Moudra mistra Che-Win-Guma

O utrpení

„Máš-li bolest, pomni, že ta tvá není jediná. Ty nejsi středobodem světa. Někde na světě jsou i jiní, kteří v té chvíli trpí více než ty. A to je přeci kurva dobrej pocit...“

 O nirváně

„Nirvány jsem poprvé dosáhnul před deseti lety. Tehdy jsem poprvé překonal své vnitřní já a požádal prodavačku, zda by mi to cédéčko nepodala. Proč jen Nirvánu dávají vždy tak vysoko do regálů...“

 O bojovém umění

„Skutečně. Je to pravda že jsem dosáhnul mistrovského stupně v kung-fu. Ovšem od té doby, co se mi rozbil Playstation jsem ho nehrál...“

 O buddhismu

„Proč být buddhistou? Například buddhisté nikdy neměli zapotřebí vést náboženské války! My buddhisté si pro válku dovedeme najít tisíce jiných důvodů...“

 O vegetariánství

„Nejsem vegetarián. Jsou mistři, kteří říkají, že pokud člověk nepřijímá maso, vydává ze sebe to lepší. Mnohokrát, když jsem v podřepu meditoval ve stínu sakur, dospěl jsem k tomu, že v konečném výsledku ze sebe vydávám stále totéž, ať maso přijímám, nebo ne…“

 O Tibetu

„V Tibetu jsem žil dlouhé roky. Mnohdy na něj vzpomínám. Hory pokryté  bělostným sněhem. Bouřící řeky při jarním tání. Za jasných nocí vidíte pouze miliony hvězd, zářících na obloze. Když kráčíte po stezkách, slyšíte jen ticho, občas přerušené křikem horských ptáků. Na cestách od kláštera ke klášteru mnohdy nepotkáte živáčka. Všude ticho, klid a mír… Hrozná prdel!

Doufám, že se tam už nikdy nevrátím!“

 O karmě

„Dbejte na to, aby jste měli dobrou karmu. Špatná karma vám může způsobit mnohé těžkosti. Má karma byla dlouho špatná. Často mi v ní zhasínal ten plamínek a já se pak musel umývat ve studené vodě…“

 O reinkarnaci

„Reinkarnace. Žijte dobrý život, neboť se vám může stát, že v tom příštím budete za své špatné skutky potrestáni. Můžete být reinkarnováni do hmyzu, nebo něčeho stejně odpudivého. Ovšem nejhorší reinkarnaci jsem poznal právě ve Lhase. Jeden muž tam byl reinkarnován do prodavače vlasové kosmetiky. A všichni snad víte, jakou úpravu hlavy volí buddhističtí mniši…“

 O dobrém a zlém

„Dobré a zlé. Jing a jang. Vše na světě musí být v rovnováze. I proto jsou na světě chudí a bohatí lidé. Tak to bylo je a bude. Proč je o tolik víc chudých, než bohatých? Chudí mají prázdné kapsy, takže jich musí být víc, aby vyvážili kapsy těch bohatých…“

 O nepřátelství

„Máš-li zlého nepřítele, který tě ošklivě pomlouvá, nečiň mu na oplátku stejně. Tím se nic nevyřeší! Nevyprávěj o něm špatné řeči! Použij kung-fu!“

 O soustředění

„V minulosti jsem svou mysl rozptyloval jídlem a mnoha jinými věcmi. Zabýval jsem se spoustou nepodstatných záležitostí. Přemýšlel jsem co budu mít k snídani, k obědu a k večeři. Nesoustředil jsem se tak na meditace. Odstraňte tyto podružnosti z vašich životů! Pořiďte si komorníka a osobního kuchaře, jako já.“

 O blaženosti

„Dalajláma jednou řekl, že čím víc se staráme o blaho druhých, tím větší je náš vlastní pocit blaha. Tedy darujete-li, je to víc, než když jste obdarováni. Já jsem skromný člověk. Přenechám tedy nyní radost z darování vám.“

 O manželství

„Nikdy jsem neměl touhu oženit se. Jak pravil Buddha: Manželství je přístřešek do kterého při každé bouřce občas zateče. Já poznal mnoho mužů, kterým průtrž mračen vzala celý dům i s autem.“

 Slovo na závěr

„Meditujte žáci. Meditací lze dojít k prozření. Například já. Dlouhé roky jsem poskytoval své rady za mrzký peníz. Až nedávno jsem díky meditacím zjistil, že jsem bloudil. Tudíž dnes dáte u pokladny o sto padesát korun víc.“

   

Předávání cen "Klaunské akademie"

 Začátkem každýho roku dochází k bilancování uplynulý umělecký sezóny. To máte ve všech oborech. Tuhle se předávaly hudební ceny „Andělé.“ Před tím bylo zase předávání lvů za filmy.

 To u nás se předávaj plyšoví tygři krotitelům. Letos ho dostal krotitel z cirkusu Bolšaja prča z Ruska. Měli totiž vloni velký návštěvy. V tiskárně totiž někdo splet písmenka a místo R vytiskli I. To lidi pochopitelně táhlo.

 No, a pro nás klauny je cena Křišťálový nos klauna Pepita.

 Letos bylo udílení cen umístěný do sálu hotelu U města Kyjeva.  Slavnostní večer začal ve dvacet hodin. Před osmou jsme se začali scházet v kulturní místnosti ubytovny pro ukrajinský dělníky. Všechno bylo hezky připravený. Židle vyrovnaný do řad a na nich naše vizitky. Našel jsem si svojí židličku se jmenovkou „Clown Vadim-Cirkus Inferno“.

 Vedle mě seděl zprava klaun od „Prince“. To je takovej nýmand. A zleva seděl klaun z cirkusu „Humberto“. To je zase takovej lóser.

 V osm hodin přišel na pódium, vyzdobený vlaječkama všech zemí který se účastnily, konferenciér Marek Erben. Vypnul Ukrajincům seriál Ordinace v Růžové zahradě a zahájil úvodní projev.

 Mluvil hezky. Sice si všechno nepamatuju, protože jsem po půl hodině usnul, ale říkal zhruba něco v tom smyslu, že je důležitá spolupráce při předávání zkušeností mezi cirkusy. Dál tam bylo něco o tom, že už mají Ukrajinci konečně držet kušny, nebo na ně zavolá cizineckou policii a pak se rozhovořil o spolupráci klaunů s EU. Nakonec děkoval sponzorům předávání cen. Což mu nezabralo moc času, protože stačilo poděkovat správci ubytovny za to, že nás sem načerno pustil. A pak už začalo to napjatě očekávaný vyhlašování cen.

 První kategorie: Nejlepší proskok skrz obruč.

 Tak tady jsem nebyl ani nominovanej mezi nejlepší. Tohle číslo nedělám, protože je moc nebezpečný. Jednou mi asistentka nastavila moc malej průměr obruče a já jí pak nosil dva týdny kolem pasu, než jsem zhubnul! Samozřejmě myslím tu obruč a ne asistentku, aby nedošlo k mýlce.

 Druhá a poslední kategorie: Nejlepší scénář a výkon v manéži - Klasická klauniáda.

 Napjatě jsem poslouchal Erbena! A nebyl jsem sám. V místnosti panovalo takový ticho, že bylo slyšet jenom jak Ukrajinci chroupaj kyselý okurky.

 „A nominováni byli!“ řekl Erben a vložil do videopřehrávače kazetu s nominační přehlídkou. Spustil přístroj a začalo to!

 Sice nejdřív běžel dokument o chovu létajících ryb v Kambodži. Potom tam bylo pár minut z Erbenova dětství a pak něco s jeho ženou a Batmanem. Batman měl jen plášť a masku. Erbenova žena neměla nic. To se nám sice líbilo, ale Erben to rychle přetočil.

 Pak už to konečně začalo. První nominační klip byl klauna Ferdinanda z cirku „Kaiser Wiena“. Celkem blbina. Nechápu jak ho mohli nominovat! Celou dobu běhal po manéži a házel dorty na tenťáky v uniformách. Fakt nechápu!

 Druhej klip měl klaun Alfredo z „Krone“. Hrozný! Šlehačkový dorty do obličeje chlápkům roztahujícím oponu. Nechápu. Tohle fakt né!

 Tak teď jsem čekal. Teď nebo nikdy!

 Jóóó! Třetí klip byl můj! Holt kvalita. Humor na humor a vtip na vtip. Nemoh jsem se vynadívat, jak skvěle vrhám smetanový dezerty na všechny kolem. Perfektně jsem běhal kolem manéže a házel dortíky na tenťáky a asistenty u opony. To načasování hodů. Ta ladnost pohybů a zároveň komičnost …

 Prostě kvalita se prodá sama! To není jako ti dva kašpaři! Pche! Tohle je výkon a kvalitní scénář!

A pak z mikrofonu zaznělo: „Á pozór! Vítězem se stává…“

 To bylo ticho a napětí. Dokonce i Ukrajinci přestali chroupat okurky a krájet slaninu.

 „Vítězem je…“ řekl Erben a prohlížel si papír, kterej vytáhl z obálky. Obracel ho sem a tam a krčil ramenama. „Hm?! Pánové vítězem není nikdo! Akademie šašků a klaunů, se letos rozhodla neudělit cenu nikomu, protože je to otřes!“

 Na to se rozzuřeně ozval Ferdinand: „Aby ses nezbláznil! Ten tvůj Batman taky nebyl zrovna na Oskara!“

 Demonstrativně jsme se všichni zvedli a opustili sál.

 Já jsem se tam teda potom ještě nenápadně vrátil pro zapomenutý kabáty, takže jsem dopadnul poměrně dobře!

 Lepší teplej „hábitus“, než studenej, byť křišťálovej nos!

 Na příští rok musím vymyslet něco jinýho. Třeba házení punčákama, místo šlehačkovejma dortama!

 Jo! To bude bomba!

KONEC

  

Jak jsem vyšetřoval jedno zmizení

 Věnováno Raymondu Chandlerovi

To ráno bylo kalný jak studánka v chemičce a šedivý jako obličej mrtvoly po flámu.

Pomalu jsem vstal z postele. V hlavě jsem měl trpasličí symfonickej orchestr, kterej se rozehrával na Pražský jaro.

 Došoural jsem se ke konvi s kafem. Jo kafe! To je to co potřebuju. Kafe černý jako duše dona Corleone. Jen by to k němu chtělo něco na zakousnutí.

 V ledničce ještě naštěstí zbylo trochu whisky. Jo. Ke kafi je nejlepší přikusovat cokoliv, co začíná na W a končí na Y!

 Po kafču jsem se opláchnul v lavoru a pozdravil toho cizího klauna, kterej se na mě díval ze zrcadla. Ze skříně jsem vytáhnul vohoz, kterej už taky pamatuje pár tvrdejch přestřelek smetanovejma dortama. Ten chlap ze zrcadla proti tomu nic nenamítal, tak jsem se začal pomalu oblíkat.

 Abych to trochu objasnil. Včera jsem se začal probírat svojí nevyřízenou poštou. Bylo to čtení, za který by se nemusel stydět ani Dante. Samý nevyřízený účty a dluhy! Rozhodnul jsem se, že si na to musím trochu vyčistit hlavu. Tak jsem si jí dezinfikoval přípravkem pana Wolkera. Teď jsem si zapálil první z tuberovejch tyčinek. Nasál jsem kouř a modrej dým se zvolna rozléval maringotkou, jak smutnej duch malýho šmouly, uvězněnej ve vodníkově hrníčku.

 Rozhodnul jsem se jednat. Po obědě skočím k principálovi, jestli by mi dal mimořádnou zálohu ... Asi tak na pět let dopředu! Je fakt, že z toho bude mít radost asi jako lední medvěd ze zájezdu do Káhiry, ale snad mi něco dá! Jen doufám, že ne výpověď!

 Po dvanáctý hodině jsem vstal ze židle a chystal se odejít z maringotky vstříc osudu. Když najednou někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ řek jsem. Dveře se otevřely a dovnitř vešel principál!

Tak to bylo slušný překvápko. Víc překvapenej bych byl snad už jen z návštěvy dvanácti apoštolů z orloje.

 „Přejete si pane ředitel?!“ řekl jsem a snažil jsem se přitom umlčet ten orchestr ve svý hlavě, abych se soustředil na rozhovor se šéfem. Dirigent trpasličího orchestru toho už měl asi taky dost, tak si dal říct a přestali.

 Principál si sednul na židli a zapálil si doutník: „Vadime. Tobě můžu důvěřovat. Znám tě už hodně let.“

 Vypadal přepadle. Asi jako, když někdo přepadne z Nuselskýho mostu.

 Vyfouknul oblak dýmu a pokračoval: „Ráno jsem se probudil a pořád mi něco nesedělo! Nejdřív mi neseděly trenky. Potom jsem si říkal, že ještě něco není tak, jak má bejt. Obešel jsem celej cirkus. Zvířata byla tam kde mají bejt. Maringotky všechny. Šapitó taky stojí. Pak jsem se vrátil do karavanu a povídám ženě, že mám divný tušení! No, a když mi dlouho neodpovídala, tak jsem na to přišel! Vadime! Zmizela mi žena!“

 „Fajn. A co čekáte ode mně pane šéf?!“ zeptal jsem se.

 „Vadime. Když zjistíš kde je, nebudeš škodná... Ehm… Teda škodnej! Jsem ochotnej ti vyplatit co si řekneš. A tomu, kdo jí má, taky!“

 To znělo celkem dobře. „A jak si to jako představujou, pane šéf?! Mám zjistit, jestli jí někdo unes a přivýst jí po zaplacení výkupnýho zpátky?!“

 V tu chvíli se objevil na jeho tváři vyděšenej výraz. Asi jako u chlapa, kterýmu řeknou, že popravy na elektrickým křesle byly zrušený a jedním dechem dodají, že se teď bude popravovat ve friťáku!

 „Vadime! Proboha! Já jsem ochotnej tomu nešťastníkovi vyplatit peníze za to, že si jí nechá, pokud možno co nejdýl! Copak jí neznáš?!“ zavyl a oči se mu rozšířily hrůzou.

 Tomuhle už jsem rozuměl dokonale. Jeho žena byla milá, asi jako zfetovaná a hladová doga.

 „No tak jo. Pane šéf, udělám co je v mejch silách. Je mi jasný, že do toho poldy tahat nechcete, co?! Fajn. Tady máte vizitku s mým číslem, kdyby se náhodou vrátila. Mojí cenu asi taky znáte. Pochopitelně platíte všechny výlohy s pátráním.“

 Podíval se na mě trochu divně: „Co blbneš?! Na co vizitku? Vždyť tě znám a telefonovat ti nemusím. Máme maringotky skoro u sebe. Stačí zavolat z okna ne?!“

 To jsem věděl taky, ale takhle to přeci dělá Phill Marlowe. Co mu budu povídat troubovi jednomu nesečtělýmu.

 „Heleďte se. Pane principál. V týhle branži se vyznám líp než vy. Tak je to na vás. Nechte ležet, nebo berte,“ řek jsem a hodně jsem doufal, že bude brát!

 „Tak jak chceš. Dej sem ten papír s číslem. Ty pátráš, ty rozhoduješ.“

 Jupí! Vypadalo to, že tenhle den dostane hned lepší barvu! Takovou barvu, jako mají bankovky.

***

Jen co principál vypadnul, nalil jsem zbytek vizoura do placatice, uvázal ležérně kravatu a na hlavu jsem si nasadil klobouk, kterýmu jsem pořádně ohnul střechu. Ještě sirku do koutku úst a jde se pátrat.

 No, ale kde začít. Kde najít toho magora, kterej je natolik pošahanej, že byl ochotnej unýst, nebo svýst principálovu ženu. V tomhle místě hříchu, je i tohle dost ujetej čin.

 Vyrazil jsem směrem ke společný maringotce našich tenťáků. Zaklepal jsem na jejich dveře železnou ramlí, protože není nad důraznost a sílu argumentů: „Otevřete panstvo! Mám na vás pár otázek!“

 Z maringotky se ozvalo: „Kdo je to? Policie?!“ a potom se tam začalo něco mlít.

 „Ne nejsem policajt. Ale otázky mám. Jsem Vadim.“

  V maringotce ustal vzruch a někdo řek: „Ty vado! Co blbneš. To jsou, ale vtipy. To jsi mohl říct hned, že jdeš pokecat.“

 Dveře se otevřely a vystrčil hlavu tenťák Kuzma: „Co je? A na co máš tu kramli?“

 Vyndal jsem sirku z pusy, hodně blbě se s ní mluví, a drsně jsem řekl: „Tak moment. Otázky budu klást já boys. Když jim nebudete rozumět, tak ta kramle vám bude otázky ujasňovat! Jasný boys?!“

 Kuzma koukal dost vyjeveně: „Vadime, co blbneš? Kluci pojďte sem. Vadimovi přeskočilo!“

 Ve dveřích se objevilo celý osazenstvo maringotky. Tušil jsem, že tady kramle nebude nic platná! Bylo by možná lepší vzít kramle odsud, ale na to bylo už pozdě. Několikrát soudně trestanej násilník a výtržník Jurij mě „přátelsky“ chytil za kravatu a trošku mi jí utáhnul: „Nu. Vádim. Kakoj tvoj vopros?!“

 Zasípal jsem: „Klucí. Prosím pěkně. Nevíte, jen tak čistě náhodou, kde by se mohla nacházet manželka našeho řídi?! Ale jestli to nevíte, tak to nic, já se zkusím klidně zeptat jinde.“

 Jurij mi kravatu zase povolil a řek: „Něznájem! Počemu ty se tak vyptávaješ. Nu Vádim!“

 Přiznávám, že se tam ty role trochu proměnily. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. Ale, když nevěděj tak nevěděj. Hlavně, že žiju. To je tak, když dáte čertu prst a on na vás pošle Jurije!

 Vypadnul jsem od tenťáků, jako parašutista z letadla. Ovšem i při tom spěchu jsem si stačil všimnout, že Jurij hned někomu volal mobilem. Hm?! Komu asi?

 Bloumal jsem kolem cirgusu, jak mlsnej kocour kolem minovýho pole, ve kterým je uprostřed miska se smetanou. Ta moje miska měla podobu paní principálový, a byla plná roztomilejch balíčků peněz. Jen přijít na to, jak se k ní dostat a nevyletět do vzduchu!

 Náhle vedle mě zastavilo auto. Černý sklo ve dveřích se pomalu stáhlo jako roleta v krematoriu a z okýnka vykoukla tvář, která by klidně mohla patřit někomu, kdo by do toho krematoria docela dobře pasoval.

 Vyschlej chlápek vystrčil z okýnka hůlku a zaklepal mi s ní na rameno: „Pan Vadim?!“

 „Možná ... To záleží na tom, kdo se ptá, a proč se ptá!“ odpověděl jsem.

Vyschlej ksicht udělal grimasu, která možná před sto lety byla úsměvem a řek: „Vůbec nezáleží kdo se ptá, pane Vadime, ale jaké má argumenty, abyste mu odpověděl.“

 V tu chvíli se otevřely druhy dvířka vozu a z nich vystoupil argument, kterej vážil asi tak sto třicet kilo a měřil kolem dvou metrů.

 Podíval jsem se na něj a řek: „Znám tvýho bráchu kámo.“

 Argument se přiblble zasmál: „Jó?! Nepovídej a odkud?“

„Od nás z cirkusu. Šimpanz Luďa!“

 No uznávám, že někdy dělám vtipy i v dost blbejch situacích. A tohle byla zřejmě jedna z těch chvilek...

***

 Probral jsem se v nějakým skladišti. Byl jsem přivázanej na židli, a v mý hlavě už zase hrál trpasličí symfoňák. V puse jsem měl pachuť krve a Hašlerek. Jazykem jsem si osahal zuby. Byly tam. Dokonce jeden, co mi chyběl, tam znovu přibyl. Nejspíš to byli fakt profíci!

 Do obličeje mi svítila lampička: „Promiňte. To světlo je mi trochu nepříjemný. Nemohli byste ho nasměrovat někam jinam?!“

 Ovšem hned jsem uslyšel hlas, který řekl: „Jen nechte pana Vadima ve světle ramp. Pan Vadim je umělec a je určitě zvyklý na záři reflektorů, což?!“

Byl to ten hlas, kterej patřil k tomu ksichtu z kremační pece!

 „Tak pane Vadime,“ pokračoval muž, „jste jistě rozumný člověk. Já vám nyní budu klást otázky a vy je budete bez dlouhých okolků zodpovídat. Pokud nebudete znát odpověď, nebo si nebudete chtít vzpomenout, tak máme prostředky, jak vám paměť osvěžit.“

„Pche! Já když něco nevěděl, tak to ze mě nedostala, ani paní učitelka. To by mě zajímalo, jakejma prostředkama mě chcete přinutit,“ ušklíbnul jsem se.

 „Že jste natvrdlý, jste nám už ukázal. Možná, že jste dokonce i tvrdý. Ale sledovat záznam fotbalového zápasu, Blšany versus Most, to nevydrží ani ti nejtvrdší!“

 Byl to evidentně sadista! Vydržím hodně, ale tohle mě zlomilo, takže mi nezbývalo, než souhlasit: „Tak se ptejte.“

 „Skvěle. Tedy takto. Náš přítel Jurij, nás laskavě upozornil, že se zajímáte nějak příliš o jistou dámu. Jistou madam Bancrotti ... Copak mi k tomu povíte, drahý příteli?“

 Tak Jurij v tom jede! Já si to myslel.

 „Jo. Zajímám. Nechal jí hledat můj šéf. Její manžel.  Principál Bancrotti. Zmizela a on neví kde je.“

 „Zajímavé pane Vadime. Musím vám sdělit, že madam Bancrotti je má dcera! A já jí rozhodně nehodlám vydat zpět, do toho vašeho pochybného podniku!“ rozezleně zasípal  chlápek a čím dál víc mi připomínal rozčílenou mumii.

 A sakra! Tak tohle by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu! Vlastní otec sprostě unese svou dceru a drží jí kdoví kde, a kdo ví jak!

 „Pane. Já sice nevím kdo jste, ale unášet vlastní dítě?! To není zrovna moc košér!“

Vyschlej obličej zařval: „Jak unášet?! Ona utekla domů, vy čmuchale klaunská! V tom cirkusu se prý nedá vydržet. Ten váš šéf a její pochybný manžílek je ťulpas, který jí nedokáže zabezpečit! Děvenka moje předrahá! V mládí v jakémsi poblouznění uprchla s tím hochštaplerem Bancrottim k cirkusu. Nasliboval jí hory doly a skutek utek. Já ovšem nehodlám trpět to veřejné ponížení naší rodiny! Já jsem slušnej vedoucí organizovaného zločinu ve zdejším kraji! A jako takovej, mám určité postavení, jak ve veřejném životě, tak v politice a ve společnosti vůbec! Takže pokud má dcera hodlá zůstat u mě doma na zámku, nebudu jí v tom bránit! Ať si pan Bancrotti trhne nohou, nebo mu jí nechám utrhnout u samýho kolene! Dcera se k cirkusu nevrátí a basta fidli! Capisto signor Vadim?!“

 Bylo to jasný a přehledný jako plastická mapa Sahary: „Chápu pane vedoucí organizovaného zločinu. Je mi to zcela jasný. Můžu se tedy teď vrátit, alespoň já, zpátky k cirkusu? Ovšem, pokud byste mne hodlal adoptovat za syna, nic bych proti tomu nenamítal.“

 Asi proti tomu něco namítal. Probral jsem se zase až u schůdků do svojí maringotky a když jsem otevřel oči, skláněl se nade mnou Jurij a cákal na mě vodu z kbelíku: „Nu. Vádim. Tak kakoj byl výlet? Chorošij?!“

 Nejdřív jsem ho chtěl poslat kamsi, ale pak jsem se zamyslel a v hlavě se mi zrodil nápad! Vždyť to ani líp nemohlo dopadnout: „Jo. Juriji. Vlastně to byl moc dobrej výlet! Co dobrej? Byl super! Juriji!“ 

 Jurij se na mě díval jako na blázna a evidentně nic nechápal! Chrstnul na mě zbytek vody  z kýble, zabručel něco o magorech a šel pryč.

 No fakt! Opravdu to líp dopadnout nemohlo. Všechno je vlastně v ólrajtu a oukej boys!

***

 Večír jsem zašel k principálovi. Zaklepal jsem na dveře. Ozvalo se: „Dále.“  Principál seděl celej nervózní na gauči. „Tak co Vadime. Víš něco?!“

 Přisednul jsem k němu: „Takhle šéfe. Našel jsem jí! Nebo spíš vím, kde je a u koho je! Ale nesmím vám prozradit nic! Jinak vám jí na to šup vrátí! To víte. Znáte jí sám že?! Požadujou měsíčně jistou částku jako odškodný, za to, že s ní musej bejt! Tuto částku máte předat pravidelně prvního v měsíci, mně osobně a já jí pak únoscům doručím. Výši částky, vám také mám vždycky sdělit já osobně. To víte. Může bejt klidně každej měsíc jinak velká! No a ještě bude vhodný se domluvit o mým honoráři ne?!“

 Principál se blahem rozpouštěl jako sněhulák v červenci. A já ostatně taky. Není nad všeobecnou spokojenost.

 Principál má klid od tý megery. Pan vyschlej ksicht má dcerku doma. Dcerka je u tatínka na zámku a užívá blaha organizovaného zločinu a já?! Já mám zaručenej měsíční příjem, dle svejch požadavků!

 Nakonec se ten den vybarvil jako dětský omalovánky, a já mohl jít večer spát. Spát klidně jako nevinné a poctivé dítě bez dluhů a starostí!

 PS: Já vím. Drahý Phille Marlowe. Ty bys to vyřešil úplně jinak, ale ty jsi díky tomu pořád bez dolaru !

KONEC

Případy pro poručíka Slídila - Případ vzrostlé trávy

Ukázka z knihy

Poručík Slídil toho letního rána doběhl na služebnu jen tak-tak. Neměl z toho dobrý pocit. Věděl, že major Vomáčka je akurátní člověk, který nemá rád nedochvilnost. Navíc poručík Slídil si velmi zakládal na své přesnosti. Ale bohužel, to ráno mu selhal jeho do té doby spolehlivý budík, který mu darovala snoubenka Bohunka.

Budík selhal, ale Bohunka neselhala! Poručík Slídil si přes všechen shon radostně uvědomoval, jaké je štěstí, že jí má. Ano! Bohunka. Jeho štěstí a největší životní láska. Právě ta, snad puzena podvědomím, se probudila ještě včas sama od sebe, a milého svého poručíka vyvedla ze snu, ve kterém právě zatýkal mnohonásobného recidivistu. Tak zmítán těmito rozporuplnými pocity, vběhl do kanceláře, kde major Vomáčka právě sahal po telefonním přístroji.

„Á mladej je tady. No kde jsi?! Bohunka ti přilehla pyžamo?! Zrovna jsem ti chtěl volat.“

Poručíka Slídila polil stud. „Soudruhu majore. Já… Já se omlouvám, ale víte… Budík nezvoní!“ vysvětloval o překot.

„Ale jdi. Budík zvoní. Chceš se vsadit? Kukačky například nezvoní, ale budík má takovej zvoneček a zvoní. Já ho mám doma taky,“ odpověděl major a přísně se na poručíka zadíval.

„Ale né soudruhu majore. Víte ten můj je sovětský a...“ snažil se vysvětlit poručík.

„Co tím chceš říct?“ skočil mu do řeči Vomáčka. „I Sovětský budík musí zvonit. Kdyby v Sovětském svazu neměly budíky zvonění, tak jak by úderníci vstávali včas k plnění svých úkolů?! Hochu hochu. Že ty máš mezery v Marxismu-Leninismu?“

Poručík Slídil se napřímil a pevně řekl: „Nemám mezery, soudruhu majore. Chtěl jsem pouze oznámit, že můj budík má poruchu.“

„No no. Se hned nečil mladej,“ ušklíbl se major. „Tos měl říct hned, že ho máš porouchanýho a né mi tady koktat, že nezvoní. Zítra mi ho přines spolu s flaškou vodky. Odnesu ho nahoru na zámek, na sovětskou posádku, ke staršinovi Volovkinovi. Známe se z vinárny Družba. Je to machr na opravy. Mně tuhle opravil samovar, co jsem si přivezl z Moskvy.“

Poručík Slídil na majora vděčně pohlédl. „Jste ke mně velmi laskavý. Omlouvám se. Už se to nikdy nebude opakovat.“

„No jen žádný dojemný scény mladej. To je maličkost. Já tam stejně večer musím pro naftu,“ mávnul rukou major.

Poručík Slídil si tehdy uvědomil, jak je rád, že má nejen Bohunku, ale i tak skvělého nadřízeného, jako je major Vomáčka.

„Tak ovšem popojedem mladej. Budík jsme vyřešili a teď musíme řešit mimořádnej úkol.“

Poručík Slídil zbystřil smysly v očekávání nějaké vraždy, nebo loupeže století.

Major Vomáčka otevřel desky a vytáhl hlášení. „Vrátná z Okresního muzea nahlásila, že se jí tam v noci před muzeem potulujou nějaký máničky kolem trávníku. No, a dneska ráno tam pochůzkáři načapali jednoho vlasatce, jak seká trávu. Jedem tam.“

Poručík Slídil otráveně pronesl: „Jé. A já myslel, soudruhu majore, že jde vážně o mimořádku. No a co. Tak tam nějaký živel sekal trávu. Vždyť můžou být rádi, ne?“

Major Vomáčka vzdychnul. „Hergot, dedukuj. Máničky se jim tam producírujou po nocích, a teď se tam jeden objeví brzo ráno. A dokonce pracuje. No mysli hlavou mladej. Odkdy máničky makaj. Je to samej příživa.“

„Aha. A vy myslíte, soudruhu majore, že mají jako něco za lubem?“ zamyslel se Slídil.

„No vida ty Watsóne, jak ti to zapaluje. Vypadá to, že si obhlížej terén a ten ranní sekáček trávy se tou činností jenom maskoval. A už se nebudem zdržovat. Však on nám to chlapec vyklopí.“

***

Poručík Slídil s majorem Vomáčkou, dojeli k muzeu, kde hlídka VB zadržovala umolousanou postavičku nevábného, až nesocialistického, ba dokonce západního vzezření.

Major Vomáčka plácnul poručíka Slídila do zad. „Tak teď si užiješ mladej. Ten zjev mi už prošel rukama asi desetkrát,“ řekl a vykročil směrem k zadrženému. „Dobrý ránko Jaroušku. Copak ty tady děláš?“

Zadržený zdvihl sklopenou hlavu a rukama si odhrnul závoj mastných vlasů z obličeje. „Jé konečně. Souhu majore. Símvás, řekněte tady těm zelenejm, že já nejsem žádnej živel. Si tady vole sekám a najednou na mě skočej, že jako chci vybrabčit muzeum. Ty vole souhu. Co bych tam asi tak bral. To neni vole lékárna vole.“

Dva příslušníci VB mu rázně domluvili dobrou radou, zdůrazněnou obušky. „Jak to mluvíte se soudruhem, občane?! Soudruh major pro vás není žádný vůl. Soudruha budete oslovovat soudruhu majore, občane. Rozuměl jste?!“

Major Vomáčka oběma příslušníkům vlídně pokynul a kysele se zasmál. „Ale klid hoši. Tak už ho zvedněte. On občan ví, jakou mám hodnost i titul. Ale to víte. Vždyť je to už něco jako můj syn.“

Zadržený se oprášil a ucedil mezi zuby: „No jasně. Se známe, ne… Fotříku.“

Major Vomáčka se znovu usmál. „Ale i láska otcovská má svý meze. Hoši dáme si repete.“

Po druhé domluvě už zdržený vlasatec nedělal příslušníkům bezpečnosti problémy.

„Jasně jasně. Jsem už hodnej. Tak vo co jako jde?“

„O co jde?“ zdvihl major obočí. „No to nám povídej sám Jaroušku. Copak tu děláš a proč takhle pokoutně?“

„No normálka. Vždyť říkám, že jsem tady sekal trávu né? Jsme to tady s klukama po nocích zasejvali, a teď sklízíme,“ pohodil kšticí živel Jaroušek.

Poručík Slídil se tázavě zadíval na majora a prstem si poklepal na čelo. „Není on tak trochu to?!“

Vomáčka přikývl. „To víš. To je samá Okena a rozpouštědla. Občas nějaký prášky a pak to takhle dopadá. O tom kraválu, co mu říkají bigbít, nemluvě.“

Pak se otočil znovu na Jarouška. „Můžeš mi vysvětlit, proč zasejváte trávu na tenhle hezkej trávník? A pak to dokonce jdeš sekat? Podívej, jak to tu pak vypadá. Ten velkej, přerostlej plevel v tý svěží travičce… Prčic hovno na botě.“

„Jo, jako proč jo? To pak hulíme,“ Jaroušek naznačil rukou u úst cigaretu.

„Vy kouříte trávu?“ zeptal se užaslý Slídil, kterému to bylo jako zapřisáhlému nekuřákovi naprosto nepochopitelné. Ale major Vomáčka se ušklíbnul. „No to se nediv. Tenhle příživa má málokdy v občance nějaký razítko od zaměstnavatele, tak už kouří, co příroda dá. No, ostatně, i já kouříval domovinu na konci války. A ta machorka v osmašedesátém, co jí měli soudruzi ze svazu sebou… Hmmm. Ta byla!“

Pak se zamyslel a řekl: „Víš co mladej. Necháme ho běžet. Tady soudruzi z VB to zapíšou jako planej poplach, co?! To, že někdo zaseje nějakou trávu, a pak to seno hulí, není zločin. Nikoho neokrad, a tady to měl jako brigádu na údržbu trávníku. Aspoň si jednou máknul.“

Podíval se na Jarouška. „Hele santusáku. Mám ale podmínku. Připomeneš mi, jak se balej cigára. Za ty léta jsem to už zapomněl. A to, co už máš sušený u sebe, mi odevzdáš.  A pak si mazej na snídani. V drogérii už určitě otevřeli. Třeba bude čerstvá Okena.“

Zadržený, a nyní velkodušností majora Vomáčky propuštěný živel Jaroušek, pokrčil rameny a pravil: „Teda, to jsem jako netušil, majore, že vy na tohle taky jste. To budu muset klukům v hospodě na Kartáči říct. Jako, že jste teda třída, jo.“

***

Když dorazili zpět na služebnu, zeptal se poručík majora Vomáčky:

„Soudruhu majore. Vy to vážně budete kouřit? Takový seno smrdutý?“

Vomáčka zálibně balil cigaretu. „Ále. Víš prd mladej. To je nostalgie. A ve svým věku už na ní mám snad právo, ne?! Vezmu ty papirosy sebou dneska na zámek. Na sovětskou posádku. Se staršinou vodky popijeme a zakouříme papirosu, jako tehdá v srpnu, když včas přijeli. Skoč domů pro budík. Zajdu tam hned po službě.“

Poručík Slídil tedy nelenil a zaběhl domů pro budík.

***

Ten večer se ze zámku dlouho do noci ozýval bujarý zpěv ruských písní.

Druhý den, přišel major Vomáčka, poprvé pozdě do práce.

Třetí den, byl staršina Volovkin, neočekávaně odvelen zpět do SSSR.

Čtvrtý den, si poručík Slídil, musel koupit nový budík.

KONEC

Jak jsem si dal seznamovací inzerát

    Není dobře cirkusákovi samotnýmu. A proto si cirkusák jednou dal inzerát...

 No fakt. Už mě nějak nebavilo bejt furt samotnej. A hlavně mi neměl kdo vařit a uklízet. Já to sice zvládnu sám, ale gulášů se člověk po několika letech docela přejí. Navíc, já neumím knedlíky a jíst pořád guláš s hranolkama, to není vono. Tak jsem si jednoho dne řek, že si budu muset dát do novin inzerát. O ženský z cirkusu jsem opravdu nestál. Za prvý většina z nich je vdanejch, nebo maj nějakýho přítele a to pak je celkem o hubu.

 Chvíli jsem uvažoval, že bych začal nadbíhat některý z trojičky Sabrina, Saskia a Sandra, ale jsou mi nějak podezřelý. Bydlej pořád spolu. Ještě by se chtěly se mnou vdát všechny tři a co já potom...

 Po přezrálý úvaze jsem se rozhod, že nějakou tu životní držku, musím hledat někde mimo okruh zábavního průmyslu.

 Sednul jsem ke stolu, vzal papír a tužku a začal sepisovat inzerát. Muselo to bejt něco hodně nápadnýho, ale přitom né zase moc, abych nepadnul za oběť nějaký sňatkový podvodnici. To víte. Samotnej mužskej může přitáhnout i dost pochybný typy.

 Jednou se takhle seznamoval žonglér z Humberta. Padnul do spárů podloudnice a ta s ním zažonglovala takovým způsobem, že přišel nejen o maringotku a úspory na stáří, ale i o kuželky a koule. Tak takhle bych dopadnout nechtěl.

 Plodil jsem inzerát dost dlouho, ale nakonec jsem to stvořil.

***

 „Pohledný muž, v nejlepších letech, by se rád seznámil s dámou, nebo,alespoň se ženou.

 (Pohlednej jsem! To vidím každej den v zrcadle! A s mužem se opravdu seznamovat nehodlám!)

 Jsem ve stabilní finanční situaci. Mé konto nevykazuje žádné mimořádné výkyvy.

 (V reálu to znamená, že mi na něj už dlouho nic nenaskočilo, ale to je opravdu stabilní situace.)

 Jsem světoběžník. Ovšem kamkoliv zavítám, mám svůj dům.

 (To je taky fakt! Maringotka je pojízdná.)

 Jsem umělec, takže uvítám především ženu, která bude mít pochopení pro mou činnost a pro různé aktivity s ní spojené.

 (Prostě bude muset pochopit, že večír mám vystoupení a v noci jsem v hospodě a pak musím přes den hodně spát, abych měl dost sil na večír a na noc!)

 Se mnou se setkáte se spoustou zajímavých lidí, kteří jsou ve svých oborech naprosté špičky.

 (Taky nekecám. Nejlepší cirkusáci, krmiči, stavěči a kriminalisti.)

 Za svou osobu, vám, drahá dámo, mohu zaručit, že se mnou budete šťastná a již nikdy ode mne nebudete chtít odejít.

 (Za svou osobu jí to klíďo zaručím. Za sebe ovšem zase tolik ručit nemůžu…)

 Těším se na naše setkání. Pokud jste tedy sexbomba, umíte vařit a uklízet a pokud jste nepřiměřeně, až nechutně bohatá, ozvěte se prosím na tento inzerát, skromnému a tolerantnímu muži.

***

 Hezkej inzerát se mi poved. Která by mu mohla odolat!

 Jak jsem to dopsal, mazal jsem s tím hned do nejbližší redakce.

 Nejblíž bylo zrovna vydavatelství časopisů: Dobrovolný hasič-Rek to udatný a  Pravidelný zpravodaj jednotitelek řepy.

 To se mi sice moc nepozdávalo, ale nechtělo se mi cestovat někam jinam. Rozhodnul jsem se inzerát dát do Jednotitelek a to do jejich kulturní přílohy Veselá řepa, která vychází v sobotním vydání.

 Za tejden to vyšlo. Bylo to hned pod článkem o řepný kosmetice. No a pak už nezbejvalo, než jenom čekat na ty hromady dopisů od vdavek chtivejch ženštin…

 No a za další tejden už mi ty inzeráty přinesly svou řepu.  Pardon. Vlastně ovoce v podobě nabídek!

 Dlouho jsem mezi těma nabídkama vybíral. Konec konců není to rozhodnutí jen na pár měsíců! Je to už na celej život!

 Její život…

 Sednul jsem na otoman, a začal probírat ty dva dopisy.

 V prvním mi psala nějaká Boženka.

***

 „Vážený pane Vadime. Jsem šťastná, že Vám mohu odepsat na Váš seznamovací inzerát.

(To mi snad psát nemusela. Já si dal jenom seznamovací inzerát, takže mi na jinej odepsat nemohla. To dá rozum!)

 Když jsem si otevřela přílohu Veselá řepa, hned mi padl do oka! Jste jistě mimořádný člověk, který si zaslouží hodnou a milující ženu. Já se jmenuji Boženka Vošahlíková. Zde u nás na vsi mám pověst,

(Tak tady jsem se zarazil. Ženský s pověstí jsou nebezpečný!) dobré pracantky a kuchařky.

(To se mi ulevilo!)

 Bydlím v malé chaloupce na okraji řepného lánu. Můj život není tak pestrý, jako ten Váš. Žiji vlastně jen prací a vařením. Ale svou práci miluji a vaření také. Bohužel, je v naší vísce jen nemnoho mužů, kteří by byli vhodní na vdavky. Vy jste člověk světa znalý a tu jsou jen samí řepáci. A ti kteří nejsou řepáci, tak jsou traktoristé. Traktoristé jsou ovšem povětšinou zadáni, či ženatí. Jediný, kdo není řepák ani traktorista, je obecní blb Miloušek, ale toho já nechci. Miloušek chodí se starostou

 (Cožé?! To je vesnice, jak stehno!)

 na psychiatrii.

(Tak to jo, už jsem myslel...fuj!)

 Byla bych tedy přešťastná, kdybyste se se mnou rozhodnul sejít. Pokud vám to vyhovuje, tak bychom se sešli ve středu u hřbitova,

 (Že by věk?!)

 abychom měli klid na seznámení, a aby nás nikdo neobtěžoval zvídavými pohledy.

(Jo takhle.)

 Těším se na shledání a jsem s pozdravem: Hip Hip Cukrovka. Málem bych zapomněla. Jsem stára 25 let a jsem blondýna.“

PS: „ Máte rád řepný nákyp?! Já hrozně!“

***

 Boženka vypadala slibně. Otevřel jsem si druhej dopis a začetl jsem se.

***

 „Tě brko chlapáku! Jsem Anča Ruprechtová a musím ti napsat, že Vošahlíková je pořádná mrcha! Fakt jí všichni silně nesnášíme! Vona si jako myslí, že když má tu svojí chatrč s muškátama na voknech, tak si může na někoho vyskakovat. Já bydlím v obecní ubytovně. To víš. Každej si po revoluci nenakrad.

(No to má svatou pravdu! Hned mi bylo divný, že tak mladá holka už má svojí chalupu.)

 Chodila jsem s traktoristou Bedřichem, ale pak ho ty hajzlové z vedení přeřadili na závozníka na valníku, a tak jsem se s ním pro nepřekonatelný povahový vlastnosti rozešla.

(To dá rozum. Holka vypadá charakterně.)

 Ráda chodím na zábavy, který se pořádaj u nás v kulturáku. To je ten velkej barák na návsi. Prej to bejvával kostel, ale nikdo do něj nechodil. Naposledy prej tam šli sudeťáci před vodsunem. Ty taky všichni nesnášíme. Starosta říkal, že kdyby se vrátili, tak nám všechno seberou a daj to Vošahlíkový! Tu nesnášíme víc než sudeťáky, ale to jsem už psala.

(Na tý Vošahlíkový nebude něco v pořádku. Přeci by jinak nemohla ve vesnici budit takový pohoršení. Jak to tak vypadá, asi mi v dopise kecala. A kdo ví, jestli vůbec umí vařit.)

 Vošahlíková taky vůbec neumí vařit! Určitě ti psala, jak vaří! Pche pche pche! Vaří vždycky na zábavách. A všichni, když si jdou po třetí přidat, tak říkaj, jak je to její jídlo hnusný!

(No prosím. A je to tady.)

 Hele sejdem se teda?! Byla bych ráda, kdyby jo. Bedřicha by to silně dožralo. Ale neboj. Von je Bedřich jináč dobrej kluk, jen se nesmí moc vožrat. To pak najíždí trakařem do lidí. Tak jestli se chceš sejít, můžem třeba v hospodě na návsi. Ať ta kráva Vošahlíková čumí! Je mi dvacet čtyři. Vošahlíkový je dvacet pět a je teda stará, jak černý uhlí. Mám super černý vlasy a velký... Hehe. Víš co, že jo!“

PS: „Vošahlíková skoro žádný nemá! V hospodě jsem každej den, takže mě tam najdeš kdykoliv, než s cirkusem odjedete.“

***

 Hm. Jak se rozhodnout. Nejdřív jsem byl přesvědčenej, že Božku, ale dopis od Anči mně otevřel oči a ukázal mi Vošahlíkovou v pravým světle!

 Takže zvítězila Anna Ruprechtová.

 Milá Vošahlíková, čekej si u hřbitova, třeba až do svýho funusu!

***

 Hned druhej den večír po vystoupení jsem se hodil do gala. Vesnice byla pár kiláků od našeho placu, takže jsem si na cestu půjčil velblouda, ať Ruprechtová vidí!

 Po setmění jsem docválal na náves. Velblouda jsem zaparkoval u rybníčku. Hostinec jsem poznal okamžitě podle množství osob, který v souvislý vrstvě pokrejvaly chodník před ním.

 Na dveřích byla cedule Jiří Lang- zodpovědný vedoucí, k čemuž někdo připsal:  A nezodpovědnej hostinskej.

 Upravil jsem si vlasy rozevlátý divokou jízdou a s odvahou hodnou krotitele blech, jsem vstoupil do lokálu.

 Nejdřív jsem rozhrnul kouř a podle sykotu hledal pípu, abych si dal jedno na kuráž. Po chvilce bloudění jsem jí našel.

 Hostinskej stál za pultem a tvářil se jako když spí. Po pěti minutách jsem zjistil, že fakt spí. Tak jsem si natočil sám. Rozhlídnul jsem se po lokále, ovšem viditelnost byla asi dva metry, takže mi nezbejvalo než putovat od stolu ke stolu a hledat Anču.

 Přisednul jsem si k prvnímu stolu. Seděli tam jen tři chlápci. Moc jsem je nezajímal. Pozdravil jsem a oni jen něco houkli. Znělo to jako polib nám řepu, nebo tak nějak podobně. Chtěl jsem zavýst hovor, abych se dozvěděl, kde bych našel tu holku, ale jeden z těch chlapů zrovna oslovil druhýho: „Bedřichu. Tý volé. Kašli už na tu Anču! Tý vole, ta tě už nebere.“

 „Tak to je teda ten Bedřich z dopisu,“ řek jsem si v duchu a nenápadně jsem kouknul na jeho lístek. Měl na něm už slušnej plot, takže jsem se rychle rozloučil a šel si přesednout k jinýmu stolu. Nestojím o přejetí trakařem!

 Sednul jsem o stůl dál. Byl u něj samotnej starej děda v sutaně. Pozdravil jsem a on odpověděl: „Až na věky,“ a potom se na mě zadíval skelným pohledem. „Jdi odsud. Z toho údolí slzavého milej synu, nebo zde zajdeš a nebude ti pomoci. Věř mi! Říkám ti to jako ředitel kulturního domu!“  Pak spadnul pod stůl.

 V tu chvíli nade mnou zahřmělo: „Ták co to bude pane?!“  To se probudil hostinskej a našel v dýmu novýho hosta. „Koukám, že pívo už máš. Co si dát takhle pořádnou řepovici, co?! Máme nově pálenou. A k jídlu tam mám řepový knedlíky. S tvarohem a s máslem, jedna báseň! Jen si nemůžu vzpomenout jaká…“ říkal a mával přitom ležérně utěrkou.

 Odpověděl jsem: „Ne dík. Zůstanu u piva, ale potřeboval bych vědět, kde najdu Anču Ruprechtovou. Mám tady s ní schůzku na inzerát.“

 Hostinskej se na mě pátravě podíval: „Jó Ruprechtová ?! Tak ta sedí támhle pod věšákem. A co jí chceš?!“

 „No co by. Seznámit se. A vůbec,  co je to za pívo?! Něco v něm plave!“

 Lang si odplivnul: „Pivo je z natě. Jestli ti nejede tak si polib.“

 „Já vím ... řepu,“ dořek jsem za něj, neboť jsem již stačil pochopit místní folklórní jazyk.

 „Přesně tak! A jestli se chceš seznámit s Ruprechtkou, tak si jdi sednout támhle na pětku. Musíš čekat, až na tebe dojde řada,“ mávnull utěrkou směrem ke stolu stojícímu u zdi.

 To mě zarazilo: „Proč mám čekat? To jí přišlo tolik nápadníků?! Ta Anča si snad dala taky inzerát na nějakou seznamku?! Já myslel, že jen odepsala na můj inzerát!“

 Hostinskej Lang se útrpně usmál: „Chlape. Proč by si měla dávat inzerát. Tady v okolí to o ní každej ví!“

 „Počkat! Co ví?!“ zakroutil jsem hlavou.

 „No co asi! Koukám, že ty jseš stejnej vořech jak támhle Bedřich. Ten si taky myslel, že chodí jenom s ním. Jak říkám. Jestli se s ní chceš na půl hodinky seznámit, musíš holt počkat. Před tebou je ještě starosta a Miloušek.“

 Pak se podíval ke stolu, u kterýho seděl ještě před chvilkou Bedřich: „Chlapi. Kam šel Béďa? Nemá zaplaceno!“

 Chlápci se otočili a jeden řek: „Von ti to zatáhne zejtra Jirko. Říkal, že musí ještě dneska skočit na krchov, aby ometl starý Štruncový hrob.“

 V tu chvíli mi blesklo hlavou: „Hřbitov. A dnes je středa! Ve středu má čekat Vošahlíková u hřbitova!“

 Hodil jsem na stůl dvacku za to pivo, vyšťoural jsem si párátkem ze zubů zbytky řepný natě a zeptal se hostinskýho: „Kde je tady hřbitov!“

 Lang povídá: „No kde. Za vesnicí. Směrem na Marxovu Lhotu.“

 Pak si ještě zabrblal něco o zmalovanejch pankáčích, který měli taky odsunout, ale to už jsem ho neposlouchal a hnal se ven k velbloudovi!

  Venku jsem naskočil na velblouda a cválal směrem na Marxovu Lhotu, jak Horymír od Vyšehradu…

 Jen dál a dál, kol močálu a černých skal, kde mužík v zeleném zatleskal.

 Ke hřbitovu jsem dojel právě včas! Právě včas na to, abych viděl, že u vrat je zaparkovanej trakař a v dálce, jak Bedřich, ruku v ruce s jakousi blondýnou, odchází do západu slunce!

 Já vím. Bylo už po setmění, ale když ono to zní tak romanticky.

 Takže budu dál hospodařit v maringotce jako samotář.

 Ale co. Já stejně řepu nerad!

KONEC

Jak jsme pronajali šapitó aneb Není párty, jako párty

Někdy, když se kšefty moc nehejbou, tak si principál přivydělává pronájmem šapitó na různý akce.

V létě se za principálem Bancrottim stavil jeden bejvalej tenťák, co u nás dělal před dvěma sezónama a pak odešel pryč. Nějakej Vošáhlík se jmenoval.

Povídal Bancrottimu, že se za ty dva roky udělal pro sebe a pořádá teď všelijaký párty. Takže chtěl, jestli by mu šéf nepronajal šapitó na jednu z těch párty.

Bancrotti si s ním plácnul. Co by ne. Bejvalej tenťák mu nabídnul platbu v hotovosti a ještě mu dal zálohu. Tak proč to nevzít?! Taková párty je príma věc. Chlebíčky. Šampáňo. Možná i nějaká ta celebrita. Pro nás prakticky žádný náklady a zisk jistej. Navíc bejvalej stavěč na párty pozval celej ansábl cirkusu.

V dohodnutej termín jsme dovezli šapitó na louku, kde se to mělo konat. Tenťáci měli stan v cuku letu postavenej, jelikož ten organizátor nechtěl žádný sedačky, ale jen samotnej stan. Jako, že na tý párty stejně nikdo nebude sedět. No co. O to líp.

Tent stál v celý kráse na place a my jsme se na párty taky hezky vymódili, abysme nedělali ostudu.

Bancrotti si vzal sváteční frak. Rodinka fakíra Lakatoše měla hódobožový obleky a vůbec všichni, včetně mě, oslňovali elegancí. Já ale oslňoval ze všech nejvíc, jelikož to flitrový sako, co jsem koupil od jednoho konferenciéra z kabaretu, házelo pěkný prasátka.

Principál se na večír moc těšil, protože si sliboval, že se na párty setká s nějakejma vlivnejma lidma, který by nám třeba v budoucnu mohli bejt něčím prospěšný. Na takový párty se kolikrát ukáže i nějakej ten politik, nebo hvězda šoubyznysu. Pořád pobíhal kolem Vošahlíka a ptal se ho, kdy se už hosti začnou sjíždět. Vošáhlík ho uklidňoval, že hosti tu budou co nevidět. Jen jim musí dát hlášku kde jsme, jelikož je to prej tajná párty. To aby se na ní hned tak někdo nepovolanej nedostal. A že prej až přijedou, tak se sjedou určitě všichni.

Za hodinku se to začalo plnit. Lidí tam bylo hafo. Jen jsme mezi nima marně vyhlíželi nějaký ty slavný lidi a taky nám bylo divný, že nepřijížděj v Mercedesech, ale v nějakejch starejch dodávkách a autobusech.

Ale je možný, že slavný lidi to byli, ale my jsme je jenom neznali. Fůra jich byla z Německa. Nějaký Angláni a moc jich bylo taky z Holandska. Ty Holanďani byli asi nejpřátelštější. Pořád se něčemu smáli a kouřili takový tlustý cigára. Príma lidi.

No, a pak začala hrát hudba. Teda hudba ... Já čekal, že budou mít živou kapelu a že si pěkně zatančím, ale tohle bylo docela divný. Repráků teda měli hodně, ale muzikanty jsem nikde neviděl. Jenom to dělalo nějaký: huí - huí – duc - duc - tuc - bum -tradá - bum. A tak podobně. No co. Každej má holt jinačí vkus.

Abych našim lidem ukázal, že se není čeho bát, vyrazil jsem požádat o tanec jednu dívčinu, co jen tak postávala u repráků, kde rozhazovala rukama a kroutila se. Taková pěkná holka a nemá s kým tančit. Všichni pánové totiž taky jen tak pohazovali tělem a nikoho si nevšímali.

Přišel jsem k ní a řek: „Smím prosit slečno?“

Slečna na to nic. Tak jsem svojí žádost opakoval. Slečna furt nic. Jenom strčila hlavu přímo do repráku.

Teda tohle jsem nečekal. Že bych pro ní nebyl dost dobrej? Chvíli jsem nad tím přemejšlel a pak mi došlo, že mě asi neslyšela. Ostatně já jsem se taky neslyšel. A jak jsem se tak rozhlížel kolem sebe, napadlo mě, že tohle asi nebudou párový tance. Ale co. V osmdesátejch letech, jsme taky na diskotékách tančili pěkně v kroužku a spolu jenom při ploužákách. Holt musím počkat na ploužáky. Pak si s nějakou zatančím.

Když jsem na ploužák čekal už tři hodiny a pořád nic, rozhodnul jsem se jít ven na cígo. Tam jsem potkal principála, kterej měl docela vyděšený oči a něco řval do ucha krotitelovi Wolodijowskému.

Přišel jsem k nim a ptal se co se děje. Bancrotti se držel za hlavu a křičel na mě, jestli nemám nějakej prášek, že ho z toho bolí hlava.

Prášek jsem neměl, ale řek jsem mu, že jsem uvnitř viděl, že ten Vošahlík, co to organizuje, nějaký prášky má. Pár lidí si je od něj bralo, tak ať to u něj zkusí. Principál mi do ucha zařval, že děkuje a zmizel uvnitř šapitó. Já jsem s Wolodijowskim zůstal venku. Skočil jsem do svýho traktoru pro lahváče, protože tam všichni jinak pili jenom vodu a žádný šampáňo tam nebylo. Otevřeli jsme si teda pivčo a koukali na to, jak nám šapitó pěkně bliká a plachta se nadouvá od basovejch tónů.

Principál se nějak nevracel. Takže jsme se za ním šli za chvíli mrknout, jestli je v cajku. Přeci jenom ho bolela ta hlava, tak jsme měli obavy.

To vám bylo překvápko, když jsme ho vevnitř našli vedle tý holky, co měla hlavu v repráku. Bancrotti jí měl vraženou hned vedle a kroutil se jako raněná krajta.

Naklonil jsem se k němu a co to dalo jsem zařval: „Tak co šéfe. Měl ty prášky? Je vám fajn?“

„Voléééé. Vadimééé. To je síláááá,“ řval a dupal na místě. „Jó má prášky. Asi nějakej silnej Aspirín, protože mě to za chvíli přešlo. Ty vole to je rytmus. Já tu budu snad pořáááááád!“

To by jeden neřek, jak ta farmacie dneska pokročila. Pár prášků, a člověk je hned tak fit, že může tančit jak siuxskej šaman po porážce Custera.

No, mě hlava taky začínala bolet. Hrálo jenom pořád to tuc tuc, a ploužák žádnej. Jenže já na prášky moc nejsem. Já to zaháním pivem. To je taky osvědčenej protibolehlav. Tak jsme tam Bancrottiho nechali a šli radši do nedaleký vesnice, kde byla hospoda. A dokonce tam nějakej pán hrál na harmoniku.

To bylo fajn. Jo, a paní hostinská a nějaký vesnický holky tam byly taky. Takový se mi stejnak líběj víc. Ta slečna u repráků nebyl špatná, ale já jsem přeci jen krapet staromódní a myslím si, že náušnice se maj nosit na uších a né na nose a v obočí.

Jo, a hřebík taky patří spíš do zdi, než do pupíku...

Bancrotti dotančil za tři dny. A od tý doby prej už šapitó na párty nepronajme!

KONEC