Jak jsem pekl cukroví

K předvánočním přípravám určitě patří i pečení cukroví.

Já teda tvrdím, že cukroví se převážně nepeče, ale pálí a destiluje, ale to se zase nedá hezky narovnat na podnos. I když znám jednoho hostinskýho, kterej umí panáky moc pěkně naaranžovat na tácku.

Ale zpátky. Pečení je věda a je třeba k tomu tak přistupovat. Je jasný, že se všechno nepovede hned napoprvý! Atomovou bombu taky nikdo nespíchnul za vejkend, ale musela se dlouho zkoušet, než měla ty správný grády!

Ve skříni jsem vyštrachal kuchařku. Teda jako takovou knížku, abyste si nemysleli, že schovávám ve skříni nějaký kostlivce, nebo co!

Otevřel jsem jí na straně, kde byly recepty na moučníky a různý cukroví. Moučníky jsem hnedka zavrhnul! Přeci nebudu jíst mouku ne?! Já chci něco z těsta.

Hm?! Bylo tam těsto linecký, listový, oříškový a tak různě. U toho pěkný obrázky a fotky upečenýho cukroví. Nó, aspoň to pak budu moct porovnat, jak se mi to povedlo.

Řekl jsem si, že zkusím udělat takový ty slepovánky z lineckýho těsta. Linecký pečivo je fajn. Občas je s ním i sranda. Pamatuju, jak jednou Sandra upekla Lineckej koláč. Takovej ten obdélníkovej, jak se na něj dělají ty mřížky. Dala ho po upečení chladit na schůdky maringotky, že až vychladne, tak nás všechny pozve. Jenže z toho nic nebylo. Jako první vyrazil po obědě k holkám Wolodijowski. Přišel k maringotce a kouká, co to leží na schodech a říkal si: „Á holky koupily novou rohožku, abysme se nemuseli přezouvat!“

A utřel si do toho holiny! Od tý doby ho Sandra nemá ráda. Myslím Wolodijowského, né ten koláč.

Já jsem si tenkrát přeci jen kousek toho koláče dal. V jednom rohu byl ždibec, co ten kazisvět nezasáhnul holinou. Takže vím, že linecký těsto je dobrý a od tý doby ho mám rád. Myslím ten koláč. Ale já mám rád i Wolodijowského a Sandru, takže to je fuk.

Pročítal jsem si recept a s hrůzou zjišťoval, co všechno nemám na to, abych si těsto uplácal a pak upekl. Jako první mi chyběla mouka, která v tom těstu taky překvapivě musí bejt! Nějakej cukr by se našel a to ostatní taky, ale bylo toho málo. Hlavně mi chyběl ten záhadnej linec. To jsem vůbec netušil, co by mohlo bejt.

Přemejšlel jsem, že bych udělal třeba to listový těsto, protože nějakej blok na psaní mám, ale chuť na slepovánky zvítězila!

Musel jsem to vyřešit jinak. Vzpomněl jsem si, že jsem v nějaký pekárně viděl za pultem takový ty knedlíky, co vlastně nejsou knedlíky, ale válečky těsta! Sice je to trochu podvod, ale co nadělám. Použiju polotovar.

Nakoupil jsem těstový linecký knedlíky a doma zkoumal co s nima. Stálo na nich: Těsto rozválejte válečkem na placku. To nebyl problém. Sice nemám váleček na nudle, ale zaskočil jsem na tréning našich zápasníků. Když Frištenskej nasadil v aréně svýmu soupeři válečky, tak jsem to hodil pod ně a byla placka jako víno! Opatrně jsem tu placku nesl do maringotky. Tam jsem jí položil na stůl a šel do provianťáku splašit marmeládu na slepování.

Když jsem se vrátil zpátky, tak jsem nevěřil vlastním očím. U stolu seděl Wolodijowski a na stole místo placky, ležel balíček: „Nazdar Vadime. Koupil jsem ti ty syrečky a makrelu, jak jsi chtěl, abych ti je vzal, až půjdu nakoupit. Neměl jsem to kam dát, tak jsem ti to zabalil do toho ubrousku, co jsi tady měl položenej na stole. “

Asi toho chlapa přestanu mít rád!

Možná by to byl vcelku zajímavej závin, ale nehodlal jsem to riskovat. Vybalil jsem syrečky a rybu, a celý to očistil. Takovej gurmán zase nejsem, abych musel ochutnávat makrelu a syrečky zapatlaný od těsta.

Placku jsem znovu hezky uhladil na desce stolu. Tak a teď ještě zbejvalo sehnat nějaký vykrajovátka.

V kase se mi povedlo uzmout razítko s datumkou. Něco lepší než nic! Nastavil jsem na datumce 24. 12. a začal mlátit do těsta. Pěééékně to šlo. Obdélníčky jedna radost a i s vánočním motivem!

Menší problém jsem měl s plechem na pečení. A taková trouba by taky nebyla k zahození! Ta moje nějak moc nepeče. Možná bych měl někdy vyškrábat to kuře, který tam naposled prošlo kremací. Jenže kdo má fištrón, ten si poradí! Plech jsem objevil na mým traktoru. Kabina má nahoře takový větrání, který zakrejvá plechovej dekl. Stačilo ho odšroubovat a na něj naklást vykrajovánky.

Pak jsem natočil motor traktoru, a když byl pořádně rozhicovanej, tak jsem plech zašoupnul pod kryt motoru a jen jsem čekal, co bude. Sliny se mi sbíhaly jak hladovýmu bernardýnovi, ale usoudil jsem, že mám dost času. Takový těsto musí bejt pořádně propečený! Takže jsem si šel hodit šlofíka do maringotky.

Za hodinku mě probudil nějakej rozruch zvenčí. Podíval jsem se oknem a viděl shluk celýho našeho ansáblu kolem traktoru. Říkal jsem si, že je určitě přilákala ta božská vůně cukroví.

Vyšel jsem ven, a co nevidím! U traktoru stojí principál s hasicím přístrojem a nadává: „Ty blázne! Ty si chrápeš a zatím ti tady hoří nastartovanej traktor! Vždyť mohl chytit celej cirkus!“

Rychle jsem skočil k motoru a odklopil víko. U svatýho Kludskýho! Všechno bylo spálený a šel z toho kouř jak z továrního komína. A co nebylo spálený, tak zničil principál hasičákem!

Vzal jsem plech (Nikdy to tak nedělejte! Vemte si rukavice, nebo takový ty chňapky!) a po tom, co jsem si odběhal bolestí několik koleček kolem cirgusu, jsem ho odnesl do maringotky.

Tam jsem seškrábal zbytky pečiva na stůl.

Co s tím? Zkoušel jsem do toho kousnout, ale málem jsem přišel o zub.

Pak mě něco napadlo!

Cukroví už mám! Já to svoje totiž vyměnil za móc dobrý cukroví! Udělal jsem slušnej kšeft. Ve městě je sklenářství. Vyhandloval jsem ty svoje vykrajovánky za cukroví sklenářovic ženy.

Sklenář byl nadšenej, že takový řezačky skla ještě neměl!

KONEC

Jak jsem dělal adventní věnec

No, a máme to tady zase. Někdy mám pocit, že vánoce jsou čím dál tím častějš. Nastává nám advent a to je potřeba pěkně vyzdobit maringotku! Například adventním věncem.

Zašel jsem do parku, abych si nalámal nějaký smrkový, nebo borovičkový větve. Pěkně jsem počkal, až tam nikdo nebude. To aby mě nikdo neviděl.

Já si totiž zakládám na tom, že se chovám ekologicky! Traktor meju zásadně u opuštěnejch tůněk, někde hluboko v lese, aby to nezatěžovalo kanalizaci, a všechny odpadky házím do kontejneru ve třech pytlích, jak je třídím. No, a je jasný, že větve nebudu škubat tak, aby to někoho pohoršilo. To dá rozum!

Vyhlídnul jsem si jeden pěknej smrk. Byl košatej, tak mu těch pár větviček snad nebude chybět.

Vzal jsem za spodní větev a trhnul jsem s ní. No bylo to zajímavý. Větev jsem sice neutrhnul, ale jehličí jsem měl hromadu. A to doslovně, protože se ze smrku všechno sesypalo dolů a zůstala tam jenom holá kostra. Teda, jestli se tak kmeni a větvím bez jehličí takhle říká. Dneska už ani ty stromy nic nevydržej.

Jehličí hafo, ale já potřeboval nějaký jehličí na větvích, abych z toho moh uplýst ten věnec. Smrky tam rostly ještě tři jiný. Taky pěkný. Jenže ty byly dobrejch padesát let starý a mně se nechtělo šplhat nějakejch deset metrů po kmeni, abych si nahoře ulomil větve. Takovej artista zase nejsem. Ještě bych žuchnul dolů a měl bych kromě větví ulomený i okončetiny.

Tak jsem se vrhnul na nějakej listnáč. Ten šel olamovat pořádně ztuha. Ještě, že sebou nosím vreckový nožík. Takovej, jako měl Rambo blahý paměti.

Listnáč měl u sebe nějakou cedulku, že je chráněnej státem, ale stát nebyl nikde v dohledu, tak jsem si to mohl dovolit. A proč vůbec ne, že?! Platím daně tak co! Vždyť je to i moje!

Napižlal jsem pár větví. Do kapes jsem nabral opadaný jehličí a to hnízdo co spadlo z listnáče, jsem šetrně položil na odpadkovej koš. A hurá do maringotky.

V maringotce jsem si vzal ze skříně ten záchrannej kruh, co jsem ho našel letos v létě na koupališti. Někdo si ho asi odložil a pak ho zapomněl. Visel tam jenom tak na nějakým háku u bazénu. Tak jsem si ho vzal. Taková věc se šikne. Hodil by se třeba i tý paní, co se tam koupala a volala, že neumí plavat. Křičela na mě, ať jí ho hodím, ale tůhle! Já ho viděl první. Měla si ho vzít před tím, než vlezla do vody. Stejně pak za minutku přestala volat a normálně se začala potápět. Takový ukecaný lidi mám tak akorát rád. Prej neumím plavat a pak si tam jezdí po dně jako lachtan!

No, a teď se mi ten kruh pěkně hodil. V krámech sice mají takový ty kroužky, co se na ně pak pletou větve a dávaj svíčky, ale to je moc drahý a malý. Kruh je pěkně velkej. Z něj bude věnec jedna radost.

Položil jsem kruh na stůl a vyměřoval jsem si větve, jak je mám omotat.

Hele, chtěli jste někdy někdo ohnout větev? No jestli ne, tak bacha na to! Ono to docela pruží! Takhle po tlamě jsem dostal naposled v jedný vesnický putyce, když jsem začal balit servírku. Nejhorší na tý události bylo to, že mi pak Wolodijowski druhej den řekl, že nebyla vůbec živá a já prej asi hodinu hučel do plakátu Madonny, co tam měli u výčepu. Já vím já vím. Ale uznejte, že to bylo po deseti pivech a dvou flaškách zelený!

S větvema jsem zápasil, ale pořád prohrával. Mrchy jedny pružný. Nešlo to ohnout dokolečka a nešlo. Až jsem začal uvažovat nad tím, jestli by kruh nemoh mít i tvar přímky.

Vysvobodil mě Wolodijowski. Přiběhnul ke mně, protože si myslel, že mě někdo bije. No, ona mě bila. Bila mě příroda, a ta je ovšem beztrestná. Ta si může dělat, co chce. Třeba udělat povodeň a vůbec nic se jí nestane. Zkuste si jí pak žalovat. Příroda je něco jako poslanec!

Waldemar vletěl dovnitř a po chvilce překvapení se začal vyptávat, co to jako dělám. Tak jsem mu řek, že si dělám sváteční výzdobu.

On na to, jestli je v Čechách zvykem zdobit si obličej, o čase adventním, fialovejma modřinama, nebo jestli je to součást nějakýho pokání se takhle třískat?!

Ten chlap je někdy fakt hnusnej! Tak jsem mu to řek. Jenom se ušklíbnul, že hnusnej jsem momentálně tak akorát já, a ať se podívám do zrcadla. Měl recht. Byl jsem poněkud do modrofialova. Tudíž jsem uznal, že má pravdu a vrazil jsem mu do ruky větev, aby jí zkusil ohnout.

Těšil jsem se na tu šlupku, a pro jistotu jsem šel stranou, ale on to zvládnul. Neuvěřitelný! Větev tlustou jako palec stočil dokolečka, a ještě jí svázal na mašličku: „Ty vado. Waldemare, kde ses to naučil?“

„Mašličku? Už jako dítě. U nás v Bogatyni, si uměj zavázat boty i malý děti. Já jsem se je naučil zavazovat už ve čtyřech letech.“

Dál jsem se radši neptal.

Stočenou větev jsem přidělal drátkem na kruh a pak jsem si vzal lepidlo, abych ho pomatlal. Na kruh jsem pak nasypal jehličí, co jsem měl po kapsách. Wolodijowského krapet rozhodilo, že tahám z kapsy jehličí a zeptal se s vyvalenýma očima:  „To je kouzlo Vadime?“

„Nééééé. Včera v hospodě mi někdo vylil panáka borovičky do kalhot, a jak to tam uschnulo… “ řek jsem, aby měl o čem přemejšlet. Mezulán jeden.

Chvíli se díval, jak tvořím a pak se znovu zeptal: „Hele, Vadime. A to nestačilo jehličí nasypat na ten kruh? Proč ta větev?“

Tak teď jsem měl o čem přemejšlet zase já! No nic: „Protožééé… S větví je to hezčí víš?!“ Bože! Jsem tak chytrej!

Tak, a ještě vyvrtat díry na čtyři svíčky. To šlo trochu blbě, ale podařilo se. Holt vývrtka je dobrá nejenom na víno.

Teď je poněkud tupá, ale to mi neva, protože já víno otevírám stejně nůžkama. Tak se krabicový otevírá nejlíp. Vývrtka udělá jenom blbou dírku a pak to cmrndá všude kolem. Jednou jsem měl dámskou návštěvu a chtěl jsem bejt za světáka, takže jsem ho otevřel vývrtkou. Pak, když jsem ho nalejval, tak jsem se pobryndal na poklopci a vypadalo to divně… Asi proto odešla.

Do dírek jsem nacpal čtyři svíčky. Ony teda byly jenom tři a ta čtvrtá byla prskavka, ale to nevadí. Stejně to bylo pěkný.

No, a pak jsem slavnostně zapálil první adventní svíčku. To vám byla krása. Svíčka tiše hořela a my s Wolodijowskim nahlas zpívali koledu.

Hezký to bylo. Dokonce náš zpěv „Tiché noci“ přilákal principála.

„Proč tu řvete jako hyeny?“ ptal se. „Wolfsteinovi z toho začali výt vlci, vy bejci!“

„Protože začíná advent, pane šéfe,“ odpověděl jsem a pozval ho dál. „Přisedněte a nalejte si. Támhle na kredenci mám ve flašce zbytek svařáku od loňska. Bude pořádně uleželej.“

Principál si sednul ke stolu a společně jsme vychutnávali advent.

Vychutnávali jsme ho asi deset minut. Pak se ozvalo nějaký divný praskání.

Inu. V Bogatyni uměj i čtyřletý děti vázat tkaničky na mašličku, ale přeci jenom tlustá větev není provázek…

Mašlička povolila a větev nabrala ve vteřině svůj původní tvar.

Já teda byl na ty rány od větve už celkem zvyklej, ale tohle mně fakt překvapilo. Ono dostat od trochu ohnutý větve, nebo od stočený, je celkem rozdíl!

Leželi jsme na podlaze a řvali jako tuři. Než jsem bolestí omdlel, tak jsem ještě z venku zaslechnul, jak jde kolem maringotky Saskia a říká: „Ty tři by fakt neměli zpívat! Řvou jako by dostali po hubě!“

KONEC

Jak jsem byl na honu

Víte lidi. Já už toho v životě prožil celkem dost. Ale na opravdickým honu jsem ještě nikdy nebyl. Až tuhle…

Pozval si nás nějakej knížepán, nebo co to bylo za potentáta, abysme naším programem ozvláštnili oslavu jeho narozenin.

Měl to tam hezký. Normálka zámek. Nějakej ten hektar polí okolo. Rybníky. Ovce, slepice. A ještě fůra různejch dobytků.

No, a hlavně měl i lesejček. A právě do něj nás potom pozval na hon. Tak byl s naším programem spokojenej!

Jeho komorník teda mrmlal něco v tom smyslu, že u Jeho milosti, se nejspíš začíná projevovat rodová demence, ale to se nedalo brát vážně a měli jsme to za projev proletářský závisti.

Přespali jsme v okolí zámku. Byla to docela romantika. Ty maringotky a šapitó osvětlený táborovejma ohněma. Prostě krása!

Ten komorník si náš tábor dlouho do noci prohlížel, a pořád dumal, že ten pohled už někdy viděl. Pak se plácnul do hlavy a zvolal: „Ha! Už vím. Obraz: Obležení Vídně Turky. Máme ho ve zbrojnici.“

Ráno nás vzbudil zvuk, kterej se podobal troubení slonů. Náš podsloní - Indír Gajdy, vyletěl taky jako první z kanafasu a začal se s hákem v ruce rozhlížet, odkud to jde: „Vy se nebát nic. Já zkrotit to stádo splašený. Pokud jich ovšem nebýt ve stádo víc jak jeden. To by pak sloni zkrotit nás. Úplně docela. Když splašit se sloni. Tak to horší, než když splašit se posvátný kráva!“ Potom si kolem boků upravil prostěradlo a vyrazil směrem, odkud se ozývalo troubení.

Za pár minut byl zpátky a volal: „Vy nebát se už nic. To nebýt sloni. To být mnoho zelených mužíček s vééélká trumpeta.“

Ještěže z toho mysliveckýho kvarteta, co hrálo na lesní rohy, nikoho nepřivlek nabodnutýho na háčku na slony. 

Jen co kvarteto dohrálo ten známej song: „Už troubějí - Na horách je Lenin,“ přišel zámeckej pán, vymóděnej jak Trautenberk. Kloubouček se sojčím pírkem na hlavě a pušku přes rameno.

„Dobrého rána přeji, vážení,“ zahlaholil a rozhlídnul se kolem sebe. „Koukám, že jste již čilí a na nohách. Dáme si polévku a něco na zahřátí a můžeme vyrazit na lov.“

Principál se mu poklonil a pravil: „Ale jistěže. Jen je tu problém, že někteří z nás nemají čím lovit.“

„Nu nevadí,“ děl kníže. „Budou nadhánět. I to je při lovu důležitá činnost.“

Principál pokrčil ramenama a zařval: „Takže panstvo. Kdo nemá kvér, jde nadhánět. Zvedněte ruku, kdo bude střílet a kdo bude lítat po lese s klackem v ruce?! Případně, kdo nejde nikam.“

Na stranu lovčích se postavil pochopitelně Wolodijowski. Potěžkal svojí mušketu, co má po nějakým pra pra pra a spokojeně řek: „ Ještě, že jsem jí tenkrát neprodal. Ten sběratel mi za ní chtěl dát půl melounu. No, a co bych teď dělal? Náhončího bych dělal. Jako nějakej kmán. Kdepak za půl melounu. Vždyť bych ho taky hned snědl.“

Nojo. Copak náš Wolodijowski. To je opravdu hlava otevřená. Taky mu z ní vítr hned všechno vyfouká.

Já žádnej kvér nemám. Né, že bych byl takovej hipíc, ale jsem toho názoru, že pero je někdy mocnější než zbraň.

Osvědčilo se mi to už párkrát při různejch nedorozuměních v hospodách. Takovej Wolodijowski, kterej sebou všude tahá šavli, je kolikrát mnohem pomalejší než já. On než tasí, tak já tím perem stihnu chlapa bodnout do oka. Ovšem v tomhle případě mi to nebylo nic platný. Jelena, nebo kachnu bodat perem nemůžu. Nebo třeba bych moh, ale pochybuju, že by si to ty zvířata nechaly líbit. Takže mi nezbejvalo nic jinýho, než se snížit na pozici nadháněče.

Nějakej hajnej, co patřil k tomu knížeti, nám vysvětlil, kam máme asi jít a co tam dělat. Bylo to celkem jednoduchý. Jít lesem, hulákat, a mlátit do stromů, abysme vyplašili zvířenu, kterou pak naši kámoši budou bouchat kvérama. Tak na tom opravdu nic složitýho nebylo.

Bylo to lautr stejný, jako když se vracím ve dvě ráno z hospody. To taky hulákám a mlátím do kandelábrů klackem.

Na výchozí pozici, na kraji lesa, nás stálo několik neozbrojenejch lidí. Mimo mě tam byl taky ještě Narcis Esttet, co je proti zbraním z principu. On je to vůbec takovej mírotvorce. Všechny konflikty by chtěl řešit, jak on říká, teplým lidským slovem. Není to tak dlouho, co dostal po hubě na jedněch záchodcích, když to s tím teplým slovem zkoušel na nějakýho svalovce.

Narcis se původně ani toho nadhánění nechtěl zúčastnit, jelikož je vegetarián. Nejí maso a houby masáky. V tomhle je zásadovej. Jen si dá občas tlačenku nebo buřta, případně paštiku. Ale jináč se masa ani netkne! Takže nechtěl vůbec jít, ale principál mu domluvil, aby šel taky, když jdou i ostatní. Narcis teda nakonec s pláčem souhlasil. Aby taky ne. Kdyby mě někdo přetáhnul šambriérou, budu souhlasit se vším a plakat budu jako krokodýl.

Ještě tam s námi byly naše artistky a dvojice tenťáků Miša a Griša. Oni jsou to oba bejvalí lampasáci ze Sajůzu a jak sami říkaj, postříleli toho na nějakým vejletu do Afghánistánu v osmdesátejch letech, až až. Takže ačkoliv maj oba takovej menší arzenál různejch zbraní, šli radši nadhánět.

No, a pak to vypuklo. Z dálky se ozval signál na lesní rohy a my vešli do lůna lesa, abysme tam udělali bordel, kterej vyděsí jeho obyvatele a my je pak budeme moct sníst. Třeba se zelím, nebo se šípkovou omáčkou.

Postupovali jsme lesem a já to ved. Protože, když už jednou něco děláme, tak pořádně a né, že se budem flákat.

Takovej Esttet místo toho, aby tlouk do stromů, tak je pořád objímal a vykládal jim, že jsou jeho přátelé. Nechal toho až potom, co jsem ho nakopnul do zadku a pohrozil mu perem u oka. Pak už vzal klacek a naštvaně kolem sebe bušil jak vzteklej šimpanz. 
Zato s holkama nebyl žádnej problém. Na těch jejich podpatcích furt někam padaly a snažily se zachytit větví. To byl brajgl jedna radost. A potom, co Miša s Grišou začali pět nějakej ruskej bojovej song, tak před náma muselo určitě prchat všechno, co mělo nohy a křídla.

Jako první se z křoví vyřítila rodinka prasat. Bohužel zmatený prasata neprchaly směrem ke střelcům, ale proti nám. Marně jsem jim hrozil perem…

Esttet se je snažil získat na svojí stranu tím, že křičel, že dle výzkumů je prase skoro stejně inteligentní jako malé dítě, nebo jako dospělej člověk po požití alkoholu. Nic platno. Čuňata přes nás přeběhla jako tanky.

Když jsem se zvedal ze země, ohlídnul jsem se a uviděl artistku Sandru, jak se vynořila z nějakýho křovíčka, kam před tím zapadla. Vypadala hrozně. Vlasy plný listí a jehličí a výraz v jejích očích nevěštil nic dobrýho.

Postavila se. Rozpřáhla ruce a zařvala: „Už toho mám plný zuby. Já jsem se nestala umělkyní, abych tady v lese plašila zvířata. Jdu zpátky.“

Bohužel jí zahlídla taky ta prasata. Stádo se zastavilo a zakvičelo hrůzou. Obrátilo se a začalo prchat. Tentokrát tím správným směrem. Teda opět tím naším.

To už jsme nikdo na nic nečekal a vzali jsme nohy na ramena. Les před námi a prasata se Sandrou za námi. Předbíhali jsme jeden druhýho. Chvilku jsem vedl já a hned zas Miša.

Byl to docela dramatickej závod. Jednu chvíli nás předhonil Esttet, kterej v sobě asi objevil nějaký nový netušený možnosti a skákal z větve na větev jako Tarzan. Tedy pokud by Tarzan běhal v džungli v hedvábným obleku.

Při přeskakování potůčku se k nám přidal i nějakej cizí pán, co měl v jedný ruce košík s houbama a ruličku toaleťáku v druhý. S těma spuštěnejma kalhotama nám ovšem dlouho nestačil. Takže z vedoucí skupinky se propadnul celkem brzo. Pak už jsme ho neviděli.

Když jsme takhle běželi už dost dlouho, uvědomil jsem si, co musí zákonitě přijít. Běžíme přímo k lovcům!

A než jsem to domyslel, už jsme tam byli. Pár metrů před náma se objevila rojnice střelců. A přímo naproti mně, Wolodijowski s mušketou zapřenou ve vidlici.

Je zajímavý, jak se čas začne v tak dramatický chvíli odvíjet úplně jináč. Jak ve filmu. Úplně zpomaleně. Viděl jsem toho kozáka, jak odklápí pánvičku a přikládá doutnák k prachu. Potom jak pomalu z pánvičky vychází obláček kouře. A pak!

Pak se čas začal odvíjet úplně normálně. Wolodijowski vypálil a ozvala se rána jako z děla. Ucítil jsem na prsou ránu, jako bych dostal kladivem a hodilo mě to dozadu. A já letěl a letěl a letěl…

„Myslíte, že je mrtvej?“

„Asi jo. Nehejbe se.“

„Já nevím?! Škube nohou.“

„A hele už kouká.“

Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou tváře Wolodijowského a principála s knížetem.

„Kurnik. Já jsem byl střelenej. Já jsem byl ulovenej! No moment. Já musím mít v sobě díru. Wolodijowski. Jestli umřu, tak tě osobně zabiju!“ začal jsem vykřikovat.

Posadil jsem se, a s úžasem se díval na hrudník, že tam žádná díra není: „Wolodijowski. Tys mě přeci trefil.“

Wolodijowskému se třásl hlas: „Trefil, Vadime. Promineš mi? Já nerad. Ale já myslel, že se na mě žene nějaká zrůda.“

„Zrůda?! No dovol. To střelení ti možná prominu, ale tu zrůdu… Si to rozmyslím. Ale jak to, že mi nic není?“ divil jsem se a nepřestával si prohlížet oblečení v údivu, že nemůžu najít průstřel.

Waldemar se v rozpacích podrbal na hlavě: „Nóó. Víš, já neměl olovo na kule, tak jsem nabil pinpongáč.“

„Aha. A co ty prasata? Kde jsou?“ zeptal jsem se.

Kníže smutně povzdychnul: „Tuhle leží, ale nic platno. Uštvali jste je. To se jíst nedá.“

Na Wolodijowského jsem se zlobil ještě dlouho. Střílet na kamarády se prostě nemá, i když je považujeme za zrůdu.

Ale večer jsme se udobřili. Pan kníže uspořádal hostinu, i když se nic neulovilo. Tedy kromě mě.

Objednal z lahůdkářství „Mysliveckou paštiku“ a k pití „Starou mysliveckou.“ Inu byl to přeci jen uznalej člověk.

Ale na hon? Už radši nikdy.

KONEC

Horké hlavně

Zaplněným skladem se rozlehl výkřik: „Víte, já jsem dlouho klidnej, ale jak mě rozčílej, tak tam na ně vletím a udělám takovej brajgl, že to v životě neviděli!“

„Prosím, aby si pan grrrranát laskavě sedl a nevyrušoval. Nyní má slovo pan kulomet,“ řekl předsedající samopal a ještě dodal: „Když budete takhle vyskakovat, tak Vám vypadne pojistka a to by nebylo dobrrré.“

Pan kulomet, stojící za řečnickým stolkem, se předsedajícímu lehce uklonil a pokračoval ve svém referátu.

„Dě-ke-ke-kuji, pane předsedo. Je více než jasné, že ta-ta-takhle to dál už nepůjde! Nemůžeme dovolit těm lidem, aby ta-ta-takovým způsobem porušovali naše práva. Jednou jsme tu, tak nás musí respektovat a ne, aby se domlouvali na to-to-tom, že nás budou likvidovat. Navrhuji sepsat petici a  tu pak odeslat na jejich ko-ko-konferenci.“

Ruční granát opět vyskočil ze židle a zařval: „Jasně! Od likvidování jsme tu my! My máme likvidovat lidi a ne oni nás!“

„Důrazně opakuji svou předešlou výtku vůči grrranátu!“ ostře řekl samopal. „Pokud budete, pane granáte, i nadále vyrušovat, budu nucen Vás vyhodit ze zasedání!“

„No jasně,“ zašklebil se granát, „nás granáty byste pořád jen odněkud vyhazovali. Ale že mám pravdu, to nikoho nezajímá. Vždyť je to jasný. Buď oni, nebo my!“

„Pan kulomet má pravdu, ale já soudím, že je třeba vyčkat, jak dopadne to lidské zasedání. Není třeba se unáhlovat. Skutečně. Musíme trpělivě počkat na výsledek jejich jednání a ozvat se teprve, až k tomu bude vhodná chvíle. Já pořád říkám, že kdo si počká, ten se dočká a že co se vleče, neuteče,“ pravila odstřelovací puška a upřeně se zadívala na granát, který si už zase sedl a nervozně si pohrával s pojistkou.

„To co jsem prrrve povídal grrranátu, platí pro každého,“ vzdychl samopal. „Hlaste se o slovo a nemluvte jeden přes druhého. Tak bychom se nikam nedobrrrali. Má pan kulomet ještě něco na srdci?“

Kulomet zavrtěl nábojovým pásem. „Už ne. To-to-to bylo všechno.“

„A bylo toho dost,“ zahuhlal potichu granát, „kdo to koktání měl poslouchat...“

„Copak za to může?! Vy jssste příšššerně protivnej delegát,“ zasyčel na něj zezadu plamenomet.

„A abych nebyl,“ otočil se na něj granát. „Poslechněte, pane kolego. Koukám, že vy máte plamenný řeči tak akorát v hospodě, ale když o něco jde, tak mlčíte. Vás jsem dneska slyšel jenom jednou, a to, když jste se ptal, kde si o přestávce můžete zapálit. To si jako myslíte, že o vás nejde, nebo co?“

„Ale vždyť nejde. Lidi přece jednají o sssnížení počtu atomových hlavic a ne o násssss,“ pokrčil hadicí plamenomet. „Já vlastně ani nechápu, proč se toho účassstním?!“

„Pche. To si jenom myslíte,“ odsekl mu granát, „nejdřív přijdou na řadu hlavice a pak my ostatní.“

„To ssse mi nezdá,“ zamyslel se plamenomet. „My přeci nejsssme zas až tak strašní, jako ty nabuššššené atomovky.“

„Pan granát se nemýlí,“ ozvalo se náhle z bedny před nimi. „My jsme taky nebyly kdovíjak ničivé, ale než se kdo nadál, tak jsme byly zakázané.“

Granát se zmateně rozhlížel, protože nikoho neviděl. „Rád s Vámi souhlasím, ale netuším, kdo jste a kde jste?!“

„Pardon,“ řekl hlas, „já jsem tady před vámi. Jsem pod víkem, protože nemám ve zvyku být viděna. Dovolte, abych se představila. Nášlapná mina. Jsem tu vlastně ilegálně, protože náš druh byl již zakázán.“

„Těší mě,“ odpověděl granát. „Upřímnou soustrast madam. Tehdá, když se to ke mně doneslo, byl jsem dojat. Měla byste mluvit! To proto, aby si všichni uvědomili, co je může čekat, když nebudou aktivní.“

„Jste milý,“ usmála se mina a vykoukla z bedny. „Ale já se nerada vystavuji.“

„Jen se nebojte,“ řekl jí granát a mávl na předsedajícího. „Pane samopal. Tuhle paní mina by ráda něco řekla.“

Samopal se naklonil k ostnatému drátu a cosi si s ním šeptal. Pak zavrtěl hlavní a řekl: „Bohužel nemůžeme mině dovolit mluvit. Není na seznamu zbraní.“

Granát opět vyskočil a hulákal: „Co do toho žvaní drát? A co vůbec dělá v předsednictvu? Copak je drát nějaká zbraň, že je zvanej? To už můžeme klidně přizvat lopaty a krumpáče. Těma se kopou zákopy! Už se ani nedivím, že to vedeme, jak to vedeme. Za chvíli nikdo z nás nebude na seznamu zbraní. Teda pardon. Kromě drátů, “ dokončil svou větu granát a odplivl si.

„Pozor, aby se vám nerozskočila hlava, pane granáte, když se tak pořád vztekáte,“ jedovatě utrousil drát.

„Áááá pozor! Už tu máme jeho známé pichlavé poznámky,“ řekl granát a pokračoval: „Já navrhuju, aby se o vystoupení paní miny hlasovalo. Já jsem rozhodně pro její řeč!“

„S tím souhlasím!“ houklo z temného koutu skladu těžké dělo, jehož hlas měl u ostatních vždy značnou váhu. „Nechme minu hovořit. Ona jediná z nás ví, jaké to je, být zakázaný.“

Samopal dal tedy, ač nerad, hlasovat o vystoupení paní miny. Když byla její řeč před shromážděním jednohlasně odsouhlasena, nezbývalo mu než minu pustit za řečnický pultík. Mina se nesměle postavila k mikrofonu a spustila: „Vážení přátelé. Všichni jistě víte, že já, i moje přítelkyně, jsme byly vždy tiché a skromné. Neustále jsme se krčily kdesi v zemi. Naším cílem nebylo na sebe upozorňovat, ani na sebe poutat pozornost, ale jen jednou jedinkrát za život provést svůj úkol.

Zkrátka a dobře. Patříme k introvertům, kteří se jen neradi derou do popředí. Tato naše vlastnost se nám stala osudnou. Občas se nám stávalo, že jsme byly tak nenápadné, až nás někde naši lidé zapomněli. Ale my jsme přesto dál ležely v zemi a čekaly na svou chvíli, kdy nás někdo najde, a my zavoláme: Překvapeníííí! Nechápu tedy, proč na nás lidé zanevřeli. Zřejmě jakási chyba v komunikaci.

Možná, kdybychom nebyly tak introvertní a byly jen o něco málo k lidem otevřenější, nemuselo by to dojít tak daleko. Ano, až k našemu zákazu. Někdy si říkám, že jsme se měly více snažit, aby náš hlas byl slyšet. Pak by snad k našemu vyobcování z velké rodiny zbraní nedošlo. Proto vám říkám, moji drazí, nesepisujte petice, ani nedemonstrujte, ale jděte za lidmi a otevřeně si s nimi promluvte. Nenabádám k otevřenému konfliktu, ale k rozumné debatě. Jen tak snad dosáhnete porozumění a pochopení z jejich strany. Víte, včera se jednalo o nás minách. Dnes se jedná o kolegyních atomovkách, a zítra?! Kdo ví, o kom se bude jednat zítra. Nikdo z vás se nemůže cítit v bezpečí.“

Paní mina domluvila a v sále zavládlo dojaté ticho. Ani pojistka necvakla. Potom povstal samopal, setřel si kapku oleje od zásobníku a promluvil: „Omlouvám se madam mině, že jsem jí původně nechtěl nechat vystoupit. Její závěrrry rvoucí projev mi otevřel mířidla! Je to svatá prrravda. Nesmíme stát v pozadí a pořád jen čekat, co si lidé dohodnou o naší budoucnosti. Musíme být sami aktivní, a jak říkala mina; musíme si s lidmi promluvit otevřeně. Navrhuji, abychom se sebrrrali a odebrali se na lidskou odzbrojovací konferenci, kde si s lidmi promluvíme o naší budoucnosti pěkně z očí do očí. Pěkně jim do těch vypasených tváří vychrrrrlím všechny své námitky!“

„No konečně! To je moje řeč. Jdeme všichni!“ zvolal granát a jako první vyšel v čele průvodu směřujícího ze zbrojního a muničního skladu, k budově, kde se konala konference o odzbrojení.

***

„To-to-to jsme asi podělali ne?!“ zašeptal o hodinu později pan kulomet, když lezl na stojan v zbrojní skříni. „To-to-to byl poněkud jednostranný dialog.“

„Drrržte hlavně a koukejte se pořádně vyčistit, aby nikdo nic nepoznal,“ zavrčel samopal. „Ještě tak někdy poslechnu tu krávu minu. Promluvte si prrrej. A já blbec se přidám, že s nima dáme řeč, z očí do očí!“

„Já jsem říkala, že máme počkat! Nikam se nemá spěchat,“ mrkla zaměřovačem odstřelovací puška a pověsila se za řemen na háček. „Stejně všechny zblbnul ten blázen granát! Jestli přijdou na to, kdo to udělal, zakážou nás všechny!“

„Právě proto budeme drrržet všichni hlavně, jako bychom je měly zalitý,“ přísně řekl samopal. „A odteď budeme zase mluvit, jen když nám naši lidi řeknou. Jasný?!“

„Rozkaz šéfe!“ rozlehlo se skladem.

***

Zpráva z tisku: Nevysvětlitelná tragédie na konferenci o snížení počtu jaderných hlavic. Policie vyšetřuje záhadné úmrtí všech účastníků odzbrojovací konference. Dnes ráno byla nalezena těla delegátů ve značně zuboženém stavu. Podle vyjádření jednoho z policistů se muselo jednat o mimořádně brutální skupinu vrahů. Většina těl měla zblízka rozstřílené obličeje. Jak dodává policejní důstojník:

„Je to zvláštní. Vypadá to, že oběti měly před výstřelem hlaveň těsně u obličeje. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

Konec

Jak jsme hráli tenis aneb Davis Cup pod šapitó

„Joóóóóóó! Je to tááám… Hezky Berdych. Dobře jsi ho vyklepal!“

Jo tenis mám rád. A nejenom já. Vždycky, když se hraje o salátovou mísu, tak se nás hodně sleze v kulturním voze a díváme se na telku, jak borci bušej do míčku.

Kulturní vůz je vždycky ten, ve kterým jde zrovna televize. Teď to bylo zrovna u Narcise Estteta.

Měl teda nějaký připomínky k tomu, že to trvá nějak moc dlouho a na jedničce dávají pohádku, ve který hraje třetího muže zprava, ale bylo nás víc, takže jsme mu to demokraticky vymluvili.

Navíc jsme tu skříň zamknuli, takže nemohl vylézt…

Když skončil zápas, byli jsme z toho vítězství tak nadšený, že Sandra navrhla, abychom si taky někdy zkusili zahrát.

To stálo za uvážení! Takovej cirgusovej Davis Cup?! Proč ne!

Jenže hrát se musí na kurtu, kterej pochopitelně nevlastníme. Jenže jak se říká: Cirkusák se stará - cirkusák má! Když není antuka, nebo ten gumovej koberec, musíme improvizovat. Třeba takovej Wimblejdón se taky nehraje na rozemletejch cihlách, nebo na pryži, ale na trávě.

A když není tráva? Když není tráva, jsou tu přeci piliny. Ty mají do trávy poněkud daleko, ale když se to hezky udusá, tak by to snad i šlo.

Principál byl nápadem nadšenej. Že prej si taky rád zahraje. My jsme už tolik nadšený nebyli, protože jsme s ním do hry nepočítali. Proti šéfovi se blbě hraje.

Teda né, že by to nějak zvlášť ovládal. Ani pořádně neví, jak se tenis boduje, ale člověk potřebuje hodně odvahy, aby si troufnul ho porazit.

Já to jednou zkusil v dámě. Když jsem mu šestiskokem vyházel většinu kamenů, tak se mě pokusil šestkrát vyhodit oknem maringotky ven. Naštěstí se mu to nepovedlo ani jednou. Ten blbec zapomněl otevřít okenice. Ale od tý doby vím, že s ním buď nemám nic hrát, nebo musím jednoduše prohrát, aby byl klid.

Takže jistě chápete, proč jsme mu schůdky do maringotky namazali mejdlem. S vymknutým kotníkem může klidně sedět na empajru a hrát si na rozhodčího.

Tudíž rozhodčího jsme měli. Teď ještě sehnat nějaký pálky a síť.

Síť, to nebyl problém. Prostě jsme rozstříhali tu, co jí používají provazochodci. Ten kousek co jí uprostřed chybí?! Pche! Toho si ani nevšimnou. Teda pokud nespadnou, ale to už je jejich problém, jestli se na špagátě neudržej. S pálkama to bylo horší, ale jak jsem psal, v improvizaci jsme mistři. Jó taková pánev! Ta má panečku odraz! A nemusí se vyplejtat.

Sandra si na to vzala tamburínu, kterou přivázala na klacek. Saskia použila prkýnko na krájení masa a Wolodijowski odněkud přitáhnul zákaz vjezdu, ale ten jsme mu nepovolili pro příliš velkou plochu!

Stejně nakonec uznal, že se s tím nedá hrát. Za prvý mu ta značka kladla dost velkej odpor vzduchu, a s tou dvoumetrovou trubkou, na který ta značka byla přidělaná, se mu taky blbě manipulovalo. Když přišel podruhý, bylo to už lepší. Značka „Jiné nebezpečí“ se nám jevila přijatelnější.

Natáhli jsme v manéži síť, a ještě před tím jsme nechali piliny udupat slonem Bimbem. Lajny jsme vyryli stanovým kolíkem a mohlo se jít na smíšenou čtyřhru. Ta se sice na Davis Cupu nehraje, ale nemusíme bejt takový hnidopiši ne?!

Ale pozor! Je fukajz jak se o mísu hraje, ale musí nějaká bejt, jinak to nemá vejšku. Hrát jen tak, to je pro děti! My dospěláci musíme mít motivaci! Jenže kde vzít mísu?! Nějaká kašírovaná?! To není ono. To chce pravou mísu.

Jak tak sedíme v manéži, přijde dovnitř Miša od tenťáků a říká: “Ja znáju, kde je mísa. Vy igrajtě. Ja mísu prinjésu!“

No zlatej Miša. Holt Rusové se vyznají. Vždyť ten národ co si neukradne, to nemá, takže proč by nemohl mít ruskej stavěč v maringotce salátovou mísu. Já už se v cirguse nedivím ničemu.

Bancrotti si vylezl na štafle, představující tu sesli co má tenisovej rozhodčí, a zápas začal.

Já hrál se Sandrou, proti Saskii s Wolodijowskim.

Jdu na podání. „Tak bacha na věc. Pleju…“

Sandra se zarazila: „No fuj ty čuně! A přímo v manéži. Co jsi zase sněd?!“

Tím mě vyvedla z míry a upustil jsem míček na zem. „Ježíš Sandro! Neruš mě. Říkal jsem, že pleju. Je tam Pé a né Bé! To znamená, že hraju. Prostě play znamená finsky hra. Tak ještě jednou… Pleju!“

Nadhodil jsem míček, kterej jsme sebrali Wolfsteinovým vlkům a celou svojí silou jsem do něj bacil pánvičkou.

Míček zasvištěl vzduchem a na druhý straně se odrazil od pilin a zmizel do hlediště.

Principál na empajru zařval: „Aúúúúúúúúú…“

Tak to se mi nelíbilo. „No moment šéfe. To nebyl určitě aut. Hele… Ještě je tam ďůlek!“

Bancrotti seděl s vykulenejma očima na štaflích a syčel: „Aut to nebyl. Já si jenom secvaknul ty pitomý štafle, jak jsem se pohnul… Já věděl, že si na ně nemám sedat obkročmo! Vedete 1:0.“

To se zase nezdálo Saskii na druhý straně kurtu.

„Jak 1:0?! Snad 15:0 ne?!  Vždyť jsme v prvním setu, tak nemůžou po první ráně vyhrávat hned tolik!“

Bancrotti na ní vytřeštil oči. „Děláš si ze mne srandu? Jedna rána - jeden bod. Kde by vzali patnáct bodů, když se zrovna začalo hrát?! A jestli se ti to nelíbí, tak to můžu taky hned zkonzumovat a budete nahraný! Jedem dál! Podává Wolodijowski.“

Vždyť jsem to to říkal. Neumí to počítat a ani neví, kdo má kdy podávat. To bude asi mač. Ale co. Zatím přeje nám, tak se hádat nebudem.

Wolodijowski si nadhodil míček a máchnul značkou…

Možná ta značka „Jiné nebezpečí“ byla nějak osudová, protože plně vystihla to, co následovalo.

Saskia je pořádná holka a né žádná třasořitka, ale dostat po hlavě „jiným nebezpečím“ od chlapa, jako je Wolodijowski, je určitě nebezpečný!

Takže po vzkříšení už neměla zájem hrát dál. Chudák. Ani nevěděla, že jsme nějakej tenis hráli. Rozhlížela se po manéži a mile se usmívala. Pak se podívala na Sandru a řekla: „Matko představená. S tím zvonem v klášterní kapličce by se mělo něco udělat. Už mě zase bouchnul do hlavy.“

Hm?! Minulost tý holky je asi zajímavá. Buď jak buď, už se dál nehrálo. Wolodijowski jí odvedl do maringotky.

(Pak mi říkal, že ho cestou anglicky oslovovala „mister prezident“ a ptala se kudy do oválné pracovny. Ještě prej zazpívala árii z Rusalky a přednesla inaugurační projev Lichtenštejnského knížectví. Možná by nebylo marný, kdyby jí někdy Boscy de Domu zhypnotizoval.)

Když jí odvedl, vrátil se do manéže a ptal se co dál.

Bancrotti sešplhal ze štaflí a prohlásil, že vzhledem k odstoupení hráčky, jsme vítězi já a Sandra. Wolodijowski si jenom povzdechnul to jeho „Ech cholera“ a zahodil ohnutou značku po pilin manéže.

Začali jsme se Sandrou jásat a hopsat po manéži. Vítězství bylo táááák sladký!

Pak se objevil Miša s výhrou. Nó hezká mísa to je! Sice není na salát, ale to neva …

.Představte si, že ta mísa má i splachovadlo!

Sportu zdar!

Jak jsem se rozhodl, že nebudu kouřit

Tak jsem se rozhodl, že přestanu kouřit. Teda, né že by mi to přestalo chutnat, ale nějak jsem zjistil, že se mi blbě dejchá.

Večer jsem při představení obíhal manéž. Dělal jsem zrovna koně. To je numero, při kterým se nejdřív hádám s principálem, že koně moc žerou a měl by je dát do salámu a že já umím to samý co oni. Principál pak jako souhlasí a slíbí mi, že když předvedu to samý co koně, tak mi dá jejich příděl. Já jsem nadšenej a těším se na cukr, co se dává koním za triksy. No a já potom běhám dokolečka manéží a skáču přes překážky. Na konci ovšem dostanu místo cukru seno. Humor, že… No, ale k věci.

Jak tak běhám, tak jsem při třetím kolečku zjistil, že nějak nemůžu popadnout dech! Zrovna jsem chtěl přeskočit dvojitej proutěnej plot s vodním příkopem a přišlo to!

Mžitky před očima a takový divný vlny. Hukot v hlavě a pak si už jen pamatuju, že jsem měl pocit, jako by mi někdo vysavačem vycucnul plíce.

Fláknul jsem sebou do manéže a jenom jsem sípal. Principál Bancrotti se teda snažil mě zvednout, ale ať švihal šambriérou, jak chtěl, tak to nepomáhalo. Byl jsem dočista grogy.

Uniformisti mě vynesli před šapitó a já se jen modlil, aby to nevzali moc vážně! Hlavou se mi honily myšlenky na Velkou pardubickou. Tam takovej padlej kůň nedopadá moc dobře.

Docela mi zatrnulo, když jsem viděl Wolodijowského, který se ke mně blížil s pistolí v ruce!

Wolodijowski si stoupnul nade mě a zvednul pistol. Do pusy si dal cigáro a pak stisknul spoušť. V tu chvíli jsem zavřel oči!

Když jsem je otevřel, tak jsem viděl, jak si Wolodijowski tím zapalovačem připálil cígo. V tu chvíli jsem si jednak oddychnul, a druhak jsem si uvědomil, proč je mi tak blbě!

Cigára za všechno můžou! Rozhodnul jsem se nekouřit!

„Waldemare. Já přestávám kouřit. Vždyť jsem na to málem zhebnul!“ zasípal jsem a posadil se.

„No a? Na něco se musí umřít ne?! Například já vím, že mě jednou sežere ten hnědej poník. Pořád na mě tak krvelačně kouká. S tím se musí počítat,“ řek Waldemar a vyfouknul kouř nosem.

„No jo, ale to bude krásná smrt. V manéži a za potlesku publika. Jenže mě tohle může skolit třeba někde na schůdkách do maringotky. A než si někdo všimne, že se tam neválím jen tak, tak už bude pozdě. A bude to bez potlesku. To nechci. Já bych rád skončil třeba pod hromadou šlehačkovejch dortů, ale takhle ne!“

Wolodijowski se ušklíbnul: „Hm. A co s tím budeš dělat? Ty bez cigár nevydržíš ani den. To ti garantuju“

„A to budeš koukat! Vydržím!“ řek jsem rozhodně. „To uvidíš, že mě aspoň tejden neuvidíš kouřit!“

„Tak to jsem zvědavej. Hele. Jestli se ti to povede, tak ti platím celej příští měsíc outratu v hospodách!“

„Beru,“ řek jsem a natáhnul k němu ruku. „Plácneme si!“

Byl jsem skálopevně rozhodnutej, že to zvládnu. Odplazil jsem se do maringotky a začal přemejšlet, jak to udělat, abych nekouřil.

Teda netušil jsem, jak to bude hrozný a těžký. První noc byla krutá. Já jsem zvyklej si dát na noc šláftruňk a k němu cígo. Ale řek jsem ne, tak to muselo jít i bez toho.

Vzal jsem pytlík hašlerek a začal je soustředěně cucat. Nejdřív to docela pomáhalo. První pytlík jsem vycucal a měl jsem klid. Druhej jsem zblajznul kolem půl jedný v noci. Ten třetí jsem zlikvidoval asi ve tři. Ke čtvrtýmu jsem se ale nedostal. V šest ráno mě totiž probudilo bolení břicha a hroznej sen, jak mi obří hašlerka zpívá na starejch zámeckejch schodech něco o tom, že písnička česká, je tak hezká… A Hašlerky letěly do koše!

V devět jsem si doběhnul do lékárny pro ty zázračný samolepky proti kouření. Stálo to hromadu peněz, ale doufal jsem, že to pomůže.

V jedenáct jsem si přiložil první nálepku na rameno. Nastala úleva. To bylo blaho. Rameno cucalo nikotin a já měl pokoj.

Ve dvanáct se to zhoršilo, a já přiložil druhou nálepku.

No, a ve dvě odpoledne jsem vypadal jako reklamní sloup. Polepenej od hlavy až po paty.

Prdlazjz to pomáhalo. Tak jsem si vzpomněl na to, že jsem někde slyšel, že prej hypnóza by mohla pomoct. Vyskočil jsem a serval ze sebe náplasti. Mělo to zajímavej vedlejší efekt. Byl jsem lysej jak kulturista před závodama a běžel jsem do maringotky našeho kouzelníka a mága. Ten umí hypnotizovat!

Vletěl jsem dovnitř a kleknul na kolena: „Boscy! Musíš mě zhypnotizovat. Kvůli kouření. Musím s tím přestat. Umíš to?“

Boscy se zamyslel a řekl: „Umím. Ale…“

„Jaký ale?“

„Osoby se silnou vůlí, a osoby slabomyslné nelze hypnotizovat,“ pravil se vztyčeným prstem kouzelník. „Mám obavy, že tvoje osobnost, je zajímavou kombinací obou variant. Navíc nemám čas. Zrovna vařím pro principála lektvar posilující paměť.“

„Boscy neblbni. Já to fakt potřebuju. No tááák. Boscy. Jsi přece kamarád,“ žadonil jsem.

„Hele Vadime, já fakt nemám čas… Doprčic! Nepamatuješ si, co jsem to zrovna chtěl dělat?!“

Hm. To bude asi moc „kvalitní“ lektvar.

„No, chtěl jsi mě zhypnotizovat přeci. Abych nekouřil,“ zalhal jsem mu s nevinnou tváří.

„Fakt? Tak asi jo. Počkej. Já dám tady ten hrnec stranou. Něco v něm vařím. Sedni si.“

Posadil jsem se, a Boscy mi dal před oči hodinky na řetízku a začal s nima houpat: „Tak Vadime. Koukej na ty hodinky.“

„Hezký. To je zlato?“ zeptal jsem se.

Boscy se překvapeně rozhlídnul: „Zlato? Kde?“

„Ty hodinky…“ řekl jsem a ukázal na ně.

„No jo hodinky. Měl bych je dát opravit. Nějak se zpožďujou. Nevíš kolik je?“

„Na těch hodinkách? Půl třetí. Teda jestli dobře vidím. Houpeš s nima.“

Boscy hodinky zastavil a strčil je do kaspičky: „To to letí co?! No pokecali jsme, díky za návštěvu, tak zase do práce.“

Radši jsem šel. Měl jsem obavy, že bych třeba příští den nekouřil, ale možná bych v pravidelnejch intervalech kvokal.

Večer už to bylo fakt krutý. Absťák se zhoršoval a zhoršoval. Když jsem se přistihnul, že lačně nasávám vůni kouře z bramborový natě, která k nám k cirgusu táhla z blízkýho pole, poznal jsem, že je to vážně marnej boj.

Šel jsem do nejbližší trafiky a koupil si cíga. Holt zase začnu. Co se dá dělat. Prostě vynechám to číslo, kde dělám koně. Je i spousta jinejch veselejch čísel.

Jen mě mrzelo, že přijdu o tu sázku s Wolodijowskim. Ale pak jsem si vzpomněl na to, co jsem mu řek!

Vždyť já řek, že mě tejden neuvidí kouřit! Né, že nebudu kouřit!

Teda je to, ale fuška! To vám povím. Schovávat se s cigárem ve voze se senem, je docela náročný!

KONEC

Nádraží-Díl osmistý padesátý osmý...

V minulém dílu jste viděli...

Patrik se dostává do funkce vrchního vyhýbkáře a tak si konečně získá průvodčí Martu pro sebe.

Arnošt Vrcha je při přecházení kolejiště zachycen projíždějící drezínou, kterou pak vleče za sebou celých deset metrů. Zatímco stojí bezradně nad vykolejenou drezínou, přednosta stanice již píše jeho odvolání z funkce výpravčího.Tak je dokončena ďábelská intrika,kterou Miluška připravovala již celý měsíc!

 Vrcha zatím nic netuší a stojí dál v kolejišti...

Ve vyhýbkářské šatně je mezitím veselo. Patrik slaví své povýšení a celá parta vyhýbkářů zvesela tančí mazurku. Bohužel pro Patrika oslava nedopadne dobře. Když se večer vrací v podroušeném stavu domů a těší se na shledání s Martou, nečekaně se shledá s jejím otcem, který jejich vztahu nepřeje. Patrik ho pozdraví a popřeje mu pěkný večer. Ovšem zatrpklý otec Patrikovi nepopřeje nic! Tím Patrikovi zkazí celý zbytek dne.

Vrcha dál nic netuší a stojí v kolejišti...

Na perónu se baví uklízečka Drahuška Flundrová s bezdomovcem Ulrychem. Ulrych jí vypráví, jak býval kdysi krásný a vzdělaný. Drahuška mu lichotí, že vzdělaný je jistě pořád a na kráse, že nezáleží. Kdyby se oholil a seškrábal si ponožky z nohou, byl by jistě pohledný muž. Ulrych jí dojatě děkuje a slibuje, že jí ze hřbitova přinese květiny. Drahuška mu slíbí, že mu bude odlívat Iron. Další nadějný vztah na obzoru?!

Nic netušící Vrcha dál stojí v kolejišti...

Na nádraží přichází kontrola! Přednosta stanice Jaromír Pulkrábek zmateně pobíhá po kanceláři. To netušil! Intrikánská sekretářka Miluška ho škodolibě sleduje a nenápadně mu schová podklady, které Pulkrábek potřebuje! Kontrola zjistí, že Pulkrábkovi na nádraží mizí vlaky. Pulkrábek kontrolory ujišťuje, že vlak jen tak nezmizí, leda, že by ho někdo vynesl nenápadně z nádraží, ale kontroloři jsou neoblomní! Zmizelo pět nákladních a jeden spěšný vlak. Přednosta stanice se hroutí a sekretářka Miluška se ve své kanceláři ďábelsky chechtá.

Vrcha neví o kontrole a dál stojí v kolejišti...

Milušku ovšem smích brzy přejde. Kontrola se ukáže být šprýmem Pulkrábkova starého kamaráda Vojty Pišingra, který s ním sloužíval na starém nádraží. Pišingr navíc nalezne dokumenty, které Miluška schovala a tak Pulkrábek Milušku vyhodí. Miluška nyní ďábelsky pláče.

Vrcha celou fingovanou kontrolu přestál v kolejišti...

  

Honza Klouda v rychlíku načapá plné kupé černých pasažérů. Vyhodí je na první zastávce a dá všem mastnou pokutu. Na nádraží to jde radostně sdělit přednostovi stanice. Ten však při informaci o černých pasažérech zbledne! Sdělí Kloudovi, že na nádraží směřovala delegace senegalských nádražáků, která měla cestu zdarma! Navíc Kloudovi vynadá za mastný pokutový bloček!

A Vrcha upadá do kómatu...

A nyní 859.díl...