Prosincový fejeton pro měsíčník Enter
Takový Mikuláš, to je nadělení!
Najdete
Najdete
Sakra. Taky jste si všimli, jak ten čas strašně rychle utíká?! Ještě nedávno jsme chodili na koupaliště a jezdili na Mácháč a než se nadějeme, přijde Mikuláš. Někdy mám pocit, že ten starej fousatej dobroděj musí mít pod tou noční košilí snad plavky, jak se to rychle překulí z léta do zimy. Někdy si představuji, jak to tam nahoře asi vypadá.
Mikuláš sedí někde v Tropical baru. Před sebou Cuba Libre. Klátí nohama na barový židličce a přitom pomrkává na svatou Máří Magdalénu, co sedí naproti. A v tom mu najednou zazvoní v bermudách mobil. Tak ho vezme a tam Lucifer, že prej kde zase trčí, protože on na něj na zemi už hodinu čeká. Mikuláš pochopitelně zbledne, seskočí ze stoličky a maže se převlíknout a taky pro nůši do skladu, kde fofrem nafasuje bonbóny a svoje podobizny v podobě čokoládových sošek.
Cestou popadne dva anděly, co se zrovna poflakujou kolem, místo toho aby brnkali na loutny u nebeskýho trůnu. No, a jak tak běží kolem toho trůnu, povídá mu Ježíšek, kam tak rychle letí. A Mikuláš na to, že se přeci stačí podívat do kalendáře. Takže v tu chvíli zbledne i Ježíšek a uvědomí si, že ještě neotevřel ani jeden dopis z tý hromady, co tam před ním leží. No, ale to je už jiný příběh.
Jó, dárky a nadělování. To je mi pěkné nadělení. Byly časy, kdy jsem se kvůli dětem pátého prosince převtěloval z mladého, a celkem volnomyšlenkářského muže, do starého moralizujícího biskupa. Na tváři vousy z vaty. Na hlavě mitra z papíru. Bílá košile a od pasu dolů prostěradlo. Na ramenou šarlatový závěs a v ruce berla. To byl můj tradiční oděv, který jsem oblékal léta létoucí vždy, když se v předvečer svátku svatého Mikuláše venku setmělo.
Pochopitelně jsem se do tohoto oděvu neoblékal doma v obýváku. Taková metamorfóza se musí odehrát zcela tajně, aby vás děti neviděly, a vy jste je nepřipravili o zážitek. Takže jak na to?! V mém případě poněkud komplikovaně. Člověk, který bydlí v rodinném domě, nebo v bytě o velikosti dvacet pět plus KK, tuto situaci nemusí řešit nijak dramaticky, a převlékne se prakticky kdekoliv, protože není problém zmizet dětem z očí. Ale Mikuláš z bytu dva jedna na to musí jít velmi rafinovaně.
Tak v první řadě si takový Mikuláš musí sbalit převlek do nějaké tašky. Tu tašku pak musí nenápadně vystrčit za dveře na chodbu. Poté následuje fáze, kdy je třeba zblbnout dětem hlavy. Lehce je začnete připravovat na Mikulášův příchod. Navozujete atmosféru tajemna. Například takto. „Slyšíš? Jako by někde něco zacinkalo!“ řeknete a přiložíte si ruku k uchu.
Je dost dobře možné, že jako odpověď uslyšíte: „Tatí, to se ti jenom zdálo!“
Nedáte se a mnohem přesvědčivěji prohlásíte: „Ale ne. Opravdu něco cinká! Možná přijde Mikuláš.“
„To bude můj mobil. Asi mi přišla zpráva,“ zazní otrávený hlásek. „Co by tady dělal.“
„Nech mobil mobilem,“ zavrčíte a dodáte: „Tohle je jiné cinkání. Jako ze stříbrného zvonečku.“
„Myslíš tohle?“ zeptá se potomek a pustí na telefonu vyzvánění zvonků.
„Jo,“ řeknete a utřete si pot z čela. „Je to skoro stejný, ale vlastně úplně jiný, protože to cinká pohádkový zvonek od Mikuláše. Mikuláš nepotřebuje telefon, protože jemu cinká zvoneček jen tak. Já si myslím, že Mikuláš tu bude tak za půl hodiny.“
Dětské reakce prostě občas bývají dost demoralizující. Ale vy se nedejte nedůvěrou vašeho potomka vyvést z míry, nalezněte ztracenou rovnováhu a navozujte atmosféru dál.
Zapalte františka a nechte děcka inhalovat vůni svátků. Do toho pusťte na dvd pohádku S čerty nesou žerty a z cédéčka nechte znít koledy. Neustále vyhlížejte z okna a vykřikujte, že už asi jde. Občas se potomků zeptejte, zda umí nějakou básničku nebo písničku. Když vám děti konečně slíbí, že básnička je uložena v hlavě a na příchod Mikuláše se fakticky těší, přichází okamžik, kdy se musíte nenápadně vypařit z bytu.
Manželka jde k odpadkovému koši a otevře ho. Spráskne ruce a řekne, že ten koš je ale plnej. Až to z něj padá na zem. Vy se v té chvíli nezachováte jako obyčejně, tedy nejdete tam ty odpadky natlačit s tím, že do zítra to snad vydrží, nééé, ale neobyčejně ochotně ho popadnete a jdete vynést. Cestou zpět vyjedete výtahem o jedno patro níž. Připlížíte se ke dveřím. Vezmete tašku a v mezipatře se převléknete za Mikuláše. Pak zazvoníte. Otevře manželka a zavolá děti! Ha! V jejich očích vidíte směsici bázně a těšení. A taky je vám jasné, že ode dneška jste pro ně bůh, protože jste příchod Mikuláše předpověděl naprosto přesně. Jste otec s velkým O.
Po nadílce, nezbytném focení a odchodu se na chodbě opět převtělíte do běžného smrtelníka a s košem v ruce zavoníte u dveří. Tentokrát neotevře žena, ale děti, které se na vás na chodbě vrhnou a o překot vykládají, jak tu byl Mikuláš a vy jste ho s tím košem propásli.
Inu, vše je jak má být. A pak už nezbývá než doufat, že si děti na fotkách nevšimnou, že Mikuláš má úplně stejné hodinky a boty jako tatínek.
No, a když všimnou?! Já na to měl vždy jednu odpověď. A to: Ano, je to možné, že je máme stejné. Mikuláš má totiž dobrý vkus, děti!
