Jak jsem měl dámskou návštěvu

Táák. Ještě pomádu do vlasů a něco voňavky na krk. Hm. Dobře uleželá. Jó s parfémem je to jako s vínem. Čím starší - Tím lepší! Holt klasika. Pitralon je Pitralon!“

Teda, abyste jako byli v obraze. My cirgusáci máme jistej šarm a kouzlo, pro vás obyčejný lidi. Hlavně okouzlujeme maminy, který přicházej se svejma ratolestma k nám do kulturního podniku. Takže občas se zadaří i klaunovi.

Včera jsem si při představení všimnul, že jedna pěkná šťabajzna po mně porád pokukuje. No aby taky ne. Mám fungl novej kostým. Nechal jsem si ho ušít na míru. Sice mě to stálo majlant, ale vím, že mi vydrží na několik sezón a těch prvních pár let v tom budu docela honit vodu.

To je prostě příroda, že?! Vemte si takovýho páva nebo kohouta. Případně papouška. Ty maj taky barevný peří, aby přilákali samičku. Nebo třeba paviáni. Ty maj barevný zadky.

No, a u klaunskýho vohozu to funguje lautr stejně. Kdepak nějakej obyčejnej černej oblek a kravatou. Barvy a zase barvy!

Prostě, když jsem si všimnul, že po mně ta ženská furt pošilhává, tak jsem se začal kolem ní motat, aby taky poznala, že na ní beru.

Všechny čísla jsem odehrával co nejblíž u její lóže. Byla v ní s nějakým děckem a bez mužskýho, což bylo dobrý znamení.

Snažil jsem se, co to dalo. Dorty lítaly jen na ně, a děcko se smálo, jako by ho za to platili.

Ovšem ta dáma ne! No ovšem. Taky na ní bylo vidět, že je ze mě celá paf. Tak moc nevnímala gagy. Měla takovej milej pohled. Takovej chápavej. Prostě bylo vidět, že mi rozumí.

Když představení skončilo, stoupnul jsem si jako vždycky k východu z cirgusu a dával jsem lidem balónky na památku. Když ke mně přišla ta dáma, tak se na mě mile usmála a do kapsičky u kabátu mi zastrčila nějakej lísteček. Pak se mi naklonila k uchu a šeptla: „Zavolejte mi. Kdykoliv. Ale nejlépe zítra. Ráda za vámi zajdu.“

No vážený! Já zůstal štajf. Začal jsem něco koktat, ale ona se zase usmála a řekla ještě něco. Něco jako, že to zítra vyřešíme, nebo tak.

Tak jsem jí hned ráno zavolal na to číslo, co bylo na papírku. Vzala to až za nějakou chvilku. Nasadil jsem svůj nejlepší hlas,  ála Kristián.

„Prosím. Doktorka Burdová. Přejete si?“

No vida. Dokonce doktorka! „Dobrý den madam. Tady je váš ctitel,“ zahučel jsem do telefonu.

„Kdo prosím?!“ ozvalo se nejistě.

„No přeci já.“

„Promiňte. To je nějaký vtip?“ ptala se Burdová.

„Ale nikoliv. Ačkoliv vtipy dělám často. Nyní, jsem vážný, jako právě instalovaná váha.“

„Já vážně netuším…“

„Přeci já… Klaun Vadim z cirkusu. Včera jste mi dala tohle číslo, že mám zavolat,“ musel jsem se jí připomenout.

„Ach ano. Už vím,“ řekla a na jejím hlase bylo znát, že už ví, odkud vítr vane. Respektive odkud můj hlas se nese. „Pochopitelně. To jsem mohla čekat, že se budete nějak takhle vyjadřovat. Mluvíte tak často?“

To mě potěšilo. Má mě za noblesního člověka: „Ale kdepak madam. Jen někdy. To když jsem takto omámen!“

„Omámen?! Já si to myslela. Vy něco berete?“

„Beru. Kolem pěti stovek za vystoupení. Ale o tom se snad nebudeme, bavit překrásná vílo.“

„Ne. Vy jste mi nerozuměl. Já myslela, jestli něco požíváte?“

„Nyní?! Nyní nic, ale před chvílí jsem požíval ke snídaní koblihu a černý čaj. A při to jsem si představoval vás. Ó čarokrásná.“

„Jak tak poslouchám, bude to vážné. Víte, dnes ráno nemohu, ale jestli máte čas, tak bych se s vámi ráda sešla třeba dnes večer.“

„Ale jistě. Budu jen váš.“

„Tak domluveno. Přijedu v pět večer.“

„Budu se těšit … A teď zavřete oči … Zavěsím.“

Teda já vám byl v sedmém nebi. Doktorka Burdová. Kolik jí tak může bejt? Kolem třiceti?! Nejspíš jo.

A pak jsem se začal chystat na tu návštěvu. Víte, já dámský návštěvy moc nevedu. Občas ke mně zajdou artistky, ale to není vono. To jsou prostě naše světský holky. Ale návštěva takový dámy z vnějšího světa, to chce jinačí přípravu. Kvůli tomu jsem se právě začal šlechtit jak kukuřice ve výzkumným ústavu potravinářským.

Doktorka Burdová dorazila, jak řekla. Přesně v pět zastavil u cirgusu meďák a z něho vystoupila bohyně!!!

Dlouhý černý vlasy a zelený oči lvice Elsy. Huáááááuuu. Ježíšku já musel bejt hodnej!

Zaklepala na dveře maringotky a já rychle skočil na otoman od okýnka, kterým jsem jí pozoroval, aby si nemyslela, že jsem celej nedočkavej. Na otomanu jsem zaujal pozici volně sedícího lva salónů, a na prsou jsem si rozhrnul košili, aby bylo vidět mojí mužnou hruď. Řek jsem dále, a Burdová vstoupila.

„Vítám vás drahá v mém soté … socaré … seprané… ehm. Prostě u mě doma!“ přivítal jsem jí a elegantně jsem si přehodil nohu přes nohu, přičemž jsem neméně elegantně zachytil rukou tu vázičku, kterou jsem při tom přehazování srazil ze stolku.

„Dobrý den. Jste v pořádku?“ zeptala se, když viděla, co provádím.

„Částečně madam. Když vás vidím, tak ztrácím soudnost,“ řek jsem a nenuceně jsem si přitom pohrával s vázou.

„A právě kvůli tomu jsem tady. Hned se na vás kouknu,“ řekla a upřeně se na mě zadívala.

Joj! Ta na to jde tvrdě. Rozhrnul jsem si tu košili ještě víc, aby si mě mohla prohlídnout poněkud detailnějš: „Rád věřím. Nechci se chlubit, ale jsem prostě od přírody tak zajímavý. Ale sedněte si. A jak zní vlastně vaše křestní jméno? Přeci vám nebudu říkat paní doktorko, hehehehe.“

„Jak myslíte. Jsme tu vlastně neformálně, tak jestli vám to pomůže k uvolnění, já jsem Monika,“ řekla a posadila se naproti mně.

Naklonil jsem se k ní, přimhouřil oko, natáhl ruku a svůdně jsem zahučel: „Hmmmm. Monikóóó. Já jsem Vadim.“

„To přeci vím. Ale chtěla bych vědět, od kdy to na sobě pozorujete?“ řekla a vzala mě za nabídnutou ruku, přičemž se dívala na hodinky.

„Pozoruji co?! Á, já už vím, vy šibalko. Pozoruju to od včerejška! Jak jsem vás spatřil, tak to na sobě pozoruju. A každou hodinu je to silnější a silnější!“

Pokývala svou překrásnou hlavou a pustila mě: „Zajímavé. Takže od včerejška. A před tím? Připadal jste si v pořádku?“

„Občas se mi to už stalo, ale nikdy tak jako s vámi.“

„Hm. Tudíž si svůj stav uvědomujete od včerejšího večera, a před tím pouze někdy. Chápu to správně?!“ ujistila se.

„Ano. Od včerejšího večera vím, že jsem v tom až po uši,“ řek jsem a snažil se svou pohovku přišoupat blíž k ní.

Bohyně v minisukni, Burdová, se na svý židli mírně odšoupla a řekla: „To je dobře. Je to totiž vážné.“

Natáhl jsem k ní opět ruku: „Ano, je to vážné, Moniko. Podívejte jak mi buší srdce a vysychá mi v krku. Ba i ruce se mi klepou!“

„Jistě to jsou jisté příznaky. A je velmi dobře, že jste si to konečně přiznal.“

„S vámi si to přiznám kdykoliv. Mohu vám něco nalít?“

Vzal jsem z nočního stolku láhev šampusu, a chystal jsem se ho bouchnout.

„Víte pane Vadime. Právě jste mi řekl, že si svůj stav uvědomujete. Nepochybně máte s tímto stavem problém a já vám ho můžu pomoci vyřešit. Ale to vyžaduje jedno! Odložte tu láhev!“

„Proboha proč? Proč se nenapít na toto naše vzájemné prozření?!“ řek jsem překvapeně

„Proč? Copak to nechápete? Každá další sklenka, vaší situaci pouze zhoršuje!“ přísně odpověděla a pohrozila mi prstem.

Tak, a byl jsem krapet mimo: „Ale tak já si nemyslím, že by trocha šampusu nějak uškodila…“

„Ale ano. Vám jako alkoholikovi zcela jistě. Váš stav je takový, že vyžaduje okamžitou léčbu. Proto jsem vám dala na sebe číslo. Můžeme se dnes domluvit, že byste začal chodit na sezení anonymních alkoholiků, ke mně do léčebny. Váš stav, který jste sám označil za vážný, jsem na vás včera hned poznala.“

Vyrazil jsem ze sebe: „Alko … co??? Vy jste …“

„Vždyť to máte na vizitce. Doktorka Burdová. Léčba závislostí.“

Paní doktorku jsem vyrazil ze dveří. Bohyně nebohyně. Minisukně neminiskukně. Taková můra mi kazit život nebude!

Vzal jsem šampus a šel k artistkám do maringotky, protože tam mají pochopení vždycky!

KONEC