Prokop Veliký vešel rázným krokem do velitelského stanu, a
evidentně rozezlen, sjel pichlavým pohledem shromážděné hejtmany. „Pro Boha svatého. Taková ostuda.
Taková ostuda! To je zase katastrofa,“ zavrčel nevrle a po chvíli dodal: „No co
mi k tomu povíte?! Já čekám, bratří. Já čekám!“
Hejtmani neodpovídali. Jen rozpačitě přešlapovali a žmoulali v
rukách železné klobouky. Prokop mávl rezignovaně rukou, ztěžka usedl na sedátko
a řekl: „Tak já se tak snažím a vy?! Vy to zase celý pokoníte! Tak jak to bylo?
Mluvte už konečně někdo.“
Hejtman Janek si dodal odvahy. Odkašlal si a promluvil: „Ale, bratře Prokope, my jim spěchali v ústrety, jak jsi nařídil. Až potud šlo
všechno dobře, ale potom...“
Prokop vyskočil ze stoličky, jako by ho šídlem píchl a prudce ho
přerušil: „A potom? Potom to mělo průběh jako vždycky, že?!"
Hejtman Janek smutně pokrčil rameny. „Nu bať, bratře. Tak je to
vždycky. Copak za to můžeme?“
Prokop se krok po kroku přibližoval k Jankovi, probodával ho
očima a přitom pomalu a potichu říkal: „Áha. A kdo, podle tebe, za to může? Já
snad? Já, který se snažím co to jde, a s Boží pomocí doufám vždy jen v to
nejlepší?!“ Sepjal ruce, podíval se vzhůru a zoufale vykřikl: „A to jsem si
myslel, že dneska to konečně navždy vyřešíme!“ Po tomto zvolání zůstal chvíli
tiše stát a ukazováčky si unaveně mnul spánky. Podíval se na hejtmany, pokýval
hlavou a řekl: „Ale přiznávám, že je to z jisté části i má vina.“
Sbor hejtmanů začal horlivě přikyvovat.
„Ano je to i má vina,“ pokračoval Prokop a přecházel kolem jejich
řady sem a tam. „Má vina je v tom, jaký spolupracovníky jsem si vybral!“
Sbor hejtmanů dokýval.
„Copak jsem ale mohl tušit, že jste banda neumětelů, který
pokazej, co se dá?" zařval náhle Prokop a začal mlátit do stolu
palcátem. „Ale já vás všechny degraduju. Vy budete tak akorát čistit loukotě u
vozů. Tohle se už nesmí nikdy stát! Opakuju. NIK-DY! Rozumíte?! A to byl prý u
Křižáků i papežskej vyslanec Ceasarini. Taková ostuda. Ital! Co ten si musel
myslet... Ještě jste ho nechytili?“
Z řady o krok vystoupil hejtman Vavřinec a zahlásil: „Nechytili
bratře Prokope. Poslušně hlásím, že kardinál prchal svižně! Ale máme jeho
kardinálskej klobouk a nějaký jiný cajky.“
Prokop se chytil za hlavu. „Všemohoucí Bože. No to mám velkou
radost, bratře Vavřinče. Takovej klobouk je nám opravdu hodně platnej!“
Vavřinec se blaženě usmál a podíval se na své spolubojovníky. „Vidíte.
Já vám říkal, že ho to potěší. Nemusí pršet. Stačí, když kape. Že jo. Lepší
klobouk v hrsti, než kardinál na střeše.“
Prokop nadskočil a zařval: „Ty jelito! To byla ironie! Klobouk bez kardinála,
je jako...“
„…Je jako kardinál bez klobouku,“ snaživě dopověděl hejtman
Bořek.
Prokop zatleskal. „Vida. Další inteligent. Úplnej univerzitní
mistr.“
„Děkuju,“ řekl Bořek
a začervenal se.
„Neděkuj. To byla asi zase ta ironie," sykl potichu hejtman Vavřinec.
„Fakt? Ale mně bylo hned trochu divný, že mě tak chválí, když mám
jen kurz pasení ovcí a hejtmanskou nástavbu,“ posmutněl
Bořek.
Prokop vzdychl a poklepal mu na rameno. „Jo fakt. Ale to už
nebudeme rozebírat. Já vám teď bratří něco povím. Musíme víc cvičit. Cvičit a
zase cvičit. Pak to ponese určitě lepší výsledky.“
„Ale my cvičíme. Opravdu bratře Prokope. Každý den. Hodinu, nebo i
dvě, jak jsi ráčil nařídit,“ řekl hejtman Janek a pokrčil rameny. „Tak
v čem to vězí?“
Prokop se ušklíbl. „Tak to evidentně nestačí. Musíte cvičit
víc. Vězte bratři, že dneska už to není, jako to bejvávalo za toho jednookýho
maniaka Žižky. To jste cvičili jen srážení vozů a bušení cepem. Pochopte
konečně, že já jsem jinej, než byl ten cvok. Já po vás chci víc. Dneska jsme
konečně měli šanci tuhle válku ukončit. A co vy provedete? Vy provedete takovou
hroznou věc! Mně pořád nejdou z hlavy ty Italové. Jéžíši to musela bejt před
nima ostuda. Uvědomujete si vůbec, co je to za národ? Jak je to u nich
zakořeněný? Asi ne, co?!“ Prokop
se opět posadil a pokračoval už klidně: „Já vás pošlu Křižákům naproti, že se s
nima dohodneme na míru. Já myslel, že si s kardinálem Ceasarinim popovídám u
skleničky. Já vás pošlu, abyste jim šli naproti a na uvítanou jim zazpívali. A
co jste udělali vy?!“
„No právě. Zpívali jsme, jak jsi nařídil, bratře Prokope,“ řekl
hejtman Vavřinec.
Prokop zrudl a udeřil pěstí v železné rukavici do stolu. „Houby!
Vy jste zase řvali jako kráááávy! Pak před vámi nemá nikdo utíkat... Proboha.
Víte, jak to těm Italům muselo rvát uši?! Takovej muzikální národ a vy je tak
zhnusíte, že vezmou nohy na ramena. I Ceasarini utekl. Takovej hodnej
člověk...“ Potom v odmítavém gestu zamával ukazováčkem. „A dost! Padejte
odsud každej ke svý rotě. Taktovky si vyzvedněte v kulturně-ideovém voze.
Zmizte, ať už vás nevidím. Taková ostuda!“
Hejtmani se pomalu šourali ze stanu a Prokop vzal ze stolku
listiny a namočil brko do inkoustu. Při tom si sám pro sebe tiše bručel: „Když
ono to bude asi i tím textem... Ktož sů Boží bojovníci... hrůza...“ Jedním tahem přeškrtl
text v partituře a vzdychl. „Jó budu muset navrhnout lepší text. Jak to
zpíval ten taliánskej zajatec? Ó sole mííío... Jo to by nejspíš šlo. Zeptám se ho, a
zítra je začne cvičit on! Nebo tahle válka nikdy neskončí. Ach jo.“
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat