Horké hlavně

Zaplněným skladem se rozlehl výkřik: „Víte, já jsem dlouho klidnej, ale jak mě rozčílej, tak tam na ně vletím a udělám takovej brajgl, že to v životě neviděli!“

„Prosím, aby si pan grrrranát laskavě sedl a nevyrušoval. Nyní má slovo pan kulomet,“ řekl předsedající samopal a ještě dodal: „Když budete takhle vyskakovat, tak Vám vypadne pojistka a to by nebylo dobrrré.“

Pan kulomet, stojící za řečnickým stolkem, se předsedajícímu lehce uklonil a pokračoval ve svém referátu.

„Dě-ke-ke-kuji, pane předsedo. Je více než jasné, že ta-ta-takhle to dál už nepůjde! Nemůžeme dovolit těm lidem, aby ta-ta-takovým způsobem porušovali naše práva. Jednou jsme tu, tak nás musí respektovat a ne, aby se domlouvali na to-to-tom, že nás budou likvidovat. Navrhuji sepsat petici a  tu pak odeslat na jejich ko-ko-konferenci.“

Ruční granát opět vyskočil ze židle a zařval: „Jasně! Od likvidování jsme tu my! My máme likvidovat lidi a ne oni nás!“

„Důrazně opakuji svou předešlou výtku vůči grrranátu!“ ostře řekl samopal. „Pokud budete, pane granáte, i nadále vyrušovat, budu nucen Vás vyhodit ze zasedání!“

„No jasně,“ zašklebil se granát, „nás granáty byste pořád jen odněkud vyhazovali. Ale že mám pravdu, to nikoho nezajímá. Vždyť je to jasný. Buď oni, nebo my!“

„Pan kulomet má pravdu, ale já soudím, že je třeba vyčkat, jak dopadne to lidské zasedání. Není třeba se unáhlovat. Skutečně. Musíme trpělivě počkat na výsledek jejich jednání a ozvat se teprve, až k tomu bude vhodná chvíle. Já pořád říkám, že kdo si počká, ten se dočká a že co se vleče, neuteče,“ pravila odstřelovací puška a upřeně se zadívala na granát, který si už zase sedl a nervozně si pohrával s pojistkou.

„To co jsem prrrve povídal grrranátu, platí pro každého,“ vzdychl samopal. „Hlaste se o slovo a nemluvte jeden přes druhého. Tak bychom se nikam nedobrrrali. Má pan kulomet ještě něco na srdci?“

Kulomet zavrtěl nábojovým pásem. „Už ne. To-to-to bylo všechno.“

„A bylo toho dost,“ zahuhlal potichu granát, „kdo to koktání měl poslouchat...“

„Copak za to může?! Vy jssste příšššerně protivnej delegát,“ zasyčel na něj zezadu plamenomet.

„A abych nebyl,“ otočil se na něj granát. „Poslechněte, pane kolego. Koukám, že vy máte plamenný řeči tak akorát v hospodě, ale když o něco jde, tak mlčíte. Vás jsem dneska slyšel jenom jednou, a to, když jste se ptal, kde si o přestávce můžete zapálit. To si jako myslíte, že o vás nejde, nebo co?“

„Ale vždyť nejde. Lidi přece jednají o sssnížení počtu atomových hlavic a ne o násssss,“ pokrčil hadicí plamenomet. „Já vlastně ani nechápu, proč se toho účassstním?!“

„Pche. To si jenom myslíte,“ odsekl mu granát, „nejdřív přijdou na řadu hlavice a pak my ostatní.“

„To ssse mi nezdá,“ zamyslel se plamenomet. „My přeci nejsssme zas až tak strašní, jako ty nabuššššené atomovky.“

„Pan granát se nemýlí,“ ozvalo se náhle z bedny před nimi. „My jsme taky nebyly kdovíjak ničivé, ale než se kdo nadál, tak jsme byly zakázané.“

Granát se zmateně rozhlížel, protože nikoho neviděl. „Rád s Vámi souhlasím, ale netuším, kdo jste a kde jste?!“

„Pardon,“ řekl hlas, „já jsem tady před vámi. Jsem pod víkem, protože nemám ve zvyku být viděna. Dovolte, abych se představila. Nášlapná mina. Jsem tu vlastně ilegálně, protože náš druh byl již zakázán.“

„Těší mě,“ odpověděl granát. „Upřímnou soustrast madam. Tehdá, když se to ke mně doneslo, byl jsem dojat. Měla byste mluvit! To proto, aby si všichni uvědomili, co je může čekat, když nebudou aktivní.“

„Jste milý,“ usmála se mina a vykoukla z bedny. „Ale já se nerada vystavuji.“

„Jen se nebojte,“ řekl jí granát a mávl na předsedajícího. „Pane samopal. Tuhle paní mina by ráda něco řekla.“

Samopal se naklonil k ostnatému drátu a cosi si s ním šeptal. Pak zavrtěl hlavní a řekl: „Bohužel nemůžeme mině dovolit mluvit. Není na seznamu zbraní.“

Granát opět vyskočil a hulákal: „Co do toho žvaní drát? A co vůbec dělá v předsednictvu? Copak je drát nějaká zbraň, že je zvanej? To už můžeme klidně přizvat lopaty a krumpáče. Těma se kopou zákopy! Už se ani nedivím, že to vedeme, jak to vedeme. Za chvíli nikdo z nás nebude na seznamu zbraní. Teda pardon. Kromě drátů, “ dokončil svou větu granát a odplivl si.

„Pozor, aby se vám nerozskočila hlava, pane granáte, když se tak pořád vztekáte,“ jedovatě utrousil drát.

„Áááá pozor! Už tu máme jeho známé pichlavé poznámky,“ řekl granát a pokračoval: „Já navrhuju, aby se o vystoupení paní miny hlasovalo. Já jsem rozhodně pro její řeč!“

„S tím souhlasím!“ houklo z temného koutu skladu těžké dělo, jehož hlas měl u ostatních vždy značnou váhu. „Nechme minu hovořit. Ona jediná z nás ví, jaké to je, být zakázaný.“

Samopal dal tedy, ač nerad, hlasovat o vystoupení paní miny. Když byla její řeč před shromážděním jednohlasně odsouhlasena, nezbývalo mu než minu pustit za řečnický pultík. Mina se nesměle postavila k mikrofonu a spustila: „Vážení přátelé. Všichni jistě víte, že já, i moje přítelkyně, jsme byly vždy tiché a skromné. Neustále jsme se krčily kdesi v zemi. Naším cílem nebylo na sebe upozorňovat, ani na sebe poutat pozornost, ale jen jednou jedinkrát za život provést svůj úkol.

Zkrátka a dobře. Patříme k introvertům, kteří se jen neradi derou do popředí. Tato naše vlastnost se nám stala osudnou. Občas se nám stávalo, že jsme byly tak nenápadné, až nás někde naši lidé zapomněli. Ale my jsme přesto dál ležely v zemi a čekaly na svou chvíli, kdy nás někdo najde, a my zavoláme: Překvapeníííí! Nechápu tedy, proč na nás lidé zanevřeli. Zřejmě jakási chyba v komunikaci.

Možná, kdybychom nebyly tak introvertní a byly jen o něco málo k lidem otevřenější, nemuselo by to dojít tak daleko. Ano, až k našemu zákazu. Někdy si říkám, že jsme se měly více snažit, aby náš hlas byl slyšet. Pak by snad k našemu vyobcování z velké rodiny zbraní nedošlo. Proto vám říkám, moji drazí, nesepisujte petice, ani nedemonstrujte, ale jděte za lidmi a otevřeně si s nimi promluvte. Nenabádám k otevřenému konfliktu, ale k rozumné debatě. Jen tak snad dosáhnete porozumění a pochopení z jejich strany. Víte, včera se jednalo o nás minách. Dnes se jedná o kolegyních atomovkách, a zítra?! Kdo ví, o kom se bude jednat zítra. Nikdo z vás se nemůže cítit v bezpečí.“

Paní mina domluvila a v sále zavládlo dojaté ticho. Ani pojistka necvakla. Potom povstal samopal, setřel si kapku oleje od zásobníku a promluvil: „Omlouvám se madam mině, že jsem jí původně nechtěl nechat vystoupit. Její závěrrry rvoucí projev mi otevřel mířidla! Je to svatá prrravda. Nesmíme stát v pozadí a pořád jen čekat, co si lidé dohodnou o naší budoucnosti. Musíme být sami aktivní, a jak říkala mina; musíme si s lidmi promluvit otevřeně. Navrhuji, abychom se sebrrrali a odebrali se na lidskou odzbrojovací konferenci, kde si s lidmi promluvíme o naší budoucnosti pěkně z očí do očí. Pěkně jim do těch vypasených tváří vychrrrrlím všechny své námitky!“

„No konečně! To je moje řeč. Jdeme všichni!“ zvolal granát a jako první vyšel v čele průvodu směřujícího ze zbrojního a muničního skladu, k budově, kde se konala konference o odzbrojení.

***

„To-to-to jsme asi podělali ne?!“ zašeptal o hodinu později pan kulomet, když lezl na stojan v zbrojní skříni. „To-to-to byl poněkud jednostranný dialog.“

„Drrržte hlavně a koukejte se pořádně vyčistit, aby nikdo nic nepoznal,“ zavrčel samopal. „Ještě tak někdy poslechnu tu krávu minu. Promluvte si prrrej. A já blbec se přidám, že s nima dáme řeč, z očí do očí!“

„Já jsem říkala, že máme počkat! Nikam se nemá spěchat,“ mrkla zaměřovačem odstřelovací puška a pověsila se za řemen na háček. „Stejně všechny zblbnul ten blázen granát! Jestli přijdou na to, kdo to udělal, zakážou nás všechny!“

„Právě proto budeme drrržet všichni hlavně, jako bychom je měly zalitý,“ přísně řekl samopal. „A odteď budeme zase mluvit, jen když nám naši lidi řeknou. Jasný?!“

„Rozkaz šéfe!“ rozlehlo se skladem.

***

Zpráva z tisku: Nevysvětlitelná tragédie na konferenci o snížení počtu jaderných hlavic. Policie vyšetřuje záhadné úmrtí všech účastníků odzbrojovací konference. Dnes ráno byla nalezena těla delegátů ve značně zuboženém stavu. Podle vyjádření jednoho z policistů se muselo jednat o mimořádně brutální skupinu vrahů. Většina těl měla zblízka rozstřílené obličeje. Jak dodává policejní důstojník:

„Je to zvláštní. Vypadá to, že oběti měly před výstřelem hlaveň těsně u obličeje. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

Konec