Když nemůžeš…
Nerad běhám. Tedy, nerad… To
je slabý slovo. Já běhání nesnáším. Dokonce se mi přímo hnusí! A vůbec nechápu,
proč bych měl běhat jen tak. Prostě jen tak odněkud někam, aniž bych tam někde
něco chtěl. Jako próč?! Lidi zlatý. Vždyť já si radši nechám ujet před nosem
autobus, než bych se přinutil k poklusu.
Mě honit pes, tak si radši
lehnu a budu předstírat nechutnou mrkev, než abych před ním zdrhal.
A proč byl na Bílé hoře
zmasakrovanej celej pluk Moravanů? Houby hrdinové u zdi obory, který chtěli
bojovat až do konce. Padli tam, protože byli líní zdrhnout. Taky bych tam
padnul! Takovej jsem já člověk!
Už od dětství každýmu tvrdím,
že běh je pohyb nedůstojný džentlmena. A když mi někdo začne vykládat, jak je
takovej jogging zdravej, odpovídám protiargumentem, že Karel Hynek Mácha kdysi
běžel z vrcholku Radobýlu až do Litoměřic, přičemž si uhnal zápal plic a
pak na následky toho zdravýho pohybu dočista umřel.
Jako fajn, já připouštím, že
u něj ten zápal plic byl poněkud zkomplikovanej i tím jeho syfilisem, ale
hlavní příčinou smrti bylo prostě uhnání z běhu! Vidíte? Dopadl stejně
jako ti mušketýři od obory. Jenže ti, na rozdíl od něj, aspoň padli důstojně a
né v propoceným tílku jako Mácha! Si říkejte, co chcete!
Ale abyste si nemysleli, že
jsem nějaká líná lemra, která furt leži na gauči a jenom vymýšlí ptákoviny.
Kdepak. Já se hejbu rád a s chutí. Kolo mi nevadí. Tůry mi nevaděj. A
plavání mě vyložen baví. Jen ten běh né a né.
No, ale protože se kolem mě
v poslední době vyrojilo hafo běžců obojího pohlaví, kteří do mě imrvére
ryli, proč si s nima nejdu někdy zaběhat a jak je to strašně fajn, tak
jsem i já jednoho dne podlehnul a řekl si, že ten úžasnej běh pro zdraví musím
zkusit.
Prostě jsem podlehnul
představě, že mě při tom čekaj nějaký úžasný zážitky a po prvních dvou
kilometrech se dostaví ta slibovaná euforie a tělo zaplavěj endorfiny a já budu
běžet v nějakým rauši a budu se u toho tvářit jako svatej František, když
kázal lesní zvěři a kolem bude všechno duhový jako v nezávislým filmu
šedesátejch let a prostě vůbec to bude sportovní orgasmus nejvyšší třídy a já
k tomu jako bonus ještě shodím nějaký to kilo. Aspoň takhle mi to nějak
všichni líčili.
Jsem člověk nedůvěřivej a né
tak snadno podlehnu svodům. Ale tohle znělo prostě tak lákavě. Prostě, za
trochu bolesti fůra štěstí.
Takže jsem jednoho dne na
sebe vzal starý triko a šortky. Obul si tenisky. Do taštičky dal mobil na
kterým jsem spustil aplikaci, která mi měla změřit čas a vzdálenost, po kterou
jsem měl prožívat ty exaktický stavy.
No, asi takhle. Já to nebudu
nijak prodlužovat a líčit vám, co všechno jsem prožíval během těch čtyř
kilometrů, co jsem střídavě urazil poklusem a chůzí.
Nadšení a euforie? Sportovní
orgasmus? Duhovej svět?
Ty vole! Hovno!!! Hovno
endorfiny! Tak akorát pot krev a slzy. Za chvíli vás nohy bolej jako by si vás
vzal do parády sám kat Mydlář. Jehly pod nehtama jsou proti tomu akupunktura!
Já ani netušil, co všechno za svaly na těch nohách mám! A k čemu mi tam
vůbec jsou?! Leda tak na to, aby mě do nich braly křeče. Pot v očích. Pot
na zádech. Pot na krku. Pot… no ani nechtějte vědět kde všude!
Hele, a to určitě znáte, ne?!
Zátopek: „Když nemůžeš, přidej víc!“
Ty kráso! To není citát
hodnej citování a šíření mezi lidma. To je citát na pár facek! Tomu se to
kecalo, když byl na běhání nadanej od pánbíčka. Já bych ho posadil před
prázdnej papír a řekl mu: „Tak hele, Emile. Tady napíšeš stránku vtipnýho
textu, a kdyby tě náhodou nic nenapadalo, tak prostě buď vtipnej víc!“
Bych ho pak chtěl vidět. Kde
nic není, nic navíc nevydolujete ani náhodou.
No, ale doběhl jsem. Údaje na
aplikaci tak akorát pro ostudu a já těsně před zhroucením. A nelžu vám. Dva
dny. Celý dva dny mi z toho bylo blbě. A to tak blbě, že se k něčemu
takovýmu, jako je běh, už nikdy nehodlám vracet.
A je mi úplně jedno, že mi
celej tenhle módní běžeckej vlak kamsi ujede. Já ho totiž dobíhat nebudu!!!
PS: Jo, ale zhubnul jsem. To
jak jsem ty dva dny nemohl jíst…
