Jak jsem pekl cukroví

K předvánočním přípravám určitě patří i pečení cukroví.

Já teda tvrdím, že cukroví se převážně nepeče, ale pálí a destiluje, ale to se zase nedá hezky narovnat na podnos. I když znám jednoho hostinskýho, kterej umí panáky moc pěkně naaranžovat na tácku.

Ale zpátky. Pečení je věda a je třeba k tomu tak přistupovat. Je jasný, že se všechno nepovede hned napoprvý! Atomovou bombu taky nikdo nespíchnul za vejkend, ale musela se dlouho zkoušet, než měla ty správný grády!

Ve skříni jsem vyštrachal kuchařku. Teda jako takovou knížku, abyste si nemysleli, že schovávám ve skříni nějaký kostlivce, nebo co!

Otevřel jsem jí na straně, kde byly recepty na moučníky a různý cukroví. Moučníky jsem hnedka zavrhnul! Přeci nebudu jíst mouku ne?! Já chci něco z těsta.

Hm?! Bylo tam těsto linecký, listový, oříškový a tak různě. U toho pěkný obrázky a fotky upečenýho cukroví. Nó, aspoň to pak budu moct porovnat, jak se mi to povedlo.

Řekl jsem si, že zkusím udělat takový ty slepovánky z lineckýho těsta. Linecký pečivo je fajn. Občas je s ním i sranda. Pamatuju, jak jednou Sandra upekla Lineckej koláč. Takovej ten obdélníkovej, jak se na něj dělají ty mřížky. Dala ho po upečení chladit na schůdky maringotky, že až vychladne, tak nás všechny pozve. Jenže z toho nic nebylo. Jako první vyrazil po obědě k holkám Wolodijowski. Přišel k maringotce a kouká, co to leží na schodech a říkal si: „Á holky koupily novou rohožku, abysme se nemuseli přezouvat!“

A utřel si do toho holiny! Od tý doby ho Sandra nemá ráda. Myslím Wolodijowského, né ten koláč.

Já jsem si tenkrát přeci jen kousek toho koláče dal. V jednom rohu byl ždibec, co ten kazisvět nezasáhnul holinou. Takže vím, že linecký těsto je dobrý a od tý doby ho mám rád. Myslím ten koláč. Ale já mám rád i Wolodijowského a Sandru, takže to je fuk.

Pročítal jsem si recept a s hrůzou zjišťoval, co všechno nemám na to, abych si těsto uplácal a pak upekl. Jako první mi chyběla mouka, která v tom těstu taky překvapivě musí bejt! Nějakej cukr by se našel a to ostatní taky, ale bylo toho málo. Hlavně mi chyběl ten záhadnej linec. To jsem vůbec netušil, co by mohlo bejt.

Přemejšlel jsem, že bych udělal třeba to listový těsto, protože nějakej blok na psaní mám, ale chuť na slepovánky zvítězila!

Musel jsem to vyřešit jinak. Vzpomněl jsem si, že jsem v nějaký pekárně viděl za pultem takový ty knedlíky, co vlastně nejsou knedlíky, ale válečky těsta! Sice je to trochu podvod, ale co nadělám. Použiju polotovar.

Nakoupil jsem těstový linecký knedlíky a doma zkoumal co s nima. Stálo na nich: Těsto rozválejte válečkem na placku. To nebyl problém. Sice nemám váleček na nudle, ale zaskočil jsem na tréning našich zápasníků. Když Frištenskej nasadil v aréně svýmu soupeři válečky, tak jsem to hodil pod ně a byla placka jako víno! Opatrně jsem tu placku nesl do maringotky. Tam jsem jí položil na stůl a šel do provianťáku splašit marmeládu na slepování.

Když jsem se vrátil zpátky, tak jsem nevěřil vlastním očím. U stolu seděl Wolodijowski a na stole místo placky, ležel balíček: „Nazdar Vadime. Koupil jsem ti ty syrečky a makrelu, jak jsi chtěl, abych ti je vzal, až půjdu nakoupit. Neměl jsem to kam dát, tak jsem ti to zabalil do toho ubrousku, co jsi tady měl položenej na stole. “

Asi toho chlapa přestanu mít rád!

Možná by to byl vcelku zajímavej závin, ale nehodlal jsem to riskovat. Vybalil jsem syrečky a rybu, a celý to očistil. Takovej gurmán zase nejsem, abych musel ochutnávat makrelu a syrečky zapatlaný od těsta.

Placku jsem znovu hezky uhladil na desce stolu. Tak a teď ještě zbejvalo sehnat nějaký vykrajovátka.

V kase se mi povedlo uzmout razítko s datumkou. Něco lepší než nic! Nastavil jsem na datumce 24. 12. a začal mlátit do těsta. Pěééékně to šlo. Obdélníčky jedna radost a i s vánočním motivem!

Menší problém jsem měl s plechem na pečení. A taková trouba by taky nebyla k zahození! Ta moje nějak moc nepeče. Možná bych měl někdy vyškrábat to kuře, který tam naposled prošlo kremací. Jenže kdo má fištrón, ten si poradí! Plech jsem objevil na mým traktoru. Kabina má nahoře takový větrání, který zakrejvá plechovej dekl. Stačilo ho odšroubovat a na něj naklást vykrajovánky.

Pak jsem natočil motor traktoru, a když byl pořádně rozhicovanej, tak jsem plech zašoupnul pod kryt motoru a jen jsem čekal, co bude. Sliny se mi sbíhaly jak hladovýmu bernardýnovi, ale usoudil jsem, že mám dost času. Takový těsto musí bejt pořádně propečený! Takže jsem si šel hodit šlofíka do maringotky.

Za hodinku mě probudil nějakej rozruch zvenčí. Podíval jsem se oknem a viděl shluk celýho našeho ansáblu kolem traktoru. Říkal jsem si, že je určitě přilákala ta božská vůně cukroví.

Vyšel jsem ven, a co nevidím! U traktoru stojí principál s hasicím přístrojem a nadává: „Ty blázne! Ty si chrápeš a zatím ti tady hoří nastartovanej traktor! Vždyť mohl chytit celej cirkus!“

Rychle jsem skočil k motoru a odklopil víko. U svatýho Kludskýho! Všechno bylo spálený a šel z toho kouř jak z továrního komína. A co nebylo spálený, tak zničil principál hasičákem!

Vzal jsem plech (Nikdy to tak nedělejte! Vemte si rukavice, nebo takový ty chňapky!) a po tom, co jsem si odběhal bolestí několik koleček kolem cirgusu, jsem ho odnesl do maringotky.

Tam jsem seškrábal zbytky pečiva na stůl.

Co s tím? Zkoušel jsem do toho kousnout, ale málem jsem přišel o zub.

Pak mě něco napadlo!

Cukroví už mám! Já to svoje totiž vyměnil za móc dobrý cukroví! Udělal jsem slušnej kšeft. Ve městě je sklenářství. Vyhandloval jsem ty svoje vykrajovánky za cukroví sklenářovic ženy.

Sklenář byl nadšenej, že takový řezačky skla ještě neměl!

KONEC