Jak jsem se rozhodl, že nebudu kouřit

Tak jsem se rozhodl, že přestanu kouřit. Teda, né že by mi to přestalo chutnat, ale nějak jsem zjistil, že se mi blbě dejchá.

Večer jsem při představení obíhal manéž. Dělal jsem zrovna koně. To je numero, při kterým se nejdřív hádám s principálem, že koně moc žerou a měl by je dát do salámu a že já umím to samý co oni. Principál pak jako souhlasí a slíbí mi, že když předvedu to samý co koně, tak mi dá jejich příděl. Já jsem nadšenej a těším se na cukr, co se dává koním za triksy. No a já potom běhám dokolečka manéží a skáču přes překážky. Na konci ovšem dostanu místo cukru seno. Humor, že… No, ale k věci.

Jak tak běhám, tak jsem při třetím kolečku zjistil, že nějak nemůžu popadnout dech! Zrovna jsem chtěl přeskočit dvojitej proutěnej plot s vodním příkopem a přišlo to!

Mžitky před očima a takový divný vlny. Hukot v hlavě a pak si už jen pamatuju, že jsem měl pocit, jako by mi někdo vysavačem vycucnul plíce.

Fláknul jsem sebou do manéže a jenom jsem sípal. Principál Bancrotti se teda snažil mě zvednout, ale ať švihal šambriérou, jak chtěl, tak to nepomáhalo. Byl jsem dočista grogy.

Uniformisti mě vynesli před šapitó a já se jen modlil, aby to nevzali moc vážně! Hlavou se mi honily myšlenky na Velkou pardubickou. Tam takovej padlej kůň nedopadá moc dobře.

Docela mi zatrnulo, když jsem viděl Wolodijowského, který se ke mně blížil s pistolí v ruce!

Wolodijowski si stoupnul nade mě a zvednul pistol. Do pusy si dal cigáro a pak stisknul spoušť. V tu chvíli jsem zavřel oči!

Když jsem je otevřel, tak jsem viděl, jak si Wolodijowski tím zapalovačem připálil cígo. V tu chvíli jsem si jednak oddychnul, a druhak jsem si uvědomil, proč je mi tak blbě!

Cigára za všechno můžou! Rozhodnul jsem se nekouřit!

„Waldemare. Já přestávám kouřit. Vždyť jsem na to málem zhebnul!“ zasípal jsem a posadil se.

„No a? Na něco se musí umřít ne?! Například já vím, že mě jednou sežere ten hnědej poník. Pořád na mě tak krvelačně kouká. S tím se musí počítat,“ řek Waldemar a vyfouknul kouř nosem.

„No jo, ale to bude krásná smrt. V manéži a za potlesku publika. Jenže mě tohle může skolit třeba někde na schůdkách do maringotky. A než si někdo všimne, že se tam neválím jen tak, tak už bude pozdě. A bude to bez potlesku. To nechci. Já bych rád skončil třeba pod hromadou šlehačkovejch dortů, ale takhle ne!“

Wolodijowski se ušklíbnul: „Hm. A co s tím budeš dělat? Ty bez cigár nevydržíš ani den. To ti garantuju“

„A to budeš koukat! Vydržím!“ řek jsem rozhodně. „To uvidíš, že mě aspoň tejden neuvidíš kouřit!“

„Tak to jsem zvědavej. Hele. Jestli se ti to povede, tak ti platím celej příští měsíc outratu v hospodách!“

„Beru,“ řek jsem a natáhnul k němu ruku. „Plácneme si!“

Byl jsem skálopevně rozhodnutej, že to zvládnu. Odplazil jsem se do maringotky a začal přemejšlet, jak to udělat, abych nekouřil.

Teda netušil jsem, jak to bude hrozný a těžký. První noc byla krutá. Já jsem zvyklej si dát na noc šláftruňk a k němu cígo. Ale řek jsem ne, tak to muselo jít i bez toho.

Vzal jsem pytlík hašlerek a začal je soustředěně cucat. Nejdřív to docela pomáhalo. První pytlík jsem vycucal a měl jsem klid. Druhej jsem zblajznul kolem půl jedný v noci. Ten třetí jsem zlikvidoval asi ve tři. Ke čtvrtýmu jsem se ale nedostal. V šest ráno mě totiž probudilo bolení břicha a hroznej sen, jak mi obří hašlerka zpívá na starejch zámeckejch schodech něco o tom, že písnička česká, je tak hezká… A Hašlerky letěly do koše!

V devět jsem si doběhnul do lékárny pro ty zázračný samolepky proti kouření. Stálo to hromadu peněz, ale doufal jsem, že to pomůže.

V jedenáct jsem si přiložil první nálepku na rameno. Nastala úleva. To bylo blaho. Rameno cucalo nikotin a já měl pokoj.

Ve dvanáct se to zhoršilo, a já přiložil druhou nálepku.

No, a ve dvě odpoledne jsem vypadal jako reklamní sloup. Polepenej od hlavy až po paty.

Prdlazjz to pomáhalo. Tak jsem si vzpomněl na to, že jsem někde slyšel, že prej hypnóza by mohla pomoct. Vyskočil jsem a serval ze sebe náplasti. Mělo to zajímavej vedlejší efekt. Byl jsem lysej jak kulturista před závodama a běžel jsem do maringotky našeho kouzelníka a mága. Ten umí hypnotizovat!

Vletěl jsem dovnitř a kleknul na kolena: „Boscy! Musíš mě zhypnotizovat. Kvůli kouření. Musím s tím přestat. Umíš to?“

Boscy se zamyslel a řekl: „Umím. Ale…“

„Jaký ale?“

„Osoby se silnou vůlí, a osoby slabomyslné nelze hypnotizovat,“ pravil se vztyčeným prstem kouzelník. „Mám obavy, že tvoje osobnost, je zajímavou kombinací obou variant. Navíc nemám čas. Zrovna vařím pro principála lektvar posilující paměť.“

„Boscy neblbni. Já to fakt potřebuju. No tááák. Boscy. Jsi přece kamarád,“ žadonil jsem.

„Hele Vadime, já fakt nemám čas… Doprčic! Nepamatuješ si, co jsem to zrovna chtěl dělat?!“

Hm. To bude asi moc „kvalitní“ lektvar.

„No, chtěl jsi mě zhypnotizovat přeci. Abych nekouřil,“ zalhal jsem mu s nevinnou tváří.

„Fakt? Tak asi jo. Počkej. Já dám tady ten hrnec stranou. Něco v něm vařím. Sedni si.“

Posadil jsem se, a Boscy mi dal před oči hodinky na řetízku a začal s nima houpat: „Tak Vadime. Koukej na ty hodinky.“

„Hezký. To je zlato?“ zeptal jsem se.

Boscy se překvapeně rozhlídnul: „Zlato? Kde?“

„Ty hodinky…“ řekl jsem a ukázal na ně.

„No jo hodinky. Měl bych je dát opravit. Nějak se zpožďujou. Nevíš kolik je?“

„Na těch hodinkách? Půl třetí. Teda jestli dobře vidím. Houpeš s nima.“

Boscy hodinky zastavil a strčil je do kaspičky: „To to letí co?! No pokecali jsme, díky za návštěvu, tak zase do práce.“

Radši jsem šel. Měl jsem obavy, že bych třeba příští den nekouřil, ale možná bych v pravidelnejch intervalech kvokal.

Večer už to bylo fakt krutý. Absťák se zhoršoval a zhoršoval. Když jsem se přistihnul, že lačně nasávám vůni kouře z bramborový natě, která k nám k cirgusu táhla z blízkýho pole, poznal jsem, že je to vážně marnej boj.

Šel jsem do nejbližší trafiky a koupil si cíga. Holt zase začnu. Co se dá dělat. Prostě vynechám to číslo, kde dělám koně. Je i spousta jinejch veselejch čísel.

Jen mě mrzelo, že přijdu o tu sázku s Wolodijowskim. Ale pak jsem si vzpomněl na to, co jsem mu řek!

Vždyť já řek, že mě tejden neuvidí kouřit! Né, že nebudu kouřit!

Teda je to, ale fuška! To vám povím. Schovávat se s cigárem ve voze se senem, je docela náročný!

KONEC