14.8.1431 Domažlice-pozdě večer

Prokop Veliký vešel rázným krokem do velitelského stanu, a evidentně rozezlen, sjel pichlavým pohledem shromážděné hejtmany. „Pro Boha svatého. Taková ostuda. Taková ostuda! To je zase katastrofa,“ zavrčel nevrle a po chvíli dodal: „No co mi k tomu povíte?! Já čekám, bratří. Já čekám!“

Hejtmani neodpovídali. Jen rozpačitě přešlapovali a žmoulali v rukách železné klobouky. Prokop mávl rezignovaně rukou, ztěžka usedl na sedátko a řekl: „Tak já se tak snažím a vy?! Vy to zase celý pokoníte! Tak jak to bylo? Mluvte už konečně někdo.“

Hejtman Janek si dodal odvahy. Odkašlal si a promluvil: „Ale, bratře Prokope, my jim spěchali v ústrety, jak jsi nařídil. Až potud šlo všechno dobře, ale potom...“

Prokop vyskočil ze stoličky, jako by ho šídlem píchl a prudce ho přerušil: „A potom? Potom to mělo průběh jako vždycky, že?!"

Hejtman Janek smutně pokrčil rameny. „Nu bať, bratře. Tak je to vždycky. Copak za to můžeme?“

Prokop se krok po kroku přibližoval k Jankovi, probodával ho očima a přitom pomalu a potichu říkal: „Áha. A kdo, podle tebe, za to může? Já snad? Já, který se snažím co to jde, a s Boží pomocí doufám vždy jen v to nejlepší?!“ Sepjal ruce, podíval se vzhůru a zoufale vykřikl: „A to jsem si myslel, že dneska to konečně navždy vyřešíme!“ Po tomto zvolání zůstal chvíli tiše stát a ukazováčky si unaveně mnul spánky. Podíval se na hejtmany, pokýval hlavou a řekl: „Ale přiznávám, že je to z jisté části i má vina.“

 Sbor hejtmanů začal horlivě přikyvovat.

„Ano je to i má vina,“ pokračoval Prokop a přecházel kolem jejich řady sem a tam. „Má vina je v tom, jaký spolupracovníky jsem si vybral!“ 

Sbor hejtmanů dokýval.

„Copak jsem ale mohl tušit, že jste banda neumětelů, který pokazej, co se dá?" zařval náhle Prokop a začal mlátit do stolu palcátem. „Ale já vás všechny degraduju. Vy budete tak akorát čistit loukotě u vozů. Tohle se už nesmí nikdy stát! Opakuju. NIK-DY! Rozumíte?! A to byl prý u Křižáků i papežskej vyslanec Ceasarini. Taková ostuda. Ital! Co ten si musel myslet... Ještě jste ho nechytili?“

Z řady o krok vystoupil hejtman Vavřinec a zahlásil: „Nechytili bratře Prokope. Poslušně hlásím, že kardinál prchal svižně! Ale máme jeho kardinálskej klobouk a nějaký jiný cajky.“

Prokop se chytil za hlavu. „Všemohoucí Bože. No to mám velkou radost, bratře Vavřinče. Takovej klobouk je nám opravdu hodně platnej!“

Vavřinec se blaženě usmál a podíval se na své spolubojovníky. „Vidíte. Já vám říkal, že ho to potěší. Nemusí pršet. Stačí, když kape. Že jo. Lepší klobouk v hrsti, než kardinál na střeše.“

Prokop nadskočil a zařval: „Ty jelito! To byla ironie! Klobouk bez kardinála, je jako...“

„…Je jako kardinál bez klobouku,“ snaživě dopověděl hejtman Bořek.

Prokop zatleskal. „Vida. Další inteligent. Úplnej univerzitní mistr.“

„Děkuju,“ řekl Bořek a začervenal se.

„Neděkuj. To byla asi zase ta ironie," sykl potichu hejtman Vavřinec.

„Fakt? Ale mně bylo hned trochu divný, že mě tak chválí, když mám jen kurz pasení ovcí a hejtmanskou nástavbu,“ posmutněl Bořek.

Prokop vzdychl a poklepal mu na rameno. „Jo fakt. Ale to už nebudeme rozebírat. Já vám teď bratří něco povím. Musíme víc cvičit. Cvičit a zase cvičit. Pak to ponese určitě lepší výsledky.“

„Ale my cvičíme. Opravdu bratře Prokope. Každý den. Hodinu, nebo i dvě, jak jsi ráčil nařídit,“ řekl hejtman Janek a pokrčil rameny. „Tak v čem to vězí?“

Prokop se ušklíbl. „Tak to evidentně nestačí. Musíte cvičit víc. Vězte bratři, že dneska už to není, jako to bejvávalo za toho jednookýho maniaka Žižky. To jste cvičili jen srážení vozů a bušení cepem. Pochopte konečně, že já jsem jinej, než byl ten cvok. Já po vás chci víc. Dneska jsme konečně měli šanci tuhle válku ukončit. A co vy provedete? Vy provedete takovou hroznou věc! Mně pořád nejdou z hlavy ty Italové. Jéžíši to musela bejt před nima ostuda. Uvědomujete si vůbec, co je to za národ? Jak je to u nich zakořeněný? Asi ne, co?!“ Prokop se opět posadil a pokračoval už klidně: „Já vás pošlu Křižákům naproti, že se s nima dohodneme na míru. Já myslel, že si s kardinálem Ceasarinim popovídám u skleničky. Já vás pošlu, abyste jim šli naproti a na uvítanou jim zazpívali. A co jste udělali vy?!“

„No právě. Zpívali jsme, jak jsi nařídil, bratře Prokope,“ řekl hejtman Vavřinec.

Prokop zrudl a udeřil pěstí v železné rukavici do stolu. „Houby! Vy jste zase řvali jako kráááávy! Pak před vámi nemá nikdo utíkat... Proboha. Víte, jak to těm Italům muselo rvát uši?! Takovej muzikální národ a vy je tak zhnusíte, že vezmou nohy na ramena. I Ceasarini utekl. Takovej hodnej člověk...“ Potom v odmítavém gestu zamával ukazováčkem. „A dost! Padejte odsud každej ke svý rotě. Taktovky si vyzvedněte  v kulturně-ideovém voze. Zmizte, ať už vás nevidím. Taková ostuda!“

Hejtmani se pomalu šourali ze stanu a Prokop vzal ze stolku listiny a namočil brko do inkoustu. Při tom si sám pro sebe tiše bručel: „Když ono to bude asi i tím textem... Ktož sů Boží bojovníci... hrůza...“ Jedním tahem přeškrtl text v partituře a vzdychl. „Jó budu muset navrhnout lepší text. Jak to zpíval ten taliánskej zajatec? Ó sole mííío... Jo to by nejspíš šlo. Zeptám se ho, a zítra je začne cvičit on! Nebo tahle válka nikdy neskončí. Ach jo.“

KONEC

  

Jak sem cvičil aneb Sportem k ženám blíž

Tak jsem si nedávno řek, že bych taky mohl konečně něco udělat pro svoje zdraví.

Zdraví máme konečně jenom jedno, tak je potřeba se o něj starat. Například je nutný pravidelně proplachovat ledviny, abychom v nich neměli šutry. Pochopitelně, že se ledviny musej proplachovat něčím nezávadným. Nezávadný je třeba pivo. Rozhodně to není voda, protože se stačí podívat, co se usazuje v konvicích. Myslím takovej ten divnej hnědej povlak co je tvrdej jako kámen. Pak se to musí odstraňovat nějakou žíravinou, nebo kterým čertem. Takže pití vody zavrhuju. Rozhodně si nenechám ledviny zanášet fujtajxlem a pak je ještě čistit čistidlem. To ani náhodou. Vodu sice piju, ale jenom ve formě kafe, nebo čaje a to ještě ty škodlivý účinky neutralizuju rumem. No, ale k věci.

Všimnul jsem si, že se mi nějak zmenšuje oblečení. Já si nejdřív myslel, že ještě rostu, ale bylo mi divný, že rostu jenom v pase a kolem krku. Třeba kalhoty, co jsem si vloni koupil a byly mi akorát, jsem najednou nemohl dopnout. A ta hezká košile od Versace, co jsem jí výhodně koupil v butiku Hu-Ming-Pung na jednom tržišti, mi nejde zapnout u krku. To mě docela mrzelo, protože mi hrozně sluší. Když v ní jdu po ulici, tak se za mnou všichni otáčej. Dokonce náš scénograf Narcis Estett, když mě v ní poprvý viděl, tak sprásknul ruce a řek, že to se hned tak nevidí… A že on se v těchhle věcech vyzná!

No, a poněvadž jsem si tuhle kombinaci zelenejch tesilovejch kalhot a tý nádherný košile oblíbil, tak jsem musel přijmout drastický opatření. Usoudil jsem, že jsem prostě poněkud při těle a musím zhubnout.

Upřímně… Já si pořád myslel, že tak divně rostu, ale pak mi jednou Sabrina po představení řekla, že jsem tlustej jako prase.

Rozhodnul jsem se na to jít vědecky. Šel jsem do krámu a koupil jsem si tam dvd: Cvičíme pro radost. Od Bancrottiho jsem si půjčil přehrávač a pustil jsem si ten film.

Hned na začátku tam nějaká hezká slečna povídala, co si máme na cvičení připravit. Že prej trikot. Tak jsem si šel jeden půjčit od Saskie. Zrovna jeden sušila na šňůře a byla na nákupu, takže s půjčením nedělala žádný ciráty.

Doma jsem to na sebe navlíknul. Měl jsem trochu obavy, že jí ho vytahám přes břicho a ona to pak pozná, ale zjistil jsem, že je to stejně fuk. Měla ho vytahanej přes prsa, tak to bude aspoň souměrný. Jen mi trochu vadilo, že mi to přes hrudník tak plandá, tak jsem si to tam vycpal zmačkanejma novinama. Nó a pak už to bylo dobrý. Pustil jsem zase film a dal se do cvičení.

Teda řeknu vám, že název toho dvd: Cvičení pro radost, byl pořádně ujetej. Nejen, že jsem po deseti minutách dupání, poskakování a různejch obratů neměl radost, ale byl jsem schvácenej jako zvíře. Navíc to jejich: „Juj a jedem holky“ a další pokřiky, který jsem měl podle instruktorky opakovat, přilákalo do maringotky Wolodijowského.

Jak jsem byl zabranej do cvičení, tak jsem si ho zprvu ani nevšimnul. Uviděl jsem ho až při jednom obratu. Stál tam ve dveřích s otevřenou pusou a díval se na mě: „Máš problém, Vadime?!“

„Né proč? Jsem jenom trochu při těle, ale to se spraví… Juj… Á dva Jůůůů…“ vyrážel jsem ze sebe během poskakování.

„Aha. A na operaci půjdeš?“ zeptal se a díval se čím dál tím víc divně.

„Proč na operaci?“ zafuněl jsem „… Juj… Myslíš, že by se to dalo odstranit operativně? Juch holky …“

„Prej se to dělá. Když jako nejsi ve svým těle spokojenej,“ pokrčil ramenama Waldemar.

„No to nejsem… Jujky jujky budem pěkný buchty… Ale já to shodím i bez operace. Normálně sám.“

„Sám?! Ty ses zbláznil! To sám nemůžeš, ještě by se ti něco stalo!“ vyděsil se.

„Jujda… Ále prdlajz se mi stane… Ale jestli myslíš, tak se můžeš ke mně přidat, ať v tom nejsem sám… Zbav se toho taky. Uvidíš, bude ti líp!“

Wolodijowski zavrtěl hlavou: „Ani náhodou. Já to teda nijak neodsuzuju, ale pěknou buchtou se nehodlám stát ani omylem!“

„Jedéééém kočky ať jsme hezký… Když myslíš… Fuj já už nemůžu… Končím!“ vypnul jsem přehrávač a padnul na otoman.

 Wolodijowski pořád kroutil hlavou a vejral na mě: „Hele Vadime. Koukej mi to nějak vysvětlit. Já myslel, že jsi normální a tohle mě děsí!“

Uviděl jsem se naproti v zrcadle a teprve pak mi to došlo: „Ale néééé! Proboha já jenom hubnu a tohle se prej při cvičení ajróbiku prej musí nosit, tak jsem to šlohnul Saskii. Pak jí to vrátím.“

„To se mi ulevilo. Já myslel, že mám po kamarádovi,“ řek Waldemar a otřel si čelo kapesníkem.

To je taky truhlík. Vidí chlapa v růžovým trikotu, co poskakuje a vejská, a hned si myslí kdoví, co?! To jsou nápady: „Neblbni, Waldemare. Normální cvičení. Pojď to taky zkusit. Zhubneš a budem se víc líbit holkám, nééé?!“

Tak se rozhodnul, že to vyzkouší se mnou. Další trikot jsme neměli, tudíž se Wolodijowski svlíknul do trenek a tílka… A v tu chvíli se otevřely dveře a principál Bancrotti si přišel pro ten přehrávač.

Nóóóó. Měli jsme co vysvětlovat a nejsem si jistej, jestli to správně pobral. Pro jistotu jsme pak s Wolodijowskim balili na potkání každou buchtu, co jsme potkali, abysme rozptýlili tu jeho nejistotu.

Ale hlavní je, že jsme opravdu zhubli.

Teda asi jen na tejden, protože pak se nám zalíbilo koukat na ten cvičící film. Koupili jsme si s Waldou na půl jeden přehrávač a díváme se na ty skákající koz … teda holky pěkně v klidu s pivíčkem a brambůrkama.

Tu košili zase u krku nedopnu, ale rozhalenka je taky príma a na kalhoty dávám kšandy.

Jó a s tím trikotem to taky dopadlo celkem dobře. Teda relativně dobře. Pověsil jsem jí ho zpátky na šňůru hned ten večír po cvičení, takže si ani nevšimla, že zmiznul, ale bylo jí divný, že vypranej trikot tak smrdí potem a Pitralonem. Naštěstí jsem jí ho nevytahal přes pupek, jak jsem se bál, ale jenom o něco níž…

Ale to se snad vrátí do normálu.

KONEC

Don Marciani a Fredy aneb Dva příběhy v jednom

Fredy si, třesoucí se rukou, nalil skleničku whisky a posadil se do koženého křesla v rohu pracovny. Zamyšleně sklenku postavil na ebenový stolek a setřel si pot z čela. Tohle vážně nečekal!

Tušil, že šéf si k sobě své lidi takhle večer nevolá jen tak pro nic za nic. Už, když uslyšel šéfův hlas v telefonu, tušil, že půjde o něco neobvyklého, ale tohle ho skutečně zaskočilo.

Když dorazil ze svého staromládeneckého bytu na rohu páté a šesté ulice, k šéfově vile, stále ještě přemýšlel nad tím, co mu tak akutního může šéf chtít?!

Nyní už to tedy věděl. Potmě nahmátl sklenku s whisky a přiložil jí ke rtům. Zvolna usrkl doušek a zase jí položil zpátky na stolek.

„Nevzal jsem si pod skleničku ubrousek. Bude tam kolečko,“ blesklo mu na okamžik hlavou. Ihned se však zasmál své pošetilosti. Tam na psacím stole u okna leží mnohem větší problém, než představuje jedno hloupé kolečko na ebenovém stolku u křesla ve kterém sedí. Skutečný problém. Problém s velkým pé.

Nervózně zabubnoval prsty pravé ruky na stoleček. Pak si dodal odvahu a zátahl za šňůrku zapínající stojací lampu, která stála vedle křesla. Musí si na ten problém posvítit…

Téměř vykřikl zděšením, když svůj problém, který mu dal šéf vyřešit, uviděl ve světle lampy!

Ihned zase zhasnul, jako by spolu s ostrým světlem mohlo zmizet z jeho života to, co na psacím stole svého šéfa viděl. Znovu vzal do ruky skleničku a napil se. Teď už neusrkl, ale kopl do sebe celý zbytek. Potřeboval to!

Znovu si v duchu přehrál celou tu scénu, kdy vstoupil do domu svého šéfa. Jeho šéf don Marciani ho objal a pak mu řekl, aby se posadil. Dlouze se na Fredyho zadíval, zamnul si bradu a svým chraplavým hlasem pravil:

„Fredy. Můj drahý Fredy. Dnes přišel tvůj den, kdy mi můžeš mně a firmě, prokázat laskavost. Pracuješ pro firmu a mou rodinu už dlouho viď?!“

„Ano done Marciani. Už to budou tři léta, co jste mne vytáhl z bryndy.“

„Tak tak Fredy. Tři léta. Letí to jako horký vzduch z pece na pizzu. A řekni Fredy. Byl jsem na tebe za ty roky jako otec? Byl jsem ti dobrým otcem a naše firma dobrou rodinou? Učil ses u nás po ty tři léta všemu, co ve firmě potřebuješ. Učil ses a učil ses dobře?!“

„Jistě done. Byl jste na mne mnohem lepší, než můj vlastní otec a firma je mi víc, než má pokrevní rodina!“

„Tak tak Fredy. A dnes je den, kdy to můžeš prokázat. Potřebuji jednu službu. Jednu službičku. Ve sklepě mám už týden něco, co potřebuje vyřídit. Nikomu se do toho nechce. A věřím, že ty, ten můj problém dnes přes noc vyřešíš k mé spokojenosti. Chápej to jako svou závěrečnou zkoušku ve firmě! Co ty na to, můj drahý Fredy? Uděláš pro rodinu laskavost?!“

„Jak bych mohl odmítnout done Marciani. Jsem připraven,“ řekl Fredy a políbil ruku svému šéfovi, který se na něj mile usmál.

„Věděl jsem Fredy, že nezklameš… Hej Pietro. Dones to na stůl do mé pracovny. Fredy jí má k dispozici po celou noc. A když bude něco potřebovat, tak mu budete k ruce… Nyní ti Fredy povím, o co jde. Pozorně poslouchej“

Tak to, co viděl na psacím stole, byl ten problém. To byla ta službička, kterou má přes noc vyřešit. Znovu rozsvítil a vrhl k psacímu stolu nenávistný pohled.

Na stole ležela svázaná a týden ve sklepě firmy, ležící šéfova služka a Fredy jí měl zlikvidovat!

Fredy vstal z křesla a šel k ní. Prohlédl si jí, jak tam leží na stole a už je docela cítit. Však týden ve sklepě, ničemu na vůni zrovna nepřidá.

Fredy byl otrlý člověk, ale z tohohle úkolu se mu podlamovala kolena. Tohle ještě nikdy nedělal. Mnoho let svého života strávil na ulici, než si ho všiml, jednoho dne don Marciani, když venčil svého pudla.

Tenkrát se k Fredymu, ležícímu na chodníku před barem, sehnul a strašně mu vynadal.

Don Marciani neměl rád mladé Italy, kteří se jen poflakovali od ničeho k ničemu. Don Marciani takovým hochům dával práci. Dal jí i Fredymu. Fredy pro něj a jeho firmu dělal nutné pochůzky. Upomínal dlužníky. A občas dělal i řidiče pro firemní vozy.

Pak mu don Marciani řekl, že ho jednoho dne požádá o laskavost. Jednou dostane Fredy velký a nesnadný úkol. Pokud tento úkol splní, postoupí na vyšší místo v rodinné firmě. Na místo likvidátora. A ten den přišel tedy dnes!

Fredy chodil kolem okolo stolu a přemýšlel, jak se služkou naloží. Nejdřív jí opatrně vzal a zkusil jí potěžkat. Nevážila příliš. Položil jí zpátky na stůl a otřel si ruce kapesníkem, protože měl nechutný pocit, že mu pach služky ulpěl na prstech.

Ne! Tak pro tuhle práci se asi vážně nenarodil. Kdyby tenkrát u toho baru věděl, co po něm bude don Marciani jednou chtít, tak by tam raději zůstal ležet a nechodil s ním. Ale tehdy šel a teď tu stojí nad zatuchlou služkou, převázanou konopným provázkem a neví si rady, co s ní. Hlavou se mu honily myšlenky na to, že měl donu Marcianimu přeci jen říct, že na tohle nestačí, že je jen poslíček a hoch na méně důležité práce a nestojí o povýšení ve firmě, ale pak ho napadlo, že zavolá z předpokoje šéfovy pracovny Pietra, který mu měl být k ruce:

„Pietro. Prosím můžeš jít sem?“

„Jasně Fredy. O co jde?“

„Nevím si rady s tím jak začít. Nikdy jsem to nedělal.“

„Klid Fredy. Já z toho byl taky před pěti lety paf. Hlavně nezmatkuj. Dávej si pozor, když jí budeš rozvazovat. Někdy se rozpadne.“

„Kriste! To jako úplně?“ vyděsil se Fredy

„Jo úplně. Ve sklepě jí měl tejden, ale tipuju, že je už starší. Nikomu se do její likvidace vážně nechtělo. Podívej se jak je žlutá. Až jí rozvážeš, tak postupuj po částech. Vyřizuj jednotlivý kousky. Pěkně jednu část po druhý. A než se naděješ, tak je služka sprovozená ze světa a don bude spokojenej. Já jdu zase vedle. Ten puch je fakt strašnej. Ta moje tolik nesmrděla. Zlom vaz chlape.”

Fredy byl opět sám se zažloutlou služkou. Pokřižoval se, vzal do ruky nůžky, zavřel oči a přestřihl provázek, který držel služku pohromadě.

Když je otevřel, leknutím upustil nůžky na zem. Celá služka se úplně rozpadla. Přesně jak to říkal Pietro. Cítil, jak se mu její jednotlivé části sypou na nohy. S hrůzou zíral na části služky, které se teď ocitly všude kolem psacího stolu.

„Co teď? Co s tím? Proboha musím jí alespoň uklidit, když už jí nedokážu vyřídit…Tamhle je pytel, ve kterém jí sem asi přinesli!“

Fredy s odporem strkal části služky do pytle.

„Hlavně rychle. Rychle jí uklidit a pak honem pryč odsud. Nejlíp do Mexika! Jasně. Do Mexika snad prsty firmy nedosáhnou. Jak ráno don Marciani zjistí, že jsem služku neuklidil a nechal mu jí tady v pytli, tak by mě chtěl hned vidět a to by bylo zle. Musím pryč! Nejlíp oknem. To nehlídá nikdo. Sbohem firmo. Sbohem done. Raději se budu opíjet vMexiku, než bejt likvidátorem u Marcianiho!“

***

Jo jo. Tak právě jste dočetli příběh o hnusném donu Marcianim, který chtěl, aby Fredy zlikvidoval mrtvolu služky. Hnusný člověk ten Marciani, co? Snad Fredyho nedostanou… A nebo by to mohlo být i jinak?!

Zkuste si jen prohodit písmenko „u“ ve slově služka, za písmeno „o“! Přečtěte si příběh ještě jednou a čtěte SLOŽKA místo SLUŽKA.

Marciani je rázem sympatický podnikatel, a Fredy debil…

KONEC

Jak to bylo s alegorickým vozem

Jo jo. Dneska už ty první máje nejsou to co dřív. Sem - tam si nějaká partaj uspořádá mecheche a komunisti si zajdou zanadávat na demonstraci, kde si poslechnou za pultem stojící herečku Švorcovou. A jináč nic moc.

 Někde si daj po tlamách anarchisti se skinheadama, ale veškerej kulturní zážitek z toho není pražádnej. Jó to dřív…

 Když byl náš cirgus ještě státním podnikem, tak to se chodilo i do průvodů. Teda, né že by se nám nějak moc chtělo, ale když už jsme tam museli, tak jsme si to alespoň užili.

 Na průvod jsme vždycky museli přichystat za „Státní cirkusy a varieté“, alegorickej vůz.

 Tenkrát v osmdesátým osmým roce, jsme od vrchního principálství, který pracovalo pod krycím názvem: Ministerstvo kultury ČSSR, dostali za úkol připravit alegorickej vůz na téma „Sovětský cirkus náš vzor“.

 Krotitel vlků Wolfstein tenkrát jenom prohodil, že teda stačí, když nebudeme dva dny nic jíst a pak si všichni vlezeme na korbu, kde s kručícíma žaludkama tohle heslo vystihneme naprosto dokonale.

 To bylo na dlouhou dobu naposled, co krotil vlky. Udal ho snaživej elektrikář, kterej se chtěl dostat na místo nadvrchního kabelovníka. Chudák Wolfstein pak místo vlků předváděl až do listopadovýho převratu, jak umí drhnout maringotku se záchodkama. A to ještě soudruzi z STB litovali, že cirkusy nemaj kotelny. Já trouba si do tý doby myslel, že STB znamená Společné Trio Berousek. Tehdá mě to tvrdě vyvedlo z omylu.

 Po týhle zkušenosti jsme se pustili do výroby alegorickýho vozu opravdu s vervou.

 Tehdejší principál, původně to byl předseda „JZD Smrt Imperialismu“ v Horní Dolní, kde ovšem nepřivodil smrt imperialismu, ale stádu krav nějakým blbým krmením, a byl na příkaz strany a vlády uklizenej k nám, navrhnul použít jednu starou Liazku.

 Liazku jsme nejdřív umyli. Šofér proti tomu silně protestoval, protože tvrdil, že si není jistej, jestli to bez vrstvy bahna bude ještě držet pohromadě! Měl zbytečný obavy. Pod vrstvou ztvrdlýho bláta se nacházela ještě jedna vrstva rzi, a ta Liazku udržela pohromadě. Alespoň teď byl ten náklaďák perfektně rudej i bez použití červený barvy.

 Na korbu jsme vyrobili z drátů velký písmena CCCP-CHOROŠIJ CIRK, a obalili jsme je červeným krepákem.

 Pro lidi, kteří by náhodou neznali azbuku, navrhnul domptér Nejezchleba, ještě udělat menší písmena na kterých by bylo: VIZ RUSKO-ČESKÝ SLOVNÍK.

 Ještě zbejvalo vymyslet postavy, který budou z korby Liazu kynout dělnicko-rolnickým vůdcům na tribunách.

 Dalo to móře přemejšlení. To nebylo jen tak, vybrat z tý plejády osobností revolučních dějin ty správný vůdce a podvůdce lidu. Po dvouhodinový vzrušený debatě, jsme se rozhodli pro vyzkoušený postavy, který jsme vídali na náměstích vyvedený v bronzu, nebo v žule.

 Jako první byl pochopitelně Lenin, neboť Leninem se nic nezkazí a je vhodnej k jakýkoliv příležitosti a v jakoukoliv roční dobu. Druhej byl Marx. Ten byl taky košér.

 I když v jeho případě došlo v přípravným výboru k menší hádce. Wolodijowski totiž pořád tvrdil, že bratři Marxové byli tři a nejde jen tak jednoho z toho komickýho tria třicátejch let vytrhnout, ale přece jen se s tím nakonec smířil.

 No, a třetího jsme vybrali Felixe Dzeržinskýho. Sice jsme si nebyli moc jistý, kdo to vlastně byl, ale vídávali jsme ho v seriálu „Třicet případů majora Zemana“. Tam ho měli vždycky pověšenýho na zdi. Takže to nebylo určitě nic proti ničemu. Tak jsme si řekli, že Dzeržinskýho taky slavnostně pověsíme!

 Za Lenina se převlíknul vrhač nožů Rudolfi. Sehnal si na to pěknej oblek a koženej kabát. Jen tu bekovku, co Lenin nosil, nesehnal, tak si vzal mysliveckej klobouček. Ostříhal kamerunskou kozu a udělal si bradku. Lenin jako víno!

 Marx byl jasnej. Jezdíval s náma tehdá jeden hipík, kterej se tak vyhýbal pravidelný pracovní době v Kolbence. Fousy měl excelentní. Jen s oblečením jsme si nebyli jistý. Co asi takovej velkej revolucionář na sobě nosil?! Franta usoudil, že rozhodně nemohl bejt nějak nóbl. Kde by taky chudej zastánce dělnictva vzal mergle na slušnej vohoz. Tak si vzal na sebe to, co nosil běžně on sám. Bílou halenu, červenou vestičku a červený vysoký holínky. Ještě tvrdil, že správnej revolucionář má mít zbraň! Tak si za pas zastrčil bambitku, která se používala při čarostřelbě.

 Dzeržinskýho jsme si vypůjčili jen na obraze. Poprosili jsme o něj ty estébáky, který jezdili pravidelně vyšetřovat Wolfsteina. Docela je to potěšilo a dokonce si nám řekli o naše autogramy. A říkali, že jsou moc rádi, že jsme jim to podepsali. Takovou radost z autogramu jsem ještě neviděl. Asi cirkus milovali!

 A nezbejvalo než vyrazit! Alegorickej vůz byl vymustrovanej. Takže hurá do průvodu!

 Pořadatele ho zařadili až na konec. Před náma byl vůz ZOO, kterej měl v kleci opičku a před ním byly ještě vozy Spojenejch dřevoželezáren, Okresního soudu, Státních lihovarů a Státního statku „Jan Hus v Hranicích.“

 Počasí bylo obstojný. Sluníčko svítilo a my se těšili, jak budou lidi, a taky soudruzi, na náš alegorák mávat.

 Průvod se dal v osum hodin do pohybu. To ještě zbejvala spousta času. Než přejdou před tribunama všechny fabriky, tak mělo osazenstvo vozu dost času na start.

 „Lenin“, „Marx“ a šofér se dost nudili. Tak šli očumovat konkurenční alegoráky.

 Nejdřív házeli oříšky, salám a cigára tý opici ze ZOO, ale potom je to přestalo bavit. Vůz Spojenejch dřevoželezáren je nezajímal. Kolem alegoráku Okresního soudu, kterej měl na korbě atrapu soudní síně a klec s recidivistou, radši jenom proběhli, ale to už je praštila přes nos vůně z alegorickýho vozu Státních lihovarů!

 Co vám mám povídat! Strávili u něj dvě hodiny! Když se vraceli zpátky, tak byli celkem podobný tý opičce!

 V deset se dala kolona aut do pohybu. Šofér se vysoukal do kabiny. Natůroval motor a s řevem písně: „Přes spáleniště, přes krvavý řeky ...“ se vydal na cestu k tribunám.

 Ze začátku to probíhalo celkem dobře. Bylo hezky a chlapům se na korbě dobře spalo. A mohlo to bejt i dál v klidu, kdyby se k autu nepřihnal ten náš ředitel: „Co tu chrápete?! Koukejte dělat, co máte! Vstanete a budete mávat soudruhům! Nebo uvidíte!“

 Jeho chyba! „Lenin“, kterej mezitím ve spánku zapomněl, že je v průvodu na 1. Máje a ne na propagační jízdě cirkusu, vstal a z kabátu vytáhnul sadu vrhačskejch nožů a začal s nima žonglovat.

 Franta alias Marx, se probral taky. Postavil se a opřel se o písmena CCCP a mával lidem bambitkou.

 Jen obraz Dzeržinskýho visel tak jak byl předtím…

 Vůz zatočil do ulic, kde byla síla lidí. Tichej dav, marně povzbuzovanej městským rozhlasem k vyvolávání revolučních hesel, ztichnul ještě víc, když spatřil náš náklaďák.

 Potom někdo z davu zavolal: „Tý jo! Podívejte se lidi. Oni tam maj gestapáka v koženým kabátě. A on žongluje nožema!“

Náš „Lenin“ se podíval skelným pohledem do místa, odkud se to ozvalo a řek: „Neštvěte mě! Já jsem Lenin! Bacha na to!“

Na to se několik dětí rozplakalo a utíkalo na Lenina žalovat své učitelce: „Souško učitelko! Támhle je soudruh Lenin a vyhrožuje nám!“

 O chvilku později se zase nějaký děcko rozesmálo a ukázalo na Frantu „Marxe“: „Mamí! Jé. Támhle je Rumcajs!“

 Franta „Marx“ se dokázal trochu v tý opilosti zorientovat a zablekotal k dítěti: „Milánku. Nebo kdo jsi. Já nejsem Rumcajs. Já jsem pán, co napsal Kapitál.“

 Potom se mu to v hlavě díky lihu totálně pomotalo a začal vykřikovat: „Ano! Tam v lese Řáholci. V jeskyni jsem sepsal to dílo! Na truc jičínskýmu knížepánovi. Všichni jsme děti květin. Milujme se… Kde jsi Manko!“ a pak vystřelil do vzduchu, čímž způsobil pád balonu ve tvaru Sputniku, kterej nes transparent vyzdvihující úspěchy sovětský kosmonautiky.

Jen ten obraz Dzeržinskýho vypadal, že neudělá nic blbýho a nepředvídanýho. Ale jak se říká: Co se může pokazit, to se taky pokazí!

 Sluníčko schoval mrak, a začalo lejt jako z konve. Krepák na písmenech CCCP, a ostatních se začal rozpouštět a tekla z něj barva. Znáte to ne?! Namočíte krepák a ždímáte z něj barvu!

 No, a ta barva hezky pomalu kapala na obraz a stejkala po tváři Felixe Dzeržinskýho. A jelikož krepák byl rudej, za chvíli to vypadalo, že Dzeržinskej roní krvavý slzy, jak nějakej svatej obraz!

Jeden děda u silnice zvolal: „Konečně někdo ukázal pravdu! Krvavej čekista. Fuj a hanba mu!“

 Dědu v tu ránu sebrali dva esenbáci a třetí zastavil Liazku!

 No asi tak. Byla klika, že chlapi nedojeli až k tribunám papalášů. Takhle to měli za podmínku a pravidelný návštěvy u psychiatra. Kdyby prej dojeli až ke kordónu Lidovejch milicí, kde byli vzteklí, hladoví, a už několik hodin bez kapky alkoholu nasraný strejcové s ostrejma v samopalech, tak čert ví, jak by to dopadlo!

 Ještě, že už je to za námi.

KONEC

Kdo si hraje, nezlobí

Klik-klak

Řeknu vám, jak nebezpečná hračka je tenhlencten klik-klak.

Tuhle jsem s ním jen v trenkách klikal, a strašně jsem se přicvak!

Karty

Noe a Bůh karty hrají, roky mastí mariáš,

až přestane to Boha bavit a zeptá se: „Hele Noe. A prší znáš?!“

Člověče nezlob se

S Lídou se fakt nedá vyhrát, i když házím šestky,

vždycky totiž porazí mě, ty její dvě pětky!

Pexeso

Už má medvídka a medvídka,  sluníčko a sluníčko, tužtičku i tužtičku.

To snad ani není možný. Jestli najde ještě jedno, přerazím mu ručičku!

Puzzle

Cigareta, sklenka, potom rána a za pár hodin v rigor mortis, leží tu ztuhle.

V ruce měl dopis: Deset let skládal jsem! K čertu, kdo ztratil mi poslední kousek puzzle!

Kostky

Moc rádi s klukama házíme kostky!

Nejradši žulový…

Na auta pod mostky!

Monopoly

S komunistou už nikdy více nebudu hrát monopoly,

když odešel jsem, napít se do kuchyně coly,

tak ač vše prohrál, ten zmetek,

přerozdělil lidu můj majetek!

Jo-Jo

Jo-Jo si lítá na provázku sem a tam. Tedy tak to teoreticky znám!

Praxe je však taková, že po použití jak gordický uzel vypadám!

Z pohádky do pohádky

Do této hry jsou pohádkové postavičky vloženy.

Třebas král, drak, vodník, víla, prostě vše od Němcové Boženy.

Když po hodině hry pak přemýšlím, kde ještě má figurka uvězněna nebyla,

říkám si, že tam měla být i postava debila!

Slepá bába

Slepá bábo, kam tě vedu?

Už jen kousek…

Tam na dostřel od posedu!

Dáma

Volal mi přítel, že ukáže mi svou novou dámu,

že získal jí prý na jednom flámu,

Tak vzal jsem si smoking a fungl novou čepici,

a už ve dveřích jsem volal: „Tak kde máš tu nóbl slepici?“

Přítel však s údivem na mě hleděl a pak pravil: „Ta skvělá hra?! Je támhle v krabici!“

Jak to bylo s Wolodijowskim

Jak jste si jistě ráčili povšimnout, píšu tady občas i o různejch členech našeho ansáblu a myslím, že některý z nich si zaslouží, abych se o nich zmínil trochu víc, než obvykle.

Třeba takovej Waldemar Wolodijowski. Dělá u nás drezéra koní. No koní?! Oni jsou to spíš poníci, takže se nedá mluvit o celejch koních, ale potvory jsou to k pohledání!

Wolodijowski k nám přišel před lety. Je to už nějakejch pět roků?! Asi tak!

Hledali jsme tenkrát novýho drezéra a krasojezdce. Ten starej si totiž při přeskoku koně našíř, udělal moc ošklivý zranění.

To musíte totiž móóóc roztáhnout nohy. No, a když se to přežene, tak je zle! Radši vám ani nebudu popisovat tu hrůzu!  Snad jen?! … Ale jo. Představte si, že potom moh skutečně vzít nohy na ramena… Strašný! Takhle jsme se strašně a hrozně dlouho nezasmáli.

Tak zpět k Wolodijowskému. Principál tehdá musel hodit lano do všech agentur. Přišlo pár nabídek, ale se žádnou nebyl moc spokojenej. Vesměs se jednalo o bejvalý gymnasty, který by sice takovejhle přeskok zvládali v pohodě, ale o drezůře koní nevěděli ani ťuk! Začínal už bejt zoufalej. Bez koní to nebylo ono. Koně patřej k cirkusu, jako Rimskij ke Korsakovovi!

Šéf je sice taky umí drezírovat, ale docela se jich bojí. Naši poníci mají celkem blbou pověst! Koušou jak piraňe a kopou jako šaolinskej mnich! Těch se bojí i Hasan Nejezchleba! A to je domptér lvů!

No, Bancrotti si zoufal a bědoval jak svedená a opuštěná služtička! Až jednoho dne odpoledne…

Jeli jsme zrovna na novou štaci. Projížděli jsme po takový opuštěný silnici někde v polích. Taková ta rozbitá asfaltka a kolem ní álej planejch hrušní. Nikde nikdo. Bylo slyšet jenom motory našich přibližovadel, skřípot kol našich maringotek a nářek našich zvířat, mísící se se zpěvem Miši a Griši, který světu právě sdělovali, že Kaťuša někam vychodíla. Sám nevím, co bylo horší. Jestli ta zvěř nebo ty dva!

No, a jak tak jedeme, najednou u silnice stopař! Teda né nějakej Čejen pátrající po bizonech, ale normální stopař, kterej zastavuje auta, peněz nemaje!

Z prvního náklaďáku vystřelili červenou raketu na znamení, aby kolona zastavila! Všichni jsme začali zuřivě brzdit a cirkus se zastavil.

Bancrotti vystoupil z auta a šel k tomu chlápkovi. Měl tehdy nějaký dobrý tušení a nemýlil se! Chlap sebral ze země pytel. Hodil si ho přes rameno a vydal se směrem k nám.

Byl asi metr devadesát vysokej. Měl na sobě dlouhej zelenej kabát. Vysoký jezdecký boty a na hlavě měl posazenou papáchu. Pod nosem se mu skvěl do výšky nakroucenej knír. Postavil se před Bancrottiho a řek: „Děn dóbry. Sice nevím, kam jedete, ale jestli mě vezmete, budu rád!“ a podal Bancrottimu tlapu velkou jako lopatu!

Bancrotti si ho zálibně prohlížel: „Kdopak jsi, chlape?“

 Chlap zapráskal knírem: „Jsem Waldemar Wolodijowski a jsem z Polska. Cestuju světem. Zatím jsem docestoval z Bogatyně až sem. Kdo jste vy?“

 Bancrotti odpověděl: „Jsem šéf a principál tohohle světoznámýho cirkusu! Bancrotti jméno mé! Ale můžeš mě klidně oslovovat pane řediteli, nebo vaše blahorodí… Na tom nesejde! Co umíš Wolodijowski?!“

Wolodijowski přejel očima kolonu, přimhouřil jedno oko a do druhého si nasadil monokl:

„Ták cirkus?! Hm?! Ten jsem jednou viděl v Bogatyni při pouti. Měli tam koně! Máte taky koně? Můj děd byl původem kozák! Umíme to s koňma po staletí!“

Šéf v tu chvíli zajásal a objal Wolodijowského: „Vážně?! A co poníci?! Zvládnul bys je?“

 Wolodijowski si odplivnul: „Pche. Pony. To jsou ti koňští trpajzlíci, co?! Na těch jezdil můj děd jako nemluvně! Sem s nima pane direktore.“

Principál mu řek: „Jsou ve voze číslo třináct. Pojeď s námi a na placu se na ně můžeš jít kouknout. Snad nebudou dneska moc nervózní. Včera pokousali krmiče!“

Wolodijowski se trochu zachmuřil: „Musím vám, pane ředitel, něco prozradit. Neumím číst ani psát, takže mi ten vůz musí někdo ukázat.“

Principál zavejsknul radostí: „Dobrýýý. Wolodijowski já tě beru hned! Vážně neumíš číst ani psát?! Hned večer sepíšeme smlouvu a až si jí zkontroluješ, tak tam můžeš udělat třeba tři křížky jo?!“ Takže si tehdy plácli a šéf mi řekl, abych večír Wolodijowskimu ukázal vůz s koňma.

Po postavení šapitó jsme se na koně šli kouknout. Byli nějak z tý cesty nervózní. Vrčeli jak hladoví vlci. Wolodijowski nechal postavit ohrádku a otevřít vrátka, aby koně mohli vylézt. Potom nás poprosil o několik kostek cukru a trochu chleba a požádal nás, abysme šli všichni pryč, že se bude s koňma seznamovat. To jsme mu rádi splnili a šli jsme do hospody.

V noci jsme se vrátili zpátky. Už cestou jsme se dohadovali, na kolik kusů toho novýho drezéra asi koně roztrhali, ale nevěřili jsme vlastním očím. Wolodijowski seděl klidně uprostřed koní, který kolem něj dělali stojku na předních nohách! To ještě nikdo z nás neviděl! Začali jsme tleskat a Wolodijowski se uklonil.

Principál k němu hned běžel: „To je paráda! A to jsi všechno dokázal tím cukrem a chlebem?! Ty jsi opravdu dobrej!“

Wolodijowski se zatvářil nechápavě: „Proč cukrem a chlebem?! Cukr jsem potřeboval do kafe a chleba jsem chtěl ke špeku k večeři!“

Principál zůstal štajf: „Tak jak teda?!“

Wolodijowski zase zapráskal knírem a šáhnul do svýho pytle. Pak zapráskal znovu. Jenže už ne knírem, ale pořádným bičem, který vytáhl z pytle: „Tak pane ředitel. Dobrým slovem a cukrem se dosáhne opravdu mnoho, ale bičem. Bičem pane ředitel. Tím dokážete zázraky!“

No! Sice je to dost drastický poučení, ale budiž útěchou, že časem ho ty bestie začaly poslouchat i bez biče… Ovšem i bez cukru.

Nejsmutnější na tom poučení je ale to, že si ty jeho slova vzal Bancrotti nějak moc k srdci!

KONEC

Vzpomínky na Olympiádu

Motto:

No sport!

Winston Churchill

Nepozorný kanoista

Vody běsní, vody zuří,

statečný muž pádlo v pěsti pevně drží.

Pěna stříká, víry krouží

kanoista po medaili touží.

Živel řádí, proud se valí

hravě kánoe překonává plastové skály.

Kde je vpřed a kde je vzad,

kdo to má v tom běsnění poznat?!

Loď se zmítá, tyčky míjí,

snad bude v cíli za malou chvíli.

A už pádlo nad hlavu zdvihá,

poslední brankou se jak střela mihá.

Doufá, že to bude nejlepší čas dnes,

pak hrůza v očích a jaký děs!

„Tak to je strašná věc,

proti proudu jsem se vrátil na start, já pitomec!“

Akvabely

Nožku ven a hned zas ručku,

nyní zase plavat v kroužku,

pak zadeček vystrčit,

kamarádku do výšky vyhodit,

potom obrat a zamávat,

nohama ve vzduchu třepetat,

pak ladně na hladině splývat

a na diváky se s úsměvem dívat.

A to už porotci s potleskem vstávají,

diváci šílí a jásají.

Tribuny hrozí zřícením,

ba i já takovou podívanou ocením!

Je totiž radost se dívat na akvabely,

co plavky si doma zapomněly!

 Incident v olympijské vesničce

Ano, pane policajt, nejdřív udělal úklonu,

to jsem ještě nečekal nějakou pohromu,

pak mě takhle chytil, a seknul se mnou na zem,

no prostě jako blázen.

Jo a na té zemi mě ještě různě mordoval,

pochopte, já jsem jen tenista, tak jsem mu těžko vzdoroval.

Kde se to stalo? No v umývárně, mohl jsem snad tušit,

že když si jdu zuby čistit v bílém pyžamu,

že od judisty hned ó soto gari dostanu?!

Šerm

Výpad, kryt a úkrok stranou,

teď vpřed a uhnout před čepele ranou,

a znovu vpřed a ustoupit, krok vzad a útočit,

však já vím jak se soupeřem zatočit!

A hle už se sok kácí na zem,

mocnou mou je zbraní sražen,

a já jsem znovu vítězem,

neb není nad muže se štítem a palcátem!

Vzpírání

Teď do podřepu, pak se chytí a zabere,

oči mu hrozí vyskočit z důlků.

Na krku žíly naběhlé a svaly z ocele,

když zdvihá nad hlavu přetěžkou činku.

A už drží jí nad sebou, už jí má nahoře,

ještě pár vteřin, jen ještě chvilku.

A pak ten divný zvuk…

Jó, při takové námaze to chce kus fortele

a do trenek pořádnou plínku!

  Hod kladivem

V kruhu, obklopeném sítí, rotuje obří muž,

ještě dvě otočky a koule na řetězu mizí do dálky už.

Hm. Nebylo to špatný, ale divím se proč nadšením tak řval?

To já, když jsem se kladivem praštil do prstu, hodil jsem jím dál!

Gymnastika

Na kladině lepá děva poskakuje,

nohy do výšky vyhazuje,

přemety dělá a pukrlata,

no já bych sletěl, nato tata.

Prostě mužům jest takto cvičit nemožno,

představte si tu bolest, dopadnout na kladinu obkročmo!

Jachting

Zpráva z tisku:

Bylo ukončeno pátrání po posádce, co manévrovala tak podivně,

a dle vyjádření trenéra české výpravy, získávala námořní zkušenosti na Lipně.

Podle posledních zpráv je posádka naživu

a posílá srdečné pozdravy z jednoho gronského přístavu.

Veslování

Jsi malej slabej a umíš dobře řvát?

Tak dělej kormidelníka.

Medaili dostaneš a ti silní blbci za tebe budou

veslovat!

  

Maratón

S křečí v noze a zpocený,

potácím se u Temže,

zvracím si na číslo,

všichni mě předhání.

Tak stůjte, k čertu:

Hynku, Viléme, Jarmilo!

Však dalékáť cesta má – marné volání.

Má pouť vede peklem, vaše po zemi.

Nu vida, double decker,

a rozhodčí v dohledu není!

Takže: „One ticket, please.“

Červený bus mě zachrání!

Jak jsem zaskakoval za provazochodce

Jo jo. Zase nám odpadlo jedno číslo. Provazochodec spadnul z provazu! Kdyby měl, blbec jeden, záchrannou síť v pořádku, tak se nic zvláštního nestalo. Ale to on né! Má jí jak ementál. Spravovat se mu to nechce a tak proletěl až do manéže.

Měl jediný štěstí, že se zatím dole připravovalo vystoupení lachtana. Zřízenci tam zrovna tlačili bazének s vodou a on se trefil přímo do něj. Sice mu to zachránilo život, ale lachtan ho v tom leknutí zrušil jak fakturu na makrely! Je pravda, že měl milej provazochodec za tohle antré hodně velkej aplaus. Lidem prostě nevysvětlíte, že to tak nechtěl…

No, a můžete hádat, koho principál vybral jako náhradníka! Máte jeden pokus a pro obzvlášť opožděný mám nápovědu. Jméno náhradníka začíná na V!

Snažil jsem se šéfovi vysvětlit, že mám strach z vejšek a tudíž nejsem vhodnej typ na tajtrlíkování v kopuli stanu, ale všechno marný. Prej mám v představení jedno číslo před přestávkou a dvě po přestávce a tak mám dost času na záskok za toho skokana!

To je sice pravda, ale drahej principál zapomíná na to, že já taky dělám ty oslí můstky mezi jednotlivejma číslama. Když jsem se s tím ozval, tak mi na to řek: „Nevadí, Vadime. Místo tebe pustíme do manéže vždycky šimpanze. Lidi ten rozdíl ani nepoznaj.“

Hulvát to je! Srovnávat mě se šimpanzem! Taková nezdvořilost! Já přeci umím číst a psát, a ten šimpanz ne! No, ale maluje o něco líp než já. To se mu musí nechat.

Dopoledne jsem si to šel do manéže vyzkoušet na nečisto.

Špagát už technici natáhli. Vylezl jsem si na plošinku na začátku provazu. Do ruky vzal tyč na balancování a vykročil jsem.

Najednou se ozvalo: „Stůj ty pako! Se zavřenejma očima bys na poprvé daleko nedošel. Otevři ty oči!“

 Byl to provazochodec Alois, kterej se nechal přinýst s postelí do manéže, aby se podíval, jak mi to půjde.

Otevřel jsem oči. Podíval se na něj a řek: „Alois. Neblázni. Víš, jaký mám závratě? Jak se podívám dolů, je po mně! Ani síť tu není!“

Alois se zarazil: „Ty máš závrať už v těch dvaceti centimetrech, co je to lano natažený na zkoušku?!“

No aby se nezbláznil! A s ním i půlka cirgusu, která se na to přišla podívat. Tlemili se jako opice.

Ale dali za chvíli pokoj. Ta tyč je dobrá. Daleko se s ní dá došáhnout! Che! Když jsem s ní přetáhnul Wolfsteina, tak byl klid!

Zhluboka jsem se nadechnul. Otevřel oči a vyrazil kupředu.

„Tak myslím, že dva kroky pro začátečníka jsou docela dobrý ne?!“ řek jsem, když jsem se zvedal z pilin.

Alois na posteli zaúpěl: „Tak to si, Vadime vůbec nemyslím. Já jsem měl se svým pádem sice celkem úspěch, ale to jsem předtím seděl až úplně nahoře na laně na stoličce a žongloval jsem tam s kuželkama. Nemyslím, že bys lidi ohromil tím, že vylezeš na špagát a hned se zřítíš jako zralá švestka!“

Teď jsem pro změnu tou tyčí musel přetáhnout Sabrinu.

Oprášil jsem si sáčko a kalhoty a šel na to znovu.

Alois se na mě zadíval a pak řekl: „Já ti nevím Vadim. Nechceš si na lano vzít moje cvičky? Ty tvoje klaunský boty asi nebudou to pravý ořechový na lezení po vejškách!“

O Wolodijowského jsem tyč teď trochu ohnul.

Když jsem se o přejití špagátu pokoušel už asi po padesátý a dostal jsem se asi do půlky, přišel se podívat i principál Bancrotti.

„Tak co?! Jak ti to jde, Vadime?“ zeptal se.

Zrovna jsem měl plnou pusu pilin, jak jsem spadnul tlamou do manéže: „Vidíte sám, šéfe, ne?! Padat už umím skvěle. Až bude večer a to lano bude někde nahoře, tak máte po klaunovi! Teda pokud se toho večera vůbec ve zdraví dožiju!“

Bancrotti se zamyslel: „Víte co lidi… A Vadime? Uděláme to jinak!“

No najednou to jde i jinak! Já už přitom mohl bejt minimálně padesátkrát synem smrti!

„Vadime, dojdi pro šimpanze!“ poručil ředitel.

Přivedl jsem Alfréda. To je ten opičák. Principál ho vzal a postavil ho na lano: „Tak Alfi. Eláááá. Hop!“

Musím uznat, že Alfréd byl fakt dobrej. Běhal po laně jako by tam byl doma. Já nevím, kde se to v těch opicích bere. Na tohle jsou dobrý!

Dokonce jsou tak dobrý, že jsou lepší než náš provazochodec Alois! Chudák! Myslím, že až se uzdraví, tak bude mít moc velkej problém. Alfréd poskakuje na provaze perfektně!

Když jsme ho oblíkli do oblečku, tak byl od Aloise v tý vejšce skoro k nerozeznání! A za číslo bere jenom banán a pomeranč! To Alois chce peníze! Myslím, že Bancrotti bude mít volbu jasnou.

Aby to Aloisovi nebylo líto, slíbil jsem mu, že když ho šéf nebude chtít, tak Bancrottiho ukecám, že mi může dělat asistenta.

Musím konstatovat, že rána tou strašnou tyčí je velmi-velmi bolestivá…

KONEC