Máme tu republiku, pane šéf!

Jedno podzimní odpoledne náhle vletěl do místnosti za kvelbem, kde právě klimbal majitel obchodu s koloniálním zbožím, pan Kekule, jeho příručí Novák. Měl na sobě uniformu příslušníka tělocvičného spolku Sokol a s vytřeštěnýma očima volal: „Pane šéf. Vstávejte. Je tu republika!“

 Pan Kekule nesl ono nepříjemné vyrušení z jeho pravidelného poobědního spánku značně nelibě. Sundal si z obličeje noviny a nevrle se na příručího Nováka obořil: „Proboha a kvůli tomu mě budíte, Novák? Tak jí normálně v kvelbu obslužte a nechte mě po obědě zdřímnout.“

„Ale né, pane šéf. Vy mi nerozumíte,“ vrtěl hlavou Novák. „Mocnářství je pryč. Máme republiku.“

„Cože? To jako, že monarchie udělala z císařství republiku?“ zabručel pan Kekule a obouval se do bačkor. „Prosím vás, Novák neblbněte. Proč by to ve Vídni dělali. Vy z těch vašich spolků jednou zblbnete docela.“

„Pane šéf. To lidi udělali. Venku je mumrajch jako o šibřinkách. Lidi jásaj a provolávaj slávu. Z četnický stanice už strhli tu císařskou dvouhlavou slepici a dali tam náš českej prapor,“ nadšeně vykládal Novák, zatímco poskakoval radostí. 

„Tak to bude malér, Novák,“ lekl se pan Kekule. „Tohle si Vídeň nenechá líbit. Z toho se bude střílet.“

„Nebude pane šéf. Vojsko je s náma a ty co nejsou, tak nemůžou nic dělat. Prostě je konec. Povídá se, že místo krále budeme mít prezidenta, jako mají třeba ve Francii nebo v Americe. Asi profesora Masaryka.“

„Masaryk? To je ten jak se tehdá zastával toho Hilsnera, co?!“ podrbal se pan Kekule na lysé hlavě. „To nebude dobrý, Novák. To nebude dobrý... Tenhle člověk strká nos kam nemá. Já vám říkám, že jestli ten bude prezident, tak nevydrží ani rok a pak už si na něj nikdo ani nevzpomene.“

„Myslíte, pane šéf?“ zarazil se příručí. „Ale v Sokolu nám náčelník říkal, že profesor Masaryk je velkej demokrat a má autoritu.“

Pan Kekule sprásknul ruce a obrátil oči v sloup: „Co že má?! Auto Ritu? Prosím vás, Novák. Kvůli nějakýmu autu ho ještě obdivujte. Lékárník z vedlejší ulice má auto Laurin a Klement, a nikdo ho kvůli tomu nebude prohlašovat za prezidenta!“

„Pane šéf, já myslel něco jinýho... Ale nic... Ale proč tu jsem. Co kdybychom šli vyndat ten obraz, jak jste ho dal před měsícem do výlohy? Aby nebyl malér!“

„Jakej obraz, Novák?“ zeptal se Kekule a nechápavě se podíval na příručího. „Vy myslíte ten: Cikórie je chutná. Pijte jen ji? Myslíte, že republikáni nebudou pít cikorku?“

„Ale ne, pane šéfe. Myslím ten obraz Franty Procházky. Jak jste pod něj napsal, že ač mrtev žít bude navěky. Před kvelbem totiž stojí nějaký člověk a má v ruce kámen.“

„Tak za prvé se, Novák, takhle nevyjadřujte o zesnulém císaři a za druhé... Půjdem to vyndat!“ řekl pan Kekule a pak se zamyslel a dodal: „Novák. Nemáte ještě jednu sokolskou uniformu? Já teda jednu uniformu mám, ale v tý jsem bojoval u Hradce Králové v šestašedesátým. Ta by asi milovníky novejch pořádků nepotěšila. Kamenem bych opravdu nerad dostal.“

„Nemám, pane šéf, ale vemte si tuhle červenobílou pásku na klobouk. To snad bude stačit.“

Z kvelbu se náhle ozvalo řinčení sypajícího se skla.

 Pan Kekule sebou trhnul: „Slyšíte, Novák? Co to bylo za rachot?“

„To bude asi výron národního hněvu, pane šéf. Prostě už začali házet...“

„Ježíšmarjá, Novák! Na co čekáte?! Jděte vyndat Procházku! Nebo nám to tady celý rozmlátěj!“ zařval pan Kekule a rychle skočil ke skříni, ve které jeho nebožka žena mívala šitíčko a látky. Otevřel skříň a začal se zuřivě přehrabovat v hromadách látek, zoufale hledajíc krabičku se špendlíky, aby si mohl připíchnout kokardu na klobouk.

„S radostí, pane šéf. Už běžím,“ zavolal příručí a vběhl do kvelbu.

„Jděte. Já jsem tam hned za váma,“ křiknul za ním pan Kekule, „jen co najdu ty pitomý špendlíky.“

Pan Kekule ovšem neměl na hledání dostatek času, neboť jeho příručí byl v mžiku zpět a stejně, jako prve, měl oči vytřeštěné. Nyní ovšem nikoliv radostí, ale děsem. V rukou držel podobiznu císaře Franze Josefa a volal: „Proboha pane šéfééé! Je zle! Teď nám nepomůže ani svatej Tyrš!“

„To jste už zpátky, Novák?“ zeptal se Kekule a nechápavě sledoval příručího, jak se snaží schovat pod stůl. „Co hledáte pod tím stolem?“

„Viděli mě, jak vyndávám ten obraz, a začali řvát, že ho zachraňuju. Je jich plnej kvelb. Vede je Franta Sauer a radím vám dobře. Schovejte se taky!“

„Sauer? Kdo to jako je?“ zavrtěl hlavou pan Kekule a nepřestával se přehrabovat v látkách.

„Vy ho neznáte? To je takovej pražskej bohém a ochmelka... Momentálně revolucionář,“ zašeptal Novák a zavřel oči, neboť doufal, že tak získá schopnost býti neviditelným.

„Teda, Novák, vy máte, ale známosti. S ochmelkama... A vylezte zpod toho stolu. Tam by vás našel i slepej Barták, co žebral u kostela. Utečeme zadním vchodem a přes dvorky to vezmeme zpátky před krám. Snad tam bude nějakej policajt, aby to zastavil.“

„Hlavně rychle, pane šéf. Jak vypijou Kontuštovku tak je tu máme.“

Sotva příručí dořekl větu, rozlétly se dveře a do místnosti nakráčel brunátný muž, za nímž se tlačil dav vlastenců. Ukázal na Nováka krčícího se pod deskou stolu: „Tady je! Kde máš obraz ty falešnej Sokole, co?!“

„Pánové... Vlastenci... Demokraté... Já nejsem falešnej Sokol, ale pravej. Jmenuji se Vlastimil Novák a jsem členem Sokola již po deset let,“ koktal Novák sedící na obrazu stařičkého mocnáře, a tímto způsobem se ho marně snažil zakrýt před kalným pohledem Franty Sauera.

„A proč teda zachraňuješ portrét císaře? Když jsi pravej vlastenec?!“

„Já ho nezachraňuju. Já ho šel vyndat na příkaz tady pana šéfa,“ pípnul Novák a zpod desky stolu bylo vidět jeho ukazováček směřující na pana Kekuleho.

„No vida. Že se nehanbíš, Nováku. Ty, který jsi Sokol, jsi musel čekat na příkaz pana šéfa, abys vyndal obrázek toho starýho páprdy. Styď se, Nováku!“

„Ale já...“ pokusil se o obranu Novák, ale hned sklopil hlavu, když místností zahřměl Sauerův hlas: „Mlč už, hnido černožlutá. Ty jsi ostuda Sokolský uniformy.“

Sauer se obrátil k panu Kekulemu, který, celý ztuhlý hrůzou klečel u skříně a v prstech svíral dva kusy látky: „Ty budeš ten šéf co? Teda chlape ty se mi líbíš! Tak se na ty milovníky císařství musí. Nechce a ty mu přikážeš! To je ráznost. A koukám, žes hledal něco na kokardy, že jo? To se nám bude hodit!“

Pan Kekule se probral a podíval se na to, co vlastně drží v rukách. V levé měl bílé prostěradlo a v pravé kus rudého závěsu. V tu chvíli se mu velmi ulevilo: „Vy budete určitě Franta Sauer,“ řekl a začal mávat oběma kusy látky, aby tak zdůraznil svůj vlastenecký zápal. „O vás jsem už hodně slyšel. To víte. Na personál musí bejt přísnost. Kór, když máme tak významnej den a nastává nám svoboda.“ Pak se otočil na příručího: „Novák! Dejte sem ten obraz a nechovejte ho jako svatej obrázek! Já ho takhle přetrhnu vejpůl... Tak!“

„Vidíš, Nováku?!“ řekl Sauer. „Tak by ses měl chovat! A né jako zbabělec! Tady tvůj šéf je jiná třída. Tak šéfíku. Půjdeš s námi. Založíme národní výbor a tebe v něm uděláme funkcionářem. Takový lidi republika potřebuje. Jo a ještě půjdem rozbít hubu tomu policajtovi Bretschneidrovi. Ale to až po tom, co strhneme Mariánskej sloup na Staroměstským náměstí. Tak jdeme, šéfíku. Vlast nás volá... Hej Slovanééé ještě naše slovanskááá řeč žíííjéééé!“      

KONEC