Jak jsem dělal adventní věnec

No, a máme to tady zase. Někdy mám pocit, že vánoce jsou čím dál tím častějš. Nastává nám advent a to je potřeba pěkně vyzdobit maringotku! Například adventním věncem.

Zašel jsem do parku, abych si nalámal nějaký smrkový, nebo borovičkový větve. Pěkně jsem počkal, až tam nikdo nebude. To aby mě nikdo neviděl.

Já si totiž zakládám na tom, že se chovám ekologicky! Traktor meju zásadně u opuštěnejch tůněk, někde hluboko v lese, aby to nezatěžovalo kanalizaci, a všechny odpadky házím do kontejneru ve třech pytlích, jak je třídím. No, a je jasný, že větve nebudu škubat tak, aby to někoho pohoršilo. To dá rozum!

Vyhlídnul jsem si jeden pěknej smrk. Byl košatej, tak mu těch pár větviček snad nebude chybět.

Vzal jsem za spodní větev a trhnul jsem s ní. No bylo to zajímavý. Větev jsem sice neutrhnul, ale jehličí jsem měl hromadu. A to doslovně, protože se ze smrku všechno sesypalo dolů a zůstala tam jenom holá kostra. Teda, jestli se tak kmeni a větvím bez jehličí takhle říká. Dneska už ani ty stromy nic nevydržej.

Jehličí hafo, ale já potřeboval nějaký jehličí na větvích, abych z toho moh uplýst ten věnec. Smrky tam rostly ještě tři jiný. Taky pěkný. Jenže ty byly dobrejch padesát let starý a mně se nechtělo šplhat nějakejch deset metrů po kmeni, abych si nahoře ulomil větve. Takovej artista zase nejsem. Ještě bych žuchnul dolů a měl bych kromě větví ulomený i okončetiny.

Tak jsem se vrhnul na nějakej listnáč. Ten šel olamovat pořádně ztuha. Ještě, že sebou nosím vreckový nožík. Takovej, jako měl Rambo blahý paměti.

Listnáč měl u sebe nějakou cedulku, že je chráněnej státem, ale stát nebyl nikde v dohledu, tak jsem si to mohl dovolit. A proč vůbec ne, že?! Platím daně tak co! Vždyť je to i moje!

Napižlal jsem pár větví. Do kapes jsem nabral opadaný jehličí a to hnízdo co spadlo z listnáče, jsem šetrně položil na odpadkovej koš. A hurá do maringotky.

V maringotce jsem si vzal ze skříně ten záchrannej kruh, co jsem ho našel letos v létě na koupališti. Někdo si ho asi odložil a pak ho zapomněl. Visel tam jenom tak na nějakým háku u bazénu. Tak jsem si ho vzal. Taková věc se šikne. Hodil by se třeba i tý paní, co se tam koupala a volala, že neumí plavat. Křičela na mě, ať jí ho hodím, ale tůhle! Já ho viděl první. Měla si ho vzít před tím, než vlezla do vody. Stejně pak za minutku přestala volat a normálně se začala potápět. Takový ukecaný lidi mám tak akorát rád. Prej neumím plavat a pak si tam jezdí po dně jako lachtan!

No, a teď se mi ten kruh pěkně hodil. V krámech sice mají takový ty kroužky, co se na ně pak pletou větve a dávaj svíčky, ale to je moc drahý a malý. Kruh je pěkně velkej. Z něj bude věnec jedna radost.

Položil jsem kruh na stůl a vyměřoval jsem si větve, jak je mám omotat.

Hele, chtěli jste někdy někdo ohnout větev? No jestli ne, tak bacha na to! Ono to docela pruží! Takhle po tlamě jsem dostal naposled v jedný vesnický putyce, když jsem začal balit servírku. Nejhorší na tý události bylo to, že mi pak Wolodijowski druhej den řekl, že nebyla vůbec živá a já prej asi hodinu hučel do plakátu Madonny, co tam měli u výčepu. Já vím já vím. Ale uznejte, že to bylo po deseti pivech a dvou flaškách zelený!

S větvema jsem zápasil, ale pořád prohrával. Mrchy jedny pružný. Nešlo to ohnout dokolečka a nešlo. Až jsem začal uvažovat nad tím, jestli by kruh nemoh mít i tvar přímky.

Vysvobodil mě Wolodijowski. Přiběhnul ke mně, protože si myslel, že mě někdo bije. No, ona mě bila. Bila mě příroda, a ta je ovšem beztrestná. Ta si může dělat, co chce. Třeba udělat povodeň a vůbec nic se jí nestane. Zkuste si jí pak žalovat. Příroda je něco jako poslanec!

Waldemar vletěl dovnitř a po chvilce překvapení se začal vyptávat, co to jako dělám. Tak jsem mu řek, že si dělám sváteční výzdobu.

On na to, jestli je v Čechách zvykem zdobit si obličej, o čase adventním, fialovejma modřinama, nebo jestli je to součást nějakýho pokání se takhle třískat?!

Ten chlap je někdy fakt hnusnej! Tak jsem mu to řek. Jenom se ušklíbnul, že hnusnej jsem momentálně tak akorát já, a ať se podívám do zrcadla. Měl recht. Byl jsem poněkud do modrofialova. Tudíž jsem uznal, že má pravdu a vrazil jsem mu do ruky větev, aby jí zkusil ohnout.

Těšil jsem se na tu šlupku, a pro jistotu jsem šel stranou, ale on to zvládnul. Neuvěřitelný! Větev tlustou jako palec stočil dokolečka, a ještě jí svázal na mašličku: „Ty vado. Waldemare, kde ses to naučil?“

„Mašličku? Už jako dítě. U nás v Bogatyni, si uměj zavázat boty i malý děti. Já jsem se je naučil zavazovat už ve čtyřech letech.“

Dál jsem se radši neptal.

Stočenou větev jsem přidělal drátkem na kruh a pak jsem si vzal lepidlo, abych ho pomatlal. Na kruh jsem pak nasypal jehličí, co jsem měl po kapsách. Wolodijowského krapet rozhodilo, že tahám z kapsy jehličí a zeptal se s vyvalenýma očima:  „To je kouzlo Vadime?“

„Nééééé. Včera v hospodě mi někdo vylil panáka borovičky do kalhot, a jak to tam uschnulo… “ řek jsem, aby měl o čem přemejšlet. Mezulán jeden.

Chvíli se díval, jak tvořím a pak se znovu zeptal: „Hele, Vadime. A to nestačilo jehličí nasypat na ten kruh? Proč ta větev?“

Tak teď jsem měl o čem přemejšlet zase já! No nic: „Protožééé… S větví je to hezčí víš?!“ Bože! Jsem tak chytrej!

Tak, a ještě vyvrtat díry na čtyři svíčky. To šlo trochu blbě, ale podařilo se. Holt vývrtka je dobrá nejenom na víno.

Teď je poněkud tupá, ale to mi neva, protože já víno otevírám stejně nůžkama. Tak se krabicový otevírá nejlíp. Vývrtka udělá jenom blbou dírku a pak to cmrndá všude kolem. Jednou jsem měl dámskou návštěvu a chtěl jsem bejt za světáka, takže jsem ho otevřel vývrtkou. Pak, když jsem ho nalejval, tak jsem se pobryndal na poklopci a vypadalo to divně… Asi proto odešla.

Do dírek jsem nacpal čtyři svíčky. Ony teda byly jenom tři a ta čtvrtá byla prskavka, ale to nevadí. Stejně to bylo pěkný.

No, a pak jsem slavnostně zapálil první adventní svíčku. To vám byla krása. Svíčka tiše hořela a my s Wolodijowskim nahlas zpívali koledu.

Hezký to bylo. Dokonce náš zpěv „Tiché noci“ přilákal principála.

„Proč tu řvete jako hyeny?“ ptal se. „Wolfsteinovi z toho začali výt vlci, vy bejci!“

„Protože začíná advent, pane šéfe,“ odpověděl jsem a pozval ho dál. „Přisedněte a nalejte si. Támhle na kredenci mám ve flašce zbytek svařáku od loňska. Bude pořádně uleželej.“

Principál si sednul ke stolu a společně jsme vychutnávali advent.

Vychutnávali jsme ho asi deset minut. Pak se ozvalo nějaký divný praskání.

Inu. V Bogatyni uměj i čtyřletý děti vázat tkaničky na mašličku, ale přeci jenom tlustá větev není provázek…

Mašlička povolila a větev nabrala ve vteřině svůj původní tvar.

Já teda byl na ty rány od větve už celkem zvyklej, ale tohle mně fakt překvapilo. Ono dostat od trochu ohnutý větve, nebo od stočený, je celkem rozdíl!

Leželi jsme na podlaze a řvali jako tuři. Než jsem bolestí omdlel, tak jsem ještě z venku zaslechnul, jak jde kolem maringotky Saskia a říká: „Ty tři by fakt neměli zpívat! Řvou jako by dostali po hubě!“

KONEC