Jak sem cvičil aneb Sportem k ženám blíž

Tak jsem si nedávno řek, že bych taky mohl konečně něco udělat pro svoje zdraví.

Zdraví máme konečně jenom jedno, tak je potřeba se o něj starat. Například je nutný pravidelně proplachovat ledviny, abychom v nich neměli šutry. Pochopitelně, že se ledviny musej proplachovat něčím nezávadným. Nezávadný je třeba pivo. Rozhodně to není voda, protože se stačí podívat, co se usazuje v konvicích. Myslím takovej ten divnej hnědej povlak co je tvrdej jako kámen. Pak se to musí odstraňovat nějakou žíravinou, nebo kterým čertem. Takže pití vody zavrhuju. Rozhodně si nenechám ledviny zanášet fujtajxlem a pak je ještě čistit čistidlem. To ani náhodou. Vodu sice piju, ale jenom ve formě kafe, nebo čaje a to ještě ty škodlivý účinky neutralizuju rumem. No, ale k věci.

Všimnul jsem si, že se mi nějak zmenšuje oblečení. Já si nejdřív myslel, že ještě rostu, ale bylo mi divný, že rostu jenom v pase a kolem krku. Třeba kalhoty, co jsem si vloni koupil a byly mi akorát, jsem najednou nemohl dopnout. A ta hezká košile od Versace, co jsem jí výhodně koupil v butiku Hu-Ming-Pung na jednom tržišti, mi nejde zapnout u krku. To mě docela mrzelo, protože mi hrozně sluší. Když v ní jdu po ulici, tak se za mnou všichni otáčej. Dokonce náš scénograf Narcis Estett, když mě v ní poprvý viděl, tak sprásknul ruce a řek, že to se hned tak nevidí… A že on se v těchhle věcech vyzná!

No, a poněvadž jsem si tuhle kombinaci zelenejch tesilovejch kalhot a tý nádherný košile oblíbil, tak jsem musel přijmout drastický opatření. Usoudil jsem, že jsem prostě poněkud při těle a musím zhubnout.

Upřímně… Já si pořád myslel, že tak divně rostu, ale pak mi jednou Sabrina po představení řekla, že jsem tlustej jako prase.

Rozhodnul jsem se na to jít vědecky. Šel jsem do krámu a koupil jsem si tam dvd: Cvičíme pro radost. Od Bancrottiho jsem si půjčil přehrávač a pustil jsem si ten film.

Hned na začátku tam nějaká hezká slečna povídala, co si máme na cvičení připravit. Že prej trikot. Tak jsem si šel jeden půjčit od Saskie. Zrovna jeden sušila na šňůře a byla na nákupu, takže s půjčením nedělala žádný ciráty.

Doma jsem to na sebe navlíknul. Měl jsem trochu obavy, že jí ho vytahám přes břicho a ona to pak pozná, ale zjistil jsem, že je to stejně fuk. Měla ho vytahanej přes prsa, tak to bude aspoň souměrný. Jen mi trochu vadilo, že mi to přes hrudník tak plandá, tak jsem si to tam vycpal zmačkanejma novinama. Nó a pak už to bylo dobrý. Pustil jsem zase film a dal se do cvičení.

Teda řeknu vám, že název toho dvd: Cvičení pro radost, byl pořádně ujetej. Nejen, že jsem po deseti minutách dupání, poskakování a různejch obratů neměl radost, ale byl jsem schvácenej jako zvíře. Navíc to jejich: „Juj a jedem holky“ a další pokřiky, který jsem měl podle instruktorky opakovat, přilákalo do maringotky Wolodijowského.

Jak jsem byl zabranej do cvičení, tak jsem si ho zprvu ani nevšimnul. Uviděl jsem ho až při jednom obratu. Stál tam ve dveřích s otevřenou pusou a díval se na mě: „Máš problém, Vadime?!“

„Né proč? Jsem jenom trochu při těle, ale to se spraví… Juj… Á dva Jůůůů…“ vyrážel jsem ze sebe během poskakování.

„Aha. A na operaci půjdeš?“ zeptal se a díval se čím dál tím víc divně.

„Proč na operaci?“ zafuněl jsem „… Juj… Myslíš, že by se to dalo odstranit operativně? Juch holky …“

„Prej se to dělá. Když jako nejsi ve svým těle spokojenej,“ pokrčil ramenama Waldemar.

„No to nejsem… Jujky jujky budem pěkný buchty… Ale já to shodím i bez operace. Normálně sám.“

„Sám?! Ty ses zbláznil! To sám nemůžeš, ještě by se ti něco stalo!“ vyděsil se.

„Jujda… Ále prdlajz se mi stane… Ale jestli myslíš, tak se můžeš ke mně přidat, ať v tom nejsem sám… Zbav se toho taky. Uvidíš, bude ti líp!“

Wolodijowski zavrtěl hlavou: „Ani náhodou. Já to teda nijak neodsuzuju, ale pěknou buchtou se nehodlám stát ani omylem!“

„Jedéééém kočky ať jsme hezký… Když myslíš… Fuj já už nemůžu… Končím!“ vypnul jsem přehrávač a padnul na otoman.

 Wolodijowski pořád kroutil hlavou a vejral na mě: „Hele Vadime. Koukej mi to nějak vysvětlit. Já myslel, že jsi normální a tohle mě děsí!“

Uviděl jsem se naproti v zrcadle a teprve pak mi to došlo: „Ale néééé! Proboha já jenom hubnu a tohle se prej při cvičení ajróbiku prej musí nosit, tak jsem to šlohnul Saskii. Pak jí to vrátím.“

„To se mi ulevilo. Já myslel, že mám po kamarádovi,“ řek Waldemar a otřel si čelo kapesníkem.

To je taky truhlík. Vidí chlapa v růžovým trikotu, co poskakuje a vejská, a hned si myslí kdoví, co?! To jsou nápady: „Neblbni, Waldemare. Normální cvičení. Pojď to taky zkusit. Zhubneš a budem se víc líbit holkám, nééé?!“

Tak se rozhodnul, že to vyzkouší se mnou. Další trikot jsme neměli, tudíž se Wolodijowski svlíknul do trenek a tílka… A v tu chvíli se otevřely dveře a principál Bancrotti si přišel pro ten přehrávač.

Nóóóó. Měli jsme co vysvětlovat a nejsem si jistej, jestli to správně pobral. Pro jistotu jsme pak s Wolodijowskim balili na potkání každou buchtu, co jsme potkali, abysme rozptýlili tu jeho nejistotu.

Ale hlavní je, že jsme opravdu zhubli.

Teda asi jen na tejden, protože pak se nám zalíbilo koukat na ten cvičící film. Koupili jsme si s Waldou na půl jeden přehrávač a díváme se na ty skákající koz … teda holky pěkně v klidu s pivíčkem a brambůrkama.

Tu košili zase u krku nedopnu, ale rozhalenka je taky príma a na kalhoty dávám kšandy.

Jó a s tím trikotem to taky dopadlo celkem dobře. Teda relativně dobře. Pověsil jsem jí ho zpátky na šňůru hned ten večír po cvičení, takže si ani nevšimla, že zmiznul, ale bylo jí divný, že vypranej trikot tak smrdí potem a Pitralonem. Naštěstí jsem jí ho nevytahal přes pupek, jak jsem se bál, ale jenom o něco níž…

Ale to se snad vrátí do normálu.

KONEC