Povídka Do ráje vstoupení pana Karla byla původně napsána jako příspěvek do literární soutěže 100 let Bohumila Hrabala. Vzhledem k tomu, že web, který uváděl informace o termínu podání příspěvků měl informace špatné, má povídka nebyla přijata kvůli tomu, že soutěž již byla uzavřena. Tehdy jsem si připadal tak trochu jako nabušený atlet, který nastoupí k závodu, zatímco se ostatní již sprchují. Ale tak co. Aspoň mám další povídku do připravované "hospodské" sbírky tlachaček. Mimochodem. Organizátor soutěže mi zároveň s odmítnutím povídky oznámil, že pořádají soutěž mikropovídek, kterou jsem už stihl a získal druhé místo za předělanou mikrohru Účtování.
Ale dost předmluv, aby to nakonec nebylo delší než ta povídka. Tak tedy...
Do ráje vstoupení pana Karla
Pan Karel se podíval z okna a usmál
se. Venku byl překrásný den. Slunce svítilo a obloha byla blankytně modrá. Ale
pro pana Karla by tento den byl stejně krásný, i kdyby lilo jako z konve, bil
hrom a slunce se skrývalo za olověným mračnem. Pro pana Karla byl tento den
dnem D. Dnem, na který se těšil jako malé dítě na vánoce. Těšil se jako nevěsta
na svou svatbu. Těšil se jako vítěz na svou medaili. Byl to prostě jeho vítězný
den, ve kterém si vybere svou zaslouženou odměnu!
Podíval se na hodinky, upravil si
kravatu a zavřel za sebou dveře. Vyšel na ulici a tam se nadechl. Ano, byl to
vzduch, který voněl opojnou vůní radosti a štěstí. Pan Karel se rozhlédl po
ulici a znovu se usmál. Všechno bylo dnes nějak krásnější a zářivější než dřív.
I ty oprýskané omítky se dnes tvářily barevněji, než tomu bývalo v jiné dny.
Zahlédl, jak se na něj dívá drbna
Horáčková, která stejně jako jindy zírala vykloněná z okna v přízemí a
sledovala, co se kde šustne. Pan Karel zdvihl ruku a vesele jí zamával.
Jindy by se na ní ušklíbl a zavrčel
by něco o staré rachomejtli, ale dnes mu prostě přišla nějak sympatická. Ještě
jednou jí zamával a dal se do kroku. Co do kroku. Pan Karel si přímo povyskočil
a v duchu zavýskl: „Hop héééj, hop héééj!“ A po tomto zavýsknutí měl pocit, že
se přímo vznesl do vzduchu. Měl dojem, že se jeho nohy téměř nedotýkají
chodníku, ale že se vznáší několik centimetrů nad ním.
Zkusmo se ještě odrazil a teď už
přímo cítil, jak letí jako luční koník. Jak letí obloukem na úrovni prvních
pater. Když se snášel k chodníku, znovu zakřičel a teď už ne v duchu, ale
nahlas: „Hop héééj, hop héééj!“ a odrazil se vší silou od dláždění.
Ó to byl pocit! Nyní vylétl ještě
výš než prve. Přivoněl k muškátům v truhlíku paní Kloučkové v třetím patře. Pozdravil
se s vlaštovkou přinášející mušky do hnízda pod střechou jejich činžáku a
rozpustile vyplázl jazyk na nevrlého pavouka spřádajícího sítě na lampě
veřejného osvětlení.
„Hop héééj, hop héééj!“ křičel pan
Karel, když bravurně vybíral zatáčku na křižovatce a přelétal nad přechodem,
odkud ho zaraženě sledovali lidé, kteří nedokázali létat jako on a museli čekat
na zelenou.
Za křižovatkou proletěl kolem
kostela, a když míjel sochu Ukřižovaného, zcela jasně slyšel, jak mu říká:
„Amen, Karle, pravím Ti, že ještě dnes se mnou budeš hodovat v Ráji!“
Pan Karel Ukřižovanému pokynul, a
zatímco se odrážel k dalšímu mocnému skoku, zvolal: „Hop héééj, hop, héééj!
Pravdu díš, dobrý muži. Však jsem si to zasloužil!“
A hned po tom, co to řekl, s údivem
pozoroval, jak se k němu snášejí dva andělé, berou ho v podpaží a nesou ho
ještě výš. Ano, nesou ho až nad střechu kostela, zpívají hosana a halelujá a
pan Karel jí už vidí. Vidí tu rajskou zahradu obklopenou živým plotem a
stíněnou zeleným stromovím a ví, že je u svého cíle. U cíle, na který se tak
dlouho, opravdu dlouho, těšil.
Ale to se s ním již andělé snesli k
rajské bráně. Něžně ho postavili na zem a pravili: „Vejdi, neboť vítán jsi a
čekají tě rozličné slasti!“
Pan Karel jím poděkoval a pak
zjihlým hlasem řekl: „Zde má odměna. Celý týden jsem myl nádobí. Vařil jsem a
prádlo pral. Ba i žehlil. A vyplatilo se. Blaženka mi za to dovolila jít s kamarády na pivo!“
A pak, téměř slavnostně, vstoupil do
zahradní restaurace U Ráje.
KONEC