Jak se forman Říha upsal

Žil byl jeden starý a udřený forman. Jak se jmenoval? Snad Říha. Kdo ví?! Ale jisté je, že určitě žil, protože se o něm dodnes povídá.

A ten forman měl mladou ženu Máňu. Krásnou sice, ale zlou. Před léty si ho vzala za muže, protože si myslela, že se s ním bude mít hodně dobře. Jenže její představy byly moc přehnané. Forman si nepřišel na špatný vejdělek, ale jí to nebylo nikdy dost. Ať vydělal, co vydělal, jí to bylo pořád málo. Jen co přijel z cesty domů, už na něj čekala na zápraží před jejich chalupou a zle hartusila, kdeže je tak dlouho a jestlipak dostal zaplaceno víc než minule. A pak mu všechny peníze pobrala a než byl týden v trapu, nezbylo z nich víc, než na kus chleba, jednu cibuli a hlt piva, které si sebou forman bral na další cestu.

Marně jí forman vykládal, že je velká konkurence a on musí držet ceny nízko, neboť kdyby chtěl víc než berou ostatní, tak by brzy přišli na buben a ani tu vetchou chalupu by neměli.

Leč nic to nebylo platné. Jeho ženě to bylo úplně jedno a všechno co říkal, jí šlo jedním uchem tam a druhým ven. Jediné co chtěla, bylo víc peněz, jelikož chtěla žít místo ve stavení, v krásném zámku.

Nu. Nedobře mu s ní bylo, ale vyhnat si jí netroufal. Jen jednou to zkusil a tak mu záda zvalchovala válečkem na nudle, že od té doby měl loupání v kříži. Však ona moc dobře věděla, že ačkoliv jí její manžel nenosí tolik peněz, kolik by chtěla, těžko by se jinde měla tak dobře a držela se v chalupě zuby nehty. I tedy forman prostě trpěl a doufal, že jednoho dne buď získá velké jmění, nebo že se jeho žena polepší a on povede lepší život.

A ten forman jel jednoho dne se svým povozem černým lesem. Rolničky na postrojích zvonily, kola skřípala, kopyta cvakala a forman naříkal, že se domů vrací s malým výdělkem. No, on to nebyl zas tak malý výdělek, ale jak jsem říkal, jeho zlé ženě bylo vše málo. A jak si tak zoufá, napadne ho, že se přeci povídá, že v tomhle lese straší! A to ne lecjaký hejkal, nebo lesní žínka, ale opravdový čert, že se tu zjevuje.

Kdo ví, kde to slyšel. Oni se formani stavují v lecjaké hospodě a tam hodně lidí spoustu věcí napovídá a ještě více lidí těm řečem věří. A forman Říha, patřil k těm lidem, kteří řečem víc věří, než je povídají. Prostě té historce o čertovi věřil stejně, jako věřil tehdá před lety, že mu Máňa bude dobrou ženou.

Tak tedy přemýšlí o tom čertovi a o tom co se o něm ještě povídá. Ten čert, prý za jeden úpis dokáže zařídit i věci zcela nemožné. Zrovna si říkal, že by nebylo špatné toho čerta potkat, když mu vítr k nosu přivál kouř.

Forman zvedne hlavu a krve by se v něm nedořezal, ani kdyby ho pilou půlili. Z lesa a z kouře vyšel na cestu mužskej. Na hlavě klobouček s pírkem. Zpod něj vykukují černé kudrnaté vlasy. Obličej umouněnej. Zelená kamizola, kalhoty zastrčené do holínek a v ruce třímá vidle!

Formana hnedle napadlo, že je to ten, na kterýho si zrovna myslil. Pokřižoval se a ten mužskej vypláznul jazyk a udělal nějaký blebleble a povídá:

„Fujtajxl. To mi z toho hicu pekelnýho vyschlo v krku. Proč sem kníže poslal zrovna mě! Poslechni, formane. Nemáš něco k pití?“

Forman se vzpamatoval, sáhl po čutoře a hodil jí zelenýmu panáčkovi. Zelenej zapíchnul vidle do země, a když se napil a otřel si pot z čela, podíval se na Říhu, kterej je bledej jako čerstvě obílená světnice.

„Zdáš se mi nějak marodnej,“ řekl a podal čutoru formanovi. „Nemáš moc zdravou barvu. Můžu ti nějak pomoct?“

Říha vzdychnul a řekl si, že když už ho jednou přivolal, a ten kudrnáč mu nabízí pomoc, všechno mu vypoví. Slezl z kozlíku a začal mu vyprávět o tom, jaké to má trápení se ženou. A že by rád jeho pomoc přijal. Jen jestli mu může nějak pomoci. Neví, totiž jestli by to i čert dokázal. Potřeboval by zařídit, aby měl dost peněz, nebo aby mu žena už dala konečně pokoj. Případně obojí najednou. Jenže neví, jestli tohle není i pro čerta moc velkej úkol.

Mužskej v zelené kamizole se zamyslel a řekl:

„Podle tvého vyprávění jsem poznal, že jsi forman Říha, který je pořád na cestách a tvá žena, že je Máňa! Však už jsem o vás hodně slyšel. Hlavně o Máně! Prý je to pěkná ženská. Kde kdo mi už říkal, že je to pořádná čertice.“

V Říhovi hrklo jako ve starých pendlovkách. Tak už i v pekle o nich vědí. Toho se ani ve snu nenadál. Povídá proto tomu umouněnci, jestli by mu tedy mohl nějak pomoct?!

„Hohó,“ zasmál se panáček. „Jak jsi říkal Řího. Tohle je i pro peklo těžkej úkol, ale já bych ti snad mohl od trápení odpomoct. Jenže jak se říká, tak ani kuře zadarmo nehrabe.“

I zeptal se tedy forman, čeho si za to od něj žádá? Zda duši, nebo tělo, případně obojí po smrti komplet.

Mužskej si poklepal na čelo a pravil:

„K čemu by mi byla tvá duše? A o tvé tělo už vůbec nestojím. Já chci duši a především tělo tvé ženy. Sepíšeme smlouvu, že mi každý měsíc dáš půlku toho, co vyděláš. Každý měsíc se sejdeme v tuto hodinu na tomto místě a ty mi předáš peníze. A já za to odvedu tvou ženu k sobě. Nebude to hned zítra, nebo pozítří, ale tak do tří týdnů, nebo do měsíce, si jí vezmu k sobě. To víš. Žiju sám a nějaká spřízněná duše se mi bude hodit.“

Forman se podivil, ale po kratším přemýšlení souhlasil. Spočítal si totiž, že i když dá tomu zelenému každý měsíc půlku vejdělku, a on si Máňu odvede, zbude mu víc, než kdyby měl výdělek celý a ženu doma. Vždyť mu pokaždé všechno sebrala.

Říha tedy vytáhnul papír a sepsal na něj smlouvu, kde stálo vše, co si s panáčkem v zeleném ujednal. Pak se zeptal, jestli se má píchnout do prstu, aby úpis podepsal vlastní krví. Kudrnáč mu řekl, že jestli na tom trvá, tak klidně může, ale lepší to bude jeho plnicím perem. A hned jak byla smlouva podepsána, vyskočil Říha na kozlík a práskl do koní, aby byl už pryč z toho čmoudu pekelného.

A povídalo se potom v hospodě mezi lidmi, že vždy, když byl forman na cestách, chodíval do jejich chalupy, vždy po setmění, jakýsi kudrnatý mladý muž, celý v mysliveckém. A když uplynuly tři týdny, a jednoho dne se forman vrátil z cesty domů, byla chalupa prázdná. Tak forman poznal, že jak bylo ujednáno, tak se i stalo. Od té doby si forman Říha užívá klidu a peněz.

A ještě se mezi myslivci povídalo, že si mladý pan nadlesní do svého bytu v knížecím zámku, přivedl moc krásnou ženu, na kterou prý uzavřel smlouvu tehdá, když dohlížel na uhlíře, kteří pálili dřevěné uhlí v knížecím polesí. Dokonce prý k ní získal jako věno každý měsíc pěknou sumičku.

A ještě se do třetice říká, že Máňa si moc libuje, jakého má mladého a šikovného mužského, který má pěkný plat od pana knížete, a ještě si navíc dokáže přivydělat bokem, takže se u toho kudrnáče má ta čertice přímo jako v ráji!

KONEC