Jak jsme soutěžili ve vaření

Koukáte se taky na ty pořady o vaření, co jich je teď plná televize? Asi jo, že ano. No nejste jediný. My se na to koukáme taky. Líp nám po tom chutná. Když člověk kouká, jak někdo třeba vaří svíčkovou, tak ten chleba s margarínem co u toho baští hnedle chutná líp.

Jenomže se tak nějak neshodneme na tom, kterej z těch kuchařů je lepší. Například principál tvrdí, že nejlepší je ten Angličan Gordon Ramsey. Moc se mu líbí, že nadává kuchařům a všelijak se jim vysmívá. Mám ovšem podezření, že principálovi nejde ani tak o vaření, jako spíš o to nadávání.

Když tuhle říkal, že to zkusí taky, tak jsme si mysleli, že bude něco vařit, ale on jen chodil cirkusem a všechny nás posílal do míst, kde zádům končí slušnej název. Grišovi dokonce vyhodil kolomaz, kterou se chystal natřít šmetrlink na vytahování plachty. Nějak se rozpálil a hulákal, že prej než to natírat takovým svinstvem, je snad lepší to nechat nenamazaný a tu plachtu vůbec nevytahovat. Griša jen pokrčil ramenama, že je mu to ukradený a šel si lehnout pod strom. Principálovi to došlo až za půl hodiny, když nadával, že nikdo nestaví lavičky. Bodejť by jo, když Griša spokojeně spal pod lípou a plachta neméně spokojeně odpočívala na pakovacím voze.

Ale například já tvrdím, že úplně nejlepší je Babica z  Novy. Ten člověk je mi nejvíc sympatickej. Vaří z toho, co dům a odpadkovej koš dá, a taky je takovej bodře lidovej a pořád přiožralej. Prostě jako jeden z nás!

Oproti tomu krotitel lvů Hasan Nejezchleba je celej zblázněnej do Pohlreicha z „Ano šéfe.“ Líbí se mu na něm, že je takovej precizní a plešatej jako on sám. Říká mu Yul Brynner českejch kuchyní. To je ten holohlavej pistolník z filmu „Sedm statečných“, kdybyste to náhodou nevěděli.

Od jistý doby, se Hasan ptá před krmením svýho lva, jestli bude chtít to maso rare, médium, nebo well done. Já si myslím, že je to celkem zbytečný se lva takhle ptát. Málokterej lev ovládá angličtinu!

Jednou jsme tak seděli v hospodě a přišla na ty kuchtíky řeč. Dojídali jsme akorát zavináče, když Nejezchleba prohodil, že od Pohlreicha by chutnaly určitě fantasticky. Já na to kontroval, že od Pohlreicha by je měl maličký jak jednohubky. Za to od Babici by ten zavináč byl velkej jak kapr a určitě nějak jemně ochucenej kečupem, čímž by získal zajímavou a novou chuť! Hádali jsme se ještě dost dlouho, takže to přilákalo z kuchyně tamního kuchaře, kterej když zjistil, že máme námitky proti jeho zavináčům, tak naší při promptně rozsoudil tím, že nám je hodil za límce a vyrazil nás z lokálu.

Ale tahle příhoda dala podnět k tomu, že jsme se rozhodli uspořádat soutěž ve vaření, abysme zjistili kterej z těch géniů ploten, a hrnců je nejlepší.

Nazítří jsme ten náš plán slavně oznámili principálovi, kterej se rozhodnul, že se k naší soutěži rád přidá. Sedli jsme si u něj v maringotce a sepsali pravidla soutěže.

Budeme vařit tak, jak vaří naši oblíbenci. Soutěž se bude konat druhej den a začíná úderem desátý hodiny ranní. Jídlo musí být připravený přesně k poledni. Připravený jídla pak ohodnotí nezávislá komise složená z ansáblu cirkusu. Každej z nás si může přizvat na pomoc jednoho člověka, případně cvičený zvíře. A nakonec. Cena pro vítěze bude neomezená konzumace lihovejch nápojů pro šéfkuchaře a jeho pomocníka v nejbližším hostinci.

Když jsme to podepsali, vyrazili jsme si shánět pomocníky. Já jsem si vybral Wolodijowského. Nejezchleba si vzal Sabrinu a principál Bancrotti, kterej měl největší sebevědomí, si na to přizval šimpanze, protože tvrdil, že opičí mrštnost bude zárukou rychlosti a hlavně proto, že se vzteklým a cholerickým principálem nikdo z lidí nehodlal vařit!

Druhej den to vypuklo. Před desátou hodinou jsme naběhli do našich maringotek k plotnám a vařičům. Artistka Saskia pečlivě sledovala hodinky a úderem desátý udeřila tenťáka Grišu vařečkou do hlavy. Po tomhle gongu jsme začali vařit!

Vysvětlil jsem Wolodijowskému co hodlám dělat. Kompletní menu. Na začátek předkrm a na konec zákrm. Jako předrkm jsem vybral suši. To je sice exotický a u nás se na něj těžko shánějí suroviny, ale já si poradím. Člověk musí umět improvizovat! Tudíž když není mořská řasa na takovej ten obal, musí stačit zelnej list. A když není ani mořská ryba, musí stačit bůček!

Začal jsem vařit rejži a Waliho jsem poslal pro to zelí, který jsem viděl minulej tejden ve voze s kamerunskejma kozama. Wali přiběhnul asi za patnáct minut a sdělil mi, že zelí už není, ale že má aspoň seno od svejch poníků. To mi teda dělalo trochu čáru přes rozpočet, ale co. Stačí seno naložit do láku od okurek a ono chytne zajímavou a exkluzivní chuť.

Waldemar zatím krájel bůček na plátky, který házel na pánev a velmi zvolna je opejkal. Suši by mělo bejt ze syrovýho masa, ale vzhledem k tomu, že jsme evropani a né nějaký šikmovoký samurajove, bude lepší to krapet opíct. Ale jen velmi slabě. To aby bůček neztratil svojí přirozenou chuť. Tu chuť jsem ještě podpořil sojovou omáčkou a kečupem, abych tomu dodal ten asijskej šmrnc.

Docela mě zajímalo, jak si asi vedou ostatní. Čas jsem měl zatím dobrej, takže jsem nechal Waldemara, aby hlídal tu rejži a seno v láku, který začalo pěkně bobtnat, a vydal jsem se kouknout, jak to jde ostatním.

U principálovic maringotky jsem potkal šimpanze, kterej právě vyskočil oknem ven a na hlavě měl připlácnutej talíř s rizotem a za ním se nes principálův řev prokládanej nějakým hvízdáním: „Píííp, opice píííp! To není rizoto. To je píííp. S tímhle by ti Michelin nedal ani pneumatiku, natož hvězdičku! Píííp. Počkej, až se vrátíš. Tak ti píííp a ještě píííp!“ Dle toho jsem usoudil, že to tam asi nebude s pokrokem ve vaření nijak valný.

U Nejezchleby se za dveřma nic moc nedělo. Nic jsem neslyšel, a tak mi zvědavost nedala a přistavil jsem si k okýnku štokrle a podíval se dovnitř. Za stolem seděla Sabrina s nohama nahoře a četla si noviny. Nejezchleba držel v ruce kečup a vykládal jí něco o tom, že tohle není na vaření. Sabrinu to nejspíš moc netankovalo, protože nehnula ani brvou, když jí ten kečup hodil kolem hlavy ven z okna. Jen tak tak jsem uhnul, ale byl jsem celkem rád, protože jsem svůj kečup už skoro spotřeboval na to suši. Sebral jsem ho a s dobrým pocitem, že nejspíš vedeme, jsem šel zpátky ke svý plotně.

Tam mě už čekal Wolodijwski s úsměvem na rtu a s rozvařenou rejží v hrnci. Proč má tak blaženej úsměv jsem zjistil hned záhy, když jsem se sháněl po tom bůčku. Všechen ho sežral a na pánvičce zbylo jen pár připálenejch kůžiček. Nejdřív jsem myslel, že na něj skočím, protože mi takhle pokazil plány, ale pak jsem si uvědomil, že Babica je pohodář a neřeší takový maličkosti nějakým zuřením. Můj idol je řeší operativně, tudíž jsem se i já rozhodnul kreativně změnit předkrm ze suši, na rejžovou kaši sypanou pečenejma kůžičkama. Když to pěkně ozdobím kečupem, tak to bude jedna báseň!

Čas nám běžel stejně jako ten šimpanz, kterej nám teď proběhnul kolem maringotky, tentokrát s pudingem na tlamě, takže jsem musel trochu přidat.

Byl čas tvořit zákrm! Jako zákrm jsem chtěl udělat kuřecí kousky s houbovou omáčkou a to celý zapíct s nivou. Bohužel jsem si až teď uvědomil, že nechávat Wolodijowského o samotě s ledničkou, o který ví, že je plná, nebyl vůbec dobrej nápad. Kuřecí prsa mi v ní nechal, protože byly zmrzlý, takže se mu nepovedlo je ukousnout, ale houby a nivu normálně sežral! Z toho jsem usoudil, že je to za prvý dobytek a za druhý, že to není vůbec dobrej pomocník. To už jsem si mohl vybrat raději tu Sabrinu, která si u Hasana jenom čte noviny. Taky mu nepomůže, ale ani mu nic nesní, jelikož si drží tajli, aby se vešla do kruhů na hula-hop. Ale jak jsem říkal. Babica je mírnej a hodnej člověk. Kdybych obdivoval některýho z těch dvou vzteklounů, tak bych ho asi zabil, ale takhle jsem mu jen řek, že za trest mu nic nedám ochutnat, a ať maže sehnat něco, co by tý nivě bylo podobný. Pro houby jsem ho neposílal, protože on by byl schopnej je jít hledat do lesa a na to není ani roční doba a už vůbec ne čas. O jednom balení hub jsem totiž věděl. Mám je pod dřezem. Je jich deset v balení a meju s nima nádobí. Jsou dokonce pěkně barevný a to dodá jídlu na pestrosti!

Wolodijowski za chvíli přišel a podával mi pěkně modrej sejra. Musím říct, že mě překvapil. Já už myslel, že to budu muset udělat jen s houbama a že do toho přidám i to naložený seno, ale se sýrem to bude lepší. Ptal jsem se ho, kde to tak rychle splašil a jeho odpověď zněla, že si vzpomněl, že něco takovýho, jako snědl z mojí lednice, má v maringotce taky. Prej mu to roste na zdi…

Kuřecí prsa jsem dal Waldemarovi, aby mi je dejchánim trochu rozmrazil a když jsem poznal, že už to trochu povolilo, což jsem poznal z toho, že mu začaly týct sliny, vyrval jsem mu je z ruky a nasekal sekáčkem na nudličky.

Tak a už zbejvalo jenom nakrájet houbičky. Poházet je na maso a celý to posypat tím… No tím něčím modrým od Waldemara a rychle zapíct.

Vážení! Hotovo! Rejžová kaše s křupinkama a kečupem. Plus zapejkaný kuřecí kousky s nakládanou oblohou! Na poslední chvíli mě ještě napadlo, že jako dezert udělám kafe s rumem, kterej Waldemar naštěstí neobjevil, protože ho rafinovaně ukrývám v krabici na mlíko.

Jak Saskia odbila na Grišovu hlavu dvanáctou hodinu, přinesli jsme svý kulinářský výtvory na prostřenej stůl v manéži, kde se shromáždila slintající porota ve složení: artistka Saskia, kouzelník Don Boscy de Domu, scénograf Narcis Esttet a fakír Mámhnáta Lakatoš. Hodnocení teda mohlo začít.

Jako první odkryl poklop z talíře Nejezlchleba. Postavil se k talíři a řek: „Vážení germáni. Zde jsem připravil řízek s bramborem. Je to klasické a jednoduché chutné jídlo.“

Narcis Esttet si nasadil lorňon a prohlídnul si řízek. Přičichnul a uznale kejvnul: „Ano ano. Skutečně řízek. Dokonce i voní. Jen tě opravím s tím cizím slovem. Neříká se tam E, ale U. Jinak za mne je to v pořádku.“

„Hm. Vážně to nevypadá špatně,“ řekla Saskia a napíchla řízek klackem. „ Ale riskovat nebudeme. Na, Lakatoš. Ochutnej to.“

Máhnáta Lakatoš se zakousnul do řízku: „Chutný razeň. Né tak ako psisko, alebo sliepka, ale chutí mi!“

Myslel jsem, když jsem viděl vítězně se tvářícího Nejezchlebu, že je to v pytli, ale najednou do manéže vběhnul nějakej chlápek ve smokingu a zařval: „Ha! Tady jste! A ten účet za řízek bude platit kdo?! Objednáte si jídlo a pak utečete i sním.“ Tím byl Nejezchleba diskvalifikovanej a zostuzenej!

Bancrotti, kterej měl oči podivně podlitý krví, a ruce se mu třásly, si odplivnul a znechuceně řek: „Hnusnej podvodníku. Tady pohleďte na výtvor šéfkuchaře!“ a odklopil pokličku z pekáče.

Narcis Esttet hned poté omdlel a ostatní vyjekli zděšením. V pekáči ležel s vytřeštěnýma očima svázanej, obloženej petrželí a s citrónem narvaným v hubě, sám šimpanz!

 „Tak toto si okoštuj sama Saskia,“ řek Lakatoš. „Opica mi nechutí!“

Naštěstí ochutnávat nikdo nemusel, protože Bancrotti toho opičáka nestačil upéct.

Chudák šimpanz. Bancrotti se na něj tak naštval, že mu kazil vaření, až se rozhodnul, že udělá k obědu jeho. Byla velká klika, že ho to napadlo až v půl dvanáctý a opici díky tomu jen mírně ohřál. Druhá klika byla, že s principálem nikdo z ansáblu nebyl ochotnej spolupracovat! I když taková Saskia, pěkně namaštěná a obložená petrželí, by taky nevypadala na pohled zle! Ať tak jako tak. Principál byl diskvalifikovanej taky. Direktor nedirektor!

A pak přišla řada na mě. Po těch dvou propadácích jsem měl velkou šanci na celkový vítězství.

Strhnul jsem ubrus ze svejch hrnců a zvolal: „Na rozdíl od těch dvou patlalů, já umím vařit. Dokonce vím, jak se správně říká to slovo, které Nejezchleba ani neumí vyslovit a jak ho správně opravil Esttet. Má pravdu. Neříká to s E, ale s U. Takže milí germůni. Já jsem vám připravil tohle kolenářský překvapení. Dívejte se. Ochutnávejte a žasněte.“

Don Boscy de Domu si ucpal nos: „Fuj. Jeden peče opice a druhej zas vylovil mrtvolu z rybníka a dopřál jí kremaci. Co to jako je?“ píchal vidličkou do mýho báječnýho zapečenýho kuřete, zatímco Saskia se dohadovala s Mámhnátou o tom, jestli je v tom druhym hrnci jídlo, nebo jestli se mi jenom udělalo při vaření špatně.

Docela mě to urazilo, takže jsem prohlásil: „Když nechcete, tak nechcete. Neměli jste hlavní chod, tak vám nedám ani dezert!“

Saskia se zarazila: „A dezert je jakej?”

„Kafe s rumem, ale to si nezasloužíte,” ušklíbnul jsem se a odklopil poklici z hrnce.

Saskia zavětřila: „Hmmm. Voní zajímavě. To je fakt kafe a rum?”

„Co by to asi bylo jinýho. Jenomže vy nechcete ochutnat ani předkrm, tak vám nic nedám a vypiju si zákusek sám… A že ho mám plnej hrnec!“

Don Boscy se osmělil: „Já bych si s dovolením teda přeci jen vzal lžičku tý kaše,“ a opatrně si nabral do úst. „Hmlhml. Mastná rejže. S čím že to je? S černým uhlím?“

„S bůčkovejma suši křupinkama. Tak dá si ještě někdo?“

Lakatoš zavřel oči, napíchnul na vidličku kousek zapečenejch prsou: „U višny svetého. No čo. V Ruzyni to něbolo lepšie.“ Chvilku žvejkal, a když polklnul řek: „Ozajstné čudo. Zaujímavé. Nikdy by som něveril, že toto může urobiť člověk človeku. Zober si aj ty Saskia.“

Saskia se na mě podívala: „A vážně nemůžu přejít rovnou k dezertu?“

„Ne. Nemůžeš. Jsi porota, tak hodnoť! Nebo nebude zákusek.“ a utěrkou jsem jí nahnal vůni kafe s rumem pod nos. Však já vím, co na ní zabírá!

Saskia zavzdychala a potom vrazila hlavu do hrnce s kaší: „To je strašný … Teda strašně dobrý, jsem chtěla říct. Takový jídlo jsem ještě nikdy nejedla a věřím, že už nikdy jíst nebudu.  Můžu už si dát to kafe? Vyhrál jsi ty.“

Tudíž porota, kromě omdlelýho Narcise, rozhodla drtivou většinou hlasů, že vítězem soutěže ve vaření jsem já!

Pravda. Bylo to jenom díky zákusku, ale člověk nesmí bejt tak cimprlich. Všechno se nemusí hned povýst.

Jo a tu odměnu jsem si vybral hned ten večer. Principál s krotitelem uznali svojí porážku po tom, co jsem jim taky nabídnul dezert.

Jen Wolodijowski, jako můj pomocník si jí nemoh vybrat spolu se mnou. Zatímco jsme si dávali dezert, tak Waldemar neodolal a protože měl velkej hlad, zbaštil to moje jídlo docela všechno. Udělalo se mu pak strašně zle! Myslím, že to měl z toho, že se tak přeplácal všeho možnýho, když jsme vařili! Jinak si to nedovedu vysvětlit. Já přece vařil podle nejlepšího televizního kuchaře!

KONEC