Jak jsem byl na honu

Víte lidi. Já už toho v životě prožil celkem dost. Ale na opravdickým honu jsem ještě nikdy nebyl. Až tuhle…

Pozval si nás nějakej knížepán, nebo co to bylo za potentáta, abysme naším programem ozvláštnili oslavu jeho narozenin.

Měl to tam hezký. Normálka zámek. Nějakej ten hektar polí okolo. Rybníky. Ovce, slepice. A ještě fůra různejch dobytků.

No, a hlavně měl i lesejček. A právě do něj nás potom pozval na hon. Tak byl s naším programem spokojenej!

Jeho komorník teda mrmlal něco v tom smyslu, že u Jeho milosti, se nejspíš začíná projevovat rodová demence, ale to se nedalo brát vážně a měli jsme to za projev proletářský závisti.

Přespali jsme v okolí zámku. Byla to docela romantika. Ty maringotky a šapitó osvětlený táborovejma ohněma. Prostě krása!

Ten komorník si náš tábor dlouho do noci prohlížel, a pořád dumal, že ten pohled už někdy viděl. Pak se plácnul do hlavy a zvolal: „Ha! Už vím. Obraz: Obležení Vídně Turky. Máme ho ve zbrojnici.“

Ráno nás vzbudil zvuk, kterej se podobal troubení slonů. Náš podsloní - Indír Gajdy, vyletěl taky jako první z kanafasu a začal se s hákem v ruce rozhlížet, odkud to jde: „Vy se nebát nic. Já zkrotit to stádo splašený. Pokud jich ovšem nebýt ve stádo víc jak jeden. To by pak sloni zkrotit nás. Úplně docela. Když splašit se sloni. Tak to horší, než když splašit se posvátný kráva!“ Potom si kolem boků upravil prostěradlo a vyrazil směrem, odkud se ozývalo troubení.

Za pár minut byl zpátky a volal: „Vy nebát se už nic. To nebýt sloni. To být mnoho zelených mužíček s vééélká trumpeta.“

Ještěže z toho mysliveckýho kvarteta, co hrálo na lesní rohy, nikoho nepřivlek nabodnutýho na háčku na slony. 

Jen co kvarteto dohrálo ten známej song: „Už troubějí - Na horách je Lenin,“ přišel zámeckej pán, vymóděnej jak Trautenberk. Kloubouček se sojčím pírkem na hlavě a pušku přes rameno.

„Dobrého rána přeji, vážení,“ zahlaholil a rozhlídnul se kolem sebe. „Koukám, že jste již čilí a na nohách. Dáme si polévku a něco na zahřátí a můžeme vyrazit na lov.“

Principál se mu poklonil a pravil: „Ale jistěže. Jen je tu problém, že někteří z nás nemají čím lovit.“

„Nu nevadí,“ děl kníže. „Budou nadhánět. I to je při lovu důležitá činnost.“

Principál pokrčil ramenama a zařval: „Takže panstvo. Kdo nemá kvér, jde nadhánět. Zvedněte ruku, kdo bude střílet a kdo bude lítat po lese s klackem v ruce?! Případně, kdo nejde nikam.“

Na stranu lovčích se postavil pochopitelně Wolodijowski. Potěžkal svojí mušketu, co má po nějakým pra pra pra a spokojeně řek: „ Ještě, že jsem jí tenkrát neprodal. Ten sběratel mi za ní chtěl dát půl melounu. No, a co bych teď dělal? Náhončího bych dělal. Jako nějakej kmán. Kdepak za půl melounu. Vždyť bych ho taky hned snědl.“

Nojo. Copak náš Wolodijowski. To je opravdu hlava otevřená. Taky mu z ní vítr hned všechno vyfouká.

Já žádnej kvér nemám. Né, že bych byl takovej hipíc, ale jsem toho názoru, že pero je někdy mocnější než zbraň.

Osvědčilo se mi to už párkrát při různejch nedorozuměních v hospodách. Takovej Wolodijowski, kterej sebou všude tahá šavli, je kolikrát mnohem pomalejší než já. On než tasí, tak já tím perem stihnu chlapa bodnout do oka. Ovšem v tomhle případě mi to nebylo nic platný. Jelena, nebo kachnu bodat perem nemůžu. Nebo třeba bych moh, ale pochybuju, že by si to ty zvířata nechaly líbit. Takže mi nezbejvalo nic jinýho, než se snížit na pozici nadháněče.

Nějakej hajnej, co patřil k tomu knížeti, nám vysvětlil, kam máme asi jít a co tam dělat. Bylo to celkem jednoduchý. Jít lesem, hulákat, a mlátit do stromů, abysme vyplašili zvířenu, kterou pak naši kámoši budou bouchat kvérama. Tak na tom opravdu nic složitýho nebylo.

Bylo to lautr stejný, jako když se vracím ve dvě ráno z hospody. To taky hulákám a mlátím do kandelábrů klackem.

Na výchozí pozici, na kraji lesa, nás stálo několik neozbrojenejch lidí. Mimo mě tam byl taky ještě Narcis Esttet, co je proti zbraním z principu. On je to vůbec takovej mírotvorce. Všechny konflikty by chtěl řešit, jak on říká, teplým lidským slovem. Není to tak dlouho, co dostal po hubě na jedněch záchodcích, když to s tím teplým slovem zkoušel na nějakýho svalovce.

Narcis se původně ani toho nadhánění nechtěl zúčastnit, jelikož je vegetarián. Nejí maso a houby masáky. V tomhle je zásadovej. Jen si dá občas tlačenku nebo buřta, případně paštiku. Ale jináč se masa ani netkne! Takže nechtěl vůbec jít, ale principál mu domluvil, aby šel taky, když jdou i ostatní. Narcis teda nakonec s pláčem souhlasil. Aby taky ne. Kdyby mě někdo přetáhnul šambriérou, budu souhlasit se vším a plakat budu jako krokodýl.

Ještě tam s námi byly naše artistky a dvojice tenťáků Miša a Griša. Oni jsou to oba bejvalí lampasáci ze Sajůzu a jak sami říkaj, postříleli toho na nějakým vejletu do Afghánistánu v osmdesátejch letech, až až. Takže ačkoliv maj oba takovej menší arzenál různejch zbraní, šli radši nadhánět.

No, a pak to vypuklo. Z dálky se ozval signál na lesní rohy a my vešli do lůna lesa, abysme tam udělali bordel, kterej vyděsí jeho obyvatele a my je pak budeme moct sníst. Třeba se zelím, nebo se šípkovou omáčkou.

Postupovali jsme lesem a já to ved. Protože, když už jednou něco děláme, tak pořádně a né, že se budem flákat.

Takovej Esttet místo toho, aby tlouk do stromů, tak je pořád objímal a vykládal jim, že jsou jeho přátelé. Nechal toho až potom, co jsem ho nakopnul do zadku a pohrozil mu perem u oka. Pak už vzal klacek a naštvaně kolem sebe bušil jak vzteklej šimpanz. 
Zato s holkama nebyl žádnej problém. Na těch jejich podpatcích furt někam padaly a snažily se zachytit větví. To byl brajgl jedna radost. A potom, co Miša s Grišou začali pět nějakej ruskej bojovej song, tak před náma muselo určitě prchat všechno, co mělo nohy a křídla.

Jako první se z křoví vyřítila rodinka prasat. Bohužel zmatený prasata neprchaly směrem ke střelcům, ale proti nám. Marně jsem jim hrozil perem…

Esttet se je snažil získat na svojí stranu tím, že křičel, že dle výzkumů je prase skoro stejně inteligentní jako malé dítě, nebo jako dospělej člověk po požití alkoholu. Nic platno. Čuňata přes nás přeběhla jako tanky.

Když jsem se zvedal ze země, ohlídnul jsem se a uviděl artistku Sandru, jak se vynořila z nějakýho křovíčka, kam před tím zapadla. Vypadala hrozně. Vlasy plný listí a jehličí a výraz v jejích očích nevěštil nic dobrýho.

Postavila se. Rozpřáhla ruce a zařvala: „Už toho mám plný zuby. Já jsem se nestala umělkyní, abych tady v lese plašila zvířata. Jdu zpátky.“

Bohužel jí zahlídla taky ta prasata. Stádo se zastavilo a zakvičelo hrůzou. Obrátilo se a začalo prchat. Tentokrát tím správným směrem. Teda opět tím naším.

To už jsme nikdo na nic nečekal a vzali jsme nohy na ramena. Les před námi a prasata se Sandrou za námi. Předbíhali jsme jeden druhýho. Chvilku jsem vedl já a hned zas Miša.

Byl to docela dramatickej závod. Jednu chvíli nás předhonil Esttet, kterej v sobě asi objevil nějaký nový netušený možnosti a skákal z větve na větev jako Tarzan. Tedy pokud by Tarzan běhal v džungli v hedvábným obleku.

Při přeskakování potůčku se k nám přidal i nějakej cizí pán, co měl v jedný ruce košík s houbama a ruličku toaleťáku v druhý. S těma spuštěnejma kalhotama nám ovšem dlouho nestačil. Takže z vedoucí skupinky se propadnul celkem brzo. Pak už jsme ho neviděli.

Když jsme takhle běželi už dost dlouho, uvědomil jsem si, co musí zákonitě přijít. Běžíme přímo k lovcům!

A než jsem to domyslel, už jsme tam byli. Pár metrů před náma se objevila rojnice střelců. A přímo naproti mně, Wolodijowski s mušketou zapřenou ve vidlici.

Je zajímavý, jak se čas začne v tak dramatický chvíli odvíjet úplně jináč. Jak ve filmu. Úplně zpomaleně. Viděl jsem toho kozáka, jak odklápí pánvičku a přikládá doutnák k prachu. Potom jak pomalu z pánvičky vychází obláček kouře. A pak!

Pak se čas začal odvíjet úplně normálně. Wolodijowski vypálil a ozvala se rána jako z děla. Ucítil jsem na prsou ránu, jako bych dostal kladivem a hodilo mě to dozadu. A já letěl a letěl a letěl…

„Myslíte, že je mrtvej?“

„Asi jo. Nehejbe se.“

„Já nevím?! Škube nohou.“

„A hele už kouká.“

Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou tváře Wolodijowského a principála s knížetem.

„Kurnik. Já jsem byl střelenej. Já jsem byl ulovenej! No moment. Já musím mít v sobě díru. Wolodijowski. Jestli umřu, tak tě osobně zabiju!“ začal jsem vykřikovat.

Posadil jsem se, a s úžasem se díval na hrudník, že tam žádná díra není: „Wolodijowski. Tys mě přeci trefil.“

Wolodijowskému se třásl hlas: „Trefil, Vadime. Promineš mi? Já nerad. Ale já myslel, že se na mě žene nějaká zrůda.“

„Zrůda?! No dovol. To střelení ti možná prominu, ale tu zrůdu… Si to rozmyslím. Ale jak to, že mi nic není?“ divil jsem se a nepřestával si prohlížet oblečení v údivu, že nemůžu najít průstřel.

Waldemar se v rozpacích podrbal na hlavě: „Nóó. Víš, já neměl olovo na kule, tak jsem nabil pinpongáč.“

„Aha. A co ty prasata? Kde jsou?“ zeptal jsem se.

Kníže smutně povzdychnul: „Tuhle leží, ale nic platno. Uštvali jste je. To se jíst nedá.“

Na Wolodijowského jsem se zlobil ještě dlouho. Střílet na kamarády se prostě nemá, i když je považujeme za zrůdu.

Ale večer jsme se udobřili. Pan kníže uspořádal hostinu, i když se nic neulovilo. Tedy kromě mě.

Objednal z lahůdkářství „Mysliveckou paštiku“ a k pití „Starou mysliveckou.“ Inu byl to přeci jen uznalej člověk.

Ale na hon? Už radši nikdy.

KONEC