„To jsem rád, že jste mě tak dobře
přijali,“ řekl pan Klikar s úsměvem osazenstvu stolu, když vrchní přinesl tác s
panáky rumu. „Přeci jen, jsem tu novej, a to štamgasti neradi viděj.“
„Ale jděte,“ mávl rukou pan Rudný,
„nejsme žádný lidožrouti a místo u stolu nemá nikdo propachtovaný na věky věků.
Ostatně, každej jsme odněkud a nikdo z nás, tady v Lhotě, nebydlí od narození.“
„Tak na zdraví,“ řekl pan Klikar a
ťukl si s ostatními pány.
„Ať slouží!“ řekl doktor Novotný a
na jeden zátah vypil skleničku. „Víte, pane Klikar, my si tady nepotrpíme na
nějaký kastování. Když je někdo sympatickej, bereme ho k nám ke stolu, a je nám
šumafuk, jak dlouho tady bydlí.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Rudný a
olízl si rty. „Stejně tak je nám jedno, jak je takovej člověk starej nebo
mladej, jako vy. Až dorazej ostatní kluci, určitě jim vadit nebudete.“
„Já jsem vážně rád, že tu můžu s
vámi posedět,“ řekl pan Klikar. „Nerad dřepím u piva sám. To si pak připadám
jako tichej alkoholik. Když jsme se sem před tejdnem se ženou přistěhovali, měl
jsem obavy, jaký tu budou lidi. V některejch hospodách sedí každej sám a to já
nikdy nepochopím. Hospoda je přece od toho, aby se v ní lidi bavili. Lidi, co
jen tak potichu pijou pivo za pivem, dokud nejsou nalitý, nikdy nepochopím.“
„Máte recht,“ kývl doktor Novotný.
„A u stolu taky musí bejt sranda. Jak není sranda, není to vončo. Já si sice v
blázinci jako psychiatr užiju srandy kopec, ale to bejvává spíš taková smutná
legrace.“
„Moje řeč!“ řekl pan Klikar a napil
se piva. „Navíc s mi líbí, že tady není televize. V Koníně, kde jsem bydlel,
jsem chodíval na pivo do kulturáku a tam ta bedna byla zapnutá celou otvíračku.
Hostinskej otevřel lokál a hned to zapnul. Chlapi pak jen seděli a zírali na
seriály. To bylo otřesný. Já jim třeba říkal, že dáme karty a oni né. Prý by
jim uteklo, kdo s kým a jak.“
„Hnus,“ ušklíbl se pan Rudný.
„Televize a tichý lidi v hospodě, to je jenom pro zlost. Já to ještě pochopím,
když je v ní nějakej fotbal nebo hokej, ale koukat na seriály?! Co je to za
kulturu?!“
Doktor Novotný si nacpal dýmku a
škrtl sirkou. Zapálil si a zabafal. „No, víte, pane Klikar, nebudeme se dělat
lepší, než jsme. Ona tady televize taky bývala, ale už je rok pryč.“
„Ale jděte,“ podivil se Klikar.
„Neříkejte mi, že jste taky sledovali Ordinaci v růžový zahradě, nebo něco tomu
podobnýho.“
„Na seriály jsme se nedívali,“
ušklíbl se pan Rudný. „Jak jsem říkal. Dívali jsme se na sport, ale jenom
někdy.“
„Proti tomu nic nemám,“ řekl Klikar
a pokrčil rameny. „Já se na fotbálek podívám rád. Je fakt, že v hospodě to má
jiný grády než v obýváku s manželkou. A co se s tou televizí stalo? Rozbila
se?“
Doktor Novotný se uchechtl: „Che,
tak trochu se rozbila. To jste trefil.“ Vypustil z úst oblak kouře a pokračoval:
„Rozbila se, protože žádná televize nevydrží rány sekerou!“
„Cože?!“ zakuckal se pivem pan
Klikar. „On jí někdo vzal sekerou?!“
„Kdyby jenom jednou,“ řekl pan
Rudný. „Evžen jí tenkrát rozsekal na maděru. To bylo tóčo. Pak sem skoro rok
nesměl. Mirka, to je ten vrchní, jsme museli ukecat, aby mu toho zaracha
zrušil. A tuhle doktor se musel Mirkovi zaručit, že Evžen už bude v pohodě.“
„Ale jděte,“ zavrtěl hlavou Klikar.
„Co to bylo za cvoka?“
Doktor Novotný se usmál. „Všiml jste
si toho chlápka v montérkách, co seděl támhle v rohu, u stolku pro dva, a cucal
pivo? Před chvílí odešel.“
Pan Klikar kývl a podíval se na
doktora Novotného. „Myslíte toho s bradkou?! Jo, všiml. Já si říkal hned, že je
to nějakej divnej pavouk, když tak sedí sám. Když jsem přišel tak ani
neodpověděl na pozdrav.“
„Jo, to byl on,“ kývl doktor a
potáhl z dýmky, „ale nemějte mu to za zlé. Měl a má to chudák těžký.“
„Hm, asi místní morous a alkoholik,
co?“ řekl pan Klikar a napil se. „To je přesně ten typ jak jsem o nich mluvil.
Sedí sám a jen pije.“
Pan Rudný vytáhl z krabičky cigaretu
a olízl jí. „No, máte a nemáte pravdu. Dneska už to morous a nemluva je, ale
dřív to bejvával príma společník. Říkal jste, že máte rád, když je v hospodě
bžunda. Tak vám povídám, že s tímhle chlapem byla zábava přímo extrovní!
Nejlepší štamgast u tohohle stolu!“
„Zábava? To jako že mlátil do
televize sekerou, jo?!“ zasmál se pan Klikar.
„Ale kde že,“ mávl rukou doktor
Novotný. „Ten vám umí vtipů, že byste se uchechtal. A tehdá na silvestra, jak
imitoval všechny starý herce, to vám bylo něco!“
Pan Rudný si povzdychl: „Jó,
panečku. Anebo jak umí našeho starostu. Paráda! Ale kde ty časy jsou.“
„Teď tomu nerozumím,“ řekl pan
Klikar a podrbal se na hlavě. „Tak co se s ním stalo?“
Doktor Novotný se napil a otřel si
rty. „Inu, byl až moc dobrej komik. To je ten problém.“
Rudný pokýval hlavou. „Pravda
pravdoucí. Byl nejlepší. Byl lepší než ty paňácové v televizi.“ Potom si
zapálil cigaretu a dodal: „Hanba jim, kašparům.“
„Ostatním třeba ne,“ řekl doktor
Novotný a pokrčil rameny. „Třeba to udělal jen ten jeden.“
„Pochybuju,“ řekl Rudný. „Se vsadím,
že to dělají všichni!“
„Promiňte, pánové,“ řekl pan Klikar
a povytáhl obočí, „nezapomínejte, že tu sedím prvně. Já nějak nestíhám chápat,
o čem to mluvíte.“
„Víte,“ začal pomalu doktor, „jak
bych vám to vysvětlil. Když jste říkal, že nemáte rád ty tichý pijáky, tak my
tu mívali taky jednoho. Seděl vždycky tam, co teď sedává Evžen. Byl to takovej
nenápadnej mužskej. Přespolní. Nebyl ze Lhoty ani z žádný vesnice v okolí.
Dojížděl sem autobusem nejspíš až z Prahy. Nikdy se nikým nebavil, pil pár piv
za večer, ale pořád měl u sebe notýsek. Bejt to za komunistů, mysleli bysme si,
že je to nějakej špicl, kterej si zapisuje, co tady meleme proti režimu,
jenže…“
Pan Rudný skočil doktorovi do řeči:
„Jenže on si zapisoval něco úplně jinýho, pacholek jeden zpotvořenej!“
„A co?“ zeptal se pan Klikar
zvědavě.
„Co?!“ řekl pan Rudný a vztekle
zamáčkl zbytek cigarety v popelníku. „Všechno co slyšel a stálo to za to. To si
zapisoval! A co si nezapsal, to si určitě pamatoval!“
„Přesně tak,“ řekl doktor Novotný,
naklonil se ke Klikarovi a tiše pokračoval: „A pak sem jednoho dne přestal
chodit. Z ničeho nic. Říkali jsme si, že mu tady asi přestalo chutnat pivo nebo
co. Ale nikomu nechyběl. A proč taky, že?!“
„A mně nebude chybět už nikdy!“ řekl
pan Rudný a mávl na vrchního. „Dej nám to ještě jednou dokola, Mirku, ať
spláchneme tu hořkost v hubě!“
Vrchní donesl další rundu, a když se
vzdálil, doktor Novotný zdvihl skleničku. „Tak šup tam s tím, panstvo.“
„Už mě nenapínejte,“ zaprosil pan
Klikar, když do sebe hodili rum. „Co bylo dál?“
Doktor Novotný se pohodlně opřel.
„No, dál. Dál to bylo zlý. Jednoho dne jsme sem všichni přišli a chtěli jsme se
koukat na fotbal. Bylo to nějaký mezistátní utkání. Vrchní zapnul bednu, ta
stávala támhle nade dveřmi na tý polici, a protože do zápasu zbejvala ještě půl
hodina, dal tam nějakej zábavnej pořad. My na to nekoukali, ale Evžen si šel
odskočit a když se vracel, stavil se u pípy pro cigára. Zadíval se na televizi,
poprosil Mirka, aby to dal nahlas a zpozorněl. Vrchní nám pak říkal, že Evžen
několikrát změnil barvu. Chvíli byl rudej. Pak šel nějak do zelena a nakonec
zmodral. V ruce prej rozdrtil krabičku cigaret a zařval něco o hajzlech
zlodějskejch. No a potom vyrazil ze dveří ven.“
Pan Rudný si zapálil další cigaretu
a pokračoval místo doktora: „Nám to bylo divný, kam tak letí, tak jsme se
zeptali Mirka, co Evžena tak vytočilo. Mirek jen ukázal na televizi a řekl nám,
ať se jdeme podívat. A co myslíte, že v ní bylo, pane Klikar?!
Když Klikar řekl, že netuší, Rudný
zdvihl prst. „Ten tichej a nenápadnej chlápek od nás z hospody tam byl! Ovšem
teď už nebyl vůbec tichej a nenápadnej. Teď byl jako sám bůh srandy. Stál tam v
nějakým šíleným barevným saku a vykládal lidem fóry. Lidi v publiku řvali
smíchy. A by taky ne, když to byly fóry našeho Evžena!!!“
„No počkejte,“ vydechl pan Klikar,
„to jako vážně?!“
„Smrtelně vážně!“ řekl doktor
Novotný. „Celou tu dobu, co sem jezdil na pivo, poslouchal Evžena a všechno si
zapisoval. Použil úplně všechno! Dokonce i starostu. Toho jen předělal na
prezidenta! Teď na těch Evženovejch fórech asi tvrdě vydělává. Tak se jeden
nemůže divit, že když se Evžen vrátil, držel v ruce sekeru a z televize nezbylo
lautr nic! No a od té doby tady žádná televize není,“ dokončil vyprávění
doktor.
„To pro jistotu, abysme zase někdy náhodou
nezapnuli nějakej ten veselej pořad!“ řekl pan Rudný a s trpkým úšklebkem
dodal: „Jak jsem řekl. Tichý lidi a televize. To v hospodě nikdy nedělá
dobrotu!“
KONEC
