Jak jsme šli na piknik

Miluju jaro! Jaro je krásný období. Všechno pučí a raší a vůbec tak nějak se to probouzí do novýho života.

I mláďátka se roděj. Například u nás v cirkuse se letos na jaře narodilo hříbátko, štěňátka a i štěnic je prej letos celkem dost.

Dokonce i v rodině našeho fakíra Mámhnáty Lakatoše se narodilo další děcko. Celkem patnáctý. Ó jak fakír plakal. Zřejmě dojetím…

Na jaře miluju i to ranní probouzení. Pomalu otevřu oči. Pak nasaju jarní vzduch. Takovej jarní vzduch, někde ve vlahým poli, to je přímo balzám.

No a potom se pomalu zvednu ze škarpy, najdu tu nedopitou láhev, co jsem si večer nesl z hospody a jdu se dospat do maringotky.

Tuhle jsem se šel při tom jarním sluníčku projít, protože málo co, kromě ozdravnýho pobytu v restauračním zařízení, člověka povzbudí tak, jako dobrá procházka.

Ukecal jsem k procházce i přítele Wolodijowského a holky artistky. Vzali jsme si sebou do košíčku proviant a přes rameno jsem si hodil deku, jako že si někde uděláme piknik, jelikož při dobrý procházce ještě dobře vytráví a odpočívat se taky musí. Holky našly i rakety na bambington a vzaly sebou triangl, že si na pikniku můžem zahrát a zazpívat.

Však proč ne? Já zpívám rád a zpívám často. Jen nemám žádnej školenej hlas. Ale co. Vždyť taky nezpívám nějaký operní árie, ale obyčejný lidový písničky a tam na hlase nezáleží. Tam je to o srdci. Určitě to tak bude, protože principál vždycky, když mě slyší zpívat, tak říká, že se mu z toho mýho zpěvu úplně svírá srdce. Ba dokonce má můj zpěv i zázračný účinky, poněvadž zase domptér Hasan Nejezchleba tvrdí, že se mu při mým zpěvu otevírá kudla v kapse. Holt někdo hlasem rozbíjí skleničky, a já zas otevírám nože a svírám srdce.

Nu, a tak jsme zvesela vyšli. Sluníčko hned po ránu pěkně svítilo a hřálo. Takže jsme hned za cirgusem načali první lahve z košíčku. To, aby se nám líp šlo a nebyli jsme dehydrovaný a taky abychom se trochu ochránili. Sandra totiž říkala, že jarní slunce je zrádný a mohlo by nás spálit, tak se prej musíme namazat. Tak jsme se mazali a nastavovali tváře vstříc slunci a dobře se nám šlo.

Šlo se nám krásně asi tak hodinu. Cožpak vo to. Počasí bylo fakt krásný, ale mezi panelákama a parkovištěma to patřičně neoceníte. Spíš je vám hic jako prase. V tomhle městě jsme ložírovali poprvý, tak jsme se tu nevyznali. Kde najít nějakej pěknej park, nebo loučku, na který by bylo možný si rozprostřít deku a fajn se nadlábnout?! Až najednou jsme takovou loučku uviděli. Moc pěknej parčík. Sice mezi panelákama a se žlutou trávou, ale člověk nesmí bejt zas tak kór moc vybíravej, že ano. Hlavně, když už má hlad a taky by si rád sednul.

Došli jsme k parčíku a Wolodijowski sepnul ruce, pohlídnul k nebi a řek: „Barzo děnkuje panu Bogu“ a plácnul sebou na trávník pod strom. Ani nepočkal, až natáhnu deku.

Ovšem vzápětí vyskočil, sundal si kabát a podíval se na něj. Zase pohlídnul k nebi, ovšem teď už hrozil pěstí a strašlivě řval: „Jen počkej, až se uvidíme!“

Já jsem se akorát chystal hodit deku na zem, ale Sabrina mě chytila za ruku: „Nééé! Nedělej to. Ta tráva není žlutá jen tak! Podívej se na jeho kabát!“

Měla pravdu. To, o čem jsem si původně myslel, že jsou hromádky od krtků, byly opravdu hromádky, jenomže od čoklů. Jedna vedle druhý. A musím uznat, že Wolodijowski si vážně umí neomylně vybrat místo kam si lehnout. Zřejmě do nejoblíbenějšího psího místa. Inu jak si kdo ustele…

Wolodijowski nadával jak starej kozák, kterej právě zjistil, že mu někdo sežral koně a jak byl v amoku, usoudil, že kolektivní vinu nesou asi všichni obyvatelé toho sídliště.

Přiběhnul s tím kabátem ke zvonkům jednoho baráku, kde zazvonil na všechny zvonky. Když obyvatelé domu vykoukli z oken, tak kabát roztáhnul, aby na něj všichni dobře viděli a zvolal: „Dívejte se! Všichni se pořádně dívejte, co se mi přihodilo! Jsem celej od hoven! A abyste věděli, komu se to tady před vaším panelákem stalo, já jsem Waldemar Wolodijowski z cirkusu Inferno!“ Pak ten kabát prohodil otevřeným oknem v jednom přízemním bytě a hrdě odkráčel.

Myslím, že na lidi to určitě udělalo dojem a budou si ho na věky pamatovat. Ale asi ne tak jak původně myslel.

Po týhle nehodě a Wolodijowského moralistický vložce, jsme se rozhodli, že piknik uspořádáme radši opravdu někde mimo sídliště. Jenže jak se ze sídliště vymotat? Bylo to tam jak v bludišti. Třikrát jsem se hnal s otevřenou náručí na znamení míru ke kolemjdoucím, že se zeptám na cestu, ale chytil jsem až toho čtvrtýho. Ten starší pán s holí utíkal dost pomalu.

 Když jsem ho ujistil, že mu vážně nechci ublížit a o jeho důchod nestojím, prozradil mi, že ze sídliště vedou k loukám dvě cesty. Jedna, že je rovná a široká a pohodlná a ta druhá, že je klikatá, úzká a trnitá.

Zpozorněl jsem a pravil: „Aha. Tohle znám. Pochopitelně budete chtít buchtu a jít máme tou trnitou, že?“

Děda se na mě udiveně podíval: „Jak myslíte, ale lepší je to tou rovnou cestou. A buchtu nechci. Mám cukrovku. A tak trošku obavy, že pak bych měl i žloutenku.“

Musím přiznat, že mě ta odpověď na jednu stranu trochu zklamala, ale zase mi potvrdila jedno pořekadlo. Pohádkovýho dědečka člověk v normálním životě holt nepotká. Ale to jen potvrdilo to známý rčení, že maminka má vždycky pravdu. Maminka mi vždycky říkala, že život není pohádka. Dali jsme se teda rovnou cestou.

Holky už toho začínaly mít dost. Nohama pletly jak ovčí babička jehlicema šálu. A to si dovedete představit, jak to vypadalo na těch patnácti centimetrovejch jehlovejch podpatcích.

Wolodijowski byl taky pořád ještě nakrknutej kvůli tomu kabátu. Uvažoval, že se pro něj vrátí, ale to jsme mu rozmluvili. Těžko by asi vysvětloval tý partaji, co bydlela v tom přízemku, že si u nich kabát jen na chvíli odložil. Naštěstí se mi povedlo mu nakukat, že mu to sluší i bez kabátu.

Mezi námi. Neslušelo mu to, ale co mu má člověk jinýho říct než, že kdokoliv ho uvidí v červenejch širokejch kozáckejch kalhotách. Vysokejch černejch holínkách. Apartní sobolí čapce se sokolím pírkem. Šavlí u pasu a v tom dírkovaným nátělníku, musí jen sprásknout ruce a uznáním vyvalit oči!

To ho evidentně uklidnilo a dál už šel s hlavou hrdě vztyčenou a hrudí nadmutou pýchou tak, až se mu na nátělníku udělalo pár dírek navíc.

Konečně byl paneláků konec a před náma se otevřel prostor vyplněnej loukou. Krásně zelenou a ne žlutou jako před tím. Hned jsem roztáhnul deku a všechna únava, včetně strastí z nás spadly. Piknik moh začít.

Otevřeli jsme si zbylý láhve s desítkou a Sandra začala krájet tlačenku a dávat jí na tácky. Wolodijowski jí s blaženým úsměvem pozoroval a potom se opět podíval k nebi a sepjal ruce: „Vše odpuštěno. Po dlouhém putování, i my jsme došli do země zaslíbené. Barzo děnkuje.“

Sabrina se Saskií si šly zatím zahrát bambington. Ukázalo se, že v maringotce zapomněly takovej ten košíček, jak se s ním pinká, ale vůbec jim to nevadilo. Hrály i bez něj jak o život. Konečně proč ne. Ony se taky cestou nejvíc mazaly, takže to je pak člověku spousta věcí šumák.

Já jsem si dal tlačenku s pivčem a bylo mi fajn. Koukal jsem na holky, jak hrajou a chvilku jsem jim i soudcoval, ale to mě brzo přestalo bavit. Sabrina je totiž hrozně soutěživá a furt se chtěla dohadovat o tom, jestli byl aut nebo ne. Což uznáte, že se bez košíčku, nebo míčku těžko dokazuje. Tak mě poslala do háje a já tam rád šel.

Háječek byl hned za loukou. Jé tam bylo krásně. Stín a nějakej cvrkot.

„Cvrkot cvrčků?“ říkal jsem si. „Nebo kobylek? Nebo snad vrčení čmeláka? Nebo snad někde někdo blízko řeže motorovkou?! Hm. A támhle je nějaká tyč a na ní červeno bílej rukáv. To bude asi na nějakou oslavu nebo co? Hele … A na nebi je ptáček … Docela malej ptáček … Asi skřivánek. Nebo ne … To bude něco většího. Asi holub třeba … Kdepak holub. Orel to je. Orla jsem ještě nikdy neviděl … Tak orel asi taky ne. Pořád je větší a větší. To bude něco velkýho. Nějakej zatoulanej kondor … Kurnik. Teď to začíná vypadat jako pták Noh! Prdlajz … Nic z toho! Proboha!“

Bylo to velký a vrčelo to jak splašenej traktor a já konečně poznal co to je: „Šmarjááá. Zdrhejte. Tohle je polní letiště a přistává sem nějakej obří bombardér nebo co!“ hulákal jsem jako na lesy. A díval jsem se, jak éro přistává někam do prostoru, kde jsme měli deku. Holky si toho naštěstí všimly a zdrhaly z louky pryč. Ale Wolodijowski na dece usnul a spal jako zabitej. A ten, když spí, tak ho ani rána z děla neprobere.

Teď už zbejvalo jen doufat, že to pilot vybere a přistane až za spícím krotitelem poníků a neposadí letadlo na něj. Sice to nebyl bombardér, jak jsem se původně domníval, ale takovej ten velikej dvouplošník pro parašutisty, jak se mu říká Andula, ale i tak to bylo letadlo dost velký na to, aby Waliho kolem rozmáčklo.

Pilot už byl kousek nad zemí, když si spícího Wolodijowského všimnul. Nabral opět vejšku a nad Waldemarem jen prohučel. Jenomže ten kravál a vítr z letadla Wolodijowského přeci jenom probudili.

Otevřel oči přesně ve chvíli, kdy nad ním letadlo přelítávalo. Po přeletu se zvednul z deky, stál tam s vytřeštěnejma očima a viděl jsem, jak mu hrůzou stojící vlasy, krásně šednou.

Letadlo zatím udělalo kolem louky jeden okruh a šlo zase na přistání.

Tentokrát pilot přistál o kus dál.

Wolodijowski pořád stál na dece a pak začal dělat divnou věc. Pomalu si stáhnul kalhoty i trencle a vydal se s nima ke stojícímu letadlu.

I na ten kus cesty jsem viděl, jak na něj posádka vytřeštěně kouká.

Wolodijowski se zastavil u dveří letadla, a dnes už podruhý zařval: „Dívejte se! Všichni se dívejte, co se mi přihodilo!!!“

KONEC