Tak jsem taky jednou vyrazil za velkým uměním! Dostal
jsem totiž lístky na premiéru do divadla. Kde jsem k nim přišel?! No jednoduše.
Na našem vystoupení byla nějaká herečka a tak se jí to líbilo, že nám nechala
pár volňásků na její představení.
Teda je pravda, že je nedala nám, co jsme účinkovali,
ale našemu principálovi. Jenže ten je nechtěl, (on by radši chtěl tu herečku),
a tak jen co odešla, hodil je na lavičku se slovy: „Tu máte, ať netvrdíte, že
jsem strašnej vykořisťovatel. Já měl vždycky sociální cítění. A hlavně divadlo
nežeru!“
Jen co lupeny přistály, vrhli jsme se na ně. Divadlo
sice nežereme nikdo, ale byla to příležitost taky se jednou nechat bavit a né
jenom pořád bavit ostatní! To máte to samý jako s číšníkama a servírkama. Taky
si jednou za měsíc vyrazej do šantánu a nechávaj se obsluhovat, poroučej si
všechno možný i nemožný, proháněj ty druhý číšníky a servírky, dělaj virvál,
smrkaj do ubrusů, stěžujou si na porce a nakonec utečou bez placení, aby si tak
vychutnali hospodu z pozice hosta!
Tudíž i nás jednou za čas popadne taková touha, nechat
se jenom bavit a kritizovat produkci jinejch umělců a komediantů. V Humbertu by
o nás mohli hodně dlouho vyprávět! Taky jsme s nima od tý doby na válečný
stezce, a žádný setkání našich cirkusů se už neobejde bez přestřelek ze vzduchovek!
No, jak jsem psal. Vrhli jsme se na lístky jako stádo
velbloudů na studánku po okružní jízdě Saharou.
Povedlo se mi jeden ukořistit. Pěknej byl. Takový v
cirgusu nemáme. My máme jenom takový obyčejný trhací. To principál vždycky
nakoupí nejlevnější toaletní papír, protože ten levnej je nejtvrdší, a pak z
něj odtrhávaj v kase ty dílky, na který se bouchne razítko a napíše cena. To
tohlencto bylo jinší kafe. Barevnej s datumem a názvem představení, ba dokonce
i s uvedeným místem k sezení! Holt vyšší kultůra!
Jeden lístek jsem teda získal po tvrdým boji já, a ty
ostatní tři si rozdělili Sandra, Wolodijowski a kouzelník Boscy de Domu. Od
Boscyho nakonec lístek vyžebral scénograf Narcis Esttet.
Boscy dlouho odolával, ale Narcis ho dostal na slib,
že může jít místo něj na rande s dvěma překrásnejma holkama. Dokonce mu ukázal
jejich fotky. Boscy neodolal a vrazil Narcisovi lupen do ruky.
Nó jeho problém. Za prvý si měl kouzelník uvědomit, že
Esttet jaksi na holky není a za druhý se měl líp podívat na ty fotky! Třeba by
si pak všimnul, že je u těch dvou holek u bazénu a fára napsáno: Nová kolekce Barbie 2006 – Barbie s přítelkyní
na dovolené. A je to vystřižený z katalogu hraček! Inu, kdo chce kam… Někdo
do divadla, a někdo si jde hrát s panenkama.
Druhej den večír po vystoupení, jsme se my tři umění milovný,
šli oháknout na tu premiéru.
Jak do divadla a natož na premiéru?! No přece v tom
nejlepším co se dá na sebe navlíct! Narcis ozařoval okolí svým růžovým oblekem,
ve kterym vypadá skoro jako ten pták plameňák! On dokonce i tak blbě chodí.
Sandra opět nezklamala a byla okouzlující. Sice některý
lidi bez vkusu tvrděj, že ty její modely jsou příšerný, ale já si myslím, že
zlatým trikotem s péřovým boa a sametovým pláštěm se nikdy nic nepokazí!
Wolodijowski si na to vzal svůj sváteční kozácký
kaftan, kterej vytahuje jenom při zvláštních příležitostech. Můj názor je ten,
že by ho měl vytahovat častějš. Třeba by ho pak i častějš pral a nebyl by tak
zadělanej!
No a já?! Můj oblek je vhodnej pro každou příležitost!
Nedávno jsem si totiž nechal ušít fungl novej frak! Červenej s bílejma puntíkama! Byl by to hřích
si ho nevzít!
Jenom košili jsem si musel přeprat! Sice se trochu při
praní srazila (aspoň už vím, co znamenaj ty tajemný značky na cedulce, co je
přišitá zevnitř košile), ale to vůbec nevadilo! Moc dobře jsem věděl, že letos
se nosí odhalenej pupík, tudíž jsem byl hypermoderní!
Motejla mám! To je základní módní doplněk každýho pořádnýho
klauna, kterej ví, co se sluší a patří! A fialová je fantastická barva!
Vymustrovaný jsme byli, tak hurá do víru kulturních
zážitků!
Před osmou večír jsme dorazili autobusem k divadlu. Sandře
nějakej hulvát, v tý tlačenici v autobuse, srazil její péřovou čelenku a
navíc se jí boa po výstupu přivřelo do dveří, takže když autobus odjížděl, tu chudinku
táhnul dvacet metrů blátem. Sandra začala brečet, až se jí šminky začaly
roztejkat po obličeji. Vypadala teď trochu jako nějaký hodně moderní umělecký
dílo.
Narcis se jí snažil uchlácholit a začal jí obličej
utírat kapesníkem. Dosáhnul tím zajímavýho výrazu její tváře. Něco mezi
náčelníkem na válečný stezce a trochu jako obličeje z toho obrazu, co jsem jednou
viděl v televizi. Guernika se to myslím jmenovalo, nebo tak nějak.
Klika byla, že ten její trikot je z nějakýho snadno
omyvatelnýho materiálu, takže s tím nebyl problém. Pocákali jsme jí vodou z
nedaleký kašny a docela to ušlo. Teda alespoň jsme jí to tvrdili! Sandra se
trochu uklidnila a napadlo jí, že se zahalí do pláště a bude dělat tajemnou
dámu, než se dá na záchodkách v divadle znovu do parády! Jak říkám! Plášť se
hodí vždycky.
Vstoupili jsme do divadla. Krása nesmírná to byla!
Toho zlata všude. Až jsem musel Wolodijowského krotit, protože se v něm
projevily loupeživý pudy jeho kozáckejch předků a snažil se kapesním nožíkem
oškrabávat zdi.
Esttet byl ovšem ve svým živlu. Kdysi prej pracoval
dokonce někde v ruským divadle. Měl na starosti baletky. Teda v jeho případě
spíš baleťáky. Bylo vidět, že se v divadle vyzná. Ukázal nám, jak se korzuje po
chodbách … Jak se stojí fronta v šatně … Jak se ve frontě v šatně dá
předbíhat … Jak se kupuje dvojka červenýho v bufetu … Jak se kysele tvářit
po požití dvojky červenýho v bufetu … Jak se kupuje program a následně se
nad ním ohrnuje nos a říká se: „Nevím nevím, to v La Scalle !“… Kudy se chodí na
WC … To hlavně pro Sandru, protože jí rozteklej make-up podezřele začal
tvrdnout na tváři … A tak vůbec všechno, co se v takovým divadle při premiéře
dělá! Myslím, že ho nemít, tak bysme tu byli za burany!
Tak jsme si to užívali, když najednou zazněl zvoneček
a Narcis mi vysvětlil, že nemusíme s Wolodijowskim utíkat pryč, protože to není
alarm, ale výzva, abysme šli do hlediště.
Počkali jsme ještě na Sandru, která se dávala do kupy
na toaletách.
(Ano! Správně se říká toalety a né hajzlíky. Tudíž
odtud pochází jméno toaletního papíru!)
Začalo zvonit podruhý a Narcis začal bejt nervózní: „Tak
kde je ta holka?! Za chvíli začnou a jak nechytneme začátek, těžko se vpravíme
do děje, anóbrž je to hodně těžký kus, jak stojí v programu!“
Jen to dořekl, tak se otevřely dveře z WC, a z
nich vyšla nějaká ženská, co měla na sobě oblečení naší Sandry!
Pořádně v nás hrklo! Určitě jí ta ženská ze závisti
něco udělala a vzala si Sandřino perfektní oblečení! Mrcha jedna! Kvůli ohozu
jsou dneska ženský schopný snad všeho!
Vrhli jsme se na ní a povalili jí na zem. Ženská
začala ječet o pomoc a nám zatrnulo!
„Doprčic! I hlas má stejnej jako Sandra,“ zařval jsem
v úžasu!
„Protože jsem Sandra, ty trotle! Jenom jsem si smyla
šminky!“ řekla ta ženská!
Z toho plyne poučení, že některou ženskou můžete
vlastně znát léta létoucí a stejně nikdy nepoznáte její pravou tvář!
Po tomhle extempore jsme si šli sednout na naše místa.
To jsem byl ovšem ohromenej dvojnásob! To totiž nebyly
obyčejný místa pro nějaký sociální případy, někde u stropu divadla, ale byla to
lóže!
Já teda už lóži párkrát byl, ale to byla lóže u nás v
cirgusu, když jsme ho stavěli, nebo rozebírali, ale tohle se tím nedalo
srovnávat! Plyšový křesla a všude moc hezký tapety.
Že to byly tapety mi vlastně řek až Wolodijowski, když
do stěn zkusil rejpnout tím nožíkem…
Usadili jsme se a čekali. Zazvonilo potřetí a v sále
se setmělo. Opona šla nahoru a na jeviště vyšla z portálu ta hérečka co nám
dala lístky.
Měli jsme takovou strašnou radost, že nám dala tak
skvělý místa, že jsme jí museli rozhodně nějak projevit svojí spokojenost, tak
jsme začali volat: „Bravóóóó“ a taky „děkujéééém,“ a plácali jsme, jako kdyby
nehrála obyčejný divadlo, ale předváděla nějakej těžkej cvik na perský tyči!
Hérečka naše zbožňovaná musela bejt z toho určitě dojatá,
protože se po pěti minutách od začátku představení na jevišti dočista
rozplakala.
Opona pak z ničeho nic spadla a v sále se znovu
rozsvítilo.
Esttet se podivil: „Hm?! Zajímavé a řekl bych, že
zvláštně minimalistické. Já vám říkal, že když nechytneme začátek tak nic ze
hry nepochopíme. Tady by se stačilo zpozdit o minutku a člověk by přišel o kus
hry!“
Dveře do lóže se rozlítly, a dovnitř vletěl pán ve
smokingu: „Mohli byste laskavě opustit divadlo vážení?! Soubor nemůže hrát!“
Esttet se spokojeně usmál: „Ale jistě, jistě. Chápu.
Hra je u konce, tudíž je logické, že soubor hrát již nemůže. Pozdravujte je od
nás. Sice bychom se rádi setkali v zákulisí s herci a především s onou skvělou
umělkyní, která nám poskytla tato vynikající místa, na tuto ohromující
divadelní událost, ale chápeme, že jsou vyčerpáni. Musím vám povědět, že s
něčím takovým jsem se ještě ve své kariéře nesetkal.“
Pán ve smokingu ho přerušil: „Jasně. Jsem rád, že to
chápete. Musím vám říct, že ani já jsem se zatím s takovými diváky nesetkal!“
Tak jsme šli. Cestou domů Wolodijowski pořád mudroval,
proč, když ta hra byla u konce, zůstali ostatní sedět na svejch místech a odešli
jsme jenom my?!
Já si myslím, že to bylo tím, že lidi z takovejch fajnovejch
míst, prostě pouštěj ven přednostně, aby se nemuseli mačkat u šatny, a ty
ostatní tam prostě zamknou a pustěj je, až lepší lidi odejdou. A právě proto
nás ten pán ve smokingu tak naléhavě žádal, abysme už šli.
To od něj bylo moc hezký!
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat