pátek 17. října 2014

Do ráje vstoupení pana Karla


Povídka Do ráje vstoupení pana Karla byla původně napsána jako příspěvek do literární soutěže 100 let Bohumila Hrabala. Vzhledem k tomu, že web, který uváděl informace o termínu podání příspěvků měl informace špatné, má povídka nebyla přijata kvůli tomu, že soutěž již byla uzavřena. Tehdy jsem si připadal tak trochu jako nabušený atlet, který nastoupí k závodu, zatímco se ostatní již sprchují. Ale tak co. Aspoň mám další povídku do připravované "hospodské" sbírky tlachaček. Mimochodem. Organizátor soutěže mi zároveň s odmítnutím povídky oznámil, že pořádají soutěž mikropovídek, kterou jsem už stihl a získal druhé místo za předělanou mikrohru Účtování.
Ale dost předmluv, aby to nakonec nebylo delší než ta povídka. Tak tedy...

Do ráje vstoupení pana Karla

Pan Karel se podíval z okna a usmál se. Venku byl překrásný den. Slunce svítilo a obloha byla blankytně modrá. Ale pro pana Karla by tento den byl stejně krásný, i kdyby lilo jako z konve, bil hrom a slunce se skrývalo za olověným mračnem. Pro pana Karla byl tento den dnem D. Dnem, na který se těšil jako malé dítě na vánoce. Těšil se jako nevěsta na svou svatbu. Těšil se jako vítěz na svou medaili. Byl to prostě jeho vítězný den, ve kterém si vybere svou zaslouženou odměnu!
Podíval se na hodinky, upravil si kravatu a zavřel za sebou dveře. Vyšel na ulici a tam se nadechl. Ano, byl to vzduch, který voněl opojnou vůní radosti a štěstí. Pan Karel se rozhlédl po ulici a znovu se usmál. Všechno bylo dnes nějak krásnější a zářivější než dřív. I ty oprýskané omítky se dnes tvářily barevněji, než tomu bývalo v jiné dny.
Zahlédl, jak se na něj dívá drbna Horáčková, která stejně jako jindy zírala vykloněná z okna v přízemí a sledovala, co se kde šustne. Pan Karel zdvihl ruku a vesele jí zamával.
Jindy by se na ní ušklíbl a zavrčel by něco o staré rachomejtli, ale dnes mu prostě přišla nějak sympatická. Ještě jednou jí zamával a dal se do kroku. Co do kroku. Pan Karel si přímo povyskočil a v duchu zavýskl: „Hop héééj, hop héééj!“ A po tomto zavýsknutí měl pocit, že se přímo vznesl do vzduchu. Měl dojem, že se jeho nohy téměř nedotýkají chodníku, ale že se vznáší několik centimetrů nad ním.
Zkusmo se ještě odrazil a teď už přímo cítil, jak letí jako luční koník. Jak letí obloukem na úrovni prvních pater. Když se snášel k chodníku, znovu zakřičel a teď už ne v duchu, ale nahlas: „Hop héééj, hop héééj!“ a odrazil se vší silou od dláždění.
Ó to byl pocit! Nyní vylétl ještě výš než prve. Přivoněl k muškátům v truhlíku paní Kloučkové v třetím patře. Pozdravil se s vlaštovkou přinášející mušky do hnízda pod střechou jejich činžáku a rozpustile vyplázl jazyk na nevrlého pavouka spřádajícího sítě na lampě veřejného osvětlení.
„Hop héééj, hop héééj!“ křičel pan Karel, když bravurně vybíral zatáčku na křižovatce a přelétal nad přechodem, odkud ho zaraženě sledovali lidé, kteří nedokázali létat jako on a museli čekat na zelenou.
Za křižovatkou proletěl kolem kostela, a když míjel sochu Ukřižovaného, zcela jasně slyšel, jak mu říká: „Amen, Karle, pravím Ti, že ještě dnes se mnou budeš hodovat v Ráji!“
Pan Karel Ukřižovanému pokynul, a zatímco se odrážel k dalšímu mocnému skoku, zvolal: „Hop héééj, hop, héééj! Pravdu díš, dobrý muži. Však jsem si to zasloužil!“
A hned po tom, co to řekl, s údivem pozoroval, jak se k němu snášejí dva andělé, berou ho v podpaží a nesou ho ještě výš. Ano, nesou ho až nad střechu kostela, zpívají hosana a halelujá a pan Karel jí už vidí. Vidí tu rajskou zahradu obklopenou živým plotem a stíněnou zeleným stromovím a ví, že je u svého cíle. U cíle, na který se tak dlouho, opravdu dlouho, těšil.
Ale to se s ním již andělé snesli k rajské bráně. Něžně ho postavili na zem a pravili: „Vejdi, neboť vítán jsi a čekají tě rozličné slasti!“
Pan Karel jím poděkoval a pak zjihlým hlasem řekl: „Zde má odměna. Celý týden jsem myl nádobí. Vařil jsem a prádlo pral. Ba i žehlil. A vyplatilo se. Blaženka mi za to dovolila jít s kamarády na pivo!“
A pak, téměř slavnostně, vstoupil do zahradní restaurace U Ráje.

KONEC