Tenkrát v Koločavě

Poslyšte, jak v Koločavě, v horách vysokých, žil kdysi zbojník, jenž kradl hravě, loupil, ba i spáchal lesní pych!

Ten loupežník nebyl nikdy, co živ byl, dopaden. Četníci marně pronásledovali ho, ale on jim pokaždé zmizel, jako pára nad hrncem. Mnohdy již zoufali si a myslili, že zbojník ten, je pouhým jejich snem, ale pak ho zahlédli, jak stojí v lese za smrkem, však než po něm chmátli, zavřela se za ním zem.

Ptáte se, kdo že byl ten zbojník? Jak, že se jmenoval onen odbojník? Přeci Nikola Šuhaj -loupežník.

A jak je to možné, že nebyl nikdy rukou zákona polapen? Ó moji drazí vtip byl ten, že Nikola byl mistrem převleku, tak mohl loupit přestrojen a nemusel se bát, vyjít z lesů ven. Tak mohl chodit nepoznán, jednou jako žebrák a zítra zase jako pán.

Třebas jednou ve vsi malé, svatba se koná, hudba hraje, všichni tančí, všude ryk. Pak veselí přerušil nevěsty vzlyk:

„Kde jsou mé svatební dary? Volejte četníka, aby zjistil, kdo do chalupy nám otevřeným oknem vnik!“

Četník přiběh brzy, ale z hor už bylo jenom slyšet smích:

„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-hudebník.“

Jindy zas sedlák těší se, jak ukrojí si masa kus, jenž v komíně udí se. Chutě už má, slina teče mu, ale ať šátrá, jak šátrá, prázdno je v komínu. Vzteky odplivne si a volá:

„Mámo! Maso je pryč. To je snad zlý sen. Volej četníka, aby zjistil, kým jsem byl okraden.“

Zase četník přiběh, ale opět z hor je slyšet smích:

„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-kominík.“

Onde pak holičství. Zrcadla, křesla, flakónky na pultě a kolínská tu voní. Holič se k pantátovi skloní, že břitvou ho strniště zbaví, ale ouha, břitva je fuč, zbyla jen krabička na ní. Hledá a hledá, ale marné snahy, břitva vskutku není tady. Rozrušen vzkřikne:

„Volejte četnictvo, to pachatele zločinu najde najisto!“

Četník byl tam v minutě, jako by ho nesly perutě, ale z hor je už je zase jenom slyšet smích:

„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-lazebník.“

A támhle zas uhelné doly jsou, horníci umounění na šichtu jdou, do šachty sfárají, krumpáče vezmou, kutat se chystají, lampy rozžhnou, a v tom okamžení jak po ráně bleskem strnou. S předákem zloba pak zmítá:

„Volejte četníka, pomsta zákona musí být lítá. Ať zjistí, kdo uhlí nám pod zemí krade, neboť včera ho tu bylo plno všade!“

Četník v šachtu ihned zajel, ale pachatel nikde, kam se poděl? A z hor se zase nese smích:

„To jsem byl já! Nikola Šuhaj-permoník.“

A loupil Nikola čím dál víc, nedržel svátky, nesvětil neděle, kradl od dušiček do hromnic a z četníků si nedělal už vůbec nic.

Ale všeho do času a jak se říká: Pád předchází pýcha. Nemoci četníci polapit Nikolu, sedli si k poradě ke stolu pospolu. Sedli si, sepsali vyhlášku, že za jeho hlavu vyplatí sumu značného objemu a jejich snaha brzy přinesla odměnu. Již za měsíc komusi na peníze nárok vznik.

Už neozve se lesem smích, neboť po ráně sekerou, navždy ztich a na palouku v krvi leží: Nikola Šuhaj-nebožtík.

KONEC

U vína s císařem

Nuže páže. Neváhej a nalej panu  Buškovi,“ pravil císař Karel a sám pozvedl číši do výše. „Připijme si na tuto úrodu, pane Bušku.“

Pan Bušek z Velhartic nejprve přičichl a pak lehce usrkl a poválel mok na jazyku. „Zvláštní. To je ocet?“ zeptal se.

Císař mu pohrozil prstem. „Ale jdi, pane. Zprvu trpké zdá se, ale po druhém ochutnání...“

„Po druhém ochutnání, zdá se jisto, že je to patok,“ zašklebil se pan Bušek a odložil pohár na stůl. „Nerač se hněvat císařská milosti, ale tohle je vážně síla. To dělali z té révy, kterou jsi ráčil dovézt z Burgund?“

„Přesně tak. Je to burgundská réva,“ pravil císař. „Nejspíš to bude nějaký rok trvat, ale časem se vinaři zlepší. Réva chce také svůj čas, aby si zvykla na zdejší podnebí.“

„Nu nevím, můj císaři. My jsme tu přeci jen zvyklí na pivo a medovinu. Obojí má v Čechách tradici. To prostě umíme udělat, ale víno se odjakživa dováželo z Uher a Rakous. Slyšel jsem, že se o pěstování révy pokoušeli i v markrabství Moravském, ale taky jim to moc nejde. A pochybuji, že se to někdy naučí,“ skepticky řekl pan Bušek.

Karel IV upil z číše a pokrčil rameny. „Všechno má svůj čas a nic nejde ze dne na den. Drahý příteli. To je to samé, jako s tím mostem. Nejdřív všichni reptali, že je to zbytečnost, protože na Vltavě je spousta převozníků a nikomu se nebude chtít chodit přes Vltavu pěšky, když se může vézt. A z vajec by se raději měla udělat obří omeleta. A dnes?! Poddaní tam korzují a povozy jezdí. Pokrok nelze zastavit!“

„Pravdu díš, císařská milosti,“ odvětil pan Bušek. „Je tedy faktem, že díky tomu skvělému dílu, přišlo dost převozníků o práci, ale bylo od tebe skvělé, žes je hned zaměstnal při stavbě Hladové zdi.“

„Jistěže. Převozníci poslali deputaci, že nemají na chléb, tak proč jim nevyhovět. Ale na ten jejich původní požadavek, abychom jim zřídili novou řeku, jsme nemohli přistoupit. Jsme císař a ne Hospodin, abychom zřizovali řeky, jak nás napadne. Prostě se museli rekvalifikovat. My jsme také nebyli císařem od narození. Všichni se musíme učit nové věci!“

Pan Bušek znovu usrkl ze sklenice. „A víš můj císaři, že na další ochutnání, se mi to víno již nejeví tak trpké?! Asi jde vážně o zvyk. Za pár let už nám to zřejmě ani nepřijde divné. Konečně. Lidé si zvykli i na tu podivnou, smrdutou vodu, kteráž tryská, téměř vroucí, z pramenů tam v lesích, kdes tehdá honil jelena. Pojmenovali to tam po tobě Karlovy Vary a slyšel jsem, že vodu plní do soudků a prodávají jí. Ba mnozí marodní tam jezdí do lesů polehávat, onu vodu pijí a někteří místní uhlíři, již pálení uhlí zanechali a staví boudy pro nemocné, kde je v kádích koupou a za noclehy vybírají. Údajně tam prý jezdí rádi bojaři, až z daleké Rusi!“

Císař Karel se pokřižoval a sepjal ruce. „Upřímně řečeno, byli bychom radši, kdyby lid obecný spíše důvěřoval v léčbě nemocí v moc ostatků svatých, které tak pilně shromažďujeme, než ve vodu, kteráž ani není svěcená. Ale co naděláme. Je ještě mnoho pověr mezi poddanými.“

Bušek z Velhartic pokýval hlavou. „Tak, tak. Donesla se ke mně zvěst, žes získal nějaké nové kousky do své sbírky, můj pane!“

„Ó ano!“ rozjasnila se císařova tvář. „Byl tu potulný mnich, který se vrátil z pouti do svaté země. Měl krásné ostatky a jiné relikvie. Nechali jsme od něj vykoupit prst z ruky svatého Jana Křtitele. To je celkem šestnáctý.  Potom vous svatého Petra a manikůru panny Marie. Z toho vousu máme velkou radost. Už brzy budeme mít Petrův kompletní plnovous!“

„Chvála tobě, císařská milosti. Ostatků a relikvií není nikdy dost,“ pravil pan Bušek a napil se, nyní už s chutí, vína. „Přicházím mu na chuť. Ale já jsem také přinesl lahodný mok! Jestli se tvá císařská milost neurazí a ochutná.“

„Ničemu, co prospívá tělu a duchu, se nebráníme,“ laskavě pokynul panu Buškovi císař.

Pan Bušek zavolal na páže: „Chlapče. Za dveřmi je soudek. Dones ho sem.“

Páže se uklonilo a odešlo za dveře královské komnaty pro malý soudeček.

„Jsme zvědavi, čím nás počastuješ, pane. Doufáme, že to bude hodno jazyku císařova!“ se zájmem řekl Karel.

Páže doneslo soudek a pan Bušek  se ho sám chopil. „Když císař dovolí, sám naliji.“

Vytáhl zátku a nalil do prázdných číší. Místností se rozlila opojná vůně a Bušek přitom říkal: „V markrabství Moravském se celkem ujalo to nové ovoce, kteréž jsi dovezl z ciziny. Říkají mu Karlata.“

„Myslíš švestky?“ zeptal se Karel a zavrtěl hlavou. „A co to má společného s pitím? Švestky jsou k jídlu a ne k pití.“

Pan Bušek vztyčil prst. „Původně to nemělo s pitím nic společného, ale nyní již mnoho. Na Moravě dokáží zkapalnit  téměř všechno. S révou jim to moc nejde, jak už jsem říkal, ale tohle se jim vážně povedlo. Tak chutě do toho!“

Císař si přihnul a vzápětí se rozkašlal a zrudl. Páže se už už chystalo přiskočit k Buškovi a proklát ho dýkou, jelikož si myslelo, že císař jest panem Buškem zákeřně otráven, ale Karel popadl dech a pohybem ruky jej zastavil.

„Buď v klidu páže. Pan Bušek jest dobrý člověk a ničehož zlého by mi neučinil. Však vidíš, že i on sám se napil. Ale u všech svatých! Pane Bušku. Jaké je to víno? Jako oheň Eliášův chutná!“

Bušek z Velhartic labužnicky mlaskl. „Císařská milosti. Je to pálenka z Karlat! Až ochutnáš podruhé, zjistíš, že je chutnější než víno z Burgund a hřeje více než prameny ve Varech a léčí stejně tak. A pak pane! Až ochutnáš po třetí, zjistíš, že ducha povznáší tak, jako pohled na ostatky svatých. A okoštuješ-li počtvrté, doznáš, že ti dává křídla, která tě přes řeky přenesou a netřeba ti mostů!“

Karel IV ochutnal podruhé, a když  polkl, a teplo se rozlilo jeho tělem, dojatě povstal a pronesl: „Pane Bušku. Pro království jsme mnohé vykonali, co jest obdivu dalších pokolení. Jest jisto, že mnohé bude i zapomenuto. Ale to, že jsme do království dovezli to ovocné stromoví, je náš počin největší! Buď chvála Karlatům! Tomu říkáme pokrok!“

A bylo dlouho do noci veselo, v síni císařské...

KONEC

O podivuhodných hodinách mistra Hanuše

"Nuže, mistře. Povolali jsme tě sem na radnici, abychom se tě optali, zda přijímáš nabídku Starého Města na úpravu a zvelebení našeho orloje?“ optal se mistra Hanuše purkmistr.

Mistr Hanuš potěšeně přikývl a s úklonou odpověděl: „Je mi ctí, ctihodný pane purkmistře, jakož i ostatní konšelé. Vyvedu vám orloj, jaký nikde jinde na světě nemají. Každý, kdo do Prahy přijede, hned pokvačí na náměstí, aby ho zhlédl. Bude to div divů. Ba co dím?! Bude to osmý div světa! Mám spoustu skvělých nápadů!“

Purkmistr upil z korbele a pohybem ruky zarazil mistra v básnění. „Drahý mistře. Však uvidíme a necháme se překvapit.“

 „Drahý mistře… Ó takové oslovení si snad ani nezasloužím,“ zapýřil se Hanuš.

Purkmistr zavrtěl hlavou. „I ano. Zasloužíš. Jsi jednoznačně nejdražší mistr, který nám byl stavebním odborem doporučen. Doufám tedy, že tvá práce bude odpovídat tvé ceně.“

Hanuš odvětil: „Nerač se obávat, pane purkmistře. Jak jsem již řekl. Orloj bude prvotřídní. Již jsem si na stavební práce sjednal dělníky z Kyjevské Rusi. Tito slují svou pracovitostí a spolehlivostí. A vím, co se sluší a patří. Polovinu mých příjmů poskytnu z vděku pokladně Starého Města pražského. A aby se předešlo zbytečnému úřadování, budu příjmy poukazovat rovnou do měšců ctihodných konšelů.“

„To rád slyším,“ řekl purkmistr. „Snad kyjevští dělníci budou lepší, než ti z Polska. Nechali jsme je kopat novou obecní studnu. Patnáct jich to postupně na různých místech zavalilo, takže jsme během prací radši změnili zadání ze studny, na nový obecní hřbitov. Nakonec to nebylo tak zlé. Sláva při otevírání byla a já se stal znovu purkmistrem. Dáváme ti na práce půl roku. Nyní jdi a konej své dílo.“

Mistr Hanuš znovu ujistil purkmistra a konšely o kvalitě svých lidí a v předklonu vycouval ze dveří síně.

***

Již druhý den ráno začalo kolem radniční věže růst dřevěné lešení a bylo možno vidět mistry kyjevské stavební huti, jak pobíhají po lešení. A když pak za několik dní, nechal mistr Hanuš lešení zakrýt velikou plentou, aby nebylo vidět, kterak se dílo strojí, počali se Pražané tím více zajímat o to, co jim mistr chystá.

Někteří zvědavci nevydrželi čekání a tu a tam se pokusili pod plentu nahlédnout, ale jen  šťouchanec kramlí mezi oči utržili.

A tak to po několik měsíců šlo. Hanuš stále častěji k orloji přicházel s mistry hodinářskými, sochařskými, ba i s astronomy a astrology. A když za plentu lezl, přihlížejícím zvědavcům se smál a říkával jim, že mají svého času, jako ta husa klasu vydržet  a pak že uvidí, co ještě nebylo k vidění.

Tak uplynulo jemu udaných šest měsíců. I sešli se konšelé v čele s purkmistrem a chtěli vidět dílo jeho. Mistr Hanuš s úklonou přišel a vysvětlil jim, že za skluz nemůže a vyžádal si dalších šest měsíců a šest set kop zlatých navíc, pak že již konečně orloj předá.

A když pak další dvě léta uplynula a další kopy byly z pokladnice vydány, přišel mistr Hanuš na radnici, aby oznámil, že dílo jest vykonáno.

***

Sešli se konšelé s mistrem před radnicí a hleděli na plentu, která zakrývala celou stavbu. Prostí měšťané zatím nebyli zváni a stráže rozestavěné v okolních uličkách dbaly, aby nikdo nepovolaný, na náměstí k té slávě nepronikl. Mistr Hanuš se uklonil a vyzval purkmistra, aby vzal do ruky provázek, trhl jím a tím orloj zrakům odkryl.

Purkmistr cuknul provázkem a plachta sklouzla. Všichni se dívali na orloj a bylo takové ticho, že byl slyšet i špendlík, který na dlažbu náměstí upustil konšel, který byl krejčovským mistrem.

Purkmistr, který zatím nic neviděl, protože se vymotával z plachty, se optal: „Tak jak? Je to pěkný?“

Mistr Hanuš stál vítězoslavně před svým dílem a s hrdě vztyčenou hlavou děl: „To bych řekl, že je to pěkný. Je to lepší než pěkný!“

Jeden z konšelů pomohl purkmistrovi z plenty a zklamaně zašeptal: „Je to dřevěný. Úplně celý.“

„Jasně, že je to dřevěný. Na Kyjevský Rusi se přeci z ničeho jinýho nestaví,“ řekl Hanuš. „Kdyby to dělali z kamene, tak to je hotový asi za patnáct let. Ale je to nejkvalitnější dřevo co bylo k sehnání. A navíc to tady bude vonět!“

„A kape z toho smůla,“ s vytřeštěnýma očima řekl purkmistr a ukázal rukou ke stříšce orloje. „Proboha. Mistře Hanuši! Co je to támhle nahoře?“

Hanuš si dal ruce v bok a hrdě odpověděl: „To je, co? To jsem vymyslel úplně sám. Takovej myšák v červenejch nohavicích a s velkýma ušima. Počkejte, až bude odbíjet celá.“

Purkmistr vyvalil oči a zeptal se: „Co se přitom stane?“

Hanuš začal nadšeně vysvětlovat a přitom ukazoval rukou. „To si ten rytíř, támhle pod myšákem, sundá hlavu, a podá jí támhle tomu číšníkovi, kterej jí odnese na tácu k myšákovi a ten na ní odbije příslušnou hodinu. Načež hlavu pustí dolů, kde jí ovšem chytí, támhle na vrbě sedící vodník.“

„A co s ní udělá ten vodník?“ otázal se purkmistr Hanuše a utíral si z čela pot.

Mistr Hanuš se zachmuřil. „To jsem zatím nedomyslel. Prozatím jí bude muset orlojník vzít vodníkovi z podběráku a vyšplhat zpátky nahoru k rytířovi a…“

„…a dost!“ přerušil ho purkmistr. „Můžeš mi, mistře vysvětlit, kde jsou vůbec na tom orloji hodiny?“

„Hodiny? Když se pořádně podíváte, tak támhle v rohu. Za tím kačerem, kterej objímá mořskou pannu. Tam jsou trošku vidět. Za toho kačera se omlouvám. Ještě není ohoblovanej.“

Purkmistr vybuchl a strašlivým hlasem zvolal: „Ale nám šlo hlavně o hodiny! A taky o určování fáze měsíce a kalendář! Co tu tedy dělali všichni ti astronomové a hodináři?“

„No, co by?“ uraženě odsekl Hanuš. „To jsou moji kamarádi. Ukazoval jsem jim, jak to bude vypadat. Náhodou to ocenili. To jsem si mohl myslet, že se vám můj orloj nebude líbit. Prosím vás. Koho zajímají nějaký fáze měsíce? Lidi chtějí zábavu. A to jim můj orloj dá. No řekněte. Není k popukání třeba ten kašpárek, jak tluče Škrholu do hlavy?“

„Výzdoba pro prostý lid ano, ale mysleli jsme nějaké svaté, nebo něco jako připomínku, že smrt nás čeká všechny.“

„A to je právě támhle vlevo! Smrtka a svatý Petr spolu řežou polínko. Tedy teď zrovna ne. Až začne foukat vítr a roztočí ten větrník, tak to bude jízda!“ ukázal Hanuš.

K purkmistrovi přistoupil jeden z konšelů a zašeptal: „Bratře purkmistře. Obávám se, že až tohle uvidí lidé, tak budou žbrblat. Budou se ptát kolik to stálo a nebude se jim líbit, kolik kop padlo na takovou hrůzu!“

Purkmistr si znepokojeně mnul vousy. „To lidem nemůžeme říct. Natož jim  to ukázat. Okamžitě by nás sesadili. Možná rovnou z oken! Cena by se dala ještě nějak ututlat, ale co s tímhle? Vždyť se všichni smíchy utloučou. Dovedete si představit ty řeči? Jak by nás roznesli na Novém Městě nebo na Menší Straně?“

Purkmistr chtěl asi ještě pokračovat, ale náhle začalo odbíjet poledne. Myšák v červených nohavicích, zrovna zuřivě kladívkem tloukl na rytířovu hlavu dvanáctou hodinu, když se orloj  začal nebezpečně otřásat a počal z něj vycházet strašlivý hluk. Dřevo skřípělo a naříkalo. Ve chvíli, kdy vodník zachytil hlavu do podběráku, ozvala se největší rána a orloj se v prachu zhroutil na náměstí.

Mistr Hanuš stál zdrcen před troskami svého díla a purkmistr utrousil: „A to by bylo.“ Pak se obrátil na mistra Hanuše a zeptal se ho: „Co ty na to?“

Hanuš vzdychl. „Postavím to znovu. Uvidíte. Vypracuju nové, a ještě lepší plány“

„Ani omylem!“ vyštěkl purkmistr. „Postavíš to znovu, ale podle jiných plánů. Tak jak to chceme my!“

„To myslíte ty vaše blbosti? Hodiny, fáze a já nevím co ještě? A myšák žádnej?“

„Především ne myšák!“ zaznělo rozhodně od purkmistra.

„To si radši vypíchnu oči, než rýsovat takovou blbost!“ vykřikl Hanuš a sebral krejčovskému mistru nůžky, které měl na provázku u pasu, aby si je vzápětí vrazil do očí. 

„Výborně!“ zatleskal purkmistr. „A teď, když je mistr slepý, můžeme lidem tvrdit, že se mu to stalo už před tím a právě kvůli tomu má otevření orloje skluz.“

„Ale já lidem řeknu pravdu!“ pravil slepý Hanuš. „Půjdete ke dnu se mnou!“

„Tak to ti musíme vytrhnout jazyk. Podržte mi ho,“ prohlásil purkmistr a vypůjčil si od mistra kováře kleště, aby tak vyřešil nastalý problém.

„A je slepý a němý,“ řekl spokojeně purkmistr, když utichl mistrův křik. „Nyní nám nic nebrání, abychom lidem řekli, že tomu chudákovi zmrzačenému, jen z křesťanské lásky přidělujeme další zakázku k dokončení orloje. Za ty prachy to někdo rád udělá inkognito a na Hanušovo jméno. Chudák Hanuš. Je tak slepý a němý. To mu to asi bude trvat dlouho, než to dokončí…“  Otočil se k mistrovi a usmál se. „Co říkáš, Hanuši? Nic? To si myslím!“

KONEC

Na tej Bílej hoře...

Moja milá mamičko.

Důfám, že Vám toto psaní poštou donde.

Budete sa divit, odkud Vám to píšu. Se svojém plukem jsem sa dostál až do Prahy. Baže je tu pěkně. Spóstu kostelů a moc pěkný most tu majů.

Enem sa mi nelíbí, že lidé sů tu trochu zvlčilí. Všeci pospíchajů jak by jim za patama hořelo a nikdo nepostojí. A to sa nasměješ, mamičko. Představ si, že baba sa tu říká starým ženským a né děvčatům, jako u nás doma.

Ale jináč jsem spokojené. Však jsem Vám povídal, že kdybych zvostal trčit u nás na gruntě, nikdá bych sa do světa nepodíval. A to jste měla o mě takového strachu, když jsem sa v krčmě přihlásil verbířom. Nu, a vidíte, mamičko. Nedávno sem viděl aj krála.

Baže tak. Našeho evangelického krála Fridricha Falckého. Měl k nám proslov. Dlůho povídal. Jen je škoda, že sem sa  po německy naučil enem povely a už nic dalšího. Takto jsem mu slova nerozuměl. Ale chlapci od našeho pluku po německy umí a klobůky po tej jeho řeči do vzduchu vyhazovali. Oni mu rozuměli, neboť sů to skoro všichni Němci. Tak to dobrá řeč být musela.

Tuhle jste sa strachovala, zda-li hladem netrpím a nemoc mě netrápí. Vězte, mamičko, že s žoldem sem na tem dobře. Pěkné plat mám. O takovém sa Vám, ani tatíkovi, nikdá nezdálo.

Už dva měsíce nám ho nedali, ale prý nám ho vyplatí, až pokladna dorazí. Šak to mám jak v štrozoku uložené a až bude po vojně a naša spravedlivá věc zvíťazí, přinesu Vám dom pěkný váček zlaťákův.

Naši páni sů poctivé evangelíci a nikdá by nám nelhali. Dokonce nám ti dobří ludé dovolili než pokladna přinde, opatřit si stravu jak nám je prý libo. Tak jsme s chlapci pár chalup, tu v okolí Prahy navštívili a požádali ludí o vajíčka a nějakou tu sviňku. Všeci byli převelice ochotní. Dávali aj víc, než jsme chtěli. Náš poručík s kornetem dokonce z jednej chalupy truhlu plnů šatstva vynésli a jedna pěkná dcérka s nimi do tábora odešla. Až tak nás majů rádi. A není se co divit, mamičko. Jsme jejich ochránci a ochránci našej pravej víry! Škoda jen tej nehody, která se udála. Jakýsi mušketýr, asi neopatrností, v jednej stodole oheň založil a dědina lehla popelem.

 Tož teda, vojenské řemeslo mě baví. Šak to není nic těžkého. Enem samé parády, cvičení a to sviněk pečení.

Baže je pravdou, že jsem už aj v bitce byl, ale nic hrozného to nebylo. To když jsme sa my mušketýři, v hospodě s dragůny poškorpili. Nasazovali na nás, tak jsme jich na hromadu střískali, co sa do nich vešlo. Do Moravského pluku, pana Šlika, sa nikdo navážat nebude!

Šak tatík, kdyby mě viděl, hrdý by byl. Pamatujete, jak říkával, že za našu pravů evangelicků víru, je třeba sa biť?! Jeho tělo na krchově u kostela tleje, ale já pevně věřím, že sa na mě tatík z nebeskej báně dívá a moje konání schvaluje. Su nyní jako ten bratr Žižka, o kterém mi čítával, když mě učil číst a psát v tej našej chalůpce. Jak Žižka, proti přesile, jen s pár chlapy sám šel, a všech cizákův ze země vyhnál. Tak to, mamičko moja, budu moci zažít už zítra!

 Ne, nebojte sa. Do patálie jdeme, ale velitel říkal, že sa možná ani do ohňa nedostaneme. Budeme postavení na kopci kůsek od Prahy. Bílá hora mu tu říkajů. Je tam takové letohrádek, kde panstvo zvěř honí. Majů kolem něj postavenu oboru. A právě u tej zdi my budeme stát. Je nás skorem stejně jako papežencův a velitelé říkajů, že si císařští o nás svoje huby nabijů.

Jsem tomu rád, že páni pro Moravský pluk vybrali takové postavení. Se zdí tej obory za zády, budeme odzadu krytí a můžou na nás enem odpředu. Alespoň mě nikdo nestřelí do zad.

Musím už končit, mamičko moja. Tamboři nás svolávajó, abychom se sbalili a do postavení, kde  zítra budeme čekat,  houfem odešli.

PS: Teď přiběhl šikovatel. Povídal, že dlužný žold nám páni vyplatijó hned po bitvě. Už sa těším.

Zvostávaj s Pánom Bohom, a zajdi sa na krchov k tatíkovu hrobu pomodlit, abych naživu dlůho zvostal. Dá-li Pánbůh.

Tvůj Vincek. V Praze L.P. 7.11.1620

O jednom neposedovi, který se nechtěl jmenovat Friedrich

Děčín L.P.1836

Manželka panského lékaře, dr.Tiersche, zrovna služebné ukazovala, kam má dát košík s nákupem, když se otevřely dveře a do jejich malého domku vstoupil její manžel.

Hodil na stůl svou koženou lékařskou brašnu a pozdravil: „Guten Tag. Mám hlad, že bych hřebíky hryzal. Copak máme dnes dobrého k večeři, drahá ženo?“

Jeho žena Vincencie odpověděla: „Pozdrav pánbůh, muži. Zrovna nám Alžběta přinesla jaterničky a nějaká jelítka. Řezník měl ve městě čerstvou zabíjačku. Když chvíli vydržíš, hnedle to bude. Zatím ti můžu dát vepřovou s knedlem a zelíčkem. Zbylo od oběda. Friedrich toho zas moc nesnědl. Zobe jak vrabec.“

Dr.Tiersche se zakabonil. „Na ja. On vůbec ten náš Junge málo jí, ale o to víc lítá po všech čertech. Kde zase celý den je?!“

„Já mu říkala, ať je do klekání doma, ale znáš ho,“ povzdychla si paní Vincencie. „Pořád někde skotačí. Možná pozoruje ptáky. Nedaleko má hnízo sokol. Moc se mu líbí.“

„Skotačí, skotačí a je jako lunt,“ zabručel dr.Tiersche, zatímco před něj služebná Alžběta postavila talíř s vonící vepřovou pečínkou. „Co z něj takhle bude? Měla bys na něj líp dohlídnout. Buď pozoruje sokola, nebo ho vídám s dětma, co u rybníka pasou kozy. Nechápu, co ho na kozách tak fascinuje. Jednou mi o nich vyprávěl celou hodinu. A nebo tuhle. Stavěl děti do řad a pak pískal na píšťalku. Děcka mávala rukama nahoru a dolů. Takhle. Ein-zwei-ein-zwei. Jako by někam chtěla letět. Co si o mně na zámku pomyslí?!“

„Tak už se tak nečerti, muži,“ usmála se na něj Vincencie. „Radši mi pověz, jak dnes u Thunů bylo?“

Dr.Tiersche si ukrojil knedlík a namočil ho do vepřové šťávy. Chvilku si ho zálibně prohlížel a pak labužnicky kousek ukousl. Když polkl, začal povídat: „Jak by bylo? Starý pán má nějakou rýmu. To má z toho, že se byl onehdá podívat, jak dělníci staví tu novou silnici do Saska. Víš, jak tam nahoře pod Sněžníkem fouká?! Já mu říkal, že to není nic pro hraběcí milost, ale to on nein. Jako by to nešlo bez něj. A teď mě honí právě jak  tu nadmutou kozu.“

Vincencie se posadila naproti svému muži a řekla: „On je pan hrabě hodný člověk. Však co by bez něj Tetschen byl?! Pořád něco dělá.“

„Kdyby radši seděl doma a pil čaj, který jsem mu předepsal, tak by udělal lépe,“ odsekl dr.Tiersche a podíval se na hodiny. „Prosím. Čas nám utíká a Friedrich nikde. Místo toho, aby si vážil, že má každý den plný stůl, tak se courá s holotou a domů na večeři nejde. A každý den mu to říkám! Každý den ho poučuji, že v dobře najedeném těle, sídlí zdravý duch! Z toho jeho lítání po loukách dostane jen nějakou nemoc. Ještě, aby ho tak schvátila tuberkulóza.“

„Však jsou mu teprve čtyři roky a nemá z toho ještě rozum, Hansi,“ řekla paní Vincencie. „Ale musíš uznat, že je s ním legrace. Tuhle jsem mluvila se ženou podkoního. A víš co mi povídala?“

Dr.Tiersche polkl další sousto a zeptal se: „Copak?“

„Tomu bys nevěřil, drahý. Říkala, že Friedrich byl ve stájích a ptal se podkoního, jestli by se dal kůň přeskočit na šíř!“ zasmála se paní Vincencie.

„No prosím. Já se z toho kluka zblázním. Na takové nesmysly ho užije,“ vztekle praštil příborem dr.Tiersche. „To je to samé, jak minulý týden. Komorník Friedricha přistihnul, jak si v sále přisunul křeslo pod lustr. Když se ho ptal, co vyvádí, tak mu milý Friedrich začal žvatlat cosi o tom, že by se na lustru dalo cvičit. Já si, má milá, začínám dělat starosti, jestli nám kluk jednou neuteče s cirkusem. Však k čemu jinému by takové kašpaření bylo užitečné?! Měli bychom ho držet zkrátka, aby byl spíš ke studiím.“

Paní Vincencie spráskla ruce. „Mein Gott. To by byla ostuda. Já doufám, že jednou vystuduje a bude z něj také doktor, jako jsi ty.“

„Tak ho pořád neomlouvej,“ řekl dr.Tiersche a ukrojil si další sousto. „Budeme na něj přísnější. A moment. Když jsme u toho studování. Víš na co jsem si ještě vzpomněl?“ plácnul se do čela doktor.

„Netuším, muži,“ zajímala se paní Vincencie

Dr.Tiersche si utřel ruce do ubrousku a zálibně se díval na mísu s kouřícími jitrničkami, kterou přinášela na stůl služebná: „Víš, jak byl za Thunem ten historik z Prahy?!“

„Myslíš toho Pavlackého?“ zeptala se paní Vincencie.

„Je to Palacký,“ opravil jí dr.Tiersche. „Hrabe se v knížkách v hraběcí knihovně. Mimochodem. Ten z toho bude mít tak akorát záduchu. Tam je prachu jak v dolech. Friedrich se kolem něj prý taky motal.“

„Ale to snad není špatné, ne?! V takové slušné společnosti by se mohl klidně pohybovat,“ podivila se paní Vincencie.

„A to právě ne!“ vyštěkl dr.Tiersche a zbrunátněl. „Blbne mu hlavu, tenhle Palacký. Friedrich pak blábolil, že by se chtěl jmenovat jinak.“

„Nepovídej!“ vyvalila oči paní Vincencie. „A jak by se chtěl jmenovat?“

„Jak?! Prý Friedrich je jméno pro Němce. On by chtěl být Miroslav. Když mi to malej řekl, tak jsem málem upadnul. Ptám se ho, kde k tomu přišel, a on na to, že prý ten pán v knihovně mu tak říkal,“ soukal se sebe mezi sousty dr.Tiersche. „Ještě že se mladému pánovi neznelíbilo příjmení,“ dodal ironicky.

„Hm. To je teď prý v Praze móda,“ vzdychla Vincencie. „Lidi si počešťují  jména. Někteří i příjmení. Jak by asi znělo naše Tiersche v češtině?! “

„Ani mi nemluv, Vincencie. Jen si to představ. Že by se Friedrich jmenoval Miroslav. To je hrůza,“ otřásl se dr.Tiersche. „Naštěstí se to nikdy neujme. Lidi dostanou rozum a za sto let, si na takové hokus pokusy se jmény, nikdo ani nevzpomene,“ dopověděl a vzápětí se rozkašlal.

Paní Vincencie k němu hned přiskočila a bouchla ho do zad.

Dr.Tiersche mávnul rukou. „To nepomůže. Nezaskočilo mi. Asi jsem se taky nachladil. Nebo mě nakazil hrabě. Kašlu takhle už delší dobu. Někdy myslím, že mě to roztrhá.“

„Jen, aby to nebylo něco vážného,“ vyděsila se paní Vincencie.

„Neboj. To vyléčím čajem a dostatečně mastnou stravou. Plus nějaký ten odpočinek a spánek po jídle. A hlavně klid a žádný pohyb. To je ta správná léčba a prevence. Jsem přece lékař a něco o tom vím,“ řekl dr.Tiersche, když dokašlal. „Půjdu se teď natáhnout a pak to dojím“

Pohladil si spokojeně svůj tučný břich a odsupěl do ložnice, kde během pár minut usnul, takže už neslyšel, jak domů přiběhl malý Freidrich, který hned začal nadšeně mamince vyprávět o tom, jak si s chlapci uvázali na lana kroužky a celé to pak uvázali na vrbě u rybníka. Ó jak báječně se jim na těch kroužcích prý houpalo.

Otec malého Friedricha bohužel nebyl jen nachlazen. Ještě téhož roku zjistil, že má tuberkulózu a odešel z Děčína k příbuzným do Döblingu u Vídně, kde skonal.

O dva roky později zemřela v Kropáčově Vrutici, paní Vincencie, kam se uchýlila s malým Friedrichem.

Ani jeden z nich se tak nedozvěděl, jak by znělo počeštělé příjmení Tiersche.

Když malý Friedrich vyrostl, rozhodl se totiž, že zahyne v Tyrolských Alpách v říčce Aaaše, jako dr.Miroslav Tyrš.

KONEC

Testament

Zde jest můj testament, který píši na sklonku života svého. Během mého žití sepsal jsem mnohé, co bylo považováno za pokrokové a hodno uznání. Za mnohé byl jsem veleben a i světských poct se mi za mé dílo dostávalo.

Dnes, kdy se dnové moji chýlí ku konci, zvěděl jsem, že v mnohém jsem se zmýlil. Považuji proto za nutné opraviti mnohé, co jsem hlásal a na akademiích učíval. Vězte druhové moji, že nelze činiti tak, jak jsem myslel, že by bylo dobré, neboť by to vedlo jen k všeobecnému chaosu a našemu stavu by to nepřineslo ničehož dobrého.

Milosrdný Pán je mi svědkem, že vůle má byla zpočátku pevná a silná, když jsem se tyto novoty snažil zaváděti, ale jak čas své hodiny přesýpal stále víc, vůle má byla čím dál slabší.

Mnoho dnů a nocí strávil jsem v modlitbách, kdy jsem se ptal, jestli mé snažení dojde úspěchu. Leč Pán mi dal jasně na srozuměnou, že jsem byl bloud. Neřku-li přímo blb.

Když, si v mé staré a unavené mysli, vybavím tu spoustu děl, kteráž jsem sepsal. Ty stohy pergamenu a papíru, které jsem pokryl inkoustem. Těch husí, které jsem připravil o opeření.

A výsledek?! Výsledek nižádný! Jen zmar a zmar.

Vzpomenu-li si na disputace s kolegy, které jsem tak vášnivě vedl, musím se téměř hanbit. Ó, jak já byl tehdy pyšný a duše má byla naplněna nepřiměřeným sebevědomím. Ó, proč já tehdy nedal na moudré rady zkušených mistrů, kteří mi radívali, že dobré slovo jest jen překrásnou iluzí a rákoska, že jest školou života. Ale to já ne. Já ve své nadutosti říkával jsem jim, že rákosku používat nebudu, protože ani dobrý Kristus své slovo lidstvu nepředával za pomocí biče, ale laskavého slova.

Hle, jak jsem byl pyšný, že jsem sebe ke Kristu přirovnával. Kdybych to nedělal, tak jsem nemusel jak ten Kristus trpět. Ježíš trpěl, když mu byly hřeby údy proklány a já trpěl, když má zadnice byla připínáčky probodána, neboť jsem u žactva neměl nižádné autority!

Kristu byla alespoň houba s octem na kříž podána, když žíznil, ale mě pouze houba na utírání tabule na hubě přistála hodinu, co hodinu!

Druhové moji. Kantoři. Mistři všech učení. Vězte tedy, že odvolávám vše, co jsem za svého dlouhého života hlásal. A ač jsem vyznání mírného – tedy Jednoty bratrské, která násilí vždy odmítala, musím dnes zvolat jako bratr Žižka: Bijte je!

Ano tak jest. Bijte tu chamraď, neboť se vzdělávati netouží, ale jen po frejích lítají a nebo vymýšlejí, jak nás zahubiti.

Jako tehdy, když jsem učil v Lešně. Jednoho měšťanského synka, jehož otec konšelem byl, jsem za nezvedenost za dvéře vykázati chtěl. Ale on mi hrozit počal, že jeho otec mne nechá z města vypráskat. Já věren své nerozumné zásadě, že každé dítko jest vychovatelné, prstem mu pohrozil! Leč co se nestalo? Synek ten, na mne kord tasil a vous můj kmetský mi podle ufiknul! Kdyby tehdy naštěstí k obléhání města a jeho požáru náhle nedošlo, tak by mne snad i zabil! Zapomeňte na zásady mnou po léta hlásané. Ať se vám nestane, to co mně, za mého působení zde ve městě Amsterodamu, kde žactvo oddává se té ohyzdné neřesti kouření dýmek! Oni malí Holanďané, drze kouřili jakési trávy přímo v hodině a každé mé moudré slovo, jim pak bylo k smíchu! Jen na kouření, místo vědění mysleli a ničehož se učit nechtěli.

Smuten jsem, když nyní hledím na svou knihu “Orbis Pictus” a vím, že jediné obrázky, zajímající dnešní žactvo, jsou ty od nemravy Rubense. Těch by se jim chtělo prohlížeti neustále. Však jsem také mnoho pláten kolujících lavicemi, za ta léta zabavil, a v kabinetech uzamkl!

Naposled vám kolegové snažně na srdce kladu. Zapomeňte na mne a na mé dílo! Nechť se mnou a mými chybami, již nikdo a nikdy neinspiruje!

K tomu vám dopomáhej Bůh. V Amsterodamu L.P. 1670. Váš Jan Ámos Komenský

KONEC

Zrození písně vpravdě národní

Je temná zimní noc roku 1834 a z hostince U Fleků, držíce se kolem ramen, vypotáceli se dva muži v zimnících se zvednutými límci a beranicemi naraženými tak, že z jejich obličejů nevidíme téměř nic.

Kdo jsou ti muži?! Nuže nezbude nám nic jiného, než se zaposlouchat do jejich hovoru…

„Frantóóó. Počkej na mě. Já jsem tady tak trochu upadnul.“

„Ty už taky houby vydržíš. Dáš si dvanáct černejch a válíš se tu jako bys jich měl třináct. Vstávej, Pepíku! Nebo zmrzneš a už to nedopíšem. Víš, že nás honí termín.“

„Ale no jó. Hehe. Ale že se nám to tvoření nějak zvrtlo, có?!“

„Zvrtlo nezvrtlo. Jsme umělci, Pepo, nééé?! Tak potřebujem inšpiráci! A kde jí hledat jinde, než v tom bohulibém zařízení!“

„Máš recht, Františku. Do háje zelenýho. Kde to teď jsme? Je tma jako v ranci!“

„Já ti ani pořádně nevim, Pepo. Já tu už dlouho takhle potmě nebyl. Obyčejně chodíme domu, až ráno za světla!“

„Hele a co uděláme s tou devatenáctkou, Františku?“

„S devatenáctkou? Tady nějaká je? Slečnóóóó! Kde jstééé?“

„Prdlajz, Fando. Já myslím devatenáctku ve hře, ty volééé…“

„Jo ty, Pepiku, myslíš ten kus, co má zpívat ten slepej varhaník, jó?!“

„Jo ten. Přesně ten. Hele, ale nemyslíš, že bysme to měli změnit?“

„Jako co změnit?“

„No ten jeho nástroj. Si to představ. Potulnej varhaník. Ještě ke všemu slepej. Jak by ty varhany vláčel světem. Dyť by s nima byl pořád někde zaseklej v průjezdu.“

„To jo. Pepo. Napíšu to pro housle. Na ty slepej může hrát, ne?!“

„To bude lepší, Franto. Ale já pořád nevim, co by měl zpívat. Nemůžu s tím hnout.“

„Jéžiš. S tím si nedělej hlavu, Pepíku. Je to tyjátr pro vobyčejný lidi. Vymysli něco, aby je to dohnalo až k pláči. Znáš to. Takový ty sladký řečičky. Kurnik já bych si dal herynka… Já už k tomu nafrkám nějakou melodii.“

„Ty, Škroupe. Já fakt nevim, kde to teď jsme?! Nezahnuli jsme někde blbě? Já mám teď novej byt a nevím, jestli trefim!“

„Toho naděláš. Přinejhorším si dáchneš u mě doma.“

„Já bych radši k sobě. Ale, kde je domov můůůj? Lidííí. Vstávejtééé!“

„Tyle, neřvi tak, ty vole. Hučí mi z tebe v hlavě, jako velká voda. A neválej se tu zas. Jó v létě to je jiná. To se můžem po flámu válet po lučinách. Dneska bychom zmrzli.“

„Ale já chci domůůů, Franto! Kde je domov můůůj! Tu borovičku jsme už pít neměli. Tý jo. Mně nějak šumí v břiše a v žaludku mám snad skálu!“

„Vážně by bodnul herynek… Tehdá v tý hospodě, jak jsem byl na výletě, tam měli dobrý. Bylo to na jaře. Měli tam v zahradě takovej pěknej květ. Jak se to tam jmenovalo?!”

„Zemský ráj, se to jmenovalo. Napsal jsi mi to na pohled!“

„Jo jasně, Tyle. To byla taková krásná země!“

„Vždyť to bylo tady, v Čechách, Škroupe.“

„Aha. Tak to jsem si splet. Já myslel ten vejlet do Saska.“

„Nééé. Ty už máš taky naváto. To byla země česká! Do prčic. My jsme vážně zabloudili! Kde je domov můůůj. Já se z toho snad poseru!“

„Paní. Tam v tom okně. Nevíte, kde bydlí tuhle pan Tyl? Jo vy nerozumíte. Nejste Češka… Nóóó. Tak to máš Pepo problém. Nikdo neví, kde je domov tvůj.“

„Snad nějak dojdu Škroupe. Ty bláááho. Já budu mít ráno asi pořádný okno! To zas prd napíšu!“

…

Jak oba pánové oné noci dorazili do svých domovů, nevíme. Ale jedno je jisté! Pan redaktor Tyl, ráno zas takové okno neměl a něco opravdu napsal, takže píseň s pořadovým číslem devatenáct, ve hře Fidlovačka opravdu byla!

KONEC

Poblíž Prahy v srpnu 1845

Toho srpnového dne, roku 1845, se v lesíku poblíž Prahy schovávalo několik odhodlaných mužů a jedna žena.

Byli to, dle oblečení, lidé různých stavů. Někteří v měšťanských oblecích. Jiný na sobě měl kroj selského stavu, ba i jeden myslivec se mezi nimi našel. V očích jim plálo odhodlání a nadšení, posilované bohatýrskými doušky z plných korbelů.

Muži se poplácavali po zádech a navzájem si prohlíželi své zbraně. Potom jeden z nich, muž s velkým korbelem a ještě větším břichem, vystoupil na pařez a hned poté, co popadl dech, promluvil k ostatním: „Tak jako sousedi. Jsem rád, že jsme se tu tak dnes sešli. Koukám, že zbraně máte všichni. To je moc dobře. Já vím, že zbraně to nejsou kdovíjak dobrý, ale jsme přeci jen tyhlencty potomci husitů a ty, jak nám vysvětlil tady pan podučitel, dokázali vyhrávat s mnohem horšíma zbraněma, než jsou motyky a perlík tady souseda kováře, nebo koště paní Vodrážkový. Jo, mě jste Vodrážková příjemně překvapila, že jste tu s náma. Takže já jako potomek slavnýho Žižky a mistra Husa volám: Nepřátel se nebojme a na množství nehleďme. A to by tak jako bylo všechno. A tím předávám slovo sousedu podučiteli, kterej nám jako vysvětlí, jak s tou velkou sílou budem bojovat, že jo.“

Farská hospodyně Vodrážková se přihlásila o slovo. „Já tu jsem, pane sládku, abych vám a ostatním něco důležitýho řekla!“

Dva sousedé pomohli silnému muži z pařezu, na který ihned vyskočil hubený mužíček v omšelém kabátku. Mužíček se podíval na Vodrážkovou a řekl: „Paní Vodrážková ještě s tím počkejte. Diskuze bude až potom. Já děkuji panu sládkovi za úvod a za tu bečku piva, kterou přivezl povozník Šimek. Dnes je ten den, kdy přišel náš čas. Zde jsem si v kalendáři červeným inkoustem zakroužkoval ono dnešní datum! Dnes je dvacátého prvního srpna 1845. Jak řekl správně pan sládek, jsme potomci slavného Jana Žižky a jako tací se té síly nelekneme. Já vám nyní vysvětlím, co budeme dělat. Takže nejdřív musíme nadělat záseky. O ty záseky se to zastaví a my je pak můžeme zahnat zpět.“

Po těch slovech se přihlásil sedlák Jíra. „Pane podučitel. Voni jsou študovanej člověk, ale já bych řek, že to nebude tak jednoduchý. Já mám bratra v Americe a von mi tuhle nedávno psal, že prej u nich to měli taky, a nejni prej vůbec snadný takovou sílu zastavit. Prej to zkoušeli indžáni a docela na tom pohořeli. Tak abysme nedopadli jako voni!“

Pan podučitel zavrtěl hlavou a s úsměvem řekl: „Nebojte se, Jíro. My to nebudeme dělat jako tamní primitivní domorodci. Ti se tomu pokoušeli postavit s lasem v ruce. Ale my jsme lidé rozumní a veskrze vzdělaní. I když někteří z nás mají to vzdělání poněkud menší. Že, paní Vodrážková… Ale proto jsme tu právě my, kteří jsme študovaní, abychom jim poradili. Tedy jak jsem pravil na začátku. Naděláme záseky a až se to přižene, tak tuhle pan myslivec Jouza, vystřelí varovnou ránu. A to by v tom byl čert, abychom je nezahnali.“

Starý myslivec Jouza si přihnul z korbelu a pravil: „Na ja. Jak to uvidím, tak vypálím jednu pernou a pomažou, odkud přišli.“

„Jen aby!“ opět zasýčkoval sedlák Jíra. „Já mám druhýho bratra sedlákem v Chlumci, a u nich se ještě dodnes povídá vo tý nepovedený rebélii. Do rybníka nám tehdá nahnali půlku rodiny.“

„Pane Jíro. Tady žádný rybník není, tak se není čeho bát,“ mávl rukou pan podučitel a pokračoval: „Ve Vídni a v Praze povídají, že prý je to pokrok. Ale my přeci tomu panstvu nevěříme! My víme své! A my tomu zabráníme. Když to nešlo po dobrém, tak tomu zabráníme takto!“

„Jo, ale pan farář povídal…“ ozvala se Vodrážková.

„Pche. Pan farář. Ten je s nima jedna ruka. Mě nezajímá Vodrážková, co povídal ten flanďák. Prej pokrok. A já chcípnu hlady ne?” nakvašeně vyštěkl povozník Šimek. „V Praze bude pokrok a já budu vozit vzduch. A jak je známo i dětem, tak za vožení vzduchu se nic neplatí!“

„Správně pane Šimku,“ zatleskal podučitel. „Ba co víc. Dokonce může začít hořet les. Že, pane Jouzo?!“

„Na ja. To je hned,“ přisvědčil myslivec Jouza. „Pan nadlesní z toho taky nebyl nadšenej. Když začne hořet les, tak to vám je takovej fajér, že proti němu nepomůže ani ta nová stříkačka, co si jí koupili hasiči. Proto jsem tady s vámi. Lesním požárům je třeba předcházet!”  řekl Jouza a vyklepal si dýmku do mechu.

Sousedka Vodrážková se znovu pokusila vzít si slovo. „Panekomarjá, ale pan farář opravdu říkal, že…“

„Tak vidíte. Teď vám to potvrdil i pan myslivec,” řekl podučitel. „Není všechno pokrok, co se jako pokrok tváří.“

Pan sládek dopil korbel a bojovně zvolal: „Toho bohdá nebude, abychom se, jako tak nějak, tomu nepostavili. My se tomu postavíme!“

„Ale nepostavíte,“ mávla koštětem Vodrážková. „Já včera s panem farářem mluvila o on mi vážně říkal…“

Pan podučitel jí nedal domluvit. „Vodrážková. Vy jste vážně potížistka. Tak s kým vlastně jste? S Vídní, nebo s námi?! Jestli s Vídní, tak si běžte zametat na faru. My to tu zvládneme i bez vás.“

Sedlák Jíra se na Vodrážkovou zaškaredil. „Poslyšte Vodrážková. Já mám třetího bratra u Olomouce a tomu jednou vyhořela stodola a kus pole. Vám o nic nejde, ale my máme majetky a bojíme se toho. Já mám tedy taky trochu obavy, že to špatně dopadne, protože takový rebelie nedopadaj dobře, ale co nám zbejvá?“

„Jenomže pan farář opravdu povídal…“ zkusila to znovu Vodrážková.

„Vodrážková! Už toho začínám mít dost,“ rozčílil se povozník Šimek. „Vy máte z tý fary hodně pomatený názory. Podívejte se. Jsou tu skoro samý vzdělaný lidi. Pan podučitel. Pan sládek. Mysliveckej. A i ten kovář se přidal.“

„Abych pravdu povědíl, tak já tu jsem kvůli pivu a rád se poperu. To my kováři už tak máme v krvi, jak bych tak povědíl. Mně je celkem fuk komu dám po hubě,“ zabručel kovář a potěžkal v ruce perlík.

Pan podučitel řekl: „To není, pane Vosáhlo, sice úplně nejlepší přístup k naší věci, ale jsme rádi, že tu jste. Vaší sílu budeme potřebovat! Nu, přátelé a sousedi. Je čas přejít od slov k činům. Vzhůru dělat záseky!“

Skupinka mužů popadla sekyry a začala kácet stromy, aby připravila blížícímu se nebezpečí neprostupnou hráz.

Paní Vodrážková je chvíli sledovala a pak šla raději domů a cestou si mumlala: „Já jim to říkala. Ale copak oni poslechnou starou ženskou?! Ne, neposlechnou. Houby jim budou ty záseky platný! Pan farář měl recht, když povídal, že ten první vlak do Prahy jel přeci už včera!“

A tak díky omylu pana podučitele, přijel první vlak do Prahy, slavnostně a nerušeně, dvacátého srpna roku 1845.

KONEC

O jedné defenestraci a co z toho pošlo

Vídeň. Máj Léta Páně 1618

Do trůnního sálu vešel komoří a hluboce se uklonil před trůnem, na němž seděl císař Matyáš. „Vaše císařská milosti. Jsou tu ti pánové z Prahy k audienci…“

„Áááá. Víme, víme. Jakže se to jmenují? Ta česká jména se hrozně vyslovují,“ pousmál se císař.

„Jsou to pánové Slavata z Chlumu a Bořita z Martinic. Vaše jasnost, císař Matyáš, je ráčí přijmout?“ zeptal se v hlubokém předklonu komoří.

„Ale jistě, že je přijmeme. Proč bychom je nepřijali. Vážili sem takovou cestu,“ pokrčil císař rameny a pohybem ruky ukázal komořímu, že se může narovnat. „A co vůbec chtějí, drahý komoří?“

„Jsou to ti místodržící Vašeho veličenstva. Jdou si stěžovat na české stavy. Jmenovitě na hraběte Thurna. To je ten, jak nedávno předsedal sněmu, který Vaše veličenstvo ráčilo nechat rozpustit,“ řekl komoří a napřímil se.

Císař chvíli přemýšlel a pak se usmál a řekl: „Už si vzpomínáme! To jsou ti, jak se jim u dvora přezdívá skokani, že?!“

„Ano přesně ti,“ přisvědčil komoří. „Mohu je tedy uvést, Vaše císařské veličenstvo?“

„Nuže sem s nimi. Rádi se pobavíme s těmi muži a milostivě vyslechneme jejich nářky,“ milostivě svolil císař.

Komoří otevřel dveře do audienčního sálu a mocným hlasem zvolal: „Pánové Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic.“

Oba pánové v předklonu předstoupili před císaře Matyáše a čekali, až je osloví.

Matyáš si je chvíli se zájmem prohlížel a pak pravil: „Vítejte, pánové. Slyšel jsem, že jste ve Vídni jen na skok, není-liž pravda? Nemám dát otevřít okna? Je tu poněkud teplo. Nezdá se pánům? He, he, he.“

Vilém Slavata se pokusil o úsměv. „Ehm. Vaše císařská milost je skvělým žertéřem. Leč domnívám se, že situace žertům nepřeje.“

„Ale no tak, pánové. Slyšel jsem, že vy Češi jste prý pořád nějaký šprým, tak proč se hned čertit,“ usmál se císař. „Mimochodem, pane Slavato, máte pěkný turban. To je teď v Čechách nová móda? Nějaké turecké vlivy?“ řekl a ukázal na hlavu pana Slavaty.

„Nikoliv, Vaše veličenstvo. To je obvaz,“ rozpačitě řekl Slavata. „Paní Polyxena mi ho sama vázala. Při pádu jsem se poněkud zranil.“

„Ale to je Nám líto,“ zachmuřil se císař a obrátil se k druhému z mužů. „A co vy, pane z Martiniců? Vy jste měl jaký let?“

„Děkuji za optání, Vaše veličenstvo. Já dopadnul mnohem lépe. Utržil jsem jen nějaké oděrky a morální újmu,“ řekl s úklonou pan Martinic.

„Chápu, chápu,“ pokýval hlavou císař. „To, že Vás paní Polyxena nemusela ošetřovat, bychom také chápali jako újmu. Ale k věci, pánové,“ vyzval je Matyáš. „Posaďte se a vyprávějte mi o tom. Jsme připraveni Vás milostivě vyslechnout. Milujeme napínavé příběhy!“

Císař Matyáš se pohodlně usadil, nechal si nalít víno a pokynul oběma pánům, že mohou začít.

Pan Slavata se podrbal na obvaze a spustil: „Vaše veličenstvo to bylo tak. Ti otravní stavové vedení panem Thurnem, nás neustále chodili o něco žádat. Cožpak o to. Od toho je kancelář zřízena, ale Vaše veličenstvo, považte, že oni chodili i mimo úřední hodiny! A dokonce bez úředních formulářů, které je třeba řádně vyplnit a následně odevzdat na podatelnu. A když už nějaký formulář přinesli, tak ho neměli správně vyplněný, nebo dokonce, Bože smiluj se, neměli na něm kolek!“

Pan Bořita skočil Slavatovi do řeči: „Ano! Přesně jak pan z Chlumu říká! A to jim to písař Fabricius vysvětloval znovu a znovu. To je Vaše veličenstvo úplně to samé, jako kdybychom se sem k audienci vůbec nepřihlásili a nevyplnili dvojmo formulář AUJCVMH, nezaplatili správní poplatek a přišli si sem jak na nějakou pastvu. No považte, Vaše veličenstvo!“

Císař Matyáš se zatvářil poněkud udiveně. „Formulář AUJCVMH?! Co to, u všech rozšavlovaných pohanů, je?“

Komoří se sklonil k Matyášovu uchu a začal šeptat: „Vaše veličenstvo tím neráčíme zatěžovat. Vaše veličenstvo má mnoho vladařských povinností. Formulář AUJCVMH je listina, ve které se žádá o audienci. Jde o zkratku: Audience u Jeho císařského veličenstva Matyáše Habsburského. Je třeba ho vyplnit dvojmo a zaplatit poplatek. Jeden formulář se odevzdává císařským lustrovatelům, kteří prověří žadatele a druhá kopie se založí do archivu. Dle výše poplatku se určuje, kdy se ona kopie podaří následně v archivu nalézt a tím i pořadí audiencí a čekací doba ku přijetí.“ A ještě tišším hlasem doplnil: „Dovoluji si Vašemu veličenstvu oznámit, že oba tito pánové poplatek zaplatili ochotně a dokonce v nadstandardní výši.“

Matyáš povytáhl obočí a pokýval hlavou. „To je zajímavé. Na jednu stranu Jsme lehce znepokojeni, že nemáme ánung, co se kolem Nás děje, ale na druhou stranu Jsme velmi potěšeni, že setkání s Námi je tak vysoce ceněné a plynou Nám z něj zisky… Pánové, pokračujte. Milostivě posloucháme.“

Pan Martinic se lehce uklonil a zase začal vyprávět: „Tedy, jak Vaše veličenstvo již slyšelo. Stavové chtěli podat stížnost, ale nebyli schopní onu stížnost správně formulovat. Správné vyplnění formuláře. Včasné zaplacení správních poplatků. Dodržování úředních hodin a úcta k úředníkům, je to, na čem stojí říše! S tím si není radno zahrávat.“

Pan Slavata souhlasně přikývl. „Vaše císařské veličenstvo. Oni si tihle stavové myslí, že si můžou dovolit úplně všechno. Pořád jim něco není vhod. Například ten jejich vůdce. Hrabě Thurn. Tak on si ponejprv vyzvednul u písaře Fabricia formulář, který je určený ku stížnostem, ale nepřečetl si přiložené informace. No, a pak to dopadlo pochopitelně špatně. Přinesl vyplněný formulář na podatelnu, kde ho s ním ovšem vyhodili. A jak by také ne! Hrabě Thurn totiž formulář vyplnil v jazyce německém.“

Matyáš zakroutil hlavou. „No a co?! V Praze se mluví německy, ne?“

Slavata vzdychnul. „To je právě to, Vaše veličenstvo. V Praze se mluví česky i německy. Hrabě Thurn mluví, jako správný český pán, pochopitelně německy, ale on si vyzvedl formulář určený česky mluvícím pánů. Tudíž takový formulář je třeba vyplnit v jazyce českém. A on si navíc vzal formulář určený pro stav rytířský a nikoliv panský. Samozřejmě, že to nebylo možné přijmout. Žádost byla tedy zamítnuta, zmačkána a následně vyhozena z okna. Správní poplatek se v tomto případě nevrací…“

„A pak za dva dny přišel zase,“ rozhněvaně skočil do řeči Slavatovi, pán z Martiniců. „A co si Vaše veličenstvo myslí, že se stalo?!“

„Nu. Moje veličenstvo netuší. Prozraďte mi to.“

„Prozradím a velmi rád. Jistěže to zase neměl v pořádku! Tentokrát vyplnil česky německou žádost a navíc dorazil na podatelnu jen tři zrnka písku před přesypáním hodin, které určují úřední dobu! Vymlouval se, že slunce zašlo za mraky a nefungovaly mu sluneční hodinky. Jak to mohlo dopadnout?! Opět zamítnuto a vyhozeno oknem do příkopu! Správní poplatek byl naštěstí vybrán a velmi správně nevrácen! A pak znovu. Za pár dní přišel s formulářem, který už konečně vyplnil dobře jazykově a i určení pro panský stav se mu povedlo trefit. Jenže co se nestalo?!“ řekl Martinic a pokračoval rozhořčeně dál: „Stalo se toto. Měl formulář pro katolíky. A to prosím on, který je protestant. Já prosím pěkně nemám vůbec nic proti protestům protestantů, ale ať si vyplňují správně své žádosti. Bez žádostí ať si protestují v těch jejich kostelech! Takže zase šups s papírem z okna! Správní poplatek nevrácen.“

Císař si poposedl v křesle a zamyšleně pronesl: „Pánové, My už pomalu začínáme chápat vliv zemí českých na rozum Rudolfův. A to jsme ho měli chudáka za blázna. Kdo ví, jak bychom dopadli My, kdybychom měli sídelní město v Praze jako on… Ale mluvte dál.“

Pan Martinic si setřel pot z čela a mávnutím ruky vyzval pana Slavatu, aby pokračoval. Slavata se nadechl a vztyčil prst. „Vaše veličenstvo. Takhle to šlo den za dnem. Hrabě Thurn to pořád nemohl pochopit a byl čím dál víc vzteklejší. Až přišel ten osudný den. Dvacátý třetí den měsíce máje.
Zrovna jsme vyřizovali nějaké listiny se žádostmi o milost, které byly do kanceláře doručeny před deseti lety a v tom se rozlétnou dveře a dovnitř si to rázuje Thurn a s ním smečka jeho rozdivočelých přátel. Řval na nás až hanba mluvit! Že už toho má dost a že už neví, kde by na ty poplatky bral. Všichni mávali bambitkami a v obličejích byli brunátní.
Šel z nich strach, ale písař Fabricius se jim odhodlaně postavil a oznámil jim, že dnes nejsou hodiny pro veřejnost. Na to hrabě Thurn vykřikl několik nadávek a strčil mu pod nos formulář a bambitku se slovy, že když mu tu žádost nevyřídíme dnes, tak za sebe neručí. Fabricius nechtěl, ale já už měl Thurna dost, takže jsem se uvolil mu formulář zkontrolovat s tím, že když bude konečně v pořádku, žádost mu zařadíme do pořadníku k vyřízení. Hrabě se trochu uklidnil a já si pročetl listinu.
A co by Vaše veličenstvo řeklo?! Měl jí správně vyplněnou, nebo ne?!”

„Proboha nemáme chuť na hádanky. Necháme se poddat, i když odpověď tušíme,“ řekl císař.

„No neměl to dobře vyplněné. Chybělo mu tam datum! A tak jsem mu řekl, aby přišel opět zítra a žádost, že jdu vyhodit z okna!“ rozhodil rukama Slavata a podíval se na císaře.

Císař vyprskl víno. „To jako vážně?! Kvůli datu?!“

Pan Slavata vážně odpověděl: „Jistě. Datum je velmi důležité. Bohužel, hrabě Thurn nemá nejmenší smysl pro tyto delikátní úřední záležitosti. Začal řvát, že tentokrát nepoletí z okna formulář, ale i my!“

„A copak, že jste, pánové, takový pád z úřadu, téměř bez úhony přežili? Byli jsme informováni, že se jedná o značnou výšku. Boží pomoc, či co?!“ zajímal se Matyáš.

Pan Martinic zvolal: „Pomoc našeho Pána Ježíše i jeho přesvaté matky Marie to byla! No a ty jeho nepovedené formuláře Vaše veličenstvo. Jak k nám Thurn lezl den co den, pod okny se jeho vyhozené žádosti vršily a vršily… Víte jaká jich je tam hromada?! Naštěstí jsme se trefili!“

Císař Matyáš odložil číši s vínem, vstal z křesla a zamyšleně přecházel po místnosti. Po chvíli se zastavil a řekl: „Zajímavé! Pánové, vaše stížnost Nám dala mnoho podnětů k reformám. Tak za prvé soudíme, že je třeba cosi udělat s administrativou. Nyní nemluvíme o správních poplatcích, ty je třeba zachovat, to je dobrá věc a líbí se Nám, ale mluvíme o množství formulářů. Co to nějak zjednodušit. Jeden, až dva formuláře pro všechny žádosti. Zmenšení počtu úřadů, neřku-li i úředníků. Víte, My se chystáme zhruba do roka odejít na pravdu Boží, takže by nebylo špatné, aby si poddaní pamatovali císaře Matyáše jako reformátora úřadů… No, a s tím Thurnem si už nějak poradíme. Třeba mu necháme zabavit zámek nebo něco podobného.  Konec konců, pánové, nic tragického se vám dvěma nestalo.“

Komoří Jeho veličenstva poněkud pobledl a odvážil se císaři vstoupit do řeči. „Vaše veličenstvo mi snad ráčí odpustit mou troufalost, ale musím se ohradit proti takovým úvahám.“

„Ohradit? A proč?! Už Nás nebaví žít v takovém světě. Prostě do roka umřeme, a basta! Nás Habsburků je jako much. On to za Nás někdo rád vezme.“

„Veličenstvo mi neráčilo rozumět. Vaše veličenstvo si jistě může zemřít, kdy se mu zlíbí, ale copak může Vaše císařská milost nechat říši v chaosu?!“

„O jakém chaosu to mluvíte, komoří?“ podivil se císař a zdvihl obočí.

„Mluvím o té reformě. Říše stojí na formulářích a úřadech. Zjednodušením se dostaneme do chaosu, vřavy a anarchie,“ řekl komoří a na chvilku se zamyslel. Pak dodal: „Povím Vašemu veličenstvu jistou tajnou věc.“

Císař nevrle zavrčel: „Aha. Zase něco, co nevíme? Začíná se to nějak množit. Začínáme mít představu, jak se asi musel cítit Náš zesnulý bratr Rudolf II, když jsme proti němu intrikovali. Tomu se taky nic neříkalo.“

Komoří vysekl poklonu. „To by si nikdo nedovolil. Vaše veličenstvo je informováno vždy včas a zásadně tak, aby nebylo rozptylováno od věcí aktuálních. A pokud nastane situace, jako je teď, že Vaše veličenstvo plácne takovou… Omlouvám se… Že Vaše veličenstvo vysloví takovou velkou státnickou myšlenku, která by ovlivnila život v říši na mnoho let, tak je Jeho veličenstvo ihned informováno odtajněnou informací.“

Matyáš pokrčil rameny. „Tak mluvte komoří. Co je to za informaci?“

„Vaše císařská milosti. Na jedné z tajných rad, bylo už o této variantě zjednodušení úředních úkonů debatováno a sbor odborníků vypočítal, že by tato reforma trvala alespoň šedesát let. Upozorňuji Jeho veličenstvo, že by se jednalo o cirka šedesát let naprostého kolapsu státní moci. Nelze během pár let stáhnout staré a pak vydat nové formuláře. Rozvézt je po celé říši. Informovat poddané o věcech, na které už nemusí mít formulář a na které musí mít ten nový. Vydat oběžníky pro místodržící a jejich podřízené a podřízené jejich podřízených. Nemluvě o zaškolování úředníků. Hladomory. Mor. Nepokoje! To vše by říši čekalo. To dnešní ohrožení od Turků je proti tomu jen dětská hra.“

„Ale to je hrozné, pane komoří,“ lekl se císař.

Komoří pokračoval: „Ano, tak by tomu bylo. A navíc. Komu by pak veličenstvo přidělovalo úřady za zásluhy, když by počet úřadů byl omezen. A k úřadům patří formuláře. Co by bez nich úředníci dělali?! Nelze zastávat úřad bez úředních listin a buzerování žadatelů. Vaše veličenstvo, vždyť v tom je celý smysl Habsburské říše. A já se, snad správně, domnívám, že právě toto bude dědictvím Habsburků, které předají dalším a dalším následovníkům. A věřím, že toto dědictví bude předáno i do dalšího tisíciletí!“

„Pane komoří, vy Nás děsíte,“ řekl císař a chytil se za srdce. „Netušili jsme, jaký jste vizionář. Něco na tom možná bude. Ale co tedy, a to se ptám vás všech, pánové, navrhujete udělat?!“

Slavata s Martinicem rázně povstali a společně řekli: „Rázně a nekompromisně ztrestat ty neposlušné stavy v čele s Thurnem, co nechce vyplňovat formuláře!“

Císař se opět posadil do křesla a chvíli se zamyslel. Pak vstal a řekl: „To by, ale nejspíš znamenalo válku pánové. Válku v Naší zemi. Jsme tedy tam kde před tím. Chaos a úpění sprostného i šlechtického stavu!”

Komoří se opět uklonil a úlisně řekl: „V tom případě si dovoluji Vašemu veličenstvu uvolnit další zprávu ze zasedání tajné rady.“

„No výborněééé, pane komoří. Nestačíme se divit, jak často nějaká tajná rada zasedá a co všechno řeší,“ ušklíbl se císař Matyáš.

Komoří velkoryse přeslechl jeho ironickou poznámku a pravil: „Výsledek z jednání tajné rady je tedy tento. Případná válka proti stavům, by se z malého lokálního konfliktu mohla protáhnout na nějakých třicet let. Tedy plus mínus. Jistě. Bude hlad, výdaje na armádu, mor a jiné nepříjemnosti, ale považte Vaše veličenstvo. Bude to trvat třicet let oproti těm šedesáti v případě reformy úřadů!”

Císař chvíli hleděl na všechny přítomné muže. Potom se zachmuřil a vážným krokem se odebral na trůn. Nasadil si korunu a před pány pronesl řeč: „Poklekněte pánové, neboť My císař Matyáš, jsme připraveni vynést rozhodnutí. Vyslechli Jsme, zde přednesenou stížnost, pánů Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic. Oba pánové žádají o ztrestání hraběte Thurna, který je nechal vyhodit z oken jejich úřadu a oni si pak k Nám přišli stěžovat dveřmi. A Naše dveře jsou takovým lidem vždy otevřené. Zdůrazňuji, že dveře jsou otevřené lidem poctivě platícím správní poplatky. Lidem, jako jsou oni dva, tu bude vždy otevřeno. Rozhodli jsme se takto. Povedeme válku proti českým stavům, kteří nejsou schopní vyplnit ani obyčejný formulář a tím vyvolávají v našich zemích nepokoje. Tak zní má vůle!“

Když Matyáš domluvil císařskou řeč, sestoupil z trůnu a vzal pány Martinice a Slavatu navzdory etiketě kolem ramen. „Nu a teď se můžeme věnovat příjemnějším věcem, než je žalování. Pánové vzhledem k tomu, co máte za sebou, by vás mohlo zajímat, co tu mám ze sbírek mého zesnulého bratra Rudolfa. Je to takový nákres od jistého Leonarda da Vinci. Nějaký muž tam skáče z výšky za pomoci takového zvláštního pytle co drží nad hlavou. To by se vám mohlo líbit. Myslím, že se tomu říká padák...”

KONEC