„Joóóóóóó! Je to tááám… Hezky Berdych. Dobře jsi ho
vyklepal!“
Jo tenis mám rád. A nejenom
já. Vždycky, když se hraje o salátovou mísu, tak se nás hodně sleze v kulturním
voze a díváme se na telku, jak borci bušej do míčku.
Kulturní vůz je vždycky ten,
ve kterým jde zrovna televize. Teď to bylo zrovna u Narcise Estteta.
Měl teda nějaký připomínky k
tomu, že to trvá nějak moc dlouho a na jedničce dávají pohádku, ve který hraje
třetího muže zprava, ale bylo nás víc, takže jsme mu to demokraticky
vymluvili.
Navíc jsme tu skříň
zamknuli, takže nemohl vylézt…
Když skončil zápas, byli jsme z
toho vítězství tak nadšený, že Sandra navrhla, abychom si taky někdy zkusili
zahrát.
To stálo za uvážení! Takovej cirgusovej Davis Cup?! Proč ne!
Jenže hrát se musí na kurtu,
kterej pochopitelně nevlastníme. Jenže jak se říká: Cirkusák se stará -
cirkusák má! Když není antuka, nebo ten
gumovej koberec, musíme improvizovat. Třeba takovej Wimblejdón se taky nehraje
na rozemletejch cihlách, nebo na pryži, ale na trávě.
A když není tráva? Když není tráva, jsou tu
přeci piliny. Ty mají do trávy poněkud daleko, ale když se to hezky udusá, tak
by to snad i šlo.
Principál byl nápadem
nadšenej. Že prej si taky rád zahraje. My jsme už tolik nadšený nebyli, protože
jsme s ním do hry nepočítali. Proti šéfovi se blbě hraje.
Teda né, že by to nějak
zvlášť ovládal. Ani pořádně neví, jak se tenis boduje, ale člověk potřebuje
hodně odvahy, aby si troufnul ho porazit.
Já to jednou zkusil
v dámě. Když jsem mu šestiskokem vyházel většinu kamenů, tak se mě pokusil
šestkrát vyhodit oknem maringotky ven. Naštěstí se mu to nepovedlo
ani jednou. Ten blbec zapomněl otevřít okenice. Ale od tý doby vím, že s ním
buď nemám nic hrát, nebo musím jednoduše prohrát, aby byl klid.
Takže jistě chápete, proč
jsme mu schůdky do maringotky namazali mejdlem. S vymknutým kotníkem může
klidně sedět na empajru a hrát si na rozhodčího.
Tudíž rozhodčího jsme měli. Teď ještě sehnat nějaký pálky
a síť.
Síť, to nebyl problém.
Prostě jsme rozstříhali tu, co jí používají provazochodci. Ten kousek co jí
uprostřed chybí?! Pche! Toho si ani nevšimnou. Teda pokud nespadnou, ale to už
je jejich problém, jestli se na špagátě neudržej. S pálkama to bylo horší, ale
jak jsem psal, v improvizaci jsme mistři. Jó taková pánev! Ta má
panečku odraz! A nemusí se vyplejtat.
Sandra si na to vzala
tamburínu, kterou přivázala na klacek. Saskia použila prkýnko na krájení masa a
Wolodijowski odněkud přitáhnul zákaz vjezdu, ale ten jsme mu nepovolili pro
příliš velkou plochu!
Stejně nakonec uznal, že se
s tím nedá hrát. Za prvý mu ta značka kladla dost velkej odpor vzduchu, a s tou
dvoumetrovou trubkou, na který ta značka byla přidělaná, se mu taky blbě
manipulovalo. Když přišel podruhý, bylo to
už lepší. Značka „Jiné nebezpečí“ se nám jevila přijatelnější.
Natáhli jsme v manéži síť, a ještě před tím jsme nechali piliny udupat slonem Bimbem. Lajny
jsme vyryli stanovým kolíkem a mohlo se jít na smíšenou čtyřhru. Ta se sice na
Davis Cupu nehraje, ale nemusíme bejt takový hnidopiši ne?!
Ale pozor! Je fukajz jak se o mísu
hraje, ale musí nějaká bejt, jinak to nemá vejšku. Hrát jen tak, to je pro
děti! My dospěláci musíme mít motivaci! Jenže kde vzít mísu?! Nějaká kašírovaná?! To není
ono. To chce pravou mísu.
Jak tak sedíme v manéži,
přijde dovnitř Miša od tenťáků a říká: “Ja znáju, kde je mísa. Vy igrajtě. Ja mísu prinjésu!“
No zlatej Miša. Holt Rusové
se vyznají. Vždyť ten národ co si neukradne, to nemá, takže proč by nemohl mít
ruskej stavěč v maringotce salátovou mísu. Já už se v cirguse nedivím ničemu.
Bancrotti si vylezl na
štafle, představující tu sesli co má tenisovej rozhodčí, a zápas začal.
Já hrál se Sandrou, proti
Saskii s Wolodijowskim.
Jdu na podání. „Tak bacha na věc. Pleju…“
Sandra se zarazila: „No fuj ty čuně! A přímo v manéži.
Co jsi zase sněd?!“
Tím mě vyvedla z míry a
upustil jsem míček na zem. „Ježíš Sandro! Neruš mě. Říkal jsem, že pleju. Je tam Pé a
né Bé! To znamená, že hraju. Prostě play znamená finsky hra. Tak ještě jednou…
Pleju!“
Nadhodil jsem míček, kterej
jsme sebrali Wolfsteinovým vlkům a celou svojí silou jsem do něj bacil
pánvičkou.
Míček zasvištěl vzduchem a
na druhý straně se odrazil od pilin a zmizel do hlediště.
Principál na empajru zařval:
„Aúúúúúúúúú…“
Tak to se mi nelíbilo. „No moment šéfe. To nebyl určitě aut. Hele… Ještě je tam
ďůlek!“
Bancrotti seděl s
vykulenejma očima na štaflích a syčel: „Aut to nebyl. Já si jenom secvaknul ty pitomý štafle,
jak jsem se pohnul… Já věděl, že si na ně nemám sedat obkročmo! Vedete 1:0.“
To se zase nezdálo Saskii na
druhý straně kurtu.
„Jak 1:0?! Snad 15:0 ne?!
Vždyť jsme v prvním setu, tak nemůžou po první ráně vyhrávat hned
tolik!“
Bancrotti na ní vytřeštil
oči. „Děláš si ze mne srandu? Jedna rána - jeden bod. Kde by
vzali patnáct bodů, když se zrovna začalo hrát?! A jestli se ti to nelíbí, tak
to můžu taky hned zkonzumovat a budete nahraný! Jedem dál! Podává
Wolodijowski.“
Vždyť jsem to to říkal.
Neumí to počítat a ani neví, kdo má kdy podávat. To bude asi mač. Ale co. Zatím
přeje nám, tak se hádat nebudem.
Wolodijowski si nadhodil
míček a máchnul značkou…
Možná ta značka „Jiné
nebezpečí“ byla nějak osudová, protože plně vystihla to, co následovalo.
Saskia je pořádná holka a né
žádná třasořitka, ale dostat po hlavě „jiným nebezpečím“ od chlapa, jako je
Wolodijowski, je určitě nebezpečný!
Takže po vzkříšení už neměla
zájem hrát dál. Chudák. Ani nevěděla, že jsme nějakej tenis hráli. Rozhlížela
se po manéži a mile se usmívala. Pak se podívala na Sandru a řekla: „Matko představená. S tím zvonem v
klášterní kapličce by se mělo něco udělat. Už mě zase bouchnul do hlavy.“
Hm?! Minulost tý holky je
asi zajímavá. Buď jak buď, už se dál
nehrálo. Wolodijowski jí odvedl do maringotky.
(Pak mi říkal, že ho cestou
anglicky oslovovala „mister prezident“ a ptala se kudy do oválné pracovny.
Ještě prej zazpívala árii z Rusalky a přednesla inaugurační projev Lichtenštejnského
knížectví. Možná by nebylo marný, kdyby jí někdy Boscy de Domu zhypnotizoval.)
Když jí odvedl, vrátil se do
manéže a ptal se co dál.
Bancrotti sešplhal ze štaflí
a prohlásil, že vzhledem k odstoupení hráčky, jsme vítězi já a Sandra.
Wolodijowski si jenom povzdechnul to jeho „Ech cholera“ a zahodil ohnutou
značku po pilin manéže.
Začali jsme se Sandrou jásat
a hopsat po manéži. Vítězství bylo táááák sladký!
Pak se objevil Miša s
výhrou. Nó hezká mísa to je! Sice
není na salát, ale to neva …
.Představte si, že ta mísa
má i splachovadlo!
Sportu zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat