej neběhal po stolech, pronásledovanej dvacítkou padesátek!

 Jo a holky se ptaly, kdy zase půjdeme někam za vejdělkem a, že prej jsem jim mohl klidně říct i pravdu. A né to okecávat, tím, že chci jít tančit.

 To by do nich jeden neřekl! Ach jó!

KONEC

Vlajka hvězdnatá

Andrej Nikolajevič Turjadin, velitel milice ve vsi Tuljanka, si unaveně přejel rukama po tváři, zavrtěl hlavou, odložil rozepsaný protokol, a znovu se zeptal: „Probereme si to ještě jednou. Takhle po půlnoci mi to už pomaleji myslí. Vy o sobě tvrdíte, že jste pilot ozbrojených sil USA?! Jste si tím jistý?“

Malý muž, oblečený v sobolím kožíšku a čepici, sedící naproti němu, přikývl a řekl: „Musí to tak být. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak bych se tady na Sibiři, ocitl, pane veliteli. Byl jsem pilotem průzkumného letectva.“

„Mluvíte skvěle rusky,“ podotkl Turjadin a otevřel zásuvku psacího stolu. Sáhl do ní a vytáhl láhev vodky. „Dáte si se mnou?“ zeptal se a spolu s láhví postavil na stůl dvě skleničky.

„Vodku si dám s chutí,“ usmál se malý chlapík. „Naučil mě jí pít děda Vasil. A stejně tak mě naučil mluvit vaší řeči.“

Andrej Nikolajevič naplnil sklenky a jednu přisunul k muži v kožíšku. „Tak na zdraví,“ řekl a oba na jeden ráz vypili vodku. Pak se velitel zeptal: „A co anglicky? Umíte vůbec anglicky?“

„To jsem bohužel zapomněl,“ pokrčil rameny muž. „Stejně tak, jako jsem zapomněl většinu svého života. Zřejmě následek exploze po sestřelu.“

Turjadin nahlédl do protokolu a znovu zavrtěl hlavou. „Jak vám mám věřit, že jste skutečně z Ameriky? Anglicky neumíte, skoro nic si nepamatujete, nemáte doklady ani uniformu, neznáte své jméno, přijdete si sem o půlnoci, vytáhnete mě z postele a začnete mi vykládat historku, že vás, někdy v roce tisíc devětset sedmdesát, sestřelila naše protiletadlová raketa… Vážně těžko věřit, i když si stále trváte na svém. Na Američana opravdu nevypadáte.“

„Já vím, že to zní podivně. Taky jsem se s tím faktem dlouho srovnával, ale jiné vysvětlení skutečně nemám,“ smutně pravil muž a ukázal na kalendář. „Už je to dávno. Starý lovec, Vasil Ivanovič, byl tehdy zrovna na obchůzce pastí, když se ozvalo hřmění, které ho přimělo, aby se podíval na oblohu. Uviděl letoun, a hned vzápětí raketu, která ho sestřelila.

Vasil Ivanovič byl od místa, kam jsem se zřítil, nedaleko, takže tam byl coby dup a našel mě, jak ležím kousek od hořících trosek. Protože mu, podle barvy mé pleti, došlo, že určitě nejsem Rus, odtáhl mě do jeho srubu, kde mě schovával ve sklípku pod podlahou.

Prý se po mně pátralo hodně dlouho, a důkladně, ale naštěstí bezúspěšně.

Když jsem se vykřesal z nejhoršího, a pátrání bylo ukončeno, mohl jsem už být i s ním v síni a sem tam jsem vycházel na chvíli ven.

Starý Vasil se se mnou snažil bavit, ale tehdy jsem mu ještě nerozuměl ani slovo.

Jenže já se učím rychle, takže za nějakou dobu jsem pochopil, co které slovíčko znamená, a za pár měsíců jsem mluvil, jako bych tu žil odjakživa.

Stařeček říkal, že se u něho nemusím bát, protože nejbližší vesnice je osmdesát kilometrů daleko, takže k nám hned tak někdo nezabloudí. On sám prý nikdy v životě neviděl jiné lidi, než ty z Tuljanky a pak ještě ty, co po mně pátrali.

Vrtalo mi pořád hlavou, co jsem vlastně zač. Proč je o mě takový zájem, ale nevěděl jsem nic! Vůbec nic! Naprostá ztráta paměti.

Až jednoho dne stařeček ukázal na západ a řekl mi, že jsem přiletěl odtamtud. Pak vytáhl z truhly noviny a v nich byl obrázek vlajky, na které byly hvězdy a pruhy zeptal se mě, jestli to znám. “

„Ukázal vám vlajku USA,“ řekl Turjadin a vzdychl. Pak si nalil znovu vodku a rychle jí vypil. „A tohle vás přesvědčilo, že jste z Ameriky?!“

„Ano,“ přisvědčil muž a usmál se, „to mi částečně osvěžilo paměť. Hned jak jsem viděl hvězdy, věděl jsem, že odtamtud pocházím! A hned mi také došlo, proč jsem letěl nad Sibiří.

Dostal jsem úkol. Měl jsem zmapovat jakási zařízení a dále provádět běžný průzkumný let. Ale jak je známo; byl jsem přitom sestřelen.“

 „V sedmdesátém roce mi bylo dvacet let, a byl jsem na vojně u Kyjeva, ale slyšel jsem, že se tu tehdy něco stalo. Rok tady byla uzavřená oblast. Nějaké trosky se také našly. Údajně je odvezli do Moskvy,“ řekl velitel Turjadin a zamyslel se. „Vasilu Ivanoviči muselo být tehdy hodně přes šedesát, kdy jste říkal, že zemřel?!“

Muž posmutněl. „Umřel letos v létě. Bylo mu skoro sto. Když si ho Pánbůh vzal, pochoval jsem ho nedaleko srubu, kde rád po večerech sedával a díval se spolu se mnou na noční oblohu.“

„A proč jste nepřišel dřív?“ zeptal se Turjadin a znovu nalil vodku. „Sovětský svaz už přece neexistuje. To vám to děda neřekl?“

Muž do sebe obrátil skleničku a řekl: „Stařeček mi to nezatajil, však i rádio ve srubu je, ale on povídal, že když jede sem do vsi prodat kožešiny a nakoupit zásoby, vídá sedět na úřadě ty samé lidi. Jednou mi řekl: Hochu, Svaz je pryč, ale komunisti jsou tam pořád. Bude lepší, když tě nikdo neuvidí!“

„No,“ ušklíbl se Turjadin, „to je celý on. Dědek volnomyšlenkářská! Ale proč jste se tedy rozhodl přijít, když vás od toho zrazoval?“

„Došly zásoby. Stařeček pro ně jezdíval jednou za měsíc saněmi, nebo vozem. Přivezl cukr, čaj, vodku a brambory. Taky nějakou slaninu, mouku na chleba a tak různě. Jenže jak jsem říkal; všechno už došlo. Bez čaje se obejdu, ale bez vodky a slaniny je to horší. Nějakou dobu jsem lovil, ale nemám už náboje. Tak jsem zapřáhl, naložil jsem kožešiny, a jsem tu,“ řekl muž a poposedl si.

„Víte, pane veliteli, já vím, že mě teď můžete klidně zatknout za špionáž, a já s tím počítám, ale něco vám povím. Já se nebojím, že bych šel do vězení. Já se bojím něčeho jiného.“

„Čeho?“ zeptal se velitel Turjadin a povytáhl obočí.

„Já mám strach,“ začal pomalu muž, „že by mě poslali zpátky do Ameriky. Co bych tam dělal? Anglicky neumím ani slovo a tady jsem si zvykl. Život lovce na Sibiři se mi líbí a samota mi nevadí.“

„Věřte mi, že do Ameriky by vás nikdo neposlal,“ řekl Turjadin, vzal hlavu do dlaní a odmlčel se. „Do Ameriky určitě ne,“ dodal po chvilce a pokračoval: „Ale zcela jistě a nepochybně by vás zavřeli.“

„Do vězení?“ zeptal se muž a zadíval se na Turjadina. „A na jak dlouho by to asi bylo?“

Velitel zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Do vězení ne. Ani nechtějte vědět, kam by vás zavřeli. A bylo by to na zbytek vašeho života.“

„Co tedy uděláte?“ povzdychl si muž.

Velitel Turjadin se na svého nezvaného hosta dlouze zadíval a pak vzal ze stolu nedopsaný protokol. Zmačkal ho a hodil do koše.

Potom potřásl hlavou a řekl: „Víte, já nemám nejmenší chuť někomu hlásit, že jste tu byl. Vůbec si nedovedete představit, co by to vyvolalo. Novináři, ministři, televize, zahraniční návštěvy a kdo ví, co všechno jiného.

Já mám rád klid a nestojím o to, aby se tady, v Tuljance obracela země vzhůru nohama. Takže se vás zeptám; máte sebou dost kožešin?!“

„Mám,“ přisvědčil návštěvník. „Naložil jsem na vůz všechno, co jsem ve srubu pobral. Nechtěl jsem to tam nechat jen tak ležet.“

„Výborně,“ řekl Turjadin a přimhouřil oko, „to je dobře! Uděláme to tak. Dám vám nabídku. Vy mi dáte kožešiny a já vám zase vodku, slaninu a vše co potřebujete. Včetně munice do lovecké pušky. Vy se pak seberete a zmizíte zpátky na samotu do srubu. A přesně za měsíc to uděláme znovu. Vy mně kožešiny a já vám zásoby.

Ale proboha! Nikdy vás nesmí nikdo vidět! Ani koutkem oka ne!“

„Beru. Pane veliteli, do smrti vám budu za to vděčný! Hned jdu složit kožešiny,“ nadšeně vykřikl muž a vyrazil ze dveří, až mu sobolí čapka sklouzla z hlavy.

„Proboha!“ zaúpěl Turjadin a vyběhl za ním ven. „Nasaďte si to na hlavu. Kdyby vás takhle někdo viděl, hned by mu došlo, že jste…“

„Já vím. Hned by ho napadlo, že jsem Američan,“ řekl malý muž a provinile zahýbal anténkami. „Stejně jako to poznal Vasil Ivanovič.“

Pak si narazil na zelenou hlavu čepici a šel složit náklad…

Konec

U vína s císařem

Nuže páže. Neváhej a nalej panu  Buškovi,“ pravil císař Karel a sám pozvedl číši do výše. „Připijme si na tuto úrodu, pane Bušku.“

Pan Bušek z Velhartic nejprve přičichl a pak lehce usrkl a poválel mok na jazyku. „Zvláštní. To je ocet?“ zeptal se.

Císař mu pohrozil prstem. „Ale jdi, pane. Zprvu trpké zdá se, ale po druhém ochutnání...“

„Po druhém ochutnání, zdá se jisto, že je to patok,“ zašklebil se pan Bušek a odložil pohár na stůl. „Nerač se hněvat císařská milosti, ale tohle je vážně síla. To dělali z té révy, kterou jsi ráčil dovézt z Burgund?“

„Přesně tak. Je to burgundská réva,“ pravil císař. „Nejspíš to bude nějaký rok trvat, ale časem se vinaři zlepší. Réva chce také svůj čas, aby si zvykla na zdejší podnebí.“

„Nu nevím, můj císaři. My jsme tu přeci jen zvyklí na pivo a medovinu. Obojí má v Čechách tradici. To prostě umíme udělat, ale víno se odjakživa dováželo z Uher a Rakous. Slyšel jsem, že se o pěstování révy pokoušeli i v markrabství Moravském, ale taky jim to moc nejde. A pochybuji, že se to někdy naučí,“ skepticky řekl pan Bušek.

Karel IV upil z číše a pokrčil rameny. „Všechno má svůj čas a nic nejde ze dne na den. Drahý příteli. To je to samé, jako s tím mostem. Nejdřív všichni reptali, že je to zbytečnost, protože na Vltavě je spousta převozníků a nikomu se nebude chtít chodit přes Vltavu pěšky, když se může vézt. A z vajec by se raději měla udělat obří omeleta. A dnes?! Poddaní tam korzují a povozy jezdí. Pokrok nelze zastavit!“

„Pravdu díš, císařská milosti,“ odvětil pan Bušek. „Je tedy faktem, že díky tomu skvělému dílu, přišlo dost převozníků o práci, ale bylo od tebe skvělé, žes je hned zaměstnal při stavbě Hladové zdi.“

„Jistěže. Převozníci poslali deputaci, že nemají na chléb, tak proč jim nevyhovět. Ale na ten jejich původní požadavek, abychom jim zřídili novou řeku, jsme nemohli přistoupit. Jsme císař a ne Hospodin, abychom zřizovali řeky, jak nás napadne. Prostě se museli rekvalifikovat. My jsme také nebyli císařem od narození. Všichni se musíme učit nové věci!“

Pan Bušek znovu usrkl ze sklenice. „A víš můj císaři, že na další ochutnání, se mi to víno již nejeví tak trpké?! Asi jde vážně o zvyk. Za pár let už nám to zřejmě ani nepřijde divné. Konečně. Lidé si zvykli i na tu podivnou, smrdutou vodu, kteráž tryská, téměř vroucí, z pramenů tam v lesích, kdes tehdá honil jelena. Pojmenovali to tam po tobě Karlovy Vary a slyšel jsem, že vodu plní do soudků a prodávají jí. Ba mnozí marodní tam jezdí do lesů polehávat, onu vodu pijí a někteří místní uhlíři, již pálení uhlí zanechali a staví boudy pro nemocné, kde je v kádích koupou a za noclehy vybírají. Údajně tam prý jezdí rádi bojaři, až z daleké Rusi!“

Císař Karel se pokřižoval a sepjal ruce. „Upřímně řečeno, byli bychom radši, kdyby lid obecný spíše důvěřoval v léčbě nemocí v moc ostatků svatých, které tak pilně shromažďujeme, než ve vodu, kteráž ani není svěcená. Ale co naděláme. Je ještě mnoho pověr mezi poddanými.“

Bušek z Velhartic pokýval hlavou. „Tak, tak. Donesla se ke mně zvěst, žes získal nějaké nové kousky do své sbírky, můj pane!“

„Ó ano!“ rozjasnila se císařova tvář. „Byl tu potulný mnich, který se vrátil z pouti do svaté země. Měl krásné ostatky a jiné relikvie. Nechali jsme od něj vykoupit prst z ruky svatého Jana Křtitele. To je celkem šestnáctý.  Potom vous svatého Petra a manikůru panny Marie. Z toho vousu máme velkou radost. Už brzy budeme mít Petrův kompletní plnovous!“

„Chvála tobě, císařská milosti. Ostatků a relikvií není nikdy dost,“ pravil pan Bušek a napil se, nyní už s chutí, vína. „Přicházím mu na chuť. Ale já jsem také přinesl lahodný mok! Jestli se tvá císařská milost neurazí a ochutná.“

„Ničemu, co prospívá tělu a duchu, se nebráníme,“ laskavě pokynul panu Buškovi císař.

Pan Bušek zavolal na páže: „Chlapče. Za dveřmi je soudek. Dones ho sem.“

Páže se uklonilo a odešlo za dveře královské komnaty pro malý soudeček.

„Jsme zvědavi, čím nás počastuješ, pane. Doufáme, že to bude hodno jazyku císařova!“ se zájmem řekl Karel.

Páže doneslo soudek a pan Bušek  se ho sám chopil. „Když císař dovolí, sám naliji.“

Vytáhl zátku a nalil do prázdných číší. Místností se rozlila opojná vůně a Bušek přitom říkal: „V markrabství Moravském se celkem ujalo to nové ovoce, kteréž jsi dovezl z ciziny. Říkají mu Karlata.“

„Myslíš švestky?“ zeptal se Karel a zavrtěl hlavou. „A co to má společného s pitím? Švestky jsou k jídlu a ne k pití.“

Pan Bušek vztyčil prst. „Původně to nemělo s pitím nic společného, ale nyní již mnoho. Na Moravě dokáží zkapalnit  téměř všechno. S révou jim to moc nejde, jak už jsem říkal, ale tohle se jim vážně povedlo. Tak chutě do toho!“

Císař si přihnul a vzápětí se rozkašlal a zrudl. Páže se už už chystalo přiskočit k Buškovi a proklát ho dýkou, jelikož si myslelo, že císař jest panem Buškem zákeřně otráven, ale Karel popadl dech a pohybem ruky jej zastavil.

„Buď v klidu páže. Pan Bušek jest dobrý člověk a ničehož zlého by mi neučinil. Však vidíš, že i on sám se napil. Ale u všech svatých! Pane Bušku. Jaké je to víno? Jako oheň Eliášův chutná!“

Bušek z Velhartic labužnicky mlaskl. „Císařská milosti. Je to pálenka z Karlat! Až ochutnáš podruhé, zjistíš, že je chutnější než víno z Burgund a hřeje více než prameny ve Varech a léčí stejně tak. A pak pane! Až ochutnáš po třetí, zjistíš, že ducha povznáší tak, jako pohled na ostatky svatých. A okoštuješ-li počtvrté, doznáš, že ti dává křídla, která tě přes řeky přenesou a netřeba ti mostů!“

Karel IV ochutnal podruhé, a když  polkl, a teplo se rozlilo jeho tělem, dojatě povstal a pronesl: „Pane Bušku. Pro království jsme mnohé vykonali, co jest obdivu dalších pokolení. Jest jisto, že mnohé bude i zapomenuto. Ale to, že jsme do království dovezli to ovocné stromoví, je náš počin největší! Buď chvála Karlatům! Tomu říkáme pokrok!“

A bylo dlouho do noci veselo, v síni císařské...

KONEC

Taky se řídíte podle lidovejch moudrostí?!

Jsem tuhle seděl v maringotce a dumal jsem nad pravdivostí lidovejch moudrostí. Měli jsme v cirgusu totiž jednoho tenťáka, kterej se řídil podle přísloví a bral je vážně.

 Třeba jednou si řekl, že má malej plat. Tak se zařídil podle přísloví: Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek, a šel k principálovi požádat o jeho zvýšení. Podle něj je totiž: Líná huba-holý neštěstí.

 Bancrotti byl ovšem v blbý náladě. Počítal zrovna tržbu. Tenťáka vyrazil z maringotky a gáži mu ještě snížil. Když pak chlap sklesle odcházel, mumlal si pod fousy: „Mluviti stříbro-mlčeti zlato.“

 Přišel si sednout k nám do stáje a prohlásil, že to zejtra zkusí zase, protože: „Dočkej času-jako husa klasu.“

 Na druhý den to tedy zkusil znovu. Zaklepal u principála a prohlásil: „Host do domu-Bůh do domu“, dobrý den, pane řiditel.

 Bancrotti vzal sukovici a tenťáka spráskal. Ten, když se plazil zpátky, syčel něco jako: „Čiň čertu dobře-peklem se ti odmění!“

 Večer pak v hospodě po pátým pivu pronesl: „Ráno je moudřejší večera“ a rozhodnul se, že to opět zkusí.

 Ráno se vyfiknul, aby na říďu udělal dojem. Vzal si sváteční hodobóžovej oblek a šel vstříc osudu. Protože si řekl, že: „Každý svého štěstí strůjcem“ a „Šaty dělají člověka.“

 Bancrotti už ho zahlídnul jak se blíží a vyšel ven na schůdky!

 Hulákal na něj už zdálky. „Ani sem nechoď! Já ti nepřidám, protože není z čeho. A jak tak koukám na tvůj vohoz, vypadáš, že ani přidat nepotřebuješ!“

 Tenťák se mile usmál. „Pane principál. Neříkejte, že mi nepřidáte. Jak se říká: Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil! A můj oblek to je jen: Navrch huj-vespod fuj!“

 To Bancrottiho vytočilo. Poštval ven svýho psa. „Azore, trhej!“

 Tenťák koukal na Azora, jak tam blafá, a prohlásil: „Pes, kterej štěká, nekouše!“

 Zapomněl ovšem, že Bancrotti nemá jen toho vořecha!

 Zkrátka dopadnul přesně podle přísloví: Mnoho psů-zajícova smrt!

KONEC

El Muerte

Stephen zastavil a vypnul přehřívající se motor svého Fordu Mustang. „K čertu,“ zavrčel a setřel si z čela pot. „To se mi musí stát zrovna tady v té díře, kde kojoti dávají dobrou noc. Teď už se dál nedostanu.“

Vystoupil a podíval se na ceduli u silnice, která přijíždějícím oznamovala, že za pět kilometrů je přivítá město San Paolo. Potom padl jeho pohled na fosforeskující ručičky jeho hodinek. Ukazovaly za pět minut dvanáct.

 Za chvíli bude půlnoc a já vůbec nevím, kde to vlastně jsem. San Paolo, to na té mapě ani není, řekl si v duchu a rozhlédl se kolem sebe.

To, co viděl ho, nenaplňovalo nadšením. Byl v mexické poušti na odpočívadle u staré zrušené čerpací stanice a tušil, že San Paolo, jehož světla v dálce viděl, bude vypadat úplně stejně jako všechna ostatní mexická městečka, kterými tuto noc projel.

„Oni to snad staví tak, aby se v Mexiku nikdo cizí nevyznal,“ ucedil pro sebe a odplivl si do prachu silnice. „Jedno město jako druhý. San Miguel, nebo Santa Klára. Všude pumpa, kostel, pár baráků a na náměstí kostel s hospodou opodál. Jestli mi tahle jednotvárnost povzbudí fantazii a zbaví mě spisovatelského bloku, bude to zázrak. To u nás v Maine jsou sice samý lesy, ale s tímhle se to nedá srovnávat.“

Pak zakroutil hlavou a sedl si zpět za volant. Otevřel přihrádku v palubní desce a vytáhl mapu, kterou tu noc použil už asi stokrát.

Rozsvítil stropní světlo a rozložil mapu na kolenou. „Fajn. Quentin mi říkal, že od hranic ujedu šedesát mil, na osmé odbočce mám zahnout vlevo, projedu městem a pak už v pohodě dojedu k jeho haciendě,“ mumlal, když prstem cestoval po mapě. „Jenže to bych tu odbočku nesměl přehlídnout, a ještě bych si musel pamatovat jméno toho města,“ povzdychl si a znechuceně odložil mapu na sedadlo spolujezdce. „Neměl jsem jezdit na noc. Už tu bloudím od setmění. Nejspíš jsem odbočil dřív, nebo později než jsem měl.“

Zrovna začal uvažovat o tom, že auto odstaví u benzínové pumpy, a přespí raději v něm, než aby šel pěšky dál do městečka a hledal nějaký zablešený hotel, když kabinu Mustangu ozářila dálková světla auta, které se k němu zezadu blížilo.

Stephen se podíval do zpětného zrcátka a řekl si, že zkusí auto zastavit. Jestli tu má někde poblíž haciendu Američan, který je ještě ke všemu docela populární scénárista, mohl by to šofér vědět, protože podobných lidí asi v mexické poušti nežijí stovky.

Vystoupil, postavil se doprostřed prašné silnice a začal kroužit rukama, aby na sebe upozornil. Světla se blížila, a když už byla kousek od něj a řidič evidentně nemírnil rychlost, Stephen raději uskočil ke kraji. Starý otlučený náklaďáček projel těsně kolem něj a zahalil ho do oblaku prachu.

 Stephen za ním zahrozil pěstí a vykřikl: „Aby ses na příští zatáčce přizabil, ty prevíte!“

Hned jak to dořekl, začal se náklaďák otřásat a kola se dostala do smyku. Auto sebou zmítalo sem a tam a Stephen se lekl. Zatraceně, pomyslel si, zase tak vážně jsem tu kletbu nemyslel. Navíc je to rovinka a ne zatáčka. 

Náklaďák konečně asi po šedesáti metrech zastavil o telegrafní sloup a Stephen se k němu rozeběhl. Doufám, že je ten chlap v pořádku, říkal si v duchu, nerad bych teď v noci ještě ke všemu hledal mexickou záchranku.

Doběhl k autu a chystal se vzít za kliku, když tu se dveře otevřely a z kabiny se na něj podíval starší osmahlý tmavooký člověk, s věkem pomačkanou tváří, které vévodil velký knír.

„Olá, hombré!“ řekl šofér a vyskočil ze dveří. „Buenas noches!“

Udýchaný Stephen ze sebe vyrazil: „Jste v pořádku? Ta havárie nevypadala dobře!“

„Ááá, ty jsi gringo. Amerikánec!“ řekl chlapík a pak povytáhl obočí. „Jaká havárie?“

„Mluvíte anglicky?! To jsem rád,“ odpověděl Stephen a ukázal na pomačkaný chladič náklaďáku. „No myslel jsem ten smyk a náraz. Bál jsem se, že se vám něco stalo.“

„Musel jsem přeci nějak zastavit, když jsi na mě mával už z dálky,“ řekl mexičan a pokrčil rameny. „Ale moje auto je starý a brzdí až po několika minutách, co se opřu o brzdy. A věř mi, že jsem na pedálu stál hned, jak jsem tě uviděl.“ Pak natáhl ruku. „Já jsem nějakej Danny Trelo. Pár let jsem žil nahoře v Americe, tak anglicky umím.“

Stephen mu potřásl pravicí. „Hlavně, že je všechno v pořádku. Já jsem Stephen.“

„To se ještě uvidí, jestli je všechno v pořádku,“ řekl Danny. Sáhl do kabiny, vytáhl baterku a šel ke korbě náklaďáčku. Nadzdvihl plachtu, posvítil si a několikrát silně nasál nosem vzduch. Potom si sedl na bobek a posvítil i pod podvozek.

Stephen si ho přitom prohlížel. Mexičan nebyl příliš vysoký. Na sobě měl seprané džíny, sešmajdané pracovní boty a na potetovaném těle měl koženou, ocvočkovanou vestu.

Snad to není kriminálník, napadlo ho. Tady v poušti, bych zmizel raz dva.

„Vypadá to, že je všechno, jak vy říkáte O. K.“ řekl spokojeně Danny, když dokončil kontrolu a postavil se.

„Benzín neteče?! To je dobře,“ řekl Stephen a usmál se. „A ty plechy si určitě vyklepete.“

„Diablo vem benzín a plech,“ mávl rukou Danny. „Já vezu tequilu na zítřejší slavnost a bál jsem se, jestli se mi to na korbě nerozbilo! Aj caramba! To by byla tragédie!“ Pak strčil baterku do kapsy a zeptal se: „Tak proč jsi mě zastavil a co tady vůbec hledáš? Sem k nám, amerikánci na dovolenou nejezdí.“

„Mustang se mi trochu přehřívá, takže zatím nemůžu dál. Ale to není to nejhorší,“ řekl Stephen a rozhodil rukama. „Mám větší problém. Ztratil jsem se. Hledám haciendu mého přítele. Jsem spisovatel a jedu tam psát.“

„Santa María! Hacienda nějakýho gringa tady u nás?! Co já vím, tak v okolí je jen pustina.“ ušklíbl se Danny a pokýval hlavou. „Ztratit se v noci v poušti, to není nic pro amerikána. Máš štěstí, žes narazil na San Paolo a na mě. Vezmu tě do hotelu a ráno se uvidí.“

„Neuražte se, Danny, ale já radši přespím v autě a ráno se zeptám na policejní stanici, kde by to mohlo být,“ řekl s rozpaky Stephen.

Představa mexických hotelových služeb, mimo turistická centra, v něm totiž nevzbuzovala žádné nadšení.

„Vodu ještě mám a něco k snědku taky. Otevřu si v autě okénka, aby mi nebylo vedro, a nějak to přežiju.“

„Caramba!“ vykřikl Danny a podíval se na Stephena s výrazem nelíčeného obdivu. „Proč bych se urážel?! Statečný mužský mám rád! Já bych v poušti nespal ani náhodou! Kojoti, písečný blechy, chřestýši a…“

„Tak si okýnka nechám zavřený,“ skočil mu Stephen do řeči.

„… a sériovej vrah, kterej minulej měsíc postřílel policajty hodinu cesty odsud!“ dokončil větu Danny.

Stephen na pár vteřin otevřel ústa a pak tiše řekl: „Vezmu si z auta jen pár věcí a můžeme vyrazit.“

***

„Copak máš v tý škatuli, gringo?“ zeptal se Danny, když zařadil rychlost a vyrazili k San Paolo. Ukázal na kufřík, který si v kabině Stephen položil na klín. „Bágl sis hodil na korbu, ale tohle držíš jako padre svátost.“

Radši mu to ukážu, pomyslel si Stephen, nebo si ještě bude myslet, že tam mám dolary, nebo šperky. Pak otevřel kufřík a řekl: „Psací stroj. Nemá valnou cenu, ale já na něm rád píšu. Ty nejlepší kousky jsem napsal právě na něm.“

„Tak spisovatel,“ utrousil Danny a levou rukou sáhl po krabičce cigaret na palubní desce. Lehce s ní klepl a jednu povytaženou cigaretu si vložil mezi rty. Potom natáhl ruku s krabičkou ke spolujezdci. „Dáš si taky, gringo? Jsou od vás. Já mexický nemám rád.“

„Díky, už nekouřím,“ řekl Stephen a zavřel kufřík. Pak smutně dodal: „Nekouřím, ani nepiju kořalku. Od tý doby jsem sice zdravější, ale mám blok.“

„Jakej blok?“ zeptal se Danny a připálil si. „Asi ti úplně nerozumím.“

„Spisovatelský blok,“ vysvětloval Stephen. „Prostě nemůžu psát. Někdy začnu, ale pak bum, a je konec. Prostě nenapíšu ani čárku.“

„To znám,“ řekl Danny a vyfoukl kouř. „Občas mě vezmou křeče do prstů a pak se mi zablokujou, takže ani nemůžu podepsat přejímku zboží. To je z toho věčnýho tahání beden s tequilou.“

„To není v prstech, ale tady,“ řekl Stephen a ukázal na hlavu.

„Aha. Už chápu,“ řekl Danny. „Jsi prostě úplně dutej.“

„I tak by se to dalo říct. Mám napsat novou knížku, protože mi dost dlouho nic nevyšlo a můj agent na mě tlačí. No, a doma jsem teď jen seděl a napsal jsem pokaždé akorát první odstavec. Pak už s tím nešlo hnout. Nevěděl jsem odkud kam. Žádný pořádný námět. Prostě nic mě nenapadalo.

Nedávno jsem mluvil s Quentinem, to je můj známej, co píše scénáře krváků, a ten mi řekl, že nejlíp se mu tvoří právě tady v Mexiku. Má tu někde haciendu, kam jezdí psát. Tak slovo dalo slovo a on mi jí půjčil. Podle něj mi prospěje změna prostředí.“

„A co vlastně píšeš, gringo?“ zeptal se Danny. „Třeba jsem od tebe něco četl.“

„Vy čtete?“ řekl Stephen, ale hned nato si uvědomil, že tahle větička by mohla jeho nového známého urazit, proto rychle dodal: „Nechci vás podcenit, ale přeci jen, v téhle pustině nebude asi moc knihkupectví. Píšu horory.“

Danny se ovšem neurazil. Právě naopak, s hrdostí v hlase odpověděl: „Divíš se, co?! V San Paolo máme i knihovnu a já všech pět knížek přečetl aspoň šestkrát!“ Potom se podíval na Stephena. „Jak se vlastně jmenuješ. Křestní vím, ale příjmení?“

„Jsem Qeen. Stephen Qeen.“

Danny se zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Tak to ne. V životě jsem o tobě neslyšel, gringo.“ Chvilku mlčel a pak řekl: „Dostojevský, Solženicyn, Hemingway, Čapek, a toho posledního si nepamatuju. Jo, už vím. Deli! Tyhle znáš?“

„Znám,“ kývl Stephen. „Kromě toho posledního.“

„Tak je pozdravuj, až je uvidíš,“ řekl Danny a dupl na brzdu, protože právě vjížděli do San Paola. „A teď se drž. Při troše štěstí to začne brzdit právě před hotelem!“

***

Stephen stál v hotelovém pokoji, v náručí držel kufřík se svým psacím strojem a s rozpaky se díval na zařízení.

Omšelá skříň, stůl pokrytý ubrusem, na kterém byly dvě tmavé skvrny, o kterých si radši nechtěl ani domýšlet od čeho jsou, a u stolu vratká židle.

Pod oknem pak postel z kovových trubek, místo matrace slamník, na němž byla složená lehká deka, vedle postele noční stolek s lampičkou, pod níž našla poslední místo odpočinku hromádka můr a nad postelí pověšený obraz Panny Marie.

Stephen zakroutil hlavou a otočil se na hoteliéra, který právě vešel do pokoje s jeho batohem. Ukázal na zeď, kde bylo u gumového závěsu zažloutlé umyvadlo, do kterého odkapávala z kohoutku voda. „Promiňte, seňore, ale tvrdil jste, že je tu i sociální zařízení, a já tu vidím jenom tohle!“

„Hned seňorovi předvedu!“ řekl majitel hotelu a odhrnul závěs. „Prvotřídní toaleta!“

„Tohle?“ Stephen zalapal po dechu a zíral na otlučenou vanu a porcelánový nočník.

„Sí, seňor,“ pravil hoteliér a s úsměvem ukázal na nočník. „Do toho velká a pokojská to pak každé ráno odnést.“ Pak ukázal na vanu. „A do toho malá, nebo koupat.“

„Jsou tu ještě jiné pokoje?“ zeptal se Stephen. „Možná bych zkusil pokoj bez nočníku.“

„Jsou,“ řekl hostinský. „Pokoje bez nočníku máme také. Ovšem jsou méně luxusní. V nich místo nočníku krabice. Tak jak vy se rozhodnout?“

„Dobrá, zůstanu tady,“ zavrčel Stephen a pomyslel si, že už je po půlnoci a on se stejně chystá San Paolo před obědem opustit, takže to tu těch pár hodin nějak vydrží.

„Seňor se dobře rozhodl,“ řekl hostinský a natáhl ruku. „Pobyt se platí předem.“

„Tak kolik za tenhle luxus,“ řekl ironicky Stephen a sáhl do kapsy pro peněženku.

„Seňor je spokojený, když říká, že zde luxus,“ usmál se hoteliér, „tak v tom případě pouhých sto za noc.“

„Vydřiduchu,“ ucedil Stephen a vytáhl z portmonky sto pesos.

Hostinský zavrtěl hlavou. „Luxus pro seňora z USA za sto dolarů!“

Stephen vytřeštil oči. „Cože? Kolik?!“

„Sto dolarů,“ opakoval hostinský.

„Za sto dolarů bych měl pokoj v Ritzu!“

Hostinský roztáhl doširoka svůj úsměv. „Když seňor myslí, že v jednu v noci najde v San Paolo hotel Ritz…“

„Tady to máte,“ vzdychl Stephen a sáhl do druhé přihrádky a vložil mu do ruky požadovanou částku. „Ale ještě moment,“ dodal, když hoteliér odcházel. „Mám celkem hlad a žízeň. Můžu se tady v tuhle dobu někde najíst?“

„Ale seňore,“ řekl hostinský, „jste v Mexiku! Tady žijeme i v noci! Račte dolů, do restauranté!“

***

Stephen sešel po schodišti do hotelové restaurace a posadil se k jedinému volnému stolu. Rozhlédl se a pomyslel si, že noční život v Mexiku se mnohem víc podobá nočnímu životu v New Yorku, než u něho doma v Maine. Lokál byl plný vášnivě se bavících místních lidí. Mladých, starých, a i pár dětí tu bylo vidět.

Pupkatý barman postával za pípou a točil jedno pivo za druhým. Do každé sklenice vymačkal citrón a pak jí posílal po barové desce žíznivým zákazníkům. Do toho všeho rádio vyřvávalo mexickou dechovku.

U nás už dávno všichni spí, řekl si Stephen v duchu, když sledoval, jak se všichni baví, možná měl Quentin pravdu, když tvrdil, že tu začnu psát. Ten brejlatej úchylák se ovšem spletl. Žádná samota v haciendě, ale tohle potřebuju! To je život! Právě nuda v Maine mě blokovala, abych měl pořádně strašidelný nápady!

„Hej hombré!“ ozvalo se mu náhle za zády. „Stephene, ty gringo amerikánskej. Já si hned říkal, že spisovatel nevydrží sedět v pokoji, když může jít do hospody. Jsem rád, že tě vidím.“

Stephen se otočil a spatřil Dannyho, který stál za ním a držel v ruce láhev poloprázdné tequily.

„Koukám, že jste v náladě,“ usmál se na něj a ukázal na láhev.

„Jako dodavatel musím ochutnat, co jsem sem přivezl, né?!“ řekl Danny a přisedl si. Pak se zeptal: „A jak jsi spokojenej s ubytováním?“

„No,“ řekl Stephen a pokrčil rameny. „Už jsem bydlel líp a levněji.“

„To víš, ceny stoupají, když bude příští noc slavnost,“ řekl Danny a zapálil si cigaretu. „Na slavnost sem jezděj lidi z celýho okolí. Půlka lidí v tomhle lokále, je odjinud, než ze San Paolo. Každej chce vidět oslavy El Muerte!“

„El Muerte?!“ zeptal se se zájmem Stephen a naklonil se blíž k Dannymu, protože dechovka v rádiu spustila nějakou, místními oblíbenou odrhovačku, a barman pustil rádio naplno. „Co je to za slavnost?“

„Aj! Palóóómáááá,“ zazpíval spolu se zpěvákem a celou hospodou Danny a přihnul si z láhve. Potom si otřel knír a zazubil se. „Co je slavnost El Muerte?! Gringo zlatej, to je největší a neslavnější oslava, jaká tady může být. Koná se jenom jednou za deset let. Tebe by to mohlo, protože píšeš ty strašidelný knížky, zajímat! Jestli chceš, budu ti vyprávět.“

 „Máte pravdu,“ odpověděl Stephen. „Zajímá mě to. Možná by to byl dobrý námět na novelu, nebo román. Nebo aspoň na povídku…“

„Tak počkej moment,“ řekl Danny a zařval španělsky na barmana. „Jsi slepej, nebo jenom skrz kouř nevidíš, že je tu host?!“

„Každej si chodí pro pití na bar,“ odsekl barman. „Nemysli si, že když jsi dodavatel, tak máš nějakou výjimku.“

„Jenže je tu on. To já ho přivezl, takže koukej kmitat, caramba! A v kuchyni ať mu udělají to nejlepší jídlo, jaký umí,“ tvrdě řekl Danny a zlostně sekl po barmanovi očima. „Nebo zajdu za šéfem a to si piš, že ti to vytmaví!“

Stephen sice rozuměl pár slovíček španělsky, ale ne tolik, aby chápal, o čem se ti dva dohadují. „Danny,“ zašeptal, „nejsou nějaké problémy?“

„Už ne,“ usmál se na něj Danny, když viděl, že barman vzal dvě piva a jde k jejich stolu. „To je tak trochu jako u vás. Tam lidi nemaj rádi mexikány a tady zase amerikány. Ale tobě ručím za to, že tě tu za několik hodin budou mít moc rádi, protože jsi fajn chlap a přijel jsi se mnou.“ Pak se ještě zeptal: „Pivo doufám piješ, gringo, když ses na kořalku vykašlal?“

„Pivo klidně,“ řekl Stephen, „No, ale slíbil jste mi, že mi povíte o El Muerte.“

„Je to dlouhej příběh,“ řekl Danny a zdvihl sklenici, kterou před něj a Stephena barman položil. „Tak na zdraví a můžeme si tykat.“

„Na zdraví,“ řekl Stephen a zhluboka se napil. „Po cestě pouští to bodne!“

„El Muerte,“ začal vyprávět Danny, „to je po vašem, Smrt. Tady, v San Paolo, bejvávalo kdysi dávno indiánský pohřebiště. Když sem přišli Španělé, bylo už dávno indiánama opuštěný. Věděli o něm, to jo, ale prostě tam už nepohřbívali. Španělům se tu líbilo, tak tu postavili kostel a pár rodin se tady usídlilo. Povídá se, že hledali pod zemí zlato. Možná tady i nějaký bylo, protože kus cesty na západ je pár opuštěnejch dolů. Jednou za čas se někdo zbláznil, a zkoušel tam kutat, ale nenašel nic, než kosti těch, co to zkoušeli před ním.“

„A kvůli tomu se oslavuje Smrt?“ zeptal se Stephen.

Danny zavrtěl hlavou. „To je jenom začátek. Povídá se, že ti, co hledali zlato a byli sami přes noc v poušti, občas viděli černou postavu, která mířila sem, na San Paolo.

Ta postava vlastně ani nešla, ale vznášela kousek nad zemí a za ní zůstával pruh země, kde bylo všechno úplně suchý. Ale né normálně suchý, jako je to v poušti normální, ale spíš jako spálený.

Každej, kdo tu postavu viděl, byl hrůzou bez sebe a klepal se ještě týden potom, co jí potkal. No a pak byli jiný lidi co jí taky potkali, ale ty už o tom nikomu nevyprávěli, protože byli po tom setkání dočista mrtvý a navíc černý jako bota. Nikdo nevěděl, jak je to možný, že jeden umře a druhej ne. No, a za čas lidi začali tý postavě říkat El Muerte.“

„Hm,“ kývl hlavou Stephen a vytáhl ze zadní kapsy džín notýsek a tužku. „Zní to zajímavě. Nebude ti vadit, když si budu dělat poznámky?“

„Jak je libo,“ řekl Danny a pokračoval. „Jednou, to bylo asi tak někdy před dvěma sty lety, tu postavu viděl v noci starej indián, kterej šel do města prodat deky a nakoupit korálky. Ten indián byl křesťan a né nějakej pohan, takže hned jak přišel do města, běžel na faru za knězem a všechno mu vyklopil. Jak jsem říkal, indián byl poctivej katolík, jak se sluší a patří, ale znal od svýho dědy starý historky. Podle něj, šlo o Vládce pouště a Požírače špatnosti. Tak tý postavě říkávali indiáni.

Ten strašák, prej vidí každýmu člověku do myšlení a jak má takovej hombre v plánu do budoucna moc zlejch skutků, nebo třebas jen jeden, ale hodně velkej a špatnej skutek, je s ním ámen. El Muerte se totiž živí zlem v lidskejch hlavách. No, a když se nažere dosyta, tak dá na deset let pokoj a nikdo ho nevidí.

A právě proto, někdo při setkání natáhnul brka, a někdo se jen hrůzou podělal. Záleží na tom, jestli má dotyčnej hombre v hlavě dost zlejch myšlenek, na to aby ho El Muerte úplně spálilo.“

„Vynikající!“ nadšeně řekl Stephen zrovna ve chvíli, kdy před něj barman postavil talíř s fazolemi a kukuřičné placky.

„Ještě jste to ani neochutnal,“ řekl anglicky barman, „ale je vidět, že se vyznáte. Kuchyň máme prvotřídní.“

„Já myslel, ten příběh,“ upřesnil zdroj svého nadšení Stephen, ale hned dodal: „A ty fazole voní. Budou určitě bezvadné.“

„Specialitka pro seňora,“ usmál se barman. „Extra koření jen pro vás.“

„Nedal jsi mu ho tam moc?“ zeptal se španělsky Danny a podíval se na barmana. „Aby se mu neudělalo zle.“

„Neboj se,“ odpověděl barman a než odešel, řekl: „Vím, co si můžu dovolit. Nedělám to prvně!“

„Co říkal?“ zeptal se Stephen.

„Nic důležitého,“ mávl rukou Danny. „Jen, že tě po tom koření nebude bolet žaludek, gringo.“

„Tak mluv dál. Musím říct, že mě tvoje vyprávění inspiruje,“ řekl Stephen a nabral lžící fazole. „Hmmm. Vážně dobrý!“ mlaskl, když vložil sousto do úst.

„Tady to vždycky každýmu chutnalo,“ řekl Danny a opřel se na židli. „No, ale dál. Kde jsem to… Aha. El Muerte zabíjí lidi, který mají v hlavě moc myšlenek na zlo a couralo pořád tady kolem San Paolo, protože to indiánský pohřebiště, nebylo jenom obyčejný pohřebiště, ale sloužilo i jako obětiště a jeho svatyně.

Když měl šaman podezření, že někdo z kmene chystá něco zlýho, nechal ho uvázat u kůlu, kterej byl uprostřed pohřebiště, a pak se ráno vidělo. Buď tam rudokožec stál živej, to se pak směl vrátit ke kmeni, nebo z něj byl mrtvej černokožec a indiáni měli na deset roků pokoj.

No, a na památku toho, se tady jednou za deset let koná slavnost El Muerte. Pijeme, tančíme a radujeme se, že El Muerte nás nespálí.“

„Zatraceně,“ řekl Stephen a vytíral zbytek omáčky kukuřičnou plackou, „mám chuť jít do pokoje a hned začít psát. Úplně cítím přetlak v hlavě. Z toho by byl román, jedna radost. Nebo spíš hrůza. A ještě dostávám spoustu dalších nápadů!“

„Určitě jeden hrůznější než druhej,“ řekl Danny a zkoumavě se na Stephena zahleděl.

„No jéje. Lidi budou strachy skučet, až to budou číst,“ řekl Stephen, když dojedl a utřel si ubrouskem ústa. Potom si pohladil břicho. „Tuhle noc už psát nebudu, ale mám nápad. Zůstanu bydlet tady v hotelu a podívám se na slavnost. A pak začnu tvořit.“ Ukázal si na hlavu. „Tady, Danny! Tady mám všechnu tu budoucí hrůzu a děs! Tipuju, že mi novela bude trvat asi měsíc. Je tady sice poněkud drahé bydlení, ale honorář bude mnohem vyšší, takže se to vyplatí!“

Hned jak domluvil, přistoupil k jejich stolu majitel hotelu. „Seňor byl spokojen?“

„Velmi spokojen,“ odpověděl Stephen a dodal: „Už zaplatím a půjdu si lehnout.“

„Platit? To je v ceně pokoje,“ usmál se hoteliér a otočil se na Dannyho, přičemž španělsky řekl: „Myslíš teda, že je pro naše účely vhodný?“

„Je perfektní. A nikdo ho tady nebude hledat. Má být úplně jinde. Hned zítra ráno odvezu jeho auto k haciendě toho jeho kámoše,“ odpověděl Danny a usmál se na Stephena, kterému se začaly klížit oči a hlava se mu na krku pohupovala sem a tam. „Říkáme, že jsi skvělej, gringo. Hlavně nesmíš zapomenout všechno to zlo, co máš v plánu sepsat!“ řekl mu anglicky a poplácal ho po tváři. „Rozumíš?!“

„Rozumím,“ hlesl Stephen a zívl. „Ale co to se mnou je?!“ Zamrkal a rozhlédl se. Celý bar v tichosti stál a díval se jen na něj. „A proč je tu najednou takové ticho?“

Danny se Stephenovi zadíval do očí, a když viděl, jak má rozšířené zorničky, pomalu řekl: „Víš, my jsme tady v San Paolo jeden lump větší než druhej a proto se El Muerte tak bojíme. Z toho důvodu potřebujeme jednou za deset let někoho obětovat. Máš prostě smůlu, že jsi byl v nepravej čas na nepravém místě.

Ta príma chuť, to bylo starý indiánský koření na omámení obětovanejch. Aby se necukali při uvazování u kůlu a pak taky, aby se nemohli pokoušet nějak měnit svý myšlenky. Vydrží to v těle víc jak den. Nejdřív tvrdě usneš, ale zítra v noci, až budeš uvázaný u kůlu, budeš mít možnost podívat se na El Muerte, protože to už budeš jen v tranzu. A vzhledem k tomu, co se ti honí hlavou za myšlenky a nápady, řekl bych, že El Muerte bude to poslední, co uvidíš.  

Původně měl El Muerte spálit toho vraha, co postřílel policajty. Určitě měl ten darebák v plánu ještě dál vraždit, takže by byl pro El Muerte dost výživnej. Já jel vrahouna chytit a dodat do San Paola, ale nějak se to zvrtlo. Bránil se a já ho trefil, místo do nohy, rovnou mezi oči. To bylo pro San Paolo zlý. Jenže pak jsem potkal tebe. Tebe, který se živíš vymýšlením hrůzy. To víš, že jsem tě poznal. Jen jsem lhal, že nevím, kdo jsi a co děláš. Tebe známe i v Mexiku a nezapomeň, že já jsem žil taky v Americe.“

„Děláš si legraci?“ zamumlal Stephen a vší silou se bránil tomu, aby mu klesla víčka. „Strašidla přece neexistují!“

„Jiný strašidla asi ne, ale El Muerte zcela jistě ano,“ řekl Danny a pokrčil rameny. „Je mi líto. Ale jestli pro tebe můžu ještě něco udělat, tak to udělám rád. Poslední přání ti splním, protože nejsi špatnej chlap.“

„Něco ano,“ zašeptal Stephen a naklonil se k Dannymu. „Nahoře v pokoji je můj psací stroj a tenhle příběh je vážně dobrej. Bylo by škoda ho nechat ležet ladem.“

„Nechápu,“ pokrčil rameny Danny. „Co já s tím?“

„Umíš vyprávět!“ zasípal usínající Stephen. „V tom případě umíš i psát! V batohu najdeš adresář. Všechno to napiš pod mým jménem a pošli to mému agentovi … má poslední práce!“

Stephenovi klesla víčka a začal hluboce oddychovat.

Hned po tom, celý bar vybuchl radostí a barman vykřikl: „Oslavy obětování El Muerte začínají. Radujte se!“

***

O dvacet čtyři hodin později, seděl Danny Trelo v hotelovém pokoji a před sebou měl na stole kufříkový psací stroj. Nasadil si rukavice a založil do stroje papír.

„Takhle snad na papíru nenechám otisky,“ zamumlal a podrbal se na kníru. „No jo, ale jak začít? A taky musím změnit jména, postavy a trochu i děj, kdyby snad někoho napadlo, že je to pravda.“

Pak zavrtěl hlavou. Ale to je nesmysl. Kdo by tomu věřil. Prostě napsal poslední povídku a zmizel beze stopy. Tak to bude v novinách, řekl si v duchu, když klepal na stroji první odstavec, který zněl: Stephen zastavil a vypnul přehřívající se motor svého Fordu Mustang. „K čertu,“ zavrčel a setřel si z čela pot. „To se mi musí stát zrovna tady v té díře, kde kojoti dávají dobrou noc. Teď už se dál nedostanu.“

Konec

Jak se žije bez tenťáků

No jo no! Těžký časy na nás uhodily! Představte si, že nám onemocněli skoro všichni tenťáci! Snědli něco divnýho. Oni teda divný věci jedí furt a stále, ale tohle bylo nějak kór moc eklhaft!

 To víte. Světle zelenej guláš už nespase nikdo!

 Co to pro cirgus znamená?! Znamená to tragédii! A zvlášť pro mne!

 Vždyť já jsem u cirgusu umělecká síla a né nějakej stavěč laviček! Jako umělec nemusim nic dělat! Jenom vystupovat v představení.

 Představte si! Třeba, kdyby ten několikanásobnej fógl Kódl Gott, musel sám tahat bedny a kabely!

 Hehe! I když tohle je představa docela hezká! Von se na nás dívá hóóóódně mezi prsty, takže bych mu to přál!

 No. Takže stavěči lehli a už se s nima nedalo nic dělat. Zavolali jsme jim dokonce i doktora. Některý z nich ho viděli poprvý v životě, takže se domnívali, že jde o nějakou habaďůru a chceme se jich takhle zbavit!

 Takovej Mongol Ukrutschan vůbec netušil, že doktoři léčí lidi!

 Ve vlasti přišel do styku jenom s veterinářem, kterej přišel utratit jeho stádo koní a jaků! No, a jak viděl toho chlapíka v plášti a s injekční stříkačkou v ruce, tak se z posledních sil pokusil odplazit z maringotky, protože si chudák myslel, že přišel jeho čas! Naštěstí se nám ho úplně vyčerpanýho povedlo odtáhnout zpátky… Musím ovšem prohlásit, že když jsem viděl v jakým stavu se ten doktor nachází, tak bych utekl taky!

 Jo jo! Co nám zbejvalo, než začít dělat jejich práci! Naštěstí byl cirgus sbalenej a tak se mohlo vyrazit na novej plac.

 Cesta nám ubíhala celkem príma. Jízdu v koloně máme nacvičenou a tenťáky k ní nepotřebujeme.

 Oni vždycky při přesunu jezdí vedle šoférů a nanejvejš ukazují rukou směr, když nefungují blinkry.

 Ovšem teď to nešlo. Vzhledem k jejich specifickejm žaludečním a střevním problémům, je nikdo nechtěl vzít do kabiny. To by tak hrálo, aby mi Griša zaneřádil traktor!

 Vyřešilo se to snadno. Krotitel vlků, Ulrich von Wolfstein, vystěhoval vlky z klece a narvali jsme dovnitř tenťáky. No a vlky jsme dali do maringotky stavěčů.

 Je docela zajímavý, že podle zvuku se ani nedalo poznat, ve který jsou vlci a ve který ty marodi! Vytí jako vytí!

 Jen co jsme dorazili na plac našeho novýho působiště, začaly problémy.

Nejdřív totiž musíme celou kolonu hezky zatočit po obvodu placu!

 Cožpak vo to?! Hezky se to poví, ale těžko provede, když vás nikdo nenaviguje!

 Tohle vždycky dělal Voloďa, kterej byl v sojůzu v Rudý armádě jako regulovčik. Měl něco odslouženo v Afghánistánu a získal tam praxi v navádění tanků skrz soutěsky.

 Naváděl perfektně! Tank vždycky bezchybně najel na minu!

 To co je pro tanky mínus, bylo pro nás plus. Před Voloďou totiž Abdul rozmístil na zem značky, na kterejch se máme zastavovat. Voloďa nikdy nezklamal. Vždycky jak ukazoval, že mám popojet o pět metrů, věděl jsem, že jsem tak půl metru před značkou!

 Zkrátka stačilo se řídit přesným opakem jeho příkazů a člověk věděl, že nemůže nikdy minout cíl!

 Jenže Voloďa momentálně skučel v kleci a tak nám nezbylo, než si navigovat sami.

 Wolodijowski vyměřil od středu náměstí provázkem značky a začal nás navádět!

 Tak to byl první malér!

 Všichni jsme byli zvyklí na Voloďu a jeho antistyl a Wolodijowski ukazoval jako normální člověk!

 Jako první to napálila Liazka s technikou do klece s dikobrazama!

Dikobrazí vůz se převrátil a jak z něj ty dikobrazové vypadli, tak na ně najelo další auto a gumy byly v čudu!

 Když se nám, jakž-takž, povedlo zaparkovat (vůz se senem jsme z řeky netahali) začali jsme stavět tent.

 To musí najet auto se šapitó doprostřed prostranství. Postaví se sloupy a na ně se klikama rve plachta nahoru.

 První sloup jsme zahákli za tahač. Zapřeli jsme ho v zemi a tahač začal stavět.

 No jo. Jenže tohle jsme znali, jako umělci, jen teoreticky! Principál měl sice návod na stavbu stanu, ale to bylo na turistický áčko!

 Tahač zabral a sloup se začal pomalu zvedat. Jenže pak zabral nějak víc a sloup se zvedal rychleji. No a pak zabral ouplně nejvíc a sloup se postavil jak prst boží!

 Hm?! A pak nám jako prst boží taky pohrozil!

 Začal se kejvat ze strany na stranu, jako by říkal: „Ne né. Panáčkové vy to nepostavíte!“

 V tu chvíli se z vlčí klece ozvalo: „Tak nět! Lana! Uáááuííí! Lana vam nužnyje! Aůůů!“

 Naši stateční tenťáci! Někdo z nich viděl, jak to przníme, a vzchopil se k činu.

 Principál pochopil situaci a zavelel: „Stavěče ven! Budou náš rozum, a my jejich ruce!“

 No já to tvrdím furt, že je to magor! Tohle říct před tím plebsem! Při první příležitosti si řeknou o větší příděl potravin a rumu!

 Nechal je vynosit ven.

 Jemně jsme je položili do bláta, aby mohli radit. Sice jsme při to jednoho ztratili (bláto bylo místy ke kolenům), ale začalo to jít líp!

 Stavba trvala místo několika hodin skoro celej den, ale zvládlo se to!

 No tak tu osmkrát spadlou plachtu nebudu počítat. A ani ty divný elektrický výboje, co přizabily několik místních čumilů, se nedají počítat. Při těch vážnejch problémech…

 Tak a už to stojí!

 Jen budeme muset počkat, až se nám dají tenťáci do kupy, abychom mohli taky odejet někam jinam. Tady nemáme moc velkej úspěch.

 Lidi si pořád stěžujou, že je špatně vidět z hlediště do manéže!!!

 No já si to myslel, že to hlediště se mělo stavět tak, že první řada je nejníž a né naopak… Ovšem principál je principál…

 Ten má prej vždycky pravdu!

KONEC