O sovách a ptáčcích

Říká se, že ranní ptáče dál doskáče. No já vám nevím. Možná na tom bude něco pravdy. Ranní ptáčata jsou vážně aktivní a po ránu skáčou jako čamrdy, ale opravdu nechápu, proč mají tendence tím svým hopsáním zkracovat život lidem, kteří brzké ráno považují za hlubokou noc!

Ono je to totiž tak. Já patřím mezi lidi, kterým se říká sovy. Což neznamená, že bych se živil lovem myší, rejsků a podobný havěti, ale pouze a jenom to, že žiju spíš večír, respektive v noci a ráno si rád přispím.

Abyste pochopili. Já proti těm ranním ptáčatům celkem nic nemám a jsem vůči nim značně tolerantní, ale to samé chci já od nich! Bohužel tihle pohrobci Franze Josefa, který prý vstával kolem čtvrté ráno, zřejmě proto, aby mohl od kuropění buzerovat ujařmené národy monarchie, tak tihle pohrobci mi nechtějí dát pokoj! Já jsem toho názoru, že člověk je vyspalý až když se probudí sám od sebe. Což si ranní ptáčata myslí určitě taky, ale to je neopravňuje k tomu, myslet si, že ostatní musí vstát spolu s nimi. 
Pozor! To, že někdo vstane, ještě nemusí nutně znamenat, že je vzhůru! Tohle je evidentní v ranních autobusech, nebo vlacích, vezoucích dělný lid do práce. Tam, když sova narazí na ranní ptáčátko, tak skutečně trpí přímo strašlivě. 
Taková sova totiž považuje autobus, případně vlak, za nedílnou součást ložnice. Pravda. Je to součást ložnice, která se pohybuje, není vybavená postelí a v zimním období se v ní nachází i jinovatka, ale přeci jen se tam dá za jistých okolností překonat onen stav mezi spánkem a bdělostí, a to tím, že v ní sova doklimbá. 
Píšu za jistých okolností! Pokud si k vám přisedne ranní ptáče, které je přímo uřvaným skřivanem, považujícím za svou povinnost klást vám otázky na výsledky včerejších utkání, případně se vyptávat jak se vám daří a podobně, doklimbat nelze. Sova pak takovému skřivanovi odpovídá neurčitým: „Hm.“ Případně: „Hm. Hm. Hm.“ Nebo: „Jo? Fakt?“ což doprovází ostentativním zíváním a předstíráním, že je nesmírně zaujata architekturou okolních domů. Ranní ptáče prostě nikdy v životě nemůže pochopit, že sova vůbec není schopna v tuto hodinu vnímat složitější myšlenky, natož na ně smysluplně odpovídat, jelikož zatímco tělo již funguje, mozek ještě blaženě spí.

Jinou a neméně zajímavou kapitolou jsou útoky ranních ptáčat na sovy ve dnech volna, kdy se nemusí, nebo lépe řečeno, nemuselo by se vstávat. Tyto dny přímo milují děti a právě v tyto dny děti vynikají nebývalou bdělostí a energií, a jsou přesvědčené o tom, že sobotní a nedělní ráno začíná ve chvíli, kdy svítá v Singapuru. Jejich metody buzení jsou stejně tak brutální, jako jsou brutální činy dětských žoldnéřů! 
V naprosto nečekané chvíli se vrhnou na pokrývku, na které začnou vzápětí skákat jako šimpanz a hlasem führera, kterému právě oznámili ztrátu Charkova, se dožadují kakaa a vyproštění zapadlého plyšáka! Proti dětem není úniku! Stejně tak není úniku před partnery, kteří jsou postiženi virem ranního ptáčete a jejichž protějškem je sova.

Takové ranní ptáče kolem páté hodiny ranní vyskočí z postele a udiveně zírá, že osoba ležící vedle něj, ještě sladce spí. Ptáče se pochopitelně začne nudit, co taky dělat za hluboké noci, a tak po hygieně, z přemíry energie počne provozovat podivné činnosti, jako je například tělocvik.

U každého jiného člověka by tato ranní procedura vyvolala naprosté fyzické zhroucení a upadnutí do kómatu, ne tak u ptáčete.
Ptáče se touto činností vyburcuje a stává se přímo ranním sokolem! A jako je sokol dravec, tak i člověk milující vstávání, stává se dravcem, který považuje za svou povinnost ulovit každého, kdo se před ním skrývá v temné a teplé noře vytvořené peřinou a polštářem. Energicky roztáhne závěsy, či vytáhne žaluzie a veselým hlasem, občas provázeným zpěvem rozverných písní, sděluje spícímu nešťastníkovi, že venku svítí slunce a nastává nám krásný den! Ranní ptáče netuší, že sově právě sdělilo informaci, která se rovná oznámení, že venku explodovala atomová puma. 
Ačkoliv toto by nebylo to nejhorší. Exploze atomové pumy by zaručovala, že ranní ptáče během pár vteřin docvrliká a bude následovat již jen klid a mír. Sluneční kotouč se v tu chvíli jeví právě probuzenému člověku jako výtvor, který byl stvořen jen proto, aby ho zahubil smrtí z nejstrašnějších! Sova se proto zavrtá co nejhlouběji do své dutiny z peřin a doufá, že právě na toto ráno vychází úplné zatmění slunce, které, dá-li osud, bude trvat již po věky věků!

Každý jiný by v tuto chvíli pochopil, že má opět zatáhnout, či spustit žaluzie, prostě udělat tmu a přestat halekat. Ovšem ne tak ranní ptáče. To v sobě právě nyní nalezne schopnosti komika!
Vždyť co může být legračnějšího, než strhnout pokrývku z člověka, který se snaží zapomenout na právě prožitý šok a pokouší se znovu usnout. Tedy se přiblíží k posteli a s široce roztaženým úsměvem zahlaholí: „Vstávej lenochu! Přeci neprospíš celý den!“ Vzápětí na to uchopí peřinu a prudce jí stáhne z ležícího nebožáka, který se jí marně snaží zachytit, přičemž se posadí a přemýšlí, kde je, kdo je, a proč je tam, kde je, případně proč vůbec je a nebylo-li by lepší, kdyby vůbec nebyl.

Sadista, či sadistka s pokrývkou v ruce nyní očekává, že šokovaná sova vstane a bude si užívat rána stejně tak, jako si ho užívá ranní ptáče. Ale kdepak! Ranní ptáčata podceňují schopnosti sov. Taková náhle obnažená sova dokáže zdánlivě nemožné. Když zaostří na budík a zjistí kolik je hodin, uvede se opět do polohy ležmo a z polštáře si vytvoří jak přikrývku, tak i podhlavník a v tomto úkrytu opět zmizí z očí ptáčete.

Ptáče se obvykle urazí, protože sova dostatečně neocenila tuto humornou vložku a odejde z ložnice, aby pokračovalo v dalších šílených činnostech, mezi které patří například spuštění vysavače, rachocení hrnci, případně bourání zdí za pomoci pneumatického kladiva, čímž se zřejmě snaží o vymítání boha Morfea z bytu, a v těchto činnostech neustává, dokud se zhruba za půl hodiny ve dveřích ložnice neobjeví hrůzostrašná postava připomínající cosi mezi hejkalem a Drákulou právě vyklopeným z rakve. 
Tápající postava se zalepenýma očima, samozřejmě, že jde o sovu vyhnanou z postele, se udiveně zeptá, co to proboha ptáče provádí. Ptáče obvykle překvapeně zamrká a odvětí: „Jé. Ty už jsi vzhůru? Tos mohl/a ještě klidně spát, když máš dnes volno.“ Případně něco podobného v tom smyslu. Přitom se tváří, že nic z toho, co se stalo předtím, se vlastně nikdy nestalo a s probuzením sovy, nemá ptáče vůbec, ale vůbec nic společného.

Probuzená mátoha mávne rukou a zahuhňá, že už to stejně nemá cenu a odebere se ke kredenci, ve kterém se skrývá zázračný nápoj zvaný káva a který jediný může v tuto dobu jakž takž sovu probrat.
Po uvaření kávy usedne na gauč a nechápavě hledí na hodiny, jejichž ručičky ukazují s neúprosnou jistotou čas, o kterém si sova myslela, že ho dnes na vlastní oči neuvidí a v hlavě se v tu chvíli sově honí jediná myšlenka. Nakolik by asi zatížilo rodinný rozpočet, kdyby odcházela o víkendech spát do hotelu…