Spisovatelův
život je plný protivenství a ten humoristův obzvlášť.
Když se tak
dívám na první větu, říkám si, že bych už vlastně víc psát nemusel. V této
prostinké oznamovací větě se totiž skrývá naprosto všechno. Nevěříte? V tom
případě vás musím přesvědčit.
Tak za prvé.
Humoristická literatura je ze všech uměleckých disciplín tou nejhorší.
Samozřejmě nikoliv ve smyslu „nejšpatnější.“ Slovem „nejhorší“ je v tomto
případě myšleno „nejtěžší.“ I na tomto příkladu vidíte úskalí spisovatelství.
Stačí jedno slovo s nejednoznačným významem a hned je tu malér.
To je ovšem
již problém samotného procesu psaní. Na to, abyste mohli začít něco psát,
potřebujete mít téma. V případě humoru dokonce vtipné téma. Když není
téma, není tvorba.
S literaturou
to není například jako s malířstvím, nebo se sochařstvím. Takový malíř si
vezme stojan plátno a barvy a vydá se do přírody. Postaví stojan na louce u
lesa a může začít malovat. Téma stojí před ním a jemu ho stačí přenést na
plátno.
Anebo sochař.
Sedí. Láme si hlavu, co z toho kusu mramoru vysochat, a hle, kolem projde
nahatej chlap s prakem v ruce a sochař má hned jasno! Ba co víc. Oni
mohou dokonce tato témata opakovat donekonečna a divák jim to ani slovem
nevyčte. Však se stačí podívat v galeriích na zdi ověšené stovkami
krajinek a do lapidárií, kde jsou zase desítky nahatých mužů a žen, vyvedených
v nejrůznějších materiálech. A děje se něco? Neděje. Davy ochotně platí za
vstupenky.
Spisovatel si
toto nemůže dovolit. Zatímco tedy malíř může pod záminkou, že je to krásné a
neomrzí se, namalovat Hradčany, nebo březový háječek klidně tisíckrát a stejně
ten obraz prodá, spisovatel nemůže sebelepší povídku psát stále dokolečka.
To ovšem
platí především o spisovatelích-humoristech. Humorista musí čtenářům neustále
předkládat nové a nové situace, fóry a gagy, protože když to neudělá, ztratí o
něj čtenáři zájem. K tomuto účelu může klidně používat stále stejné
postavy. V tom není problém. Ovšem jak jsem již psal. Tyto postavy musí
prožívat stále něco nového.
Naopak oproti
tomu spisovatel-hororista nemá s tvorbou takový problém. Hororista může
bez obav sepsat třeba padesát povídek, které budou pojednávat o tom, jak kdosi,
kdo měl být už dávno mrtvý, vstane z hrobu a pak jde a ubližuje nic
netušícím lidem. Hororistovi stačí jen změnit hlavní postavu, kterou může být
jednou upír, podruhé zase zombie, či jiná zrůda. V tomto ohledu mají
kolegové hororisté svou práci o mnoho lehčí.
I když
uznávám, že i oni se jistě dost zapotí, pokud se chtějí vyhnout šabloně a touží
pro svou děsuplnou historku najít nějaký neobvyklý konec.
Tím jsem se
dostal k strašlivému slovu. Tím slovem je POINTA.
Dobře
vypointovaný konec je pro spisovatele noční můrou, která ho budí ze snů. Osobně
soudím, že některé romány mající několik set stran, jsou původně jen
mikropovídkami, pro které autor nemohl najít pointu!
Najít tu
správnou závěrečnou větu, která by celý příběh uzavřela tak, aby mu nasadila
korunu, není žádná legrace. Můžete klidně popsat několik stran vynikajícím
textem, ale jak nenajdete vhodný konec, jste v koncích. Když nevíte jak
skončit, přidáváte další a další věty a text košatí, mohutní, ba někdy i přímo
bobtná slovy. Autor potom v zoufalství sahá po dialozích, ve kterých
postavy začnou mluvit o tom, jaké bylo včera počasí, případně se pustí do
odboček, které s původním příběhem vůbec nesouvisí a s hrůzou
sleduje, že pointa která ho mezi tím napadla, se už k nově vzniklému
příběhu vlastně nehodí, protože hlavního hrdinu kterého na začátku povídky
poslal pro mléko, má najednou na řetízkovém kolotoči a mléko nikde!
Takovému
vloženému textu se pak říká vata, nebo vycpávka. Není bez zajímavosti, že
někteří spisovatelé ve svých dílech používají zásadně a pouze vycpávku.
I
v tomto je psaní na rozdíl od jiných umění bito. Výtvarník žádnou pointu
nepotřebuje. Výtvarník nejenže nepotřebuje pointu, ale považte, on ani nemusí
své dílo dokončit, aby ho mohl vystavit. Copak jste nikdy neviděli sochy bez
rukou?! I hudební skladatelé mají v tomto směru svou práci ulehčenou.
Zvláště ti kteří píší populární hudbu. Jak běžná je skladba mizející ve
ztracenu. A i v oblasti vážné hudby máme příklad. Jistě jste už slyšeli o
skladbě s názvem Nedokončená.
Ale
spisovatel si tento luxus nemůže dovolit. Povídku nemůžete ukončit uprostřed
věty tím, že písmenka budou postupně světlat, až zmizí docela. Nedokončená
povídka, nebo román nikoho nezajímá. Obzvlášť ne vydavatele. Zde je přípustná
jedna jediná výjimka. A tou je náhlé úmrtí autora. Takové dílo občas vyjde.
Ovšem i to bývá podmíněno tím, že spisovatel před svým skonem napsal něco
dokončeného.
Snad ještě
horší, než konec, je začátek psaní. Tím se vlastně vracím na začátek. Téma a
nápad.
Dejme tomu,
že autora políbila Múza, a on má v hlavě jakýsi příběh. Spisovatel si
sedne před bílou stránku a hluboce se zamyslí. Čím začít? První věta by měla
být tak zajímavá, že čtenáře chytí a nepustí. Spisovatel tedy napíše větu. Je
nadšen, protože to je ta pravá věta. Dívá se na ní a je mu jasné že ho Nobelova
cena za literaturu nemine. O minutu později sezná, že takovou větu by mohl
napsat jen mentálně zaostalý šimpanz. A pak, podle toho na čem píše, buď
stiskne tlačítko „delete“, nebo vztekle vytrhne papír ze stroje, či sebere ze
stolu a zmuchlá, aby ho následně vrhnul do koše.
Po pravdě
řečeno, s příchodem a dostupností počítačů začala převládat první
varianta. Ale je to škoda, protože druhé dva způsoby nepostrádají jistou dávku
dramatičnosti a na filmovém plátně to vypadá velmi dobře.
Po několika
pokusech sepsat větu, která by byla perlou světové literatury a značném
otlučení deletovacího tlačítka, nebo spotřebování několika kil papíru, autor
rezignuje a použije něco na způsob: „To vám tak jednou…“ Což sice není nic
ohromujícího, ale spisovateli to dává možnost, aby vůbec mohl začít psát a
dostal se k nějakému sdělení čtenářům.
Samotné psaní
už není tak strašné, ale i ono má svá úskalí, která dokáží autora potrápit. Po
první větě následuje druhá a třetí a autor se dostává do rauše, kdy přestává
vnímat své okolí a v hlavě se mu odehrává příběh, který přechází na monitor,
nebo papír. A právě v těch chvílích, téměř s určitostí někdo přijde a
na autora promluví, aby mu sdělil nějakou životně důležitou informaci.
Upozorňuji,
že pokud se autor nachází v takovém stavu, nesmí se na něj mluvit, ani ho
jinak vyrušovat. Psaní je specifické v tom, že většina psavců potřebuje
klid.
S malířem
si můžete klidně povídat. Sochař tříská palicí do majzlíku, ale spisovatelova
Můza je plachá jako nervózní kamzík. Stačí jedno slovo a odskáče kamsi na kopec
a autor je v háji. V tu chvíli měl jistě v hlavě vtip, který
právě hodlal napsat a najednou, kde nic, tu nic.
Spisovatel
tedy nevrle zavrčí, že je mu jedno jestli bude zítra rajská nebo řízek a
zoufale se snaží navázat nit příběhu. Po dalším několikerém otlučení „deletu“,
naváže na přerušenou myšlenku a jím psaný děj se odvíjí dál.
Po chvíli
humorista zjistí, že má pocit jakoby tu část příběhu, který právě píše, odněkud
znal. Vstane, jde si pro knížku a nalistuje jistou stránku. Obrátí oči
v sloup, prokleje pana Hrabala či Haška, nebo Švandrlíka, že už všechno
vtipné napsali a jeden aby se strhal, když chce něco nového a vtipného
vymyslet. Pak si s hlavou v dlaních sedne zpět ke stolu a přemýšlí,
jak děj změnit aby nemohl být obviněn z plagiátorství. Hlavou se mu honí
myšlenky na to, že se asi na psaní jednou provždy vykašle a bude se věnovat
jiné umělecké činnosti. Například pletení by nemuselo být tak špatné. Děti by
měly moc pěkné čepice na zimu…
Této fázi se
říká tvůrčí krize a překonat jí není nic lehkého. Profesionální spisovatelé
scénáristé a textaři jí překonávají za pomocí termínu od zadavatele. Termín má
přímo zázračné účinky na tvůrčí činnost. Amatérský spisovatel musí tvůrčí krizi
překonat sám bez cizí pomoci.
Vstane od
stolu a jde si udělat kafe. Jen, co ho zalije vroucí vodou, pokud má štěstí,
dostane nápad. Pomyslí si, že tohle určitě ještě nikdo nepoužil. A pokud ano ať
ho vezme čert. Spisovatel nechá kafe kafem a sedne k rozpracovanému dílu.
A už je tu zase onen stav kdy prsty lépe řečeno ukazováčky tančí po klávesnici
a děj směřuje ke konci. Připusťme, že tentokrát autora minou problémy
s pointou a on s nesmírnou úlevou zakončí svou novou povídku. Napije
se nyní již studené kávy a přečte si, co vlastně napsal. Provede mírné úpravy
v textu a spokojeně pokývá hlavou. Konečně hotovo. Nezbývá než povídku
uložit.
V následujících
vteřinách spisovatel-humorista omdlévá, protože své pracně vypocené dílo místo
uložení smazal…
Co na závěr?
Proč ne třeba ty dvě první věty: Spisovatelův život je plný protivenství a ten
humoristův obzvlášť.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat