Fejeton pro měsíčník Enter
Červen: měsíc adrenalinu
najdete ZDE
Všechno
na světě má svůj konec. A protože je červen, má teď svůj
konec i školní rok, který ačkoliv trvá jenom deset měsíců a
je přerušený zimními, jarními a já nevím ještě jakými
prázdninami, působí dojmem, že trvá aspoň deset let.
Nevím
jak je to možné, že nám přijde tak dlouhý ale asi to bude mít
nějakou souvislost s touhlenctou relativitou. Ale ať už je to
zapříčiněné čímkoliv, důležité je, že třicátého června
školní rok natáhne bačkory, stejně jako ten kalendářní,
jednatřicátého prosince.
Jeden
rozdíl tady ovšem je. Zatímco na konec normálního roku se člověk
obvykle pouze těší, protože Silvestr je provázený jen samým
jucháním a požíváním nejrůznějších laskomin, konec školního
roku je mnohdy očekáván se smíšenými pocity, tedy, nejen s
radostí. Na Silvestra se totiž nedává na rozdíl od posledního
června vysvědčení. A vysvědčení, to je zatraceně adrenalinová
záležitost.
Nyní
pochopitelně není řeč o premiantech tříd a jejich rodičích.
Pro ně bývá konec školního roku jen stereotypně se opakující
nudou. Tato individua pak obrážejí své příbuzné, aby jim
ukázala, jaký, že to z jejich potomka roste génius. No,
budiž. Je možné, že takové dítko třeba jednou vynalezne jakýsi
všelék, nebo dá světu věčný mír, ale já, si vždy v duchu
drmolím: „Se budete divit, až sestrojí paprsek smrti a sežehne
jím celou tu vaší famílii!“
Zkrátka
a dobře, samé jedničky jsou nuda. My, co jsme nosili vysvědčení
pestrá a stejně tak pestrá je dnes od svých ratolestí přebíráme,
víme, jak vzrušující je čekání na onen kus papíru. Je
s podivem, že ačkoliv dopředu víme známky, které na tom
úředním potvrzení budou, stejně trochu čekáme na zázrak, ke
kterému ovšem dochází stejně tak málo, jako ke zjevení svatého
Floriánka v nákupním centru. Jediní, kdo zázrak nečekají,
jsou pedagogové, kteří ty známky dávají. Ti čekají jen na to,
aby už vysvědčení rozdali a s hurónským řevem opustili
školní budovu.
V souvislosti
s tím adrenalinovým očekáváním známek a jejich následným
předáním doma, jsem si v dětství říkal, že by nemuselo
být špatné, kdyby se vysvědčení dávalo právě na Silvestra,
na konci kalendářního roku, místo v červnu. Možná vám to
přijde divné, ale berte to takhle. Spousta rodičů doma popíjí
už od poledne, sledují estrády, cpou se chlebíčky a jsou díky
tomu ve značně vláčné a přívětivé náladě. K takovým
rodičům by se pak mohlo přijít s papírovou čepicí na hlavě,
zatroubit na trumpetku, vyhodit do vzduchu pár konfet a zařvat:
„Tradááá. Tati a mami, tu trojku z matiky a angliny jsem si
neopravil, z čédiny jsem se o stupeň zhoršil, ale myslím, že je
důležitější, že jsme ten rok všichni ve zdraví přežili,
takže vám přeju šťastnej a veselej!“
No,
a poněvadž by byli rodičové už v té správné sváteční
náladě, určitě by řekli něco v tom smyslu, že to vzal čert,
hlavně, že jste nepropadli a to byste teprve koukali, jaký měli
oni ve vašem věku hrozný vysvědčení a že je mnohem
důležitější, že jsme se tady všichni tak pěkně sešli!
Ale
představy jsou představy a realita byla a je někde docela jinde.
Rodiče se třicátého června chlebíčky neládují, natož aby
popíjeli od rána víno nebo pivo ( tak jsou i tací, ale těm je
nějaké vysvědčení ukradené), ale chodí obvykle do práce. A
pak, když z práce dorazí ve značně nevrlé náladě domů,
kroutí nad tím vysvědčením hlavou a dohadují se, po kom to dítě
je, protože oni v tomhle věku měli vysvědčení, že byste se
divili…
Soudím,
že podobné scény se odehrávaly už před staletími. Dokonce si
myslím, že je to víc než možné. Doložím dobovou scénkou.
Malý
Vincek přišel třicátého června ze školy domů, a na stůl v
sednici položil pergamen. Otec, právě se vrátivší z pole,
pergamen uchopil, pomalu přečetl číslice, na prstech se ujistil,
že četl správně a pak děl k matce: „Pohleď, ženo! Čtyřka
z latiny a z dějepravy. To mi pověz, po kom ten fakan je?! Já
ho na škole držím, takový dobrák jsem, že po něm ani nechci,
aby mi pomáhal orat a on takhle?!“
A
matka odhodila vřeteno, lomila rukama a bědovala, že toho kluka
nevezmou ani za pacholka do hraběcího statku.
Vincek
se na to rozbrečel a mezi vzlyky ze sebe vyrážel, že si na něj
Jan Ámos zasednul, což ovšem neměl dělat, protože takové
výmluvy otce jen rozběsnily. Zbrunátněl a syna počal po sednici
honit, mávaje opratěmi v ruce, přičemž volal: „Bratr Komenský,
že si na tebe zasedl?! Tak s tím na mě nechoď, harante nezvedená!
Takový hodný člověk. Sám jsem s ním na třídních schůzkách
mluvil. Málo vás tříská, to je jeho jediná chyba!“
No,
tak asi takhle by to tenkrát mohlo být.
Víte,
teď, když patřím do kategorie rodičů, si říkám, že nikdy
není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, takže to pestré
vysvědčení mě sice nenechává ledově klidným, ale na druhou
stranu jsem rád, že to nedopadlo mnohem hůř a hlavní, je že
jsme vlastně všichni celej ten školní rok tak nějak ve zdraví
přežili a hurá – budou prázdniny a s nimi dva měsíce klidu!.
Nakonec to vidím tak, že si asi se ženou na to vysvědčení
koupíme šampus, frkačky a nějaký ten chlebíček!
