Jak jsem prošvihnul Mezinárodní den žen

Teda lidi. To vám byl den. Normálně ráno vstanu. Umeju se, nasnídám a tak vůbec všechno, jako každý jiný ráno. Pak jsem šel ven. Teda předtím jsem se pochopitelně oblíknul, protože jít ven, ač nasnídanej a umytej, ale neoblečenej, by bylo blbý!

No, a jak tak courám kolem stájí a klecí a čučím, jestli je všechno v pořádku a všelijak jinak různě vopruzuju, najednou potkám Sandru. Potkat Sandru není rozhodně nic neobvyklýho. Pracuje tu a bydlí, takže by bylo divný, kdybych jí nepotkával. Co bylo divný, bylo to, že se na mě hned po ránu tak usmála a řekla: „Ahoj Vadimku. To máme dneska krásnej den, co?!“

To mě teda překvapilo. Protože, za prvý bylo dost hnusně a za druhý, „Vadimku“ mi neříká, ani když má naváto. To bylo hodně podezřelý. Tak jsem jí pro jistotu jenom něco zavrčel a honem jsem se přesunul k pakovacím vozům.

Co čert nechtěl?! Nyla u nich zrovna Saskia a vytahovala z jednoho pakováku „Perskou tyč“, a „Španělskou botu“. Zazubila se na mně jako, ten bobr v reklamě na zubní pastu:

„No ahój ty chlape klaunská, ušatá. To je dneska raníčko co? V takovej den, bys mi měl s těma rekvizitama pomoct ne?“

Ha! Tohle bylo záhadný. Zdraví mě tak nadšeně, jako by mě ani neznala! Navíc mě požádala o pomoc. Opravdu jako by mě viděla poprvý v životě! Rychle pryč. Tohle smrdí… I když Saskia hezky voní!

Jak jsem mazal z jejího akčního rádiusu, tak jsem ještě zaslechnul, jak za mnou volá: „Tenhle den je jenom jednou za rok a ani to s tebou nehne?“

Co furt blbnou? Takovejch blbejch dnů, kdy je ráno mlha a kosa jak od smrtky, je přeci je za rok přehršel. A voni porád, hezkej den. Nechápu! Tak jsem si říkal, že jestli ještě potkám Sabrinu, a ta bude mlít to samý, tak už za sebe nebudu ručit.

Jen jsem si to v hlavě dořek, tak se zpoza rohu ozvalo: „Kuk.Vadime! Přeji krásné ráno. Nebudeš mi taky přát?“

„Hezký ráno,“ zabručel jsem.

„A ještě? Nechceš mi ještě něco popřát?! Nebo mi snad dokonce něco dát? Třeba květinu?!“ zakřenila se na mě.

A bylo mi to jasný! Holky měly včera k večeři obalovaný žampióny. Kdoví, co jim na tý tržnici prodali za mochomůrky! Holkám z toho šibe. To jsou neklamný známky nějaký otravy halucinoautogeníma houbama!

„Sabrino?! Je Ti dobře?“ zeptal jsem se opatrně.

„No úplně epesně. Tenhle den, je jen jedenkrát do roka a tak si ho hodlám užít jak se dá! Tak popřeješ mi nebo ne?“ nakrucovala se přede mnou jako vilná kobra.

„Hele. Nemáš nějaký vidiny, nebo tak něco?!“ ptal jsem se dál.

„Že bys až tak daleko zašel?“ mrkla na mě. „Jednu vidinu bych měla. A holky určitě taky. Včera večír jsme se o tom  bavily.“

„Aha! Měly kolektivní halucinaci,“ pomyslel jsem si a dodal. „Sabrino, a to bylo po těch houbách?“

„Proč po houbách? Měly jsme je před tím. Ale co s tím mají společnýho?“ pokrčila ramenama.

Chudinky holky. Ani netušej, že třeba je tenhle den, co ho tak chválej, jejich poslední v životě. Houby jasně působěj. Takový vejžblebty, co ty tři grácie vedou! To je hrůza!

„Sabrinko, víš co? Tenhle den si přej i s ostatníma holkama co chcete. Fakt. Já se vynasnažím vám to splnit ... A ostatní mužský z cirgusu určitě taky. Neboj, až jim řeknu co se děje, tak vám určitě vyjdou vstříc.“ To víte. Dojalo mě to. Kdo ví. Třeba je to vážně jejich poslední den, tak ať si ho užijou.

„Tak jaká byla ta vidina,“ řek jsem. „Povídej. Dneska jsem ouplně otevřenej. Jako kriminál o amnestii.“

„Jééé. Ty jsi přeci jenom dobrák a né takovej hajzlík, jak vypadáš. Nó, měly jsme vidinu, že byste nám v tenhle den mohli se vším pomáhat a tak trochu nás rozmazlovat. Třeba nás nosit na rukách, krmit a tak různě...“

Teda ta otrava musí bejt pořádná. Taková halucinace a vidina. Okamžitě jsem změnil názor na věc: „Proboha Sabrino! Tak to je zlý. Doprčic to budete muset k felčarovi, nebo je s váma opravdu ámen! S tím si nezahrávejte. Proč jste to někomu neřekly dřív. Třeba by vám veterinář vypumpoval žaludek, nebo dal klystýr, jako dává kobylám, když mají zauzlovaný střeva. Nebo bysme vás mohli honit kolem cirkusu. To se taky dělá. Třeba bembloudům to pomohlo při nadýmání. Hlavně se musíte holky pořádně vyzvracet, nebo vás to nepřejde.“

Chtěl jsem ještě pokračovat, ale Sabrina se rozbrečela, že si tohle o mně prej nemyslela a že jsem hulvát ze všech hulvátů nejhulvátštější, když takhle mluvím se ženskou v takovej den! Pak po mě flákla květináčem s muškátama, kterej sebrala z okýnka principálovic maringotky a utekla někam pryč.

Principál se tím řevem probudil a vykouknul z okna: „Himllaudón. Kdo mi to tu trhá perníček ... Teda muškáty?! A ještě ke všemu i s květináčem!“

„Ále šéfe! Sabrina nějak blbne,“ rozhodil jsem rukama. „Včera se s holkama naprala nějakejma obalovanejma houbami a mám takovej divnej pocit, že bude brzo po nich. Pořád všechny melou blbosti o tom, že je nějakej zvláštní den. A že prej jim mám pomáhat a dokonce jim i přát nebo co?! Halucinace jak hrom!“

„Vadime nežvaň,“ zabručel principál. „Ty houby jsem měl s nima a nic mi není. Cože jsi to říkal o tom zvláštním dni?!“

„Melou o tom, že je krásnej a neobvyklej den. Zrovna dneska. Takový ráno. Tak akorát na zhebnutí. Fakt vám není blbě šéfe?!“ řek jsem a pořádně si ho prohlídnul.

„Ne není. A nekoukej se na mě tak podezřívavě a hladově, ty supe. Ještě se hned tak nedočkáte. Já tu budu principálovat ještě hodně dlouho!“

„Tak to mi vysvětlete proč blbnou? Třeba jenom zešílely? Jen tak. I bez hub.“

Principál se zamyslel a pak šáhnul někam za sebe: „Moment Vadime. Mám tady kalendář.  Tak dneska máméééé ... Aha. Tak povídej. Copak jsi jí řek?“

„Komu? Sabrině, nebo těm ostatním?“

„Na tom nesejde. Tak co to bylo?“ pokračoval ve vyptávání.

„No nic moc. Jenom, že by si měly dneska nechat třeba vypumpovat žaludek, nebo by měly běhat kolem cirgusu jako bembloudi.“

„Podívej se Vadime,“ řek šéf a podal mi oknem kalendář, přičemž ukazoval na dnešní datum, který měl červeně zakroužkovaný. „Dneska je osmýho března. To je Mezinárodní den žen.“

„A au,“ vzdychnul jsem a víc jsem ze sebe nedostal.

Šéf se spokojeně usmál: „Ták to by bylo. Nó podělal jsi si to pořádně. To byl ten zvláštní den ty jelito! No nic. Já si teď vezmu kravatu a půjdu koupit nějakej levnej pugét. Vzhledem k tomu, jak ses k nim dneska zachoval, tak mě budou mít za neuvěřitelnýho gentlemána! Jo a včera říkaly, že prej večír bude u nich večírek. Snad abys ani nechodil... Co vejráš? Jdi pomoct krmit vlky!“

Ach jo. Tak tomu se říká mít pecha. Takhle přijít o mejdan.

Ale na příště si už dám na tohle pozor! Koupil jsem si takovou chytrou knížečku, a v ní jsou všechny svátky a mezinárodní dny! V kalendáříčku jsem si všechny důležitý dny pěkně zakroužkoval, abych už na nic nezapomněl! Nejbližší mezinárodní den bude: „Den boje proti obezitě“, takže určitě půjdu všem gratulovat ... A holkám obzvlášť!

KONEC