čtvrtek 31. prosince 2015

Jak jsme stříleli rachejtle aneb Malá úvaha o silvestrovském (oka) povyražení

"Juhaháááá, a letííí! To je bájo! Dělej, Wolodijowski, podej mi další rachejtli. Jo, tu jak je na ní přivázaná kabina pro potkana. 
Tááák, milej myšáku, nasadíme helmu z vlašskýho ořechu. Zapálit šňůru... Je to malý krok pro člověka, ale velký pro myšáka! A leť, myšáku, leť!
Hezkýýý, to je rychlost. A sakra... No nic, no. Kosmonautika je rizikový povolání a byl to holt průkopník. Ale efekt, jak to bouchlo, to byl fakt hezkej, to se musí nechat!"

Inu, Silvestr. To je to pravý ořechový pro milovníky vejbuchů a všelijakejch ohnivejch vodopádů, fontán a explozí!
Dneska se to dá všechno sehnat za hubičku na tržištích, kde naši vietnamští spoluobčané prodávají přebytky ze zásob Vietcongu. To dřív nebejvalo. Komunisti se asi obávali, že by se tohle střelivo dalo využít ke státnímu převratu, takže prodej nebyl povolenej. Tudíž si lidi se sklony k pyromanii a vejbuchománii museli petardy vyrábět sami. Jó, to pak bejvávalo v Televizních novinách k vidění všelijakejch utrženejch okončetin a bědujících občanů obviněných z nedovoleného ozbrojování a držení výbušnin.
Teda né, že byto dneska nebylo k vidění, ale dneska si za to už lidi můžou sami. Na každý bumajzli nebo petardě je přeci návod k použití! Tak nechápu, jak se může někomu něco stát!
No hele. Třeba tady zrovna držím v ruce takovej váleček. Když nebudu úplně blbej, tak si přece přečtu návod, kterej je tam z boku napsanej. 
Tak moment. Tady to máme finsky, maďarsky, estonsky, swahilsky. Tohle vypadá na arabštinu a česky to určitě někde budéééé... Určitě to někde bude, ale já to zatím nemůžu najít, takže si to přečtu čínsky. Chu šu mieng mu tcháj ťing kuoming go atd atd... Jasně, jasně. Tohle je jasný jako facka. Jasný a srozumitelný, ale stejně radši budu postupovat, pro větší bezpečnost, podle obrázků, který jsou nakreslený z druhý strany!
První obrázek nám ukazuje postavu, která nemá sukni. Tudíž se jedná zřejmě o muže. Je tedy nabíledni, že s válečkem můžu manipulovat i já.
Postava drží váleček v ruce. No pochopitelně, jako taky jak jinak. V noze by to šlo blbě. Leda, že by ten člověk byl opice, to by pak šlo celkem dobře.
Ale zpět k návodu. 
Na dalším obrázku je znázorněnej váleček i s doutnákem. K doutnáku se blíží zapálená sirka, (já mám sice jen zapalovač, ale to snad nebude vadit) a ta sirka evidentně zapaluje doutnák. To bude ta jiskřička vyvedená ve žlutý barvě.
A co tu máme dál?! Další obraz. Postava prchá ve směru šipky. To je taky jasný. A má prchat nějakejch patnáct až dvacet kroků. No, nejsem žabař, ale já klidně prchnu i víc, protože, jak jsem říkal: Bezpečnost především!
No, a poslední obrázek. Postava kouká k nebi, na kterým se rozprskávaj různobarevný jiskry. Všechno jsem pochopil, jdeme na to!

Uchopím váleček a zapalovačem zapaluju šňůru zápalnici. 
Naštěstí mám ten zapalovač, protože nechápu jak bych to udělal sirkama, když přitom musím držet tu petardu!
Zapaluju... Zapaluju... Ještě jednou zapaluju, protože se mi zdá, že to čmoudí nějak málo a jaksi postrádám tu žlutou jiskřičku z návodu! 
No fajn. Plamínek už jede po šňůrce, takže nyní začínám prchat ve směru šipky, kterou jsem si křídou nakreslil na zem. Prchám víc než těch dvacet kroků. Prchám klidně čtyřicet kroků, protože na bezpečnost se musí dbát! 
No fajn. A teď už jen ten upřený pohled na nebe a očekávat tu spoustu krásných efektů! Rej a mumraj ohňů.

Víte, já si ty obrázky vážně prohlídnul dobře. Opravdu moc dobře! Dokonce jsem se od místa zážehu zápalný šňůry vzdálil víc, než bylo požadováno, ale...
Prostě jsem nějakým nedopatřením přehlídnul ten obrázek, na kterým postava tam znázorněná pokládá onen váleček na zem a pak teprve začíná prchat!
Tímto děkuji vrchní sestře, že byla tak ochotná a napsala za mě tyto poslední odstavce mnou diktované. 
Přeji vám krásné prožití Silvestra a hodně skvělejch vejbuchů v celém příštím roce!

"No nic, sestři, tak mě můžete zase odvézt na pokoj... Cože cejtíte? No to bude asi zase můj župan. Nejspíš zase začal doutnat..." 

středa 2. prosince 2015

A už jsou zase za dveřmi


A už jsou zase za dveřmi!

Fejeton pro měsíčník Enter

Prosinec 2015


Tak už zase stojí za dveřmi a chystají se k vám vejít. Ne nebojte se. Nejde o žádné podomní prodavače, ani o nemilé či milé, příbuzné. Za dveřmi totiž ve skutečnosti nestojí žádná tělesná bytost, nýbrž tam stojí událost. A to událost takříkajíc duchovní. A duchovní události, jak známo, žádné tělo nemají, takže jim otevírat nemusíte, jelikož ony dokážou skrz dveře proniknout zcela samy. A věřte tomu, že Vánoce, a o těch je právě řeč, se k vám dostanou, ať chcete nebo ne.
Vánoce jsou totiž v poslední době mimořádně rafinované a mají to setsakramentsky promyšlené. Už dávno nejsou tak naivní, aby čekaly na konec listopadu a dostavily se se začátkem adventu. I kdepak. Teď na to jdou Vánoce jinak. Někdy koncem srpna vyšlou do supermarketů své první průzkumné jednotky v podobě menších rot čertů a Mikulášů, kteří se nenápadně infiltrují do regálů cukrovinek. Čerti a Mikulášové v regálech pochopitelně nestojí jen tak. Naopak! Po celé září pilně pracují na vytlačení všech těch gumových medvídků a cucavých bonbónu, aby tak udělali místo pro druhý sled, kterým je výsadek zázvorových perníčků, skořicových sušenek a jednoduchých i dvoupatrových kolekcí následovaných mimořádně drsnou rotou propagandistů v podobě mluvících, zpívajících a tančících sobů, medvídků nebo Santů. Když mají Vánoce konečně obsazené téměř celé cukrovinky, vtrhnou i do papírnictví, které svážou lesklými řetězy a pro jistotu mu nasadí i pouta adventních věnců.
Po této akci následuje obsazení sdělovacích prostředků. Na obrazovce se nám jednoho dne začnou objevovat v nebývalé míře reklamy na parfémy prostému lidu běžně nedostupné, v těsném závěsu za nimi pak přijdou reklamy na hračky v ceně tří měsíčních platů, a když se konečně ukáže divákům i ten neuvěřitelně lakotný otec, (se nezlobte, ale holce nedá najíst a ještě jde krást stromek) kterého pronásleduje divočák, tak to je už i lidem kteří prozatím procházeli kolem regálů s vánočním zbožím bez povšimnutí, jasné, že se to blíží a odvrátit to nelze.
A v den, kdy se v oknech rozsvítí adventní svícny a na balkonech se začnou objevovat první oběšenci v červených kožiších, se odpůrci Vánoc začínají šklebit a prohlašují, že už je to tady zas a už aby to bylo za námi, a milovníci Vánoc se naopak začínají těšit a pomalu začínají sepisovat svá přání, která pak vloží do obálky a položí za okno, přičemž doufají, že Ježíšek není negramotný a ten dopis si přečte a oni pod stromeček dostanou to, co si přejí a né zase ty bačkory a Pitralon jako každý rok.
Musím říct, že já rozhodně patřím ke skupině, která se na Vánoce těší. Nejsem tedy blázen, který by se na ně těšil už od toho zmíněného srpna, ale jak je ve vzduchu cítit advent, začínám mít šimrání v zátylku a přemýšlím, co koupit pod stromeček, a kde to koupit, jak to zabalit, a kam to pak schovat, aby to nikdo nenašel a hlavně abych to pak na Štědrý den našel já a nemusel kvůli tomu vyházet všechny skříně jako nějaký šílený vánoční gestapák.
Mám prostě rád to těšení a atmosféru, která příchod Vánoc provází. Tu atmosféru mám spojenou se spoustou vůní. S vůní cukroví, které se line z trouby. S dýmem, který se následně line z téže trouby, ale i s vůní svařáku a punče, jak toho domácího, tak i toho z vánočních trhů, na které tak nadáváme a porovnáváme je s těmi tam v Německu, ale stejně na ně chodíme, protože takové krásné a originální zboží se jinde prostě nekoupí.
No vážně. Loni jsem tam viděl tričko s nápisem (citlivky to slovo přeskočí) Hovno. Já se omlouvám, ale skutečně tam bylo a já si myslím, že jako dárek je to k nezaplacení.  Posuďte sami. Otázka: „Co jsi mu dal letos?“ Odpověď: No, myslím, že jednou to slovo už stačilo…
Ale abych se vrátil k té atmosféře a vůním. Stejně jako vůni punče a jiných tekutých laskomin, mám rád vůni buráků a mandarinek, které spolu s vůní čokoládiček a prskavek udělají v mikulášském balíčku takový celkový zvláštní sváteční odér. Nevěříte?! Tak si ten balíček zkuste letos očuchat. A jestli žádný nemáte, nezoufejte. Jděte a udělejte si ho. A běžte se pak pátého prosince večer projít a koukejte kolem sebe, třeba potkáte i Mikuláše s čertem a andělem.
A když je nepotkáte, protože tahle trojka je dnes k vidění nějak méně často než dřív, zase nezoufejte, protože on je ten večer pěkný i tak.
V oknech blikají světýlka, támhle bliká hasičské auto, které přichvátalo, aby udatní hasiči zachránili záclony zapálené prskavkou, kterou se nezvedené dítko snažilo zahnat čerta z obýváku, a támhle je zase káď u které stojí muži v gumových zástěrách a z vody loví kapry, kteří se předhánějí v tom skočit jim do podběráku, jen aby už byli v síťovce a pak ve vaně, kde pěkně počkají na svou velkou chvíli, kterou je zabodnutí jejich kosti do vašeho krku.
Jó, jak jsem už řekl. Vánoce a těšení na ně, mám rád. I přes tu hromadu katastrof, které nás během nich můžou postihnout. Víte, já totiž neznám jiný svátek, při kterém bych se zase aspoň načas stal dítětem.
Tak nám, co je máme rádi, šťastné a hlavně veselé. No a vám ostatním, ať to nějak uteče.  

neděle 1. listopadu 2015

My bychom vzhůru k nebesům...



My bychom vzhůru k nebesům...

Fejeton pro měsíčník Enter

Listopad 2015


Pastýřská stěna. Naše Pastýřská stěna. Ach ano. Stará a elegantní dáma, lehce obrostlá mechem a těžce stromovím. S kloboučkem „Nebíčka“ na vrcholku šedé hlavy, hledí dolů na hladinu Labe, které jí líně omývá spodní lem sukně.
Stojí tady v Děčíně od nepaměti, a kdyby mohla vidět a mluvit, napovídala by nám toho tolik, až bychom si začali přát, aby byla radši slepá a němá. Což tedy vlastně je, takže nám nezbývá než si pouze domýšlet, co vše už prožila. A kdo ví, co ještě prožije, protože dokud bude Děčín Děčínem a Děčané Děčany, nedá nám spát a bude nás všechny stále vábit a přitahovat.
Snad právě kvůli jejímu vábení se kdysi v těchto místech usadili Keltové, které pak vyhnali Germáni následně vyhnaní Slovany, které pak o mnoho později znovu vyhnali potomci Germánů, aby je za pár let vypoklonkovali naši předci, takže nám nezbývá než doufat, že nás něco podobného hned tak nečeká. Pastýřská stěna prostě s lidmi dělá divy.
Taky jste si všimli té magické síly, která nás nutí, abychom na ní vystoupali, vylezli nebo vyběhli, či třeba vyjeli na kole?! No a ti ještě bohatší se nechali vyvézt autem?!
Někteří lidé dokonce ochotně riskují při pěším výstupu dva až tři infarkty včetně závěrečné vrcholové mrtvice, ale za ten pocit, kdy pak stojí na vyhlídce pod „Nebíčkem“ a mohou zvolat: „To jsou teda panorámata, mámo!“ jim to opravdu stojí.
Tedy, né, že bych snad věřil, že ten kus ztvrdlého písku skutečně vysílá nějakou čarovnou sílu, ale faktem zůstává, že nás, místní, i přespolní, kteří k nám zavítají, tato stěna stále láká.
Já osobně zastávám teorii, která praví, že žijeme na bývalém mořském dně a jakási instinktivní touha nás z něj žene nahoru k hladině.  
Tolik tedy má teorie, ale je jisté, že důvodů k výstupu může být víc. Některé lidi tato stěna láká ze sportovních důvodů a sportovci, jak je známo, výzvy přímo milují. Tito sportsmeni a sportsmenky potom pohrdnou cestou obyčejných smrtelníků, a vydají se vzhůru viou ferratou přicvaknutí k ocelovému lanu, aby podobni mravencům lezoucím za cukrem, dosáhli vrcholu, na kterém se pak cítí jistě neméně šťastni, než byl Reinhold Messner na Čumulungmě.
Jiní, ti méně zdatní a nemilující adrenalin, se zase vydají jednou z poměrně bezpečných lesních cest, vábeni nejen touhou po vrcholu, ale třeba i po houbách, které nasbírají cestou a pak doma pěkně očistí a rozkrájí, aby zjistili, že je to samej červ, ale jinak ta procházka byla vážně super, takže stará fakt nemůže nic namítat proti tomu lahváči, když už nahoře zakázala jedno v „Nebíčku.“
Když vynecháme skupinu venčičů, které do lesů na „Pastýřáku“ ženou spíš potřeby jejich miláčků než touha po vlastním pohybu a také skupiny nezletilců vybavených igelitkou plnou „krabicáků“, toužících zmizet a být neviditelní v některém křovisku, zůstane nám tu skupina největší, tedy návštěvníci ZOO, které k pochodu kolem synagogy donutily jejich (a v horším případě dokonce cizí), děti a pak také turisté, kteří chtějí vystoupit nahoru, aby mohli vidět shora to, co předtím viděli dole. Inu, každý má jiný důvod a jiný způsob, proč a jak se dostat nahoru.
Ovšem pozor. Je tu ještě jedna sorta lidí, kterým nestačí existující způsoby dopravy na Pastýřskou stěnu. Jim nestačí nahoru vyšlapat, vylézt nebo se tam nechat vyvézt motorovým vozidlem nebo na rámu kola. Jim Pastýřská stěna svou magickou mocí učarovala natolik, že za bezesných nocí vymysleli plán, kterak vrcholu dosáhnout a pokořit ho za pomocí lan a kabin. Ano! Lanovka! Lanovka jako atrakce. Dobytí vrcholu bez jakéhokoliv úsilí a to je, promiňte mi ty hrubé výrazy: Nečestné a nesportovní! A pokud chcete tvrdit, že autem je to přece totéž, oponuji! Zkuste si tam nahoře v sezóně zaparkovat! Takové úsilí, jaké budete muset vyvinout k nalezení volného místa je rovno vrcholnému sportovnímu výkonu!
Však musím se přiznat, že i já jsem díky své vrozené lenosti na moment podlehl tomuto vábení a už jsem se viděl, jak se z kabiny lanovky posmívám pachtícím se lezcům na ferratě, ale pak jsem si vzpomněl na jednu kroniku, kde se psalo o jisté atrakci v šestnáctém století: Téhož léta 20. dne dubna, v neděli, nějaký pekař z Čáslavě chtěl jeti na sudě po provaze z tejnské věže na rynk a odtud zase nahoru na věži Rathouskou. Ale dolů ještě jeti nepočal, svrchní provaz mu se přetrhl a on pustiv se se sudu upadl před dveře kostelní a ruku sobě zlámal. Veliké měl štěstí, že se nezabil.
Sakra lidi. Jestli fakt nebude lepší chodit nahoru pořád po svejch, ono by se to totiž té staré dámě mohlo přestat líbit a svou magickou mocí by nám mohla způsobit mnohem větší starosti, než způsobila týnská věž tomu nešťastníkovi z Čáslavě. Né, vážně. Prý jsme jeden z nejobéznějších národů Evropy, a když to spojíme s lanovkou… Nebudeme riskovat, že?!

úterý 13. října 2015

Knihovna do ucha


Knihovna do ucha - knihovna pro vaše uši!

Nechce se vám číst, ale jen poslouchat?! Není problém! Rétoři Knihovny do ucha pro vás připravili mnoho skvělých nahrávek. Stačí se jen zaregistrovat a pak už jen stahovat a poslouchat...

Mikrodramata a dramatizace mých povídek najdete zde

 

čtvrtek 17. září 2015

Staré pověsti české - Part.II


Ctirad a Šárka




Kníže Oldřich a svatý Prokop



Blaničtí rytíři






A výhodně oženěného Přemysla a kněžnu Libuši, již netřeba představovat...














pátek 15. května 2015

Staré pověsti české



O praotci Čechovi



Horymír a Šemík



      O Bivojovi       
       
  

  O Přemyslovi




O Přemyslovi podruhé...






A na závěr nám zahude Dalibor




středa 8. dubna 2015

Básně psané v šeru, tedy Básně příšerné.


Náš dědeček

Náš milý dědeček, vykopal si hrobeček.
Všichni říkají mu: Dědečku! K čemu vám je hrobečku?
Vy budete tu s námi do sta let!
Však věděl děda, proč hrob chce hned.
V noci, když slunce ustoupilo měsíčku,
bacil kramlí babičku!


Japonská

Na břehu jezírka, sedí stařec.
Bledý měsíc se tiše dívá do vodní hladiny.
Náhle z rákosí vyrazil plachý srnec.
Moudrý stařík, držící v ruce konev, má narozeniny.
Nu, a to je konec
Japonci rádi píšou takové blbiny!


O nečinnosti policie

Unesl grázl dívku mou,
krásnou, jako sen.
Však úřady byl případ odložen.
Prý nikdo, nebude pátrat,
po Bárbíně od Mattela jen!


Romantický večer

Pod košatým stromem, milenci v objetí sedí.
Je ticho, a pouze zpěv ptáků zní.
Nic kolem sebe nevnímají,
své sny o budoucnu sní.
A jen ptáčci tuší, ptáčci snad vědí,
že toho úchyla za stromem, už motorová pila v ruce svědí!
Chvilku byl hluk, a už je ticho zase jen.
Milenci, nyní již navěky, spí svůj sen.
A úchyl?!
Je spokojen!



 Chyba ve svádění

Skládal jsem jí origami
a lákal jí na tatami.
Ještě teď mi srdce buší,
když vzpomenu si,
jak roloval jsem pro ní suši.
Leč všechno marno bylo činění.
Já neměl ani tušení,
že nebyla to Japonka,
ale chladná Laponka.


Francesco

Francesco byl krasavec,
tak rozhodl se, jasná věc,
že živ bude jak gigolo.
Však zemřel hlady nakonec.
Byl to totiž pitomec.
Netušil, že gigolo,
nesmí ho mít picollo!


Báseň o xenofobii Valašské

Postavil Eskymák na lůce iglů.
Šel kolem Valach, jebnul ho cihlů.


Slizí romance

V odpadní rouře,
zahořel sliz v touze,
po čarohnusné slizici.
Bouřlivou noc prožil sliz se slizicí.
Ta ráno mu pak řekla:
 „Doufám, že budeš dobrým otcem, pro naše malé slizíci.“
I vysmál se jí sliz,
a nedbaje na její oči slizící,
plazil se pryč rourou smrdící.
Zbyla sama slizice,
jenž smutná byla velice.
A večer, pozřela Savo, slizice,
neb chtěla zemřít, a ne v tom studu žít více!

  

Za práva zvířat

Ve světě se pořád mluví o jistých právech zvířat,
ovšem my Češi, dáváme všem příklad.
V Česku totiž, bez ohledu na školy,
instalujem do vlády, jen pořádný voly!


Krátká kritika aneb Jak byl Beckett nepochopen

Drahý příteli.
Chtěl jste znáti můj názor na Vaši hru: Čekání na Godota.
Přečetl jsem, a co říci?!
Snad jen: Co vy jste to za kokota?!
Váš kritik.

Liščí sen

U kožešnictví liška hledí do výlohy,
je mráz, dýchá si na packy a zebou jí nohy.
Zahrozí pak pěstičkou: „Jen počkejte vy potvory.
Vy si tam chrníte a já musím zpátky, do studený nory!“
Pak smutně sklopí hlavu, a cestou domů si pod fousky brumlá: „Ach. Třebas jen na den, nebo na dva.
Třeba jen na chvilku nevelkou, kéž bych tak jednou byla modelkou.“


Delirium

Když zraky protřel jsem,
tak nevěděl, zda sním či bdím.
Do očí hleděl jsem, saním strašlivým.
A vedle tramvaje brouk Pytlík spěchá.
Ó já tušil, že mne to jednou čeká.
V léčebně o tom mnohé slyšet bylo,
že delirium již sta opilců zahubilo.
Jak strašný pohled, když tank žlutého slona stíhá,
a trpaslík se sedlem, na mne paží kývá.
Ach Bože, proč já jen?!
Ale moment.
To není delirium.
Já jen cestou z hospody,
vedle kolotoče, upadnul na zem.

neděle 15. března 2015

Nejlepší komik



„To jsem rád, že jste mě tak dobře přijali,“ řekl pan Klikar s úsměvem osazenstvu stolu, když vrchní přinesl tác s panáky rumu. „Přeci jen, jsem tu novej, a to štamgasti neradi viděj.“
„Ale jděte,“ mávl rukou pan Rudný, „nejsme žádný lidožrouti a místo u stolu nemá nikdo propachtovaný na věky věků. Ostatně, každej jsme odněkud a nikdo z nás, tady v Lhotě, nebydlí od narození.“
„Tak na zdraví,“ řekl pan Klikar a ťukl si s ostatními pány.
„Ať slouží!“ řekl doktor Novotný a na jeden zátah vypil skleničku. „Víte, pane Klikar, my si tady nepotrpíme na nějaký kastování. Když je někdo sympatickej, bereme ho k nám ke stolu, a je nám šumafuk, jak dlouho tady bydlí.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Rudný a olízl si rty. „Stejně tak je nám jedno, jak je takovej člověk starej nebo mladej, jako vy. Až dorazej ostatní kluci, určitě jim vadit nebudete.“
„Já jsem vážně rád, že tu můžu s vámi posedět,“ řekl pan Klikar. „Nerad dřepím u piva sám. To si pak připadám jako tichej alkoholik. Když jsme se sem před tejdnem se ženou přistěhovali, měl jsem obavy, jaký tu budou lidi. V některejch hospodách sedí každej sám a to já nikdy nepochopím. Hospoda je přece od toho, aby se v ní lidi bavili. Lidi, co jen tak potichu pijou pivo za pivem, dokud nejsou nalitý, nikdy nepochopím.“
„Máte recht,“ kývl doktor Novotný. „A u stolu taky musí bejt sranda. Jak není sranda, není to vončo. Já si sice v blázinci jako psychiatr užiju srandy kopec, ale to bejvává spíš taková smutná legrace.“
„Moje řeč!“ řekl pan Klikar a napil se piva. „Navíc s mi líbí, že tady není televize. V Koníně, kde jsem bydlel, jsem chodíval na pivo do kulturáku a tam ta bedna byla zapnutá celou otvíračku. Hostinskej otevřel lokál a hned to zapnul. Chlapi pak jen seděli a zírali na seriály. To bylo otřesný. Já jim třeba říkal, že dáme karty a oni né. Prý by jim uteklo, kdo s kým a jak.“
„Hnus,“ ušklíbl se pan Rudný. „Televize a tichý lidi v hospodě, to je jenom pro zlost. Já to ještě pochopím, když je v ní nějakej fotbal nebo hokej, ale koukat na seriály?! Co je to za kulturu?!“
Doktor Novotný si nacpal dýmku a škrtl sirkou. Zapálil si a zabafal. „No, víte, pane Klikar, nebudeme se dělat lepší, než jsme. Ona tady televize taky bývala, ale už je rok pryč.“
„Ale jděte,“ podivil se Klikar. „Neříkejte mi, že jste taky sledovali Ordinaci v růžový zahradě, nebo něco tomu podobnýho.“
„Na seriály jsme se nedívali,“ ušklíbl se pan Rudný. „Jak jsem říkal. Dívali jsme se na sport, ale jenom někdy.“
„Proti tomu nic nemám,“ řekl Klikar a pokrčil rameny. „Já se na fotbálek podívám rád. Je fakt, že v hospodě to má jiný grády než v obýváku s manželkou. A co se s tou televizí stalo? Rozbila se?“
Doktor Novotný se uchechtl: „Che, tak trochu se rozbila. To jste trefil.“ Vypustil z úst oblak kouře a pokračoval: „Rozbila se, protože žádná televize nevydrží rány sekerou!“
„Cože?!“ zakuckal se pivem pan Klikar. „On jí někdo vzal sekerou?!“
„Kdyby jenom jednou,“ řekl pan Rudný. „Evžen jí tenkrát rozsekal na maděru. To bylo tóčo. Pak sem skoro rok nesměl. Mirka, to je ten vrchní, jsme museli ukecat, aby mu toho zaracha zrušil. A tuhle doktor se musel Mirkovi zaručit, že Evžen už bude v pohodě.“
„Ale jděte,“ zavrtěl hlavou Klikar. „Co to bylo za cvoka?“
Doktor Novotný se usmál. „Všiml jste si toho chlápka v montérkách, co seděl támhle v rohu, u stolku pro dva, a cucal pivo? Před chvílí odešel.“
Pan Klikar kývl a podíval se na doktora Novotného. „Myslíte toho s bradkou?! Jo, všiml. Já si říkal hned, že je to nějakej divnej pavouk, když tak sedí sám. Když jsem přišel tak ani neodpověděl na pozdrav.“
„Jo, to byl on,“ kývl doktor a potáhl z dýmky, „ale nemějte mu to za zlé. Měl a má to chudák těžký.“
„Hm, asi místní morous a alkoholik, co?“ řekl pan Klikar a napil se. „To je přesně ten typ jak jsem o nich mluvil. Sedí sám a jen pije.“
Pan Rudný vytáhl z krabičky cigaretu a olízl jí. „No, máte a nemáte pravdu. Dneska už to morous a nemluva je, ale dřív to bejvával príma společník. Říkal jste, že máte rád, když je v hospodě bžunda. Tak vám povídám, že s tímhle chlapem byla zábava přímo extrovní! Nejlepší štamgast u tohohle stolu!“
„Zábava? To jako že mlátil do televize sekerou, jo?!“ zasmál se pan Klikar.
„Ale kde že,“ mávl rukou doktor Novotný. „Ten vám umí vtipů, že byste se uchechtal. A tehdá na silvestra, jak imitoval všechny starý herce, to vám bylo něco!“
Pan Rudný si povzdychl: „Jó, panečku. Anebo jak umí našeho starostu. Paráda! Ale kde ty časy jsou.“
„Teď tomu nerozumím,“ řekl pan Klikar a podrbal se na hlavě. „Tak co se s ním stalo?“
Doktor Novotný se napil a otřel si rty. „Inu, byl až moc dobrej komik. To je ten problém.“
Rudný pokýval hlavou. „Pravda pravdoucí. Byl nejlepší. Byl lepší než ty paňácové v televizi.“ Potom si zapálil cigaretu a dodal: „Hanba jim, kašparům.“
„Ostatním třeba ne,“ řekl doktor Novotný a pokrčil rameny. „Třeba to udělal jen ten jeden.“
„Pochybuju,“ řekl Rudný. „Se vsadím, že to dělají všichni!“
„Promiňte, pánové,“ řekl pan Klikar a povytáhl obočí, „nezapomínejte, že tu sedím prvně. Já nějak nestíhám chápat, o čem to mluvíte.“
„Víte,“ začal pomalu doktor, „jak bych vám to vysvětlil. Když jste říkal, že nemáte rád ty tichý pijáky, tak my tu mívali taky jednoho. Seděl vždycky tam, co teď sedává Evžen. Byl to takovej nenápadnej mužskej. Přespolní. Nebyl ze Lhoty ani z žádný vesnice v okolí. Dojížděl sem autobusem nejspíš až z Prahy. Nikdy se nikým nebavil, pil pár piv za večer, ale pořád měl u sebe notýsek. Bejt to za komunistů, mysleli bysme si, že je to nějakej špicl, kterej si zapisuje, co tady meleme proti režimu, jenže…“
Pan Rudný skočil doktorovi do řeči: „Jenže on si zapisoval něco úplně jinýho, pacholek jeden zpotvořenej!“
„A co?“ zeptal se pan Klikar zvědavě.
„Co?!“ řekl pan Rudný a vztekle zamáčkl zbytek cigarety v popelníku. „Všechno co slyšel a stálo to za to. To si zapisoval! A co si nezapsal, to si určitě pamatoval!“
„Přesně tak,“ řekl doktor Novotný, naklonil se ke Klikarovi a tiše pokračoval: „A pak sem jednoho dne přestal chodit. Z ničeho nic. Říkali jsme si, že mu tady asi přestalo chutnat pivo nebo co. Ale nikomu nechyběl. A proč taky, že?!“
„A mně nebude chybět už nikdy!“ řekl pan Rudný a mávl na vrchního. „Dej nám to ještě jednou dokola, Mirku, ať spláchneme tu hořkost v hubě!“
Vrchní donesl další rundu, a když se vzdálil, doktor Novotný zdvihl skleničku. „Tak šup tam s tím, panstvo.“
„Už mě nenapínejte,“ zaprosil pan Klikar, když do sebe hodili rum. „Co bylo dál?“
Doktor Novotný se pohodlně opřel. „No, dál. Dál to bylo zlý. Jednoho dne jsme sem všichni přišli a chtěli jsme se koukat na fotbal. Bylo to nějaký mezistátní utkání. Vrchní zapnul bednu, ta stávala támhle nade dveřmi na tý polici, a protože do zápasu zbejvala ještě půl hodina, dal tam nějakej zábavnej pořad. My na to nekoukali, ale Evžen si šel odskočit a když se vracel, stavil se u pípy pro cigára. Zadíval se na televizi, poprosil Mirka, aby to dal nahlas a zpozorněl. Vrchní nám pak říkal, že Evžen několikrát změnil barvu. Chvíli byl rudej. Pak šel nějak do zelena a nakonec zmodral. V ruce prej rozdrtil krabičku cigaret a zařval něco o hajzlech zlodějskejch. No a potom vyrazil ze dveří ven.“
Pan Rudný si zapálil další cigaretu a pokračoval místo doktora: „Nám to bylo divný, kam tak letí, tak jsme se zeptali Mirka, co Evžena tak vytočilo. Mirek jen ukázal na televizi a řekl nám, ať se jdeme podívat. A co myslíte, že v ní bylo, pane Klikar?!
Když Klikar řekl, že netuší, Rudný zdvihl prst. „Ten tichej a nenápadnej chlápek od nás z hospody tam byl! Ovšem teď už nebyl vůbec tichej a nenápadnej. Teď byl jako sám bůh srandy. Stál tam v nějakým šíleným barevným saku a vykládal lidem fóry. Lidi v publiku řvali smíchy. A by taky ne, když to byly fóry našeho Evžena!!!“
„No počkejte,“ vydechl pan Klikar, „to jako vážně?!“
„Smrtelně vážně!“ řekl doktor Novotný. „Celou tu dobu, co sem jezdil na pivo, poslouchal Evžena a všechno si zapisoval. Použil úplně všechno! Dokonce i starostu. Toho jen předělal na prezidenta! Teď na těch Evženovejch fórech asi tvrdě vydělává. Tak se jeden nemůže divit, že když se Evžen vrátil, držel v ruce sekeru a z televize nezbylo lautr nic! No a od té doby tady žádná televize není,“ dokončil vyprávění doktor.
„To pro jistotu, abysme zase někdy náhodou nezapnuli nějakej ten veselej pořad!“ řekl pan Rudný a s trpkým úšklebkem dodal: „Jak jsem řekl. Tichý lidi a televize. To v hospodě nikdy nedělá dobrotu!“

KONEC

pondělí 2. února 2015

Umění naslouchat



„Tedy pánové, ta jatýrka byla delikatesní!“ řekl inženýr Majer, když dojedl a otřel si ústa ubrouskem. „Taková jsem na talíři neměl ani nepamatuji!“
„Jsem rád, že vám chutnalo,“ řekl vrchní, který přišel odnést prázdný talíř. „V kuchyni ani nebudou mít práci s mytím. Vždyť vy jste ten talíř snad i vylízal!“
„Vylízal,“ přisvědčil inženýr Majer a usmál se. „Není zač se stydět. Pokud je jídlo vynikající, jde u mě etiketa stranou.“
„Rád vidím, že vám chutná,“ řekl vrchní a podíval se ostatní pány u stolu. „A jak chutná vám, vážení?!“
„Vyřiďte v kuchyni, Františku, že koleno nemá chybu!“ zahuhňal s plnou pusou doktor Pelc. „Paní Bohunka je kuchařka políbená samotným bohem poživačnosti.“
„Tak, tak,“ pokýval hlavou pan Grunt a zdvihl prst. „Nic člověka tak dobře nenaladí, jako její jídlo! Ledvinky s rýží jsou jedna báseň!“
„Jasně, že vyřídím,“ řekl vrchní a položil na tác Majerův talíř. „Paní Bohunka je náš poklad. Takovou kuchařku aby dneska jeden pohledal s lucernou v pravé poledne.“
„Máte recht,“ pravil pan Grunt a zafuněl. „Bylo to vynikající a přišlo mi to k duhu. Ledvinky jsem jedl naposledy, když jsem byl malej kluk. Už jsem skoro zapomněl, jak chutnají.“
„Víte co je zajímavé, pane vrchní?“ řekl inženýr Majer. „Ta kuchařka je bezesporu fantastická, ale to mi povězte, jak vy vždycky odhadnete na co budeme mít chuť?“
„Ano, pan inženýr má pravdu, Františku,“ řekl doktor Pelc a napil se piva, „vždycky to tu bývala taková zaplivaná špeluňka, kam jsme chodívali jen na pivo, to tu bylo vždycky dobré a vám všechna čest, držíte jeho úroveň stále vysoko, ale s jídlem tady bylo bídně.“
„No jo,“ řekl pan Grunt, „to má inženýr svatou pravdu. Na jídelníčku bylo skorem pořád to samé. Guláš s kilem pepře a oschlejma knedlíkama. Řízek jako podešev a …“
„A nebo vepřový výpečky. Ovšem spálený na uhel!“ skočil do řeči panu Gruntovi inženýr. „A pak se tu objevíte vy, pane Františku, přivedete sebou Bohunku a jídelníček je každý týden jiný. A jak jsem už řekl. Vy nejenže máte vždy jinou nabídku, ale s naprostou přesností odhadnete, na čem si každý z nás pošmákne. Vždyť my ani jídelníček nemusíme číst.“
„To víte, však jsem v kšeftu už nějaký pátek,“ usmál se vrchní. „Všechno je to na odhadu lidí. Základem je naslouchat a správně se dívat.“
„Na tom něco bude,“ řekl pan Grunt. „To máte jako u mě v práci. Jak víte, já jsem instalatér. Zrovna dneska říkám tomu mladýmu učni, aby mi přinesl roury dvoucolovky a co myslíte, že udělal? Přinesl čtyřcoulovky. A proč to tak zkonil? Protože nenaslouchal a měl na uších sluchátka. A ještě byl drzý a hádal se se mnou, že roura jako roura. Jak to pak má pořádně téct? Ale, škoda mluvit…“
„No vidíte,“ zasmál se doktor Pelc. „U mě na patologii se stalo něco podobného. Zkoumám vzorek mozku a až po nějaké době se zjistilo, že mi poslali úplně jiný, než měli. Málem bych té nebožce přisoudil nádor, na který zemřel někdo úplně jiný.“
„Všude je něco,“ mávl rukou inženýr Majer. „Já dnes s kolegy řešil složení té nové malty a né a né najít tu správnou hustotu. Buď byla řídká, nebo hustá jako lepidlo. A z čeho to vzniklo?! Jak už správně řekl tuhle pan vrchní. Z nenaslouchání. Kolega Novák přidával stále mnoho vápna, jelikož je, s odpuštěním, hluchý jako tetřev!“
„Tak vidíte,“ řekl vrchní František a na tác položil zbývající talíře. „Naslouchání je důležité. To je marná věc.“
„Děkujeme a připravte nám účet, Františku,“ řekl pan Grunt. „Dobře jsme se najedli a pivečka popili, tak je čas jít domů. Přijdeme zase pozítří.“
„Jak si račte přát, pánové,“ řekl vrchní a lehce se při odchodu uklonil.
„A vyřiďte v kuchyni naše vřelé díky!“ zavolal za ním ještě doktor Pelc. Pak se podíval na své přátele a zakroutil hlavou. „Stejně mi to nejde na rozum, jak nás ten chlap dokáže odhadnout.“
„To je prostě zkušenost,“ řekl pan Grunt. „Inu, machr!“
„Tak, tak. Není nad něj a paní Bohunku,“ pokýval hlavou inženýr Majer a pohladil si břicho. „Jsem zvědav, copak nás čeká pozítří k večeři!“

***
Vrchní František zaplul s tácem plným talířů do kuchyně a usmál se na kuchařku Bohunku. „Ti tři ze čtyřky u okna vám vzkazují, že to bylo výborný. Jak je znám, zase nechají pořádný dýško. S vámi se kšefty pěkně točí, to vám tedy řeknu!“
„Že jim děkuju,“ řekla Bohunka a utřela si ruce do zástěry. „A copak je zlobilo dneska?“
„Dneska ani moc nenaříkali,“ řekl vrchní a podrbal se na hlavě. „Předevčírem pořád fňukali, ale dneska měli jen nějaký problémy v práci tak nevím, jestli z toho něco uděláte.“
„Uvidíme,“ řekla Bohunka, „vždycky se dá něco vymyslet. I když je pravda, že nemoci se dělají líp. Vyhozený koleno, tvrdnoucí játra a ledvinovej kámen, to bylo jasný jako facka.“
„Jo jo,“ řekl vrchní, „taky si na tom pošmákli. No, ale dneska jsem na vás zvědavej. Ten instalatér měl nějaký trable s trubkama, kterejma něco špatně teče. Inženýr zkoumal maltu, a doktor pitval mrtvej mozek. Tak co s tím?“
Bohunka si sedla ke stolu a zamyslela se. „Takže trubky, malta a mozek… No to je jasný jako facka, pane vrchní! Na pozítří napište na lístek makaróny s rajskou. Pak krupicovou kaši a takovej květákovovej mozeček, jako umím já, pan doktor ještě nikdy nejedl! A když mrtvej, tak i pár rakviček na závěr! No jaká jsem?!“
„Zlatá!“ řekl vrchní a vlepil paní Bohunce pusu na tvář! „Vážně zlatá!“

Konec